Jdi na obsah Jdi na menu
 

Továrna na smrt - 6

Lež pokračuje

 

   Anglická komise pro zjišťování válečných zločinců v Bergen-Belsenu povolila prostřednictvím Svazu osvobozených politických vězňů v Praze jednomu z autorů této knížky, aby navštívil její věznice. Navštívil je 5. a 6. srpna 1945. Napřed vězeňskou nemocnici v Bergen-Belsenu, potom věznici v Celle u Hanoveru. Byli v nich esesáci a esesdozorkyně, zajištění při osvobození koncentračního tábora v Bergen-Belsenu. Měl zjistit jejich totožnost a bylo mu při tom dovoleno, aby jim položil několik otázek.

   Když jsme přijeli do Celle u Hanoveru, byli vězňové právě na procházce. Se svěšenými hlavami, bledí a zamyšlení obcházeli v kruhu nádvoří věznice. Rysy jejich tváří však byly nezměněny.

   Hned jsem mezi nimi poznal šest esesáků z Birkenau. Označil jsem je, a když jejich procházka skončila, byl každý jednotlivě předveden a vyslechnut. Uvádím nejcharakterističtější výpovědi odpovědných představitelů Osvětimi.

   První byl vyvolán Rudolf Hoessler, bývalý velitel ženských táborů v Birkenau, kterého lze označit za jednoho za zakladatelů těchto mučíren. Za jeho osobního vedení v nich hynuly ženy po tisících v neuvěřitelně primitivních životních podmínkách, ve výběrech do plynových komor, které se v letech 1942 a 1943 konaly týdně. Hoessler se zúčastnil také zničení rodinného tábora českých židů a osobně třídil přijíždějící transporty, z nichž posílal 80 procent jejich příslušníků ihned na smrt.

   Poznal mne jako bývalého táborového zámečníka, ale přes to, že věděl, že jsem v Birkenau byl a život v tomto táboře znal, hrál roli úplně nevinného.

   „Co víte o plynových komorách, kde se ničily desetitisíce zdravých?“ zeptal jsem se ho.

   „O tom nevím nic, v krematoriu jsem nikdy nebyl, nikdy jsem ničení v plynových komorách neviděl. Vím jenom, že tam pracovalo jakési sonderkomando, které tvořili většinou vězňové, kteří se navzájem ničili.“

   „Co víte o likvidaci rodinného tábora českých židů?“

   „Rodinný tábor českých židů spravovali Schwarzhuber a dr. Mengele. S jeho likvidací jsem neměl nic společného.“

   „Viděl jsem vás několikrát, jak jste v ženském táboře vybíral vězeňkyně do plynu. Popíráte také tyto zločiny?“

   „Nikdy jsem neprováděl třídění sám, třídění se provádělo pod lékařským dozorem. Vybíral jsem jenom ženy schopné práce a zařazoval je do užitečného zaměstnání. Za toto třídění nese odpovědnost lékař dr. Mengele.“

   „Co se stalo s ženami, které dr. Mengele vytřídil?“

   „Neviděl jsem, co s nimi dělali. Lékaři tvrdili, že je posílají v transportech na léčení a na zotavenou.“

   Potom nás zavedli ke zvláštní kobce, která se podobala železné kleci v zoologické zahradě. A opravdu, v této kleci byla šelma, hlídaná ve dne v noci dvěma anglickými strážnými. Byl to bývalý velitel Birkenau Josef Kramer.

   Jeho surový, jizvou poznamenaný obličej s tupým zvířecím výrazem vyjadřoval bezohlednost a fanatismus nacistického vraha.

   „Co víte o maďarských transportech, při nichž jste řídil třídění do krematorií?“ je moje první otázka.

   „Transporty přijížděly do Birkenau na rozkaz vyšších úřadů, všechno řídil Osvětim I. Třídil jsem pouze práce schopné, ostatní dostal k disposici dr. Mengele, a nevím, co s nimi dělal.“

   „Věděl jste, že se v Birkenau ničí lidé v plynových komorách krematorií?“

   „Věděl jsem to, ale to všechno prováděl ústřední tábor Osvětim I.“

   „Proč jste dal rozkaz, aby rodinný tábor českých židů byl v červenci 1944 zničen?“

   „Z Berlína přišlo nařízení likvidovat tento tábor. Provedli to Schwarzhuber s dr. Mengelem. Jakým způsobem, to mi není známo.“

   Dovedli nás také k celám, kde byly uvězněny esesdozorkyně. Poznal jsem jich několik, nejhorší z nich byly: Irma Gressová, Elsa Volkenrathová a Hanna Bohrmannová.

   První vyšla Gressová, jedna z nejkrásnějších a zároveň nejzvrhlejších dozorkyň z Birkenau. Byla známa pro své perversní sklony a zneužívala mladá děvčata. Ženy vybrané při třídění do plynových komor bila s oblibou bičíkem. Nikdo, kdo ji při těchto krutostech neviděl, by nevěřil, že na pohled tak krásný tvor je schopen týrat s takovou krutostí a sadismem. Byla v Birkenau dlouho, měla tam mnoho rozličných funkcí.

   „Když jste censurovala dopisy vězňů, věděla jste, že bývají často datovány o několik týdnů napřed a že odesílací adresy jsou falešné?“ ptám se jí.

   „Kontrolovala jsem pouze obsah, ostatního jsem si nevšímala.“

   „Znala jste rodinný tábor českých židů? Co víte o jeho zničení?“

   „Nevím o tom, že by byl zničen. Docházela jsem tam někdy do nemocničních bloků. Slyšela jsem, že jednou bylo z tohoto tábora odesláno několik tisíc lidí. Odjeli prý s velitelem Hoesslerem do Heydebrecku.“

   „V maďarském ženském táboře BIIc jste prováděla společně s dr. Mengelem třídění žen do plynových komor. Proč jste při tom tyto ženy surově bila?“

   „Nevím o tom, že bych někdy ženy bila. Když jsem ostřeji zakročila, stalo se tak jenom v zájmu vězňů, aby byla udržena kázeň a aby se navzájem neničili. Třídění se provádělo jenom proto, aby se tábor ušetřil nakažlivých chorob. Pokud vím, vybíraly se jenom ženy podezřelé z tyfu.“

   „Co se stalo s takovými nemocnými ženami?“

   „Dr. Mengele je přeložil do jiného tábora, kde byly v karanténě isolovány, a pokud měly naději na záchranu, byly také léčeny.“

   „O tom, že tyto ženy byly zničeny v plynových komorách, nevíte nic?“

   „Slyšela jsem o tom od vězňů. Viděla jsem, jak se ženy třídění bály a mluvily o tom, že jdou na smrt. Lékaři i naši představení nám však vždycky tvrdili, že takto vybrané ženy dostanou zvláštní ošetření (Sonderbehandlung); pod tím jsem nerozuměla nic špatného.“

   A ještě je tu jedna. Vypadá se svými rozcuchanými vlasy a s nenávistným výrazem v kostnaté tváři jako čarodějnice, která zabíjí už svým pohledem. Je to Bormannová, smutně proslulá svým stálým průvodcem-psem, kterého s oblibou štvala na bezbranné ženy.

   „Jakou službu jste konala v Birkenau?“ ptal jsem se jí.

   „Byla jsem tam přidělena jako dozorkyně pracovního oddílu a hlavně jsem byla na zemědělském statku Budy.“

   „Proč jste bila ženy a štvala na ně psa?“

   „Požadovala jsem od nich jenom práci a kázeň, jak to žádali na mně moji velitelé. Byla jsem jenom slabá žena a musela jsem mít na svou ochranu proti vzpouře psa. Vězňové psa zbytečně dráždili, pes jim nikdy bez příčiny neublížil.“

   „Viděla jste třídění žen do plynových komor?“

   „Pokud vím, třídily se nemocné a vysílené ženy. Odcházely do nemocničních táborů, kde se jim dostalo zvláštního ošetření (Sonderbehandlung), aby se zotavily a vyléčily. Tak nám to naši představení důstojníci říkali. O plynových komorách jsem sice slyšela od vězňů, ale nestarala jsem se o to.“

   Ani po porážce a po odhalení svých zločinů se nezměnili. Ani když vidí, že nezahladitelné stopy jejich zločinů je usvědčují z jejich vražd, nemají odvahu přiznat pravdu. Zmizely pouze jejich zpupná hrdost a odvaha. Zapíráním, přetvářkou a lží chtějí se sebe setřást odpovědnost za hrůzy, které prováděli, za zvěrstva světem nakonec přece jenom odkrytá, odsouzená a zatracená.

   Nikdo si nemůže vymyslit trest, který by byl dost veliký a spravedlivý za jejich nelidské zločiny.

 

   Někteří váleční zločinci, kteří se přímo nebo nepřímo účastnili vyhlazování v Osvětimi (nebyli dopadeni nebo odsouzeni):

Eichmann Karel Adolf, od r. 1940 do 1945 organisátor vyhlazovacích akcí; nebyl dopaden.

Mengele, lékař, prováděl selekce pro osvětimská krematoria; nebyl dopaden.

Mussfeld, esesák, byl velitelem krematoria II v Osvětimi; nebyl dopaden.

Schumann Horst, profesor, prováděl sterilisační pokusy paprsky X v Ravensbrücku a Osvětimi; nebyl dopaden.

Thilo, esesácký lékař, prováděl společně s Mengelem selekce do osvětimských plynových komor v letech 1942-1944; nebyl dopaden.

Müller Heinrich, esesácký generál, šéf gestapa a IV. oddělení RSHA, jemuž podléhaly koncentráky a který dával příkazy k popravám v plynových komorách. Zmizel z Hitlerova bunkru 29. dubna 1945; nebyl dopaden.

Peters Gerhard, ředitel firmy Degesch, dodavatel plynu cyklon B pro osvětimské plynové komory. Byl odsouzen na 7 let a v roce 1955 osvobozen německým soudem ve Frankfurtu.

 

VĚZŇOVÉ

 

Jací byli a jak se jmenovali

 

   V koncentračním táboře Birkenau byla táž vězeňská „samospráva“, jaká byla v táborech ostatních; z trestních oddílů rozličných koncentračních táborů byli vybráni největší zločinci, „zelení“ Němci, aby zorganisovali vězeňskou samosprávu v Birkenau.

   Lagerältesty v Birkenau byli tři zločinci nejhrubšího rázu: Bruno Broniewicz, vězeň číslo 1, Arno Böhm, vězeň číslo 8, a Franz Danisch, vězeň, jehož číslo si nepamatujeme.

   Prvním písařem tábora, raportšrajbrem, byl Kazimierz Gosk z Varšavy, který konal tuto funkci po celou dobu trvání Birkenau.

   Tento polský fašista si získal plnou důvěru vedoucích esesáků a měl s nimi nejlepší styky. Jejich rozkazy vykonával víc než svědomitě a pracoval také podnětně. Tak v době, kdy mnoho vězňů utíkalo z tábora, navrhoval jeho veliteli rázná opatření proti těmto útěkům.

   Čísla vězňů, určených do plynu, vedl Gosk v přesné patrnosti, a ačkoliv mohl mnoho lidí zachránit, neudělal pro ně nic, naopak mnohým pomohl na onen svět sám. Stalo se, že jeden blokový písař zapomněl svůj osobní lístek mezi lístky těch, kteří byli určeni k smrti v plynové komoře. Všechny prosby a zákroky, aby byl vrácen omylem odevzdaný osobní záznam písaře, který byl úplně zdravý, Gosk odmítl a písař musil zemřít.

   Gosk a Danisch pozorně sledovali pokusy vězňů, aby byli zachráněni někteří lidé před plynem, a zabraňovali jim. Gosk o svých zločinech dobře věděl, neboť se sám vyjádřil, že ho nečeká nic dobrého, když nacisté válku prohrají.

   Také dva jiní polští fašisté, Josef Miklus a Viktor Tkoz, kteří nosili označení německé národnosti, se vyznamenávali. Přidělovali do pracovních oddílů, jmenovali kápy a vydírali na vězních cenné věci, které potřebovali pro esesáky.

   Polský fašista dr. Zenkteller byl hlavním lékařem ve vězeňské nemocnici. Tento opilý a obětavý přisluhovač nacistů se tak činil, že mu jeho vlastní krajané slibovali smrt.

   Všichni tito vězňové byly skutečnou táborovou diktaturou, která bezohledně řídila život a smrt desetitisíců vězňů v duchu čistě nacistickém, přesně podle rozkazu esesáků, nebo konala často ještě více, než se jí nařizovalo.

   Své věrné dosazovali, kde je potřebovali. Tak byla všechna vedoucí vězeňská místa v rukou „zelených“ Němců-zločinců nebo v rukou fašistů, kteří mluvili stejně dobře polsky jako německy a svou národnost určovali podle situace. Rusy přitom obratně udržovali v náležité vzdálenosti od vedoucích míst a být Čechem, bylo u nich okolností přitěžující; náš jazyk tupili a zesměšňovali, kde jenom mohli.

   Češi nebyli ani dost bezohlední ani dost suroví, aby mohli získat nějaké vyšší vězeňské postavení. Polští fašisté je posměšně nazývali Pepíky. Češi si však získali úctu a vážnost svými odbornými vědomostmi. Čeští lékaři dr. Češpiva, dr. Štych, dr. Kafuněk a jiní prováděli obtížné operace za nejprimitivnějších podmínek, a architekt Kasal se stal nezbytným při stavbě desinfekční stanice. Nikdy jsme také neviděli, že by některý Čech v Osvětimi nějakého vězně bil nebo týral.

   Nacistické způsoby si brzo osvojili také polští fašističtí židé, zejména ti, kteří přijeli z Francie. Také oni se osvědčili jako schopní spolupracovníci svých katanů. Zdá se to neuvěřitelné, jak tito židé týrali podřízené jim židovské vězně, kteří byli bezbranní – ale je to pravda!

   Všichni němečtí zločinci bez rozdílu zdůrazňovali své výsadní postavení charakteristickým, drzým a zpupným:

   „Jsem říšský Němec!“

   To byla legitimace pro všechno. Esesáci měli pro ně vždycky pochopení, a i když se tito vězňové dopustili těžkých přestupků, byli trestáni mnohem mírněji než jiní jenom proto, že byli říšští Němci.

   Tak se jedné noci prokopali „zelení“ kápové pod plotem z ostnatého drátu, který odděloval mužský kmenový tábor BIId a cikánský rodinný tábor BIIe, vnikli do jeho bloků, před dětmi znásilnili ženy – a za to se jim nestalo téměř nic.

   Němečtí zločinci byli také vyznamenáni vrcholným stupněm nacistické odměny. Esesman je zavedl do Osvětimi I, do nevěstince v bloku číslo 24.

   Útočný duch, vrhat se s rozkoší na slabé a bezbranné, projevoval se nejenom u esesáků, ale také především u německých zločinců.

   Tak si například německý kápo hledal oběť pro ukojení svých sadistických choutek mezi pracujícími svého oddílu.

   Vyhlédl si vězně, který byl tak slabý, že sadistu nemohl ohrozit, a udeřil ho do tváře, že prý málo pracuje.

   Vězeň překvapeně upustil lopatu a nevědomky učinil krycí pohyb, aby se uchránil před druhou ranou.

   Toho německý kápo-zločinec ihned využil a křičel:

   „Tys mě chtěl napadnout, tys chtěl zabít říšského Němce!“

   A nové bití vězně trvalo potom tak dlouho, dokud zločinecký „nadčlověk“ neuviděl krev.

   V celém táboře vládl duch těchto řemeslných zločinců, kteří byli po mnoholeté vazbě za nejhorší zločiny dodáni z žalářů a z káznic do koncentračních táborů. Zločinci byli pro svou brutalitu postaveni na vedoucí místa, aby přeškolovali politické vězně.

   Své nacistické přesvědčení prokazovali tito vězňové zjevně, a když byli roku 1944 vyzváni, aby vstoupili do SS, učinili tak ihned, bez rozmýšlení, ba mnozí s nadšením.

   Už na první pohled mohl každý poznat onen veliký rozdíl několika tříd mezi obyčejným vězněn a takovým zločineckým velikánem!

   Obyčejný vězeň měl na sobě špinavé hadry nebo cáry, byl občansky zachovalý nebo to byl vězeň politický.

   Zločinecký velikán měl šaty ušité podle míry a stále vyžehlené, byl přinejmenším kasařem a nikdy v životě se mu tak dobře nedařilo jako v koncentračním táboře.

 

Hitlerčík

 

   Někdo z nás, českých vězňů, ho nazval „Černá Máry“ a to jméno mu zůstalo. Vzpomínka na Birkenau, největší a nejhrůznější nacistický lágr, zůstane nerozlučně spojena s představou muže, sice pouhého vězně, ale všemocného diktátora, neomezeného pána nad desítkami tisíců vězňů. Jmenoval se Franz Danisch.

   Pocházel z Horního Slezska, z kraje, kde se mluvilo polsky, německy i židovským žargonem. Danisch rozumněl však i česky a rusky i ukrajinsky. Býval kdysi malým zelinářským obchodníkem, ale pro nějaké podvody byl polskými soudy odsouzen do vězení. Proto nenáviděl Poláky. Politické přesvědčení byl mu pojem zcela cizí.

   Poznali jsme ho v roce 1942, když byl ještě pouhým vedoucím baráku, blokovým. To znamenalo neomezenou vládu nad několika sty vězni. Protože byl krutý, vyhovoval esesákům. Vyznamenali ho tím, že mu svěřili trestný blok, barák, kde bydlel trestný oddíl. Za povýšení se Danisch odvděčil zvýšenou horlivostí: denně odváděl několik mrtvých. Každý den při hlášení se chlubil svými úspěchy v zabíjení.

   Blokältesti se svým personálem okrádali své spoluvězně o příděly potravin, zejména v roce 1942. Kostky margarinu dělili místo na předepsaných deset dílů na dvacet dílů; podobně tomu bylo i se salámem, marmeládou a chlebem. Tak získali denně velké množství všech druhů potravin a měli sklad, za který by se nemusel stydět žádný hokynář.

   To všechno pak vyměňovali za cenné věci, hlavně za zlato, které navečer přinášeli vězňové, kteří je našli ukryté v šatech nebo v botách nováčků. Tak se v táboře rozvíjel stálý a čilý obchod.

   Tuto výměnu však blokältesti neprováděli sami, nýbrž prostřednictvím svého personálu. Zlato šlo sice do jejich kapsy, jejich ruce však musely zůstat čisté.

   Klasickým příkladem takového blokältesteho byl Franz Danisch. Dovedl virtuosně hrát šlechetného a starostlivého ochránce hladového vězně, při čemž hlavním účelem bylo získat pod rouškou lidskosti jeho zlato.

   Vězeň-nováček, který se dověděl, že může vyměnit u blokältesteho zlato za chléb a margarin, vstoupil do světnice, v níž u bohaté večeře seděl Danisch se svým písařem.

   Vězeň vytáhl nesměle své zlaté věci a ukázal je písaři s prosbou, že má hlad a že je chce proto vyměnit za jídlo. „Já to nechci! Já o tom nechci nic vědět! Já to nepotřebuji! Já takové věci nedělám!“ křičí Danisch.

   Vězeň je v rozpacích. Vidí, že se zmýlil v adrese, a chystá se odejít.

   Danisch se obrací k písaři a praví mu starostlivě:

   „Což nevidíš, že ten ubohý hoch má hlad? Dej mu najíst! Dej mu chléb! Dej mu margarin! Jen mu dej! Dej mu! Dej mu ještě!“

   Písař je překvapen šlechetností svého pána, jehož zvykem je denně někoho zabít, a vyplňuje jeho rozkaz: krájí chleba i margarin a podává je užaslému vězni.

   Vězeň poníženě děkuje, překypuje vděčností k hodnému blokältestemu, klaní se mu a pomalu dává zlato do kapsy.

   „Šlechetný“ Danisch je však nejvýš rozčilen nad písařovou tupostí, vyskočí a křičí na něj:

   „Zbláznil ses? Snad mu ty věci nenecháš? Vezmi mu to a nedělej toho hocha nešťastným! Kdyby to u něho někdo našel, půjde do trestného bloku a může ho to stát život!“

   Takové srdce měl Danisch blokälteste!

   Esesáci v něm poznali svého muže. Jmenovali ho titulem „lagerälteste“ – nejstarším tábora, vrchním vedoucím celé vězeňské samosprávy. Tak dosáhl Franz Danisch vrcholu své životní kariéry.

   V hitlerovském koncentráku se splnily jeho dávné sny. Stal se velikým pánem. Tisíce lidí se mu muselo podřídit. On rozkazoval a oni ho poslouchali na slovíčko. Zdravili ho jako esesmany – smekali před ním čapku, báli se ho. To mu působilo přímo rozkoš. Opájel se touto rychle a snadno nabytou velikou mocí. Prožíval nejšťastnější dobu svého života. Brzy se projevovala i na jeho zevnějšku. Měl více než dostatek dobrého jídla a pití, přímo překypoval zdravím. Dal si ušít oblek na míru a vymyslil si pro svou vynikající funkci také vhodně odpovídající uniformu.

   Kazajku měl vojenského střihu z černé látky a jezdecké kalhoty do vysokých lesknoucích se bot. Proto jsme ho pojmenovali „Černá Máry“.

   Jádro jeho organisačních schopností spočívalo v jeho bezpříkladné a krajně nebezpečné hrubosti a nelidskosti. Život člověka neznamenal u něho vůbec nic. Sám upozorňoval vedoucí esesáky, že tábor je přeplněný, že je třeba část vězňů poslat do plynových komor. Veřejně se chlubil, že rozeznává pouze zdravé nebo mrtvé vězně . . . Zúčastňoval se osobně esesáckých výběrů slabých a nemocných vězňů na smrt. Stal se hromadným vrahem svých spoluvězňů. Lágrovou slávou zpitý hitlerčík věřil ve vítězství nacismu a těšil se, že se po válce stane za odměnu svých dobrých služeb nějakým velkootrokářem, opět ve službách – vítězného nacismu.

   Danisch, když zahlédl vůz tažený vězni, který byl podle jeho názoru málo naložen, zrudl hněvem a křičel:

   „Srdce mi krvácí, když vidím něco takového!“

   Takové srdce měl Danisch lagerälteste!

   Danisch sám o sobě tvrdil, že je „rozeným lagerältestem“, a v táboře byl opravdu jakýmsi führerem-diktátorem. Vynutil si otrockou autoritu a žádal stejnou kázeň jako esesáci.

   Jak to bolelo, když jsme museli před tímto individuem snímat čapku!

   Vždycky se chlubil a dával sám sebe za příklad, jakým on býval vzorným blokältestem.

   Trpěl záchvatem chorobného velikášství a to velice vyhovovalo velitelství tábora; konal za ně tu nejšpinavější práci. Na nepatrný pokyn esesáků zabil se svými pomahači každého vězně.

   Zároveň vyvíjel neobyčejnou vlastní iniciativu, která leckdy předčila i zvrhlé výmysly esesáků, a jeho vliv na velitele tábora byl větší než mnohých esesmanů. Často pro malichernost vyhrožoval vězňům, že je pošle do komína, a nepohodlné vězně opravdu posílal na smrt nebo na transporty do jiných koncentračních táborů.

   Vězeň Danisch byl neomezeným pánem nad životy desetitisíců a za blokältesty, své pomocníky, dosazoval nezvrhlejší a nejsurovější vězně, většinou absolventy trestného bloku.

 

   Někdy na začátku roku 1944, kdy Danisch byl na vrcholu své moci a „slávy“, dostalo se mu však přece jen výrazného poučení. Bylo to jednoduché, prosté a neobyčejné. Do tábora přišla skupina nováčků. Danisch se jim snažil názorně vysvětlit, že jsou v Osvětimi a že on je tím nejvyšším vězeňským hodnostářem, o jakém dosud neměli žádnou představu. Všemocný pán křikem a holí vysvětloval novým vězňům, že Osvětim není žádný – pensionát . . . Když byl v nejlepším, přistoupil k němu nenápadný, nevelký nový vězeň. Klidně a bez jediného slova nejvyššího a nedotknutelného pána zfackoval, až mu překvapením hůl vypadla. Danisch byl tak nesmírně překvapen, že ze sebe nevypravil ani slova. S tvářemi rudými od políčků a zlosti okamžitě odešel; ani si nepamatoval, kdo z nováčků mu to udělal.

   Za několik dní říkal, že se mu to stalo za jeho „dobrotu“, a potom se choval ještě surověji.

 

   V lednu 1945 byl vyklizován osvětimský tábor. Danisch se dostal s transportem vězňů do Mauthausenu. Již na cestě poznal, že je po jeho „slávě“. Nikdo mu nepodal ani kousek chleba. V Mauthausenu skončil bídně. Vězni sami odsoudili nestvůrnou fašistickou obludu.

   Nacismus byl živnou půdou nejen nejhorším lidským pudům, ale vedl zrůdné povahy až k páchání nejhorších zločinů proti lidskosti.

   Osvětimský Danisch byl jedním z jejich typických představitelů.

 

Proč se vězňové nevzbouřili?

 

   Vyprávěli jsme o vězních-jednotlivcích, kteří se pokusili postavit se esesákům na odpor, i o pokusech menších skupin vězňů o vzpouru a také o tom, jak byly všechny tyto pokusy zlikvidovány.

   Přesto chceme odpovědět na otázku, která napadne leckterého čtenáře: Proč se nevzbouřili vězňové, zejména židovští, odsouzení k hromadné smrti? Vždyť mezi nimi bylo i mnoho zdravých a silných mužů, z nichž většina věděla, že jdou na smrt! Neměli už nic, co by mohli ztratit – a přece se nevzbouřili!

   Nikdo, kdo nepoznal, neprožil život židovského vězně v Birkenau, nepochopí, proč tak neučinili. Židé stáli v tomto táboře proti znacisované frontě esesáků i vězňů, utlačovali je otrokáři i otroci.

   Vedoucím živlem v táboře byli vedle zločineckých německých kápů polští fašisté. Jejich antisemitismus, podepřený nacismem, viděl oddálení nebo i odvrácení svého vlastního osudu ve vyhlazování židů. Velikášská nadřazenost, hluboké opovržení židy a politické neuvědomění byly předpoklady pro jejich nelítostné utlačování židů, ačkoliv nacisté opovrhovali Poláky někdy ještě více než židy, přikládajíce jim hlavní vinu na druhé světové válce. Přitom nacisté tento postoj polských fašistů podporovali, řídili a odměňovali – hrubost, bezohlednost a okázale projevovaná nenávist vůči židům byla prvním předpokladem pro udělení úlev a funkcí jiným vězňům.

   Židovský vězeň poznal velmi brzo, že se nemůže zachránit. Viděl, že i spoluvězňové, které nakonec čekal stejný osud, bezohledně spolupracují se společným nepřítelem. První pokles ducha se projevil především na tělesném stavu, který tolik rozhodoval o délce půjčeného života. Jedinou mravní podporou židů byla jejich národnostní příslušnost, pokud ji měli. Mnohé ruské židy zachránili Rusové tím, že neprozradili jejich původ. Čeští vězňové nečinili ani v Birkenau rozdílu mezi svými židovskými a nežidovskými příslušníky. Tak tomu bylo více nebo méně i u ostatních národů. Výjimkou byli polští fašisté, kteří ochotně přijali v koncentračním táboře nacistickou rasovou theorii.

   Babylon všech evropských národů v Birkenau a národnostní a třídní rozdíly nedovolovaly vytvořit velikou pospolitost, jejíž příslušníci by se podporovali. Pokusy o její utvoření byly rozrušovány vytrvalým ničením vězňů, jejich stálým přílivem, přemisťováním a odchodem.

   Kromě toho nacisté záměrně vytvořili v koncentračních táborech zvláštní ničivé prostředí. Dovedli rozséváním nenávisti rozpoutat mezi vězni nejnižší lidské pudy, takže se za nepatrné výsady navzájem hubili. Vzpomínáme si, že v roce 1941 dostali esesáci rozkaz, aby výkon trestu prováděli vězňové sami. Tehdy bylo výslovně řečeno, že esesáci si už nebudou špinit ruce . . .

   V tom však záležela veliká síla nacistů při ovládání tábora, který byl hlídán dost malým počtem esesáků. Ale i při málo strážcích domácích by každá větší vzpoura byla potlačena esesáky, kteří by byli povoláni zvenčí.

 

Hnutí odporu

 

   Tak jako ve všech nacistických táborech, i v osvětimských se postupně vytvářely skupiny politických vězňů, aktivních bojovníků proti fašismu. Nejaktivnějšími organisátory tohoto drobného, avšak vytrvalého a trpělivého úsilí byli především komunisté a pokrokoví příslušníci socialistických stran ze všech evropských zemí.

   Mezi jednotlivými osvětimskými tábory byl značný rozdíl v podmínkách táborového života a ten se pochopitelně také jevil i v charakteru politické podzemní práce. I po této stránce byl mezi Osvětimí I a Birkenau veliký rozdíl, i když oba tábory byly velmi blízké a udržoval se mezi nimi stálý styk. V hlavním, ústředním osvětimském táboře bylo hnutí odporu silně rozvinuté a organisováno do hloubky. Tam bylo také jeho ústřední vedení. V polské, německé a rakouské literatuře bývalých politických vězňů z Osvětimi se to výrazně projevuje, zatím co o Birkenau jsou zprávy velmi kusé.

   Tábor Birkenau byl v pravém slova smyslu velikým vězeňským městem s tisícovými příchody, současnými odchody a největší úmrtností vězňů 27 evropských národností.

   Starý vězeň, a tím rozumíme vězně, který vydržel v Birkenau nejméně šest měsíců, byl a musel být člověk především duševně a politicky silný. Každý nově příchozí utrpěl v Birkenau po prvých dnech těžký otřes, jakmile pochopil, kde je a co ho očekává. Vyskytli se i takoví, kteří ještě po několikatýdenním pobytu nechtěli věřit v hroznou skutečnost.

   Zkušenosti starších vězňů s nováčky bývaly mnohdy nepříznivé. Noví lidé často selhávali, neměli dostatek sil pro každodenní, nesmírně těžký a tak všestranný boj o pouhé bytí. Jedním z hlavních znaků vězňů s nízkými vězeňskými čísly, tedy vězňů dlouholetých, byla nejvyšší opatrnost a krajní nedůvěra k novým. To proto, že v tomto prostředí nebylo žádnou výjimkou naprosté selhání charakteru, zrada.

   Politických vězňů byla v táboře mizivá menšina. Vězeňská samospráva byla ovládána fašisty a řemeslnými zločinci. V táborovém životě měli převahu bezohlední vězeňští kariéristé, kteří většinou žili okázale na úkor druhých.

   Jak obtížná byla politická práce v Birkenau v roce 1943, ukazuje výstižně svědectví MUDr. Jana Češpivy, vězně číslo 94 638:

 

   Náš transport 648 politických vězňů z Pankráce a z Terezína přijel do Birkenau v polovině ledna 1943. Byli mezi námi komunisté, sociální demokraté i vyhranění nacionalisté. Společným politickým cílem domácího odboje bylo svržení fašistické diktatury a osvobození od okupantů. Formace jednotlivých skupin a stranických buněk měla kořeny již v Praze, na Pankráci a v německých káznicích. V našem transportu byla velmi početná skupina, který byla zatčena pro spolupráci se skupinou Fučíkovou. Měla za sebou tvrdá léta illegální práce, a proto poměrně nejdéle vzdorovala slídilům a kruté mašinerii pražského gestapa. Již ve vlaku se navazovaly osobní známosti z illegality, ze skupin v káznicích a vězeních.

   Dozvěděli jsme se od esesáků, že cíl naší cesty je Osvětim. Lidé nedávno zatčení se seskupovali kolem zkušenějších, kteří již znali vězeňský život. Tím jsme se stávali my starší političtí vězňové vedoucími menších skupin antifašistů již na transportu a při vstupu do tábora.

   Brzy se rozhlásilo, že s námi jedou význační lékaři, jejichž politická minulost byla zárukou pevného politického postoje. Každé slovo soudruhů MUDr. Miloše Nedvěda, MUDr. Zdeňka Štycha, MUDr. Karla Makovičky mělo velký význam v tomto smutném transportu.

   Již v prvních dnech pobytu v Birkenau zahájila svoji činnost na bloku 12 a v karanténě Rudá pomoc. Už prvního dne večer, po tetování, jsme měli přehled o příčinách veliké úmrtnosti v táboře. Protiopatření byla zahájena již v prvních dnech soustavným vysvětlováním. Byla volena forma krátkých přednášek v kroužcích za tím účelem, aby v hrozných zdravotních poměrech byla zachována aspoň část mladých, nejodolnějších vězňů, schopných konspirativní politické práce v poměrech tak zcela mimořádných, které byly nesrovnatelné s illegalitou před zatčením. V těchto prvních kroužcích jsme se poznávali.

   My lékaři jsme se rozhodli k akci. Bylo třeba ovládnout nemocnici, protože tyto bloky byly v rukou polských šovinistů. Podařilo se nám, že nás eseslékař Rogge přijal jako zdravotnické pracovníky. Brzy se ukázalo, že lidský poměr a politické uvědomění nám získaly důvěru velkého počtu především českých vězňů. První podmínkou naší činnosti byla všestranná orientace o životě v táboře. Proto byla postupně vybudována informační síť do každé pracovní skupiny.

   Naším prvním politickým úkolem, který nám byl organisací určen, byla léčebná péče v mezích táborových možností a materiální pomoc jídlem a oděvy vězňům, jimž hrozila smrt vysílením. Tyto úkoly jsme mohli zvládnout pouze spoluprací soudruhů, kteří pracovali v kuchyních, skladištích, u rozvážení potravin a v pracovním oddílu „Kanada“. Na náš návrh byla rozšířena nemocnice o blok číslo 8 a později i o blok číslo 7. Pracovat jsme museli velmi opatrně. Nejen nebezpeční esesáci, ale i zrádci ve vězeňských šatech ohrožovali zdar naší práce i naše životy.

   Později, když jsme byli přeloženi do nemocnice cikánského tábora, byli jsme již ve spojení se skupinou dlouholetého německého vězně komunisty, soudruha Horsta Jonase. Pracoval jako táborový elektrotechnik a mohl se volně pohybovat po táborech. Prostřednictvím soudruhů Jonase a Diamantského jsme navázali spojení s jinými skupinami.

   V srpnu roku 1943 byla naše skupina dvaceti dvou soudruhů, která zbyla z celého transportu, odvezena do Buchenwaldu. Odtud byla zase překládána do dalších pobočných táborů.

   Poznatky, kterých jsme nabyli v Birkenau, v nejhroznějším fašistickém táboře smrti, byly pro naši činnost velmi cenné. Naučili jsme se illegální práci za nejtěžších podmínek a stali jsme se členy odbojových skupin v jiných koncentračních táborech.

 

   Do roku 1943 nebyly dva základní předpoklady pro vytvoření jakékoliv organisované odbojové organisace. Chyběla silná základna politicky uvědomělých a pokrokových vězňů. Další překážkou byla nepříznivá situace v okolí tábora, jak ukazovaly zkušenosti z útěku některých vězňů, kteří daleko v tomto kraji nepronikli. V táboře převládal dlouho pocit naprosté bezmocnosti, který duševně i tělesně nejvíce oslaboval. Každé pomyšlení na odpor bylo rázem tlumeno obavami ze zrady a hlavně prostředím tupé odevzdanosti a nezájmu masy vězňů, mezi nimiž bylo málo politicky vyspělých lidí.

   Podstatná změna nastala po rozhodujícím stalingradském vítězství Sovětské armády. To byl první záblesk naděje na možnost osvobození. Začaly se tvořit skupiny odporu, mezi tábory se upevňovala spojení, vzrůstal počet útěků.

   Naše zámečnická dílna se stala střediskem styků některých vězeňských skupin hnutí odporu. Dílna byla nenápadná, a proto velmi vhodná pro činnost ve větším rozsahu. Oficiálním úkolem bylo vykonávání všech potřebných zámečnických prací v našem i v ostatních mužských a ženských birkenauských táborech. Vězeňští funkcionáři i esesáci často potřebovali různé opravy a práce. Vykonávali jsme je k jejich překvapení vždy velmi rychle, aniž jsme požadovali materiál, nářadí a pod. Nikdo se nezajímal o to, jakým nářadím a z jakého materiálu pracujeme. Touto naší činností jsme se po čase stali až nepostradatelnými a z původní nepatrné dílny vznikl náš malý pracovní oddíl, jehož členové měli řadu výhod, jako větší množství stravy, lepší oblečení, mohli udržovat čistotu a především měli možnosti volně se pohybovat v celém prostoru Birkenau.

   Tak se dařily různé pomocné akce ve prospěch ohrožených soudruhů při selekcích a onemocnění. Zachráněni byli i někteří z těch, kteří byli již vybráni při selekcích do plynu. Opatřovaly se vzácné léky pro nemocniční personál, který opět pomáhal našim nemocným soudruhům. Stálým úkolem byl denní styk s ženskými tábory, kde jsme vykonávali sice zámečnické práce, ale hlavně přenášeli sem a tam dopisy a doručovali různé věci.

   Hnutí odporu bylo lépe organisováno v ženských táborech, celkový výsledek však nebyl lepší než v mužských táborech. Naše práce byla řízena stále se měnící situací. Žili jsme v trvalém napětí a v očekávání nebezpečí se strany esesáků i nebezpečných vězňů, funkcionářů, řemeslných zločinců nebo zrádců.

   V letech 1943 a 1944 se několikrát vystupňovala naše činnost až na hranice možnosti. Snažili jsme se pomoci mnoha lidem v českém rodinném táboře od prvého dne až k oběma jeho tragickým zakončením.

   Od března 1944 se stupňovaly přípravy k útěkům a mnoho z nich se podařilo. Byly navázány styky s partyzány v okolí i s některými civilními zaměstnanci, kteří v okolí táborů pracovali na výstavbě.

   Sovětští vojenští zajatci opatřili zbraně, které nalezli v letadlech určených k demontáži. Odtud také byl přinesen do tábora rozhlasový přijimač.

   Na podzim roku 1944 byly vykonány podrobné přípravy pro ozbrojené povstání. Akce byla řízena ústředím odbojové organisace v Osvětimi I, avšak nikdy k ní nedošlo.

   Vzpoura členů sonderkomanda v říjnu 1944 byla sice akcí samostatnou, která nebyla v souladu s příkazy vedení organisace, zůstává však hrdinským činem bojujících vězňů.

   Teprve později se ukázalo, že zbraně získali vězňové sonderkomanda od čtyř židovských děvčat, vězeňkyň, které pracovaly v Kruppově vězeňské továrně Union. Vzdor mučení čtyři děvčata neprozradila nikoho z odbojové organisace.

 

 

A PŘECE !

 

NAŠE NADĚJE

 

   Nikdy se nenajde spisovatel nebo básník, který by plně vyjádřil myšlenky a pocity vězňů, kteří věděli, že musí v Birkenau zemřít, v onom Birkenau, v němž celý život byl ve znamení komínů.

   Věděli jsme najisto, že z Birkenau jdou zprávy do celého světa, slyšeli jsme o ruském a anglickém rozhlase, který hlásil podrobnosti o tomto pekle. To byla naše veliká naděje, radovali jsme se, že svět o nás ví.

   V každém novém transportu jsme hledali rozumné lidi a ptali jsme se jich, co o Osvětimi slyšeli. Potvrzovali, že zahraniční rozhlas o Osvětimi referuje, zároveň však dodávali, že jeho zprávám nikdo nevěří proto, že jsou tak hrozné.

   Denně jsme četli německé noviny, rozbírali věty vojenských hlášení a podle map jsme vypočítávali, kdy asi obsadí Sovětská armáda Osvětim. Pracovní tempo povolilo a na podzim roku 1944 se skoro nepracovalo. Byl to vliv vítězného postupu Sovětské armády, která se rychle blížila.

   Vzpomínáme, jak velikou radost nám způsobilo provolání Ilji Erenburga k sovětským vojákům, když vstupovali do Královce, otištěné také v německých časopisech. Jak jsme vychutnávali každou jeho větu a jak jsme byli posíleni, že ve světě vědí, co fašisté v Osvětimi dělají, a že se tisk zmiňuje o existenci pecí v krematoriích v Birkenau.

   Každé zavytí sirény, které ohlašovalo letecký poplach, povzbuzovalo naši naději, že spojenecká letadla konečně přece jednou rozbijí ty tak nenáviděné plynové komory a ta tak nenáviděná krematoria, jejichž plameny a dým jim tak dobře ukazovali cíl.

   Čekali jsme však marně . . .

 

„JEŠTĚ JSME PÁNY SITUACE MY!“

 

 

   Bylo to v listopadu 1944.

   Francouzský inženýr v pracovním oddílu Přádelna si při surovém pohánění kápů ulehčil větou:

   „Všichni nacisté jsou svině!“

   Tuto poznámku uslyšel kápo, Belgičan. Rozumněl francouzsky a spoluvězňův výrok udal esesmanům, kteří vzali provinilce hned „do práce“. Bili a mučili ho tak, že do mužského kmenového tábora BIId musel být donesen.

   Při večerním apelu ležel na zemi v trestném bloku číslo 11.

   Pojednou se otevřela brána dvora tohoto bloku, který byl od sousedních bloků oddělen plotem, a zástupce velitele tábora s hloučkem blokführerů začali provinilce hledat. Když ho našli, vrhli se na něho, bili ho, kopali a nadávali mu.

   Zástupce velitele tábora se na to chvíli díval, potom nařídil přivázat Francouze zmučeného do bezvědomí na kozlík a vlastnoručně se snažil vytlouci mu býkovcem jeho názor o nacistech.

   Když ho přestal bít, obrátil se se vztyčeným býkovcem ke shromážděným vězňům, kteří museli při této exekuci stát v pozoru se sejmutými čapkami, a důrazně prohlásil:

   „Ještě jsme pány situace my! A tak se stane každému, kdo tomu nevěří!“

   A to byl esesdůstojník, kterého jsme považovali do té doby za nejmírnějšího, kterého jsme do té doby nikdy neviděli, že by někoho bil.

   Nakonec ještě zakázal, aby vězeň, téměř k smrti ubitý, byl lékařsky ošetřen.

 

JAK SKONČILO BIRKENAU

 

   Stále jsme se obávali, že nacisté budou chtít nás, staré vězně, svědky svých zločinů, až se východní fronta přiblíží k Birkenau, vyvraždit.

   Z podnětu tajné komunistické vězeňské organisace, která měla ústřednu v Osvětimi I a důvěrníky ve všech osvětimských táborech, byly proto zahájeny za vedení sovětských důstojníků a uvědomělých politických vězňů přípravy pro ozbrojený odpor.

   Z Osvětimi I jsme dostávali oběžníky, které nás informovaly o situaci. Bylo také vytvořeno spojení s partyzánskou skupinou v okolí Osvětimi, v níž bylo několik vězňů, kteří uprchli z osvětimských táborů.

   S touto akcí souvisela také vzpoura sonderkomanda z října 1944, o které jsme psali na straně 122.

   Rusové přinesli zbraně z pracovního oddílu Zerlegebetriebe, v kterém se rozbírala rozbitá letadla.

   Akce byla dost rozsáhlá a pravděpodobně zásluhou táborových špionů a zrádců začalo velitelství tábora něco tušit a v srpnu 1944 očekávalo vzpouru.

   Před tábory, na silnicích, kterými pochodovaly veškeré pracovní oddíly, postavili silná opevněná kulometná hnízda a toto opatření trvalo dotud, než poslali Rusy a většinu nejstarších vězňů do jiných koncentračních táborů. Tito vězňové byli posláni na nejtěžší práce do tajných táborů; Němci je jistě chtěli zahubit a v některých táborech také zahubili.

   Poslední obětí plynu v Birkenau bylo 2000 židů z Terezína, kteří přijeli 28. října 1944; do tábora z nich vybrali jako schopných práce jenom 15 procent.

   Dne 2. listopadu 1944 přijel transport slovenských židů z Bratislavy, kteří byli posláni i ze zavazadly do mužského karanténního tábora BIIa. Z tohoto transportu nebyl násilně usmrcen nikdo a za několik dní byli všichni roztříděni do mužských a ženských táborů.

   Dne 3. listopadu 1944 jsme se dověděli, že plynování bylo úředně zastaveno. Zároveň byl vydán rozkaz, aby krematoria číslo I a II byla zbourána. My jsme pracovali na rozbíráni jejich vodovodů a zámečnických zařízení.

   Od října 1944 vyváželi esesmani usilovně všechny vězně do táborů uvnitř říše. Byli velice nervosní a v rozkazech, které se stále měnily, byl zřejmý zmatek. Dopravní potíže ztěžovaly transporty, na vagony se čekalo i několik týdnů.

   Ženské tábory BIa a BIb byly vyprázdněny celé a ženy byly přestěhovány do táborů BIIb, BIIc, BIIe.

   Úsek BIII byl zrušen, jeho baráky byly rozebrány, naloženy na vagony a poslány do koncentračního tábora Gross Rosen.

   Větší nebo menší transporty odcházely stále na západ.

 

   Dne 18. lena 1945 začala konečná a celková evakuace všech osvětimských táborů, v nichž bylo tehdy asi 50 000 vězňů.

   Z toho jich bylo v Birkenau asi 11 000 a jejich evakuace byla z počátku spořádaná. Transporty po 1000 až 2000 vězňů vycházely z tábora a kontrolovaly se ještě podle kartoték. Každý dostal jídlo na den a mohl si vzít i přikrývku.

   Asi o 16. hodině proskočila zpráva, že Sovětská armáda se značně přiblížila, a v táboře, v němž bylo v tu chvíli asi 2000 žen a dětí, nastal zmatek.

   Esesáci pálili narychlo na hromadách zbytky knih a dokladů administrativy tábora a zbylí vězňové vypáčili skladiště potravin a oděvů, které jim esesáci při jejich příchodu do tábora odebrali.

   Příslušníci sonderkomanda, jichž bylo asi 70, byli isolováni a hlídáni na zvláštním bloku.

   Velitel tábora chtěl ještě zplynovat a spálit nemocné vězně a děti, kteří nevydrží pochod. Ptal se kápy sonderkomanda, jak dlouho by trvala likvidace 1000 lidí v krematoriu, a některé děti dal přeložit z kmenového tábora BIId do nemocničního tábora BIIf, který měl být zničen celý, i s lidmi.

   Sonderkomando však se v evakuačním zmatku rozuteklo a splynulo s ostatními vězni.

   Nastoupilo tedy esessprengkomando, které dostalo rozkaz, aby poslední krematorium, číslo IV, vyhodilo do povětří a aby ostatní budovy zapálilo. Pomocníky esessprengkomanda se stalo asi 30 německých kápů, které vybrali a postavili zvlášť.

   Nejprve vyhodili do povětří krematorium, potom zapálili desinfekční stanici a skladiště svršků a jiných zásob v táboře BIIg.

   Když tábor BIIg hořel, přišel rozkaz:

   „Ihned vyklidit Birkenau a odejít do Osvětimi I!“

   Odešli všichni, i vybraní vězňové-pomocníci esessprengkomanda, a zůstali jenom nemocní a děti v nemocničním táboře BIIf, který už zničen nebyl a jehož vězňové byli zachráněni Sovětskou armádou.

   Cesta z Birkenau do Osvětimi I byla lemována silně ozbrojenými řetězy esesstráží se psy.

   Všechny tábory byly prohledány, všichni vězňové museli nastoupit a v 18 hodin odešli z Osvětimi I poslední vězňové.

   Závěrečný průvod měl asi 6000 vězňů. Hnali je v nedostatečném oděvu, zmrzlé, hladové a vysílené na západ, na Wodzislaw (Loslau).

   Pochod byl velmi rychlý a ty, kteří nemohli dál, esesmani stříleli. Příkopy po obou stranách silnice byly posety mrtvolami mužů a žen.

   Když se vězňové nabízeli, že ponesou své zraněné kamarády, dovolili esesmani tuto výjimku jenom pro vězně-říšské Němce.

   Esesmani ještě ke všemu dali své tlumoky a zavazadla vězňům, aby jim je nesli.

   Pochod do Wodzislawi trval oklikami tři dny. Většina vězňů musela spát pod širým nebem a silné mrazy zkosily ty, kteří spali na krajích lidských hromad a nemohli se zahřívat jejich teplem.

   Dne 21. ledna 1945 nás naložili ve Wodzislawi do otevřených železničních vagonů, až 120 lidí do jednoho.

   To byla nejhorší část naší cesty. Vagony byly tak přeplněné, že se mohlo toliko stát. Kdo klesl, už nepovstal – těla ostatních se nad ním sevřela jako hladina vody a nešťastník byl ušlapán.

   Nacisté nevěděli, kam nás mají poslat. Valící se sovětská vojska jim stále odřezávala tratě, po kterých nás chtěli dopravit do Vratislavi a do Gross Rosenu. Několikrát postavili vlak na slepou kolej a tam lidé mrzli celý den bez jídla a bez vody.

   Kdo měl ještě trochu sil, pokoušel se o útěk. Lidé vyskakovali z vagonů, ale esesmani stále ještě dobře hlídali a většinu uprchlíků zastřelili.

   Mrtvoly těch, kteří zemřeli ve vagonech, byly vyhazovány za jízdy podél trati také proto, aby živí měli více místa.

   Od 18. ledna 1945 nedali esesáci vězňům nic jíst ani pít. Na pokusy obyvatel, kteří se snažili podat vězňům kousek chleba nebo trochu vody, odpovídali bitím nebo střelbou.

   V těch dnech odešlo z osvětimského koncernu asi 20 transportů vězňů, které se pohybovaly za hrozných okolností.

   Část těchto transportů projížděla také Československem a naše obyvatelstvo bylo na stanicích i za jízdy svědkem bestiálního zacházení esesáků s vězni. Mnoho krajanů, kteří se snažili vězňům pomoci, esesáci postříleli.

   Dne 23. ledna 1945 okolo půlnoci dojel poslední transport z Birkenau do Ostravy-Přívozu. Tam se jednomu z nás, Erichu Kulkovi, a jeho dvanáctiletému synovi podařilo šťastně uprchnout. Až do příchodu Sovětské armády našli pomoc u dobrých a šlechetných lidí a dne 2. května 1945 byli osvobozeni sovětskými vojsky ve Zlíně.

   Druhý svědek a autor této knížky, Ota Kraus, opustil Birkenau s transportem dne 26. října 1944 a byl dopraven přes Sachsenhausen do tajného tábora SIII (Ohrdruf) v Durynsku.

   Na začátku dubna 1945 se vydal z Ohrdrufu s transportem do Buchenwaldu, kde byl osvobozen dne 11. dubna 1945.

   Za několik dní svého buchenwaldského pobytu poznal rozdíl mezi vězeňskou samosprávou v Birkenau a v Buchenwaldu. Spolupráce vězňů všech národností v Buchenwaldě mu ulehčila v mnohém život.

 

   Velitelství tábora Birkenau dobře vědělo, jakým nebezpečím by pro něj byli ruští a staří, politicky uvědomělí vězňové v blízkosti polských partyzánů a stále se blížící Sovětské armády; proto je odvezlo už v říjnu 1944 až na několik málo výjimek do říše.

   Když pak nastal den evakuace, byli v Birkenau většinou vystrašení a nezkušení nováčkové a ženy.

   Na organisování odporu nebylo v lednu 1945 ani pomyšlení a esesáci provedli evakuaci celkem hladce.

   Cestou z osvětimských táborů však jistě zahynula asi třetina těch, kteří tam v poslední chvíli byli, to jest nejméně 15 000 lidí.

 

   Počet vězňů v táborech osvětimského koncernu dne 17. 1. 1945, poslední sčítací apel před evakuací

 

Počet vězňů

Osvětim I, kmenový tábor . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 030

Osvětim II (Birkenau)

Babice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

Budy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313

Plawy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

Harmenze (hospodářství) . . . . . . . . . . . . . . . . 204

Mužský tábor v Birkenau . . . . . . . . . . . . . . . 4 470

Ženské tábory v Birkenau . . . . . . . . . . . . . . . 6 196

Sovětští váleční zajatci . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 11 576

Osvětim III (IGF Buna atd.)

Monowice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 244

Holeszowo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 008

Jawiszovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 988

„Zgoda Huta“ (Eintrachthütte) . . . . . . . . . . . 1 297

Jaworzno (Neudachs) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 664

Blechahammer (Bachovina) . . . . . . . . . . . . . 3 959

Fürstengrube 1 283

Gutte Hofnung 853

Guthengrube 586

Morawice 36

Gliwice I 1 336

Gliwice II 704

Gliwice III 609

Gliwice IV 444

Laurahütte (Siemnianowice) 937

Sosnowiec I 863

Bobrek 213

Trzebinia 641

Nachhammer 486

Trzechowiec (Czechowice) 561

Rydullan (Charlottengrube) 833

Zabrze (Hindenburg) 70

Huta Bismarcka (Bismarckhütte) 192

Huta Batory 202 33 045

 

Celkový početní stav vězňů 54 651

 

Poznámka:

Některé z pobočných táborů, jako na příklad Brzzesce, Rajsko, Broschow a jiné, byly předtím likvidovány.

 

DOSLOV

 

   Touto knihou, tímto svědectvím se vyrovnáváme s nedávnou minulostí, jejíž poslední léta, ta nejhorší, jsme prožili v prokletém světě osvětimském, ve světě největší lidské zvrhlosti a zločinného vraždění.

   Dva roky jsme viděli ve dne v noci plamen a dým z komínů, slyšeli jsme nářek a křik nevinných žen a dětí a dýchali jsme vzduch otrávený zápachem z lidských kostí a z lidského masa.

   Ačkoliv jsme už předtím prošli tvrdou tříletou školou v nacistických vězěních a koncentračních táborech, působily na nás události v Birkenau v prvních dnech našeho pobytu hrůzně a častokrát jsme v těch dnech prožili zoufalý stav, kdy jsme byli na konci svých duševních i tělesných sil.

   Ale ani vlastní utrpení se nesnáší tak těžce. Horší je pohled zdravého člověka na nevypověditelné utrpení a neodvratné ničení bezbranných a stálé bezmocné čekání na stejný osud vlastní.

   Dnes jsme svědky a jako svědci musíme říci plnou pravdu a také ji říkáme.

   Popisujeme všechno tak, jak jsme to viděli, slyšeli a prožili.

   V prostředí ničivé nenávisti a sadismu jsme se stále snažili zachovat si stykem s uvědomělými lidmi to nejcennější – zdravý rozum a lidský cit.

   Všechny naše orgány se proměnily v oko a v ucho, abychom všechno vnímali.

   Na živu jsme zůstali opravdu jenom zázrakem.

   A v tom vidíme svatou povinnost všech, kteří vzdorovali fašismu a nacismu, kteří proti němu bojovali: Abychom nikdy nezapomněli, že jen rozhodné vymýcení fašismu a nacismu na celém světě zajistí všemu lidstvu bezpečnost, mír a štěstí !

   Nezapomínejme na příčinu osvětimského zločinu. Byl jí nacistickou rozpínavostí vystupňovaný imperialismus, který svou zrůdnost prokázal tím, že postavil vědu a techniku do služeb hromadného vraždění národnostních skupin a připravoval se na vyhlazování středoevropských národů. Fašismus v Osvětimi, nejbrutálnější forma imperialismu, sledoval hlavní cíl: vražděním a loupením hromadit a zmocňovat se kapitálu a nových hospodářských posic. Nespokojil se však jen tím, co uloupil svým obětem, vykořisťoval samu fysickou podstatu vězňů otrockou prací a pokusy a zpracovával mrtvoly jako suroviny pro nacistický průmysl.

   I táborový život byl otráven jedem fašismu – nacionalismem. Pokrokoví vězňové všech národností postavili se na odpor, organisovali se pod vedením komunistických buněk, které i za těchto těžkých podmínek udržely svou vůli k odporu.

   Fašisté nedokončili svůj zločin. Sovětská armáda zachránila národy střední Evropy před fašistickým morem a fysickou zkázou. Nebýt Sovětského svazu a vítězného postupu Sovětské armády, byla by se naše země stala jediným koncentračním táborem a plynové komory – továrny na smrt, by byly pouhými pomocnými závody I. G. Farben, Aktiengesellschaft.

 

   V lednu 1946

 

   Od osvobození Osvětimi Sovětskou armádou v lednu 1945 uplynulo právě jedenáct let. K tomuto výročí vychází Továrna na smrt po čtvrté.

   Zbytky továrny na smrt v Březince u Osvětimi se rozpadají. Bývalý tábor Birkenau je zarostlý bujnou, hustou a vysokou trávou. Nikde na světě neroste taková tráva jako tam . . . Roste ze země prosycené lidskou krví, ze země skropené miliony slz a kapiček lidského potu.

   Kdo má příležitost navštívit Polsko, kdo má zájem, možnost a čas, navštíví obvykle také Osvětim. Uvidí tam v museu doklady o tomto velikém zločinu. Pochopí z velké části aspoň přibližnou velikost zvěrstva spáchaného lidmi, kteří označili svůj oděv hákovým křížem a lebkami se zkříženými hnáty.

   V poválečných letech byli četní z nejhorších esesáků postaveni před soudy a také odsouzeni. Ne však všichni. Zločinná myšlenka hromadně vyvražďovat celé skupiny národů vznikla už dávno před válkou v nacistickém Německu. Záměrně připravovali, plánovali a organisovali koncentrační tábory a továrny na smrt. O tom svědčí nezvratně dokonce dokumenty nacistických archivů, zveřejněné při mezinárodních procesech s válečnými zločinci.

   Vzhledem k vývoji posledních deseti let můžeme dát otázku: Kolik vrahů z Osvětimi se pohybuje svobodně ve světě? Kolik přímých i nepřímých vinníků osvětimského zločinu zaujímá dnes opět veřejné funkce a má opět vliv na politický život a vývoj ve své zemi? Touto zemí je především západní Německo, stát, který dovoluje, aby bývalí esesáci znovu veřejně vystupovali, neboť zbrojaři a bankéři kapitalistických států je potřebují v panickém strachu o své žoky peněz.

   V západním Německu se o Osvětimi mnoho nemluví ani nepíše. To proto, že v této zemi je mnohem více vinníků a účastníků osvětimského zločinu než postižených a pouhých svědků. Nás bývalých vězňů z Osvětimi je málo a ještě jsme roztroušeni po celém světě. Mnozí z osvětimských chtěli a chtějí na to zapomenout jako na zlý sen.

   Jaké to mají štěstí váleční štváči, Kruppové, akcionáři I. G. Farben, Schneider Creusot a podobní, že jim nikdo ve dne ani v noci nekřičí do ucha: I Vy jste pomáhali vraždit v Osvětimi!

   Jediný letecký zásah dnem i nocí jasně zářících komínů krematorií mohl zachránit miliony lidí . . .

   Dnes se chtějí odvážit stejní lidé připravovat opět novou světovou válku, už třetí v jedné lidské generaci. Od války k válce se ukrutnosti proti lidskosti stupňují. My z Osvětimi spolu s těmi, kteří přežili Hirošimu, jsme poznali, čeho všeho jsou schopni váleční paliči, nepřátelé lidí. V západním Německu opět kvasí pařeniště fašismu. Individua typu Eichmanna, hitlerovští generálové a esesáci spolu se zbrojaři a finančními magnáty znovu mluví o odvetě. Po zkušenostech z druhé světové války si můžeme dobře představit loupežné militaristické choutky.

   V minulých letech jsme poznali, že ti, kteří přečetli Továrnu na smrt, ujasnili si znovu, co to je fašismus, a uvěřili, čeho je schopen. Proto prosíme čtenáře, aby tuto knihu po přečtení neukládal do knihovny. Nechť je stále, každý den čtena co největším počtem lidí. Není to čtení příjemné, ale nutí nás, abychom nikdy nezapomínali, abychom vždycky a ze všech sil bojovali proti válce, za udržení míru.

 

   V lednu 1956.