Jdi na obsah Jdi na menu
 

Továrna na smrt - 2

PÉČE O ZDRAVÉ

 

Bydlení

 

   Bydlení je výraz pro Birkenau příliš ušlechtilý.

   V Birkenau se nebydlelo, tam se leželo většinou v dřevěných barácích 9X40 metrů, které byly původně určeny za stáje pro německé polní tažení v Africe; byly bez oken, s nedostatečným osvětlením a větráním střešními světlíky.

   Na obrázku připojeném k této knížce je půdorys a řez takovým barákem.

   Při vchodu do baráku byl po levé straně pokoj blokältesteho, často přepychově zařízený, s nábytkem, s koberci a se záclonami; po pravé straně byla pisárna s evidencí blokového osazenstva a s balíčky vězňů.

   Uvnitř bloku byly po obou stranách tři palandy nad sebou.

   Plocha pro šest lidí byla 1,80X2,60 metru, takže vězeň měl asi 0,80 čtverečního metru, na nichž žil, jedl, spal a odkládal své věci.

   V bloku bývalo 400 až 500 lidí. Nábytek nebyl, sedělo se na palandách a na topném cihlovém kanálu, který probíhal středem. Dvě spodní palandy však byly tak nízké, že se na nich dalo jenom ležet.

   Topný kanál spojoval dvě pece, které stály na obou koncích bloku. Výška kanálu byla asi 50 centimetrů, šířka 60 centimetrů. Zatopilo-li se v pecích, šel kouř kanálem do komínů. Topení bylo ovšem nedostatečné a palivo si museli vězňové opatřovat sami.

   Bloky byly postupem času vybíleny nebo také vymalovány a trámy krovu byly opatřeny nápisy, které měly vězně povzbuzovat.

 

   V žádném bloku nesměly chybět dva nápisy:

 

VAŽ SI SVÝCH PŘEDSTAVENÝCH !

 

 

S KLOBOUKEM V RUCE PROJDEŠ CELÝM SVĚTEM –

PROTO V BLOKU ČAPKU DOLŮ !

 

Jiné nápisy byly:

 

JEDNA VEŠ – TVOJE SMRT !

 

PRÁCE OSVOBOZUJE !

 

BLOK JE TVŮJ DOMOV !

 

BUĎ ČISTOTNÝ !

 

BUĎ PILNÝ A POSLUŠNÝ !

 

   V bloku nebyla umývárna ani záchod.

   Bylo přísně zakázáno vycházet v noci z bloku, a proto byly vzadu, mezi spícími vězni, umístěny dvě kádě na výkaly, které často přetékaly. V noci nebo ráno se kádě vynášely a vyprazdňovaly do ústředních záchodů, které zůstanou navždy chloubou nacistické vynalézavosti v oboru hygieny.

   Představte si dřevěný barák 9X40 metrů s šesti řadami betonových podezdívek s dírami – zařízení pro 250 lidí. Ráno po budíčku byla v tomto hromadném záchodě nejenom úžasná tlačenice, ale také nesnesitelný zápach.

   Umývárny byly v protějším baráku stejných rozměrů. Tímto barákem probíhaly tři železné roury s malými otvory, jimiž vytékala voda do dřevěných koryt. V umývárnách bylo stále dost místa, protože většina vězňů se nemyla. Měli málo mýdla, ručník měl jenom málokdo.

   Takové zdokonalené poměry vládly však teprve v poslední době a byly proti roku 1942 a 1943 znamenité.

   Tehdy totiž nebylo pitné vody vůbec, a kdo si ji opatřil, prodával ji za chléb. A jeden vodovodní kohoutek na záchodě sloužil celému táboru. Také umývárna nebyla a čistotní se umývali v misce, z které jedli. Často se stávalo, že nemocní použili téže misky jako záchodu.

   Podobně jako bloky dřevěné vypadaly starší bloky zděné v ženských táborech BIa a BIb. I jejich plány jsou připojeny k této knížce.

 

Stravování

 

   Hlavní příčinou tělesného vyčerpání, chorob a umírání vězňů byla nejenom špinavá a nedostatečná strava, ale přímo hlad.

   Příděly jídla byly ve všech německých koncentračních táborech stejné. Zatím co však tisíce vězňů strádaly a hynuly nedostatkem potravin, kazilo se jich jednak v birkenauském táboře veliké množství, jednak se plné vagony nejvýživnějších poživatin odvážely do říše.

   Potraviny přivážely do Birkenau hlavně hromadné židovské transporty z celé Evropy okupované Němci. Holanďané si vozili kakao, čokoládu, kondensované mléko, máslo, sýry a ovesné vločky. Řekové si přiváželi fíky, olivy, rozinky, mandle, sýry, citrony a pomeranče. Francouzi čokoládu a konservy. Maďaři měli s sebou veliké množství slaniny, uzeného masa, husího sádla a gulášových konserv. Belgičané si vozili hlavně sušené i čerstvé ovoce a marmeládu. Němečtí židé přiváželi nejméně: margarin, sacharin, vitaminy, polévkové kostky, umělý med a jiné. Z Čech a ze Slovenska přišlo do Birkenau nejlepší jemné pečivo, suché salámy, vepřové sádlo, domácí chléb.

   Bylo sice přísně zakázáno odnášet tyto potraviny z nádraží, kam přijížděly nové transporty, nebo ze skladišť, ale i zde platilo: nedat se chytit.

   V táboře bylo stále velmi málo nádob na jídlo. Většinou se používalo dvoulitrových červených plechových misek. Rozdávaly se před samým jídlem. Na jejich čistotu se mnoho nedbalo, a kdo měl rád čistou misku, nosil ji pořád při sobě. Často si vězňové dělali primitivní plecháčky z plechových odpadků.

   Lžíci musel také každý nosit s sebou, aby o ni nepřišel, a ačkoliv si vězňové přiváželi tisíce nožů, museli si v táboře udělat z plechů nožům podobné nástroje, aby si mohli krájet chléb, protože nože, které si přivezli, jim odebrali.

   Ráno dostal vězeň půl litru hořkého odvaru z kávoviny nebo „čaje“ z trav, v poledne litr polévky z tuřínu a z brambor, večer čtvrt bochníku chleba (350 gramů) a kousek margarinu, desetinu nebo dvanáctinu kostky. Salám, jehož denní příděl pro jednoho vězně vážil 30 g, přiděloval se jen tehdy, když nebyl margarin. Dvakrát týdně dostal každý vězeň lžičku řepné marmelády.

   S takovou stravou mohl nováček při těžké práci vydržet asi tak tři měsíce, ovšem jenom tenkrát, když přišel zdravý a silný. Nedostal-li však včas pomoc, musel zahynout vysílením, měl-li to štěstí, že ho při práci neubili nebo neonemocněl-li věčnou táborovou chorobou: úplavicí. Pomoc mu mohli poskytnout starší vězňové, kteří uměli „organisovat“ nebo kteří ho „organisovat“ naučili.

   Tábor dostával potraviny pro všechny své vězně. Ale příděly po mrtvých, kterých bylo denně několik set nebo i tisíc, zůstaly, a tak se mnoho ušetřilo a ve skladištích zbyly veliké přebytky.

   Jediní vězňové, kteří byli odměňováni zvýšeným přídělem potravin, byli kápové-Němci. Obyčejní vězňové měli dostávat dvakrát týdně přídavky chleba a salámu. Dostali-li je opravdu, záleželo na libovůli vězně, který spravoval skladiště potravin.

   Táborové kuchyně v Birkenau, zejména kuchyně pro muže, vařily nejhůře ze všech koncentračních táborů v Německu, protože esesáku Händlerovi, šéfovi všech kuchyní mužských táborů, rozprodával jeho důvěrník vězeň potraviny za zlato, za brilanty, za hodinky a za všechno, co mělo cenu. Nařídil vařit brambory se zablácenými slupkami, takže polévky byly špinavé a odporně páchly. „Káva“ ani „čaj“ neviděly cukr nikdy; masa a margarinu bylo v polévkách co nejméně.

   Z Portugalska, ze Švédska a ze Slovenska byly posílány vězňům malé balíčky, většinou se sardinkami a s čokoládou. Ale to by nebyl tábor Birkenau, aby vězňové, zejména židé, dostali tyto zásilky v pořádku. Jejich vydávání záviselo na náladě velitele tábora.

   Často byly celé zásilky velitelstvím tábora zabaveny, vězňové však musili potvrdit, že je dostali. Jindy zase esesmani dobré věci z balíčků vykrádali. Někdy velitelství tábora rozdělilo zabavené balíčky kápům a blokältestům jako zvláštní odměnu za „dobrou práci“.

 

Bez pitné vody

 

   Sytý hladovému nevěří!

   Je-li člověk volný, nedovede si dobře představit, jak je tomu, kdo nemůže projevit svou vůli, jak je nesvobodnému, otrokovi.

   Teprve když se nám nedostává vzduchu, uvědomujeme si vlastně, že vzduch je a že je pro náš život nezbytný. Totéž platí o vodě.

   Řekli jsme už, že v Birkenau nebyla pitná voda, že tam byly jenom výstražné tabulky „Kein Trinkwasser!“ a že zdraví i nemocní pili tedy vodu jedovatou.

   Když jsme v roce 1942 přišli do Birkenau, byla tam voda nažloutlá, kalná, a staří vězňové nás před ní varovali. Proto jsme si vodu převařovali a sladili ji cukerinem. Později jsme si opatřovali vodu esesáckou; byla to dobrá pitná voda, zvlášť pro esesáky dovážená. Také za tuto vodu se muselo platit chlebem.

   Z nalezených dokladů dnes víme, že esesáci měli přímo z Berlína přísně zakázáno pít birkenauskou vodu, ba nesměli v ní ani mít nádoby – takový měli berlínští páni strach, aby se mezi esesáky nešířily nakažlivé nemoci.

   Vratislavský profesor, který na Himmlerův rozkaz vyšetřil vlastnosti birkenauské vody, napsal o ní ve svém posudku ze dne 26. března 1941:

   „Tato voda se nehodí ani na vyplachování úst.“

 

Finská lázeň Sauna

 

   Vědecká práce a vůbec celá činnost nacistických lékařů v koncentračních táborech byla už posouzena odborníky a také odsouzena soudy nad těmito válečnými zločinci.

   I bez odborných znalostí každý pozná, že se nacističtí lékaři dopouštěli v koncentračních táborech stále zločinů proti lidskosti. Nemůžeme zapomenout na lékaře-esesdůstojníka, který řádil v Birkenau na začátku roku 1943. Jeho koníčkem byla finská lázeň Sauna.

   Tuto lázeň tvořily v Birkenau dvě místnosti oddělené od sebe vzduchotěsnými dveřmi.

   V chodbě se vězňové svlékli a odevzdali šaty a prádlo k odvšivení.

   V první místnosti byla mohutná cihlová pec, v níž se několik hodin před začátkem koupele silným žárem rozpalovaly do běla veliké kameny. U stěny proti peci byly stupňovitě upravené primitivní lavice, které stoupaly téměř až ke stropu.

   Na tyto lavice se posadili nazí vězňové, tolik, kolik se jich tam vešlo. Jeden seděl vedle druhého, zdraví se dotýkali chorých, z nichž mnozí měli nakažlivé kožní vyrážky.

   Potom byly rozžhavené kameny polity vodou. Hustou parou se začala vyhublá, nemocná a zubožená těla vězňů prudce potit. Nejvíce se potili nováčkové, kteří si vylezli na nejvyšší lavice. S každého tekl proudem pot, smíšený se špínou a s hnisem mokvajících boláků.

   Když už někteří omdlévali, otevřely se vzduchotěsné dveře druhé místnosti, kam byli nazí vězňové vehnáni pod ledové sprchy za křiku a za mávání holí dozorčích vězňů. Po této koupeli následovalo utírání, a to vždy 10 vězňů jedním ručníkem.

   V místnosti, v které se vydávalo prádlo a odvšivené šatstvo, nastal zatím nepopsatelný chaos, při čemž se zpravidla na posledního nedostalo. I při tom rozhodovalo pěstní právo silnějšího.

   Výsledkem této lázně byly smrtelné zápaly plic – a to byl účel, který eseslékař sledoval.

   O pokusech, které eseslékaři v Birkenau prováděli s lidmi, ještě uslyšíme.

   Na tomto místě uvádíme dopis, který poslal lékař dr. Rascher, eseshauptsturmführer dachovského koncentračního tábora, dne 17. února 1943 „říšskému vedoucímu eses a šéfovi německé policie“ Himmlerovi v Berlíně o svých hrůzných pokusech, které chtěl konat místo v Dachau v Osvětimi, protože Osvětim se mu pro ně zdála vhodnější:

 

   V příloze Vám předkládám krátký přehled výsledků, dosažených při ohřívacích pokusech živočišným teplem na vychlazených lidech.

   Nyní pracuji na pokusech s lidmi, čímž chci dokázat, že lidé, vychlazení suchým mrazem, mohou být stejně rychle zahřáti jako ti, kteří byli vychlazeni ve studené vodě.

   Říšský eseslékař esesgruppenführer Grawitz o tom velice pochyboval a myslel, že to mohu dokázat teprve pokusy. Až dosud jsem vychladil venku asi 30 neoblečených lidí za 9 až 14 hodin na 27 až 29 stupňů Celsia. Po době, která odpovídala transportu jedné hodiny, položil jsem pokusné osoby do horké lázně. Až dosud se ohřál každý pacient úplně nejdéle za hodinu, ačkoliv mu částečně omrzly ruce a nohy do běla. U některých pokusných osob vznikly příštího dne po pokusech únava a lehké zvýšení teploty. Při tomto mimořádně rychlém ohřívání jsem ještě nemohl pozorovat úmrtí.

   Zahřívání Saunou, které jste, vysoce vážený pane říšský vedoucí, nařídil, jsem nemohl ještě provádět, neboť v prosinci a v lednu bylo venku pro tyto pokusy příliš teplé počasí. Nyní je tábor uzavřen pro tyfus a já proto nemohu pokusné osoby dopravit do esessauny. Dal jsem se několikrát očkovat a vedu pokusy v táboře sám dále, ačkoliv je v táboře tyfus.

   Nejjednodušší by bylo, kdybych byl brzy přeložen k eseszbraním a mohl jet společně s Neffem do Osvětimi a tam rychle ve velikém řadovém pokusu objasnit znovuzahřívání zmrzlých. Osvětim je pro takový řadový pokus v každém směru vhodnější než Dachau, neboť je tam chladněji, a protože osvětimský prostor je veliký, není tam celá věc tak nápadná. (Pokusné osoby totiž řvou, když příliš mrznou.)

   Je-li, vysoce vážený pane říšský vedoucí, ve Vašem úmyslu, aby tyto pro pozemní armádu důležité pokusy byly v Osvětimi (nebo v Lublině nebo v kterémkoliv jiném táboře na východě) provedeny, prosím co nejposlušněji, abyste mi dal brzy příslušný rozkaz, aby se mohlo ještě využít poslední části zimy.

 

Dovoleno je jenom to, co je nařízeno!“

 

   Těžko lze stručně říci, co všechno bylo v táboře zakázáno, zač se trestalo a jak se trestalo.

   Bylo zakázáno pohybovat se v blízkosti drátěných plotů, aby starší vězňové nemohli informovat kolemjdoucí průvody nováčků do plynových komor, účastníky vlastních pohřbů, o tom, co je čeká.

   Stejně přísně bylo zakázáno hledět na pochodující ženy.

   A neméně přísně bylo zakázáno jíst nebo kouřit v pracovní době a mnoho, mnoho jiného.

   Těžkým přestupkem bylo také psaní dopisů do sousedních, hlavně ženských táborů v Birkenau; četní vězňové tam totiž měli příbuzné.

   Nejlépe vystihl situaci jeden esesdůstojník, který řekl: „Dovoleno je jenom to, co je nařízeno! Co není nařízeno, je zakázáno a přísně se trestá!“

   Nováček se nikdy nedověděl, co smí, a proto byl poučován klackem.

 

Táborové gestapo

 

   Úřední název táborového gestapa byl Politische Abteilung (Politické oddělení). Jeho ústředna byla v Osvětimi I.

   Toto inkvisiční zřízení mělo své špiony a slídilo mezi vězni, mezi soukromými zaměstnanci a mezi esesmany. Jeho agenti chodili po všech prostorách táborů, všechno prohlíželi a prohlíželi také překvapené vězně i soukromé zaměstnance. Projížděli na kolech, na motocyklech i v autech, pečlivě sledujíce každý nedovolený styk vězňů s esesáky nebo se soukromými zaměstnanci.

   Pověstnými členy tohoto gestapa byli Boger, Broad a Grabner, vyškolení esesdůstojníci, kterým se tak poskytovala příležitost, aby se uplatnili. Proto se horečně činili a jejich přičiněním zahynuly tisíce lidí.

   Je třeba vysvětlit úkol a účel politického oddělení gestapa uvnitř koncentračního tábora a zejména v takovém táboře, jakým byl vyhlazovací tábor Osvětim-Birkenau. Osvětim byla poslední stanice vězňů, a to i vězňů politických, kteří tam byli posíláni svým domovským gestapem s akty označenými RU (Rückkehr unterwünscht=návrat nežádoucí). Tam měl tedy každý nežádoucí vězeň „zmizet“. Nebylo určeno jak a kdy. To bylo ponecháno na libovůli správy koncentráku.

   Nacisté předpokládali, že politicky myslící a jednající vězňové se projeví daleko svobodněji v kolektivu stejně postižených v koncentračních táborech než odsouzenci ve vězeních a v samovazbách.

   A v tom spočíval úkol politických oddělení, ve skutečnosti gestapa, v koncentračních táborech. Z jiných táborů i z gestapa byli do Osvětimi posíláni nebezpeční političtí vězňové, kteří se neměli nikdy vrátit. Tito vězňové byli doprovázeni svými dokumenty. Byli mezi nimi i vězňové židovského původu, kteří nebyli nikdy z transportu posíláni do plynových komor. Jejich dokumenty v táborové kartotéce byly označeny zvláštní poznámkou.

   Tito vězňové byli zařazeni do práce. Někteří z nich byli jak na bloku, tak na pracovišti sledováni a hlídáni a vedla se další evidence jejich politického života. Nacisté předpokládali, že jejich politická činnost se nějak projeví a bude pokračovat i v koncentračním táboře.

   Esesáci politického oddělení v Osvětimi i Birkenau tušili existenci odbojových skupin, znali i některé „podezřelé“ politické protifašistické vězně, ale zřídka kdy se jim podařilo je dopadnout.

   Gestapáci pracovali nejrafinovanějšími methodami, aby vnikli mezi vězně. Kupovali si je za lehčí práci a jídlo, aby pro ně pracovali jako důvěrníci. To se však brzy poznalo, a když byl takový zrádce odhalen, dlouho nežil – nebo šel na transport.

   Esesáci se dokonce převlékali do vězeňských šatů a pracovali jako vězňové, zúčastnili se „organisování“ a i jinak se snažili vniknout do života vězňů. Nejvíce se namáhali, aby získali informace a doznání od těch vězňů, které uvěznili v osvětimském bloku 11, z nichž většina byla odsouzena k smrti zastřelením. S oblibou posílali do vězeňských cel vězně, kterým slíbili život nebo propuštění, když vyzvědí ještě před smrtí od jiných, již k smrti odsouzených, to, co si gestapáci přáli. Esesmani dobře znali psychologii vězňů odsouzených na smrt a dovedli jí zneužívat. Věděli, že každý má někoho blízkého, milého, kterému by chtěl poslat poslední vzkaz. A tak se mnozí z odsouzenců ještě před smrtí svěřovali spoluvězňům. Vcelku však zůstal kolektiv politických vězňů pevný, a i když nějaká akce selhala, zůstala isolována.

   Agenti politického oddělení také bedlivě střežili tajemství Birkenau, aby neproniklo do světa. Mluvit o tom, co se v Birkenau děje, bylo přísně zakázáno.

 

Útěky z tábora

 

   Když některý vězeň utekl, rozezvučela se táborová siréna a všichni vězňové museli ze svých pracovišť do tábora.

   V táboře se konal apel, to jest sčítání vězňů a zjišťování, kdo vlastně chybí, protože se někdy nevědělo, kdo utekl.

   Tento apel trval často několik hodin a všichni vězňové museli po celou tu dobu stát, zatím co esesmani a kápové prohledávali celý tábor a jeho okolí.

   Kdo utekl a byl dopaden, upadl nejprve do spárů táborového gestapa.

   Tam ho vyšetřovali, jak útěk provedl a s kým byl ve spojení.

   Byl-li dopaden s penězi nebo dopustil-li se na útěku krádeže, oběsili ho po několika dnech nebo týdnech pobytu ve vězení.

 

   Mistry v organisování útěků byli Rusové.

   V říjnu 1942 se podařil sovětským válečným zajatcům jeden z nejodvážnějších útěků hromadných.

   Večer po apelu je poslali v doprovodu esesmanů, aby prohledali terén po jakémsi vězni, který uprchl nebo se někde ukrývá.

   Jakmile se Rusové octli u vysokých budek stráží, vyvrátili s pokřikem „Urááá!“ budky i se strážemi a za zmatku utekli.

   Později přišlo do Birkenau ještě několik menších transportů sovětských válečných zajatců s několika vyššími důstojníky. Táborové podmínky snášeli dobře, navzájem se podporovali a neměli odpovědné funkce v táboře.

   Útěky prováděli Rusové obyčejně tak, že si při práci v pracovním oddílu vykopali v zemi úkryt. Potom, připraveni a zásobeni na cestu, zmizeli před samým skončením práce v úkrytu. Vchod do úkrytu zakryl za uprchlíky některý jejich kamarád.

   V noci pak úkryt opustili, proplížili se mezi esesáckými strážemi a prchali na východ, k ruské frontě.

   Na jaře roku 1944 řvala poplašná siréna okolo 17. hodiny denně a tak hlásila útěk některého Rusa nebo celé skupiny.

   Nikdy se však nestalo, že by některého Rusa přivedli. Utéci nebylo tak těžké jako projít okolím za územím tábora, jež bylo osídleno obyvatelstvem, které smýšlelo vůči vězňům nepřátelsky a jejich útěky vyzrazovalo.

   Také v ženském táboře se podařilo několik útěků jenom ruským ženám.

 

   Na začátku roku 1943 dopravili do Birkenau dva rodinné příslušníky vězně, který utekl, a celý tábor musel pochodovat kolem uprchlíkovy matky a nevěsty. Nešťastné ženy držely v rukou tabuli s oznámením, že příbuzenstvu toho, kdo se pokusí o útěk, hrozí smrt.

   Jiné divadlo se událo na jaře roku 1944: celý tábor musel pochodovat kolem mrtvol vězňů, sedících na židlích, kteří byli zastřeleni na útěku.

   Útěky však neustávaly. Každý uprchlík byl přesvědčen, že živý z Birkenau nevyjde, neuteče-li.

   Celkem uprchlo z Birkenau několik set vězňů a mnozí měli to štěstí, že nebyli dopadeni.

 

   Jeden z pokusů o útěk z jara 1944 se udál na příkaz podzemní vězeňské organisace. Tehdy se připravilo k útěku pět vězňů: tři byli z Osvětimi I (jejich pracovní oddíl pracoval v Birkenau), dva z Birkenau. Do úkrytu uvnitř velkého řetězu stráží jim kamarádi dopravili potraviny a jiné potřeby, kompas, mapy, nože a také dvě pistole.

   O 16. hodině hlásila siréna útěk a pracovní oddíly musely z pracovišť do tábora.

   Všichni esesmani a kápové hledali uprchlíky – pět vězňů však chybělo, a proto stál celý tábor, všichni vězňové, až do pozdního večera.

   Příští noc byli tři uprchlíci zastřeleni při pokusu proplížit se řetězem esesstráží, dvěma se podařilo stáhnout se do úkrytu. Nazítří zjistila podzemní organisace, že jeden z nich byl těžce zraněn a že potřebuje lékařské ošetření, druhý pak že je velice stísněn osudem svých kamarádů.

   Do úkrytu přišel vězeň-lékař, který raněného ošetřil a hlásil organisaci, že jeho stav je beznadějný. Zatím musel celý tábor pochodovat kolem tří mrtvol zastřelených kamarádů.

   Oba vězňové byli v úkrytu zásobováni potravinami a vodou a situace, nebezpečná pro uprchlíky i pro členy organisace, vyvrcholila, když se raněný po třídenním pobytu v úkrytu rozhodl, že se sám přihlásí.

   Organisace se usnesla, aby raněný byl otráven, a poslednímu z pěti kamarádů se útěk přece jenom podařil.

 

   Hodně těch, kteří byli popraveni za pokus o útěk nebo byli dopadeni při útěku, se stalo obětí své důvěřivosti vůči úplatným esesákům předstírajícím soucit s vězni.

   Jedním z takových špiclů byl blokführer Schneider. Zaváděl s vězni důvěrné hovory, přehlížel jejich malé přestupky a dával jim najevo svou blahovolnost a spokojenost, když pro něj vydatně „organisovali“. Sliboval jim také pomoc při útěku.

   Dva polští vězňové „zorganisovali“ pro Schneidra mnoho cenných věcí a smluvili si s ním, že je zavede za veliký řetěz stráží, aby mohli utéci.

   A opravdu.

   Jednoho dne neodešli s pracovním oddílem a esesák Schneider si pro ně podle ujednání přišel s úředním lístkem, aby je předvedl k výslechu. Poláci, připravení na útěk, odešli sice se Scheidrem, ale Schneider je odvedl místo za řetěz stráží do bunkru a udal je táborovému gestapu pro pokus o útěk spojený s podplácením příslušníka eses. Oba vězňové byli potom vyšetřováni, mučeni a nakonec oběšeni. Jejich výpovědi o Schneidrovi jim jenom přitížily.

   Nikdy bychom se nebyli dověděli, jak byli dopadeni a kdo zrazoval – mrtvý oběšenec to však prozradil po smrti.

   Než byl v krematoriu spálen, přečetli si vězňové ze sonderkomanda slova napsaná na jeho těle inkoustovou tužkou:

   „Zradil nás blokführer Schneider, pomstěte naši smrt!“

 

   Jiný příklad je ještě větším dokladem zvrhlosti esesáků:

   Náš kamarád, Slovák Bulo Langer, objevil mezi esesáky, kteří sloužili jako Volksdeutsche (soukmenovci), svého bývalého spolužáka, jenž docházel do tábora jako blokführer. Spolužák se Langrovi nabídl, že mu dopomůže k útěku. Žádal jenom, aby Langer opatřil finanční prostředky a zásoby, a Langer se čtyřmi kamarády „zorganisoval“ všechno, co esesák žádal.

   Langer nás vybízel, abychom utekli také, že slovenský esesák, jeho bývalý spolužák a přítel z mládí, je naprosto spolehlivý.

   Nešli jsme a ráno rozhodujícího dne jsme se s Langrem rozloučili a dívali jsme se, jak kamarádi, připravení k útěku, vycházejí s pracovními oddíly z tábora.

   Esesák ještě s jedním svým kolegou slovo dodrželi. Přišli na pracoviště, kde byl Langer s kamarády, a vyžádali si je od kápy na nutné práce za velikým řetězem stráží. Kamarádi prošli v doprovodu esesáků strážemi a těšili se, že se jim útěk podaří.

   Esesáci šli s nimi asi dva kilometry, potom se zastavili a všech pět, kteří šli dál, zezadu postříleli. Pak mrtvoly oloupili a veliteli tábora ohlásili, že zastřelili pět vězňů na útěku. Dostali peněžitou odměnu a třídenní dovolenou.

   Zákeřně zavraždění nešťastníci byli večer dovezeni do tábora, posazeni u vchodu do tábora na židle a vězňové, vracející se z práce, museli se na povel „Vlevo hleď!“ dívat na znetvořené obličeje kamarádů.

   Lagerälteste Danisch stál před skupinou mrtvol a vykřikoval horlivě jako jarmareční prodavač:

   „Tak zhyne každý, kdo se pokusí o útěk!“

 

   Pro útěk byl zabit také esesman Pestek, rumunský státní příslušník. Pestek spolupracoval s partyzány a nabízel několika vězňům, že jim pomůže utéci, těžko však mohl získat důvěru po zkušenostech s jinými esesmany.

   Asi v květnu 1944 uprchl z Birkenau Jaroslav Lederer z Plzně, prý důstojník československé armády. Převlečen do esesuniformy ujel s Pestkem na kole.

   Odvážný Pestek se potom vrátil znovu do tábora, aby pomohl k útěku ještě jiným vězňům.

   Jeden z nejstarších birkenauských vězňů, Josef Neumann z Medzilaborců, vězeň číslo 29 867, vypravuje o svém spojení a o pokusu o útěk s Pestkem toto:

 

   Po těžkých začátcích v Birkenau z jara roku 1942 byl jsem zařazen do leichenkomanda, pracovního oddílu sběračů mrtvol. Mým úkolem bylo navštěvovat denně jednotlivé tábory, zjišťovat počet mrtvých za posledních čtyřiadvacet hodin, abychom je potom na vozíku odváželi do kůlny, která sloužila za márnici. Tohoto zaměstnání jsem si velice vážil, neboť jsem se mohl svobodně pohybovat a tak mít jedinečnou příležitost připravit se na útěk.

   V březnu 1944, po zničení rodinného tábora českých židů, oslovil mne blokführer Pestek, kterého jsem znal stejně dobře jako mnohé jiné esesáky.

   „Nejsem tím, za kterého mne považujete,“ řekl mi Pestek, „třebaže jsem v esesuniformě. Jsem Rumun a jsem si vědom svých povinností. Nikdy jsem vězni neublížil. Jsem členem illegálního podzemního hnutí, jezdím týdně do Katovic a do Krakova, kde odevzdávám zprávy o všem, co se v táboře děje. Chci celý tábor zachránit.“

   Nedůvěřoval jsem mu a projevil jsem zdrženlivost, ale Pestek pokračoval:

   „Vidíte přece, jaké nebezpečí vám hrozí. Nestačí vám katastrofa rodinného tábora českých židů? Co podniknete, až dojde na ostatní tábory a na vás? Rozhodněte se, já vás odtud vyvedu!“

   O Pestkově nabídce jsem se svěřil kamarádovi. Varoval mě a na několika případech takové spolupráce, které skončily nešťastně, mi dokazoval nesmyslnost spojení vězně s esesákem.

   Uznal jsem jeho důvody a Pestkovi jsem se vymluvil strachem o sestru a o jiné sourozence, kteří byli také vězněni v Birkenau: svým útěkem bych je všechny uvrhl do nebezpečí života.

   Pestek chápal sice moji nedůvěru, ale přesto se mě snažil přemluvit, že to se mnou myslí dobře. Já jsem mu však nevěřil.

   Za několik neděl po mé rozmluvě s Pestkem zmizel s ním také Jaroslav Lederer z rodinného tábora českých židů. Ukázalo se, že Pestek byl jediný esesák, který to myslel poctivě, a já že jsem chybil. Pestek přinesl Ledererovi nejenom esesácký stejnokroj, ale také jízdní kolo, a jako službu konající blokführer ujel společně s Ledererem. To bylo veliké překvapení netoliko pro esesáky, ale i pro vězně, zvlášť pro mne. Litoval jsem, že jsem Pestkovi neuvěřil, a pracoval jsem na nové přípravě k útěku.

   Dne 25. května jsem byl upozorněn, že se bývalý esesák partyzán Pestek vrátil v esesáckém stejnokroji do tábora a že na mne čeká v nedostavěném baráku v úseku BIII, zvaném Mexiko. To se stalo takto: Když jsem vcházel branou do tábora, přistoupil ke mně jeden blokführer a důkladně mě prohledal. Přitom mi vložil do kapsy nějaký lístek, na kterém bylo Pestkem napsáno, kdy a kde mne očekává.

   Když jsem Pestka našel v jeho úkrytu, přivítal mě dvěma namířenými revolvery se slovy:

   „Teď už snad máš ke mně důvěru. Chceš-li jít se mnou, připrav se, v půl jedenácté odjedeme.“

   Kromě mne vyzval Pestek ještě jiné vězně k útěku. Byla to především krásná Renné Neumannová, také vězeňkyně z rodinného tábora českých židů. Do této dívky byl Pestek zamilován a chtěl ji zachránit; ona byla pravděpodobně také hlavním důvodem, proč se vrátil znovu do tábora.

   Připraven na útěk, blížil jsem se v smluvený čas k stanovenému místu. V tom jsem však z dáli zpozoroval, že se u baráku, v němž byl Pestek ukryt, děje cosi neobvyklého. Pestek byl prozrazen a byl obklíčen esesáky.

   Zpět jsem nemohl, a proto jsem šel do rodinného tábora českých židů, kde jsem se rychle zbavil všech věcí, zejména civilních šatů, v nichž jsem byl oblečen.

   Sotva jsem byl hotov, už jsem slyšel, jak mě hledají po celém táboře. Tři nejsurovější esesáci, z nich jeden na motocyklu, po mě pátrali ve všech barácích.

   Jakmile mě dopadli, zněla jejich první otázka: „Kde je Pestek?“

   „Nevím,“ řekl jsem, a to mne stálo hned dva zuby.

   Skopali mě a odvedli na strážnici, kde už byl Pestek, pověšený za ruce na mřížoví okna. Byl tak zkrvaven od bití, že ho nebylo možno poznat.

   Mě pověsili na druhé okno, také za ruce, a chvíli nás nechali o samotě. Snad čekali, že budeme spolu něco mluvit, a poslouchali asi za dveřmi.

   Potom mě vyslýchal sám velitel tábora Schwarzhuber. K ničemu jsem se nepřiznal, načež nás spoutali s Pestkem dohromady a odvezli do Osvětimi, do pověstného popravčího bloku číslo 11.

   Byla to tehdy vzrušující událost, když zkrvavený esesák spoutaný dohromady s židovským vězněm vstupovali do bloku, z kterého se jenom zřídka vraceli živí lidé, neboť pobyt v tomto bloku znamenal pouhé čekání na smrt.

   Byl jsem v samovazbě se spoutanýma rukama, které mi uvolňovali jenom k jídlu. Denně jsem slyšel, jak vybírají vězně, aby je zastřelili, a každý výstřel na nádvoří znamenal smrt některého kamaráda.

   Žalářní kápo Jakub mě při příchodu do vězení důkladně prohledal a podle předpisu mi odebral věci.

   Když jsem potom seděl spoutaný v cele, slyšel jsem pravidelný zvuk, jako slabé tikání hodinek. Zavolal jsem Jakuba a řekl jsem mu to. Prohlédl důkladně celu, rozházel celý slamník, ale marně. Nenašel nic, tikání však bylo slyšet stále. Pojednou sáhl Jakub na mou ruku spoutanou dozadu a sňal s ní zlaté hodinky, které jsem si pro útěk opatřil a v rozčilení na ně úplně zapomněl.

   Jakub mě informoval denně o situaci a o výsleších Pestka a stále mě přesvědčoval, že se mohu zachránit. Bylo třeba opatřit značnou sumu v dolarech a podplatit jí esesáky z táborového gestapa, které provádělo vyšetřování. Jakubovým prostřednictvím jsem si tyto peníze od kamarádů opatřil a zaplatil výkupné vedoucímu osvětimského gestapa.

   Pestek byl po mnoha a mnoha týráních asi za měsíc zastřelen. Všem, kteří znali můj případ, bylo nepochopitelné, že já jsem zůstal na živu a že mě dokonce poslali zpět do Birkenau.

   Nikdo si nedovede představit onu strašlivou nejistotu a strach, které jsem pocítil, když jsem se v doprovodu esesáků vracel a šel v Birkenau po cestě, po které se chodilo nejenom do jednotlivých táborů, ale i do krematoria. Minul jsem mužský tábor karantenní BIIa, rodinný tábor českých židů BIIb, tábor BIIc, mužský kmenový tábor BIId, a k svému velikému překvapení, místo abych šel do krematoria, odevzdali mě birkenauskému táborovému gestapu, které bylo ve strážnici tábora BIIc.

   Na uvítanou mě důkladně ztloukli a poslali mě vyspat se do trestného bloku číslo 11 v mužském kmenovém táboře BIId.

   Do práce jsem nechodil, zato jsem musel denně k výslechům do politického oddělení, kde mě nutili, abych se přiznal. Čtrnáct dní na mně zkoušeli všechny druhy mučení a týrání, které vyvrcholilo přiražením prstů mezi dveřmi; při tom jsem upadl do bezvědomí. Mými tyrany byli hlavně esesáci Broad a Lachmann.

   Jindy zase změnili taktiku a chovali se ke mně neobvykle slušně. Dali mi cigarety a navrhli mi, abych se stal jejich spolupracovníkem – špionem v táboře. Když jsem odmítl, znovu mě surově zbili, a tak to pokračovalo pět neděl. Neprozradil jsem však nic.

   Od Jakuba jsem věděl o Pestkových výhružkách všem esesákům. Nebál se jich, na většinu z nich mnoho věděl. Aby je neohrozil, zabili ho.

   Mne pak nechali jako živého svědka Pestkova zločinu, jako alibi vůči svým nadřízeným. Velitel tábora Schwarzhuber ukončil jednoho dne moje výslechy a odsoudil mě doživotně do trestného oddílu.

   Dne 26. října 1944 se mi podařilo odjet s transportem do Bavorska. Zkřivené prsty a jiné stopy týrání na těle mi zůstanou až do smrti jako viditelná připomínka na Birkenau.

 

   Úspěšný útěk se podařil Slovákům, které vedl Arnošt Rosin. Ze Slovenska podali potom zprávu o tom, co se děje v Birkenau, do Londýna – v Londýně se zpráva zdála ovšem neuvěřitelná.

 

Co není nařízeno, je zakázáno a přísně se trestá!“

 

   Byla by to celá veliká kapitola, kdybychom měli popsat všechny tresty a jejich provádění, které byly zavedeny ve všech koncentračních táborech a tedy také v Birkenau. Byly vymýšleny a prováděny s německou důkladností a nacistická „věda“ při nich slavila orgie, neuvěřitelné pro toho, kdo je nezažil nebo neviděl.

   Kromě nejrozmanitějšího týrání a bití dělali esesmani a vedoucí vězňové písemná prohlášení (Meldunk) a velitel tábora na taková hlášení odpovídal rozsudkem bez jakéhokoliv vyšetřování.

   Nejčastěji to bylo pětadvacet ran býkovcem. Tento rozsudek býval vykonáván při apelu, před všemi vězni, kteří museli při tom stát v pozoru s čapkou v ruce. Odsouzence přivázali na kozlík a některý osvědčený surovec, esesman nebo kápo, ho horlivě a nelítostně vyplácel.

   Tento poměrně mírný a běžný táborový trest se vykonával obvykle najednou, vždy, když se nahromadilo několik odsouzených. Exekuce se prováděla při apelu před zraky všech nastoupených vězňů. Odsouzení stáli ve frontě před kozlíkem a čekali jeden po druhém, až na ně dojde řada. Pro zostření byli stavěni určití vězňové na poslední místa. Svištivé rozmachy býkovce nebo ocelového lana, potaženého kůží, rozřezávaly hrobové ticho, vroubené tisíci holými, vyzáblými hlavami ostatních vězňů. Krutě a s nemilosrdnou pravidelností dopadaly rány na bezmocné a připoutané tělo mučeného a zařezávaly se do masa vypnutého těla. Zakrátko začaly lítat cáry chatrného oděvu promíšené krví… Vězeň musil přitom hlasitě počítat každou ránu. Když to některý nedokázal, protože byl pro prudké bolesti blízek šílenství, tak mu esesáci ještě nějakou přidali navíc. Bylo povinností, aby po skončení exekuce, po odvázání vězně s kozlíku, potrestaný vězeň předstoupil před velitele tábora a hlásil: „Herr Lagerführer, Häftling 73 043 fünfundzwanzig Schlaghiebe dankend erhalten“ (Pane Lagerführer, vězeň 73 043 s díky obdržel dvacet pět ran).

   Stát po celý den bez jídla u brány byl také častý trest. Za mrazů byl to trest zvlášť krutý a mnohdy končil smrtí vězně.

   Až do roku 1943 používali v Birkenau zvláštního žaláře, který byl tak těsný, že v něm mohli dva vězňové pouze stát (Stehbunker). Nezřídka se stalo, že živý vězeň stál s kamarádem, který mezitím zemřel hladem a zimou. Bylo to v bloku číslo 3 v táboře BIb.

   Pro větší skupinu, pro celý pracovní oddíl, protože málo pracoval nebo proto, že někdo z oddílu uprchl, byl obvyklým trestem „sport“.

   Při něm velel esesman nebo některý německý nadvězeň poklus; při tom se muselo rychle padat na zem a zase vstávat, plazit se po loktech nebo se válet v blátě, poskakovat v dřepu – tak dlouho, až mnozí nevstali. Takový „sport“ cítili všichni v kostech několik dní.

 

   Štefanovi Garbarskému z Varšavy, jednomu z tak zvaných starých vězňů, který měl už značné táborové zkušenosti a věděl, jak se má chovat, se přesto stala nehoda, která ho mohla stát život.

   Garbarský dostal zbytek polévky z táborové kuchyně. Hrnec mu byl příliš těžký, a proto jej postavil přede dveřmi na zem. Než se nadál, přiběhlo několik hladových židovských vězňů a o polévku vznikla divoká rvačka.

   Rozzlobený Garbarský rozháněl židy holí a v rozčilení vykřikl:

   „Však půjdete stejně všichni do krematoria!“

   A tento výkřik se stal Garbarskému málem osudný, ačkoliv jím projevil pouhou pravdu, kterou každý vězeň znal. Esesák, stojící opodál, přistoupil ke Garbarskému a odvedl ho na strážnici, kde s ním sepsali protokol, a Garbarský dostal pro rozšiřování nepravdivých a pobuřujících zpráv (Greuelpropaganda) o krematoriích 25 dní zostřeného bunkru.

   Dík podpoře židovských vězňů, kteří bunkr obsluhovali, toto velmi těžké věznění šťastně přežil. A ještě dlouho po svém propuštění si lámal hlavu, proč ho zavřeli – vždyť se esesáci se svými ničivými úmysly před osazenstvem tábora netajili.

 

Trestný blok

 

   Přeložení na trestný blok (Strafkompanie=SK) byl obvyklý trest za některé přestupky a pobyt na tomto bloku znamenal v roce 1942 a až do jara 1943 jistou smrt.

   Trestný blok byl úplně isolovaný blok, napřed číslo I v táboře BIb, potom číslo II v mužském kmenovém táboře BIId. Esesmani jej nazývali „výchovný“; ve skutečnosti to byl vrchol všech jejich bestiálností.

   „Zostřená disciplina“ byl název pro týrání a šikanování v tomto bloku pod dozorem nejbrutálnějšího vězně, kterého v táboře měli.

   Blokältestem trestného bloku byl nejdéle ze všech Bednarek, Polák – Volksdeutsche (soukmenovec). Velitel tábora ho vyznamenal tím, že mu dovolil, aby nosil dlouhé vlasy.

   Trestný blok měl nejtěžší pracovní podmínky a nejsurovější kápy, kteří se z tohoto bloku mohli vysvobodit tím dříve, čím více lidí utýrali a zabili. Dozor nad trestným blokem a nad jeho prací měl nejhrubší esesman.

   Vězňové tohoto bloku byli označeni; měli na šatech vpředu i vzadu velkou černou tečku a podezřelí z útěku měli kromě toho velký červený kruh. Koho gestapo označilo jako politicky zvlášť nebezpečného, ten dostal ještě značku I L (im Lager), což znamenalo, že nesmí nikdy opustit bránu tábora.

 

Bití se zakazuje!

 

   Zní to neuvěřitelně všem, kteří už leccos o koncentračních táborech slyšeli: od roku 1943 bylo bití v Birkenau zakázáno – a přece je to pravda!

   Zní to neuvěřitelně všem, kteří vědí, že v koncentračních táborech platil zákon džungle a že v nich byli lidé ubíjeni také jenom pro ukojení zvířecích pudů – a přece je to pravda!

   Zní to neuvěřitelně všem, kteří vědí, že valný počet úmrtí vězňů v koncentračních táborech byl následek surového bití a týrání esesmany a vedoucími vězni, kteří svým obětem způsobili těžká vnitřní i vnější zranění – a přece je to pravda!

   A ještě něco: Rozkaz, že se bití zakazuje, se nejenom čas od času opakoval, on se vyhlašoval velmi okázale! A k rozkazu se dokonce dodávalo, že proviní-li se některý vězeň nějakým přestupkem, je dovoleno učinit o tom pouze hlášení, nikdy však se na vězně nesmí vztáhnout ruka!

   Účinnost takového rozkazu však trvala sotva tři dni a mnozí esesmani a vedoucí vězňové nezachovali ani jeden den – a za několik dní po zákazu se tlouklo ještě více než před zákazem.

   Bití – to byl věčný problém koncentračního tábora!

   Esespoddůstojník pracovní služby si svolal navečer všechny kápy a zakázal jim bití s pohrůžkou, že kdo bude při bití vězně přistižen, bude potrestán. A kápové opravdu několik dní nebili.

   Za několik dní si tentýž poddůstojník svolal kápy znovu a vytýkal jim, že pracovní výkon vězňů poklesl, že vězňové při práci stojí, že vidí mnoho dělnických pomníků (Arbeiterdenkmal), jak se říkalo vězni opřenému o lopatu.

   Kápové si stěžovali, že jim bylo zakázáno bít a že bez bití nemohou přimět vězně, aby pracovali.

   Esespoddůstojník jim vysvětlil, že zákaz je špatně vykládán:

   „Bít se může, ale nesmí se zabíjet!“

   A tak příštího dne kápové zase tloukli. Zvláště zločinečtí němečtí kápové se snažili rychle dohonit, co zameškali, a proto nejenom tloukli, ale utloukali.

   Ztýrané a zraněné vězně přinášeli z pracovišť do táborové nemocnice; vězeňští ošetřovatelé někdy protestovali proti bití vězňů a některé případy také hlásili. Případy byly sice vyšetřovány, ale pokud tábor existoval, vždycky se bilo a ubíjelo.

   Některý vězeň-nováček, když slyšel, že bití je zakázáno, si stěžoval, že ho někdo bil.

   Několika dobře mířenými ranami vedoucího vězně však byl poučen o tom, že je zakázáno nejenom bití, ale že v táboře se musí také držet rypák:

   „Halte deine Schnautze!“

   Zvláště rány pěstí do oka zanechávaly viditelné stopy a takové oko hrálo v následujících dnech po každé jinou barvou. Esesmani se usmívali znetvořenému vězni a úmyslně se ho ptali, kdo mu ublížil.

   Předepsaná a vžitá odpověď zněla:

   „Upadl jsem.“

   Kdo řekl pravdu, dostal ihned tak důrazné poučení, že ji po druhé už neříkal.

   Zejména se nesmělo nikdy prozradit, že vězeň byl bit esesmanem.

   I v Birkenau se dodržovala poučka pražského nacistického dozorce ve vězení na Karlově náměstí, který mistrovskými fackami přesvědčoval vězně o tom, že německý úředník nikdy nikoho nebije!

 

Popravy

 

  Popravy, kterých bylo snad nejvíce pro pokus o útěk, se konaly veřejně a všichni vězňové jim museli přihlížet; katovskou práci konali zločinečtí němečtí kápové.

   Odsouzence přivedli spoutaného pod šibenici, potom mu přečetli nejdříve německy, pak polsky rozsudek.

   Odsouzení Poláci nebo polští židé volali v poslední chvíli:

   „Ať žije svoboda!“

   „Ať žije Polsko!“

   Rusové volali:

   „Pomstěte naši smrt!“

   „Ať žije Stalin!“

   Při popravách byla po každé zostřena pohotovost esesmanů, poprav se zúčastnili také všichni esesdůstojníci.

   Účelem veřejných poprav bylo zastrašit vězně, aby se už nikdy nepokoušeli o útěk.

   Ale v prostředí, kde se denně utracovaly tisíce lidí, působilo divadelní pořádání poprav jednotlivců po přečtení rozsudku, podepsaného samým Himmlerem, s odůvodněním a s přitěžujícími okolnostmi, protismyslně. Zastrašovací účinek se míjel cíle a poslední zvolání odsouzenců působilo povzbudivě.

   A také už nazítří odpoledne oznamoval táhlý řev sirény nový útěk.

 

   Příkladem nevypočitatelné esesácké justice je případ Alexandra Eisenbacha z Piešťan, vězně čís. 32 704, který se také vrátil domů.

   Na začátku roku 1944 měl Eisenbach na starosti soustřeďování mrtvol v jednotlivých táborech a jejich přivážení do márnice v mužském nemocničním táboře BIIf. Protože se při tom mohl svobodněji pohybovat, pokusil se s třemi kamarády o útěk.

   Dne 2. března 1944 všichni čtyři zmizeli. Jejich vozík, na němž přiváželi mrtvoly, byl nalezen opuštěný na silnici mezi tábory. Uprchlíci se skryli v hromadě dřeva, kde čekali dva dny a dvě noci, než je esesáci přestali hledat.

   Třetí noc prchali na Slovensko, ale asi 40 kilometrů od Birkenau byli zadrženi německými lesníky a vráceni do Osvětimi I; tam byli vyšetřováni několik dní táborovým gestapem.

   Dne 7. března 1944 je dopravili ještě s dvěma jinými uprchlíky do Birkenau, do trestného bloku číslo 11 v mužském kmenovém táboře BIId.

   Jejich předtuchy, že to s nimi špatně dopadne, se začaly plnit: Asi o půl čtvrté odpoledne se dověděli, že se před kuchyní stavějí dvě šibenice. Večer pak přišli „zelení“ kápové, všem šesti uprchlíkům spoutali ruce a za dozoru esesáků je odvedli pod šibenici. Tam už byli shromážděni vězňové z celého tábora se zmobilisovanými esesáky.

   Napřed přečetli rozsudky smrti nad prvními dvěma uprchlíky a oba uprchlíky hned pověsili.

   Eisenbach a jeho tři kamarádi nečekali nic jiného, než že teď dojde na ně. K jejich údivu a k obecnému údivu všech vězňů však je esesák zaháněl do bloku a větou „Ještě nejste pryč?“ končil svůj sadistický žert, který trval tři hodiny.

   Potrestáni byli odsouzením k doživotnímu pobytu v trestném bloku a kromě toho dostal každý pětadvacet ran.

 

PÉČE O NEMOCNÉ

 

Lékařská prohlídka

 

   Většinu nemocí v táboře způsobila podvýživa při těžké práci a nedostatek hygieny.

   Po večerním apelu se mohl každý vězeň z tábora BIb hlásit v ambulanci na bloku číslo 12, později, po našem přestěhování do mužského tábora BIId, na jeho bloku číslo 31, aby ho ošetřili.

   Pozoruhodný způsob stanovení diagnosy měl polský lékař-vězeň dr. Zenkteller. Postavil se před řadu vězňů, kteří se hlásili, že jsou nemocní. Každý musel spustit kalhoty, a když to šlo pomalu, pomáhal jim dr. Zenkteller fackami. Jakmile uviděl znečištěné spodky, prohlásil vězně za nemocného úplavicí, zapsal si jeho číslo a poslal ho v táboře BIb na blok číslo 7, kde vězeň nedostal nic jíst.

   To byl začátek i konec léčení fašisty dr. Zenktellera.

   Také malarii léčili v Birkenau velice prostě.

   Tato choroba, kterou přivezly hlavně řecké transporty, se v bažinatém osvětimském kraji velice rozšířila. Proto velitelství tábora oznámilo, aby se přihlásili ti, kteří byli už dříve nemocní malarií, aby mohli být doléčeni. Protože této lsti bylo použito po prvé, přihlásilo se několik set vězňů, které poslali do plynových komor.

   Jindy zase odvezli nemocné malarií do Lublina, kde je stihl dříve nebo později stejný osud.

   Podle výroku eseslékaře dr. Mengeleho byl tento způsob usmrcování lidí humánní.

   Jiným způsobem usmrcování nemocných i zdravých po lékařské prohlídce byly injekce: jedovaté zástřiky.

   Z počátku vozili nemocné tyfem do Osvětimi I, kde je zástřiky usmrcovali, později postavili pro tento účel malou místnost v Birkenau u bloku číslo 8 v táboře BIb.

 

Nemocnice – „revír“

 

   Nemocnicí, které se ve všech koncentračních táborech říkalo „revír“, byl v táboře BIb původně blok číslo 7.

   Dostat se do nemocnice nebylo snadné – zpravidla teprve vysoká horečka o tom rozhodla.

   A dostat se do nemocnice – znamenalo téměř jistou smrt.

   Desetitisíce vězňů prošly branou tábora v Birkenau, blokem číslo 7 prošla většina z nich do krematoria.

   Blok číslo 7 byl zděný barák bez podlahy, s malými okny, která nešla otevřít; proto tam byl nesnesitelný zápach.

   Po stranách a uprostřed bloku byly vyzděné pelechy, plné vší, se slamníky prosáklými lidskými výkaly. Na slamnících leželo tolik vězňů, kolik se jich tam dalo vtěsnat, takže nemocní se sotva mohli otočit. Nikdo také nevěděl, nemá-li jeho soused nějakou nakažlivou nemoc. O to se také nikdo nestaral.

   Nemocní leželi s umírajícími a s mrtvými, a být v tomto brlohu lidských trosek, znamenalo kruté utrpení ještě před smrtí, utrpení, které si nikdo, kdo to nezažil, nedovede představit.

   Lékařské ošetření nebylo, ani potřebné léky, ani umývárna, ani voda, ani mýdlo, ani ručník.

   Ošetřovatelé-vězňové se sice celkem snažili v rámci svých primitivních možností konat svou práci. Nebyli však vybíráni podle kvalifikace, ale podle táborové tradice, při níž rozhodovala doba pobytu v táboře a osobní poměr k vedoucím vězňům tábora. Tak musel na příklad primář čáslavské nemocnice dr. Kafuněk, místo aby ošetřoval nemocné, přinášet kotle s jídlem z táborové kuchyně, zametat podlahu a vynášet výkaly a teprve později vykonával lékařskou službu.

   Jídlo bylo stejné pro nemocné jako pro zdravé.

   Nemocní úplavicí nebo podezřelí z tyfu, pokud nebyli usmrceni injekcemi nebo v plynové komoře, byli překládáni na čtvrté oddělení, kde leželi mezi mrtvolami tak zvaných nevyléčitelných.

   Jeden z pisatelů této knížky ležel v této nemocnici šest týdnů a přežil v ní opravdu jenom jakýmsi zázrakem skvrnitý tyfus a úplavici.

   Nemocnice v bloku číslo 7 byla později rozšířena o blok číslo 12 a pak ještě o blok číslo 8, který byl zařízen snesitelněji; v tomto bloku však byli léčeni pouze vedoucí vězňové, především nadlidé: „zelení“ říšští Němci, to jest – zločinci.

   Ještě později byl zřízen celý mužský nemocniční tábor BIIf, kde se poměry sice zlepšily, systém však zůstal stejný.

 

Zvláštní ošetření“

 

   Zvláštní ošetření (Sonderbehandlung=SB) byl krycí a humánní název pro násilné usmrcování vězňů v plynových komorách plynem cyklon B.

   Jakmile totiž byl blok číslo 7 plný nemocných, a to bývalo obyčejně každé dva či tři týdny, někdy však také každý týden, přišel rozkaz k sestavení tak zvaného transportu pro zvláštní ošetření.

   Dozorčí esesman nemocnice (Sanitätsdienstgehilfe=SDG), někdy také eseslékař, určovali počet těch, kterým se má dostat tohoto zvláštního ošetření, a vedoucí vězňové nemocnice byli povinni tento počet v krátké lhůtě dodat.

   Podívali se po nemocných, zapsali si čísla některých a časně ráno je vyhnali z bloku; na dvoře je sestavili, přesně spočítali a s pomocí personálu naložili na nákladní auta. Aby nikdo nemohl zmizet, vytetovali jim pod vězeňské číslo na levé ruce ještě písmeno L; snad to bylo začáteční písmeno německého slova Leiche (mrtvola).

   Protože oběti věděly, co je čeká, esesmani jim ani nic neskrývali. S nemocnými byly nakládány také mrtvoly.

   Když auto přijelo ke krematoriu, vyklopili celý jeho náklad, mrtvé, polomrtvé i živé, jako smetí automatickým zvednutím karoserie před vchod nebo před betonovou skluzavku, která ústila do předsíně plynové komory.

   Koncem února 1943 zažil blok číslo 7 zvlášť důkladnou čistku.

   Naložili na auta nejenom všechny nemocné, ale i několik ošetřovatelů, ba i vězně-lékaře, kteří museli do poslední chvíle pomáhat při nakládání svých kamarádů. Ošetřovatele a lékaře naložili proto, že jim do stanoveného počtu chybělo ještě několik lidí.

   Ale ani to nestačilo, ještě pořád chyběli dva.

   Hledali proto dále, a když už nemohli nikoho najít, zavolal esesman kolemjdoucího zdravého vězně a nařídil mu, aby vstoupil do auta.

   Vězeň věděl dobře, co ho čeká, proto se bránil.

   Ztýrali ho tedy, pak ho zastřelili a jeho mrtvolu vhodili na vůz.

 

   Na jaře roku 1943 se vězňové začali vzpírat vstoupit do aut. Proto esesmani vynalezli jednoduchý prostředek: vybrané vězně odvedli napřed z bloku číslo 7 do koupelny, tam je vykoupali a dali jim čisté košile. A v košilích je vehnali do auta a zavezli do plynových komor.

   Esesáci dobře věděli, že člověk svlečený až do košile je víc než bezbranný a není schopen odporu.

 

Výběr do plynových komor – „selekce“

 

   Občas byly osvětimské tábory přeplněné a tehdy se v nich konaly čistky, to jest výběry do plynových komor, tak zvané „selekce“.

   Vězňové nastoupili nazí před eseslékaře, kteří je třídili na práce schopné a na práce neschopné; tohoto třídění se zúčastnil také velitel tábora.

   Pohybem palce bylo nahému vězni dáno najevo, jde-li na smrt ihned, či zda se tento rozsudek ještě na nějaký čas odkládá.

   Potom zapsali čísla vězňů určených do plynových komor, aby nikdo nemohl uniknout, a všechny tyto odsouzence na smrt soustředili na jeden právě prázdný blok.

   Eseslékaři vybírali na smrt vězně tělesně slabé, tak zvané „musulmany“, dále vězně, kteří měli vředy, svrab nebo oděrky na nohou nebo na rukou.

   Mnozí „musulmani“ byli už tak fysicky vyčerpáni, že byli bez vůle, ke všemu neteční, v nic nevěřící. Věděli, že pro ně není jiné východisko než komín krematoria. Smířili se se svým beznadějným postavením, nebránili se svému osudu a šli tupě, jako na porážku. Někteří projevovali dokonce uspokojení nad tím, že se jejich hrozný, nedůstojný život končí.

   Často však byli mezi těmi, kteří měli zemřít, i lidé zdraví.

   Záminky pro výběr do plynu byly přerozmanité. Jednou nařídili soupis všech židů starších 50 let. Slíbili jim lehkou práci, potom je však poslali všechny, i zdravé, do plynu. Jindy zase hledali mladší, do 16 let, a zničili je stejně.

   Odsouzenci byli na soustřeďovacím bloku dva až tři dny, než je odvezli do plynových komor, a nelze ani vylíčit hrůzu takového společného pobytu několika set lidí, čekajících na smrt.

   Velitel tábora i vedoucí vězňové jim při tom předstírali, že pojedou na zotavenou.

   Nezapomenutelné zůstane cynické upozornění eseslékaře, který radil jednomu z těchto vězňů, když nastupoval k autu na svou poslední cestu:

   „Vyhrňte si límec, ať se nenachladíte!“

   Jiný eseslékař dal podobnou radu vězni, který vcházel do budovy krematoria bos: „Dejte pozor na střepiny, abyste si neporanil nohy!“

 

   Pocit strachu, hrůzy, zoufalství a duševního utrpení jednotlivců, jejichž trest smrti byl ještě zostřen pobytem v Birkenau, nedovedeme vyjádřit. Snad proto, že jsme v tomto prostředí žili příliš dlouho.

   Situace, které by za normálních okolností přivodily duševní zhroucení, vybičovaly v Birkenau vůli k činům, kterých je člověk schopen jenom jedenkrát v životě.

   Jednou byl vybrán do plynu, jako neschopný práce, berlínský žid Werner Krisch.

   Krischovi se podařilo utéci z bloku, v kterém byli odsouzenci soustředěni, a ukryl se blízko naší zámečnické dílny v pískové jámě přeplněné pařezy.

   Při apelu se zjistilo, že jeden vězeň chybí. To byla záhada pro esesáky i pro vedoucí vězně, protože se pracovní oddíly vrátily do tábora v plném počtu. Zvláštní při tom bylo, že chybí právě vězeň určený do plynu. Všichni museli sát několik hodin na apelu, zatím co celý tábor byl důkladně prohledáván – uprchlíka však nenašli. Tak uplynulo asi čtrnáct dní.

   Zatím se v naší zámečnické dílně děly divné věci: v noci se nám ztrácelo jídlo a mezi členy dílny vznikaly hádky a vzájemná obviňování. Podezřelé bylo, že zloděj bral jenom tolik, aby se najedl.

   Jednoho večera však jsme „zloděje“ chytili. Byl to Krisch, který chtěl žít. Každou noc opustil svou jámu pod pařezy, proplížil se vysokou vrstvou dřeva a oknem vnikl do dílny. V dílně se najedl a ještě se tam vyspal. Před svítáním vlezl zas pod pařezy. Tak žil dvě neděle.

   Jeho objevení nám způsobilo trapnou situaci. Skrývat jsme ho nemohli, zároveň jsme však věděli, že vydáme-li ho, bude popraven.

   Po dlouhých poradách jsme se rozhodli, že případ oznámíme lagerältestemu, který byl Krischovým objevením překvapen právě tak jako esesáci.

   Nakonec všichni uznali jeho vůli k životu a dovolili mu, aby pracoval v naší dílně. Tam se zotavil a dnes žije jako po druhé narozený.

   Zakončení Krischova případu – to byla jediná výjimka, která se už nikdy neopakovala.

 

   Jednou zapsali na smrt pětačtyřicetiletého muže, který měl toliko od špatné obuvi odřené nohy a jehož šestnáctiletý syn byl také v táboře.

   Syn se snažil otce zachránit a pokoušel se v táborové pisárně zaměnit čísla, ale marně. Tu si dodal odvahy a klekl na kolena před velitelem tábora a s pláčem prosil, aby mu nebral otce.

   Velitel mu odpověděl, že se nemusí ničeho bát, otec prý se jede léčit, a až se vyléčí, zase se vrátí.

   Mladík se však nedal odbýt a nabízel se, že půjde pracovat za otce do jeho těžkého pracovního oddílu na stavbu silnice.

   Za to ho raportführer Polotschek surově zkopal, a když syn řekl, že ví, co otce čeká, zapsal si raportführer jeho číslo a poslal ho společně s otcem na smrt.

 

   Výsledky těchto osvětimských čistek jsme viděli nejlépe v Birkenau, když celé kolony nákladních aut ujížděly k plynovým komorám. Vězňové na těchto vozech se chovali celkem tiše; někteří snad nevěděli, snad nevěřili, co je čeká.

   Často soustřeďovali vězně určené na smrt napřed v mužském nemocničním táboře BIIf a teprve později je zavezli do plynových komor.

   Také někteří bloältesti ochotně a se zájmem plnili vražedné rozkazy.

   Když jim nařídili, aby vybrali práce neschopné vězně ze svých bloků, klidně psali jejich čísla a tím i jejich rozsudky smrti. Často vybrali vězňů tolik, že eseslékař mnohé vrátil.

 

Svědectví lékaře

 

   MUDr Vilém Jurkovič, vězeň číslo 32 046, vydává toto svědectví:

   Začal jsem pracovat ve vězeňské nemocnici v Osvětimi v květnu 1942 jako jeden z prvních československých lékařů a pracoval jsem v osvětimských vězeňských nemocnicích půl třetího roku, takže jsem důkladně poznal hmotné, hygienické i psychologické podmínky života i umírání nemocných spoluvězňů a lékařskou i lidskou hodnotu nacistických lékařů a jim přidělených esesáckých zdravotníků.

   Z počátku jsem pracoval v hlavním táboře Osvětim I, kde byla vězeňská nemocnice zařízena celkem velice pěkně, jestliže ji srovnávám s vězeňskými nemocnicemi přilehlých táborů. Hlavní tábor totiž představoval jakési vzorné zařízení - prý hygienické - a měl sloužit jako příklad nemocnicím táborových odboček.

   Lůžka byla jako všude v koncentračních táborech třípatrová. Na jedné posteli leželi jeden až tři nemocní. Tento počet neurčovala povaha nemoci, nýbrž stupeň vězňovy táborové kariéry a důležitost jeho funkce. Význační vězňové, kterým se říkalo prominenti, leželi po jednom, ostatní po dvou až třech na úzkém lůžku. Stalo se, že pohromadě leželi: člověk s rozsáhlým hnisáním dolní končetiny, která potřebovala naprostý klid, neklidný pacient s nějakou infekční chorobou a pacient se zápalem plic – všichni tři v jednom lůžku ve třetím patře, takže ošetřovatel nebo lékař museli vystoupit aspoň na postel v druhém patře, aby se mohli k pacientům přiblížit. Jak si takoví tři pacienti na jedné úzké posteli rozuměli, k jakým pohnutým scénám někdy docházelo, dovede si živě představit ten, kdo viděl lidi, strachující se a zápasící o holý život.

   Vězeňská nemocnice měla jenom zdánlivě úkol léčit nemocné, ošetřovat poškození nebo poranění a být střediskem péče o nemocného vězně.

   Nemocnice v osvětimských táborech třídily nemocné vězně, kteří vyhledali lékařskou pomoc, protože už sotva stáli na nohou, do dvou skupin: v první byli vězňové, kteří podle povrchního zdání nacistického lékaře se zdáli nevyléčitelní nebo tak oslabení, že by léčení a rehabilitace jejich pracovní schopnosti trvala velmi dlouho; v druhé pak ti, o kterých se domníval, že po krátké době ošetření budou opět propuštěni „na lágr“ jako roboti schopní práce.

   První skupina vězňů se svlékla do naha a v husím pochodu byla přivedena na nádvoří mezi bloky číslo 20 a 21. Odtud pouštěli vězně jednoho po druhém na chodbu bloku číslo 20, kde jim esesácký saniťák, později jeden polský vrah, v malé místnosti na konci chodby naproti koupelně dával fenolové injekce přímo do srdce, takže byli za několik vteřin, nejdéle za minutu mrtvi. Byla to smrt rychlá, bez veliké námahy a finančního nákladu. Opodál stáli dva vězeňští ošetřovatelé, kteří museli usmrcené vězně skládat v koupelně jako klády.

   Noví vězňové, kteří ještě neznali podrobnosti táborového života, nevěděli, co je může čekat, byli-li uznáni neschopnými práce. Když se však s praxí v koncentračním táboře seznámili, rozmýšleli se, mají-li podstoupit cestu pro fenolovou smrt, která hrozila každému, o kom se eseslékaři nezdálo, že by mohl být rychle vyléčen.

   Eseslékař nevyšetřoval. Díval se toliko na nahé vězně, kteří před ním defilovali, a podle povrchního dojmu je dělil na vhodné pro vyléčení a na odsouzené k smrti.

   Po nějakou dobu ovládal mysli vězňů značný strach před onemocněním, protože kromě prominentů a starších vězňů nikdo nevěděl, kdo bude vybrán, aby byl „léčen“ fenolem. Je zajímavé, že vězňové pokládali tuto smrt za potupnou, potupnější než smrt zastřelením „na útěku“, kterou si někteří přiváděli úmyslným vstupem do blízkosti drátěných plotů.

   Fenolová smrt postihovala nejvíce židy, po nich Rusy a Ukrajince, ostatní národnosti už méně.

   V roce 1942 bylo vydatné a výkonné léčení prakticky nemožné, protože byl naprostý nedostatek léků a lékařů, a tento stav se změnil až v létě roku 1943, kdy nastalo ve všech osvětimských táborech znatelné zlepšení v zacházení s vězni. Ale interní léčení bylo v roce 1942 ilusorní pro naprostý nedostatek léků, diagnostických a therapeutických možností. Ošetření drobných ran, hnisání, nežitů i menší chirurgické zákroky zachránily život tisícům vězňů, protože neošetřená rána, i jenom malá oděrka, vedla rychle k hnisavému zánětu, kterému podlomené zdraví a nedostatečná odolnost vězňova podlehly. A který vězeň neměl neotřesené zdraví a nesníženou odolnost proti nákazám a chorobám?

   Naproti tomu každý, u koho byla zjištěna tuberkulosa, příjice nebo malarie, byl odsouzen k smrti fenolovou injekcí nebo zadušením v plynové komoře. Tyto nemocné jsme utajovali až do roku 1943, kdy byla zřízena oddělení pro tuberkulosní, která se velmi rychle zaplňovala, a kdy bylo možno oficiálně léčit příjici a malarii, kterou do Osvětimi zavlekli Řekové.

   Tuberkulosa patřila mezi nejrozšířenější vězeňské choroby v době, kdy skvrnitý tyfus byl likvidován jako rozšířená endemie (nákaza, vyskytující se stále na určitém místě), když předtím skosil desetitisíce vězňů.

   Pro strašné zavšivení tábora byl skvrnitý tyfus stálou hrozbou a obávanou metlou, protože nákaza hrozila na každém kroku a bylo velmi těžké se této chorobě vyhnout. Vši byly všude, menší i větší, takové, které kousaly, jiné, které jenom svědily, a téměř každá byla nositelem drobných tělísek, které byly choroboplodnými zárodky skvrnitého tyfu. Nikdo si nebyl jist, kdy skvrnitým tyfem onemocní. Úmrtnost byla obrovská. Až v roce 1944, v době podstatného zlepšení a uvolnění táborového života, byl osvětimský tábor proti skvrnitému tyfu proočkován. Tehdy se také značně zlepšila hygiena, pokročily odvšivovací možnosti a tím se stal výskyt skvrnitého tyfu opravdovou vzácností.

   První veliké odvšivení tábora bylo provedeno v létě roku 1942. Tehdy byly zahubeny nejenom vši, ale v plynových komorách byli zadušeni i jejich lidští nositelé, z největší části nemocní a tělesně slabší vězňové, s nimiž zahynuly také tisíce zdravých a zdatných vězňů podle volného výběru eseslékaře.

   Účinné ošetřování, po případě ovlivňování průběhu skvrnitého tyfu, nebylo z počátku možné: chyběly cévní a srdeční léky, které by uklidnily velmi neklidné pacienty (často se stalo, že pacient vyskočil oknem z přízemí nebo z prvního patra), nebyly solné roztoky, plasma a krevnivky.

   Účinných chemotherapeutik (na příklad sulfonamidy) proti plicním a středoušním komplikacím bylo velice málo. Chorobu přestál ten, komu pomohla příroda a vrozená nebo získaná odolnost. Východní národy, hlavně slovanské skupiny, byly značně odolné proti skvrnivce, jejíž průběh byl u nich méně bouřlivý.

   Rekonvalescence po skvrnitém tyfu je dost dlouhá, choroba zanechávala komplikace a následky na srdci nebo v soustavě nervové. Mnoho rekonvalescentů zahynulo v plynových komorách jenom proto, aby se na odděleních pro skvrnivku uprázdnila místa pro nově onemocnělé, a také proto, že rehabilitace pracovní schopnosti u takového rekonvalescenta trvala dlouho. A nebyl-li vězeň schopen pro nacisty pracovat, musel zahynout. Podle této zásady jednali nacisté s vězni, zvláště s vězni nemocnými.

   Po stránce lékařské byly vězeňské nemocnice v Osvětimi I vybaveny dost dobře.

   Místa lékařů a ošetřovatelů byla často obsazena lékaři s delší odbornou praxí nebo lékaři mladými nebo staršími mediky. Byli mezi námi universitní profesoři, ale také laikové, kteří prováděli menší operace. Nevím však o případu v Osvětimi, aby zámečník, šofér nebo mechanik prováděli větší operace nebo chirurgické výkony (operace břišní, hrudní, amputace štítné žlázy a podobně), jak tomu bylo v prvních letech koncentračních táborů. V Osvětimi vedl vězeňské chirurgické oddělení lékař-vězeň, který byl chirurgicky školený a měl také asistenta lékaře.

   Operační sál zaručoval naprostou asepci a byl velmi dobře vybaven instrumenty, které si opatřovali vězňové sami z věcí, které přivezly vězeňské transporty. Byly to nástroje odcizené při třídění hodnot, které do Osvětimi přinášely nic netušící oběti, jimž bylo doma slíbeno, že si budou moci své věci nechat.

   Operoval-li lékař-vězeň, operovalo se podle lékařských pravidel a podle nejlepšího lékařského svědomí. Jenom tehdy, když napadlo „lagerarzta“, to jest eseslékaře, aby si zaoperoval (což znamenalo, aby se pocvičil nebo aby se přiučil v operačním umění), byl vybrán pro operaci vězeň s jakoukoliv nemocí, která nějak souvisela s operací, které se chtěl německý lékař přiučit. Tak se na příklad dělaly resekce žaludku při obyčejných katarech nebo odstranění štítné žlázy při obyčejném zvětšení a podobně.

   V roce 1943 byl zřízen na území osvětimského táborového koncernu hygienický ústav zbraní SS, jehož velitelem byl esesák Weber, mladý lékař s touhou po „vědeckém“ vyniknutí, který se neštítil užívat ke svým pokusům lidského masa a lidské krve ve velkém množství. V tomto ústavu pracovali z Čechoslováků profesor dr. Tomášek z Brna, dr. Janouch a dr. Makovička z Prahy, dr. Korn, zvěčnělý kolega Petřek (bratr známého kněze Petřka) a já. V laboratořích tohoto ústavu bylo možno provádět téměř všechny reakce bakteriologické, serologické, haematologické, vyšetření malarie, vyšetření chemická a podobně.

   V tomto ústavu se používalo lidského masa k přípravě některých půd, v nichž se pěstují bakterie, a toto maso bylo „nasekáno“ v krematoriích, kam denně odváželi mrtvé z lágrů. Krev k pokusným účelům se odbírala od nemocných vězňů, od rekonvalescentů a od zastřelených, to jest od vězňů, kteří byli popraveni zastřelením. Byl to nejlacinější způsob, jak získat maso a krev, jichž se na konci války nedostávalo. Lidského masa vězňů bylo dost a cynická chladnokrevnost a racionalisace v zabíjení se projevovala na každém kroku táborového života.

   V březnu 1944 jsem byl přeložen z trestu z vězeňské nemocnice v Osvětimi I do nemocnice v Birkenau, kde jsem později vedl laboratoř přičleněnou k nemocnici. Nemocnice byla v samé blízkosti krematorií a z okna její laboratoře byl dobrý výhled na dvůr dvou krematorií.

   Toto přeložení však pro mne znamenalo značné zlepšení. Mohl jsem se téměř denně stýkat se svou ženou, neboť jsem si pod rozličnými falešnými záminkami vymohl vstup do ženských táborů, kde byla moje žena vězněna také od roku 1942, a tak jsem mohl podrobně a z vlastního pozorování poznat poměry v těchto táborech.

   Zdravotní poměry v birkenauských ženských táborech, zejména v rodinném táboře českých židů (BIIb), v maďarském ženském táboře (BIIc) a v úseku BIII byly strašlivé. Na malém prostoru tam žilo napěchováno na 30 000 žen. To samo osvětluje nejlépe stav, v jakém tito vězňové žili. Chatrné oblečení, nedostatečné jídlo, málo vody, bez mýdla a bez koupání po měsíce, nedostatek ženských hygienických potřeb, vybičovaná touha všechno přežít, jakási bezohlednost k jiným i k sobě, někdy až příliš nápadný egoismus, často boj o brambory, ochotné a rychlé vzplanutí zlosti a rozčilení, spory mezi spoluvězni o kousek místa v lůžku – to všechno bylo charakteristikou žití v místech, kde bylo nashromážděno tolik lidí na malém prostoru.

   Špína a hlad, tělesné i duševní týrání, bezútěšnost a bezvýhlednost vlastní situace podlamovaly rychle zdraví tělesné i duševní – a vězeň upadal velice rychle do stavu, kterému se v táboře říkalo „musulman“. To byl člověk vyhublý, vyzáblý, kost a kůže, bez vůle a síly, sotva se vlekoucí, s výtokem z nosu, který stékal po ústech a po bradě, člověk špinavý, oděný v hadrech, často značně zavšivený, obyčejně se silným průjmem a tomu odpovídajícím zabarvením prádla, s vpadlými, jindy zase vystouplými očními bulvami – pravý obraz bídy, slabosti, zoufalosti a hrůzy koncentračního tábora. Musulmanství bylo postrachem vězňů, protože nikdo nikdy nevěděl, kdy ho osud musulmana může potkat. Osud člověka, který se klátí pod každým silnějším závanem větru, člověka bez vlastního rozhodování, bez zájmu o duševní život, člověka úplně otupělého, jistého kandidáta plynové komory nebo jiného způsobu smrti. Tento osud tehdy už nehrozil starým vězňům, ale vězňům novým a nezkušeným, kteří se ještě nevyznali v táborových poměrech.

   V těchto úsecích osvětimského tábora byl v létě r. 1944 zasvěcen smrti každý, u koho byla zjištěna infekční choroba. Tehdy nebylo ani isolačního oddělení, nebylo vůbec léků nebo jenom směšně malé množství pro 30 000 lidí. Zásluhou vězňů se tento katastrofální stav rychle zlepšoval. Léky se braly ponejvíce v esesáckých skladech, stejně jako zařízení a nástroje, a už v srpnu a v září 1944 bylo nashromážděno určité množství léčiv, jichž se používalo k ošetřování a k léčení. Většina vězňů-lékařů pak dělala, co mohla, pomáhala a léčila prostředky, které byly právě po ruce. Některé z nich byly více, jiné méně účinné.

   Může se po pravdě říci, že veliká většina Čechoslováků si vedla dobře. Zachránili jsme mnoho životů nejenom jako lékaři, ale i oklamáním esesáků, fingovanými diagnosami a vyšetřováními, předstíráním různých poruch, zakrytím a utajením infekční choroby a podobně. Tak bylo zachráněno mnoho lidí před plynovou komorou, před těžkou prací v táboře, někdy i před tělesnými tresty.

   K hrůzným kapitolám nacistické táborové mediciny patří působení vrchního eseslékaře pro Birkenau, hauptsturmführera dr. Mengeleho. Tento lékař, vyznamenaný za své zásluhy železným křížem, ztělesňoval veškerou nelidskou krutost a lstivost nacistické povahy. Jeho brutální vystupování vůči vězňům, kteří se třásli při jeho objevení, se spojovalo s potměšilou laskavostí a se sladkou tváří, když chtěl dosáhnout nějaké spolupráce vězňů nebo lékařů-vězňů při své „vědecké“ práci o biologii dvojčat a trojčat, hlavně jednovaječných. Šlo mu o rasově biologickou studii, o studium vlivu okolí na lidi stejného dědičnostního základu.

   Ač se všechny malé děti z transportů, které přijížděly do Birkenau, posílaly přímo do plynových komor, vybíral si z nich dr. Mengele dvojčata, která se hodila pro jeho „práci“, a posílal je do nemocničních bloků, kde jim dával někdy i přídavky jídla. Děti rozličného stáří podroboval rozmanitým anthropomorfickým měřením, vyšetřování klinickému a laboratornímu a pozoroval jejich chování. Někdy se s dětmi zachránila maminka, jindy otec, kteří by jinak byli bývali zadušeni v plynových komorách. Celé toto studium dvojčat a trojčat mělo jenom jeden jediný positivní výsledek: zachránilo život několika desítek dětí a dospělých lidí, vědeckého významu však nemělo ani za mák.

   Povahu dr. Mengeleho ukazuje nejlépe tento případ: Jedno dítě z vyšetřované skupiny dvojčat zemřelo „přirozenou“ smrtí a při pitvě byla zjištěna nějaká anomalie v orgánech hrudníku, nepamatuji se přesně, šlo-li o anomalii plic nebo srdce. Dr Mengele, který se vydával za vědychtivého, se rozhodl, že zjistí, vyskytuje-li se podobná anomalie také u žijícího sourozence. Přijel ve svém autu do tábora, obdaroval dítě čokoládou a vzal si je do auta s ujištěním, že jedou na procházku. Procházka vedla na dvůr krematoria, kde dr. Mengele vystoupil z auta i s dítětem, vytáhl pistoli, střelil dítě do hlavy a poručil, aby je pitvali, aby se mohl přesvědčit, mají-li dvojčata stejnou anomalii orgánů.

   Takový byl způsob „vědecké“ práce eseslékařů.

   Chladnokrevná krutost, spojená se sadistickým uspokojením nad smrtí desetitisíců a statisíců, vyzařovala z tváře dr. Mengeleho při jeho funkci výběrčího do plynu jak v táborech, tak také při transportech, které přijížděly do Birkenau v létě roku 1944. Na tváři některých eseslékařů bylo někdy vidět známky únavy, snad i duševní nejistoty nad hromadnými vraždami zdravých lidí, ale z tváře dr. Mengeleho vyzařovala vždycky zběsilá nenávist ke všemu, co nebylo nacistické. Dovedl se zajímat o chorobu některého vězně a někdy se zdálo, že je schopen i lidské účasti. Ztratil-li však zájem, dovedl téhož pacienta vzápětí poslat do plynové komory. A to se stalo velmi často.

   Taková byla většina nacistických lékařů, které jsem poznal v koncentračních táborech.

 

Péče o mrtvé

 

   Největší péči věnovali v Birkenau mrtvolám a stále si ověřovali jejich čísla.

   Čísla měli vězňové vytetovaná na levém předloktí. Tetování zavedli esesáci teprve koncem roku 1942, a to pouze v Osvětimi. V jiných táborech se tato čísla vězňům netetovala. Hlavním důvodem tohoto opatření bylo zavedení pořádku do táborové evidence mrtvých i živých. Osvětim byl vyhlazovací tábor, z něhož neměl nikdo vyváznout živ. V tamější praxi se stávalo, že docházelo k záměnám do té doby, než se začala čísla tetovat. Mrtvoly byly zjišťovány pouze podle čísel našitých na oděvu, což byla příčina zmatku. Zdraví vězňové čekali na oděv umírajících, aby si jej vyměnili za svůj chatrný. Mrtvolu oblékli do svého starého oděvu, dříve než ji odvezli. Na výměnu nebo přešití vězeňských čísel nebylo dostatek času a vězni ani na tom nezáleželo. Člověk tam byl jen pouhým číslem. Tak se stávalo, že živý byl podle čísla mrtev a mrtvý žil… Protože v táborové evidenci bylo číslo rozhodujícím znakem vězně, podle něhož připisovali nebo odepisovali, hrálo jméno vězně roli podružnou.

   Někdy se stalo, že si gestapo vyžádalo k doplnění svých akcí ještě osobní výslechy a svědectví vězňů. Tak se dostavili k výslechu vězňové, kteří podle jména ve skutečnosti zemřeli, měli však správné spisové a kartotéční číslo a těžko prokazovali, že nemají nic společného s mrtvým, kterého gestapo chtělo vyslýchat.

   Tyto spletité situace vedly esesáky osvětimských táborů k tomu, aby zavedli přesnou a jistou evidenci mrtvol i živých. Zřídili pracovní oddíl tak zvaných „politických písařů a tetovačů“. Každého vězně, který nešel přímo z vlaku do plynových komor a byl dočasně vybrán na práce v táboře, hned po registraci označili číslem a vytetovali mu je na levé předloktí. Toto číslování vězňů nám také umožnilo celkem přesně sledovat a sestavit statistiku osvětimských obětí.

   Byl-li někdo mrtvý nebo umírající, to nezkoumali; když se prostě neozval, vytáhli ho z jeho pelechu a položili na hromadu mrtvol na dvoře.

   Nesouhlasil-li počet vězňů v bloku, vyhnali všechny na dvůr, bez ohledu na to, byli-li nemocní, a bez ohledu na počasí. Tam museli všichni stát tak dlouho, až počet konečně souhlasil.

   Mrtvoly vláčeli nahé, na řemeni ovázaném okolo ruky nebo okolo nohy, a tak je dopravovali do márnice, která byla v táboře BIb za blokem číslo 27.

   Tam je srovnali pečlivě do hranic, aby je mohli spočítat.

   Napřed jim však vytahali zlaté zuby. Podpatkem kopli do úst, až se rozevřela, a kleštěmi vytrhli všechno, co bylo zlaté.

   Mrtvoly byly vysvlékány z šatů, zejména z bot, o něž byla v táboře velká nouze. Přitom se celé vagony šatstva, prádla a obuvi z transportů vězňů, kteří byli v Birkenau usmrceni, odvážely do říše pro německou Winterhilfe (zimní pomoc).

 

 

ŽENSKÝ TÁBOR V BIRKENAU

 

ZAČÁTKY

 

V Osvětimi I

 

   První ženský koncentrační tábor v Osvětimi I byl založen v březnu 1942. Dosavadní mužský tábor byl rozdělen dva metry vysokou cihlovou zdí na dvě části a z ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku bylo přivezeno asi 1000 německých žen, převážně prostitutek, které v táboře nosily černý trojúhelník.

   Tak jako měli v mužských koncentračních táborech význačné postavení a funkce Němci, zaujímaly je v ženských táborech Němky. A čím byli v mužských táborech „zelení“ Němci-zločinci, tím byly v ženském táboře „černé“ Němky-prostitutky. Hrdě uplatňovaly své nároky na prvenství. Velitelství tábora vědělo, kdo jsou tyto ženy, ale jejich „němectví“ bylo pro ně legitimací, aby jim přidělilo vedoucí funkce.

   Ženský tábor v Osvětimi se novými transporty žen rychle naplňoval, takže přes velikou úmrtnost měl v polovici srpna 1942 12 000 vězeňkyň. Bloky byly přecpány a ubytovací poměry byly proto velice zlé.

   Z mužského tábora bylo vidět za vysokou zdí dohola ostříhané ženy.

   Dívat se na ženy však bylo zakázáno a přísně se trestalo.

   Když se na silnici míjely mužské a ženské pracovní oddíly, musely na povel esesmanů „Vpravo, vlevo hleď!“ odvrátit hlavy, aby se neviděly.

   Kdo to neudělal, ať muž či žena, dostal pětadvacet ran býkovcem.

 

Přesídlení do Birkenau

 

   Dne 16. srpna 1942 byl ženský tábor v Osvětimi I zrušen a přestěhován do Birkenau.

   Velitelství tábora použilo této příležitosti k prvnímu ničení ženských vězňů: 8000 žen bylo přestěhováno do Birkenau, 4000 žen bylo posláno do plynu.

   V Birkenau přišly ženy do hrozných poměrů. Bloky byly bez podlah, bez oken, bez příslušenství; do bloků pršelo, pitná voda nebyla a na mytí byla jenom jedna káď vody pro celý blok, který měl 1000, později i 1200 vězeňkyň.

   Pohybovat se mezi bloky bylo velice obtížné: půda byla bahnitá, nebylo kanalisace ani cest.

   V listopadu 1942 jsme přišli do ženského koncentračního tábora v Birkenau po prvé. Jeho poměry na nás učinily takový dojem, že jsme v něm vydrželi jenom několik málo hodin denně.

   Nejbrutálnější jednání a surovosti esesdozorkyň a německých žen-vězeňkyň, které měly nějakou funkci, bylo více než odpuzující; nemohli jsme pochopit, jak je možné takto s ženami zacházet.

 

PŘÍCHOD NOVÝCH ŽEN

 

   Do ženského tábora přicházely: ženy, které byly vybrány z hromadných židovských transportů jako práce schopné; ženy politicky podezřelé, zatčené a vyšetřované gestapem, které přišly z vězení (z naší vlasti to byly na příklad ženy z Malé pevnosti terezínské a z Pankráce, které přijížděly buď ve skupinách nebo jednotlivě); ženy evakuované z krajů, které byly ohroženy postupem ruské fronty – ty přicházely s dětmi.

   Byly to tedy ženy z celé Evropy a byly mezi nimi také jugoslávské partyzánky, ruské důstojnice, které uprchly ze zajateckých táborů, Němky, které vyznávaly učení bible, a hodně Polek.

   Zvláštní zmínky si zaslouží transport 128 jihoslovanských partyzánek, které přijely do tábora v létě roku 1944. Odepřely svléknout se ze svých uniforem, byly však k tomu hladem donuceny. Těžká práce jich zanechala na živu jenom 12.

   Číslování a tetování žen bylo stejné jako u mužů, ženy však měly vlastní serie. V první serii bylo 92 000 žen, ve druhé, v níž bylo ženám vytetováno kromě čísla písmeno „A“, bylo 29 000 žen; cikánské ženy měly číslování zvláštní s písmenem „Z“; těch bylo 8000.

   Všem ženám kromě Němek ostříhali nejenom vlasy, ale oholili je na celém těle. Kromě toho je oblékli do starých hadrů, na nohy jim dali dřeváky nebo dřevěné pantofle a hned druhého dne je poslali na nejtěžší práce.

 

ŽIVOT ŽEN A DĚTÍ

 

Práce

 

   Z žen sestavovali stejné pracovní oddíly jako z mužů a ženy pracovaly na nejtěžších pozemních pracích. Stavěly cesty, kopaly kanály, odvážely na kárách a na železných vozících hlínu, nosily kolejnice a přinášely cement na stavby.

   Dozor nad nimi měli esesmani se psy a esesdozorkyně.

   Vedoucími ženských pracovních oddílů byly převážně německé prostitutky, které vynucovaly na ženách bitím a nejrozmanitějším mučením co největší pracovní výkon.

   Vysílené ženy byly tímto nelidským běsněním doháněny k zoufalým pokusům o sebevraždu: vrhaly se do řetězu esesstráží, kde je psi honili a stráže střílely.

   Večer nosily ženské pracovní oddíly mrtvá těla svých kamarádek za zvuků hudby ženské táborové kapely k sčítacímu apelu – stejně jako nosily mrtvá těla svých kamarádů pracovní oddíly mužské.

   Za těchto okolností vydrželo v táboře jenom málo žen delší dobu. Vydržely pouze ty, které byly zaměstnány ve správě tábora, na příklad v blocích, v kuchyních, v pisárně, v oděvních skladech, v desinfekční stanici, v nemocnici. Tam nekonaly tak těžkou tělesnou práci a měly lepší ubytovací a hygienické podmínky.

   Nejhrubší a nejtěžší práce musely dělat zejména židovky.

 

Životní podmínky

 

   Prvním ženským koncentračním táborem v Birkenau byl tábor BIa. Protože byl brzo přeplněn, byl v létě roku 1943 rozšířen o dosavadní mužský tábor BIb.

   Když pak v létě v roce 1944 přišly maďarské transporty, vzrostl počet žen v Birkenau na 80 000 a ženy obsadily také tábor BIIc a část nedokončeného úseku BIII.

   Polovice bloků v táborech BIa a BIb byly nejprimitivnější zděné baráky, takové, jako byl nemocniční blok číslo 7 v táboře BIb.

   Na každém bloku bylo až 1200 žen. Spaly na tříposchoďových zděných palandách, a na čtyřech čtverečních metrech jich spalo někdy šest i více, nejčastěji na holých prknech, bez slamníků, prostěradel, přikrývek. Ve spaní se střídaly, a protože se netopilo, zahřívala jedna druhou.

   Hygienická zařízení, mýdlo, ručník, kartáček na zuby, klosetový papír ani jiné hygienické potřeby prostě nebyly.

   To všechno urychlovalo tělesný a duševní úpadek žen, které brzy po příchodu vlivem pracovních poměrů, podvýživou a hrubým zacházením onemocněly a umíraly.

   Balíčky Červeného kříže byly vykrádány také v ženském táboře, jehož vrchní velitelka Rakušanka Mandlová, bestie v lidské podobě, vykrádala s ostatními esesdozorkyněmi z balíčků čokoládu a všechny dobré věci. Tvrdily, že je odevzdají německým vyznavačkám bible, což ovšem neudělaly.

   Naprosto nedostačující životní podmínky byly i u žen příčinou rychlého rozšíření nejrůznějších, i nakažlivých chorob, hlavně skvrnitého tyfu.

   Celé polovice tábora BIa se užívalo jako nemocnice a léčení v ní bylo stejné jako v nemocnici mužské – všechny nemocniční bloky byly vlastně jenom zásobárnami plynových komor.

   V zimě r. 1942 ležela mezi bloky mrtvá a polomrtvá těla nahých žen, o které se nikdo nestaral, se stopami těžkých útrap a bití. Teprve večer je sebrali k sčítacímu apelu a po apelu je odvezli do krematoria.

   Apely v ženském táboře trvaly vždycky nesmírně dlouho, protože počet žen málokdy souhlasil. Proto stály při apelu mnoho hodin za každého počasí, kterému padlo za oběť mnoho a mnoho žen.

   Esesmani se chovali k ženám stejně hrubě jako k mužům, esesdozorkyně byly hysterické, sadistické zrůdy, které vězeňkyně šikanovaly a ubíjely.

   Tak na příklad esesdozorkyně Volkenrathová polévala židovské ženy, které musely stát při výběru několik hodin nahé v zimě před bloky, studenou vodou, spílala jim a posílala na ně psy.

   Podobných krutostí se dopouštěly esesdozorkyně především na ženách starých, nemocných a slabých.