Jdi na obsah Jdi na menu
 

Továrna na smrt - 4

Reinhardtova akce

 

   Obžaloba proti 40 osvětimským válečným zločincům, kteří byli souzeni v prosinci 1947 nejvyšším národním tribunálem v Krakově, praví:

 

   Ničení židů, které bylo provedeno s neslýchaným barbarstvím a v ohromném rozsahu, spojili nacisté ještě s dodatečnými výhodami pro sebe. Cynicky uloupili majetek obrovských hodnot, který náležel obětem, jež určili k zničení.

   Lstivost a prohnanost nacistických katů dosáhla toho, že odsouzenci brali s sebou do Osvětimi ze všech evropských zemí nevyslovitelné hodnoty v briliantech, ve valutách, v cennostech, v kožiších, v lécích, v náčiní a tak dále. Zvláště židé z Belgie, z Holandska, z Čech a z Řecka, lidé neobyčejně bohatí, dali se oklamat nadějí, že se usídlí v nových územích, a přinesli s sebou hodnoty mnoha milionů, které ztratili ve chvíli, kdy opouštěli vagony.

   Jakmile nahnali tyto vězně do „lázně“, aby se svlékli, zvláštní pracovní oddíl vězňů, přísně hlídaný esesáky, se staral o shromáždění a odvezení všeho majetku těchto nešťastných obětí do zvláštních skladišť, nazývaných Kanada. Zde se tento tak hnusně uloupený majetek rovnal a třídil, při čemž nejdůležitější činnost záležela v tom, že se s největší bezohledností prohledávaly tajné úkryty šatů a bot, v nichž byly zašity nebo jinak uschovány peníze a šperky.

   V souhlase s duchem hitlerovské morálky se celá tato manipulace v úřední korespondenci kryla heslem Reinhardt Aktion (Reinhardtova akce). Nejen přátelé, nýbrž nepřátelé Německa, kteří v zahraničí přišli do styku s tímto označením, zajisté netušili, jak hanebný postup kryje toto slovo a jakým způsobem se německý národ ve válce obohacuje.

   Jaké rozměry měla tato akce a jak ohromné výhody z toho měla nejen říše, nýbrž i nacistická společnost, dosvědčuje nejlépe výpověď vrchního velitele osvětimských táborů Rudolfa Hoesse v jeho procesu:

   Touto akcí byly zachyceny nepopsatelné a neocenitelné hodnoty stamilionů.

   Byly tam předměty úžasných hodnot; báječné drahokamy, hodinky posázené brilianty, prsteny, náušnice a náhrdelníky. Přišly nesčetné spousty zahraničních valut všech zemí. Někdy se našly statisíce u jedné osoby. Tisícidolarové bankovky nebyly zvláštností.

   Zvláštní pracovní oddíl se zabýval těmito drahocennými věcmi, které byly tříděny odborníky. Totéž se dělalo s penězi. Potom se peníze a cenné věci daly do kufru a poslaly s transportem zboží říšské bance do Berlína. Zvláštní bankovní oddělení se zabývalo výhradně těmito zásilkami. Cenné věci a devisy se prodaly do Švýcarska.

   Po vyložení transportu zůstal všechen majetek příchozích na nádražní rampě. Po jejich odvezení snesl zvláštní pracovní oddíl věci a šatstvo do zvláštního třídicího prostoru (Kanada) a tam se soustředily také šaty z krematoria.

   Už v roce 1942 nemohla Kanada stačit na tuto práci. Byli jí proto dodatečně přiděleny kůlny a baráky. Pracovalo se ve dne v noci. Často se expedovalo i 20 vagonů denně a ani to nestačilo.

   V roce 1942 se přikročilo v Birkenau k stavbě nových skladišť Kanady v západní části úseku BII. Sotva bylo 30 baráků dokončeno, už byly přeplněny. Celé kopce neroztříděných zavazadel se nakupily mezi baráky. Teprve delší přerušení mezi transporty umožnilo zvládnout situaci. Šatstvo a boty musely být prohlédnuty, aby se zjistilo, není-li v nich něco ukryto. Někdy se našly v plombovaných zubech drahokamy vzácných hodnot. Tisíce obyčejných hodinek byly poslány do Sachsenhausenu, kde je sta vězňů ve zvláštních dílnách opravovalo a třídilo. Většina těchto hodinek byla potom poslána vojákům na frontu a esesákům. Zlato ze zubů zabitých se slévalo a měsíčně posílalo hlavnímu zdravotnímu ústavu.

 

   Tak vypadala Reinhardtova akce, popsaná zvlášť směrodatnou osobou, Rudolfem Hoessem, vrchním velitelem osvětimských táborů.

   Svědci nemohou tento popis o mnoho doplnit. Zjišťují, že v pracovních oddílech Kanady pracovalo v různých dobách 900 až 1000 vězňů. Z 35 skladišť, naplněných uloupenými věcmi, spálili nacisté během evakuace 29, po odchodu nacistů jich zbylo 6.

   Našlo se v nich asi 800 000 ženských šatů, 350 000 mužských obleků, 44 000 párů obuvi, 14 000 koberců a jiné věci.

   Ze zbytku táborových dokumentů je zřejmé, že za půl druhého měsíce (od 1. prosince 1944 do 15. ledna 1945) bylo dovezeno do Německa 92 022 obleků a dětského prádla, 192 652 ženských šatů, 222 269 mužských obleků a prádla.

   Mrtvolám žen se stříhaly vlasy. Podle výpovědi svědků se poslalo asi 60 000 kilogramů tohoto „zboží“ do Německa. Po útěku nacistů se ve skladišti našlo asi 700 kilogramů ženských vlasů.

   Váhu vyvezeného zubotechnického zlata odhaduje odborník asi na 6000 kg.

   Není divu, jestliže v této záplavě majetku a zejména v ovzduší esesácké morálky mnoho z těchto pokladů zmizelo do nepovolaných rukou.

   Přes drakonické tresty a často opakované výzvy v rozkazech esesmanům, aby byli poctiví, čerpali dostatečně z těchto pokladů ti, kteří s nimi přišli do styku. Stěžoval si na to také Rudolf Hoess při svém výslechu ve Varšavě. Tvrdil, že předměty ohromné ceny ukradli esesáci a vězňové-funkcionáři. Mnoho z těchto pokladů zůstalo po osvobození zakopáno na území tábora. Stát, který organisuje vraždu a loupež, může těžko poučovat o jiné morálce své úředníky a vykonavatele.

   Zajímavé bude zjištění, jakým cílům sloužily tyto miliardové hodnoty, uloupené zavražděným obětem, a kdo těžil z těchto předmětů, nesoucích pečeť zločinu. Je nepochybné, že podstatné části tohoto bohatství, které zbylo po zavražděných, bylo použito bezohlednou vládou třetí říše k vedení války. Cizí valuty, zlato, cennosti a šperky, které, jak bylo uvedeno, prošly tresory říšské banky a potom byly poslány do Švýcarska, sloužily přirozeně tomuto cíli.

   Ale také všechny ty vrstvy německé buržoasie, které se po válce snažily oddělit se stůj co stůj od bývalého nacistického režimu a zbavit se tak odpovědnosti za válečné zločiny, měly ve své nenasytné chamtivosti veliký zájem o tyto předměty, které zbyly z „řešení židovské otázky“. V souhlasu s Hoessovými vysvětleními, jakož i s nalezenými úředními doklady a svědeckými výpověďmi se ukazuje, že pozůstalé šatstvo, ložní prádlo a použitelné předměty byly zasílány organisaci NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt= Nacionálně socialistická sociální péče) nebo starostům rozličných měst pro osobní potřebu měšťáckého obyvatelstva, které těchto předmětů používalo, ačkoliv dobře vědělo o jejich neblahém původu.

   Kromě toho se našly dopisy, ve kterých představené úřady vytýkají táborové správě, že expeduje obleky poškozené střelami a s krvavými skvrnami, což je nepřípustné. Zřejmě se považovalo za dostačující, když předměty, pocházející ze zločinů, nebyly zakrvácené.

   Šatstvo, kterého nebylo možno už použít, bylo posláno textilním továrnám, aby je zpracovaly. Obuv byla rozebrána, a čeho nebylo lze použít, bylo také zpracováno. Vlasy z mrtvol žen se posílaly jedné bavorské firmě, aby z nich dělala plsť na boty a na bačkory nebo matrace.

   Tak plánovitě a důkladně promysleli vládci třetí říše problém, aby se nic neztratilo z toho, co patřilo živým nebo zabitým a co mělo byť nejmenší cenu a mohlo přispět k zvýšení hospodářského potenciálu nacionálně socialistické vlasti, která hledala „životní prostor pro vyšší germánskou rasu“.

 

Zvláštní oddíl“

 

   Zvláštní oddíl (Sonderkommando) byla skupina vězňů, kteří byli zařazením do tohoto oddílu vlastně odsouzeni k smrti, protože ze sonderkomanda nesměl nikdo vystoupit a musel v něm pracovat tak dlouho, až buď zemřel nebo byl ubit. Před smrtí však musel ještě dělat nejhroznější práci, jakou lze vymyslit: musel vykonávat přípravy pro hromadné vraždy nevinných lidí, dětí i žen.

   Často se stávalo, že musel připravit i vraždu vlastních rodičů, ženy, bratří nebo sester a potom je spálit.

   Vězně do sonderkomanda vybíral sám velitel birkenauského tábora Schwarzhuber.

   Sonderkomando pomáhalo esesmanům při svlékání lidí před jejich vstupem do plynových komor, dopravovalo jejich mrtvoly do pecí krematoria nebo je skládalo a pálilo na hranicích a odklizovalo jejich popel. Kromě toho čistilo plynové komory, skládalo šaty, prádlo, boty a ostatní věci po mrtvých.

   Z počátku byli členy sonderkomanda jenom židé, později také Rusové, v posledním sonderkomandu bylo pět polských politických vězňů, kterým byl rozsudek smrti proměněn v práci v tomto oddílu.

   Mrtvolám byly vytrhávány zlaté zuby; to dělali vězňové-lékaři, kteří byli také v sonderkomandu. Esesmani prohlédli ústa každé mrtvoly před spálením a za každý zapomenutý zlatý zub byl vězeň-lékař potrestán pětadvaceti ranami býkovcem. Zuby se házely otvory do uzamčených beden, potom se čistily a tavily klempířskou benzinovou lampou do šamotových krychlí po půl kilogramu. Tuto práci dělali zubní technikové Katz a Feldmann, kteří byli zavřeni ve zvlášť střežené místnosti.

   Na podzim roku 1944 nám říkal František Feldmann z Trenčianských Teplic, vězeň číslo 36 661, že do té doby vytavili 2000 kilogramů zlata. Každé úterý přijížděl autem vyšší esesdůstojník, který tavení kontroloval a zlato odvážel.

   Sonderkomando bylo podle rozkazu Berlína od ostatních vězňů stále přísně odděleno a vězňům byl zakázán jakýkoliv styk s příslušníky tohoto oddílu. Nemocní členové sonderkomanda měli vlastního lékaře a byli ošetřováni ve svém bloku.

   Sonderkomando bydlelo v táboře BIb v blocích číslo 22 a číslo 23, později v bloku číslo2; v mužském kmenovém táboře BIId v bloku číslo 13, potom v blocích číslo 9 a číslo 11. Nakonec bydleli přímo v podkroví krematorií.

   Práce v sonderkomandu měla zhoubný vliv na duševní stav jeho členů. Otupěli, stali se bezcitnými a jejich výraz se tak změnil, že se jedna tvář podobala v surovém vzezření druhé.

   Sonderkomando mělo dost jídla, cigaret a všeho ostatního, neboť transporty těch, kteří byli otráveni v plynových komorách, zanechávaly bohaté dědictví. Esesmani nenamítali nic proti tomu, když si sonderkomando opatřovalo i lihoviny. Sonderkomando mělo až 800 mužů, počet jeho příslušníků se řídil počtem očekávaných transportů.

   Když byli do sonderkomanda zařazeni nováčkové a když poznali, jaká práce je čeká, zpravidla se duševně zhroutili a odmítali pracovat. Vrhali se dobrovolně do plynových komor nebo chtěli úmyslně projít esesstráže a dali se jimi střílet a tak se snažili ujít hroznému osudu.

   Velitel všech krematorií esesák Moll je sázel živé do ohně. Vězně, který se pokoušel o sebevraždu, vstrčil na půl do pece a druhou polovinu jeho těla nechal vyčnívat; přivřel dveře a vyhrožoval ostatním, že nebudou-li dělat, co od nich žádá, udělá to s nimi také tak. Jindy polil šaty takového vězně benzinem, zapálil a honil ho s bičem po nádvoří krematoria, až nešťastník skončil na ostnatých drátech nabitých elektřinou.

   Když měl dobrou náladu, to bylo obyčejně, když byl zpitý rozkoší z vražd, střílel Moll na zapálený konec cigarety, kterou vězeň musel držet v ústech. Tento střelec-kouzelník trefil s pomocí zrcátka i dozadu.

   Moll byl také nejlepším a nejnadanějším popravčím mistrem a bylo mu jedno, střílí-li židy, Poláky, Rusy nebo i Němce.

   Často se v popravčí síni krematoria vykonávaly rozsudky smrti nad vlastními lidmi, nad esesmany, nad vojáky z fronty, nad soukromými zaměstnanci. Tyto popravy měl na starosti také Moll.

   Některé popravy se vykonávaly také v pitevně otravnými injekcemi.

 

   Po prvé bylo sonderkomando vybráno ze slovenských židů, kteří měli nejhorší práci: museli vykopávat hromadné pohřebiště hnijících mrtvol z prvních, primitivních plynových komor a spalovat je. Z této zoufalé situace se chtěli zachránit útěkem. Jejich přípravy však byly prozrazeny.

 

   Dne 10. ledna 1943 museli opustit Birkenau pod záminkou, že jedou na transport, a když přišli do Osvětimi I, byli postříleni a spáleni. Nemocní příslušníci sonderkomanda, kteří tenkrát do Osvětimi nemohli pěšky, a personál z bloku sonderkomanda byli postříleni raportführerem Palitschem v Birkenau na nádvoří bloku číslo 2 v táboře BIb.

 

   Krátce po obsazení Itálie Německem v létě 1943 přivezli do Birkenau transport 2000 internovaných židů, amerických státních příslušníků. Bylo jim řečeno, že budou přestěhováni do Švýcarska a tam vyměněni za německé vězně, zatím však byli posláni do plynových komor.

   Tehdy měl dozorčí službu v krematoriu, v kterém byly plynovány ženy, pověstný zběsilý raportführer Schillinger. Když rozkázal jedné herečce, aby svlékla také podprsenku, herečka prudce strhla šat, hodila jej Schillingrovi do tváře, vytrhla mu pistoli a střelila ho do břicha. Při tom zranila také esesmana Emericha. Nastal zmatek, někteří esesmani odhodili zbraně a utekli.

   Vězňové sonderkomanda uposlechli rozkazů a výzev esesdůstojníků, chopili se odhozených zbraní a zahnali oběti zpátky do plynové komory. Za tento čin byli odměněni zlepšeným přídělem potravin.

   V květnu roku 1944 bylo odesláno 150 členů sonderkomanda do Lublina. Velitel birkenauského tábora Schwarzhuber prohlásil, že jedou na práci, v Lublině však je postříleli, jak jsme se později dověděli od lublinských vězňů, kteří přijeli do Birkenau.

 

   V létě roku 1944 přišel náhle rozkaz, aby místnost v desinfekční stanici v Osvětimi I byla vyklizena. Okna místnosti byla narychlo zazděna, nikdo netušil, proč. Zatím bylo v Birkenau vyvoláno 300 čísel ze sonderkomanda na transport do Osvětimi I.

   V Osvětimi bylo těchto 300 vězňů přivedeno před onu zazděnou místnost, kde přede dveřmi seděl esesman, který dělal zapisovatele. Zeptal se každého na osobní data a potom ho vpustil dovnitř. Když byli v místnosti všichni, otrávili je plynem a jejich mrtvoly odvezli v noci auty do krematoria v Birkenau.

   Vězňové z krematoria však nesměli tyto mrtvoly vidět, esesmani je spálili sami, i s jejich šaty. Nazítří pak řekli vězňům, kteří byli na onu noc zahnáni do podzemních komor, že byly páleny oběti amerického bombardování z blízkého okolí.

 

   V létě roku 1944 byl také popel z krematorií dopravován do Visly, vzdálené asi šest kilometrů od tábora.

   Tehdy udeřil jeden řecký žid esesmana, který transport s popelem doprovázel, třikrát lopatou do hlavy a přitom zvolal:

   „To máš za matku, za otce, za bratra!“

   Zároveň se zmocnil esesmanovy pušky, přeplaval Vislu a utekl; byl však chycen, přiveden zpět do tábora a umučen.

 

   Dne 10. října 1944 vybrali asi 200 příslušníků sonderkomanda, postavili je do pětic a poslali je do desinfekční stanice v bývalém cikánském rodinném táboře BIIe; měli se připravit na transport.

   Všichni však věděli, co je čeká, že příští okamžiky pro ně znamenají konec.

   Přepadli proto své esestráže, vzali jim zbraně, několik jich zastřelili a budovu krematoria číslo III zapálili.

   Velitelství tábora zalarmovalo celou posádku, která přijela s kulomety a vzpouru potlačila. Kdo nepadl v boji, byl zahnán do kouta nádvoří, musel si lehnout a byl zastřelen.

   Když v krematoriu číslo I viděli, že jiné krematorium hoří, vzbouřili se také. Svého kápu, říšského Němce, který je týral, vsadili do pece a za živa spálili. Potom probili dráty plotu a dali se na útěk. Byli však všichni, bylo jich 96, pochytáni a postříleni.

   Krematorium číslo III shořelo a jeho zbytky byly odklizeny.

   Vyšetřováním táborového gestapa se zjistilo, že střelný prach dodaly sonderkomandu ženy, které pracovaly v muniční továrně Union v Osvětimi I. V prosinci roku 1944 byl nad těmito ženami vykonán rozsudek: byly veřejně oběšeny před továrnou Union.

   Od té doby byly esestráže nad sonderkomandem ztrojnásobeny a kázeň a týrání byly zostřeny tak, že jeho příslušníci si přáli jenom zemřít.

 

   Poslední plynování bylo provedeno v noci z 28. na 29. října 1944 – byl to transport českých židů z Terezína.

   Dne 3. listopadu roku 1944 bylo plynování úředně zastaveno a krematoria číslo I a II se začala bourat. Veškerá technická zařízení, vodovodní roury, pece, exhaustory, motory a tak dále, se demontovala, nakládala na vagony a odeslala do koncentračního tábora Gross Rosen.

   Vězňové ze sonderkomanda byli posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu, aby tam byli „zlikvidováni“. Mezi nimi byl i zubař Feldmann. V Birkenau zůstalo pouze 70 lidí pro obsluhu krematoria číslo IV, v němž pak pálili už jenom mrtvoly těch, kteří zemřeli přirozenou smrtí.

   Před evakuací tábora v lednu 1945 mělo být krematorium číslo IV zničeno i s osazenstvem. To se však velitelství tábora nepodařilo. Krematorium bylo sice zničeno esessprengkomandem, ale vězňové ze sonderkomanda se vmísili mezi ostatní vězně a mnozí z nich pak při evakuaci Birkenau cestou utekli.

   Filip Müller ze Seredu nad Váhom, vězeň číslo 29 136, je, jak sám praví, „nejstarší a jediný člen osvětimského a birkenauského sonderkomanda, který všechno přežil“.

   Poslyšme, co nám o tom vypráví nyní:

   Přijel jsem do Osvětimi I dne 20. dubna roku 1942 s prvním slovenským transportem a z počátku jsem pracoval v tomto koncentračním táboře jako všichni ostatní vězňové.

   Dne 24. května 1942 mě stihla s jedním mým kamarádem nehoda. Měli jsme velikou žízeň a za krádež vody jsme byli potrestáni přeložením na práci v plynové komoře krematoria. Esesman nás tam zavedl právě, když tam leželo několik set ještě oblečených mrtvol i se zavazadly. Byl to nevyslovitelný pocit hrůzy, když jsme poznali, co nás čeká. Pět vězňů tam už pracovalo, dopravovali jsme mrtvoly do pecí.

   Dozor nad námi měl asi dvacetiletý esesman Starck. Udeřil mě holí s poznámkou, abych jenom pracoval, potom prý pojedu do pece také. Dva slovenští lékaři, když viděli zoufalou situaci, v které jsou, prosili Starcka, aby je raději zastřelil.

   Topičské zkušenosti jsme neměli a podle toho to také dopadlo. V krematoriu vypukl požár, a tak bylo pálení mrtvol znemožněno. Esesmani nás obvinili ze sabotáže a čtyři naši kamarádi byli za to ubiti.

   Po uhašení ohně přivedl sedm nových vězňů, zbývající mrtvoly jsme naložili na tři nákladní auta a pak přišla nejpříšernější jízda mého života.

   Bylo už pozdě v noci a já jsem seděl v posledním autu na hromadě mrtvol. Za námi jelo malé auto, označené po stranách a na střeše velkým červeným křížem; reflektory tohoto auta nás oslňovaly a osvětlovaly i s naším hrozným nákladem. Při tom nás hlídali esesmani ozbrojení automatickými puškami.

   Když automobily vjely na pole za táborem, zastavily se u bažinaté jámy, v níž byla voda, a do té vody jsme mrtvoly házeli. S touto prací jsme byli hotovi o třetí hodině ráno a pak jsme se vraceli do tábora. V táboře nás zavřeli do temné kobky na popravčím bloku číslo 11 a nečistí a zakrvavení jsme čekali bez jídla a bez vody až do poledních hodin příštího dne.

   Když nás vyvedli, dostali jsme každý bochník chleba.

   Potom nás hasičským autem dovezli k naší jámě; byla u Březinek, u nově budovaného koncentračního tábora Birkenau. Museli jsme dlouho čekat, než vodu z jámy vyčerpali. Viděli jsme, jak nedaleko nás kope jiná skupina vězňů nové jámy; tato skupina, to bylo, jak jsme se později dověděli, sonderkomando z Birkenau.

   A pak to začalo. Vehnali nás do jámy, v níž jsme stáli až po pás v bahně. Naším úkolem bylo dát mrtvoly na jednu hromadu, aby bylo místo pro další. Esesdůstojníci a esesmani stáli na okraji jámy a bavili se pohledem na naši strašlivou práci. Při tom po nás házeli kameny, abychom pracovali rychleji. Když jsme nakonec posypali mrtvoly chlorem a hlínou, jeli jsme do tábora, zas do oné temné kobky, v které jsme žili až do srpna 1943; od rána až do večera jsme pracovali v krematoriu.

   V krematoriu jsem zažil mnoho a viděl jsem výjevy, o kterých se svět neměl nikdy dovědět.

   Nepředpokládalo se, že já, očitý svědek, všechno přežiji, ale ani já jsem si nikdy nepomyslel, že budu jednou opět na svobodě.

   Nechci a ani nemohu všechno podrobně vylíčit. Je toho příliš mnoho a je to tak hrozné, že by tomu mnohý ani nevěřil. A ani já sám dnes nemohu pochopit, čeho všeho jsem byl svědkem.

   V osvětimském krematoriu jsem musel asistovat při popravách také pověstnému esesmanu Palitschovi, který vykonával rozsudky táborového gestapa. Vraždil řemeslně a hromadně: oběti, většinou političtí vězňové, se musely stavět po pěti k stěně a Palitsch jenom střílel . . .

   Bylo to 17. nebo 18. června 1942 a v ten krásný sluneční den se všechno rychle čistilo, dělal se generální pořádek.

   Pozorovali jsme vzrušené esesmany. Věděli jsme, že se něco připravuje, nevěděli jsme však co, jenom jsme tušili, že přijde nějaká návštěva.

   Asi o desáté hodině se objevil na prahu dvora krematoria vysoký esesdůstojník v bílé uniformě, v doprovodu dvou esesáků – byl to sám Himmler.

   Všechno si důkladně prohlížel, nás zastihl v místnosti, v níž byly šaty a prádlo po popravených.

   Když uviděl tyto zkrvácené věci, udiveně se ptal našich esesšéfů, proč jsou krvavé.

   Odpověď ho neuspokojila, rozčilil se a energicky pravil:

   „Oděvy těch prokletých psů potřebujeme pro naše německé lidi! To je škoda, když se lidé plynují v šatech!“

   A po této návštěvě se plynové komory proměnily v předstírané koupelny s trubkami a s kohouty a lidé se museli před smrtí svlékat.

   V létě roku 1943 se pece i komíny osvětimského krematoria propálily. Nacističtí inženýři je obnovili, ale za tři měsíce se všechno zhroutilo znovu.

   Mezitím pracovala už čtyři krematoria v Birkenau, kam přeložili také nás; do sonderkomanda, do bloku číslo 13 v mužském kmenovém táboře BIId.

   K pracím v osvětimském krematoriu patřilo také plnění uren. Dávali jsme do nich popel a smetí z velké hromady a uzavírali jsme je plechovými víky, na nichž bylo vyraženo jméno oběti, datum jejího narození a úmrtí, podle seznamů, které nám dávalo Politické oddělení. Urny se vkládaly do dřevěných bedniček, asi 20X20X40 centimetrů, s adresami pozůstalých, kteří museli za takovou urnu zaplatit 2000 korun. Příbuzným židů se urny ovšem neposílaly.

   Mnoho takových uren bylo posláno do Čech, na Moravu a do jiných zemí. V žádné však není popel toho, jehož jménem je urna označena.

   Když jsem byl přeložen z Osvětimi I do Birkenau, bylo tam uskladněno asi 4000 napřed už naplněných uren.

   V Birkenau byl život trochu volnější. Našel jsem v táboře několik kamarádů, krajanů, kteří si uvědomovali rozsah i význam toho, co se tam dělo, neznali však podrobnosti, které jsem jim sděloval. Po večerním apelu jsem přelézal zeď našeho isolovaného bloku a navštěvoval kamarády v táboře, zejména v zámečnické dílně.

   Stále jsme plánovali útěk, ale nikdy k němu nedošlo.

   Práce v krematoriích v Birkenau byla stejná jako v krematoriu osvětimském; rozdíl byl v tom, že v Osvětimi to byla jenom řemeslnická dílna, v Birkenau však velká továrna, vlastně továrny čtyři – byla to smrt na běžícím pásu.

   Začal jsem v krematoriu číslo I, neboli, jak jsme říkali, na jedničce.

   Byl jsem navržen za kápo, protože jsem měl ze všech, kteří v krematoriu pracovali, nejnižší vězeňské číslo a byl jsem tedy nejstarším vězněm.

   Nepřijal jsem tuto funkci a za trest jsem byl přeložen do krematoria číslo IV, kde bylo více práce, protože tam nebylo tak dokonalé strojové zařízení jako na jedničce, a spalovalo se jenom asi 1500 lidí za 24 hodin.

   Tam jsem se stal také svědkem „vědeckých pokusů“ eseslékařů Fischera, Kleina a Mengeleho. Vybírali z transportů 100 až 150 mužů a žen od 18 do 30 let, kteří byli stříleni, na rozdíl od ostatních, kteří byli plynováni.

   Hned po zastřelení jim bylo ze stehen vyřezáváno maso, které se posílalo do bakteriologického ústavu v Rajsku, kde pěstovali bakterie.

   Jeden esesman, asistent eseslékaře, mi to vysvětloval a dodal, že by se pro tento účel mohlo používat také koňského masa, toho však prý je škoda . . .

   Nejmladším ženám také odbírali z žil na rukou krev. Trvalo to několik minut, než taková žena klesla vysílením, a potom ji položivou vhodili do ohně.

   Krev se přelévala z kbelíku do zvláštních lahví, které se potom neprodyšně uzavíraly.

   Bylo mi řečeno, že krve je nutně třeba ve vojenských nemocnicích.

   V létě roku 1944 byl náš dosavadní šéf, esesák Forst, vystřídán novým esesákem Mollem proto, že prý neměl dost organisačních schopností a energie. Moll všechno přeorganisoval a zřídil také jámy na pálení mrtvol. Když bylo mnoho práce, pomáhal sám házet do nich mrtvoly: vyhrnul si rukávy a pracoval za dva.

   Tento fanatik a šílenec, který ani nekouřil, ani nepil, několikrát prohlásil, že rozkaz je rozkaz, a kdyby mu to führer nařídil, že by spálil i vlastní ženu s dítětem.

   Jeho jediným požitkem byla lidská krev a střílení a jeho oblíbenou zábavou bylo hraní si s dětmi matek čekajících na smrt.

   Přistoupil s úsměvem k matce, políbil její dítě, dal mu kousek čokolády a potom dítě odnášel pryč se slibem, že je zase vrátí. Hodil je však živé do škvařícího se lidského sádla.

   To udělal několikrát za den a potom říkal:

   „Už jsem udělal pro vlast dost!“

   A poručil si svačinu u svého posluhy, francouzského vězně.

   Ve volné chvíli chodil chytat ryby do Visly.

   Dvakrát mě také Moll odvedl do svého soukromého bytu u města Osvětimi; nesl jsem mu tam šatstvo a prádlo pro jeho ženu a syna.

   Jeho asi sedmiletý hoch se ho ptal, kdy mu opět přinese nějaké obrázky a pohádky. Měl jsem dojem, že chlapec věděl, že věci, které mu otec nosí, jsou od lidí, kteří byli zahubeni v Birkenau.

   Viděl jsem umírat v plynových komorách příslušníky skoro všech evropských národů. Příslušníci rodinného tábora českých židů jediní se loučili s životem svou národní hymnou.

   Jsem nejstarší a jediný člen osvětimského a birkenauského sonderkomanda, který všechno přežil, a smrti jsem ušel jenom šťastnými náhodami, vlastně zázrakem.

   Co jsem prožil, se mi dnes zdá neuvěřitelné, jenom jako jakýsi zlý sen.

   Bylo to mnohem hroznější, než lze vůbec vylíčit.

 

Zlatá horečka

 

   Že v Birkenau byl svět na ruby, potvrzuje také okolnost, že někteří vězňové byli takovými kavalíry, že platili královskými odměnami nejenom odvahu pašeráků-soukromých zaměstnanců, ale i – esesmanů. Zlato a drahé kameny neměly v táboře cenu, cenu mělo pouze prodloužení života.

   V oděvech a botách, které zbyly po zničených židovských transportech, bylo ukryto mnoho cenných věcí a Vyklizovací oddíl Kanada se proto také zabýval prohledáváním tohoto šatstva a obuvi a hledáním cenností. Brilianty nebo dolary bývaly však nezřídka skryty tak rafinovaně, že je při těchto prohlídkách nenašli, a často se stávalo, že teprve jiní vězňové z Kanady náhodou vypárali z kabátu nějakou cennou věc nebo našli zlaté mince v podpadku některé boty.

   Na jaře roku 1943, když přijížděly řecké transporty, dostali jsme z Kanady také věnec fíků. Zakousli jsme se do nich, ale div jsme si nevylámali zuby – do každého fíku byl neznatelně vsunut zlatý dvacetifrank!

   Vězňové z Kanady, kteří předměty třídili, přinášeli do tábora tajně a s nebezpečím veliké hodnoty. V táboře za ně dostali potraviny, šatstvo, boty, alkohol, cigarety, které byly do tábora pašovány soukromými zaměstnanci i esesmany. Tomu se říkalo „organisování“.

   Bylo veřejným tajemstvím, že jenom ten, kdo „organisuje“, může se zachovat delší dobu při životě, že nezemře podvýživou.

   Který vězeň „organisuje“, to se poznalo na první pohled. Byl lépe ustrojen a lépe živen. Toho ovšem využívali esesmani i vedoucí vězňové. Sledovali takové „organisátory“, kontrolovali je a vydírali na nich. Nepochopil-li vězeň, oč jde, bylo naň učiněno hlášení. To znamenalo vyšetřování táborovým gestapem, těžký trest a často smrt.

   Tak se vytvořila celá soustava placení na základě pěstního práva. Kápové si vydržovali ve svých pracovních oddílech celé skupiny vězňů, kteří pro ně „organisovali“. Tito vězňové navštěvovali pod záminkou rozličných prací místa, kde mohli získat cenné předměty, jenom proto, aby sami měli klid a jejich kápové třebas jenom kořalku. To se dělo s nasazením života, neboť „organisování“ cenných věcí se často trestalo smrtí. Když byl vězeň při „organisování“ přistižen, kápo se ho nikdy nezastal, naopak popřel, že s ním byl v jakémkoli spojení.

 

   Celý život v táboře byl prohnilý skrz naskrz.

   Esesmani chodili přísně se tváříce od bloku k bloku a na oko konali prohlídky. Jediným a výhradním účelem jejich návštěv bylo vydírání na blokältestech, kteří jim museli dodávat všecko, co si esesmani přáli. Aby blokälteste mohl jejich přáním vyhovět, musel vykonávat nátlak na vězně, kteří mohli věci pro esesmany opatřit; za to jim dával výhodnější místo v bloku, více jídla a lépe s nimi zacházel.

   Esesmani i příslušníci vyšších eseshodností pronásledovali vězně a hledali u nich věci, které vězňové nesměli mít a které jim zabavovali, a často to i hlásili.

   Zdá se neuvěřitelné, ale je to pravda, že titíž esesmani byli v přímém obchodním spojení s vězni, to jest, že za cenné věci dodávali vězňům do tábora cigarety a alkohol. Hrozilo-li některému vězni nebezpečí, že o něm bude učiněno hlášení, mohl se svými známostmi zachránit. Esesmani měli mezi vězni důvěrníky, kteří za úplatek zprostředkovali, že k hlášení nedošlo. Tato korupce šla tak daleko, že hlášení bylo možno zadržet až u samého velitele tábora, bylo-li dost zlata nebo peněz.

   Všichni esesmani a esesdozorkyně měli jediný cíl: co nejrychleji se obohatit, opatřit si přepychové předměty, které nebylo lze nikde koupit. To všechno dostávali od vězňů, kteří se snažili zajistit si těmito službami u esesáků posici, vyhnout se trestům, výběrům do plynu, transportům nebo si ulehčit život.

   Styk těchto vězňů s esesáky byl důvěrný a nebezpečný, neboť esesáci se často takového vězně, který příliš mnoho věděl, v zájmu vlastní bezpečnosti nevybíravým způsobem zbavovali.

   Esesáci tedy jednak pašování potravin a alkoholu pronásledovali a dopadené trestali, zároveň však sami jiným vězňům přinášeli tytéž věci až do tábora. Tak na příklad pobočník velitele tábora byl velkododavatelem alkoholu do tábora: měl důvěrníky mezi esesmany, kteří tyto dodávky zprostředkovali.

   Neboť největšími velkoobchodníky se zbožím všeho druhu byli ti esesmani, kteří byli nejpřísnější. Ti prodávali a kupovali jenom ve velkém; cigarety na příklad jenom po tisících, a surově okázalou přísností maskovali své tajné styky s vězni.

   Život vězňů se měnil s válečným štěstím. Vojenské neúspěchy Německa na frontách rozleptávaly dříve tak železnou disciplinu esesmanů. Takovou změnu vězňové ihned vycítili a kázeň povolila.

   Zejména po zimě roku 1942-1943, po stalingradském vítězství Sovětské armády, jsme často slyšeli výroky esesmanů, jako:

   „Ještě není konec války!“

   „Pět minut před koncem vás všechny zničíme!“

   Při přednáškách esesmanům o nutnosti zvýšit kázeň v táboře se zdůrazňovalo, že se musí vrátit rok 1942. Naproti tomu každé slovo o konci války bylo pro nás velikým povzbuzením a nadějí, že přijde konec náhlý, jak jsme říkali, „přes noc“.

   S blížícím se koncem války se stupňovalo i vydírání esesmanů. V důvěrných rozhovorech oznamovali vězňům události z front, zprávy z londýnského nebo z moskevského rozhlasu a také šeptandu vlastní.

   Každou novinku si však dávali dobře zaplatit a teprve zlato nebo brilianty je učinili sdílnými.

   Prozrazovali, že se potřebují hmotně zajistit pro případ, kdyby Německo válku prohrálo, a nakonec ještě každý dodával, že on má ruce čisté.

   Tak přiznávali svou společnou vinu.

 

TRANSPORTY Z CELÉ EVROPY

 

Čeští židé

 

   První transport českých židů, bylo jich 3000, přibyl do Birkenau z Terezína dne 10. října 1942, další dne 27. a 29. ledna 1943, dva pak přijely v únoru 1943.

   Z nich vybrali jako obvykle na nádraží asi 20 procent mužů a žen jako pracovníky, ostatní poslali do plynových komor; z vybraných pracovníků zahynulo vysílením, nemocemi a umučením zakrátko 90 procent.

   Odhadujeme, že z těchto transportů, tedy z 12 000 vězňů, nežije více než 100 osob.

 

   Osud českých židů, kteří přijeli do Osvětimi a do Birkenau z Terezína koncem ledna 1943, osvětlují nejlépe původní německé dokumenty z osvětimského archivu. Tři suché úřední zprávy a jedna statistická tabulka vyjadřují celou tragedii těch, po nichž jejich příbuzní celá léta marně pátrají a jejichž tehdejší náhlé zmizení se jim zdá dodnes nepochopitelným.

 

   V telegramu, který berlínský Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA) poslal dne 23. ledna 1943 vrchnímu veliteli osvětimských táborů Hoessovi, se dvakrát upozorňuje, že jde o věc důvěrnou a nutnou a že telegram má být ihned předložen. O jeho obsahu byl zároveň vyrozuměn inspektor koncentračních táborů Liebehenschel v Oranienburku.

   Telegram zní:

   „Z terezínského ghetta budou do Osvětimi napřed poslány tyto židovské transporty: DA 101 dne 20. ledna s 2000 židy, DA 103 dne 23. ledna s 2000 židy, DA 105 dne 26. ledna s 1000 židů. Transporty přijedou do Osvětimi podle jízdního řádu vždy druhého dne o 12.48 hodině.“

Podepsán je eseshauptsturmführer Nowak.

 

   Druhý dokument je Mauererův z Oranienburku ze 17. února 1943 adresovaný veliteli osvětimského tábora.

   „Prosím o telegrafickou zprávu o stavu a o upotřebitelnosti 5000 židů poslaných z Terezína. Židé byli posláni do Osvětimi jenom proto, aby byli zařazeni do práce.“

   Třetí dokument je dopis obersturmführera Schwarze ze dne 20. února 1943, který je adresován hlavnímu úřadu D II v Oranienburku. Týká se odeslání 5022 židů z Terezína a odpovídá na telegram ze 17. února 1943. „Zvláštním umístěním“ (gesondert untergebracht), o němž se v dopise píše, se rozumí usmrcení plynem.

   Dopis praví:

   „Celkový počet příchozích dne 21. ledna 1943: 2000 židů; z nich bylo vybráno do práce 418 (254 mužů a 164 žen) = 20,9 procenta.

   Transport ze dne 24. ledna 1943: 2029 židů; z nich bylo vybráno do práce 228 (148 mužů a 80 žen) = 11,2 procenta.

   Transport ze dne 27. ledna 1943: 993 židů; z nich bylo vybráno do práce 284 (212 mužů a 72 žen) = 22,5 procenta.

   Zvláštního umístění se dostalo dne 21. ledna 1943 1582 osobám, z toho 602 mužům a 980 ženám a dětem; dne 24. ledna 1943 1801 osobám, z toho 623 mužům a 1178 ženám a dětem; dne 27. ledna 1943 709 osobám, z toho 197 mužům a 512 ženám a dětem.

   Zvláštní umístění mužů bylo provedeno pro tělesnou slabost, u žen pak proto, že ponejvíce měly děti.“

   V poznámce pod Schwarzovým podpisem se praví:

   „Všichni vězňové byli po uplynutí karantény dne 15. února 1943 přiděleni stavebnímu oddělení.

   Stáří mužů: 18-40 let.

   Stáří žen: 18-33 let.“

 

   Nacistická důkladnost se projevuje i v této bilanci smrti a je vypočtena až na desetiny procenta. A bez obalu se píše, že ženy byly usmrceny proto, že ponejvíce měly děti.

   Aby pak přehled o své činnosti mohli statisticky posuzovat, pořídili si o těchto transportech statistickou tabulku, z níž je všechno zřejmé na první pohled:

 

 

Síla

transportu

Pracovní nasazení

 

Muži Ženy

Plyn

 

Muži Ženy

21. ledna 1943

24. ledna 1943

27. ledna 1943

2000

2029

993

254 164

148 80

212 72

602 980

623 1178

197 512

 

5022

614 316

1422 2670

 

   Slovo plyn je v 5. a 6. oddílu originálu tabulky označeno toliko začátečním písmenem G (Gas), stejně jako slova muži M (Männer) a ženy F (Frauen).

 

   Dne 7. a 9. září 1943 přijelo z Terezína dalších 5000 českých židů, mužů, žen a dětí.

   Překvapilo nás a celý tábor, když po prvé v dějinách Birkenau nevybrali tehdy nikoho do plynu, nýbrž všechny, muže, ženy i děti, staré i nemocné, dokonce i mrtvé, posílali do nového tehdy tábora BIIb, z něhož se takto stal rodinný tábor českých židů.

   Tento tábor byl dosud nehotový, neměl cesty, bloky byly nedokončené a nebyly v nich ani palandy ani lůžka. A ještě dlouho potom tam nebyla ani voda.

   Za lagerältesteho tohoto tábora určilo velitelství podle staré tradice německého zločince, několikanásobného vraha Arno Böhma z Frankfurtu nad Mohanem. Byl to jeden z nejstarších vězňů v Osvětimi; měl vězeňské číslo 8. Jeho úkolem bylo dobudovat tento nehotový tábor a řídit jej. Tento surový vrah ztrpčoval bitím, týráním a šikanováním život vězňů, kde a jak mohl, zvláště rád pak bil ženy. Především si zařídil a přepychově vybavil svůj byt a pro svou obsluhu si vybíral nejhezčí mladé ženy.

   Jinak se nestal ze starých birkenauských vězňů, kromě malých výjimek, členem vězeňské správy tohoto tábora nikdo. Velitelství trvalo naopak přísně na tom, aby jeho vedoucí byli vybráni z jeho osazenstva. Tak se stali v Birkenau vedoucími v celém jednom táboře po prvé českoslovenští občané; v mužské části to byli muži, v ženském ženy. A těm se po několika měsících přes Böhmovu hrůzovládu podařilo učinit život svých druhů v koncentračním táboře aspoň trochu snesitelným.

   Staří lidé sice velice trpěli a umírali, ale přirozenou smrtí, která byla ovšem urychlena podvýživou a špatnou hygienou.

   Na rozdíl od ostatních vězňů pracovali vězňové tohoto tábora toliko na vnitřní výstavbě svého tábora.

   Esesmani roztrubovali, že tento tábor je pod ochranou Mezinárodního Červeného kříže a že má půlroční karanténu.

 

   Od svého zatčení až do roku 1943 jsme neměli v ruce knihu. Naší jedinou literaturou byly dopisy z vlasti, někdy, a to velmi zřídka, jsme si mohli tajně přečíst německé noviny. S příjezdem terezínských nastal příznivý obrat, přivezli nám kousek domova: pojednou se v Birkenau objevilo dost českých knih, které se podařilo uchránit před zničením.

   A byly to nejenom knížky českých spisovatelů (bratří Čapků, Eduarda Basse, Jaromíra Johna, Karla Poláčka a jiných), ale také zakázaní autoři němečtí (Feuchtwanger a jiní), kteří se pilně četli po večerech a o nedělích. Po letech jsme tehdy uslyšeli znovu také písničky Voskovcovy a Werichovy a to všechno nám dodávalo novou sílu a povzbuzovalo nás.

   Nám se podařilo vniknout do tohoto nového tábora BIIb hned v září 1943, první den po příjezdu terezínských transportů, pod záminkou, že jsou v něm nezbytné zámečnické práce. Jeden z nás, Erich Kulka, našel tu svou ženu a dítě, s kterými se tenkrát shledal po tříletém věznění.

   Upozorňovali jsme členy vězeňské správy tohoto tábora na to, co se v Birkenau děje. Z počátku tomu nevěřili, později, když sami poznali, jak se v Birkenau ničí lidé, nabyli pevného přesvědčení, že mají opravdu výjimečné postavení.

   Podezřelé bylo, že žádný vězeň z okolních táborů nebyl kromě naléhavých případů do tohoto tábora vpuštěn. Esesákům záleželo na tom, aby se nováčkové nedověděli, že se v Birkenau plynuje a pálí.

   Táborové gestapo, které tehdy vedl pověstný esesák Grabner, nařídilo, aby noví vězňové ihned napsali korespondenční lístky se známou vylhanou větou:

   „Jsem zdráv a daří se mi dobře.“

   A s adresou:

   „Arbeitslager Birkenau bei Neu-Berun.“

   Každý musel napsat aspoň jeden lístek, mohl jich však napsat i pět a poslat je do Terezína i jinam.

   Potom psávali pravidelně každý měsíc, zatím co židé z ostatních osvětimských táborů psali jenom zcela výjimečně.

   Zároveň jim dovolili, aby dostávali balíčky, jichž také začalo docházet hodně, takže v jednu dobu dostával tento tábor z Čech a z Moravy až 1000 balíčků denně. Tyto balíčky obyvatelům tábora pomohly a jejich život se podstatně zlepšil.

   S potravinami přicházela také naděje: zprávy z domova v dopisech a v motácích zapečených v chlebě a podobně ukrytých.

   Těhotným ženám a dětem věnovalo velitelství birkenauského tábora zvláštní péči; dávali jim lepší jídla, máslo a bílý chléb. Tyto tak zvané dietní příděly byly však tak malé, že nestačily, a ženy i děti dávaly přednost obyčejné vězeňské stravě.

   Děti byly soustředěny na zvláštním bloku, ve dne žily v dětském domově, který byl řízen Fredy Hirschem. Blok byl vkusně upraven, děti se učily česky a hrály divadlo. Večer tam pořádala táborová hudba koncerty, hrálo se divadlo, jehož se jako divák často zúčastnil i velitel birkenauského tábora Schwarzhuber a jiní esesáci.

   Ze dvou bloků byla zřízena nemocnice, pro kterou byli vybráni profesoři a docenti, lékaři a lékařky a ošetřovatelky.

   Na první pohled byl v tomto táboře zcela jiný způsob života než v táborech ostatních. Byla to zásluha vlastních vedoucích vězňů, kteří na rozdíl od vedoucích jiných táborů neubíjeli a netýrali spoluvězně, naopak je podporovali.

   Jedinou smutnou výjimkou tábora byl lagerälteste Böhm, který zbytečně prodlužoval apely, šikanoval a týral vězně podle osvědčených způsobů koncentračních táborů.

   Dne 20. prosince 1943 přijelo do Birkenau z Terezína opět 5000 českých židů. S nimi zacházeli stejně jako s těmi, kteří přišli v září 1943: nikoho nevybrali do plynu, všechny poslali do rodinného tábora BIIb, který byl takto naplněn.

   Pro raportführera Buntrocka a pro banditu Böhma však byli tito nováčci jedinečnou příležitostí, aby ulovili tučnou kořist. Provedli důkladnou prohlídku vězňů a všechny cenné věci jim odebrali; tak získali tolik, že se mohli dlouho opíjet.

   V prosincovém transportu byl také vedoucí terezínského ghetta Jakub Edelstein a jeho nejbližší spolupracovníci; ti ale byli při příchodu transportu odděleni od svých rodin a uvězněni v Osvětimi I, v popravčím bloku číslo 11, protože pomáhali při útěcích z Terezína.

   Rodinný tábor českých židů dostal také léky a zřídil si lékárnu. Jeho lékaři-vězňové byli vyzváni k vědecké spolupráci s eseslékaři a bylo jim řečeno, že všichni jsou kolegy. Eseslékař chodil také často do dětského domova, ptal se po zdraví dětí, obdivoval jejich vyučování a výchovu. Jednou byl vedoucí dětského domova Hirsch dokonce vyzván, aby napsal do Švýcarska objektivní zprávu o tomto táboře, zvlášť o jeho dětské výchově.

   Všechno působilo dojmem, že velitelství tábora v Birkenau má veliký zájem na zdárném vývoji tohoto zvláštního tábora.

   Zajímavou a tehdy záhadnou událostí byla návštěva vysokého esesdůstojníka z berlínského Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Eichmanna, který byl pověřen řešením židovské otázky v celé říši. Vypadalo to, jako by také Berlín měl veliký, kladný zájem o tento tábor; ti však, kteří Eichmanna znali z Terezína, na příklad dr. Janovitz, tvrdili, že po Eichmannových návštěvách přišlo dosud vždycky zhoršení.

 

   Dne 2. března roku 1944 rozdali příslušníkům rodinného tábora českých židů korespondenční lístky, aby mohli psát příbuzným a známým, s rozkazem, aby jako datum odeslání napsali 25. březen 1944; censura prý trvá dlouho.

   Ale už 4. března začaly prosakovat zprávy, že tábor bude zlikvidován, protože se blíží konec jeho půlroční karantény.

   Dne 5. března přišel do pisárny tábora sám velitel Schwarzhuber a prohlásil, že část tábora, to jest ti, kteří přijeli v září 1943, odjedou transportem jinam.

   Nazítří v noci přišel do tábora znovu, opilý, dal si ukazovat nahé ženy, při čemž jim řekl, že pojedou do Heydebrecku v Horním Slezsku. Zároveň nařídil, aby v pisárně připravili seznam všech příslušníků zářijového transportu, jak se to obvykle dělalo při všech transportech. Přitom podotkl, že je třeba, aby u vězňů, kteří mají v táboře nějaké funkce, byly tyto funkce zapsány do seznamu, neboť je v novém táboře dostanou znovu.

   Tušili jsme, že se připravuje něco nekalého, protože dosud se nikdy neposílaly transportem ani děti ani ženy s dětmi. Ještě téhož dne jsme se dověděli strašlivou skutečnost: Kateřina Singrová, která byla tajemnicí vedoucí esesdozorkyně, vyslechla náhodou telefonický rozhovor esesdůstojníků s Berlínem; velitelství tábora dostalo rozkaz, aby vězni zářijového transportu dostali „zvláštní ošetření“, to jest, aby byli všichni posláni do plynu.

   Esesdůstojníci otáleli s provedením rozkazu a velitel ženského tábora Hoessler navrhoval Berlínu, aby byli vybráni aspoň muži a ženy schopní práce, které tehdy v Birkenau potřebovali. Za to byl disciplinárně potrestán a Schwarzhuber dostal příkaz, aby ihned provedl rozkaz původní.

   Uvědomili jsme o tom vedoucí vězně tohoto rodinného tábora. Nechtěli tomu věřit; nemohli pochopit, že by to bylo možné po dosavadním zacházení s jeho příslušníky.

 

   Dne 7. března 1944 odpoledne nařídil Schawarzhuber, aby se vězňové ze zářijového transportu z roku 1943 (bylo jich ještě 3800) přestěhovali z rodinného tábora českých židů BIIb do mužského karanténního tábora BIIa. A znovu zdůraznil, že jde o pracovní transport do nového rodinného tábora v heydebrecku, aby si proto vzali všechno s sebou: balíky, jídlo, přikrývky. Zároveň žádal vedoucí funkcionáře, aby spoluvězňům tlumočili jeho prohlášení a uklidnili je. Řekl, že s transportem mohou jet jenom zdraví, nemocní a přestárlí že zůstanou v Birkenau.

   V noci 8. března 1944 však byli všichni zahubeni!

   Po večerním apelu, asi v 18 hodin, nařídil Schwarzhuber, aby v mužském kmenovém táboře BIId nastoupili všichni kápové a blokältesti. Prohlásil, že potřebuje spolehlivé chlapíky na těžkou práci, a vybral z nich 40, těch nejsurovějších. Při tom se stalo, že politický vězeň Němec Hans Röhrich, který patrně věděl, oč jde, odmítl se zúčastnit a byl za to potrestán.

   Ostatní dostali rozkaz ozbrojit se klacky a pod vedením lagerältesteho Franze Danische odpochodovali ve 20 hodin do tábora BIIa, kde vězňové čekali na transport; za půl hodiny potom přijely automobily a silné esesoddíly se psy.

   Ve všech ostatních táborech celého Birkenau bylo přísně nařízeno, aby bloky byly zavřeny, a po prvé v dějinách Birkenau byly před bloky postaveny esesstráže, které měly zastřelit každého, kdo by blok opustil.

   V celém Birkenau zavládlo obrovské vzrušení, mnoho vězňů šlo spat v šatech.

   Esesáci věděli, že tentokrát mají před sebou uvědomělý a dost jednotný celek českých židů. Proto maskovali rafinovaně své úmysly do všech podrobností a lstivě předstírali do poslední chvíle, že běží o přesídlení. Lest se zdařila hlavně v tom, že u mnoha vězňů zmírnila dojem hrozícího nebezpečí a zviklala vůli k odporu.

   A přece se našlo několik jedinců, kteří poznali, co všem hrozí. Tak se na příklad blokältesti několika bloků pokusili vyzvat spoluvězně ke vzpouře. Němečtí kápové, kteří hlídali před bloky, je za to odvedli, utloukli klacky a jejich mrtvoly vhodily do bloků.

   Okolo 21 hodin začali v táboře BIIa nakládat oběti na auta. Vedoucí funkcionáři Hirsch a Jokl se v tu chvíli otrávili. Odmítli vzpouru, rozhodli se pro sebevraždu. Nechtěli vidět masakr žen a dětí v táboře.

   Auta postavili přímo před vchod do bloků, esesstráže se psy obstoupily blok a kápové s blokältesty vyháněli vězně do aut.

   Auta zavezla muže do krematoria číslo I, ženy do krematoria číslo II. Také v krematoriích byla zostřena pohotovost, esesstráže byly ozbrojeny kulomety a granáty.

   Plynování bylo klidné. Oběti musely čekat celé hodiny, než na ně dojde. Zatím psaly dopisy na rozloučenou příbuzným v jiných táborech a odevzdaly je vězňům ze sonderkomanda, aby je odeslali. Někteří psali pod přímým dojmem toho, co je čeká, básně. Jeden kápo, který pomáhal nakládat oběti na auta, odevzdal nám dvě básně od neznámé autorky se vzkazem, abychom je uchovali pro ty, kteří se dočkají svobody. Otiskujeme je na straně 162 – 163.

   Originály toho, co jsme dostali my, jsme dali Josefu Moravcovi, učiteli z Kutné Hory, který pracoval v Birkenau jako soukromý zaměstnanec; opisy odevzdal manželce Oty Krause Boženě Krausové v Praze.

   Ještě v plynové komoře zpívali nešťastníci Kde domov můj?, Nad Tatrou sa blýska a židovskou píseň Hatikvah. Ale nedozpívali – nacistický plyn je zadusil.

   Schwarzhuber a ostatní esesdůstojníci pozorovali skly ve dveřích plynové komory umírání obětí.

   Také přestárlí a nemocní, kteří zůstali v táboře BIIb, byli dovezeni do krematoria, takže celkový počet obětí této noci byl 4000 osob.

   Ze všech odsouzenců vybral eseslékař dr. Mengele 9 lékařů, z nichž 4 žijí, lékárníka a 12 ošetřovatelek; kromě toho zůstalo na infekčním oddělení 40 nemocných, o kterých dr. Mengele předpokládal, že stejně zemřou. Mezi ošetřovatelkami byla také malířka Dina Gottliebová, která doplňuje naši knížku svými svědeckými ilustracemi.

   Podrobné sdělení o tomto zločinu jsme hned po jeho provedení poslali po Josefu Mařákovi z Kostelan u Uherského Hradiště, který pracoval v táboře jako soukromý zaměstnanec studnařské firmy, Olze Kulkové v Novém Hrozenkově.

   Většina krajanů, kteří přišli do Birkenau později, nevěřila, že zářijový transport byl zničen. Utvrzovaly je v tom zprávy z domova, podle kterých lístky z 25. března 1944 došly z Dachau; byly to lístky psané v Birkenau 2. března 1944 s datem 25. března.

   Před samou likvidací zářijového transportu vstoupil lagerälteste, vězeň a několikanásobný vrah Böhm, do SS. Na jeho místo přišel Willy Brachmann, jiný německý zločinec z povolání, který se však k vězňům choval mírněji.

   V květnu 1944 přišly z Terezína další transporty, asi 10 000 českých židů, které také umístili v táboře BIIb. Příslušníci těchto transportů byli číslováni a tetováni jako serie A a B.

   Zničení zářijového terezínského transportu působilo na nás drtivě. Po celou dobu jejich pobytu jsme svým krajanům vydatně pomáhali a „organisovali“ pro ně, jak jsme jenom mohli, a do jejich tábora jsme postupně dopravili celé pytle potravin, šatstva a prádla.

   Tím větší bylo naše zklamání po 8. březnu. Od toho dne jsme pracovali pouze pro útěk a pro záchranu svědectví o nacistických zločinech.

 

   Příslušníci rodinného tábora českých židů, kteří přijeli do Birkenau v prosinci 1943, a ti, kteří přijeli v květnu 1944, žili ve svém táboře BIIb po zničení zářijového transportu v hrozném očekávání svého osudu, až se naplní půlroční lhůta „karantény“.

   Docházeli jsme do jejich tábora dále, ale to už nebylo ono nadějné a tvořivé prostředí. Na všechny padala tíha strašného osudu těch, které viděli odcházet na smrt. Mnozí nechtěli pořád věřit, že taková hrůza je možná, a chtěli po nás, abychom jim dali aspoň trochu naděje.

   Velitelství tábora omezilo ještě více styk s těmito vězni a potlačovalo všechny zprávy o zničení zářijového transportu a svými špicly dávalo rozšiřovat, že to není pravda.

   Byli jsme ve vážném nebezpečí, když nás esesák Schenk vyšetřoval, že vykládáme o tom, co se stalo v noci 8. března 1944, a zakázal nám do tábora BIIb vstup. Proto jsme museli používat nejrůznějších lstí, abychom se dostali k svým rodinným příslušníkům a mohli je podporovat.

   Docent dr. Fišer z Prahy, který se také vrátil do vlasti, nám nechtěl tenkrát věřit. Tvrdil, že zničení zářijového transportu je technicky nemožné, a poukazoval na zprávy esesmanů, ovšem vylhané, kterými se vrazi snažili uklidnit hlavně vězně-lékaře z nemocničního bloku. Dr. Fišer se chytal těchto zpráv jako stébla; nechtěl věřit, že ti, kteří od něho žádali vědeckou spolupráci, zničili v plynových komorách jeho syna, rovněž lékaře.

   Obyvatelé tábora BIIb však žili v zoufalství a bedlivě sledovali dny kalendáře, které se končily dne 20. června 1944, kdy měla přijít druhá, jejich katastrofa.

   Počítali každý den, který jim ještě zbýval, a říkávali nám:

   „Tak za měsíc, za čtrnáct dní jdeme do komína.“

   Snažili jsme se je všemožně povzbudit a utěšit, ale sami jsme svým slovům nevěřili.

   Nadešel s hrozným strachem očekávaný 20. červen 1944. Muži i ženy byli zorganisováni ve skupiny, které se chtěly bránit. Opatřili si nože, hole, vitriol, benzin a byli rozhodnuti zapálit bloky, kdyby přišel rozkaz, že „půjdou na transport“.

   Na všech místech, kde bylo možno zjistit známky úmyslů velitelství tábora, v pisárnách i v kancelářích, všude jsme měli vězně-důvěrníky, kteří nás informovali, chystá-li se snad něco.

   Z těch, kteří tehdy odpor připravovali a s nimiž jsme spolupracovali, se někteří šťastně vrátili do Prahy. Dr. Alfred Mílek a lékárník Ludvík Sand znají ještě mnoho důležitých podrobností o tom, co za tak tragických okolností prožili.

   Dne 20. června však k druhé likvidaci rodinného tábora českých židů nedošlo, ale stala se jiná věc.

   Před blok číslo 11 v Osvětimi I, v kterém byl vězněn Edelstein a jeho terezínští spolupracovníci, přijelo policejní auto, aby je všechny odvezlo. Řekli jim, že jejich vyšetřovací údobí se končí a že pojedou k svým rodinným příslušníkům do Birkenau. Od blokältesteho si také vzali všechny záznamy o nich a odjeli. Ale místo do rodinného tábora českých židů v Birkenau zavezli Edelsteina a jeho druhy do birkenauského krematoria.

   Potom zajelo totéž auto do tábora BIIb pro příbuzné těchto vězňů.

   Edelsteinova žena ležela těžce nemocná v bloku číslo 32 a lékař-vězeň ji nechtěl propustit. Proto přišel za chvíli přímý rozkaz velitele tábora Schwarzhubra, aby byla odvezena v takovém stavu, v jakém je. S ní vzali i její dítě a její matku a odvezli je také do krematoria.

   Tam se shledaly se svými otci a manžely v popravčí síni, kde je všechny postříleli.

   Tak zaplatili první představení terezínského ghetta svou daň. Zemřeli hrdě.

   Od 20. června do 1. července 1944 přicházeli esesdůstojníci do rodinného tábora českých židů denně. Zdálo se, že hledají jiný způsob jeho likvidace, protože se obávají, že opakování noci 8. března by vzbudilo odpor v celém Birkenau. A koncem června ujišťovali, že tentokrát pojedou jeho příslušníci opravdu transportem.

   Svůj slib zčásti splnili.

   Dne 1. července vybral Schwarzhuber s eseslékaři z tohoto tábora 1000 mužů schopných práce a poslali je ještě téhož dne, ostříhané a převlečené do pruhovaných šatů, do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a ze Sachsenhausenu je dopravili do koncentračního tábora ve Schwarzheide. Tam museli velice těžce pracovat a jenom 220 jich Schwarzheide přežilo.

   Potom vybrali ještě asi 500 mužů, které poslali do Německa, a 80 chlapců od 14 do 16 let vybrali jako učně pro továrny v říši a přeložili je do mužského kmenového tábora BIId.

   Kromě toho poslali asi 2000 zdravých, mladých, bezdětných žen do Hamburku a do Stutthofu; z nich se některé vrátily do vlasti.

   Zbytek, asi 6000 osob, mezi nimi také děti a ženy, které se nechtěly od dětí odloučit, zničili dne 10. a 12. července 1944 v noci v plynových komorách.

 

   O těch, kteří přežili březen a červenec 1944, poslyšme svědectví Hany Roubíčkové z Prahy, vězeňkyně číslo 71 584:

 

   Po 7. březnu je v našem táboře jako na hřbitově. Táborové silnice a bloky jsou poloprázdné, my však vidíme všude tváře zavražděných kamarádů a kamarádek.

   Jejich funkce byly obsazeny příslušníky našeho transportu, ale nikdo se ze své funkce netěšil. Všichni jsme věděli, že za tři měsíce budeme i my půl roku v táboře a že potom nastoupíme i my cestu do plynové komory.

   Když v květnu přijel z Terezína další transport, byli jeho příslušníci ihned zařazeni na rozličná místa a náš lagerälteste se vyjádřil, že musí mít zapracované lidi, až náš transport půjde v červenci na smrt.

   Pracujeme, abychom nemusili myslit na to, co nás čeká, ale každá práce se nám zdá směšná: Proč zlepšovat poměry v táboře? Pro koho? Nechávají nás pracovat jenom proto, abychom ten čas do července nějak utloukli!

   Počítáme měsíce, týdny, dny.

   Začíná jaro, ale že je jaro, víme jenom z kalendáře. Neboť my, zajatci, vidíme pouze písek, ostnatý drát a kus modrého nebe.

   Je to poslední jaro, které prožíváme.

   A počítáme jenom naše dny . . .

   Nervosita v našem táboře stoupá. Každého večera stojíme dlouho do noci před svými bloky a díváme se ke krematoriím.

   Vysoké plameny se prodírají těžkými oblaky kouře, aby vyrazily k nebi jako zoufalá obžaloba, a k nám vane jen zápach ohořelých kostí.

   Už jenom několik dní a potom pohltí urputný komín i nás. A hvězdnaté nebe bude stejně netečně přihlížet k novému hromadnému vraždění.

   Je sobota večer.

   Do našeho tábora přichází neočekávaně raportführer. To je něco neobvyklého.

   Přináší snad náš ortel smrti?

   Ne! Přináší na pohled bezvýznamnou zprávu: všichni muži a ženy od 16 do 40 let se podrobí odvodu u vrchního esesáckého lékaře dr. Mengeleho a potom budou posláni s pracovními transporty, ostatní zůstanou v táboře.

   Nikdo mu ovšem nevěří.

   Marně se nám snaží namluvit, že nyní, v pátém roce války, Německo potřebuje pracovníky i z našich řad.

   Tušíme, ne, my to zcela jistě víme, že jde o druhý předstíraný transport do Heydebrecku . . .

   Nejsme tak hloupí a víme dobře, proč s námi hrají tuto komedii: nejdříve chtějí vyvézt z tábora zdravé, silné lidi, aby nemohla vzniknout vzpoura. Ti ostatní, matky s dětmi, staří a slabí, se jistě nepostaví na odpor . . .

   Této noci se v našem táboře nezahmouřilo ani jedno oko a postavy vězňů se plíží od bloku k bloku. Plánujeme vzpouru.

   Ne, my nepůjdeme sami na smrt! Aspoň některé z těch netvorů strhneme s sebou!

   Myslíme to smrtelně vážně, ale v koutku srdce cítíme až příliš dobře, že se nezachráníme. Pošlou nás na smrt, až to budeme nejméně očekávat. Až dosud nás přelstili vždycky!

   V neděli 2. července 1944 nastupujeme k odvodu: dopoledne muži, odpoledne my, ženy.

   Vím, že dr. Mengele uzná mé tělo, ale nepociťuji radost. Vždyť je to stejně jenom divadlo. Půjdeme všichni do plynu, ale odloučeně, nejdříve mladí, potom staří. Nedovolí nám ani, abychom směli nastoupit poslední cestu společně se svými matkami.

   Je neděle dopoledne.

   Celé osazenstvo stojí na táborové silnici. Naši muži opouštějí v pětistupech tábor. Všichni jsme napjati: Zabočí vpravo, do mužského karantenního tábora (BIIa) jako naši kamarádi v březnu, nebo jdou opravdu na dráhu?

   Jdou doleva!

   Neodvažujeme se ani vydechnout. Po krátké době, která se nám zdá věčností, naznačují nám vězňové z mužského kmenového tábora (BIId), že naši muži jsou v desinfekční stanici, kde se převlékají do pruhovaných vězeňských šatů.

   Tedy přece jiskřička naděje! Odjedou opravdu na práci?

   V poledne stojíme všichni na silnici a díváme se na připravené vagony. Tak stojíme dvě hodiny. Konečně přichází průvod modrobíle pruhovaných kamarádů na nádraží.

   Uvěříme však teprve, až se přesvědčíme na vlastní oči, že vskutku nastupují do vagonů.

   Snažíme se je rozeznat: Ano, jsou to naši muži! Oni žijí, oni opravdu odjedou někam na práci! Stal se zázrak, my mladí nemusíme zemřít!

   Líbáme se a bouřlivě se objímáme, jsme opilé štěstím: Budeme žít – budeme žít. . .

   Teprve později si uvědomujeme, že z 10 000 nás budou žít jenom asi 3000. Naši otcové a naše matky, naši nemocní a slabí kamarádi, naše kvetoucí děti – ti všichni půjdou do plynu. Naše loučení je těžké. Víme, že se s nimi už nikdy neshledáme.

   Matky, které byly uznány za schopné práce, mohou volit: buď odejít z tábora bez dětí, nebo se svými dětmi umřít. Většina volí plynovou komoru.

   Když opouštíme vrata tábora, přepadá nás zvláštní pocit. Zde, v tomto táboře, jsme tak nepopsatelně zkusily, zde jsme viděly umírat mnohé přátele, zde jsme čekaly na vlastní smrt. A nyní své nejmilejší, své rodiče, své děti opouštíme.

   Oblékli nás do plátěných režných stejnokrojů, lžíce a kartáček na zuby – to bylo naše zavazadlo.

   Nastupujeme do dobytčích vagonů, v každém voze nás hlídají dva esesáci se zbraněmi v rukou.

   Vlak se pomalu rozjíždí. Jedeme okolo našeho bývalého rodinného tábora, ale ten je prázdný; všechny naše milé odvezli před dvěma dny do plynu.

   Zítra nebo za několik dní přijdou noví vězni a za čas budou zničeni také.

   My však nechceme myslit na minulost. Jsme šťastny, že žijeme, a budoucnosti se nebojíme. Vždyť žádný jiný tábor nemůže být tak strašný jako vražedné Birkenau, a jednou přece musí být konec této války!

   Vidíme mizet stále více a více vysoké komíny krematorií, až zmizely úplně.

   Vydechly jsme si zhluboka, neboť věříme, že jsme komínům unikly navždy.

 

   Při druhé likvidaci rodinného tábora českých židů v červenci 1944 se odehrálo mnoho tragedií, a zoufalých pokusů o záchranu žen a dětí.

   Všechny ženy, které se nechtěly rozloučit se svými dětmi, musely do plynových komor. Pouze mladé ženy bez dětí směly být vybrány jako schopné práce a směly ještě žít, neboť říše je mohla ještě potřebovat.

   Jedna matka čtyřměsíčního dítěte se přihlásila jako bezdětná. Nechtěla se svým dítětem rozloučit; dobře věděla, jaký osud by je čekal, kdyby se přiznala, že má dítě.

   A tak stála v pětistupu asi s tisícem žen vybraných do práce. Ještě kontrolovali jejich počet, jména a čísla.

   Po prohlídce balíků, které si mohly vzít s sebou, pochodoval zástup těchto žen do ženského karantenního tábora BIa, do sběrného bloku číslo 25, kde všechny ženy podrobili nové prohlídce.

   Při této kontrole objevili na dně matčiny příruční tašky pečlivě zabalené zdravé čtyřměsíční děťátko, které se matce podařilo ukrýt a které chtěla vzít s sebou na transport. Pevně věřila, že tak zachrání dítě i sebe. Dítě leželo po celou dobu tiše v tašce, jako by vědělo, že jeho matka bojuje o jeho záchranu.

   Chvilku se zdálo, že esesdozorkyně a esesmani jsou dojati vynalézavostí a obětavostí matky. Dovolili ženám, aby se matky a dítěte ujaly, a všechny se těšily, že aspoň jednou zvítězilo trochu lidského citu.

   Ale nebylo to pravda!

   Nacisté se nezapřeli a zůstali věrni svému vyhlazovacímu programu: za dva dny přijelo sanitní auto a matku s dítětem odvezlo do plynové komory.

 

   Každý další transport z Terezína byl pak už vyřizován obvyklým způsobem: roztříděním na rampě, při čemž většina šla do plynu a jenom několik málo procent do tábora.

   V září a v říjnu 1944 přišlo do Birkenau z Terezína asi 18 000 osob, a z těchto transportů přišlo do tábora pouhých 10 procent.

   Z jednoho terezínského vlaku vybrali dokonce jenom 8, slovy osm lidí.

   Poslední transport z Terezína přijel dne 28. října 1944.

 

   Při procesu s Rudolfem Hoessem, vrchním velitelem osvětimských táborů, který se konal v březnu 1947 ve Varšavě, se vysvětlilo, proč byl rodinný tábor českých židů 8. března 1944 vyhuben.

   Na dotaz polského prokurátora, proč transport českých židů, který přijel do Birkenau v září 1943 z Terezína, po půlročním pobytu v táboře celý zahynul, odpověděl Hoess, že zahynul po půl roce proto, že bylo třeba napřed uklidnit českou veřejnost, zejména pak židy, kteří zůstali v Terezíně. Židé z tohoto rodinného tábora byli vnadidlem pro další oběti. Jejich hlavním úkolem bylo, aby psali lístky s příznivým textem (Daří se mi dobře a podobně), které vyvracely pověsti o osvětimském ničení. Když transport tento úkol splnil, uznal Berlín jeho úlohu za skončenou a nařídil jeho likvidaci.

 

Vyhlazování sovětských válečných zajatců

 

   V Birkenau byla dosti početná skupina vězňů, kteří po dlouhou dobu nosili na zádech označení SU. Byla to zkratka Soviet Union – Sovětský svaz. Vězňové byli sovětští váleční zajatci. Byl to malý, nepatrný zbytek z 12 000 zajatců, z nichž většina byla vyhlazena. Kromě těchto sovětských vězňů byli v Birkenau ještě civilní vězňové ze Sovětského svazu. Vojenští zajatci se lišili svým chováním od ostatních. Byli to lidé uzavření, nedůvěřiví a opatrní ve styku s jinými vězni. Příčina spočívala v tom, že mezi nimi byli vysocí důstojníci, kteří tajili svá pravá jména, hodnosti i minulost.

   Později jsme se s některými sblížili a spolupracovali s nimi. Dlouhé měsíce jsme netušili, že jeden z nich, starší člověk, jehož táborovým zaměstnáním bylo zametání na silnici, byl jedním z vedoucích jejich organisace, kdysi generál Sovětské armády.

   Bezohledně kruté vyhubení velkého počtu sovětských vojenských zajatců je jedním z řady důkazů o otrokářských a vyhlazovacích plánech nacistů, které si připravovali pro tak zvané vyčištění svého životního prostoru na úkor slovanských národů.

   V poválečné době byly objeveny dokumenty, které odhalují nejen úmysly nacistů, ale i jejich obavy před sovětským člověkem. Tyto obavy byly plně oprávněné. Poznali jsme sami v koncentračních táborech, že sovětští vězňové, a z nich zvláště váleční zajatci, byli z vězňů všech národností nejsilnějšími odpůrci nacistů. Dokázali to svou soudržností i osobní statečností. Byli to právě oni, kteří v roce 1942, když nacistická armáda pronikla až na Kavkaz, nám až s nepochopitelným klidem a rozvahou vysvětlovali, že Sovětský svaz je neporazitelný a nakonec zvítězí.

   V roce 1941 začaly ve všech velkých koncentračních táborech masové popravy vybraných sovětských válečných zajatců zastřelením, později usmrcováním v plynových komorách. Aby byl hluk kulometů přehlušen, musel celý tábor, někdy i v pracovní době, nastoupit a zpívat písně. Později každý vězeň již věděl, o co jde. O hodinu později vozily nákladní automobily mrtvoly do krematorií. Proto esesáci časem upustili od tohoto zbytečného maskování masakrů sovětských vojáků.

   Záchrana těchto vybraných sovětských válečných zajatců v táboře nebyla možná, neboť již před příjezdem do tábora byli označeni gestapem poznámkou „Sonderbehandlung“. Výběr zajatců určených k masovým popravám byl stanoven jednotnými směrnicemi RSHA. K likvidaci byli vybíráni především osvětoví důstojníci, vedoucí Komsomolu a funkcionáři komunistické strany. Za tím účelem byli ve všech STALAG (Stammlager der Kriegsgefangennen – Kmenový tábor válečných zajatců) špiclové gestapa z řad bělogvardějců a bývalých carských důstojníků. Jejich úkolem bylo zjišťovat mezi zajatci jednotlivé funkcionáře.

   Esesáci se řídili při věznění a vraždění sovětských vojáků zvláštními tajnými směrnicemi. Ve směrnicích je zdůrazněno, že pokyny jsou sestaveny v souladu s rozkazy vrchního vojenského velitelství.

   V úvodu těchto směrnic bylo řečeno:

 

   „Zajetí asi 2,5 milionu sovětských vojáků, jejich umístění, stravování a použití k práci v říši znamená pro vedení státu a armády nové obrovské úkoly. Podle dříve vydaných rozkazů a směrnic bude z velké části nově získaných a dobytých území vytvořena základna pro německou kolonisaci. Jak je každému jasné, potřebujeme pro tato dobytá území lidi, kteří provedou znovuvýstavbu a obnoví průmyslovou výrobu a zemědělství.

   Prozatím nemáme ještě nadbytek německých soukmenovců pro tyto nové naléhavé úkoly. Jsme tedy nuceni použít k tomu účelu ruského člověka. Je však jasné, že nemůžeme zaměstnávat kdejakého Rusa. Rusové jsou od dvacátých let až do současné doby neustále soustavně vychováváni v bolševickém duchu, jsou štváni proti ostatním národům. Proto musí být zjištěny a vyloučeny všechny neúnosné elementy, které jsou mezi zajatci určenými pro práce v obsazeném území. Jako politicky neúnosné živly je třeba zjistit a vyloučit především význačné státní a stranické funkcionáře, politické profesionály, funkcionáře Kominterny, funkcionáře komunistické strany ústředních, krajských, okresních i místních složek, všechny politické komisaře v armádě, všechny vedoucí osobnosti centrálních nebo ústředních úřadů, vedoucí hospodářské funkcionáře, sovětskou inteligenci, všechny židy a vůbec všechny osoby, které budou zjištěny jako pobuřovači a fanatičtí komunisté. Dále je třeba zajistit všechny osoby, které mohou být užitečné k zjištění a ověření výše uvedených nebezpečných politických živlů . . .“

 

   Aby byly tyto úkoly rychle vyřešeny, byly od RSHA v souhlase s vojenským velitelstvím vytvořeny při inspektorátech bezpečnostní policie pohotovostní oddíly, tak zvané „Einsatzkommando“, které byly přiděleny do zajateckých táborů. Jak tam tato komanda pracovala, je zřejmé z jediného odstavce uvedených směrnic:

 

   „Není žádného důvodu brát na ruské válečné zajatce jakékoliv sentimentální nebo citové ohledy. Proto budou všichni sovětští zajatci, kteří byli „Einsatzkommandem“ zjištěni jako podezřelí, bez odkladu zastřeleni.

   Po potvrzení exekucí bude s provedením příslušných nařízení a opatření bezodkladně započato. Není dovoleno, aby sovětští zajatci, kterých se tato opatření týkají, byli ponecháváni v příslušných táborech sebekratší dobu. Popravy nesmějí být prováděny v táborech, ani v jejich bezprostřední blízkosti, nesmějí být veřejné a zásadně nesmějí být přítomni žádní diváci. Podle nařízení příslušného inspektora z Drážďan mají být sovětští zajatci, kteří byli zjištěni jako nespolehliví, převezeni co nejrychleji do koncentračního tábora, kde budou popravy provedeny . . .“

 

   Sovětští váleční zajatci prošli od okamžiku, kdy byli zajati, celým řetězem takových selekcí a šetření.

   První přezkoušení bylo provedeno ve frontových kmenových zajateckých táborech. V prvních a dalších zajateckých táborech ve vnitrozemí se tyto selekce opakovaly a prováděly je tamní pohotovostní oddíly „Einsatzkommando“. To až byli zajatci „protříděni“ a zbaveni většiny „podezřelých“ živlů. Vrchní velitelství branné moci teprve v posledních dnech vydalo pokyny a nařízení, jak má být s válečnými zajatci zacházeno. Tato nařízení zdůrazňovala důležitost politického přezkoumání sovětských zajatců; jsou motivována myšlenkou, že u sovětských zajatců nejde o válečné zajatce v obvyklém slova smyslu, nýbrž že jde o nepřítele, jehož vojsko se skládá ze zvířat a bestií, jak zdůraznil sám Adolf Hitler ve své poslední řeči při zahájení Vojenské zimní pomoci 1941/42.

   Masové vyhlazování ruských vojenských zajatců polevilo v důsledku mezinárodních komplikací a represálií až v roce 1943 a téměř skončilo roku 1944. Nezávisle na těchto opatřeních byly však desetitisíce jiných válečných sovětských zajatců uvrhovány přímo do koncentračních táborů. Přicházeli po vyčerpávajících, mnohdy měsíce trvajících pochodech, kdy dostávali jen nejnutnější množství jídla. Přicházeli zcela vyčerpáni, vyhladovělí, roztrhaní, a když procházeli branou tábora, podobali se lidským troskám. Když vyšli nazí z „lázně“, byly to kymácející se kostry. Úmyslem esesáků i Wehrmachtu bylo dokazovat, jak jsou Rusové špatně živeni a uboze oblečeni. O tom se mělo přesvědčit hlavně obyvatelstvo na území Německa, když takto zbídačení zajatci pochodovali do táborů.

   V koncentračních táborech měla tato demonstrace opačný účinek. Ihned došlo ke spontánní solidární akci, jaké nebylo v táborech do té doby pamětníka. Každý, kdo měl jen trochu možnost, opatřil jídlo a cigarety a mnozí dali svůj poslední kousek chleba. Esesáci zuřili a celý tábor byl za tuto solidární akci potrestán jednodenním odnětím jídla.

   Kdyby se splnil původní úmysl nacistů, nepřežil by ani jediný sovětský válečný zajatec dobu zajetí a pobytu v nacistických koncentrácích. O tom je v citovaných pokynech dále uvedeno:

 

   „Zjistili jsme, že požírají na polích otrhané řepné listy, brambory, odřezky řepy, žížaly i myši. Jak nám strážní protiletecké skupiny Klause beim Altenburg vyprávěli, vybírali zajatci z hnojišť shnilé odpadky potravin a pojídali je. Výživa zajatých Rusů je horší nežli ostatních zajatců. Je to proto, že Rusko nepřistoupilo k ženevské konvenci o zacházení s válečnými zajatci. Proto nemáme žádný důvod, abychom s Rusy jednali a zacházeli podle mezinárodních dohod o lidských právech. Nevíme, jak Rusové zacházejí s našimi zajatci, je třeba však uvážit, podle dosud došlých zpráv, že jenom málokterým se podaří přežít . . .“

   V rámci těchto opatření došlo také k plánování Osvětimi nejprve jako „Kriegsgefangenenlager“ (tábor válečných zajatců), a teprve když bylo později Hitlerem rozhodnuto tak zvané „konečné řešení židovské otázky“, byl původně zamýšlený zajatecký tábor proměněn na tábor vyhlazovací.

   S vyhlazováním sovětských válečných zajatců se začalo hned při výstavbě Osvětimi na podzim v roce 1941. v říjnu přišlo do Osvětimi 12 000 sovětských válečných zajatců. Bylo rozhodnuto likvidovat je hladem. Byli určeni k začátku výstavby Birkenau a objektu I. G. Farben Buna v Monowicích. Na stavbách těchto objektů pracovali a hynuli sovětští váleční zajatci. V polovině dubna 1942 byly dokončeny první dvě zděné budovy.

   Z pracovního oddílu sovětských válečných zajatců zůstalo v tu dobu na živu pouze 450 osob, ostatní zahynuli při nelidských životních podmínkách, hladem, nemocemi, vysílením nebo byli esesáky a kápy ubiti k smrti. To byly začátky vybudování vyhlazovacího tábora Birkenau, který měl sloužit jako středisko pro deportace válečných zajatců a židů. Byl plánován jako neustálý a nevyčerpatelný laciný zásobník pracovních sil pro koncern I. G. Farben, pro zbrojařské monopoly a současně i pro plynové komory v krematoriích. Měl plnit dva úkoly. Zajišťovat obrovské zisky nacistickému průmyslu, dodávky zbraní a materiálu válečné mašinerii hitlerovských armád a současně uskutečnit rasistickou theorii nacismu: plánovitě a soustavně ničit všechny příslušníky tak zvaných „méněcenných ras“.

   Mnoho vojenských zajatců bylo vysíleno a onemocnělo. Hoess mohl však potřebovat jen zdravé, nebo mrtvé. Střílet takové masy lidí nebylo podle Hoessa dost ekonomické (spotřebovalo by se příliš mnoho munice), ani „humánní“. Hledal lepší způsoby. Eichmann poslal Hoesse na praxi do vyhlazovacího tábora v Treblince. Po svém návratu prohlásil Hoess, že tamější methody plynování kysličníkem uhelnatým jsou primitivní. Smrtící plyn tam byl vyráběn jako výfukový plyn spalovacích motorů. Hoess hledal lepší methodu. Viděl hubení hmyzu plynem cyklon B. V důsledku Eichmannovy návštěvy učinil s ním první pokus 15. 9. 1941. Vybral k tomu účelu 600 sovětských válečných zajatců a asi 250 polských vězňů z táborové nemocnice v Osvětimi a uzamkl je ve sklepě pověstného popravčího bloku 11, v hlavním táboře Osvětimi I. Okna byla utěsněna hlínou a krystaly plynu cyklon B byly vhozeny prostě dveřmi. Příští odpoledne, když esesák Palitsch, který tomuto pokusu asistoval, vstoupil do sklepení a otevřel dveře, bylo tam ještě mnoho živých a položivých zajatců, kteří plynovací pokus přežili. Proto bylo plynování opakováno. Konečná scéna tohoto prvního masového vyhlazování sovětských válečných zajatců plynem cyklon B byla vylíčena polským důstojníkem Z. Rozanskim:

 

   „Ti, kteří byli natlačeni u dveří, ztrnule se opírali a padli nám přímo k nohám, narážejíce svými obličeji na tvrdou betonovou podlahu. Mrtvoly stály rovně jako svíce a naplňovaly celou chodbu bunkru, neboť byly tak natěsnány, že nemohly upadnout . . .“

   Po tomto prvním pokusu začalo popravování plynem pravidelně a zanedlouho bylo zahájeno v Birkenau, kde byla pro tento účel adaptována dvě selská stavení.

   Poslední plynování sovětských zajatců bylo 28. 11. 1943, kdy přijel do Osvětimi transport sovětských zajatců z estonského zajateckého tábora. Většinou to byli těžce ranění anebo zmrzačení vojáci. Celkem jich bylo 334; byli naloženi na nákladní auto s falešným cestovním rozkazem do Lublina a posláni rovnou do plynových komor.

   V listopadu 1944 vydalo vrchní velitelství nový výnos, t. zv. kulkový výnos (Kugel Erlass), podle něhož měli být sovětští váleční zajatci vydáváni gestapu a posíláni k likvidaci do koncentračních táborů. Výnos rozděloval tyto zajatce, kteří měli být vyhlazeni, do pěti kategorií:

  1. Všichni váleční sovětští zajatci, kteří ze zajateckých táborů uprchli a byli opět chyceni.

  2. Všichni sovětští důstojníci-zajatci, kteří odmítali pracovat.

  3. Všichni sovětští váleční zajatci, kteří byli vybráni jako politicky nebezpečné živly zvláštními pohotovostními oddíly, umístěnými v zajateckých táborech.

  4. Každý sovětský válečný zajatec, který se dopustil provinění a podle úvahy velitele onoho tábora nemohl být dost přísně potrestán pro nedostatek disciplinárních prostředků.

  5. Každý válečný zajatec, který byl určen zvláštním dekretem vrchního velitelství k potrestání.

   Všechny tyto kategorie byly předávány gestapu na „zvláštní ošetření“. To znamenalo, že byli zbaveni práv válečných zajatců. Byli posláni buď do Mauthausenu a postříleni kulkou do týla, nebo při větším počtu popraveni v plynových komorách Birkenau.

 

   Osvětimský vězeň číslo 20 904, Jiří Beranovský, vězněný v Osvětimi od 1. III. 1941 do 18. I. 1945, vypravuje o sovětských vojenských zajatcích:

 

   Dne 22. června 1941 jsme vyšli k apelu a rozhlas hlásil přepadení Sovětského svazu. Esesáci se chovali jako zběsilí vlivem jakéhosi válečného vzrušení; tloukli a mučili vězně, kteří jim padli náhodou do rukou.

   Přes všechno týrání se nálada většiny vězňů zlepšila, neboť byli přesvědčeni, že nacisté musí válku se Sovětským svazem prohrát.

   Asi v září proskočily zprávy o tom, že do tábora byli tajně dopraveni sovětští zajatci, důstojníci osvětové služby. Byl na nich vykonán pokus hromadného usmrcení plynem v bunkru bloku č. 11. Zjistilo se to tím, že jiní vězňové viděli na stěnách jejich vězení nápisy a některá jména těchto zajatců.

   Koncem října bylo vyklizeno v Osvětimi devět baráků, které byly ohrazeny ostnatým drátem, takže uvnitř tábora vznikl ještě jeden zvláštní tábor, tak zvaná isolace. Začátkem listopadu přivezli nacisté 12 000 sovětských vojenských zajatců, které umístili v těchto devíti barácích. Ubytování bylo strašné. Lůžka neměla slamníky ani přikrývky, v místnostech nebyly stoly ani židle. Den po příchodu museli zajatci odevzdat své stejnokroje i prádlo do desinfekce. Kromě oddílu, který nosil jídlo, a pracovního oddílu několika set vězňů nikdo z těchto 12 000 zajatců nedostal zpět svůj oděv, obuv ani prádlo. Zůstali nazí a třikrát denně byli vyháněni na sčítací apel, kde hynuli za mrazu a nepohody. Jídlo jim vařili zvlášť, mnohem horší než pro nás, pouhou řepu.

   Do konce března 1942 jich zůstalo na živu pouze asi 450. Tento zbytek odešel do Birkenau na těžkou výstavbu nového tábora.

   Jeden ze sovětských vojenských zajatců byl prvním osvětimským vězněn, který se vzbouřil. V pracovním oddíle, který pracoval na t. zv. Holzhofu (dvůr pro dřevo), došlo ke vzpouře. Sovětský vojenský zajatec zabil sekerou esesáka týrajícího jeho soudruhy. Celou skupinu esesáci ubili a po dlouhou dobu nesměli sovětští vězňové do práce.

   Po půlročním pobytu v Birkenau zbylo z celé skupiny pouze asi 100 vězňů. Tehdy nastala zvláštní změna v chování esesáků. Nepatrný zbytek z původních 12 000 sovětských zajatců se stal předmětem mimořádné péče esesáků! Utvořili z nich zvláštní oddíl pouze pro práci v potravinovém skladišti. Byli velmi dobře živeni a dobře oblečeni.

   Účelem tohoto opatření byl patrně úmysl koupit si je jako vězeňské funkcionáře a využít jich proti vězňům jiných národností. Esesáci se domnívali, že si je již plně získali, a svěřili jim dokonce mimořádný úkol; když chyběl některý vězeň, bez dozoru ho hledali v prostorách tábora, až u velkého řetězu stráží.

   Jak se však esesáci zklamali! Jednoho večera, když opět sovětští vězňové hledali uprchlíka za táborem, až na hranici velkého řetězu stráží, náhle převrátili strážní věže i s esesáky, ubili je, vzali jim zbraně a uprchli. Bylo jich šedesát a útěk se asi většině podařil. Nikdy jsme je živé, ani mrtvé v táboře už nespatřili.

   Po tomto odvážném činu se pozvedlo sebevědomí všech vězňů a útěky se množily; pokusy se často dařily, přes všechna i velmi drastická opatření esesáků.