Jdi na obsah Jdi na menu
 

Továrna na smrt - 5

"Řečtí židé"

 

   Z jiných význačnějších vyhlazovacích akcí uvádíme především řecké transporty ze zimy roku 1942 – 1943 a z jara 1943.

   Jejich příslušníci nám vyprávěli, že Němci zřídili v Řecku zvláštní verbovací kanceláře pro zakupování půdy. Kdo si půdu zaplatil, dostal modrou poukázku, kterou se měl vykázat v osidlovaném území.

   Do tohoto území se však nikdo z ubohých Řeků nedostal, všichni se octli v Birkenau. A když se snažili posuňky vysvětlit domnělý omyl, vytrhávali jim esesáci jejich poukázky z rukou, vysmívali se jim a surově je bili.

   Větší část jich poslali přímo do plynových komor, zbytek do tábora, na práci. Protože neuměli německy, byla situace těchto vězňů obtížnější než vězňů jiných, a drsné podnebí přispívalo k jejich rychlé záhubě.

   Ze 70 000 jich nakonec zbylo sotva 1000.

 

Židé ze Sosnowiec a z Bedzina

 

   V srpnu 1943 byli likvidováni židé z blízkých hornoslezských měst Sosnowiec a Bedzina.

   V těchto městech se našly zbraně, a proto byli jejich židovští obyvatelé odsouzeni k smrti v plynových komorách.

   Esesmani v osvětimských táborech měli tehdy zvýšenou pohotovost. Tábory byly uzavřeny a střeženy kulomety, veškerá práce byla zastavena.

   Vlaky, kterými tyto transporty přijížděly, byly přeplněné, do jednoho vagonu napěchovali až 100 lidí, z nichž se mnoho udusilo. Byli na cestě bez vody a bez vzduchu dva až tři dny.

   Když vlak vjížděl do nádraží, začali do něho esesmani střílet z kulometů; mrtvých bylo 2000, ostatní byli polomrtví.

   Velitel krematorií Moll se tehdy dopouštěl hrozných zvěrstev: malé děti držel za vlasy ve vzduchu a střílel je.

   Mrtvol bylo tolik, že je spalovali nejen v krematoriích, ale rovnali je také do hranic, které potom polili hořlavinou a zapálili.

   Obětí bylo asi 30 000 a jejich likvidace trvala dva dny.

   Z těchto lidí nepřišel do tábora nikdo, všichni byli posláni do plynu.

 

Židé z Lodže

 

   V srpnu a září 1944 přijížděly denně také dva vlaky židů z Lodže, kde bylo zrušeno a likvidováno ghetto.

   Bylo jich asi 70 000, z toho asi 2000 československých příslušníků.

   Roztřídili je, většinu poslali do plynových komor, zbytek do tábora. Ti však téměř všichni v táboře brzo zahynuli.

 

Maďarští židé

 

   Už v dubnu 1944 byly zahájeny velkorysé přípravy pro příjezd židovských transportů z Maďarska.

   Krematoria byla pečlivě opravena, pece byly znovu vyloženy šamotem a komíny vyztuženy železnými obručemi. Nádvoří krematorií ohradili ploty, na které dali ještě přikrývky, aby do nádvoří nebylo ze silnice ani trochu vidět. Za krematorii byly vykopány velké jámy; nikdo sice nevěděl nač, ale každý to tušil.

   Zároveň se ve dne v noci usilovně pracovalo na stavbě vlečky z osvětimského nádraží do Birkenau, až mezi krematoria číslo I a II.

   Mezi úsekem BI a úsekem BII byla vybudována dokonalá vykládací rampa a čtyři koleje.

   S pracemi se tak pospíchalo, že čtyři parní válce pracovaly od časného rána do pozdní noci.

   Také počet příslušníků Vyklizovacího oddílu Kanada a sonderkomanda byl zvětšen.

   První menší maďarské transporty přišly ze Zakarpatské Ukrajiny už koncem dubna 1944. Jejich vagony byly více než plné a bylo v nich mnoho mrtvých, kteří zahynuli žízní.

   V červenci 1944 bylo transportů tolik, že musely být otevřeny nové tábory v úseku BII; byly to tábory BIIb a BIIc, ale to všechno nestačilo. Proto byl zčásti obsazen ještě nedostavěný úsek BIII.

   Transporty přijížděly bez přestání, takže celé řady vlaků stály z Birkenau až na osvětimské nádraží.

   Na rampě, na niž lidé vystupovali z vlaků, byly navršeny hory zavazadel, protože automobily nestačily odvážet věci do skladišť, a ve skladištích se tvořily hromady větší než baráky.

   Zvětšený Vyklizovací oddíl Kanada, 2000 mužů a žen, pracoval sice ve dne v noci, ale hromad, v nichž byly drahocenné potraviny, oděvy, peřiny, dětské kočárky, prádlo, boty, nástroje, knihy a rozličné předměty denní potřeby, neubývalo. Před deštěm nebyly nijak chráněny, takže se mnoho věcí zapařilo a zkazilo.

   Esesáci byli stálým tříděním transportů a nesmírným pitím alkoholu úplně vyčerpáni.

   Tehdy byla právě veliká ruská ofensiva. Zdálo se, že Němci chtějí ještě co nejrychleji dopravit všechno, co dopravit lze, z východu do Birkenau.

   Vlaky z Maďarska bývaly na cestě nejméně čtyři dny a byly tak přeplněné, že lidé neměli ve vagonech dost vzduchu a také nedostali nic pít. Proto se mnozí udusili nebo zahynuli žízní.

   Jednou otevřeli vagon a ženy šílené žízní se vrhly na zásobník vody na hašení; nedbaly ani odporu esesmanů ani bití; esesmani je postříleli.

   Ale jinak byli lidé celkem šťastni, že se konečně dostali z vlaku a že se mohli nadýchat vzduchu. Chovali se tiše a několik esesmanů hravě ovládalo režii této hry smrti.

   Tisícové zástupy čekaly před krematorii a na silnicích mezi tábory, než na ně dojde. I staré primitivní plynové komory, v kterých se plynování v Birkenau před výstavbou krematorií začínalo, musely zahájit znovu činnost.

   Krematoria nestačila pálit toto ohromné množství obětí a plameny šlehaly tak vysoko, až se ztrácely v hustém dýmu, který vytvořil nad Birkenau souvislý mrak. Ani slunce jím neproniklo – nad Birkenau byl stín.

   Nahromaděné spousty mrtvol se skládaly také do hranic v připravených jámách a v nich se spalovaly.

   Celé okolí bylo zahaleno odporným kouřem a zápachem ze spálených lidských kostí a masa.

   Továrna na smrt běžela naplno! Vraždilo se v několika směnách, vraždilo se ve dne v noci, vraždilo se bez přestávky!

   A vedoucí nacisté, obžalovaní v Norimberku, o tom nic nevěděli . . .

   Velitel krematorií Moll byl ve svém živlu a svou ničící a ničemnou vynalézavost uplatnil v dokonalé organisaci hromadného usmrcování a co nejrychlejšího odstranění jeho stop.

   Na svůj vynález, kterým uspíšil spalování, byl pyšný: Nařídil, aby kolem hranic s mrtvolami, tedy uvnitř jam, vykopali příkopy, aby do nich mohlo stékat sádlo ze škvařících se těl. A tímto sádlem dal polévat hranice mrtvol, aby se lépe a rychleji spalovaly.

   Moll byl opilý sadistickou rozkoší a bavil se podle svého: malé děti a staré ženy házel živé do škvařícího se sádla nebo do ohně.

   Protože transporty byly obrovské a plynové komory ani krematoria nestačila, vybírali dost lidí do tábora a teprve odtud je posílali do plynu.

   Zejména žen bylo tolik, že je dr. Mengele stále třídil.

   Byl to hrůzný pohled na zástupy žen nedostatečně zakrytých několika špinavými cáry, takřka nahých, jak pochodovaly, aby byly odvšiveny, nebo na smrt.

   Lidé, kteří byli uznáni za schopné práce, šli do desinfekční stanice. Muži zvlášť a ženy také zvlášť. A z desinfekční stanice vycházely seřazené skupiny otroků do táborů.

   Tisíce ostříhaných a skleslých žen naplňovaly denně tábory, v nichž pro ně nebylo připraveno vůbec nic. Nahnali je do bloků, které byly přeplněné, když v nich bylo 500 lidí; maďarských žen však musely pojmout tyto bloky až 1200, takže se ženy musely střídat ve dvou směnách v pobytu v bloku i ve spánku.

   Nejhroznější poměry byly v táboře BIIc. Tam bylo umístěno 26 000 těchto žen. Nedostaly prádlo ani přikrývky, nedostaly prostě nic, a v prvních dnech jejich pobytu netekla v tomto táboře ani voda. Zakrátko byly všechny ženy zavšiveny a rozšířil se mezi nimi skvrnitý tyfus. Nemocnice nebyla, byla pouhá primitivní ošetřovna bez lékařských potřeb a bez léků.

 

   Eseslékaři dr. König a dr. Mengele ukázali právě v tomto táboře svou „léčbu“: Ženy, které se hlásily, že je bolí hlava, musely stát celý den na prudkém slunci u brány a večer tento transport odvedli na „zvláštní ošetření“ – do krematoria.

   Zdravým a mladým ženám brali krev pro německé vojsko, a tak příslušníci „čisté nordické rasy“ dostávali židovskou krev do svých „ušlechtilých“ žil.

   Nacistická propaganda se ovšem zároveň starala o uklidnění v Maďarsku a táborové gestapo nařídilo maďarským nováčkům, aby psali korespondenční lístky s obvyklým textem:

   „Daří se mi dobře.“

   Ale také ti, kteří šli z vlaků přímo do plynových komor, museli napsat do Maďarska pozdrav – nacistické alibi. Ještě v svlékárně krematorií jim rozdali korespondenční lístky s příkazem, aby napsali domů.

   Jako adresu odesilatelů museli psát místo, které existovalo pouze v hlavách esesmanů táborového gestapa:

   „Arbeitslager Waldsee.“

   Protože tehdy Německo mobilisovalo všechny pracovníky, posílali tisíce těchto otroků také do jiných německých koncentračních táborů nebo do továren.

   A zatím co vagony odvážely do říše čerstvé pracovníky, vracely se do téhož Birkenau, do krematoria, vlaky s maďarskými „musulmany“, s troskami lidí, kteří před dvěma či třemi měsíci odjeli na práci.

   Do tábora přicházeli tehdy také zástupci soukromých německých firem a vybírali si jako otrokáři ženy a muže na práci do zbrojních továren. Jejich požadavky byly rozmanité; někteří žádali ženy s jemnými prsty, jiní ženy silné a jiní dokonce ženy krásné.

   V politickém a v hospodářském životě nacisté vyhlédnutou oběť po každé nejprve oklamali. Také při tomto hromadném vraždění zachovávali tuto zásadu. Když se jim to nedařilo, užili nejhrubšího násilí.

 

   Mezi těmito novými oběťmi bylo také dost vojáků, kteří ještě nedávno bojovali na východní německé frontě a byli doma na dovolené, právě když nacisté zatýkali. Také tyto vojáky poslali do Birkenau.

   Tam ukazovali na svá vyznamenání a žádali proto rozličná ulehčení, kterých se ovšem nedočkali.

   Viděli jsme dokonce, jak ke krematoriu kráčel hrdě muž v uniformě maďarského generála.

   Jednou vznikl před plynovou komorou jakýsi nepokoj, někteří začali asi něco tušit.

   Proto k nim esesdůstojník promluvil asi toto:

 

   „Obracím se k vám jako k příslušníkům spojeneckého národa, který s námi bojuje bok po boku. Vím, že je to trpké přijít do pracovního tábora, ale i zde je fronta, a vy ani zde nepřestáváte být našimi spojenci. Podle toho se bude s vámi také v táboře jednat.

 

   Nasazujeme do práce desetitisíce lidí z vaší vlasti, a dnes, ve válečných poměrech, nemůžeme koupat a desinfikovat každého z vás zvlášť. Proto všichni musíte přinést nepatrnou oběť a spokojit se s koupelí a desinfekcí společnou.

   Doufám, že u vás najdu tolik porozumění a sebekázně, že tuto oběť, bez které nemůžete vejít do tábora, všichni přinesete.

   Prosím, aby někdo z vás, kdo umí německy, přetlumočil tento můj projev.“

   Přihlásil se maďarský důstojník a řekl:

   „Kamarádi!

   Ukažme spojeneckým Němcům, že dovedeme nejen chrabře bojovat, ale že se dovedeme v každé situaci bez reptání podřídit.

   Prosím o úplný klid, každý ať se uskrovní, abychom se všichni vešli do této malé desinfekční místnosti.“

   Zástup provolával bouřlivě:

   „Bravo!“

   Mnozí k tomu tleskali a všichni se vtlačili do komory, jejíž dveře se zavřely, a za několik minut byly z chrabrých a ukázněných spojenců ještě ukázněnější mrtvoly.

   Zprávu o tom podal ještě téhož večera Filip Müller, topič z krematoria, který uměl německy a maďarsky.

   Tehdy bylo Birkenau na vrcholu své smutné činnosti. Všechny jeho tábory byly přeplněny, neboť v červenci a v srpnu 1944 v nich bylo 105 700 lidí.

   Rozděleni byli v jednotlivých táborech takto:

 

BIa ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 000

b ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 000

a děti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500

BIIa muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 000

b muži, ženy a děti . . . . . . . . . 10 000

c ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 000

d muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 000

d děti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 700

e muži, ženy a děti . . . . . . . . . . 6 000

f muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 000

g muži a ženy . . . . . . . . . . . . . 1 500

BIII ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 000

 

   Počet maďarských židů, kteří přišli tenkrát do Birkenau, jsme odhadovali na 400 000 a v plynových komorách zničili za 24 hodin 14 transportů, kterými přijelo asi 20 tisíc lidí.

   Byli jsme svědky zločinu dokonalých vražd na příslušnících maďarského národa v provozovnách továrny na smrt. Bestiální a sadističtí vykonavatelé těchto masových vražd SS Totenkopfverbände byli poslušnými a ochotnými nástroji svých vůdců, nacistických pohlavárů, zakladatelů a organisátorů vyhlazovacích táborů, Himmlera, Göringa, Kaltenbrunnera, Eichmanna a jiných.

   V odstupu času byly to zejména protokoly mezinárodního tribunálu norimberského procesu, které nám umožnily doplnit a osvětlit to, čeho jsme sami byli svědky, a odhalit i pozadí příprav. Tyto doplňky usnadní čtenáři představu o neuvěřitelné obludnosti nacistických činů a záměrů. V celé své velikosti a zvrhlosti vynikly teprve později, po osvobození, hlavně při soudních přelíčeních nad válečnými zločinci. Dokumenty z německých archivů, výpovědi obžalovaných a svědků prokázaly, že tyto zločiny byly plánovány již dávno před vypuknutím války. Hromadné popravy byly pečlivě organisovány. Do nejmenších podrobností byly promyšleny methody a úskoky užívané nacisty pro klamání obětí i ostatní veřejnosti, zejména příslušníků tohoto národa, jehož likvidace nebyla ještě pojata v časovém plánu nacistů.

   Jedním ze zmocněnců pro „konečné řešení židovské otázky“ byl nejbližší spolupracovník Kaltenbrunnerův a Heydrichův, náčelník gestapa v Hlavním úřadě říšské bezpečnosti, Adolf Eichmann. Úzce spolupracoval s velitelem osvětimského tábora Hoessem. Měl zvláštní plné moci a byl odpovědný za vyřešení židovské otázky také v Maďarsku. Jeho nejbližší spolupracovníci vypovídali v Norimberku o tom, jak jim Eichmann vysvětlil pojem „konečného řešení“:

 

   Fysicky vyhubit všemi prostředky ve vyhlazovacích táborech, vraždit v plynových komorách a těla spalovat v krematoriích. Nejdříve ale plně využít práce schopné vězně a vymáhat na nich všemi prostředky nejvyšší pracovní výkon!

 

   Popsali jsme, jak v Birkenau probíhaly horečné přípravy ke zvýšení výkonu spaloven krematorií. Zatím co v pracovních oddílech padaly vyčerpáním a mučením stovky vězňů, kteří za pokřiku a bití kápů a esesáků ve dne v noci horečně stavěli železniční koleje, aby vlaky smrti mohly přijíždět z osvětimského nádraží přímo na nádvoří krematorií před plynové komory a pece, pracoval Eichmann osobně v Maďarsku. Vedl tam „politická jednání“ s maďarskou vládou. Se svým vybraným štábem uskutečňoval organisační přípravy, aby židé jako první nastoupili cestu k „zvláštnímu ošetření“ do Osvětimi.

   Po vstupu německých vojsk do Maďarska v březnu 1944 přijel Eichmann s velkým oddílem esesáků do Budapešti. Navázal ihned spojení s členy tehdejší maďarské vlády, zejména se státními sekretáři Enderem a von Baki. První opatření, které Eichmann s těmito maďarskými vládními činiteli dohodl a neprodleně také provedl, byla koncentrace maďarských židů v určitých místech. Toto opatření probíhalo podle pásem a bylo započato na tehdejší Podkarpatské Rusi a v Transylvánsku. Operace byly zahájeny v polovině dubna, tedy právě v době, kdy Hoess v Osvětimi velkoryse připravoval přijetí maďarských transportů. V Zakarpatské Ukrajině bylo Eichmannovou akcí soustředěno více než 200 000 židů. Byli umístěni v malých městečkách a vesnicích za nesnesitelných ubytovacích a zásobovacích podmínek. Eichmann navrhl Maďarům, aby tito židé byli přemístěni do Osvětimi nebo do jiných koncentračních táborů. Trval však na tom, aby maďarská vláda nebo některý její člen o to sami oficiálně požádali. Tuto žádost potom podal ministr von Baki.

   Ihned poté následovala evakuace. Transporty vlaků byly nepřetržitě odesílány do Osvětimi. Akci řídil z pověření ministerstva vnitra podplukovník Ferenci za použití maďarského četnictva. Odvážení transportů v květnu 1944 a evakuace se řídily podle pásem, nejprve ze Zakarpatské Ukrajiny, potom z Transylvánska, severního, jižního a nakonec ze západního Maďarska. Budapešť byla určena až na konec června; evakuace však nebyla provedena.

   Pro evakuaci a koncentraci židů, dále k instruování a kontrole četnictva vytvořil Eichmann zvláštní operační skupiny, nazvané „Einsatzgruppen“. Jejich členy byli esesáci, osvědčení vrahové z různých koncentračních táborů. Maďarská operační skupina byla organisována začátkem března 1944. Byla vybrána a vycvičena v jednom z nejhorších koncentračních táborů, v Mauthausenu u Lince. V tomto oddílu shromáždil Eichmann většinu svých spolupracovníků, kteří měli v jeho úřadě nějakou funkci. Oddíl měl název „Eichmannův oddíl pro zvláštní účely“ a prováděl všechna brutální a drastická opatření spojená s tak zv. řešením židovské otázky v Maďarsku. Zprávy o výsledcích své činnosti podával Eichmann přímo do Berlína Kaltenbrunnerovi. Z maďarské strany byl vytvořen tak zv. „roztřiďovací výbor“, který určoval skupiny a pořadí, jak mají být židé z Maďarska evakuováni. Někteří členové tohoto maďarského výboru se snažili navázat spojení s Eichmannem, aby mohli změnit osud maďarských židů. Výbor navrhoval Eichmannovi hospodářské ústupky za to, aby židé směli zůstat v zemi. Tyto návrhy byly především finanční povahy a Eichmann byl nucen je předat Himmlerovi k vyjádření. Himmler určil pro další jednání o těchto návrzích jiného esesáka, standartenführera Beckera. Za „roztřiďovací výbor“ vedl jednání dr. Kastner, který ihned při první poradě předal Eichmannovi tři miliony pengö s žádostí o odklad deportací. Eichmann však ani během jednání odesílání transportů nepřerušil, jednání protahoval se zřejmým úmyslem postavit výbor před hotovou věc: poslat do Osvětimi co nejvíce maďarských židů a akci rychle ukončit. Ve velké míře se mu to podařilo a deportoval do Osvětimi 450 000 maďarských občanů židovského původu.

   O každém vybaveném transportu byl telegraficky uvědoměn náčelník bezpečnostní policie v Berlíně; také mu byla posílána přesná statistická hlášení. Všichni tito židé s výjimkou nejvýše asi 25%, kterých bylo použito na práce, přijeli do Birkenau a tam s nimi bylo naloženo ve smyslu nacistických pojmů „konečné řešení“ a „zvláštní ošetření“ . . .

   Z budapešťských židů bylo v říjnu až listopadu 1944 vybráno a deportováno do Německa asi 30 000 osob. V Německu jich mělo být použito jako pracovní síly na stavbě tak zvaného jihovýchodního valu, opevněných posic kolem Vídně. Z velké části to byly ženy. Dvě stě kilometrů dlouhou cestu z Budapešti až na německé hranice šly pěšky. Transporty byly rozděleny na skupiny podle zvláštních cestovních plánů. Jejich zásobování a ubytování za pochodu bylo neobyčejně špatné. Většina z nich onemocněla a zeslábla. Když přišli na místo, kde měli pracovat, vedoucí pracovních táborů je odmítali, protože vysílením hromadně umírali. Velká část jich v těchto tak zvaných pracovních táborech zahynula, hlavně vyčerpáním a epidemickými nemocemi. Asi 12 000 jich bylo dopraveno do Vídně, asi 3000 do Bergen-Belsenu.

   Vcelku možno odhadnout, že z půl milionu maďarských židů jich zbylo na živu po skončení Eichmannových operací sotva 40 000.

   Zbývá jedna otázka. Adolf Eichmann, jeden z hlavních iniciátorů a organisátorů hromadného vraždění, se pohybuje volně na svobodě . . .

   Má sice jiné jméno, ale západní svět mu dovoluje, aby „pracoval“. Světový tisk přináší o něm občas zprávy. Jednou byl prý poradcem egyptské vlády, jindy píše, že se objevil v Jižní Americe.

   Svobodný pohyb a umožnění činnosti tak těžkému válečnému zločinci, jako je Eichmann, je usvědčující skutečností pro kapitalistický systém.

   Bylo by největším omylem se domnívat, že po vyřešení „židovské otázky“ v případě nacistického vítězství by snad Eichmannové odešli do pense. Nikoliv, to měl být pouhý začátek vyzkoušení nového prostředku. Jsou důkazy o tom, že nacisté se chystali na rázné vyčištění „Východního prostoru“. Tím rozuměli v prvé řadě své nejbližší sousedy, kteří stáli v cestě, český a polský národ.

 

Cikáni

 

   V únoru 1943 dovezli do Birkenau první transport cikánských rodin a umístili je v novém tehdy táboře BIIe.

   Byli to cikáni z celé střední Evropy a zakrátko jich dovezli několik tisíc.

   Slibovali jim, že jsou v táboře jenom dočasně a že je brzo usídlí na novém území na východě. Nedostatečná výživa, špatná hygiena a zacházení německých „zelených“ vězňů-zločinců však pomohly velitelství tábora většinu cikánů zahubit.

   Přitom se někteří cikáni dověděli teprve od německých úřadů, že nejsou pravými příslušníky německého národa, že jsou rasy cikánské. Tak vznikla tragikomická situace: v cikánském táboře se octli vězňové, kteří byli vyznamenáni rytířskými kříži a podobně – tak se jim nacisté odvděčili za jejich statečnost na frontách.

   Tábor byl přeplněn cikánskými dětmi, pro které upravili zvláštní hřiště s velkým nápisem:

 

DĚTSKÁ ŠKOLKA

 

   Tam děti nahnali a vyfotografovali je.

   V táboře děti špatně šatili a nedostatečně živili; velitelství tábora jim sice přidělovalo máslo, to však bylo skoro vždycky cestou k dětem rozkradeno.

   Jak vypadalo bydlení celých cikánských rodin na palandách v blocích-koňských stájích, dovede si každý snadno představit.

   Brzy vypukly v cikánském táboře nakažlivé choroby, zejména skvrnitý tyfus, a tehdejší velitel osvětimského tábora Hoffmann poslal obyvatele dvou bloků do plynu, „aby zabránil šíření epidemie“.

   Cikáni měli při číslování samostatné pořadí a k jejich číslu bylo připojeno písmeno „Z“ (Zigeuner).

   Krásné cikánky popletly hlavy mnoha esesmanům a láska cikánek se jim stala osudnou.

   Pověstný osvětimský kat raportführer Palitsch, mnohonásobný vrah, zaplatil milostný poměr k cikánce životem; také zástupce velitele tábora Jochuma přeložili pro poměr s cikánkou na frontu, kde ihned padl.

   Na jaře roku 1944, kdy Německo mobilisovalo poslední pracovníky, začali cikánský rodinný tábor likvidovat: muže a ženy schopné práce poslali do Německa, zbytek, asi 3000 lidí, poslal dr. Mengele do plynových komor.

   To se stalo 6. srpna 1944 večer.

   Tehdy bojovali esesmani s klacky v rukou a s pomocí psů a německých „zelených“ vězňů-zločinců proti posledním příslušníkům tohoto tábora, proti ženám s dětmi a proti starým mužům.

   Naše dílna sousedila přímo s cikánským táborem, takže jsme dobře slyšeli nezapomenutelný křik lidí odvážených na smrt.

   „Pane esesman, nechte mě žít!“ prořízl znenadání vzduch český výkřik malého hocha.

   Odpovědí na to byly rány klackem.

   A všechny je nahnali na nákladní auta a zavezli do krematorií.

   V krematoriu se cikáni pokoušeli znovu o odpor, ale marně.

   Mnozí křičeli:

   „Já jsem říšský Němec!“

   Ale ani to jim nepomohlo.

   Tak dopadlo „nové usídlení“ cikánů po osmnáctiměsičním čekání!

   Vžitý název „cikánský tábor“ bylo potom zakázáno vyslovovat.

   Dr. Mengele korunoval své dílo tím, že potrestal asi 20 polských ošetřovatelů z bývalé cikánské nemocnice, kterou vedl profesor dr. Epstein z Prahy. Vsadil je do trestného bloku s odůvodněním, že špatně konali svou ošetřovatelskou službu a že touto svou nedbalostí přivodili onemocnění cikánů a jejich záhubu v plynu. Tak přísným ochráncem svých nemocných byl – dr. Mengele!

 

Vězňové z Lublina

 

   V červnu 1943 přivezli do Birkenau několik tisíc vězňů z koncentračního tábora v Lublině.

   Před odvezením do krematoria je zavřeli na dva dny do bloků, nahé, bez jídla a bez vody. Bloky byly jimi přeplněny a v den, kdy je odváželi, jevili tito vězňové už jenom slabé známky života. Na auta je nakládali jako pytle.

   Než je zavezli do plynových komor, přijela v elegantních automobilech komise esesdůstojníků, vybrala si z nich vyhublé a znetvořené lidské kostry a vyfotografovala je. Později jsme viděli fotografie těchto ubožáků v ilustrovaném německém časopise a ohromeni jsme četli, že to jsou oběti britského teroru a hladu v Indii.

   Někdy vybírali a fotografovali židovské vězně také pro Streicherův časopis Der Stürmer.

 

Opotřebovaní vězňové

 

   V roce 1944, kdy byla nouze o každého pracovníka, posílali vězně z Birkenau na práci do menších koncentračních táborů a do továren.

   Tito otroci zůstávali však stále majetkem Birkenau, v Birkenau je vedli v evidenci, a když byli prací vyčerpáni, zase je do Birkenau vrátili.

   V Birkenau vyprazdňovali tyto „musulmanské vlaky“ do krematoria.

   Vagony, kterými tito opotřebovaní vězňové přijeli, naplnili novými, čerstvými vězni, které za několik měsíců vrátili a stejně zničili.

 

Choromyslní

 

   Do Birkenau přiváželi často také transporty duševně chorých z vyklizených ústavů pro choromyslné z celé Evropy.

   U těchto transportů nezkoumali rasový původ jejich osazenstva – ničili je tak, jak je přivezli.

   První takový transport, asi 1000 lidí, přijel v osobních železničních vagonech v říjnu 1942 z Holandska, přivezl muže i ženy a byl poslán rovnou do plynových komor.

   Další transport choromyslných přijel v lednu 1943, bylo to 700 žen a mužů z Německa.

   V únoru 1943 přijel transport 800 duševně chorých z Francie a později 150 z Belgie.

   Všichni byli usmrceni stejně.

   Kromě těchto větších transportů přiváželi po celý rok menší skupiny choromyslných, 20 až 60 osob, hlavně z Polska. Tyto skupiny bývaly v jednom až ve třech vagonech připojeny k velikému, hromadnému transportu nebo přijížděly samostatně.

   Také tyto oběti netušily, co je v Birkenau čeká.

   Ve vagonech bývali často vysvlečeni, smáli se, zpívali a plakali. Esesmani s nimi zacházeli brutálně a pažbami pušek jim rozbíjeli hlavy.

 

 

STATISTIKA SMRTI

 

   Tato statistika lidí, které Němci v Birkenau zničili, je sestavena podle zpráv a odhadu vězňů, kteří byli v nejužším styku s přijíždějícími transporty. Byli to především vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada a pak písaři, kteří vězňům vtetovávali vězeňská čísla a kteří zakládali kartotéky těch, kdož přišli do osvětimských táborů jako „schopní práce“.

   Z těch, kteří přijížděli, šlo asi 80 procent z vlaku přímo do plynu, aniž byli počítáni nebo zapisováni. Proto nelze říci přesnou číslici těchto obětí. Jejich počet jsme zjišťovali dotazem u těch, kteří z nich byli vybráni, aby zůstali v táboře.

   Sovětská úřední komise odhaduje osvětimské oběti na 4 000 000, my jsme napočítali 3 500 000 příslušníků (mužů, žen a dětí) těchto národností:

 

české a slovenské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 000

americké (židé s americkou

státní příslušností) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 000

belgické . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 000

francouzské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 000

holandské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 000

italské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 000

jugoslávské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 000

maďarské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 000

německé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 000

norské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 000

polské a ruské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 300 000

řecké . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 000

celkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 500 000

 

   V maďarských příslušnících je část československých státních občanů, kteří byli posláni do Birkenau ze zabraného Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny jako židé maďarští.

   Vězňů, kteří byli vybráni při třídění transportů jako práce schopní a byli zapisováni a posláni do osvětimských táborů, bylo 398 000.

   Každý nováček dostal pořadové číslo, které mu vtetovali také na ruku. Čísla po zemřelých se znovu nepřidělovala, a tak se podle vězňova čísla snadno poznalo, jak dlouho je v táboře: čím nižší měl číslo, tím déle tam byl.

   Asi 30 000 vězňů, kteří přišli na podzim 1944, nebyla pořadová čísla už vtetována proto, že byli určeni pro práci v říši; byli to hlavně Maďaři a někteří vězňové z Terezína. Také vězňům-Němcům, kterých prošlo osvětimskými tábory jenom několik tisíc, se čísla nevtetovávala.

   Všichni vězňové byli číslováni, jako by patřili do jednoho tábora, přitom však byli rozděleni do několika skupin, označených před pořadovou číslicí písmenem:

 

muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 – 205 000

ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 – 92 000

sovětští vojenští zajatci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . R 1 – 12 000

muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A 1 – 20 000

ženy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A 1 – 29 000

muži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B 1 – 18 000

cikáni (muži) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z 1 – 7 000

cikáni (ženy) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z 1 – 8 000

vězňové na vychování

(Erziehungshäftlinge) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E 1 – 7 000

Celkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398 000

 

   Odečteme-li od těchto 398 000 vězňů, zapsaných v osvětimských táborech, asi 50 000 vězňů, kteří v nich byli v den evakuace dne 18. ledna 1945, naskýtá se otázka, kde je zbytek asi 350 000 lidí, kteří také přišli do tábora?

 

   Odpověď: Transporty odešlo z Osvětimi do říše asi 30 000 vězňů; zbytek, to jest asi 320 000 lidí, zahynul nemocemi nebo těžkou prací a vysílením; kdo nemohl pracovat, byl otráven injekcí nebo šel do plynové komory.

   Sečteme-li náš počet těch, kteří šli na smrt přímo z vlaků (3 500 000), s těmi, kteří museli před smrtí projít tábory (320 000), a s těmi, kteří zahynuli při evakuaci osvětimských táborů (15 000), nejsme daleko od číslice sovětské (4 000 000).

 

   Do Birkenau přivezli příslušníky téměř všech evropských národů.

   Pozorovali jsme rozdíly mezi nimi, zejména to, jak snášeli strašné útrapy tábora.

   Nejméně vytrvalí byli Holanďané; za několik dní po příjezdu onemocněli žaludečními a střevními chorobami, z kterých se už nevzpamatovali.

   Také ostatní západoevropští vězňové, Francouzi a Belgičané, těžce snášeli táborové podmínky.

   Řekové a Italové nevydrželi dlouho. Ničilo je podnebí.

   Nejlépe odolávali Rusové, Poláci a Maďaři.

   Češi a Slováci byli tak asi uprostřed.

   Tato charakteristika není ovšem úplná. U příslušníků všech národů záleželo mnoho na jejich politickém uvědomění. Uvědomělý a pokrokový vězeň snášel táborový život mnohem lépe.

   Osamocený jednotlivec se nemohl udržet v tak těžkých životních podmínkách. Nejlépe vydrželi ti, kteří žili v kolektivu. A kolektiv, který byl politicky na výši, dokázal i v táboře vytvořit hnutí odporu a bojovat proti nacistům.

 

POSLEDNÍ POZDRAVY

 

List na rozloučenou

 

   Manželka vězně číslo 73 043 Elly Kulková poslala tento list svému muži

dne 30. června 1944, před očekávanou cestou do plynové komory. Jeho

snímek je v obrázkové příloze.

 

   Můj nejdražší. V poslední noci mého života se s Tebou loučím. Naše štěstí bylo sice krátké, alek krásné. Vzpomínám na krásný začátek naší lásky až ke krutému konci. Byl jsi největším štěstím mého života a s radostí bych za Tvou záchranu svůj život obětovala.

   A náš malý nevinný Otík, proč ten tak krutou, hrubou rukou musí skončit svůj krátký život!

   Vzpomínám naposled svých drahých. Sejdeš-li se ještě jednou s nimi, tisíckrát je líbám, svoji milovanou sestru, bratra a Olinku, Maxi i Lydi a zvlášť vřele Danečka a Lianku. Přeji všem šťastnější život, jako byl náš. Ať statečně bojují za naši svobodu a pomstí nevinnou krev svých drahých.

   Tobě, můj drahý, děkuji za Tvoji obětavost, lásku a štěstí z celého srdce.

   Zůstaň tím, co jsi, statečným, neoblomným hrdinou. Budu na Tebe vzpomínat, za Tvou záchranu se modlit až do posledního dechu. Všem Tvým kamarádům poslední vzpomínky a pozdravy.

   Zůstaň zdráv, milovaný! Líbá Tě naposled Tvá Elly a Tvůj malý Otíček!

   S Bohem.

 

 

My mrtví žalujem!

 

   Neznámá autorka poslala tuto a další báseň před smrtí dne 8. března 1944 z krematoria v Birkenau.

 

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže

a náhrobky se neklenou,

ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,

andělé s hlavou skloněnou,

 

vrby a věnec se zlatým vláknem,

svíčka, jež nikdy nezháší.

My hnijem v jamách, politi vápnem,

v kostech nám vítr haraší.

 

Vybledlé lebky beznadějí

na ostnatých se drátech chvějí

a popel náš jde do všech stran

v tisíci urnách rozmetán.

 

Tvoříme řetěz kolem světa,

semena větrem rozvátá,

čítáme dny, měsíce, léta,

čekáme, čas nám nechvátá.

 

A stále víc je nás tu dole,

bobtnáme, rostem den co den,

už nadouváme vaše pole,

až jednou pukne vaše zem.

 

A potom vyjdem, strašný řad,

na lebce lebku, s hnátem hnát

a zařvem ve tvář lidem všem:

My mrtví žalujem!

 

 

Cizí hrob

 

Schýlený kříž a puklá helma,

vyprahlou zem déšť nezkropí.

V tom hrobě pod sesutou věží

jak cizí v cizí zemi leží

zabité mládí Evropy.

 

Zavalen vratkým křížem z břízy

ten hrob se mění v hrozný vřed.

A tady cizí, v cizí dáli

jsou mezi kostmi ideály

dvaceti mladých let.

 

Ne, pomník věru není třeba

v tom tichu na hrobu,

neb nade všemi kříži z kovu

ten hrob řve stále znovu

svou věčnou žalobu.

 

Ale až bouře přežene se,

kdo pochopí, kdo pochopí,

že tady v cizím hrobě hnije

kdo řekne, pro čí utopie,

zrazené mládí Evropy.

 

 

OTROKÁŘI, ŽALÁŘNÍCI A KATANÉ

 

AKCIONÁŘI TOVÁRNY NA SMRT

 

   Továrna na smrt nebyla postavena pouze pro vyhlazování politických a ostatních nepohodlných odpůrců nacistického imperialistického Německa. Sloužila také nacistickému hospodářství. Než nacistický politik poslal své odpůrce a oběti do plynových komor, zmocnil se jich nejdříve nacistický ekonom. Nutil je brutálním způsobem, aby sami budovali zařízení pro vlastní záhubu, a kromě toho jich využívala ještě hospodářsko-vojenská výrobní střediska zbrojařských monopolů I. G. Farben, Krupp, Siemens atd. Tyto mezinárodní zbrojařské koncerny měly ve všech osvětimských táborech své pomocné závody. V nich vykořisťovali vězně otrockou prací, až do úplného vysílení. Teprve potom je nacisté poslali do plynových komor.

   V roce 1943, po stalingradské porážce, získal nacistický ekonom nad politikem určitou převahu v rozhodování o osudech vězňů. Potřeboval více pracovních sil. Nastalo transportování skupin vězňů do továren v zázemí. Nacionálně socialistická strana podporovala přímo svůj finanční kapitál, půjčovala mu stále nové a nové otroky na práci a po jejich využití je vracela do osvětimských plynových komor. Ani smrt neznamenala však ještě konec vykořisťování. Určitých částí lidských mrtvých těl se zmocnily nacistický průmysl, banky a vědecké ústavy. Z ohořelých kostí se vyrábělo umělé hnojivo, z lidského tuku mýdlo a z ženských vlasů matrace a žíněnky. Za zlato z vytrhaných zlatých chrupů mrtvol si opatřovali nacisté u zahraničních bank devisy a vědecké ústavy a laboratoře používaly masa z lidských těl k pěstování živných půd pro bakterie.

   A o tom, jak a kým byly pomocné závody zbrojařských koncernů budovány a jak v nich byli vězňové vykořisťováni, svědčí výňatek z odůvodnění krakovského rozsudku nad osvětimskými válečnými zločinci z prosince 1947:

 

   Tábor v Monowicích, zvaný z počátku „Lager Buna“ a později „Lager Monowitz“, byl největším pracovním táborem z osvětimských táborů. Zaujímal prostor okolo 15 kilometrů čtverečních. Počet v něm umístěných vězňů dosáhl 25 000 osob. Vězňové pracovali na stavbě podniku „I. G. Farbenindustrie“ v Monowicích pro výrobu umělého benzinu z uhlí; dále se tam budovalo zařízení potřebné k provozu továrny na synthetickou gumu. Firma I. G. Farbenindustrie stavěla tento podnik prostřednictvím různých stavitelských firem a vězňové zaměstnaní při této stavbě pracovali na jejich účet. Pro firmu I. G. Farbenindustrie pracovali také vězňové z táborů „Fürstengrube“, „Günthergrube“ a „Janinagrube“. Firma zakoupila tyto doly pro těžbu uhlí potřebného k výrobě benzinu a gumy v Monowicích.

   Přímo v Osvětimi vznikla nová základna Kruppova koncernu pod jménem „Weichsel-Union-Metallwerke“, která vyráběla rozbušky do dělostřeleckých nábojů, při čemž zaměstnávala na 1000 vězňů. Vězňové tábora v Osvětimi a jeho filiálkách pracovali ještě v několika podnicích soukromých, na příklad v dolech koncernu „Hermann Göring Werke“ v Javišovicích, v továrnách firmy „Oberschlesische Hydriawerke“ v Blechovni, které vyráběly umělý benzin. V těchto podnicích pracovalo asi na 3000 vězňů.

   Další vězňové pracovali ve zbrojních podnicích akciové společnosti „Berghütte“ v Světochlovicích a Sosnovci, která také těžila uhlí v Javořině, v huti a slévárně „Laura“ v podniku „Deutsche Gassrusgesellschaft“ v Hlivicích, v základnách Siemense v Bobreku a také na účet říšské dráhy v opravnách železničních vagonů a lokomotiv v Hlivicích.

   Kromě toho pracovali osvětimští vězňové v podnicích kontrolovaných úřadem W. V. H. A., na př. V „Deutsche Erd und Steinwerke“ (DEST), k nimž náležely mezi jiným továrna na cement v Golešově a štěrkovna v Rajsku, dále v „Deutsche Ausrüstungwerke“ (D. A. W.) v Osvětimi, u firmy „Deutsche Lebensmittel G. m. b. H.“, která měla v režii všechny kantiny, jatky a táborové pekárny. Vězňové byli zaměstnáni také v hospodářstvích zemědělských, lesních a rybných, vedených esesáky v obvodu osvětimského tábora. Osvětimští vězňové pracovali posléze v kancelářích, kuchyních, nemocnicích, stájích, lázních, dílnách, na instalaci vodovodů a jiných táborových zařízeních, dále stavěli tábory a udržovali je v provozu. Tyto všechny práce vykonávali vězňové v tak zv. komandách, t. j. pracovních skupinách, pod dozorem vedoucích skupin, složených z esesáků a jim na pomoc přidělených kápů, kteří se rekrutovali z řad německých zločinců z povolání. Za své práce, vykonávané mnohdy ve vzdálenosti několika kilometrů od tábora a často za nejhorších podmínek, obdrželi jenom chatrný oděv a nedostačující potravu, ačkoliv byl na nich vymáhán nejvyšší výkon.

   V těchto podmínkách ztráceli vězňové síly, často podléhali chorobám a vraceli se jako práce neschopní do tábora, kde je vybírali, usmrcovali a mrtvoly spalovali v krematoriích.

   Proti tomu organisace SS a kapitalistické podniky vytěžily z otrocké práce vězňů obrovské zisky. Podniky platily totiž za jeden den práce vězně kvalifikovaného od 0,25 do 6 RM a nekvalifikovaného od 0,25 do 4 RM, při čemž vlastním podnikům SS byly počítány nejnižší sazby. Hodnota vlastního vydržování vězňů byla správou tábora počítána asi na 30 pfeniků denně.

   Za těchto podmínek potřeba vězeňských pracovních sil u německých podniků stále stoupala. Podle dokumentů v lednu 1943 odpracovali muži (denní průměr 14 519 vězňů mužů) – 435 590 pracovních dnů a ženy (denní průměr 2599) – 77 791 dnů. V prosinci 1943 odpracovali muži (denní průměr 31 471 mužů) – 944 153 dnů a ženy (denní průměr 8026 žen) – 242 776 dnů. Vězňové pracovali v neděli i ve svátek. Počet nemocných (nezaměstnaných) kolísal a činil u mužů od 12 – 20%, u žen mezi 15-35%. Účty, které byly poslány v prosinci 1943 šedesáti různým firmám, udávají celkovou sumu 2 040 185 RM za jeden měsíc. Je pochopitelné, že v Osvětimi i v okolí přibývalo tak více německých podniků a jejich filiálek a že vznikl plán přetvořit během doby osvětimský tábor v gigantický koncentrák, místo se jménem „Himmlerstadt“, které počítalo s koncentrací tři čtvrtě milionu lidí . . .

 

   Je třeba vidět přímou spojitost jmen průmyslových koncernů I. G. Farben, Krupp s Osvětimí. Časový odstup a zejména poválečný vývoj politických událostí potvrzují, že nacismus byl pouhým nástrojem mezinárodních průmyslových koncernů. Úloha esesáků spočívala v plnění prostého úkolu vyhubit a zotročit celé skupiny národů, které stály v cestě hospodářské expansi poválečných i válečných cílů fašismu. Tuto přímou souvislost německých průmyslových koncernů se světovým kapitálem dokazuje řada skutečností, z nichž nejprůkaznější nám byla v době věznění nepochopitelná a záhadná. Ačkoliv celý svět věděl o existenci osvětimské továrny na smrt, nikdo nerušil její provoz.

   V celé říši byla největší bezpečností protiletecká opatření, ale přesto letadla západních mocností našla vždy své cíle. Těsně před koncem války bylo zničeno krásné a výstavné město Drážďany. V posledních dnech války byly bombardovány plzeňské Škodovy závody a pražská Českomoravská.

   Hustým kouřem ve dne v noci dýmající a několikametrovými plameny šlehající komíny čtyř krematorií byly cíle více než výrazné, právě tak jako průmyslové a zbrojařské objekty v jejich okolí. A přece tyto cíle nikdy nebombardovali!

 

   Mnozí akcionáři továrny na smrt přežili ve zdraví válku. Někteří z nich byli i odsouzeni, ale většina jich dostala milost a byla předčasně propuštěna z věznic. Dnes jsou dosazováni opět na vysoké politické funkce. Bývalí ředitelé I. G. Farben a jiní, kteří pomáhali stavět a udržovat provoz osvětimského tábora, neuznávají vojenskou porážku hitlerovského Německa ani krach nacistické politiky. Naše generace je pamětníkem a svědkem, jaké zločiny byly spáchány ve jménu obludné hitlerovské ideologie vlády nadčlověka, životního prostoru a rasismu. Byly to koncentrační tábory, plynové komory, pece krematorií, různé injekce, sterilisace, vivisekce, jejichž oběťmi byli vězňové koncentračních táborů a zavlečení pokojní občané, porobení národů, považovaných za schopné asimilace, a vrchol všeho – soustavné vyhlazování národů považovaných za nižší a konečně „genocidium“.

   A dřívější nositelé těchto zvrhlých, celým světem odsouzených idejí se znovu snaží ovládnout německý národ a hlásají novou, stejně ničemnou ideologii revanšismu, jejímž cílem je připravovat novou světovou válku a nové zotročení a ničení národů.

   To se nesmí podařit. Osvětim se nesmí již nikdy opakovat.

 

ESESÁCI

 

   Oznamuji vám, že jste sem nepřišli do sanatoria, nýbrž do německého koncentračního tábora, ze kterého není jiného východu než komínem. Komu se to nelíbí, může jít hned do drátů vysokého napětí. Jsou-li v transportu židé, nemají právo žít déle než dva týdny, kněží jeden měsíc, ostatní tři měsíce.

 

Z uvítací řeči esesáka Fritsche, velitele tábora Osvětim I.

 

Jací byli?

 

   Vlastně teprve nyní, měsíce po osvobození z koncentračních táborů, si uvědomujeme velikost nenávisti všemocných esesáků proti bezmocným vězňům.

   Ano, bojovalo těch esesáků, mužů i žen, na domácí nacistické frontě po celou válku mnoho!

   A bojovali „statečně“ a „vítězně“ – vždyť bojovali, po zuby ozbrojeni, proti bezbranným, proti nemocným, proti starcům, proti ženám a proti dětem!

   Tvrdostí a surovostí soutěžili mezi sebou a zároveň se jimi ucházeli o přízeň svých představených, kteří je povyšovali a doporučovali pro vyznamenání. Zvlášť úspěšní z nich, a úspěšní byli velmi mnozí, také byli za tento boj vyznamenáni záslužnými kříži!

   Denně vyvstávají před naším vnitřním zrakem ona utrpení a ony hrůzy, které jsme zažili a viděli. Nedovedli jsme pochopit, jak je možné, že esesáci kopou do zmučených a úplně už bezvládných těl žen a mužů – a oni je bili a kopali tak dlouho, dokud neuviděli krev; jindy běsnili tak dlouho, až oběti přestaly jevit známky života.

   Esesáci nenáviděli nás – my nenávidíme je za jejich zvířeckosti, marně však se snažíme vzbudit v sobě aspoň část oné šílené nenávisti proti našim žalářníkům a katanům, kterou oni měli proti nám.

   Často jsme se přesvědčovali o tom, jakou kulturní úroveň měli tito přední vojáci nacismu: mnozí se neuměli ani podepsat, a myslit za ně musel opravdu jenom jejich vůdce Adolf Hitler – jeden z nich.

   Věděli jsme, že se pro esesmany pořádá pravidelné politické školení, v němž je hitlerovskými hesly vybičovávají proti vězňům. Stále jim zdůrazňovali, že každý vězeň je těžký, vlastně nejtěžší zločinec a nepřítel německého národa.

   První věta desatera pro blokführery zněla:

   „Každý vězeň je státní nepřítel číslo 1.“

   Na těchto přednáškách vštěpovali esesmanům, jak mají z vězňů vytloukat největší pracovní výkony, jak mají bitím a mučením zastrašovat a udržovat disciplinu.

   Přitom naši žalářníci a katané dostávali přesné směrnice, podle kterých mají německé vězně považovat za spolupracovníky a příslušníky ostatních národů že mají štvát navzájem a zároveň je poučovat, že v koncentračním táboře jsou zásluhou židů, kteří mají vinu na válce.

   Po každé takové přednášce oživla surová činnost esesmanů proti vězňům, najmě proti židům.

   O těchto kursech jsme se dovídali od některých esesmanů, hlavně Neněmců, zejména od esesdozorkyň, které byly sdílnější a nám starším vězňům důvěřovaly.

 

   S obrazem surového esesáka je nerozlučně spojen jeho průvodce – zuřivý pes.

   Esesácký pes byl vycvičen, aby se vrhl na každého člověka v pruhovaných šatech.

   Esesdůstojníci vychovávali k šílené nenávisti proti vězňům esesmany – a esesácký psí oddíl (Hundestaffel) zase cvičil a štval proti vězňům psy.

   O nějaké péči o vězně nelze vůbec mluvit. Zato psi byli pečlivě ošetřováni, vařilo se pro ně neskonale lépe než pro vězně, denně dostávali maso.

   Protože se v poslední době nedostávalo esesmanů, jelikož mnozí museli na frontu, nahrazovali je při doprovázení pracovních oddílů zčásti cvičení psi.

 

   Poslušnost esesmanů byla slepá a velitel krematorií Moll odpovídal na prosby vězňů před jejich zastřelením stále týmiž slovy:

   „Bescheid ist Bescheid!“ – „Rozhodnutí je rozhodnutí!“

   Jednou byl přiveden do popravčí síně říšský Němec, odsouzený esesjusticí k smrti.

   Přesvědčoval Molla, že jistě jde o nedorozumění, že je dávným členem nacistické strany, že má vysoká vyznamenání z fronty a že nebyl před řádným soudem.

   Ale Mollova odpověď zněla jako obvykle:

   „Bescheid ist Bescheid!“

   A chladně umlčel kulkou svého soukmenovce.

 

Jak se jmenovali?

 

   Jména některých esesáků si pamatujeme, jména některých jsme zapomněli, jména některých jsme ani neznali.

   Ti, kteří vynikali zvláštní surovostí a které si pamatujeme, jsou:

Velitelé táborů a jejich zástupci: Osvětimský koncern: Hoess; Osvětim I: Aumeier, Fritsch, Hoffmann, Thumann; Osvětim II-Birkenau: mužský tábor: Hartenstein, Kramer, Krause, Schwarzhuber; ženský tábor: Drechslerová, Hassová, Hoessler, Mandlová; Osvětim III: Schwarz.

Raportführeři: mužský tábor: Buntrock, Krupanik, Palitsch (zároveň popravčí), Polotschek, Schillinger, Stiewitz (zároveň popravčí); ženský tábor: Bohrmannová, Brandlová, Gressová, Kitzmannová, Klausová, Taube.

Blokführeři: mužský tábor: Bardo, Barecký, Buck, Dobrovodský (z Michalovců), Förster, Götz, bratři Kasaničtí (z Povážské Teplé), Köln, Krapatkin, Panzergrau, Schenk, Schmidt (z Povážské Teplé), Schneider, Schulz, Weiss; ženský tábor: Dauzová, Kempová, Kozubíková, Kucková, Mayerová, Mischová, Mitlenzová, Mokrus J., Reichertová, Rullofová, Rungová, Stangová, Stiewitzová, Taugenfeldová, Urbanovsky, Volkenrathová, Wenigová, Womannová, Zaretzká.

Politické oddělení (táborové gestapo): Boger, Broad, Grabner, Hoffmann, Hustek, Lachmann, Winand.

Pracovní služba: mužský tábor: Antal, Emerich, Grauel, Oletschuck, Perschel, Zell; ženský tábor: Hassová, Rütters.

Kuchyně: mužský tábor: Händler; ženský tábor: Franzová.

Skladiště: Graff, Kretzer, Kulatsch, Wagner, Wunsch.

Lékaři: Osvětimský koncern: Wirts; pokusné stanice: Büning, Göbl, Clauberg, Schuhmann, Weber; třídění na transporty a do plynových komor: Klein, König, Mengele, Thilo.

Krematoria: Buch, Forst, Gorges, Moll (zároveň popravčí), Schulz.

 

Hans Schwarzhuber

 

   Esesdůstojník Hans Schwarzhuber, budovatel a velitel koncentračního tábora Birkenau, měl největší podíl na hromadném usmrcování vězňů; na usmrcování sám dozíral.

   Schwarzhuber byl typický nacista, který ničil lidi napřed s pomocí lsti a podvodné přetvářky, a když viděl, že jeho vražedné úmysly byly prohlédnuty, dokázal poslat jakýkoliv počet lidí na smrt soustavnou surovostí.

   Schwarzhuber byl odchovanec světa nacistických koncentračních táborů. Z řadového esesmana se stal blokführerem a mnozí staří vězňové ho pamatovali ještě jako blokführera z koncentračního tábora v Sachsenhausen-Oranienburgu.

   Birkenau, to bylo životní dílo tohoto „dobromyslného“ Bavoráka. Nejprve v něm působil jako raportführer v hodnosti esespoddůstojníka, který byl zakrátko povýšen za svou úspěšnou činnost při výstavbě Birkenau na esesdůstojníka. Brzy se stal obersturmführerem a lagerführerem. Za jeho vedení dosáhl tábor největšího rozmachu: Měl 100 000 vězňů a rekord v usmrcování: 20 000 lidí za 24 hodin.

   Schwarzhuber spojoval v sobě chytráctví a tvrdost. Dovedl si vybírat spolupracovníky z vězňů, kteří pracovali přímo s nadšením na úkolech, jejichž jediným smyslem bylo – ničení lidí.

   Schwarzhuber dobře poznal a uvědomoval si, jak veliká je ctižádost a touha vyvržených lidí po kariéře. Pochopil mentalitu „zelených“ Němců-zločinců a fašistických polských reakcionářů, kteří se snažili vyniknout stůj co stůj, ovládat jiné a velikášsky se opájet mocí.

   Schwarzhuber se obklopil celou smečkou těchto malých hitlerčíků, kteří se mezi sebou přímo rvali o to, kdo si z nich získá větší přízeň milovaného lagerführera.

   K dosažení tohoto cíle volili tito vězeňští funkcionáři všechny prostředky bez ohledu na zdraví a na život spoluvězňů.

   Bylo nepochopitelné, že tito vězňové zapomněli na svět a na život vně ostnatého drátu.

   Schwarzhuber je vedl tak, že se vžili do svých rolí a považovali svou táborovou činnost za vrchol svého životního poslání. Zdůrazňoval jim stále, že jejich spolupráce dokazuje, jak pochopili nacistickou myšlenku, a to mělo být rozhodující pro jejich brzké a stále slibované propuštění z tábora. Zatím co byli pouhými loutkami v dočasné hře, vyvozovali z toho s největší vážností svou nadřazenost nad ostatními vězni.

   Německý nadčlověk Schwarzhuber vytvořil z podřadných kreatur nacistické nadvězně. Spodina lidské společnosti, vrahové, zloději, pasáci a konjunkturalisté se předháněli ve vykonávání jeho rozkazů. Plnili nacistický program německé rozpínavosti a spolupracovali na vyvražďování všeho neněmeckého.

   Schwarzhuber působil na tyto své spolupracovníky také politicky. V rozmluvách s jednotlivci nebo při přednáškách ke skupinám kápů a vedoucích vězňů zdůrazňoval jejich prvenství před opovrženíhodnými židy, Poláky a Rusy.

   Pro své účely dovedl dobře využít národnostních rozporů. Udržoval v táboře stále napětí mezi národnostmi, Poláky štval proti Rusům, kterých se bál, a okázale sliboval, že se sovětský postup zastaví na Bugu a že bolševici se nikdy nedostanou do Osvětimi.

   Na jaře roku 1944 nastala panika mezi staršími židovskými vězni, zejména politickými. Do plynu se vybíralo tolik lidí, že se zdál neodvratný konec všech vězňů, označených žlutým trojúhelníkem. Všichni dlouholetí vězňové se připravovali na útěk, a ti, kteří jenom trochu mohli, opravdu také utekli. Nepomohla ani pohrůžka, že za jednoho uprchlého žida bude zastřeleno deset jiných z jeho pracovního oddílu.

   Schwarzhuber jednal chytře: Jednou v noci zavolal do své kanceláře židovského kápa – Němce Rolfa Baumanna – a pověřil ho posláním uklidnit všechny židy v táboře. Ujistil ho, že se do plynu už v táboře vybírat nebude. A svůj slib po několik měsíců dodržel. Bylo to snadné, protože plynové komory a krematoria sotva stačily pojmout veliké množství obětí z nových transportů.

   Tak jako Hitler nedodržoval slovo ve stycích mezinárodních, stejně věrolomným Němcem byl i velitel birkenauského tábora. Osobně ujistil vězně, kteří byli uznáni za neschopné práce, že půjdou na zotavenou, a dal jim své čestné slovo, že nepůjdou do plynu. Aby svému tvrzení dodal váhy, nařídil, aby jim byl vydán zvláštní příděl chleba. To bylo v době, kdy všichni už byli soustředěni v bloku číslo 20 v mužském kmenovém táboře BIId a čekali na příjezd automobilů, které je zavezou do krematoria. A nazítří byli tito vězňové naloženi po zuby ozbrojenými esesmany na auta a odvezeni do plynových komor – za Schwarzhubrovy přítomnosti!

   A přece si Schwarzhuber lacino získával popularitu, zvláště u nováčků. Dával milost těm, kteří měli odvahu a prosili ho, aby je neposílal do plynu. To mohl udělat snadno: dobře věděl, že je to pouhý odklad do příštího výběru.

   Schwarzhuber vyznamenával své spolupracovníky nicotnými výsadami, na které však byli vyznamenaní nesmírně hrdi.

   Jednoho dne vyznamenal pět novopečených Němců, jejichž matky mluvily polsky, oni však v táboře žádali, aby byli přijati mezi německé soukmenovce (Volksdeutsche). Schwarzhuber jim oznámil před shromážděním všech vězňů, že se stali za věrné a úspěšné služby při výstavbě a vedení tábora přednostními vězni (bevorzugte Häftlinge). Mohli mít dlouhé vlasy, dostávali jídlo z eseskuchyně a mezi nejmenovanými výhodami bylo přimhouření oka nad jejich přestupky, jako opíjení nebo „organisování“.

   Jinou Schwarzhubrovou methodou bylo rozšiřování rozličných zpráv – oficiální šeptandy. Jejím účelem bylo odvádět pozornost vězňů od pravé skutečnosti. Tak byly často rozšiřovány zprávy, že plynování je definitivně zastaveno, že Berlín nařídil úředně, aby se zbourala krematoria, nebo se začalo mluvit o všelijakých výhodných transportech pro vězně.

   V poslední době viděl Schwarzhuber pravděpodobně neodvratně se blížící konec, a proto byl takřka pořád opilý. Alkohol a cenné předměty mu obstarávali jeho věrní vězňové-důvěrníci.

   Krátce potom, když bylo plynování opravdu skončeno, byl Schwarzhuber přeložen do Buchbergu u Dachau, kde měl řídit výstavbu tohoto nového koncentračního tábora. Jak jsme se dověděli od kamarádů, byl tam také americkou armádou na jaře roku 1945 zajat.

   Schwarzhuber plnil nacistickou zásadu „čistých rukou“: nikdy se nedopouštěl surovostí nebo násilností na vězni osobně, pro to si vždycky našel vhodné lidi, esesáky nebo vězně. Dovedl také hrát roli starostlivého velitele, který chce jenom dobro svých svěřenců; přitom hrstka esesmanů ovládala za jeho vedení desetitisíce.

   Hromadné usmrcování lidí mělo hladký průběh a kromě jediné výjimky nedošlo k otevřené vzpouře – to bylo také Schwarzhubrovo umění, stejně jako bylo jeho uměním stále nové a nové vynalézání hromadného odstraňování přebytečných vězňů.

   Schwarzhuber byl dokonalým představitelem typicky prušáckých organisačních schopností. Dokázal řídit soustavné ničení tisícových transportů a přitom stavěl a rozšiřoval tábor pro další a další zotročování evropských národů. Nepochopitelné bylo, že více než 100 000 vězňů stačila uhlídat slabá posádka vysloužilých nebo vyřazených frontových esesáků.

   Celková bilance Schwarzhubrovy činnosti v letech 1942 až 1945 jsou nesčetné statisíce nevinných mrtvých ze všech zemí okupované Evropy.

   Birkenau bylo nejvýraznějším projevem praktického nacismu a mistrem jeho řemeslné praxe byl Schwarzhuber, který měl největší podíl a účast na tomto velkém zneuctění člověka a hanebném znesvěcení civilisace.

   Hamburský soud pro válečné zločince odsoudil Johanna Schwarzhubra k trestu smrti provazem dne 3. února 1947.

 

Josef Kramer

 

   V květnu 1944 byl Hans Schwarzhuber posílen dalším velitelem, Josefem Kramerem.

   Každá osobní změna v táboře byla provázena obavami, jaký bude nový pán, a už její předzvěst znamenala zhoršení, neboť esesmani stupňovali svou činnost, aby se zalíbili novému šéfovi.

   Kramer byl vybrán proto, aby Birkenau mohlo co nejlépe splnit úkoly, které je čekaly, a proti diplomatickému Schwarzhubrovi převzal tenkrát surový, hrubý a zpupný Kramer řízení šíleného a stále se stupňujícího tempa ničení lidských životů.

   Nového představeného nenáviděli esesmani v čele se Schwarzhubrem, který mu byl nyní podřízen a který těžce nesl jeho vládu v podniku, jenž byl Schwarzhubrovým životním dílem a pod jehož vedením dosáhl z nepatrných počátků apokalypticky hrůzné velikosti.

   Z celého Kramerova zjevu vyzařovala sprostota a surovost. Červený obličej s jizvou, mohutná postava a vražedný výraz očí byly charakteristickými znaky tohoto kvalifikovaného odborníka pro masové vraždění. Kramer, přesvědčený o nadřazenosti Němců a o nutnosti zničit všechno neněmecké, byl prototypem esesáka, který plnil do písmene všechny nacistické theorie a v praxi je ještě překonával.

   Když se ujal vlády v Birkenau, převzal ihned osobní dohled nad tříděním transportů, povýšil popravčího mistra Molla, nejkrvavější bestii, jakou Birkenau mělo, obdařil ho čestným titulem Chef der Verbrennug (šéf spalování) a učinil jej velitelem všech čtyř krematorií.

   Aby zamezil panice v průvodech smrti, které pochodovaly mezi krematorii, nařídil vybudovat okolo cest ploty z hustého proutí a zavěsit na ně přikrývky, aby nikdo nemohl vidět zástupy lidí, které se tísnily na nádvoří a čekaly na smrt. Kamer nejvíce nenáviděl Rusy a židy. Židy, které ničil bezohledně a hromadně, považoval už téměř za vyřízené. Proto věnoval velkou pozornost Rusům a hlídal každý jejich pohyb. Rusové však byli velice opatrní a nedali se nikdy chytit, ať je sledoval sebevíce.

   Kramer si všímal pozorně také ruských žen a stále Rusy podezříval, že ve spojení s ženami chystají spiknutí a vzpouru. Proto dojížděl denně do ženských táborů, hodiny se procházel mezi jejich bloky a záludně pozoroval muže, kteří v nich pracovali.

   Přepadal nic netušící vězně, kteří pracovali na táborových silnicích, často je svlékl do naha, důkladně prohlížel a za sebemenší maličkost, jako mazadlo na boty, tužku, nůž a podobné, kterou našel při takové prohlídce, krutě trestal.

   Hlavně pátral po dopisech, v nichž chtěl zachytit nitku spojení s okolním světem. Našel-li, byť jenom dopis s rodinnými zprávami příbuznému v jiném osvětimském táboře, skončil jeho pisatel i adresát v táborovém gestapu.

   Kramer jezdil po celém obvodu tábora ve velikém osobním autu a jeho šofér, mladý, zuřivý esesman, byl vycvičen jako honicí pes. Zastavoval auto před vězni, vybral si jednu nebo dvě oběti, které před svým šéfem prohledával a týral. Kramer se na to díval jako sfinga, zabořen v polštářích auta, kouřil tlustý doutník a se sadistickým uspokojením ukončoval mučitelskou činnost šoférovu blahovolným pohybem ruky, aby pokračoval v jízdě.

   Když se pracovní oddíly navečer vracely, stával Kramer při vchodu do tábora, nejčastěji ženského, a podezíravě pozoroval svým zlým pohledem utrmácené a zmučené vězně.

   Při tom si s oblibou vybíral jednotlivce nebo celé skupiny, poručil jim, aby se svlékli do naha, a prohlížel každý šev jejich oděvu, nenajde-li v něm nějakou zprávu. Ruce měl často plné kamenů, a když se vězňové dost rychle nesvlékali, házel je po nich.

   Tak zvanou maďarskou akci, zničení téměř 400 000 Maďarů, kteří přijížděli od května do července 1944 do Birkenau, prováděl a vedl Kramer.

   Vydržel stát ve dne v noci na nádražní rampě a buďto sám třídil nebo dohlížel a opravoval výběr, který prováděli esesdůstojníci a eseslékaři.

   Sám také dohlížel na plynování a spalování obětí v krematoriích, a když krematoria nestačila ani technickým zařízením ani personálem, nařídil spalování na hranicích a v jámách a pro tuto práci vybral pro sonderkomando dalších 300 mužů z vězňů-nováčků.

   Když ani to nestačilo, vybral pro sonderkomando tělesně zdatné starší vězně při večerním apelu.

   Na námitky vedoucích vězňů, aby nebyli vybíráni řemeslníci a odborníci, odpověděl:

   „To je všecko jedno! Celý tábor je sonderkomando, stejně všichni zahynou!“

   V listopadu roku 1944, kdy byla činnost plynových komor v Birkenau zastavena, odešel Kramer do Bergen-Belsenu, který se měl stát novým Birkenauem a pro který byl Kramer vybrán jako nejschopnější a nejpovolanější velitel.

   Jako velitel Bergen-Belsenu našel svou odplatu, byl odsouzen k smrti a v roce 1947 v Luereburgu popraven.

 

Rudolf Hoess

 

Hoess byl obžalován jako jeden ze spolutvůrců soustavy mučení a vyhlazování národů.

Z obžaloby varšavského národního tribunálu.

 

   V březnu 1946 jsme svědčili ve varšavském procesu proti Rudolfu Hoessovi, generálnímu řediteli osvětimských továren na smrt.

   V Birkenau jsme znali tohoto hlavního esesáka jenom povrchně. Věděli jsme, že je nejvyšším pánem nad všemi osvětimskými koncentračními tábory, kterými rychle projížděl ve svém přepychovém automobilu.

   Jeho nenadálá inspekce a jeho pouhá přítomnost při hromadných výběrech do plynových komor působily značně i na esesáky, takže před ním vyvíjeli horečnou činnost.

   Jakou měl minulost a jaký byl život tohoto muže, který si horlivou poslušností a vlastní iniciativou vysloužil smutný titul největšího hromadného vraha v lidských dějinách?

   Hoessovi rodiče byli zámožní zemědělci v Bádensku. Žili v blahobytu, otec i matka byli velmi pobožnými katolíky. Otec byl původně důstojník z povolání v německém koloniálním vojsku, pro zranění vystoupil z armády a stal se obchodníkem. Zemřel v přesvědčení, že syn Rudolf se stane najisto knězem. Matka i jeho sestry se snažily, aby se otcovo přání splnilo, Rudolf Hoess však rozhodl jinak.

   Za první světové války, v roce 1916, utekl z domova až do Turecka, bojoval tam na rozličných frontách a vrátil se domů teprve roku 1919.

   Pro nové neustálé naléhání matky i sestry, aby se stal knězem, opustil znovu domov a vstoupil do jedné z oněch předválečných polovojenských band, které řádily v rozvráceném Německu. Přitom patřil ke krajním nacionalistům.

   V roce 1921 vystoupil z katolické církve, v příštím roce pak poznal Adolfa Hitlera. V roce 1923 se zúčastnil fémové vraždy a byl za to odsouzen k desetiletému žaláři. V amnestii roku 1929 byl propuštěn, oženil se a stal se zemským úředníkem.

   V nacistické straně se seznámil s Himmlerem a na jaře roku 1933 vstoupil do SS, kde zorganisoval zvláštní jezdecký oddíl. V červnu 1934 se zalíbil Himmlerovi, který ho viděl při přehlídce esesácké jednotky a vybral pro službu v dachovském koncentračním táboře. Tam se stal Hoess zakrátko instruktorem, později blokführerem a raportführerem. Jeho praxe pokračovala v Sachsenhausenu, kde byl napřed pobočníkem velitele tábora a na konci roku 1939 se stal velitelem tábora.

   V květnu 1940 byl Hoess poslán do Osvětimi. Tam založil a vedl nový, později největší nacistický koncentrační tábor, známý v celém světě pod jménem „Auschwitz“.

   Taková byla kariéra velitele popravčích mistrů, který byl otcem pěti dětí.

   Hoess byl jedním z mála nacistů, který před soudem nezapíral svou vinu a přiznal se k svým činům plně a podrobně. Svou vinu se snažil zmenšit jedině tím, že prý poslouchal pouze rozkazy z Berlína. Tím ji ovšem nezmenšil, nýbrž jenom potvrdil vinu nacistické vlády. Před soudem neprojevil žádnou lítost, klidně a pozorně, s tužkou v ruce sledoval svědectví bývalých vězňů, věcně opravoval podrobnosti a dokonce vysvětlil některé záhady. Nezapřel se v něm poslušný a důkladný německý měšťák, v jejichž řadách našli nacisté fanatické stoupence své theorie o nadřazenosti germánské rasy.

   Anglický pozorovatel se před varšavským tribunálem Hoesse zeptal, splnil-li by také Himmlerův rozkaz, aby zabil svou ženu a děti. Hoess odpověděl, že by tak učinil.

   Na Hitlerovy narozeniny dne 20. dubna 1943 byl Hoess dekorován vojenským záslužným křížem první třídy s meči. Toto vyznamenání dostávali jenom ti, kteří se zvlášť zasloužili při obraně proti nepříteli nebo prokázali neobyčejné zásluhy vojenské při výkonu válečné služby.

   Varšavský nejvyšší tribunál odsoudil Hoesse za mučení a násilné usmrcení milionů lidí, za hromadné olupování, spojené se znesvěcováním mrtvol, za pokusy na živých lidech a za zneuctění lidské důstojnosti.

   Bývalí osvětimští vězňové, příslušníci všech evropských národů nacisty okupovaných, dokázali před soudem hrůznou vinu Rudolfa Hoesse a nacismu. Tam, kde dříve hynuly miliony nevinných lidí, na místě zřícených krematorií, byl v dubnu 1947 jejich vrah pověšen.

   Může však smrt jednoho dobrodruha vyvážit cenu života jediného dítěte, kterých byly v Osvětimi povražděny statisíce?

 

Gerhard Palitsch

 

   Jedním z nejobávanějších birkenauských esesáků byl Gerhard Palitsch, původem ze Saska. Zakládal koncentrák v Osvětimi v březnu 1941 spolu s Hoessem a s 30 vybranými zločinci z povolání, vězni z koncentračního tábora Sachsenhausen. Hoess ho charakterisuje ve své zpovědi, kterou napsal ve varšavském vězení, jako muže, který dovedl ovládnout smečku zvlčilých kápů, zločinců, který dokázal bezohledně a surově vládnout vězňům. Hoess dobře osvětluje činnost Palitschovu a potvrzuje v plném rozsahu to, co jsme jako vězňové v době jeho působení pouze tušili.

   Nebylo snad horlivějšího esesáka nad Palitsche. Procházel tábory, všude měl mezi vězni vybudovanou síť špehů a slídilů. Byl lépe informován o poměrech v táborech než vrchní vedoucí táborů. Svým špehovským systémem hlídal kápy, blokové vedoucí a dovedně vyvolával v jejich řadách rozbroje ve svůj prospěch.

   Jeho zvláštní oblibě těšili se ti vězni-funkcionáři, kteří byli nejsurovější a dovedli zabíjet. Když však se jejich činnost stala nápadnou, šli na nějaký čas do trestného oddílu. Palitsch však na tyto své oddané spolupracovníky nezapomněl a zakrátko je odtamtud vysvobodil. Kreatury staly se ještě spolehlivějšími a mučily vězně podle potřeby. Tato potřeba měla v pozadí – zlato . . . Obchodoval se zlatem ve velikém měřítku a k tomu potřeboval kápy a vedoucí bloků. Opatřovali mu zlato a cenné věci z transportů prostřednictvím vězňů ze svých pracovních oddílů. Nejednou zabili kápové vězně, kteří měli zlaté zubní protézy, jen proto, aby odvedli Palitschovi zlato, jehož neměl nikdy dost. Když však někteří věděli o takových Palitschových „obchodech“ více, než považoval za únosné, nebo mu odmítli další „spolupráci“, stali se obětí smrtelných „nehod“ při práci nebo „umírali“ na skvrnitý tyf . . . Pověstný „zelený“ blokový Brodniewicz byl jeho hlavním pomocníkem. Palitsch byl hlavním popravčím; zejména popravoval střelou do týla sovětské válečné zajatce a střílel děti. Palitsch odpravil stovky obětí, aniž to zanechalo na něm zjevnou stopu pohnutí nebo únavy. Mohl zabíjet lidi bez přestávky. Takový to byl esesák. Míval službu při plynování a okénkem přihlížel na útrapy umírajících vězňů. Byl hlavním viníkem toho, že v táborech zavládla surovost a bezohlednost při zacházení s vězni. Žádný prostředek nebyl pro něj dosti špatný, sloužil-li jeho uspokojení.

   Vězeňská samospráva v jiných táborech ulehčovala život vězňům, ale v Birkenau byla celá v rukou Palitschových společníků, kteří si mohli jen surovostí a lupem vysloužit jeho uznání. Ve svém špiclovském systému šel Palitsch tak daleko, že si dokonce i sám oblékl vězeňské pruhované šaty! Pohyboval se tak mezi vězni v táborech, aby snadno vnikl do všech jejich tajů a mohl jich zneužívat.

   Slabou stránkou Palitsche byly však ženy. A nebyly to jen rasově čistokrevné esesačky-dozorkyně, kterým věnoval svoji přízeň. Líbily se mu židovky i cikánky. Jedna z nich se mu stala osudnou. Hoess ho nenáviděl a ostatní esesáci mu záviděli. Palitsch byl přistižen a tím jeho kariéra skončila. Byl uvězněn a po dalších obviněních skončil před vojenským soudem.

   Palitsch předtím s dvěma poddůstojníky správy tábora pomohl také k útěku vězňovi Meierovi z obavy, aby nebyly vyzrazeny jeho machinace s krádežemi zlata a šperků. Vězeň hrozil, že vše oznámí, neumožní-li mu útěk. Protože síť byla velmi rozvětvená a Meier se zajistil tak, že i v případě jeho odpravení by se věc na Palitsche prozradila, pomohl mu k útěku. Vězeň však byl chycen a svým doznáním Palitschovi přitížil.

   Čím Palitsch zacházel, tím také skončil – kulkou gestapa.

 

Marie Mandlová

 

   Marie Mandlová byla po celou dobu trvání Osvětimi vrchní velitelkou všech jeho ženských táborů.

   Narodila se v roce 1912 v Rakousku, vychodila čtyři třídy měšťanské školy a stala se soukromou úřednicí. Byla příslušnicí nacistické strany a za své zásluhy byla vyznamenána odznakem vojenského záslužného kříže druhé třídy. V prosinci 1947 byla odsouzena nejvyšším národním tribunálem v Krakově k trestu smrti a v rozsudku se praví toto:

 

   Obvinění:

   Marie Mandlová se podílela na dokonaných vraždách žen tím, že se zúčastnila jejich výběru pro záhubu v plynových komorách, dále vybírala ženy pro provádění lékařských pokusů, způsobila u žen smrt hladem a vyčerpáním, jakož i týrání, které se končilo smrtí.

   Hanobila mravně i tělesně k dozoru ji svěřené vězeňkyně, ponižovala jejich lidskou důstojnost, tupila je nadávkami, bitím a kopáním, odbíráním potravy i oděvu a odsuzovala je k nelidským trestům.

   Odůvodnění:

   Obžalovaná prohlásila, že ani v koncentračním táboře v Ravensbrücku ani v Birkenau nikdy nezpůsobila smrt vězeňkyň, nezúčastnila se výběrů do plynových komor, zastřelení, usmrcení fenolovými injekcemi, nevybírala vězeňkyně pro lékařské pokusy profesora dr. Gebhardta, z nichž mnohé po těchto pokusech zemřely. Byla jenom několikrát z nařízení velitele tábora přítomna při výběrech; o osudu vězeňkyň při tom rozhodovali toliko lékař a velitel tábora. Jestliže je na jednom výkaze pod jmény 498 vězeňkyň určených k tomu, aby byly zahubeny plynem, její podpis, ke kterému se přiznala, podepsala tento list ve chvíli, kdy výběr obětí určených na smrt byl už lékařem skončen.

   Nejvyšší národní tribunál se na základě výpovědi očitých svědků přesvědčil, že se účastnila skoro všech výběrů do plynových komor, prováděných v Ravensbrücku nebo v Birkenau, a že se při tom neomezovala na pouhou asistenci při označování obětí lékařem.

   Výpovědi svědků dr. Žofie Maczkové a Machwické dokazují určitě, že obžalovaná osobně vybrala k lékařským pokusům více než 80 vězeňkyň, Polek, z nichž 5 následkem dokonaných pokusů zemřelo a 6 bylo po operaci zastřeleno. Tyto pokusy, prováděné v Ravensbrücku profesorem dr. Gebhardtem, sloužily pozorování regenerace tkáně a byly prováděny operativním způsobem na končetinách.

   Podíl obžalované na výběrech do plynových komor v birkenauském táboře, jejichž účelem bylo usmrcení části vězeňkyň, vysvítá s jistotou z výpovědi svědků Kuliho, Klodziňského, Kulky, Krause, Foltýnové, Porebského, Jelena, Piatkovské, dr. Kosciuszkové, Habrajského, Marie Budziaskové, Michaliny Jedrusiakové, Sosnovské, Frankiewiczové, Ireny Dubasové, Solomona-Langevina, Claudie Blockové, Szmaglewské a Zywulské.

   Nelze zjistit všechny případy usmrcení vězeňkyň výběrem za účasti a asistence obžalované, zejména když nejdůležitější svědci, to jest oběti tohoto způsobu usmrcování, nežijí. Přesto nejvyšší národní tribunál měl úplné podklady pro zjištění, že při výběrech, ať už se konaly v blocích, v nemocnicích, při návratu pracovních oddílů z práce nebo při hlavním apelu vězeňkyň celého ženského tábora v Birkenau, obžalovaná stejně jako lékaři označovala jednotlivé vězeňkyně k záhubě. Asistovala při vhánění obětí na auta, kterými byly odváženy do plynových komor, a vězeňkyně přitom bila.

   Obžalovaná označovala oběti pro plynování společně s lékaři a s důstojníky při hromadném vyhlazování maďarských židů; stejně si počínala v rodinném táboře českých židů z Terezína; při transportu ruských žen z Vitebska brala matkám děti, bila je a házela je do aut jako kamení.

   Obžalovaná posílala také z vlastní iniciativy těhotné ženy na smrt do plynové komory nebo fenolovou injekcí. Jeden drastický případ potvrdil ve své výpovědi svědek Kulka: Obžalovaná posílala při likvidaci rodinného tábora českých židů do krematoria matku s dítětem přes to, že je esesáci chtěli ušetřit. Obětí byly tisíce, uváží-li se zejména, že při hlavním apelu bylo nařízeno všem vězeňkyním, aby skákaly přes kládu, položenou v určité výši, a tak bylo vybráno do plynu na 4000 vězeňkyň.

   Nelze také opominout skutečnost potvrzenou svědkyní Pelszowskou, že nejedna vězeňkyně spáchala v táboře sebevraždu, protože nemohla vydržet stálý útisk vytvořený táborovým systémem a podporovaný kromě toho rozličným týráním obžalovanou.

   Ale obžalovaná se nezúčastnila jenom výběrů četných vězeňkyň koncentračních táborů v Ravensbrücku a v Birkenau, čímž způsobila jejich smrt. Provedla kromě toho podle výpovědi věrohodných svědků v prosinci 1942 v ženském táboře v Birkenau odvšivení vězeňkyň za třeskutého mrazu, při čemž koupel trvala od rána až do 16 hodin. Vězeňkyně, mezi nimiž se obžalovaná pohybovala s bičíkem, stály po koupeli nahé a hladové po mnoho hodin na silném mrazu. Nejméně čtvrtina těchto žen, které byly zmrzlé a vyhladovělé, byla odvezena nákladními auty do bloků a většina jich zemřela. Každá odvšivovací akce měla za následek smrt vyčerpáním nebo zmrznutím většího nebo menšího počtu vězeňkyň. Zvláště po takových akcích musely vězeňkyně být po celé dny bez prádla a bez slamníků, ačkoliv ve skladištích jich bylo na tisíce.

   V jiném případě se obžalovaná zúčastnila zabití vězeňkyně, kterou esesák shodil hlavou dolů do jámy, tím, že sklonivši se nad jámou zjišťovala, zda oběť už zahynula.

   Podle výpovědi svědkyně Piatovské poručila obžalovaná jednou vyhodit novorozené dítě na dvůr, kde je sežraly krysy. Podle výpovědi svědkyně dr. Kosciuszkové nařídila obžalovaná v Birkenau, aby se novorozené děti pálily v pecích, a také několikaměsíční nemluvňata se matkám odbírala a usmrcovala. Špatné životní podmínky, špatné ubytování a nedostatek jakékoliv hygieny v ženském táboře, který podléhal obžalované, způsobily smrt téměř všech dětí, které se v táboře narodily.

   Tresty v bunkru, vyměřené na rozkaz obžalované a spojené s hladověním, způsobily už za její činnosti v Ravensbrücku smrt dvou vězeňkyň. Nejedna vězeňkyně zahynula vinou obžalované proto, že ji nelidsky týrala. Obžalovaná nejenom plnila už tak nadmíru surový služební řád tábora, ale na každém kroku jej ke škodě vězeňkyň ještě překračovala.

   Soudní řízení osvětlilo také nesčetné případy činnosti obžalované, jimiž způsobila vězeňkyním škodu jinak než smrtí.

   Obžalovaná byla postrachem všem vězeňkyním, protože je bila, kopala a trýznila na každém kroku. Prohlášení obžalované, že bila jenom občas rukou po tváři, bylo vyvráceno výpověďmi 11 svědků. Svědkyně dr. Kosciuszková potvrdila, že obžalovaná bila zvláštním způsobem. Už za první ranou do tváře vytryskla krev z nosu a v Rajsku vymkla jedné vězeňkyni při úderu do obličeje dokonce čelist.

   Výpovědí svědka Liberaka se potvrzuje, že obžalovaná za svého pobytu v Ravensbrücku nepřestala mučit duševně chorou ženu tak dlouho, dokud ji nezabila. Obžalovaná nešetřila podle výpovědi zmíněných svědků také nadávkami „polské svině“ a podobnými. Vězeňkyně, které určila při výběru na smrt, pronásledovala při nakládání na auta, bijíc je holí nebo bičem. O tom, že obžalovaná týrala při odvšivování, které část vězeňkyň zaplatila smrtí, se mluvilo už výše.

   Velikým týráním pro vězeňkyně byly apely, které obžalovaná nařídila a prováděla, apely, které často trvaly mnoho hodin. Pro některé účastnice byly apely spojeny s několikahodinovým klečením na ostrých kamenech. Obžalovaná zakázala vězeňkyním dokonce, aby se obuly, i když byl mráz, a ženy, které si podkládaly pod bosé nohy papír nebo hadry, bila.

   Svědkyně dr. Maczková vypověděla, že obžalovaná zakazovala poskytovat ošetření židovkám.

   Účelem revisí, které obžalovaná často prováděla v blocích, bylo odebrat vězeňkyním potraviny, třebas jenom několik bramborů nebo trochu zeleniny, které si přinesly, nebo příspěvek, který jim posílali příbuzní, aby je zachránili od smrti hladem. Stejně zacházela obžalovaná s prádlem a s šatstvem, jakož i s léky, které našla u vězeňkyň. Jiným způsobem útisku bylo posílání vězeňkyň do trestného oddílu nebo do vězení nebo odebrání jídla vězeňkyním za nejmenší úchylku od táborového řádu.

   Obžalovaná vystavovala vězeňkyně při odvšivování pohledu veřejnosti způsobem urážejícím nejprimitivnější cit stydlivosti. Nařizovala mužům, aby stříhali nebo holili ženám vlasy nebo chloupky na celém těle.

   Podle výpovědi svědků označovala obžalovaná vězeňkyně pro táborový nevěstinec. Její prohlášení, že do nevěstince šly jen vězeňkyně, které se dobrovolně přihlásily, nezasluhuje víry, neboť je vyvráceno svědectvím.

 

   Tak odůvodnil nejvyšší národní tribunál v Krakově svůj rozsudek nad typickou představitelkou ženských nacistických zločinců.