Jdi na obsah Jdi na menu
 

Továrna na smrt - 3

Trestání

 

   Tresty žen byly podobné trestům mužů.

   Esesdozorkyně trestaly za malichernosti tvrdými tresty: pětadvacet ran holí, přeložení na trestný blok nebo na sběrný blok číslo 25 v táboře BIa, v němž byly soustředěny ženy odsouzené k smrti v plynových komorách, těžká práce (na příklad nošení kamenů v zimě bez rukavic, klečení na štěrku jenom v nejnutnějším oděvu a s holými koleny), „sport“ až do úplného vyčerpání. Nejčastějším a nejkrutějším trestem bylo ostříhání nově narostlých vlasů dohola.

   Belgičanku Malu Zimmetbaumovou, které se podařilo utéci, po osmi dnech chytili a přivedli zpět do tábora, uvěznili, vyšetřovali a mučili. Přitom ji tajně odsoudili k upálení za živa a pro výstrahu ji postavili před pochodující ženy.

   Ale Mala se nějak dověděla, co ji čeká. Proto uhodila v nestřeženém okamžiku esesmana Rütterse do tváře a podřezala si žiletkou žíly na rukou.

   Na ambulanci ji ošetřili, umírající ji zavezli na dvoukolové káře do krematoria a tam rozsudek vykonali.

 

Odvšivování

 

   Odvšivování bylo příležitostí k týrání a k ničení žen. Konalo se velmi často, ale vši nebyly zcela odstraněny nikdy.

   Celé dny stály řady nahých žen za deště nebo i za mrazu před desinfekční stanicí a čekaly, až na ně dojde. Přitom je esesáci zesměšňovali a sprostě uráželi.

   Při každém odvšivování byly ženy zbaveny všech svých věcí, které si s námahou, ba často s nasazením života opatřily a jimiž si mohly aspoň trochu ulehčit.

   Po odvšivení dostaly staré hadry, mnohdy zavšivené, a staré špinavé přikrývky.

   Někdy poslali do ženského tábora muže-holiče, kteří museli ženy při odvšivování vyholovat na celém těle.

   Při odvšivování byly před desinfekční stanicí postaveny kádě s roztokem cyklonu, kterého se užívalo také v plynových komorách, a všechny ženy se musely v těchto kádích postupně vykoupat. Potom je zahnali pod sprchy, a když se osprchovaly, vyhnali je ven.

   Esesdozorkyně a „černé“ Němkyně-prostitutky doprovázely celé odvšivování žen křikem, nadávkami a bitím.

 

Výběr do plynových komor – „selekce“

 

   Při každém odvšivování se prováděla „selekce“, to jest výběr do plynových komor.

   Ženy musely nastoupit nahé před bloky, kde je eseslékař v doprovodu esesdozorkyň jednu po druhé prohlížel. Nezkoumal jejich zdravotní stav, jenom povrchním pohledem podle své nálady a zvůle rozhodoval o jejich osudu.

   Ženy, které vybrali do plynu, se musely postavit stranou a jejich tetovaná čísla si esesdozorkyně zapsaly. Potom je odvedly na sběrný blok číslo 25 v táboře BIa, kde vězeňkyně čekaly i několik dní, než byly odvezeny auty do plynových komor.

   Často se stávalo, že do tohoto bloku přivedli i ženy zdravé, které se dopustily nějakého přestupku, a to pro ně znamenalo smrt nebo aspoň děs ze smrti – propustili-li je po několika dnech.

   Kateřina Singrová z Marikové, vězeňkyně číslo 2098, a Božena Weissová z Michalovců, vězeňkyně číslo 1227, naše spolupracovnice, které přijely do Osvětimi s prvními ženskými transporty v březnu 1942 a které se také vrátily do vlasti, nám sdělily o výběrech žen do plynu toto:

 

   Vězeňkyně od číslice 1 do 6000 nebyly při příjezdu transportů na nádraží tříděny a šli všechny do tábora.

   První větší výběr žen do plynu byl proveden při přesídlení ženského tábora z Osvětimi I do Birkenau, kdy bylo plynem otráveno 4000 žen.

   Dne 9. září 1942 se provádělo veliké odvšivování tábora, které trvalo tři dny. Tehdy bylo vybráno do plynu 3000 žen za asistence oberscharführera Müllera, esesdozorkyň Drechslerové a Stiewitzové.

   Od 14. listopadu do 6. prosince 1942 se provádělo „zimní“ čištění tábora. Tehdy zůstalo z 20 000 židovských žen na živu jenom 1400 žen. Třídilo se denně, za mrazů a za dešťů, aby bylo místo pro očekávané transporty holandské a francouzské.

   Tyto transporty přišly v prosinci 1942, a tak se v lednu 1943 stav ženského tábora BIa zvýšil na 11 000 žen; proto začali znovu odvšivovat a plynovat.

   Do března 1943 byl počet žen zmenšen na 5500, ačkoliv denně přibývaly nové ženy z transportů holandských a francouzských a ačkoliv tehdy ženy ještě nevyváželi do jiných táborů jako pracovnice.

   Do března 1943 byly vybírány do plynu i ženy nežidovské, především nemocné Češky a Rusky. Stalo se dokonce, že jednou vybrali do plynu i několik nemocných Němek.

   Kromě těchto velikých výběrů konaly se nepravidelně, podle nálady esesdozorkyň, výběry malé, při večerních a ranních apelech. Tyto výběry prováděli eseslékaři dr. König a dr. Thilo a esesdozorkyně Hassová.

   Hassová vybírala z vlastního popudu, zpravidla v neděli. Přijela odpoledne do tábora a zašla do některých bloků. Ženy se musely svléknout, nastoupit před blok a Hassová je sama, bez lékařské asistence, vybírala do plynu.

   Těmito výběry byly ničeny ženy, které byly uznány při třídění transportů na nádraží za práce schopné, tedy ženy v táboře už zapsané, z nichž každá měla v hlavní pisárně lístek s číslem, se jménem a se zaměstnáním. Po výběru pak bylo na těchto kartotékách u žen poslaných do plynu v rubrice příčina smrti poznamenáno SB (Sonderbehandlung=zvláštní ošetření) a kartotéční lístky byly potom založeny mezi doklady o zemřelých.

   V září 1943 vydal Berlín rozkaz, aby všechny doklady s poznámkami SB byly zničeny; také ve všech seznamech vězňů bylo SB vymazáno a nahrazeno poznámkou, že vězeň zemřel přirozenou smrtí.

   Opsaly jsme tyto seznamy a zakopaly je pod cihlovou podlahu našeho bloku. Tento blok pravděpodobně zničen nebyl a záznamy tam tedy jsou.

 

   Sběrný blok číslo 25 v ženském táboře BIa, do kterého byly odváděny ženy vybrané do plynu, byl protějškem nemocničního bloku číslo 7 v původně mužském táboře BIb.

   Nádvoří mezi bloky číslo 25 a číslo 26 bylo obehnáno vysokou zdí, okna bloku byla zamřížována a opatřena ostnatým drátem, aby odsouzenkyně na smrt, které čekaly několik dní o hladu a žízni na provedení rozsudku, nemohly uprchnout.

   Nakládání a odvážení žen do plynových komor, to by mohla být největší a nejhroznější kapitola této knihy. Netroufáme si na ni. Nechť ženy, které Birkenau přežily, samy popíší tyto pohřby živých a život, který je předcházel.

   Velitelství tábora nařídilo, aby ženy byly odváženy pouze v košilích, později úplně nahé, protože při jednom nakládání polila jedna žena obličej esesmana vitriolem, který měla pod šaty.

   Zatím co muži se chovali celkem netečně, ženy po celou jízdu křičely a kvílely. Často vyskakovaly z jedoucích automobilů, všechno však bylo marné.

 

Pokusní králíci

 

   V zimě roku 1942 zařídil profesor dr. Schuhmann z Berlína v ženském táboře BIa pokusnou roentgenovou stanici, kde byli mladí muži a mladé ženy ozařováni prudkými roentgenovými paprsky, aby byli sterilisováni, to jest učiněni neplodnými. Od velitelství tábora dostával dr. Schuhmann pro tento účel tolik židovských vězňů, kolik chtěl.

   Sterilisace se prováděla tak, že vězeň se postavil mezi dvě kuželovité lampy roentgenového přístroje. Prozařování trvalo několik minut a opakovalo se; bylo jistě velice bolestivé, neboť vězňové při tom křičeli.

   Byli jsme svědky takového prozařování, když jsme v prosinci 1942 v sousední místnosti opravovali operační stůl a zámky a klíčovou dírkou pozorovali, co se u roentgenu děje. Slyšeli jsme také hrubé nadávky dr. Schuhmanna vězňům, kteří se báli a k přístrojům se nesprávně stavěli.

   Pro sterilisaci vybírali vězně od 20 do 30 let, hlavně holandské a řecké židy, a postupně jich vybrali několik tisíc. Soustřeďovali je v bloku číslo 15 v táboře BIb a blokältesti doprovázeli denně jejich skupiny do pokusné stanice. Vězňové zakrátko po sterilisaci a po velikém utrpení zahynuli.

   Z Birkenau dodávali muže a ženy také do Osvětimi I, kde se v bloku číslo 10 konaly rozličné pokusy na pohlavních ústrojích lidí.

   Sylvia Friedmanová z Prešova, vězeňkyně číslo 1818, pracovala při těchto pokusech jako asistentka při roentgenu až do 18. ledna 1945, do evakuace tábora, a šťastně se vrátila domů.

   Uvádíme část jejích podrobných údajů, které ověřil a potvrdil dr. Vilém Jurkovič, který byl tři roky vězněn v Osvětimi I a v Birkenau.

 

   Organisaci všech pokusných stanic s vězni prováděl dr. Wirts, šeflékař (Standortartz) osvětimských táborů. Jeho spolupracovníkem a pomocníkem byl dr. Weber, který prováděl pokusy a vedl laboratoře v Rajsku. Při pokusech asistovali: profesor dr. Clauberg, majitel klinik v Königsdorfu a v Königshütte, a oberscharführer Büning. Chemické pokusy řídil chemik dr. Göbl z Berlína.

   Z vězňů byl k spolupráci na těchto pokusech přinucen profesor dr. Samuel. Měl původně německou státní příslušnost, do Osvětimi byl deportován z Holandska. V květnu 1944 byly jeho zápisky o výsledcích jeho práce zabaveny a on sám zastřelen.

   V pověstném bloku číslo 10 v Osvětimi I se konaly přípravy k pokusům sterilisačním, k umělému oplodňování žen, k vyklešťování mužů a k získávání přípravku salpingo pro sterilisaci; tento přípravek dováželi předtím z Velké Britannie, za války jej proto neměli.

   Pokusy začaly dne 18. prosince 1943 a v tomto bloku pro ně soustředili asi 350 mladých žen, převážně holandských a řeckých židovek.

   Ženám vstřikovali do dělohy jopidin a hned po vstříknutí pořizovali roentgenové snímky. Po třech týdnech pokus opakovali s tím rozdílem, že jim vstřikovali preparát F 12a a po dalších třech týdnech citobarium rozředěné vodou. Jodipinu bylo používáno 20 až 40 procent. Preparát F 12a byl prostředek kontrastní s přídavkem 10 krychlových centimetrů vody a 10 krychlových centimetrů novokainu. Ženy dostávaly po každém vstřikování vysoké horečky, záněty vaječníků, veliké bolesti a křeče, končící často bezvědomím. Všem ženám vyjímali jeden nebo oba vaječníky, které posílali do Berlína.

   Přípravy pro umělé oplodňování žen byly sice skončeny, k pokusům však pro evakuaci tábora už nedošlo.

   Ženám byly odstraňovány také části pohlavních orgánů, které posílali rovněž do Berlína, nejdříve však z nich pořídili snímky.

   Kromě toho odbírali těmto ženám krev pro ústav dr. Webra, kde s ní konali také pokusy.

   Všechny snímky, asi 5000 kusů, nosil ve své tašce dr. Clauberg a měl je při sobě ještě v den evakuace tábora.

   Vězňové poslali všechny preparáty illegálně z tábora belgickému lékaři dr. Frankovi, jehož manželka, na které také prováděli pokusy, pracovala u dr. Göbla.

   Profesoři a lékaři, kteří dělali tyto pokusy, se netajili tím, že účelem pokusů je příprava pro sterilisaci evropských národů po válce.

 

   Jedním z nejkrutějších esesáků, kterého jsme poznali, byl dr. Mengele z Frankfurtu nad Mohanem, nacista – „nadčlověk“, který pouhým nedbalým pohybem ruky, pobroukávaje si přitom občas arii z Toscy, posílal na smrt desetitisíce lidí.

   Výjimku při jeho třídění lidí činila dvojčata a trpaslíci. Potřeboval je pro své surové pokusy a dělal s nimi věci, kterých se může dopustit snad jenom šílenec.

   Pracoval na „vědeckém“ díle Rassenforschung (Studium ras), a proto konal nejrozmanitější pokusy a pozorování, hlavně na cikánech. Roztřídil je podle jejich údajů na cikány „percentuální“: Cikán, který měl pouze 25 procent cikánské krve, měl, ovšem pouze theoreticky, naději na propuštění, předtím však měl být sterilisován. Dr. Mengele odbíral také cikánským ženám krev pro vojáky na frontě a podobně. Své pokusy dělal na příslušnících různých národností.

   Bylo sice z Birkenau propuštěno také několik cikánů, ale ti byli napřed sterilisováni.

 

   Clauberg byl vedoucím pokusných stanic a byl pověřen přímo Himmlerem objevit takovou sterilisační methodu, která se měla stát prostředkem biologického ničení porobených národů. Z dokumentů a protokolů norimberského procesu svědčí dva dopisy, které v celém rozsahu ukazují zvrhlé plány esesáků na ovládnutí světa. Dne 7. června 1942 měl Clauberg rozmluvu s Himmlerem, při níž projednávali podrobnosti organisování těchto sterilisačních pokusů. Himmler tehdy Claubergovi přislíbil, že mu dá pro jeho pokusy k disposici každé množství vězňů z koncentračního tábora Osvětim. Himmlerův tajemník Brandt napsal pak o tom 10. července 1942 tento dopis:

 

   Panu profesorovi Claubergovi, Königshütte

 

   Vážený pane profesore!

   Říšský vedoucí SS mně uložil, abych Vám sdělil jeho přání, abyste po předchozím projednání s SS obergruppenführerem Pohlem a vedoucím lékařem koncentračních táborů odjel do Ravensbrücku a Osvětimi a zahájil tam podle svých method sterilisaci židovských žen.

   Dříve než se svými pokusy započnete, klade říšský vedoucí zvláštní důraz na to, aby se od Vás brzy dozvěděl, jak dlouhé doby bude zapotřebí ke sterilisaci tisíce žen. Sterilisace má být prováděna tak, aby židovky nic netušily. Říšský vedoucí je toho názoru, že pod záminkou normální gynekologické prohlídky jim můžete dát potřebnou injekci.

   O účinku provedené sterilisace musí být provedeny důkladné zkoušky, hlavně tak, že po určité době, kterou Vy stanovíte, bude roentgenovými snímky zjištěno, k jakým změnám došlo v organismu. Bude však třeba také provést praktickou zkoušku, a to tím způsobem, že sterilisovanou ženu uvězníte na určitou dobu společně s mužem a pak zjistíte, jaký výsledek se dostaví. Abych mohl říšského vedoucího informovat, prosím o Vaši odpověď na tento můj dopis.

 

   Heil Hitler!

Brandt, SS Obersturmführer

 

   Dne 7. června 1943 odpověděl Clauberg Himmlerovi takto:

 

   Moje methoda sterilisovat ženský organismus bez operace je takřka vypracována. Provádí se jediným zástřikem do pochvy dělohy a může ji vykonávat kterýkoliv lékař při normální gynekologické prohlídce, dobře známé každému lékaři. Prohlašuji-li, že methoda je „takřka“ hotová, znamená to:

  1. Je třeba ještě vypracovat malé zdokonalení,

  2. tato methoda může již dnes nahradit operaci při našich obvyklých eugenických sterilisacích.

   Dnes mohu celkem přesně odpovědět na Vaši otázku, kterou jste mně, pane říšský vedoucí, předložil téměř před rokem, totiž za jak dlouhou dobu bude možno provést sterilisaci u tisíce žen.

   Budou-li moje nynější pokusy probíhat s takovým zdarem jako dosud – a není důvodu, aby tomu tak nebylo – není daleko okamžik, kdy Vám budu moci prohlásit, že za pomoci zapracovaného lékaře, ve vhodně vybaveném prostředí a za pomoci asi deseti mužů pomocného personálu bude moci být sterilisováno několik set, ba dokonce i tisíc žen za jediný den…

 

   Clauberg spolupracoval s farmaceutickými a chemickými továrnami koncernu I. G. Farben. Jejich různé drogy a preparáty zkoušel na ženách, které pro tento účel I. G. Farben kupoval od velitelství osvětimského tábora.

 

   Dvě dívky, dvojčata, která nyní žijí v Praze a jejichž jména z pochopitelných příčin neuvádíme, byly také mezi těmi, které dr. Mengele vybral pro své pokusy – nemusily tedy zemřít v plynové komoře. Nevěděly však, že je čeká něco daleko horšího.

   Jejich svědectví je toto:

 

   Před druhou likvidací rodinného tábora českých židů v červenci 1944 vybrali z něho 10 párů dvojčat.

   Fotografovali a roentgenovali nás se všech stran a dr. Mengele studoval náš přesný popis, míru i váhu, otisky prstů na rukou i na nohou. U některých provedli i otisky chrupu. Zkoušeli naši krev i moč a výsledky zkoušek posílali do Berlína.

   Mezi jednovaječnými dvojčaty provedli transfusi krve. My dvě jsme na příklad dostaly od mužů-dvojčat každá 350 krychlových centimetrů krve; na to jsme reagovaly velmi silnými bolestmi hlavy a vysokými horečkami.

   Dr. Mengele připravoval pokusy násilného spojení jednovaječných dvojčat, mužů a žen, aby mohl zjistit, budou-li děti z tohoto spojení rovněž dvojčata. Proto nás nepustil z tábora na práci do říše a hledal nám vhodné mužské protějšky. Na naše námitky, že něco takového není přípustné, řekl, že jsme vězeňkyně a že si proto nemůžeme poroučet.

   Po likvidaci našeho tábora prohlíželi a gynekologicky studovali eseslékaři všechna dvojčata, umístěná v ženských táborech BIa a BIb a v mužském nemocničním táboře BIIf, až do evakuace dne 18. ledna 1945.

 

   Co bylo vlastním účelem pokusů na vězních?

   Nacisté sledovali dva cíle. Snažili se vynalézt prostředek, kterým by tak zvané „méněcenné“ rasy a národy omezili v jejich množení.

   Druhým cílem bylo urychlit a rozšířit rozmnožování vlastní, tak zvané „čisté nordické rasy“.

   Pokusy vojensko-sanitní, sterilisační i oplodňovací přímo souvisely s imperialistickými snahami nacionálně socialistické strany o ovládnutí světa.

 

Děti

„Děti jsou květy země…“

Maxim Gorkij

 

   Nacisté se neštítili ani zločinů na dětech a mládeži. Kolik dětí, nemluvňaty počínaje, zahynulo v plynových komorách Birkenau, to se nedovíme nikdy. Do plynových komor byly posílány celé rodiny. Počet zavražděných dětí a mládeže do šestnácti let se odhaduje na milion obětí.

   Dítě se v Birkenau narodit nesmělo, esesácké zákony to nedovolovaly. S nacistického hlediska je to přirozené. Vždyť všemi prostředky usilovali o to vyhubit tak zvané méněcenné rasy. S děsivou skutečností barbarského hubení dětí jsme se setkali po prvé v prosinci 1942. Tehdy jsme pracovali v nemocničním bloku číslo 32 v ženském táboře BIa. Dveřmi, na kterých jsme opravovali zámek, procházela vězeňská ošetřovatelka s právě narozeným dítětem. Ukázala nám děťátko a cynicky řekla, že dítě musí být usmrceno, ačkoliv jeho matka není židovka. Potom jsme se dozvěděli, že každé novorozeně muselo být usmrceno. Těhotné židovky byly posílány přímo do plynové komory.

   Chlapců, které někdy ušetřili, použili nacisté po prvé jako zednických učňů při stavbě krematorií v Birkenau. Tento pracovní oddíl se jmenoval Maurerschule (zednická škola).

   V Birkenau byli tito chlapci, vlastně děti, u zvlášť surového blokältesteho v bloku číslo 15 v táboře BIb. Při těžké práci, kterou museli konat, jim strava ovšem nestačila, takže trpěli podvýživou. Když se práce v Birkenau skončily, byli hoši z této zednické školy odvezeni roku 1943 do Osvětimi I a tam s jinými dětmi usmrceni jedovatými zástřiky fenolu.

   Jednotlivé děti byly v táboře stále, v blocích i v pracovních oddílech, a vykonávaly rozličné pomocné práce. V táborovém prostředí se ovšem nenaučily ničemu dobrému. Zvlášť byly ohrožovány německými kápy, kteří pro své zvrhlé sklony, vybičované dlouholetou vazbou, potřebovali ve své blízkosti chlapce.

   Znali jsme poměr německého „zeleného“ vězně-zločince k židovskému chlapci. Tento oberkapo, jmenoval se Karl, hýčkal svého miláčka a učil ho zpupnosti. Někdy ho však surově ztloukl až do krve. Potom plakal, odprošoval ho a líbal.

   Někteří tito chlapci se vlivem svého okolí proměnili v individua stejně zvrhlá, jako byli jejich ochránci, a patnáctiletý hoch dovedl zakrátko týrat a zabíjet bezmocné a staré vězně právě tak jako jeho starší vzor.

   Při druhé likvidaci rodinného tábora českých židů v červenci 1944 bylo do mužského kmenového tábora BIId dodáno asi 80 mladých hochů, kteří byli později odvlečeni do říše. Několik jich však přece jen zůstalo na živu, a to jsou jedny z mála dětí, které přežily Birkenau.

   Při evakuaci tábora v lednu 1945 bylo v Birkenau asi 800 dětí. Většinou to byly polské děti z Varšavy.

   Po osvobození birkenauského tábora se našel v pisárně rozdělovny práce ženského tábora doklad, datovaný dne 2. října 1944, podle kterého bylo jenom v ženských birkenauských táborech v říjnu 1944 celkem 1717 dětí ve stáří do 14 let.

 

   Červenec 1944. Tehdy došlo k druhé likvidaci terezínských transportů v českém rodinném táboře v BIIb. Popisujeme v jiné kapitole historii tohoto tábora. Byl zvláštní svým počátkem, průběhem a dvěma tragickými likvidacemi jeho osazenstva.

   Vězňové tohoto tábora, tedy rodiny s dětmi, byli nešťastní lidé, kteří od března 1944 do července téhož roku v plném vědomí očekávali svou popravu plynem. Vlivem nepříznivé situace na frontách rozhodli však nacisté jinak. Vybrali všechny práceschopné muže a ženám doporučili, aby se odloučily od svých dětí a šly na práci do jiných táborů, že tak mohou zachránit své životy. Rozhodnout se bylo tím těžší, že tehdy v létě 1944 se již zřetelně rýsoval blížící se konec nacismu zásluhou rychlého postupu vítězné Sovětské armády. Odjezd z osvětimského tábora znamenal tedy pro ně naději na záchranu života, ovšem za cenu, že jejich děti budou usmrceny.

   Očitý svědek z krematoria nám tehdy vyprávěl podrobnosti o nesmírném hrdinství těchto matek. Do krematoria číslo 4 přivážely nákladní automobily matky s dětmi. Svlékárna se pomalu plnila. Esesáci v čele s velitelem Kramerem učinili řadu bezpečnostních opatření, neboť si byli vědomi, že tito vězňové dobře vědí, co je čeká. Kulomety, plamenomety a esesáčtí psi i značně posílená smečka esesáků, to vše bylo mobilisováno kolem plynových komor a krematorií.

   V čekárně před plynovou komorou stála také jedna matka se svou asi pětiletou dceruškou. Dítě bylo netrpělivé dlouhým čekáním. Neustále se vyptávalo matky, jak dlouho to ještě bude trvat, kdy už pojedou. Matka se slzami v očích ji utěšovala: „Buď hodná, už to nebude dlouho trvat, pojedeme za babičkou a za dědečkem. Musíme se ještě vykoupat, pěkně se potom oblečeme a už pojedeme…“

   Dítě se však nedalo uklidnit, jako by tušilo něco neobvyklého. Matka ze strachu, aby dítě svým hlasem nevzbudilo zuřivost hlídajících esesáků, kteří i děti surově bili, řekla: „Tak nám ještě zatanči a potom už brzy pojedeme za babičkou.“ A děvčátko začalo radostně tančit. Větší počet žen a dětí utvořil kruh kolem děvčátka, které krásně tančilo čtverylku v místě, které nelze nazvat jinak než čekárnou na smrt. I někteří esesáci byli výjevem překvapeni a sledovali malou tanečnici. Ta však nedotančila …

   Do místnosti vstoupil náhle Kamer a se slovy „Zde se nehraje divadlo!“ dal rozkaz k nástupu do plynových komor.

   Jednou v srpnu 1944 bylo v Birkenau těžké, dusné vedro, jako před bouří. V táboře bylo nás vězňů málo, pouze řemeslníci a pomocné síly. Ostatní byli všichni na práci mimo tábor.

   V poledne, právě v době největšího horka, přijel vlak s transportem asi dvou tisíc lidí. Začala obvyklá selekce a vytřídění lidé z vlaku šli dvěma proudy. Jedni – a těch bylo málo – šli jedním směrem. Druzí, kterých bylo mnoho, šli kolem našeho tábora. My věděli, že jdou na smrt. Stáli jsme u baráků v bezprostřední blízkosti plotu z ostnatého drátu. Snažili jsme se poznat nebo zjistit, z které země asi nacisté přivezli tyto nové oběti. Bylo to nesnadné, neboť pochodující byli dobře sledováni esesáky. Ti drželi pušky v rukou a byli připraveni k okamžitému střílení. Letní dusno, pálící slunce a prach těžce působily na pochodující. Byli mezi nimi většinou staří lidé. Cesta vlakem byla asi dlouhá, byli vyčerpáni a trpěli strašnou žízní, volali po vodě.

   Vedle nás stál a díval se také jeden ze sovětských chlapců, kterých bylo v našem táboře několik. Najednou zmizel do baráku. Netrvalo to však dlouho a chlapec se objevil. Stál před námi neblíže plotu a ruce měl v hlubokých kapsách. Pojednou se rozkročil, vytáhl rychle z kapsy láhev minerální vody a obratně ji hodil přes plot pochodujícím starým ženám. Než jsme se nadáli, hodil ještě druhou láhev dalšímu pětistupu opět s takovou zručností, že hlídající esesák to ani nepostřehl.

   To byl na táborové poměry nesmírně odvážný čin. My dospělí jsme se něčeho takového neodvážili. Dokázal to však asi čtrnáctiletý ruský chlapec Aljoša. Nejen odvahu a obratnost, ale i velikou mravní sílu jsme poznávali u mladých sovětských lidí v Osvětimi, v prostředí, kde člověk se stával člověku vlkem.

   Výpověď polské občanky vězněné v Birkenau, spisovatelky S. Szmaglewské, na zasedání Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku v roce 1946.

Předseda: Řekněte, prosím, své jméno.

Szmaglewská: Szmaglewská.

   Dále svědkyně skládá přísahu.

Smirnov (zástupce sovětské obžaloby): Svědkyně, byla jste vězněna v táboře Osvětim?

Svědkyně: Ano.

Smirnov: Kdy jste byla v Osvětimi?

Svědkyně: Od 7. září 1942 do ledna 1945.

Smirnov: Máte nějaké potvrzení, že jste byla v tomto táboře vězněna?

Svědkyně: Mám vytetované číslo na ruce, tady (ukazuje).

Smirnov: To je to, čemu vězni v Osvětimi říkali „navštívenka“?

Svědkyně: Ano.

Smirnov: Byla jste očitým svědkem chování esesáků k dětem v Osvětimi?

Svědkyně: Ano.

Smirnov: Prosím vás, vypravujte o tom.

Svědkyně: Mohu vyprávět o dětech, které se narodily v koncentračním táboře, o dětech, které byly přivezeny do koncentračního tábora s židovskými transporty a které byly poslány přímo do krematoria, a také o dětech, které byly přivezeny do koncentračního tábora jako internované. Už v prosinci  1942, kdy jsem šla do práce vzdálené 10 km od Birkenau . . .

Smirnov: Promiňte, že vás přerušuji, vy jste byla v oddělení Birkenau?

Svědkyně: Ano, byla jsem v táboře Birkenau. To bylo neoficiální oddělení

Osvětimi, které se nazývalo Osvětim II. Tehdy jsem zpozorovala ženu v posledním měsíci těhotenství. Bylo to na ní vidět. Tato žena společně s druhými šla 10 km k místu své práce a tam pracovala celý den s lopatou v ruce při kopání zákopů. Byla už nemocná a poprosila

mistra-civilistu, aby jí dovolil oddychnout. On k tomu však přesto nesvolil,

smál se a společně s druhým esesmanem ji začal bít a velmi hrubě s ní zacházet při práci. Takové bylo postavení žen, které byly těhotné. A jenom v posledních chvílích jim bylo dovoleno nejít do práce. Narozené děti, které byly židovského původu, byly okamžitě poslány na smrt.

Smirnov: Promiňte, prosím, svědkyně, co znamená okamžitě poslat na smrt? Kdy to bylo ?

Svědkyně: Byly okamžitě odebrány svým matkám.

Smirnov: Když přijížděl transport?

Svědkyně: Ne, hovořím o dětech, které se rodily v koncentračním táboře. Za několik minut po narození odtrhli dítě od matky. Matka už nikdy dítě neuviděla. Za několik dní šla matka zase pracovat. V roce 1942 nebyly ještě zvláštní bloky pro děti. Začátkem roku 1943 byly děti, které se v táboře narodily, také tetovány. Číslo bylo vytetováno na noze.

Smirnov: Proč na noze?

Svědkyně: Protože dítě je velmi malé a číslo, které se skládá z pěti číslic, by se nevešlo na maličkou ručku. Děti neměly zvláštních čísel, měly tatáž čísla jako dospělí, jinak řečeno, pořádková čísla. Děti dávali do zvláštního bloku a za několik týdnů, někdy za měsíc je odváželi z tábora.

Smirnov: Kam?

Svědkyně: Nikdy se nám nepodařilo dovědět se, kam tyto děti odváželi. Poslední transport dětí byl odvezen v lednu 1945. Nebyly to výlučně polské děti, neboť je známo, že v Birkenau byly ženy z celé Evropy. A do dnešního dne se neví, jsou-li tyto děti živy nebo ne. Chtěla bych se dnes tázat nacistů jménem žen celé Evropy, které se staly matkami v koncentračních táborech: Kde jsou tyto děti?

Smirnov: Byla jste očitým svědkem toho, když děti posílali do plynových

komor?

Svědkyně: Pracovala jsem velmi blízko železniční koleje, která vedla do krematoria. Občas ráno jsem se zdržovala vedle záchodu, odkud jsem tajně mohla pozorně sledovat transporty. Tehdy jsem viděla, že společně s židy, které přiváželi do koncentračního tábora, přijíždělo mnoho dětí. Někdy bylo v rodině dětí několik. Tribunál zajisté ví, že před krematoriem se konal výběr, selekce.

Smirnov: Selekci prováděli lékaři?

Svědkyně: Ne vždy lékaři, také esesmani.

Smirnov: Mezi nimi však byli i lékaři?

Svědkyně: I lékaři. V době této selekce se nejmladší a nejzdravější židovky ve velmi malém počtu dostaly do tábora. Ty ženy, které nesly děti, byly společně s nimi posílány do krematoria. Děti odtrhli od rodičů před krematoriem a dali je zvlášť do plynové komory. V tu dobu, kdy byli v plynových komorách nejvíce vyhlazováni židé, vyšlo nařízení, že děti budou házet do pecí krematoria nebo do jámy u krematoria, aniž je předtím zadusí plynem.

Smirnov: Jak tomu mám rozumět? Házeli je do ohně živé nebo je vraždili před spálením jiným způsobem?

Svědkyně: Děti házeli živé. Jejich křik bylo slyšet až v táboře. Těžko říci, kolik bylo takových dětí.

Smirnov: Proč se to vůbec dělalo?

Svědkyně: Na to je velmi těžko odpovědět. Nevíme, zdali chtěli uspořit plyn, nebo proto, že nebylo místo v plynových komorách. Chtěla bych ještě říci, že nelze určit množství těchto lidí, jako na příklad židů, které vozili přímo do krematorií. Nebyli zaregistrováni, nebyli tetováni, často je ani nepočítali. My vězni, kteří jsme si chtěli vytvořit přehled o množství dětí, které zahynuly v plynových komorách, jsme si mohli učinit představu jenom podle počtu dětských kočárků, které byly odevzdány do skladiště. Někdy bylo kočárků 100, někdy i 1000.

Smirnov: Za den?

Svědkyně: Ne vždycky stejně. Byly dny, kdy plynové komory pracovaly od časného rána do pozdního večera. Chtěla bych ještě říci o těch dětech, které byly v nemalém množství posílány do koncentračního tábora jako vězni. Na začátku roku 1943 přijely do koncentračního tábora společně s rodiči polské děti. Současně začaly přijíždět ruské děti z oblastí okupovaných Němci. K těmto dětem přibylo ještě potom nevelké množství dětí židovských.

   Poměry dětí byly stejně těžké jako poměry ostatních vězňů, ba dokonce ještě těžší. Nedostávaly žádné zásilky, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je posílal. Zásilky Červeného kříže nedocházely. V roce 1944 přijelo do koncentračního tábora velké množství italských a francouzských dětí. Všechny byly nemocné ekzémy, lymfatickými nádory, trpěly hladem, byly špatně oblečené, často bez obuvi a neměly možnost se mýt. V době varšavského povstání přijely do koncentračního tábora vězněné děti z Varšavy. Nejmenším z těchto dětí byl šestiletý hošík. Děti byly umístěny ve zvláštním baráku. Když se vězňové začali vyvážet systematicky z Birkenau do nitra Německa, bylo těchto dětí používáno na těžké práce. V tuto dobu přibyly do koncentračního tábora děti maďarských židů, které pracovaly společně s těmi, jež byly přivezeny po varšavském povstání.

   Tyto děti pracovaly s 2 vozy, které vlastní silou musely táhnout. Převážely z jednoho tábora do druhého uhlí, stroje, dřevo z podlah a jiné těžké předměty. Pracovaly také při rozebírání baráků v době likvidace tábora. Tyto děti zůstaly v koncentračním táboře až do konce. V lednu 1945 byly evakuovány a musely jít pěšky do Německa za tak těžkých podmínek jako frontoví vojáci, bez jídla, 30 km denně, za odstřelování esesmany.

Smirnov: Umírali děti při tomto pochodu vysílením?

Svědkyně: Nebyla jsem v té skupině, v které byly děti; uprchla jsem druhý den po tomto pochodu. Chtěla bych ještě říci o methodách demoralisováni lidí v koncentračním táboře. Vše to, co vězňové prožívali, bylo výsledkem systému ponižování člověka. Vagony, ve kterých vězňové přijížděli do koncentračního tábora, byly vagony pro dobytek a ve chvíli, kdy se transport dal do pohybu, byly vagony zatloukány hřebíky. V každém z vagonů bylo mnoho lidí. Konvoj esesmanů nepřemýšlel o tom, že lidé mají fysiologické potřeby.

Smirnov: Co ještě můžete říci o chování k dětem v táboře? Osvětlila jste ve svých výpovědích všechna fakta, známá vám v tomto směru?

Svědkyně: Chtěla bych říci, že děti byly podrobovány systému demoralisace a ponižování jako dospělí lidé hladem, při čemž hlad je doháněl k tomu, že hledaly v pomyjích a špíně bramborové slupky, aby měly co jíst.

Smirnov: Potvrzujete svoji výpověď v tom, že někdy množství kočárků, ponechaných v táboře po usmrcení dětí, dosahovalo i 1000 za den?

Svědkyně: Ano, byly takové dny.

 

 

ŽENY A MUŽI ZA OSTNATÝMI DRÁTY

 

 

ANI PODÍVAT SE NESMĚLI

 

   Nacisté budovali mužské koncentrační tábory zvlášť a ženské také zvlášť, Birkenau však byl jedním z mála táborů, kde byli tisíce mužů a žen vedle sebe: ženy v ženském úseku BI, muži v mužském úseku BII, oddělených drátěnými ploty a nádražím, na které přijížděly transporty nových vězňů.

   Mužové a ženy se však nesměli navštěvovat; také písemný styk byl zakázán, i když šlo o manžely nebo příbuzné.

   Večer po apelu stáli po obou stranách drátěných plotů a nádražního prostoru muži a ženy, aby aspoň na dálku zahlédli své drahé; avšak ani to nebylo dovoleno. Esesmani, kteří nesměli ani vědět, že vězňové-manželé vědí o sobě, přijížděli na kolech a zapisovali překvapené vězně u drátěných plotů, aby je hlásili. Potom přišel přísný trest. Také vězeňští funkcionáři, hasiči, táborová policie a všichni ti pohůnkové s lagerältestem v čele odháněli vězně od drátů.

   Zvláště v letech 1942-1943 špehovali a pronásledovali esesdozorkyně a esesmani každý pokus o dorozumění muže s ženou, přistižené pak zle trestali.

   Muži směli do ženských táborů jenom zcela vyjímečně a promluvit při tom s ženou bylo co nejpřísněji zakázáno.

   Aby vstup mužů do ženských táborů byl omezen co nejvíce, musely ženy vykonávat také všechny práce, které v občanském životě zpravidla konají muži. Tak obsluhovaly parní kotle, topení v desinfekčních pecích a měly se vyučit i řemeslu zednickému.

   Do ženských táborů se dostali toliko někteří vězni-řemeslníci na zvláštní propustku, na příklad zámečníci, instalatéři a elektrikáři.

   Pověstný velitel tábora Kramer, který byl na jaře 1945 dopaden Angličany v koncentračním táboře Bergen-Belsenu a tam odsouzen a popraven, vynakládal zvláštní úsilí na to, aby do ženských táborů přišlo mužů co nejméně. Kontroloval je a osobně se přesvědčoval o tom, je-li jejich práce v ženském táboře nezbytně nutná. Zvlášť ostře zakročoval proti Rusům a Ruskám a nakonec zakázal Rusům vstup do ženských táborů úplně; všechny Rusy, kteří pracovali v řemeslnických oddílech, dal zjistit a odsoudil je do trestného bloku.

   V červenci 1944 přišel Kramer neočekávaně jedné noci do ženského tábora BIb a s esesdozorkyněmi důkladně prohledal bloky, v nichž bydlely Rusky; při tom pátral po zbraních a po dokladech o spojení žen s muži. Ženy vyhnal v košilích z bloků a nařídil jim, aby až do příštího rána klečely. Nenašel však nic.

   Kramer také nařídil, aby na každého muže, který směl pracovat v ženských táborech na základě povolení, které sám podepsal, dozíral esesman, který nesměl pracujícího opustit ani při jeho práci.

   Řemeslníci však přes všechny tyto překážky, přes podrobné prohlídky u strážnic bran udržovali spojení mezi rodinnými příslušníky ženských a mužských táborů a tím je posilovali. Tak se do ženských táborů dopravovaly léky, potraviny, noviny a jiné věci. To se dělalo hlavně při přenášení řemeslnických nástrojů a materiálu. Nejnebezpečnější bylo doručování dopisů, které se trestalo zvlášť krutě.

   Přes všechna nejpřísnější opatření však se přece jenom některému muži podařilo, že svou manželku v ženském táboře navštívil. Získal si totiž kápa pracovního oddílu docházejícího do ženského tábora a vpochodoval tam s jeho pracovní skupinou vězňů. Protože měl obyčejně nějaké věci pro svou ženu s sebou, vydával se ve velké nebezpečí při kontrole v bráně tábora, to ho však neodradilo.

   Také ženy pomáhaly mužům, jak mohly, opatřovaly jim to, k čemu měly přístup, posílaly jim stejnými cestami jídlo a oděv, praly a zašívaly jim prádlo.

   Muži a ženy, kteří měli štěstí, že se jim podařilo, aby se takto podporovali, těšili se a dodávali si naději, měli lehčí život. Jejich obětavost jim pomáhala snášet lépe táborové útrapy, posilovali se a více věřili ve svou záchranu.

   Stejně jako kvetla v mužských táborech, zejména mezi německými vězni, homosexualita, byla rozšířena v ženských táborech lesbická láska. Známá esesdozorkyně Irma Gressová, která byla chycena a popravena v Bergen-Belsenu s Kramerem, vybírala si mezi děvčaty, a které jí nechtělo být po vůli, to pronásledovala.

 

JAK CÍTILI ŽENY

 

   Naše kamarádka, která byla vězněna v Birkenau od roku 1942, nám napsala:

 

   Milí přátelé,

   ptáte se mne, co bych si přála, aby bylo ve Vaší knize o Birkenau. Chtěla bych, abyste v ní více osvětlili jednotlivce, jeho duši, jeho pocity při surových pokusech vymítit z nás všechen cit a soucit.

   Všechno kolem nás volalo po tom, abychom byly tvrdé. Hromada mrtvých těl v nás vzbuzovala lítost jenom z počátku, později jsme tuto skutečnost přijímaly se zaťatými pěstmi. Nezabývaly jsme se jí blíže, nezkoumaly jsme, kolik osobních tragedií je v takové hromadě. Myslely jsme, že tuto smutnou událost musíme trpně přehlížet a dělat vše, abychom se na tu hromadu nedostaly samy.

   Při tom v nás zároveň rostl soucit, a když jsme se cítily dost daleko od té strašné hromady, ozýval se v nás jakýsi vnitřní hlas, abychom pomáhaly. Byla-li tato pomoc mezi ženami veliká, byla ještě větší mezi ženami a muži.

   Vzpomínám si, jak tomu bylo v srpnu 1942, kdy se ženský tábor stěhoval z Osvětimi do Birkenau. Jestliže poměry pro ženy v Osvětimi byly strašné, Birkenau působilo přímo drtivě. Žádné jídlo, žádná voda, žádné zařízení, nic.

   Ležely jsme na pražícím slunci a čekaly na přidělování do bloků. Slunce pálilo tak strašně, že jsme je považovaly za pomocníka Němců. Oholené ženské hlavy žárem opuchly, byly samý puchýř, a místo očí jenom dvě čárky, které naznačovaly, kde jsou oči. Ústa byla vyschlá, hrdlo vyprahlé, ruce a nohy oteklé a plné boláků. Takto zohavené ležely některé ženy, vysílené, hladem umírající, žíznivé a choré z úpalu.

   V tomto hrozném prostředí se nás napřed zmocnila beznadějnost, za kterou přišla osvobozující myšlenka: Vždyť nás od mužů odděluje pouze elektrický drát. Muži uvidí, co se s námi děje, vzbouří se, přijdou nás osvobodit a budeme bojovat společně s nimi proti Němcům. Při tom jistě přijde také pomoc z okolí. Dlouho to trvat nebude – jenom vydržet!

   Tato myšlenka skoro pomohla překlenout to nejhorší, ten první úder.

   Po několika dnech však jsme uviděly skutečnost: muži, většinou vysílení, otupělí a zničení, přišli do našeho tábora – pracovat.

   To jsou tedy ti muži, od kterých jsme očekávaly vzpouru? To jsou ti, kteří nás měli osvobodit?

   To v nás vyvolalo trpké rozčarování, vzápětí se však ozval soucit, který brzo přešel v činnost.

   Děvčata, která měla na starosti prádlo, přinášela je mužům a rozdávala je bez zřetele na to komu, hlavně že to byl potřebný muž. „Organisovalo“ se jídlo a ženy se o ně dělily s muži – muži je potřebují více, musí být silnější.

   Nevím, zdali si pamatujete, jak jste oba přišli v zimě roku 1942 do bloku číslo19 v našem táboře opravovat zámek u dveří. Jak jsme Vás tehdy přivítaly, jak jsme Vám ochotně daly jídlo. Tak tomu bylo všeobecně. Nezáleželo nám na určité osobě, ale na každém z vás.

   Muži a ženy si pomáhaly houževnatě, nemohu tvrdit, že by muži pomáhali pouze mladým ženám a ženy toliko mladým mužům. Často zachraňoval mladý muž starší ženu svého zvěčnělého kamaráda, který ho o to prosil. Bylo v tom cosi krásného, nezištná pomoc slabšímu; často byl tím slabším, hladový muž. A takový hladový nemyslil na nic jiného než se dosyta najíst, a děvče nemyslilo na nic jiného než ho pečlivě opatrovat a pomáhat mu. A esesák při tom nesměl ani zahlédnout, že muž a žena spolu mluví! Mnoho mužů a žen děkuje za své životy jenom této nezištné pomoci.

   V letech 1943 – 1944 sebevědomí některých esesáků klesalo, zatím co vzájemná pomoc mužů a žen se stupňovala. Nejen že si tajně pomáhali, ale leckterý vězeň navázal styky s esesákem nebo esesdozorkyní, aby ulehčil život celé pracovní skupině.

   Častějším setkáváním, mnohdy jenom na dálku, se začaly mezi muži a ženami vyvíjet soucit, náklonnost i láska. Přitom šlo většinou o vztahy nejčistší a nejideálnější. Neznali se, jeden nevěděl nic o minulosti druhého, neměli zájmy ani předsudky, pouze příjemný pocit, že nablízku je někdo, komu na mně záleží, kdo přes dva nebo tři drátěné ploty ukáže, třebas pohybem, že na mě myslí, nebo mi napíše a tajně pošle několik milých slov.

   Oč lehčeji snášeli tito mužové a tyto ženy dlouhé apely, všechno to kruté ponižování a týrání proto, že před očima trýznitelů ukrývali něco, co jim nikdo nemůže vzít – lásku. Neboť ženy i muži, kteří měli na koho myslet a kteří věřili, že někdo myslí na ně, odolávali lépe všem vnějším vlivům, byli silnější. Měli pro koho žít, začali dbát více o svůj zevnějšek, povzbuzovali se. Rasové, národnostní nebo náboženské rozdíly jim nevadily.

   A bylo-li jedním z cílů správy tábora poštvat proti sobě národnosti, nedařilo se jim to. Děvče nebo muž na to nemysleli, mysleli na chvíli, kdy dostanou dopis nebo malý dárek od milého. A taková pozornost byla velikou posilou v onom přesmutném životě.

   Tyto věci, které mnohý z nás prožil nebo o nich ví, popište ve své knize o Birkenau.

Vaše Magda

 

RASOVÁ OTÁZKA

 

   Ničení židů, které si pojmenovali nacisté jako tak zvané „konečné řešení židovské otázky“, mělo příčiny především hospodářské. Nacisté se cestou nejmenšího odporu zmocňovali důležitých posic hospodářských i politických, které židé zaujímali. Olupováním hromadili kapitál a halasně prolhanou propagandou odváděli pozornost mas od cílů své imperialistické války.

   I v okupovaných zemích soustředili se opět cestou nejmenšího odporu na ničení židů. Nalezli při tom všude vděčnou odezvu a pomocníky v řadách domácích fašistů a svých politických přisluhovačů. A ještě zřetelněji se ukázalo v koncentračních táborech, že antisemitismus je společnou řečí všech fašistů.

   V místě, kde bylo soustředěno systematické ničení evropských židů, byla tak zvaná „židovská otázka“ uvnitř tábora řešena a řízena zvláště rafinovaně.

   Každý by zajisté čekal, že v koncentračním táboře, jehož smyslem a úkolem bylo likvidovat židovskou otázku vyhubením židů, budou uplatňovány především zásady rasové.

   Avšak nejenže tomu tak nebylo, přímo groteskně působilo, že židé, kteří byli v mužském kmenovém táboře BIId, byli úplně rovnoprávní s ostatními vězni.

   A zatím co nacisté v celé Evropě přísně dbali, aby židé byli isolováni a omezováni, v Birkenau to neplatilo. V první polovici roku 1943 se několik židů dokonce stalo blokältesti, takže jim byli podřízeni i „rasově čistí“ vězňové němečtí. Židé se staly také kápy, jejichž rozkazy museli plnit i Němci. Protesty proti tomu esesmani odmítali.

   Svěřování vězeňských funkcí židům bylo součástí rafinované politiky velitelství tábora. Uklidňovali tím hlavně staré vězně a u ostatních vzbuzovali dojem, že jim nehrozí nebezpečí.

   V Birkenau se stalo také několik případů „arisace“ židů. Několik německých míšenců bylo poctěno výsadou nosit červený trojúhelník – označení politického vězně. Z takového bývalého míšence se stal potom přes noc zpupný a drzý přisluhovač nacistů. Změnu v jeho chování nejvíce pocítili židé.

   Život v Birkenau byl plný protiv, nepochopitelných obratů a zvratů. Denně se udály vzrušující příhody, denně bylo nařízeno něco, nač se už zítra nebo za několik dnů zcela zapomnělo.

   Tak se celá nacistická rasová politika jevila v Birkenau v lecčems jako tragická komedie. Na bohatou literaturu o čistotě nordické rasy odpovídali představitelé nacismu v Birkenau tím, že se esesáci velice často zapomněli a zamilovali se do židovek. Mnozí to ovšem zaplatili životem.

 

   Samostatnou a uzavřenou skupinou byli cikáni. Hluboce opovrhovali židy, kteří byli na nejnižším stupni nacisty vytvořeného podčlověka. V tomto falešném sebevědomí a hloupé nadřazenosti posilovalo cikány lepší zacházení, kterého se jim z počátku od nacistů dostávalo. Sami jsouce vyvrženci, tupili židy, považujíce se za příbuzné s rasou nordickou. Nacistická přízeň však byla pouze dočasná. Trvala jenom potud, pokud nebyla v Birkenau soustředěna většina cikánů. Potom byli zničeni, dokonce dříve než židé.

   Jinou profanací tak zvané čisté rasy byli esesáci sami. Pocházejíce zhusta ze zemí obsazených nacisty, tvořili nesourodou směsici podobnou cizinecké legii. Tito zrádci vlastních národů neuměli často ani dobře německy a jejich věrnost nacistické ideologii posuzovali nacisté podle jejich surovosti. Jejich nenávist vůči vězňům vyvrcholila v antisemitismu. To byl nejlevnější a nejúčinnější prostředek, jak se uplatnit a jak prokázat „Reichsdeutsche Gesinnung“ (říšskoněmecké smýšlení), jak nacisté nazývali kladný poměr k jejich učení a zločinům.

 

NEVĚSTINEC

 

   Jednou z vrcholných „odměn“, kterou velitelství osvětimských táborů poskytovalo vedoucím vězňům, hlavně říšským Němcům, blokältestům a kápům, byla návštěva nevěstince v koncentračním táboře Osvětim I.

   Návštěvníci byli pečlivě vybíráni podle svých zásluh arbeitsdienstführerem, který nejvíce hodnotil surovost a bezohlednost, s jakou tito hrdinové dovedli vynutit ze svých vyčerpaných a zmučených spoluvězňů největší výkon při práci.

   Tento podnik byl otevřen před vánocemi roku 1943 v prvním poschodí bloku číslo 24 a velitel tábora vydával každý týden do něho vstupenky.

   Takto vyznamenaní a poctění němečtí „nadvězňové“ byli pak večer odvedeni v doprovodu esespoddůstojníka do nevěstince a připouštěni k svým rasově nezávadným německým soukmenovkyním s černým trojúhelníkem.

   Ženy pro tento veřejný dům byly vybírány z německých čistokrevných nevěstek-vězeňkyň, které se dostaly do koncentračního tábora pro prostituci.

   K službě v táborovém nevěstinci se jich hlásilo dobrovolně po každé tolik, že velitel ženských táborů Hoessler, který je vybíral, musel jich hodně odmítnout.

   Osvětimský nevěstinec vedla stará dračice, které říkali „puffmutter“ a která si přinesla potřebné znalosti a zkušenosti ze svého občanského života.

   Velitelství tábora zahrnovalo ženy, které byly zařazeny do tohoto pracovního oddílu, nejjemnějším prádlem, voňavkami, toaletními potřebami, jídlem, pamlsky a lihovinami. Všechny tyto věci byly ukradeny příslušnicím transportů, jež byly denně posílány do plynových komor. Vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada museli vybírat nejlepší věci a odnášet je v kufrech do „pufu“. Kromě věcí z Kanady dostávaly tyto německé pracovnice oficiálně zvláštní přídavky stravy z eseskuchyně, které byly mnohem větší než příděly, jež byly někdy, nepravidelně, poskytovány velmi těžce pracujícím vězňům.

   První patro bloku číslo 24 bylo zvlášť adaptováno a přepychově upraveno na 40 místností.

   Každá prostitutka měla svůj pokojík, v kterém musela přijmout třikrát týdně šest „návštěv“; pro každou „návštěvu“ bylo vyměřeno 20 minut.

   Začátek a konec každého aktu oznamovala „puffmutter“ zvonkem, který byl zaveden do všech pokojíků.

 

 

MAŠINERIE SMRTI

 

SMRT JAKO PROGRAM

 

   Hromadné vraždění milionů lidí rozličných národností v nacistických koncentračních táborech, zejména v Birkenau, to nebyl následek dočasné nebo přechodné vražedné psychosy, vyvolané úspěchy či neúspěchy na bojištích – to byl záměrný, napřed promyšlený a v klidu připravovaný program.

 

   Pro toto vraždění byly odborně vychovány celé legie nacistických mladíků v Hitlerjugendu. Když povyrostli, stali se z nich esesáci, kteří společně se svým pomocným personálem, s německými „zelenými“ vězni-zločinci a s německými „černými“ vězeňkyněmi-prostitutkami, vytvořili vzorně pracující mašinerii smrti.

 

   Všichni esesáci nosili na výložkách a na čepicích svých stejnokrojů symbol svého poslání: umrlčí lebku se zkříženými hnáty v černém poli. Vyjadřoval jejich program, jehož vyvrcholení dosáhli v Birkenau.

 

   Soustava a způsob tohoto sadistického ničení lidských životů byly výplodem zvrhlých mozků nacistických politiků, vědců a lékařů.

 

   Nacistická důkladnost a nacistická surovost ohromovaly i zasvěcené. Pozorovali jsme, že i někteří esesmani, kteří přicházeli do Birkenau odjinud, byli ohromeni bestiálnostmi tohoto koncentračního tábora. Ale protože to byli nacisté a esesmani, za několik dní si zvykli a vraždili stejně jako ostatní.

 

   O vysoce výkonné technice vraždění lidí, kterou nacisté uskutečňovali tento svůj program, svědčí nejlépe statistická tabulka, sestavená z dokumentů a výpovědí svědků v průběhu norimberského procesu. Ukazuje za celé svazky knih, že v pěti krematoriích (včetně prvého krematoria v Osvětimi I) mohli nacisté snadno vyhubit celé národy:

 

 

Číslo

krematoria

Počet měsíců,

po které

krematoria

existovala

Výkonnost

krematorií při

spalování mrtvol

za 1 měsíc

Výkonnost

za celou dobu

existence

krematorií

1

2

3

4

5

24

19

18

17

18

9 000

90 000

90 000

45 000

45 000

216 000

1 710 000

1 620 000

765 000

810 000

 

celkem

 

 

279 000

 

5 121 000

 

 

PRVNÍ POKUSY PLYNOVÁNÍ

 

V Osvětimi I

 

   První hromadné plynování transportů v osvětimském koncernu začalo na jaře roku 1942 v jediném tenkrát krematoriu koncentračního tábora Osvětim I. Předtím byli plynem usmrcováni tělesně slabí vězňové, hlavně ruští zajatci, v menších skupinách.

   Osvětimské krematorium bylo malé. Mělo jednu plynovou komoru pro 600 – 800 lidí a šest spalovacích pecí.

   Další obětí hromadné popravy plynem byl transport 700 slovenských židů ze Žiliny v květnu 1942. Toto plynování nebylo provedeno ještě tak rafinovaně, jak se to začalo dělat o několik dní později, po Himmlerově návštěvě.

   Po prvním zdařilém pokusu začali stavět čtyři veliká krematoria s plynovými komorami v Birkenau.

   V červnu 1943 bylo osvětimské krematorium zrušeno a bylo v něm uskladněno několik tisíc uren s popelem zavražděných. Popel se netřídil, takže nikdo, komu urnu poslali, neměl v ní popel svého drahého. Z plynové komory krematoria udělali skladiště eseslékárny a mrtvoly z Osvětimi I spalovali v Birkenau.

 

   První pokusy plynování v hlavním táboře Osvětimi I popisuje Rudolf Hoess ve své zpovědi, kterou napsal v dubnu 1947 ve varšavském vězení, takto:

 

   Jednou v roce 1941, za mé nepřítomnosti, kdy jsem vyřizoval služební záležitosti, provedl můj zástupce Fritsch přípravu na popravu vězňů plynem, kyanovodíkem cyklon B, kterého se do té doby používalo v koncentračním táboře k hubení hmyzu. Zaplynování bylo provedeno v celách 11. bloku. Já sám jsem usmrcování později přihlížel s plynovou maskou. V přeplněných celách vězňové ihned po vhození krystalků plynu cyklon umírali. Krátké přidušené výkřiky – a bylo po všem.

   První pokus zahubení lidí použitím plynu na moje svědomí mnoho nepůsobil. Možná proto, že jsem byl velmi vzrušen výkonem celého pokusu. Lépe si připomínám zaplynování 900 sovětských válečných zajatců. Odbylo se to krátce potom ve starém krematoriu, protože použití bloku 11 by vyžadovalo mnoho starostí a nápadných opatření.

   Když se začal transport Rusů vykládat, bylo vybouráno ve stropě márnice krematoria několik děr. Rusové se musili odstrojit v předsíni a potom šli zcela klidně do márnice, neboť byli ujištěni, že jdou na odvšivování. Transport vyplnil celou márnici. Potom byly přibouchnuty dveře a děrami ve stropě se vsypal plyn. Nevím, jak dlouho trvalo jejich umírání, ale delší čas bylo slyšet jakýsi šum a hluk. Při vhození plynu několik zajatců vykřiklo „plyn“, a potom se rozlehl křik a zevnitř začal mocný nápor na dveře. Dveře tlak vydržely. Teprve po několika hodinách byly otevřeny a provětráno.

   Tehdy jsem po prvé viděl takové množství zaplynovaných mrtvol. Jakkoli zle jsem si představoval smrt plynem, necítil jsem se dobře. Zmocnil se mne pocit hrůzy . . . Přesto mohu otevřeně prohlásit, že zaplynování tohoto transportu působilo na mne uspokojivě, neboť brzy bylo třeba začít s masovým usmrcováním židů a do té doby ani já, ani Eichmann jsme nedovedli najít způsob, jak je budeme hromadně popravovat. Mělo být k tomu sice použito jakéhosi plynu, ale nebylo známo, o jaký plyn jde a jak ho užívat. Těmito pokusy jsme nalezli současně plyn i způsob postupu . . .

 

V Birkenau

 

   Velitelství osvětimských táborů však nečekalo, až bude stavba krematorií v Birkenau skončena, a začalo ničit lidi hromadně ihned.

   Adaptovalo v Birkenau dva domky s doškovými střechami a zařídilo v nich jednoduché plynové komory; tyto domky byly asi půl kilometru na západ od desinfekční stanice.

   Domky byly 6X12 metrů veliké a byly rozděleny na čtyři komory, které se uzavíraly těžkými dveřmi; stejné dveře byly také v protější stěně. V jiné stěně nahoře bylo malé zamřížované okénko.

   Před domkem byla ohromná tabule s nápisem:

 

DESINFEKCE

 

   Na předních dveřích komory byl nápis:

 

K DESINFEKCI

 

   Na zadních:

 

DO KOUPELNY

 

   Uvnitř komor byly nápisy v mnoha jazycích:

 

ZACHOVEJTE KLID!

 

NEBEZPEČNÉ ŽIVOTU!

 

UDRŽUJTE POŘÁDEK A ČISTOTU!

 

 

   Za domkem byl hustý, přikrývkami utěsněný plot, aby skrz něj nebylo vidět.

   Před domkem byly veliké baráky, 9X40 metrů, bez oken; to byly svlékárny.

   Lidi sem dováželi v nákladních autech, před svlékárnou je vyklopili a obstoupili hustým řetězem esesstráží, vyzbrojených automatickými puškami, granáty a kulomety; stráže měly také cvičené psy.

   Potom je vyzvali, aby se po skupinách odebrali do svlékáren, ženy s dětmi do jedné, muži do druhé. Řekli jim, že jsou v pracovním táboře a že se musejí vykoupat a desinfikovat, aby se uchránili před nákazou.

   Pak jim nařídili, aby se svlékli do naha, šaty a svršky řádně uložili, cenné věci odevzdali, a slíbili jim, že všechno zase dostanou.

   Potom je vehnali do komor.

   Stalo-li se, že lidé hru prohlédli a zdráhali se do komor vstoupit, začali je esesmani bít holemi, biči a pažbami ručnic. Vycvičení psi je kousali a rvali jim kusy masa z nahých těl.

   Jakmile se komora naplnila – a to tam na 18 čtverečních metrů napěchovali až 150 lidí, zabouchli pevně dveře, zašroubovali závory a okénkem ve stěně vsypali jed.

   Pak okénko neprodyšně uzavřeli a několik minut bylo slyšet křik a sténání.

   Asi za půl hodiny otevřeli zadní dveře komory.

   Naskytl se hrůzný obraz: nahé ženy s dětmi, v nejhroznějších křečovitých postaveních, s rozdrásanou kůží, se zaťatými pěstmi a s údy, které si navzájem v bolesti pokousaly, stály mrtvé, neboť byly tak napěchovány, že nemohly padnout.

   Zvláštní pracovní oddíl vězňů (Sonderkommando) vyházel mrtvoly z komor do hlubokých jam, které byly už nablízku připraveny.

   Potom byly komory rychle vyčištěny, vybíleny a postříkány kolínskou vodou – té dovezly oběti, zvláště ženy, dostatek, takže nové oběti nevěděly nic o hrozné tragedii, která se zde právě odehrávala a očekávala i je.

   Plynování, odklízení mrtvol a vyčištění komor trvalo asi hodinu, takže transport 2000 až 3000 lidí byl zničen a odklizen v několika hodinách.

   Ačkoliv mrtvoly byly v jámách polity chlorem a vápnem a zaházeny zemí, začal se za několik měsíců v celém okolí šířit nesnesitelný zápach, ve všech pramenech a studních se objevovaly otravné bacily, hrozilo nebezpečí epidemií.

   Proto byl počet příslušníků sonderkomanda zvětšen. Ve dne v noci vykopávali ve dvou směnách rozkládající se mrtvoly, odváželi je na vozících úzkokolejné dráhy a spalovali v blízkém okolí na hranicích.

   Toto vykopávání a spalování 50 000 mrtvol trvalo téměř do prosince 1942.

   Po této zkušenosti další otrávené oběti už nezakopávali, ale spalovali je na hranicích.

   Takto nouzově ničili v Birkenau lidi do února 1943, dokud krematoria nebyla dostavěna; potom je začali ničit v krematoriích. Nejdříve v krematoriu číslo I, pak také v ostatních, jak byla jejich stavba dokončena.

 

ZDOKONALENÉ PLYNOVÁNÍ

 

Krematoria s plynovými komorami

 

   Tato krematoria s plynovými komorami, tyto továrny na mrtvoly, to už nebyly staré, adoptované domky – to byly moderně zařízené budovy, pečlivě vymyšlené, plánované a konstruované esesdůstojníky.

   S jejich stavbou se začalo na podzim roku 1942 a prováděly ji tisíce vězňů v pracovních stavebních oddílech, které měly své oficiální názvy: Arbeitskommando Krematorium I, II, III, IV. Esesdůstojníci dávali pro stavby pokyny kápům podle svých výkresů, zhotovovaných v obrovské stavební kanceláři ústředního tábora Osvětim I. Na technických výkresech spalovacích pecí byla uvedena firma Topf a synové Erfurt a datum vyhotovení výkresu rok 1937. Z toho je vidět, že nacisté tento zločin plánovali a do nejmenších podrobností připravovali již v době hlubokého míru, dlouho před rozpoutáním druhé světové války.

   Nacismu nesmí být nikdy zapomenuto, že zneužil techniky k vědomému, záměrnému a plánovanému ničení lidí a národů, které mu stály v cestě. Postavení čtyř obrovských krematorií v Birkenau představuje vyvrcholení organisovaného násilí nacismu, aby byl zlomen každý odpor člověka toužícího po svobodě.

   Krematoria číslo I a II byla veliká a měla podzemní plynové komory, krematoria číslo III a IV byla menší, nebyla tak dobře vybavená a plynové komory měla nad zemí. Krematoria číslo I a II měla po jednom nevysokém komínu, krematoria III a IV měla po dvou komínech.

   Plány těchto krematorií, připojené k této knížce, jsou ze stavební kanceláře (Bauleitung) birkenauského tábora. Vynesla je odtamtud ing. arch. Věra Foltýnová, která tam byla zaměstnána. V srpnu 1944 jsme poslali tyto plány po Fabiánu Sukupovi do vlasti, neboť jsme tenkrát předpokládali, že krematoria i my budeme jako svědci německých zločinů odklizeni. Odklízet nepohodlné svědky byla totiž v celé třetí říši, zejména v koncentračních táborech, věc úplně všední.

   Na první pohled dělaly budovy krematoria dojem velikých pekáren. Byly to přízemní stavby německého slohu se strmou střechou, s vikýři a se zamřížovanými okny.

   Jejich nádvoří bylo obehnáno plotem z ostnatého drátu, nabitého elektrickým proudem, a bylo stále vzorně upraveno jako park. Cesty byly vysypány pískem a na pěstěných trávnících rostly květiny, které byly pečlivě ošetřovány. Podzemní plynové komory, které vyčnívaly jenom asi 50 centimetrů nad rovinu nádvoří, byly upraveny terasovitě a byly zarostlé trávníkem.

   Kdo přišel ke krematoriu po prvé, nemohl mít ani tušení, kde opravdu je a k čemu tato budova průmyslového charakteru slouží.

   Krematoria číslo I a II byla u samého tábora a bylo je vidět se všech stran, krematoria číslo III a IV byla skryta v malém lesíku a vysoké borovice a břízy zakrývaly tragedie statisíců a milionů. Toto místo se jmenovalo Březinky; odtud také německý název celého tábora: Birkenau.

   Kolem krematorií byly dlouhé a vysoké hranice palivového dříví, přivezeného drahou. Sloužilo ke spalování mrtvol hlavně v jámách.

   V krematoriích číslo I a II byly dvě podzemní komory. První, větší, byla svlékárnou a někdy také skladištěm mrtvol, druhá byla plynovou komorou.

   Svlékárna byla vybílená, uprostřed byly čtyřhranné betonové pilíře, asi čtyři metry od sebe vzdálené. Kolem zdí a kolem pilířů byly lavice, nad nimi věšáky s čísly. Podél celé jedné stěny byly vodovodní roury s výpusťovými kohouty.

   Ve svlékárně byly tabulky s nápisy v několika jazycích:

 

ZACHOVEJTE KLID!

 

UDRŽUJTE POŘÁDEK A ČISTOTU!

 

 

   A šipky ukazující na dveře s nápisy:

 

DESINFEKCE!

 

KOUPELNA!

 

   Plynová komora byla o něco kratší než svlékárna a vypadala jako společná koupelna. V jejím stropě byly sprchy, kterými však voda nikdy netekla. Po stranách byly vodovodní kohouty. Mezi betonovými pilíři byly dva železné pilíře, 30X30 centimetrů, obalené hustým pletivovým drátem. Tyto pilíře ústili betonovým stropem do travnatého porostu na nádvoří, kde byly zakončeny neprodyšnými poklopy, jimiž esesmani vsypávali cyklon. Úkolem pletivového drátěného obalu bylo, aby nikdo nemohl cyklonové krystalky zneškodnit. Tyto pilíře v našem plánku zakresleny nejsou, protože je velitelství tábora dalo do komor až později.

   Každá plynová komora krematorií číslo I a II pojala až 2000 lidí najednou.

   Před vchodem do plynové komory byly dvoukřídlové dveře, za nimi výtah, kterým se dopravovaly mrtvoly do spaloven.

   Spalovny byly v přízemí krematoria; měly 15 třístupňových pecí. Spodním stupněm se vháněl elektrickými ventilátory vzduch, ve středním stupni bylo vlastní topeniště pro palivo a v nejvyšším stupni byly silné šamotové rošty, na které se kladly dvě až tři mrtvoly, přivážené vozíky od výtahu. Pece měly silné litinové dveře, které se otevíraly přes kladku.

   V přízemí byla také pitevna, kde lékaři-vězňové ze sonderkomanda konali rozličné pokusy a pitvy za dozoru eseslékařů.

   Vedle pitevny byla popravčí síň. Její hladká betonová podlaha měla spád ke kanálu, který byl uprostřed a do kterého odtékala krev popravených. Zadní stěna popravčí síně byla černá. V popravčí síni byly také dveře, na první pohled neviditelné, které vedly do výtahu, jenž odvážel těla popravených do spalovny.

   Dále zde byla strojovna, elektromotory, ventilátory, pec pro spalování smetí a hadrů, umývárny, místnosti dozorčích esesorgánů, místnost pro tavení zlata ze zubů mrtvých, záchody a tak dále.

   Do podzemí se vcházelo z nádvoří po schodech. Pro snadnější dopravu starých, nemocných, polomrtvých a mrtvých byla betonová skluzavka; v jejím korytě klouzala těla obětí přímo před plynovou komoru.

   Krematoria číslo III a IV byla menší. Každé mělo tři nadzemí plynové komory, do kterých se vešlo najednou přes 2000 lidí, a osm pecí.

   V obou těchto krematoriích se však pracovalo více než v krematoriích číslo I a II.

   Všechna čtyři krematoria měla tedy celkem osm plynových komor, které pojaly najednou až 8000 lidí; pecí měla dohromady 46 a každá pec spálila nejméně tři oběti za 20 minut.

   Pálilo se tolik, že plameny šlehaly několik metrů nad komín a komíny žárem praskaly; proto musely být často opravovány a stahovány železnými obručemi.

   Když pece nestačily, a to bývalo často, spalovalo se v tisících na hranicích. Mrtvoly otrávených obětí se vyhodily z plynových komor na nádvoří, komory se vyčistily a plynovalo se znovu, zatím co mrtvoly byly odnášeny z nádvoří na hranice.

 

Z vlaků rovnou do plynových komor

 

   Lidé, kteří byli určeni k tomu, aby byli v Birkenau zničeni, byli přiváženi v transportech z celé Evropy, okupované Němci.

   Zpravidla už několik dní před příjezdem takového transportu se trousily pověsti, že se čeká transport francouzský, holandský, český nebo jiný, a tyto pověsti se také brzo splnily.

   Příkazy k ničení dával berlínský Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA), který podléhal přímo Himmlerovi. Hlavními vedoucími tohoto úřadu byli Eichmann, Kaltenbruner, Pohl.

   Každý transport byl před svým příjezdem hlášen veliteli sonderkomanda, který dal včas rozkaz k zatopení v pecích a ke všem ostatním přípravám.

 

   Do června 1944 přijížděly tyto vlaky do Osvětimi I, na zvláštní rampu, kde nešťastníky třídili. Toto třídění vězňové z tábora ani z jeho okolí neviděli.

   Jakmile vlak s 50 až 80 dobytčími vagony přijel k rampě, byl obklopen hustým řetězem esesstráží se psy, vězňové z Vyklizovacího oddílu Kanada otevřeli vagony a zmatení lidé byli s křikem vyháněni z vlaku.

   Úkolem oddílu Kanada na nádraží bylo především, aby byla rychle vyložena zavazadla vězňů a aby jim bylo odebráno všechno kromě příručních kabelek. Přijíždějícím řekli, že jim zavazadla budou doručena v táboře. Tomu, kdo se vzpíral zavazadlo vydat, vzali je násilím.

   Oddílu Kanada bylo pod trestem smrti zastřelením zakázáno promluvit s oběťmi. Na plnění tohoto rozkazu dávaly pozor esesstráže.

   Často se stalo, že mezi příchozími byli příbuzní vězňů z oddílu Kanada, na příklad matka vězně, který pracoval v oddílu; syn však byl bezmocný a musel pomáhat na tomto pohřbu vlastní matky za živa.

   Stávalo se také, zvláště u polských transportů, že přijíždějící věděli, co je čeká, a ptali se:

   „Jdeme do pece?“ „Jdeme do komína?“

   Když muži vystoupili z vagonů, byli odloučeni od žen a dětí a eseslékař a esesdůstojník je třídili. Prohlédli si povrchně každého a potom ukázali palcem napravo nebo nalevo – na život nebo na smrt.

   Děti šli na smrt a ženy, které se od svých dětí nechtěly odloučit, šly na smrt i s dětmi. Z ostatních žen vybrali pro tábor mladé a zdravé od 16 do 30 let, ostatní poslali do plynových komor.

   Mužů, kteří byli vybráni jako práce schopní, bývalo 15 až 20 procent.

   Lidé určení do plynových komor byli naloženi na připravená nákladní auta; než odjeli do Birkenau, bylo jim řečeno, že jedou do pracovních táborů.

   Ti, kteří byli vybráni do práce, měli jít do táborů pěšky. Před odchodem byli vyzváni ti z nich, kteří si netroufají dojít pěšky, aby také nasedli na auta, a to znamenalo – smrt v plynu.

   Nikdy nezapomeneme na dlouhé řady rychle jedoucích nákladních aut přeplněných lidmi. Ani slovem, ani náznakem jsme jim nemohli prozradit, co je čeká, a bylo to pro ně vlastně lépe.

   Jedním z největších znesvěcení všeho lidského bylo, že při každém třídění transportů, jakož i při jízdě do krematoria účinkovalo sanitní auto s červeným křížem. Auto stálo na rampě a jeho účelem bylo předstírat humanitní a sanitní službu Červeného kříže. Odjíždělo vždycky za posledním nákladem obětí a uzavíralo tento pohřební průvod. Nevezlo léky ani nemocné, nýbrž plechovky s krystalky smrtícího plynu cyklon B pro plynové komory.

   Často jsme byli svědky hrůzných výjevů.

   Tak se jednou stalo, že hladový starý vězeň volal na auto s novými oběťmi:

   „Hoďte mi kus chleba, stejně jedete na smrt!“

   Esesman, který stál nablízku, zapsal si jeho číslo a velitel tábora potrestal nejen tohoto vězně, ale celý jeho pracovní oddíl: poslal je všechny do plynu.

   Jindy vyskočil asi patnáctiletý hoch z jedoucího auta a utíkal pryč; esesmani ho však brzy našli, ztýrali a odvedli do krematoria.

   V srpnu 1943 naložili na auto asi třináctiletého hocha a odváželi ho do krematoria. Hoch několikrát seskočil s křikem, že nepojede, že chce a že umí pracovat. Esesmani nechtěli vzbudit podezření u ostatních nešťastníků a dali ho proto do vozu s červeným křížem. Ale hoch, který tušil, oč jde, rozbil okno auta a tak prosil a křičel na velitele tábora Schwarzhubra, že ho vzal nakonec do tábora, kde hoch byl až do evakuace poslíčkem u strážnice. Byl to Polák a jmenoval se Karol.

 

   V červnu 1944 dostavěli vlečku z osvětimského nádraží do Birkenau.

   V táboře procházela hlavním vchodem a vedla mezi úseky BI a BII až před krematoria číslo I a II.

   Tato vlečka byla stavěna ve dne v noci největším pracovním tempem, jaké jsme v Birkenau zažili. Při tom bylo mnoho a mnoho lidí vysíleno prací a ubito kápy; tím uzráli do plynu.

   Vlečka končila rampou se čtyřmi kolejemi, takže několik vlaků mohlo najednou vykládat své oběti, a na této nové rampě se třídilo veřejně, takže všichni vězňové z ženských i mužských táborů mohli všechno vidět.

   Tehdy bylo také v Birkenau zahájeno největší pracovní vypětí dovozem maďarských transportů. Celá řada vlaků stála od jeho krematorií až do Osvětimi a za 24 hodin bylo vyloženo, roztříděno a otráveno 14 transportů, které měly asi 20 000 lidí.

   To se dělo za strašlivých okolností.

   Ve velikém vedru, jaké tenkrát bylo, lidé umírali žízní, neboť byli nacpáni po 80 ve vagonu, cestovali nejméně čtyři dny bez vody a bez jídla, a mnozí zešíleli.

   Všude na silnicích, po kterých tyto transporty šly k desinfekční stanici a do krematorií, byly stopy, které svědčily o tom, že mnozí pochopili cíl své poslední cesty. Odhazovali součástky oděvů, malá příruční zavazadla, cenné věci, trhali bankovky, leckde jsme viděli i odhozené protézy.

   Ani esesdůstojníci a eseslékaři nemohli tehdy dobře zvládnout svůj úkol. Ačkoliv byli otrlí, opíjeli se, aby otupili své svědomí; ale i tak se museli několikrát denně střídat. Tohoto střídání se účastnili velitelé všech osvětimských táborů.

   To všechno a ještě mnoho jiných věcí jsme prožívali denně. V noci jsme slyšeli příjezdy vlaků, odjíždění automobilů, křik a nářek.

   Často jsme viděli elegantně oblečené ženy přímo z Paříže nebo z Budapešti a za několik hodin jsme je viděli znovu, jak jdou z lázně, proměněné v otroky nacistického režimu: ostříhané dohola, oblečené v hadry a v cáry a místo bot dřevěné pantofle.

   Nováčci, když pochodovali okolo táborů, snažili se zeptat se starších vězňů:

   „Kde jsme?“

   A mnozí, když zaslechli „Auschwitz“, už věděli, co je čeká . . .

 

   Když lidé přijeli automobily nebo přišli pěšky ke krematoriím, rozdělili je do dvou skupin, muže zvlášť a ženy s dětmi zvlášť, a každou skupinu zavedli do jiného krematoria.

   V krematoriu je nejdříve zavedli do „šatny smrti“. Tam je vyzvali, aby se svlékli, svůj oděv řádně složili, boty svázali a dobře si zapamatovali číslo věšáku, aby všechno po koupeli a po desinfekci zase snadno našli.

   Pak jim nařídili, aby vstoupili do koupelny, to jest do plynové komory. Potom dveře těsně uzavřeli, a místo aby spustili vodu, vsypali svrchu do železných pilířů cyklonové krystalky.

   Umírání trvalo kratší nebo delší dobu, podle toho, kolik lidí bylo v komoře a jak velká byla dávka plynu. Někdy trvalo 20, ponejvíce 30 minut; stávalo se však, že se oběti pro nedostatek plynu trápily i několik hodin.

   A esesmani, kteří obsluhovali krematoria a dostávali značnou dávku alkoholu na posilnění, se malými zasklenými okénky dívali, jak lidé umírají . . .

   Nešťastníci si někdy uvědomovali, že se připravuje něco hrozného, neboť úměrně s vysvlékáním a s vháněním do plynových komor padala maska slušnosti a zdvořilosti esesmanů, kteří z počátku se přetvařovali a s lidmi dost dobře zacházeli.

   Jakmile však viděli, že nahé oběti jsou bezmocné, ukázali se v celé své bestialitě. Bili je, tupili a hanobili. Zvláště poslední malé skupiny, které se těžko mohly do napěchované komory vtěsnat, bezohledně týrali.

   Velitel krematoria Moll byl ve svých prostředcích zvlášť nevybíravý: vháněl lidi do komor střelbou z pistole.

   Když okénkem zjistili, že oběti jsou mrtvé, zapjali vzdušné vysavače a ty vyhnaly otrávený vzduch z komor.

   Potom komoru otevřeli.

   Skýtala otřásající obraz: mrtvá těla trčela napěchovaná v zoufalých postojích, s namodralými skvrnami na prsou, mnozí byli rozdrásáni a zakrváceni.

   Stalo se, že v komoře našli mrtvou matku s dítětem, které bylo tak pevně přitisknuto k jejímu prsu, že se nenadýchalo plynu a ještě žilo. Zastřelili je tedy a hodili k ostatním mrtvolám.

   Měl-li transport méně než 100 lidí, takže by se plynování nevyplatilo, byli jeho svlečení příslušníci postříleni v popravčí síni po skupinách. Střelecký virtuos Moll stavěl lidi do pětic a snažil se střílet je jednou kulkou, „aby šetřil i střelivem“.

   Mrtvoly byly z plynových komor vytahovány a nakládány do výtahu, který je zavezl na zvláštních vozících s plechovými koryty, přizpůsobenými pecím, do spaloven.

   Z komínů se valil ve dne hustý černý kouř, jehož odporný zápach se šířil po celém okolí, a v noci z nich plápolal několik metrů vysoký plamen, který bylo vidět z veliké dálky.

   Jaký mohl být život vězňů, kteří zde žili a stále viděli tento dým a tyto plameny?

   Tyto plameny byly vlastní příčinou obecné sklíčenosti a beznaděje vězňů, což ostatní okolnosti ještě zvyšovaly.

   Esesmani i vedoucí vězňové jim také často komínem vyhrožovali.

   Když nebyly transporty, sonderkomando opravovalo a čistilo pece a plynové komory, upravovalo terén a odstraňovalo popel.

   Zbytky spálených lidských kostí byly roztloukány a lidským popelem byly vyrovnávány jámy v okolí krematorií.

   Později vozili popel do Visly.

 

Vyklizovací oddíl „Kanada“

 

   Kanada, to byla přezdívka pro Vyklizovací oddíl (Aufräumungskommando).

   Byli to vězňové v pruhovaných vězeňských šatech, kteří na nádraží třídili a nakládali na auta všechno, co přivezli lidé, kteří si přišli do Birkenau pro smrt.

   V tomto oddílu pracovali jenom židé, muži i ženy, jeho vedoucími byli také vězňové – říšští Němci a říšské Němky.

   Vyklizovací oddíl Kanada byl sestaven v létě roku 1942 v Osvětimi I. Jeho denní směna měla 100, noční 50 vězňů; kromě toho přicházelo do Osvětimi I 100 žen na denní a 100 žen na noční směnu z Birkenau. Tak tomu bylo až do konce roku 1942.

   V lednu 1943 byli muži z Kanady přestěhováni do Birkenau, do bloku číslo 16 v táboře BIb, a oddíl byl zvětšen, protože transportů přijíždělo stále více. Jeho denní směna měla 400 mužů a 200 žen, noční směna 150 mužů a 200 žen. Do práce se chodilo i tentokrát do Osvětimi I.

   V létě 1944 bylo skladiště věcí, které nováčci přivezli, přeloženo z Osvětimi I do Birkenau, do tábora BIIg, kterému se říkalo Effektenlager (skladiště svršků), kde byla umístěna také celá Kanada, mužové i ženy.

   V Osvětimi I pracovala Kanada v malém táboře, obehnaném ostnatým drátem, s jedním blokem zděným a s pěti bloky dřevěnými. Kromě toho zde byla menší budova: desinfekční stanice pro odhmyzování svršků. Kolem drátěného plotu stály vysoké dřevěné budky s esesstrážemi s kulomety.

   Balíky, které si noví vězňové přivezli, se házely bez ladu a skladu do těchto bloků, a když byly bloky přeplněné, házely se na nové prostranství.

   Ačkoliv vězně z Kanady nutili k práci bitím a jinými tresty, Kanaďané ji sabotovali, takže udělali málo. Balíky i roztříděné předměty, na příklad pokrývky, prádlo, peřiny, boty, léky a jiné potřebné věci pro Německo důležité, ležely celé týdny na dešti, zapařily se a staly se zcela nepotřebnými.

   Na první pohled dělaly všechny tyto věci dojem velikého výročního trhu.

   Některým esesákům nezáleželo na věcných hodnotách předmětů dovážených transporty.

   Vězni z Vyklizovacího oddílu Kanada, který v létě roku 1944 poukázal na obrovské škody, vznikající neodborným uložením předmětů, odpověděl dozorčí esesák:

   „Na tom nezáleží, hlavní je, že zničíme všechny židy.“

   V pátém roce války, kdy národy v celé Evropě trpěly nedostatkem a podvýživou, třídily se v Birkenau celé vagony potravin, oděvů, prádla a léků. Zčásti si tyto věci rozebrali vězňové z Kanady, zčásti je zničilo neopatrné zacházení a počasí, část byla posílána do říše.

   Zvláštní skupina vězňů z Kanady párala šaty, roztrhávala boty, prohlížela rozličná mazadla, tuby past a krémů, aby v nich objevila cenné předměty, jako zlato, brilianty, cizí valuty a podobné, které tam bývaly ukryté.

   Někteří při tom úmyslně ničili všechno, co jim přišlo do rukou, trhali dolary a jiné bankovky, rozbíjeli hodinky a ostatní věci.

   Dozor nad prací Kanady vykonávali esesmani, kteří se opíjeli lihovinami, které se nováčci přivezli a které jim odebrali. Několikrát se stalo, že esesmani sami byli potrestáni táborovým gestapem a odstraněni, protože kradli cenné věci, které u nich byly potom při domovních prohlídkách nalezeny.

   Při odchodu z této práce byli Kanaďané pečlivě prohlíženi, často také vysvlečeni do naha a před vstupem do tábora znovu kontrolováni. Nic však nepomohlo, vždycky se našly cesty, jak věci propašovat. A pašovalo se všechno, hlavně léky.

   Nezasvěcení o původu těchto předmětů někdy nevěděli.

   Esesdůstojník, který přijímal vlak s takto roztříděnými věcmi pro Berlín, na svůj dotaz, odkud jsou, dostal odpověď:

   „To všechno vyrobili vězňové, kteří zde pracují v dílnách.“

   Kanada byla pramenem, v kterém se získávaly prostředky pro snesitelnější život v táboře.

   Pro přípravu útěků jsme dostávali z Kanady peníze, šatstvo, prádlo, kompasy, dalekohledy, paruky i české legitimace, které si přivezli nováčci. Také fotografické přístroje jsme dostali z Kanady do tábora a příslušníci tajné organisace pořídili několik snímků při výběru lidí do plynu, které jsme potom poslali do zahraničí prostřednictvím partyzánů.

   Mnohým vězňům se však práce v Kanadě stala osudnou. Byli-li chyceni, když pronášeli zakázané předměty, hlavně cenné věci, byli krutě potrestáni, i smrtí.

   Ale Kanaďané měli také špatné vlastnosti. Mnozí se chovali hrubě a starali se pouze o sebe. Zlato a bohatství na ně působilo i ve stínu smrti. Snad si myslili, že si za ně koupí svobodu a život.

   Z našich krajanů byli v tomto oddílu dva Slováci, kteří se nechovali dobře.

   Do bloku, v kterém Kanaďané v táboře bydleli, mohl každý. Vypadalo to v něm jako na bazaru: hedvábné prádlo, kolínská voda, drahé mýdlo, kožišiny, boty, zapalovače, nože, dámské kabelky a mnoho, mnoho jiného. Ani prohlídky esesmanů nezabránily mistrům pašeráckého umění, aby věci do tábora nedopravili.

   Snad jenom v Birkenau se mohlo stát, že kápo z Kanady podplatil celou esesstráž u brány tábora – a strážní esesmani leckdy přísnou a pečlivou prohlídku jenom předstírali.

   Kápo z Kanady byl typický táborový „bohatýr“, který rozdával plnýma rukama. Podplácel každého a tak se zajišťoval pro pozdější časy, ale nezajistil se. Neboť téměř všichni kápové z Kanady byli při něčem přistiženi a zastřeleni.