Jdi na obsah Jdi na menu
 

Továrna na smrt - 1

Recense dřívějších vydání „Továrny na smrt“ (Výňatky).

 

   Takových knih, jako je „Továrna na smrt“, je pořád ještě málo. Vím, že se takové knihy jen tak snadno nepíší. Je k tomu potřeba především velké poctivosti a jasného vědomí. „Továrna na smrt“ je proto příkladná kniha, že se v ní její autoři rozplynuli, jako by tam vůbec nebyli, že slouží myšlence, jako jí sloužili kdysi za dráty, jako jedni z těch hrdinů, ze kterých se národní mučedníci nedělají a kteří přesto jsou jedni z těch, na jejichž hrdinství stavíme dnes svůj optimismus, budoucnost a štěstí celého národa.

E. F. Burian

 

   „Továrna na smrt“ je knihou dokumentární. Autoři nemají jiného úmyslu než vylíčit, vykreslit, vypsat, co zažili a viděli. Po čase by nikdo nevěřil obludnosti a zvrhlosti tohoto hitlerovského počínání, kdyby nám svědci nedochovali všechny konkrétní údaje. Skutečnost byla sama tak strašná a sensační, že z ní žádné sensace nelze dělat. Prostě čtenáře drtí svými fakty, překonávajícími jakoukoli fantasii o lidské zvrhlosti a nacistických zločinech . . .

Práce 1947

 

   . . . Tím vzniklo dílo, jehož dokumentační hodnota je nedocenitelná. Kniha podává nejzevrubnější a nejfaktičtější zobrazení všeho, čím byl Osvětim, všeho, co se v něm odehrálo. Čtenář se dočte o vzniku vyhlazovacího tábora, o jeho stavbě, rozšíření, organisaci, o osudech zavlečených sem lidí, o vnitřních poměrech, o celém vraždícím soukolí zločinecké byrokracie. Vražedný stroj nacismu je tu rozebrán do posledního šroubku . . .

Věstník ŽNO 1947

 

   . . . „Továrna na smrt“ bude mluvit do svědomí lidstva velmi varovně a naléhavě a doufejme, že úspěšně. Je to dokument takové přesvědčivosti a pravdivosti, že bychom jemu podobné knihy o koncentračních táborech spočítali na prstech jedné ruky . . .

Lidová demokracie 1948, Vl. Vévoda

 

   . . . kniha se nesnaží o zdůrazňování drastických okamžiků ani neútočí vypočítavě na city čtenářů. Právě o to je kniha přesvědčivější, právě v tom spočívá její nadčasová hodnota. Klidně, pokud je to ovšem vůbec možné, podává vyčerpávající a dokumentárně doloženou informaci o této proslulé „továrně na smrt“ v Osvětimi . . .

Svět práce 1950

 

   Tato kniha o obětišti nejstrašlivějším, o vyhlazovacím táboře Osvětim-Birkenau, má onu věčnou platnost historického dokumentu. Realistická objektivita, s jakou je kniha napsána, dodává jí žhavosti mementa, které je vpáleno do svědomí světa. Nemělo by být člověka, který by nečetl tento dokument , který by nepředal toto svědectví budoucím generacím jako doklad o šílené zvrhlosti nacismu . . .

Hlas revoluce

 

   V západním Německu vycházejí v posledních letech knihy lidí z militaristických kruhů; píší své vzpomínky a úvahy o druhé světové válce. Tito lidé se nepoučili, a opírajíce se o vlivné kruhy v průmyslu a v bankách, snaží se opravovat historii. Jednak sami sebe očišťují, jednak někteří z nich jdou tak daleko, že téměř popírají t. zv. „bolševickou propagandu“ o zvěrstvech esesácké soldatesky v zemích okupovaných hitlerovci. Bývalí příslušníci nacistické strany se opět dostávají na význačné funkce ve státním aparátu, proto se mohou vytvářet opět militaristické organisace stejného charakteru jako kdysi po prvé světové válce, které se staly semeništěm hitlerismu.

Jako zrcadlo nastavuje kniha Továrna na smrt od O. Krause a E. Kulky pravou skutečnost o esesácích a jejich zločinech. Nové, čtvrté vydání je doplněno novými kapitolami a kniha se změnila především v ilustracích. Má nyní na padesát dokumentárních snímků neznámého esesáka, který v tajném osvětimském táboře fotografoval to, co se nacisté pečlivě snažili ukrýt před světem, to, co svět dosud ani nepochopil: začátek hromadného vyhlazování celých národnostních skupin a národů, pravý cíl hitlerovského fašismu.

 

 

PŘEDMLUVA K PRVNÍMU VYDÁNÍ

 

   Čtenáři, kniha, která před Tebou leží, je knihou Tvé svobody.

   Událostem, které krvácejí z jejích stránek, vděčíš za to, že jsi živ, Ty šťastný.

   Promluví k Tobě ti, kteří položili svůj život za Tvou svobodu. Za lepší budoucnost Tvých dětí.

   Je to úžasná kniha, kniha rubu té slávy, již máš tu čest dnes prožívat.

   Jejími ústy k Tobě mluví všichni ti Františkové, Antonínové, Josefové, Marie, Jany, otcové, matky, sestry, bratři a ta malá, nejmenší, nejnevinnější a nejkrásnější utracená nemluvňátka.

   Každá oběť střeží tamodtud, s druhého břehu, bohatství Tvé svobody.

   Neděs se tváře mrtvých, kteří k Tobě mluví. Jsi to ty, jsou to mrtví z Tebe, jsou to kusy těla Tvé vlasti. Je to Tvá matka, Tvůj otec, Tví bratři a Tvé sestry, kteří tu umírají v haldách za všechno to, čemu Ty říkáš lepší život.

   Netrap se, ale zatvrď své srdce a přísahej, že už nikdy, nikdy nedovolíš, aby se opakovala taková oběť jen proto, abys mohl spravedlivěji žít.

   Vžij se do duševních a fysických útrap svých mrtvých a poznáš hloubku a velikost boje za svou svobodu.

   Oslav, jak nejlépe můžeš, svůj život, neboť jen pro něj položili svou hlavu ti, na které nikdy nesmíme zapomenout.

   Nemají hřbitova, kde bys mohl ve svých těžkých chvílích naslouchat jejich slovům tiché útěchy. Nemají rovů, které by se za čas, až by Tě omámil krásný a opojný život, propadly. Nemají pomníků, na nichž by svítily svíčky jednou na podzim, kdy vzpomínáme na mrtvé. Umírali v hromadách a zbytky jejich těl jsou rozhozeny kdesi v jámách.

   Ale jejich oběť je v Tobě, šťastný čtenáři, který žiješ. Vpili se do Tvého srdce. Prostoupili Tvou mysl. Jsou v Tvé odvaze, myšlenkách, práci, rodí se v Tvých dětech a stavějí Tvou budoucnost.

   Poslední jejich myšlenka na Tebe se vryla do Tvého čela a nikdy žádný sebepohodlnější a sebekrásnější život Ti to znamení s čela nesetře. Vidím je jasně na Tvém čele. Svítí jako krvavá rýha jediným slovem: Nezapomeň!

   A pamatuj si, že zapomeneš-li přece, podaří-li se Ti to nějakým ďábelským zázrakem, krvavá rýha na Tvém čele se Ti prožere do mozku a padneš pod ještě větší bídou, než padli Tvoji bratři. Požehnání jejich obětí se Ti promění v kletbu.

 

Národní umělec E. F. Burian,

nositel Řádu práce

 

PŘEDMLUVA K TŘETÍMU VYDÁNÍ

 

   Spisovatel s bohatstvím životních zkušeností a vlastních prožitků vytváří umělecké dílo. Takové dílo silně zapůsobí na tvé city nejniternější. Dokáže v tobě zapálit čistý oheň lásky i žár spravedlivého hněvu a nenávisti. Spisovatelova životní zkušenost a jeho umělecké nadání, vyjádřeny slovem, dovedou změnit myšlení člověka i určit jeho životní cestu.

   Autoři této knihy si nečiní nároků, aby jejich kniha byla posuzována uměleckými a estetickými sudidly. V jejich vzpomínkách není ani stínu jakékoli snahy po umělém či uměleckém vyjádření myšlenek, vyplývajících z faktů vpravdě strašných. Co napsali, je holá pravda. Prožitá, protrpěná a nejprostšími slovy zaznamenaná. Zapsali ji z povinnosti jako stálou a výstražnou připomínku svým dětem a nám všem, kteří jsme poznali fašismus tak zblízka.

   Továrna na smrt vychází po třetí. Teprve po třetí. Četly ji tisíce, měly by ji však znát miliony. Protože lidská paměť bývá krátká a zapomnětlivá, protože člověk v pohodách života poztrácí ty části minulosti, jež s sebou nesly utrpení; je třeba oživovat a připomínat právě tuto minulost.

   A ne pouze proto, že není tak vzdálená, ale též – a zejména proto – že jsou ještě na světě zločinné síly, které usilují o návrat této minulosti, o novou existenci továren na smrt. V našem sousedství, na západě Německa, oživují američtí miliardáři spolu s nacistickými generály a SS oficíry fašismus. Z kriminálů propustili hromadné vrahy, známé celému světu z koncentračních táborů, oblékli je do uniforem a posadili do vysokých státních funkcí. Vlastní bratři osvětimských Kramerů, Danischů a Schwarzhuberů, nacističtí zabijáci jsou živeni nejen americkými konservami, ale i nadějemi na nové vraždění. Tentokrát v zájmu amerických supermanů, dědiců Hitlerových, jimž se zachtělo ovládnout a zotročit celý svět.

   Třetí vydání Továrny na smrt má nejsvětější poslání: Dostat se právě nyní do rukou čtenáře a zapálit v jeho srdci žár spravedlivého hněvu a nenávisti a vyvolat v něm ještě větší nadšení pro boj za udržení míru.

   Továrna na smrt je líčením toho, co bylo. Odkrývá hrůzy fašismu, zpola zasuté prošlými lety. Čtenář bude po jejím přečtení otřesen do hloubi duše. Do konce života bude nosit vzpomínku na osvětimskou továrnu na smrt. Před očima mu provždy zůstane obraz Osvětimi a Birkenau…

   Nebyl jsem vězněn v Osvětimi, nezakusil jsem hrůz Birkenau na vlastním těle. Prožil jsem je však celou duší a celým srdcem, když jsem si ověřoval pravdivost líčení o Továrně na smrt.

   Byl jsem tam po válce. Baráky v Osvětimi zely prázdnotou, v popravčích celách páchla sklepní plíseň, ženský blok v Birkenau byl opuštěn, krematoria rozvalena. A přece jsem se snadno vrátil o několik let zpátky a prožil vše, co autoři této knihy popisují.

   Při železniční koleji u hlavní brány tábora Birkenau jsem viděl „selekci“, v krematoriích zástupy matek a dětí, tísnící se v plynových komorách. Vžil jsem se do milionů duší a srdcí těch, kteří zde mučednicky zemřeli. Všechno jsem viděl, procházeje tudy mlčky a s čapkou v ruce. A jeden obraz zvlášť utkvěl v mé paměti.

   V jednom z osvětimských baráků v „Kanadě“ mi ukázali místnost plnou dětských botiček a capáčků.

   „To zde zbylo po zaplynovaných dětech“, řekl mi průvodce, bývalý osvětimský vězeň. Řekl to tónem obvyklým u všech průvodců a mě to popudilo. Byl bych jej zakřikl, ale nemohl jsem mluvit. Rychle jsem odešel, nechtěje slyšet jeho hlas. Připadalo mi, že mluví příliš samozřejmě o věci, která uvádí člověka do stavu blízkého nervovému zhroucení.

   Musel jsem myslet na své děti a na všechny děti. Viděl jsem jejich nožičky s hrášky prstíků, měkké patičky, kotníčky. Všechna ta místa maminkami líbaná a v lásce obdivovaná. A měl jsem bolestný, skličující pocit spoluviny.

   „Jak jsme mohli, my lidé, my tátové a mámy, tohle připustit?“, říkal jsem si, opakoval jsem si tuto otázku dny a měsíce. Stejnou otázku si položíš i ty, čtenáři, po přečtení této knihy. Jsem pevně přesvědčen, že si na ni též odpovíš s autory knihy i se mnou: „Nikdy už nepřipustíme!“

   Jsem přesvědčen, že tak učiníš, žije-li v tobě lidské srdce. Věřím, že tak učiníš, chceš-li se bez pocitu studu dívat do čistých očí svých a všech dětí.

 

Laureát státní ceny Vašek Káňa,

nositel Řádu práce

 

ÚVOD

 

   Jsme bývalí političtí vězňové z Osvětimi-Birkenau:

   Číslo 73 046, Ota Kraus z Prahy, zatčený dne 2. dubna 1940, vězněný v Praze a v koncentračních táborech v Dachau, v Sachsenhausenu, v Neuengamme, v Osvětimi-Birkenau a v Buchenwaldě;

   číslo 73 043, Erich Kulka ze Vsetína, zatčený dne 23. června 1939, vězněný v Brně na Špilberku a v Kounicových kolejích a koncentračních táborech v Dachau, v Sachsenhausenu, v Neuengamme a v Osvětimi-Birkenau.

   Zatčeni jsme byli pro aktivní odpor proti nacistickým okupantům.

   Zažili jsme gestapácké výslechy, týrání ve věznicích, transporty a živoření v trestných oddílech v Dachau, v Sachsenhausenu i Neuengamme. Ale tato líčení vynecháváme – to byly jenom stupně očistce, po nichž se sestupovalo do pekla. V tomto pekle, v Birkenau, se nám pobyt v koncentračních táborech, v nichž jsme byli předtím, jevil jako krásná minulost.

   V Dachau, v Sachsenhausenu a v Neuengamme jsme pobyli dvě léta společně a pracovali jsme tam z počátku s lopatou, později jako zámečníci.

   Začátkem listopadu 1942 jsme se museli rozloučit se svými kamarády v Neuengamme, kteří nás poslední večer před naším odjezdem posilovali a už tehdy pevně věřili, že všecko přežijeme.

 

   Dne 4. listopadu 1942 jsme přijeli do Osvětimi a za dva dny potom do Birkenau, kde nám Polák Matlak pomáhal v našem těžkém začátku. Jeho zásluhou jsme byli zařazeni do práce opět jako zámečníci.

   Věděli jsme už ze zkušeností z předchozích koncentračních táborů, že tam mohou vydržet jen ti, kteří dovedli žít kolektivně a jejichž hlavním smyslem života i za dráty byl boj proti fašismu. Podmínkou úspěchu bylo politické uvědomění a stálý styk s pokrokovými vězni všech národností. Nejlepší prostředí pro takovou činnost v táboře bylo zaměstnání řemeslnické. Naše zámečnické řemeslo nám opravdu také v Birkenau zachránilo život.

   Především nám pomohlo zachovat si zdraví, protože jsme žili v lepších životních podmínkách než jiní vězňové. Mohli jsme udržovat tělesnou čistotu, mohli jsme si opatřit více jídla a lepší jídlo, dostatečné ošacení a obuv. Později jsme mohli pomáhat také jiným.

   Jako zámečníci jsme dostali od velitelství tábora propustky (Passierschein) a mohli jsme opouštět náš tábor a chodit do jiných táborů v Birkenau, i do jeho táborů ženských, do desinfekční stanice a do krematorií. V hlídaném prostoru jsme se pohybovali bez dozoru, zatím co ostatní vězňové byli ve svých pracovních oddílech přísně střeženi a nesměli je opustit.

   Často jsme zámečnické práce předstírali. Kolik dobrých klik a kolik dobrých zámků jsme odšroubovali a zase přišroubovali, když se blížil nějaký esesman!

   To a podobné věci jsme dělali hlavně ve funkci spojek různých skupin odporu, když jsme potřebovali informace z ostatních táborů, když se připravovaly určité akce nebo když přijížděly nové transporty vězňů. Od nich jsme se dovídali podrobnosti o jejich cestě do Birkenau a o tom, co nového se děje ve světě.

 

   Tábor byl ve stálé výstavbě a kromě vězňů, kteří byli zaměstnáni na výstavbě jako laciné pracovní síly, pracovalo tam mnoho civilních odborníků, zaměstnanců soukromých podnikatelských firem z Německa, z Čech i z Polska. Tito „totálně nasazení“ pracovníci řídili práce vězňů po stránce odborné. Nesměli se s vězni stýkat ani s nimi mluvit a byli proto neustále doprovázeni a střeženi esesáky. Než nastoupili práci v koncentračním táboře, museli skládat přísahu, že o ničem, čeho budou svědky, nic, ani příslušníkům svých rodin, neprozradí. Jinak jim hrozilo uvěznění v táboře, což se také v několika případech stalo. Směli jezdit asi jednou za tři měsíce ke svým rodinám a po návratu museli udat, s kým se při návštěvě stýkali, a přísahy opakovat.

   Tak jsme také získali styky s českými zaměstnanci soukromých firem v táboře a tím s domovem, a tak nám naše zaměstnání také umožnilo najít uvědomělé kamarády, s nimiž jsme sledovali, jak se v táboře ničí lidské životy.

   V roce 1942 jsme začali s prázdnýma rukama. Neměli jsme ani úřední povolení, ani náčiní, ani dílnu. Za rok potom, po mnoha dobrodružstvích, jsme však už dílnu měli, dílnu vybavenou na tamější poměry přímo skvěle tím, co jsme „zorganisovali“, to jest opatřili „na černo“.

   Ve všech táborech v Birkenau bylo mnoho nutných zámečnických prací, které jsme prováděli „na černo“, a prováděli jsme je rychleji než složitou úřední cestou na základě žádostí a jejich schválení.

   Nejen vězňové-funkcionáři, ale také esesmani nás potřebovali a my jsme jim museli vykonávat různé služby a „organisovat“ pro ně.

   Dodávali jsme zámky, náčiní pro kuchyně, ba celá kamna, opravovali jsme jízdní kola, všelijaké domácí nářadí a tak dále.

   Ve všech pracovních oddílech jsme měli kamarády, kteří nám dodávali materiál, a jedním z hlavních našich dodavatelů byli členové Vyklizovacího oddílu Kanada.

   Opravovali jsme v táborových kuchyních kotle a za to jsme dostávali jídlo; za práce v desinfekční stanici jsme dostávali šaty a prádlo; táborové nemocnici jsme pomáhali opatřovat zdravotnické zařízení.

   Tak jsme mohli proniknout opravdu všude, všechno vidět a pozorovat.

 

   V naší dílně jsme také bydleli a měli jsme v ní mnohem klidnější život, než byl život v bloku. V dílně jsme si na polní kovárně vařili, ovšem museli jsme dávat pozor na esesáky, aby nás nechytili, protože vězňové si vařit nesměli.

   Naše dílna byla na jižním konci mužského kmenového tábora BIId (Stammlager), v místě, kde bylo a kde se štípalo dříví (Holzhof).

   Večer se u nás scházela skupina politických vězňů, příslušníků rozličných pracovních oddílů a národností, kteří přinášeli zprávy a vyprávěli, co se kde stalo. Tak jsme získávali přehled o tom, co se děje a chystá v celém Birkenau, a zprávy jsme si zaznamenávali.

   Na těchto večerních besedách se hodnotila politická i vojenská situace, uvažovalo se o tom, zda a jak se můžeme zachránit, a řídily se odtamtud různé politické akce, jako na příklad spojení s komunistickou organisací v Osvětimi I.

   Kromě toho se četly noviny a na mapě zakreslovaly fronty. Noviny nám tajně prodávali zaměstnanci soukromých firem, kteří pracovali v táboře.

   U nás byla také ústředna pro přenášení illegálních dopisů z tábora do tábora, zejména do táborů ženských a pro skupiny odporu.

   Rozličné zprávy, dokumenty a plány jsme měli ukryty ve dvojitých stěnách dílny, pod svěráky a v nářadí.

   Také jsme opatřili a dočasně přechovávali fotografické přístroje, jednou dokonce rozhlasový přijímač pro tajnou politickou organisaci.

   Esesáci naši dílnu sice často prohlíželi, někdy nám ji celou přehrabali, ale jenom jednou našli – radiová sluchátka. Měli jsme štěstí, takže i to dobře dopadlo.

 

   Každý den jsme měli několik nebezpečných úkolů, jejichž splnění udržovalo naše nervy v stálém napětí, protože při každém takovém podniku šlo o život.

   Těmito věcmi jsme byli tak zaměstnáni a zároveň jsme jim tak přivykli, že denní hrůzy smrti na nás nakonec ani nepůsobily.

   Nevěřili jsme, že koncentrační tábor v Birkenau přežijeme, a od března 1944 jsme se připravovali na útěk ve vojensky a politicky vhodnou dobu.

   Ale protože jsme zároveň o zdaru tohoto útěku pochybovali a protože jsme chtěli stůj co stůj zachránit svědectví o zločinech, kterých se nacisté v tomto táboře dopouštějí, posílali jsme zprávy, plány a doklady manželce Oty Krause Boženě Krausové do Libčic nad Vltavou po našich pomocnících Josefu Mařákovi z Kostelan u Uherského Hradiště, Josefu Moravcovi z Kutné Hory a Fabiánu Sukupovi z Dubňan u Hodonína.

   Tito naši přátelé, kteří pracovali v táboře jako zaměstnanci soukromých firem, vynášeli tyto písemnosti s nebezpečím života pro případ, že bychom v táboře zahynuli nebo kdyby se nám útěk nepodařil.

   Tak poslal Ota Kraus v červenci 1944 své ženě po Fabiánu Sukupovi dopis, ve kterém ji oznamoval, že se spolu s Kulkou chystá na útěk, a žádal ji o spolupráci: o opatření osobních dokladů a o připravení skrytého pobytu.

   Opisy jiných dvou našich dopisů byly na podzim r. 1944 odevzdány JUDr. Stanislavu Jiříkovi v Praze, aby je doručil švýcarskému konsulátu.

   Ota Kraus opustil Birkenau dne 26. října 1944 a odjel s transportem do tajného tábora S III (Ohrdruf) u Buchenwaldu, Erich Kulka zůstal se svým synem v Birkenau až do konce a zachránil se při evakuaci tábora v lednu 1945 útěkem z vlaku v Ostravě, když tudy projížděly osvětimské transporty do Mauthausenu.

 

   Oba jsme zůstali na živu, a tak vznikla a mohla vyjít tato kniha.

   Její stránky jsou pouhé svědectví: popisujeme, jaké to v Osvětimi a v Birkenau bylo a co všechno jsme zažili.

   V žádném koncentračním táboře neodhalili nacisté své úmysly tak jako v Birkenau. Tam vyvrcholilo soustavné ničení národů, prováděné s příkladně nacistickou důkladností.

   Tam jsme se stali svědky zločinu, který nemá obdoby v dějinách: desetitisíce československých a miliony jiných občanů se staly v Birkenau obětí bezpříkladné surovosti a bezohledného vraždění nacistickými stvůrami.

   Přežili jsme Birkenau, a proto svět musí zvědět, co se tam dělo.

 

   Svědectví v obrazech, která jsou k této knize připojena, nakreslila Dina Gottliebová, vězeňkyně číslo 61 100, která byla v Birkenau 15 měsíců.

   Mapa osvětimského kraje je částí mapy Vojenského zeměpisného ústavu v Praze.

   Grafické znázornění evropského rozsahu vyhlazování v Osvětimi je od autorů.

   Plány kromě úředního plánu koncentračního tábora Birkenau odborně upravili ing. arch. Věra Foltýnová, vězeň číslo 42 808, a ing. Jiří Kolín.

   Model krematorií číslo I a II zhotovila Dokumentační akce v Praze.

   Fotografie jsou z materiálu mimořádné státní komise, z osvětimského musea, ze Státního židovského musea v Praze a od autorů.

 

ÚVOD K DRUHÉMU VYDÁNÍ

 

   Čtenáři i kritika ocenili hrůznou pravdivost naší knihy a také to, že je psána bez touhy po sensačnosti. Chtěli jsme v ní nashromáždit jenom fakta – fakta pobuřující více než slova.

   Na stránkách této knihy nenaleznete umělecké obrazy ani vědecko-politická zkoumání příčin, které vedly k tomuto největšímu zločinu v dějinách lidstva na bezbranných civilních občanech. Je to faktografické, dokumentární zachycení našich hrůzných zážitků dvou let za ostnatými dráty nacistických koncentračních táborů v Osvětimi.

   Kniha je doplněna tím, co vyšlo najevo při procesu s vrchním velitelem všech osvětimských táborů Rudolfem Hoessem, který se konal v březnu 1947 před nejvyšším národním tribunálem ve Varšavě a v němž jsme také svědčili. A pak tím, co shromáždil nejvyšší národní tribunál v Krakově, který v prosinci 1947 odsoudil k smrti vrchní velitelku osvětimských ženských táborů Marii Mandlovou a 39 dalších osvětimských válečných zločinců.

 

ÚVOD KE ČTVRTÉMU VYDÁNÍ

 

   V roce 1956 vychází Továrna na smrt k patnáctému výročí založení největšího vyhlazovacího nacistického koncentračního tábora.

   Kniha je doplněna dalším, zčásti dosud veřejnosti neznámým dokumentárním materiálem v textu i obrazech. V předcházejících vydáních jsme dokazovali osvětimský zločin svědectvím vlastním i jiných bývalých vězňů, dále reprodukcemi fotografií získaných po osvobození tábora. Plány naznačovaly neobvyklý rozsah osvětimských táborů.

   Toto nové vydání je však doplněno takovými dokumenty, o které se s nasazením životů, jen s nepatrným úspěchem pokoušely některé skupiny tajných vězeňských organisací hnutí odporu. Jsou to reprodukce fotografií pořízených esesákem přímo za největšího provozu osvětimského vyhlazování lidí.

   Se střech železničních vagonů, na cestách mezi tábory i v táborech fotografoval si esesák v létě 1944 různé výjevy z přijíždějících transportů. Vytvořil tak soubor snímků, které si pečlivě upravil do svého alba. Zvlášť věrně zachytil svým přístrojem průběh výběru vězňů pro plynové komory.

   Esesákovy fotografie, vzácné a patrně jediné nejprůkaznější dokumenty, zobrazují to, co nikdo z nás, bývalých vězňů, nemůže vylíčit. Svědectví vězňů, statistika, písemné doklady, plány a reprodukce fotografií tvoří nyní největší literární dokumentaci o Osvětimi.

   Věrohodné fotografické snímky z Birkenau usvědčují ze lži autory neonacistické literatury. Vyvracejí snahy o zmenšování viny, o očišťování nebo dokonce už i pokusy o popírání existence vyhlazovacích táborů.

 

Leden 1956

 

NACISTICKÉ KONCENTRAČNÍ TÁBORY

 

   Ihned po násilném uchvácení moci, dekretem z 28. února 1933, zavedl Hitler ochrannou zajišťovací vazbu „Schutzhaft“. Tímto opatřením zneškodňovali nacisté každého, kdo byl podezřelý z aktivní činnosti proti hitlerovskému režimu.

   Do roku 1939 postavili nacisté šest koncentračních táborů, v nichž bylo tehdy více než 20 000 vězňů. Do vypuknutí války bylo úkolem koncentračních táborů „převychovat“ tisíce německých občanů, z nichž mnozí, vážní političtí odpůrci nacismu, neměli již vůbec naději získat znovu svobodu. Tak si fašisté připravili již v době míru účinnou zbraň proti svým odpůrcům, vytvořili si základní organisaci gestapa, jehož úkolem bylo organisovat rozsáhlou síť konfidentů a zastrašovat, po případě i zatýkat nepřátele nacistického režimu. Koncentrační tábory byly v moci esesáků, jejichž řady se neustále zvětšovaly.

   Nacismus připravoval důkladně a plánovitě výstavbu koncentračních táborů jako jeden z prostředků na porobení Evropy a rozsáhlou expansi na východ. Po válce bylo zjištěno, že ještě v hlubokém míru byly v koncentračních táborech konány pečlivé přípravy k tomu, aby se z nich stal v době války účinný nástroj nacistického hospodářství a zbraň válečné mašinerie.

 

   Nejznámějšími koncentračními tábory v prvých válečných letech byly Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Ravensbrück, Neuengamme, Flossenbürg, Osvětim a jiné. Každý z nich měl svůj předem určený účel a gestapo posílalo vězně podle charakteru jejich přečinů vždy do určitého tábora.

 

   Ihned na začátku války odhalili nacisté svoje pravé úmysly. Porobit si Evropu znamenalo pro ně bezohledný a nemilosrdný způsob vykořisťování lidské práce ve všech okupovaných zemích. Zároveň začali promyšleně a organisovaně biologicky ničit obyvatele porobených zemí. Jejich theorie o čisté krvi a rase souvisela bezprostředně s cílem získat nový životní prostor. Proto se za druhé světové války sloučily zájmy vojenské s hospodářskými. Nacistický válečný stroj využíval co nejvíce otrocké práce, která byla organisována ve velikých pracovních a koncentračních táborech v celé okupované Evropě. Nacisté si stanovili cíl vyhubit co největší množství vězňů z řad pokrokových sil dělnictva, inteligence a především komunistů. Dříve však než zahynou, vymačkat z jejich sil vše, co může pomoci válečnému hospodářství – byla zásada velitelů koncentráků.

   Plán vylidnit nová území mohl být uskutečněn teprve po vítězné válce. Připravovali proto vysídlení a vyhubení Čechů, Slováků, Poláků, Ukrajinců, Bělorusů atd. Přímé biologické ničení zahájili nacisté nejdříve na občanech židovského původu všech národů. Uplatňováním své rasové theorie rozpoutali antisemitismus, aby odvrátili pozornost širokých vrstev obyvatelstva od svých pravých cílů. Současně tím sledovali hospodářské zájmy: zmocnit se hospodářských posic a majetku židů.

 

   Výsledek bezohledného nacistického teroru proti obyvatelům okupovaných území byl ohromující. Odhaduje se, že v hitlerovských koncentračních táborech zahynulo na osm milionů lidí. Z těchto osmi milionů byla zahubena plná polovina v jednom jediném táboře, v největším vyhlazovacím koncentračním táboře v Osvětimi. Tato strašlivá číslice sama jasně ukazuje rozdíl mezi vyhlazovacím koncernem továren na smrt v Osvětimi a všemi ostatními nacistickými koncentráky. Z procesů proti válečným zločincům jsou po ruce nezvratné důkazy o tom, že to byl začátek, pouhá zkouška. Skutečné biologické hubení především slovanských národů mělo začít teprve po vítězství ve válce.

   O koncentračních táborech kolovaly za války nejrůznější pověsti, ale až do roku 1944 ve většině táborů jen málokdo věřil pověstem o osvětimských plynových komorách. Nacisté úzkostlivě střežili tajemství koncentračních táborů a nedovolili jejich návštěvy a inspekce nikomu jinému než příslušníkům nacistických organisací. Zvláště skrývali tajemství plynových komor Osvětimi a jiných vyhlazovacích táborů.

   Při ústupu před Sovětskou armádou v roce 1944 vykonali pečlivé přípravy, aby zahladili všechny stopy svých zločinů. Avšak i když se jim podařilo zničit budovy krematorií, spálit dokumenty a odstranit mnoho svědků, přece byly jejich ukrutnosti po válce odhaleny.

   V Osvětimi byl spáchán největší zločin v historii lidstva, tam vyvrcholily fašistické methody proti člověku.

 

 

 

OSVĚTIMSKÝ KONCERN

 

OSVĚTIM I AŽ III

 

   Řekne-li se Osvětim, Birkenau, Rajsko, má málokdo správnou představu, oč jde.

   Osvětim, to byl celý koncern, celá soustava 39 koncentračních táborů, které byly rozděleny do tří hlavních skupin:

   Osvětim I byl tábor hlavní, řídící, v kterém byla ústřední správa tohoto koncernu, ústředna jeho gestapa, hospodářské a zbrojní podniky, pracující pro německou armádu.

   Osvětim II měla oficiální název Birkenau. Jeho hlavním účelem bylo hromadné ničení lidí v plynových komorách. K Birkenau patřily menší tábory: zemědělský tábor Budy, drůbežnický Harmeze, zahradnický Rajsko a chemické laboratoře.

   Osvětim III neboli Buna byl koncentrační tábor pro výstavbu gigantických továrních komplexů na výrobu synthetické gumy v Monowicích. K táboru náležely menší tábory při uhelných dolech Fürstengrube, Königshütte, Jawiszowice, Jaworzno, Bobrek, Janina a cementárny v Goleszówě a jiné.

   Další tábory byly zakládány na podzim 1944 v Hlivici, v Hindenburgu, v Blechhammru, v Heydebrecku a jinde.

   V žádném z těchto táborů nebyly sirné nebo rtuťové doly, jak o tom byly rozšířeny rozličné pověsti.

   Koncern byl založen zřízením koncentračního tábora Osvětim I na jaře 1940. Dne 20. května 1940 přišla prvá skupina vězeňských funkcionářů (kápů a blokových) z koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Asi za měsíc nato přišel prvý transport politických vězňů z Polska.

   Mapa osvětimského kraje je v této knížce.

 

OSVĚTIM II – BIRKENAU

 

Jeho tajemství

 

   V celém světě se statisíce, ba miliony lidí ptají:

   „Kam se poděli naši otcové, naše matky, sestry a ženy, děti, naši mužové a bratři?“

   Nevědí to, vědí pouze, že v letech 1942, 1943 nebo 1944 odjeli na východ, někam do Polska; někteří mají poslední stopu z „pracovního tábora Birkenau“.

   Koncentrační tábor Birkenau je asi dva kilometry na západ od Osvětimi a je totožný s táborem, který Němci označovali na dopisech osvětimských vězňů jako pracovní tábor (Arbeitslager) Birkenau u Neu Berunu; někdy pro něj užívali názvu Waldsee.

   To však bylo jen klamání veřejnosti, aby se maskovala souvislost Birkenau s Osvětimí, jejíž jméno se v posledních letech války často vyskytovalo v moskevském a londýnském rozhlase.

   Velitelství osvětimských táborů chtělo stůj co stůj utajit spojitost Osvětimi s Birkenau. Klamalo svět také tím, že nařizovalo vězňům, aby dopisy psali s udáním falešných adres.

   Tak psali vězňové v táboře Osvětim I tuto adresu: Jméno a číslo vězně, Konzentrationslager Auschwitz, Block 10 nebo 10 A.

   V Birkenau psali tuto adresu s malým rozdílem: Jméno a číslo vězně, Konzentrationslager Auschwitz, Block 10 B.

   Takové adresy však psali pouze nežidovští vězňové, kteří mohli psát čtrnáctidenně a požívali úředních táborových tiskopisů.

   Židé psali nepravidelně, na obyčejných korespondenčních lístcích, z jejichž předtisku nebylo vidět, že odesilatel je v koncentračním táboře. Psali jak z Osvětimi I, tak také z Birkenau stejnou adresu.

   Odpovědi, které potom chodily do Osvětimi I, se tam třídily podle ústřední kartotéky do pobočných táborů.

   Z Birkenau psali židé takto: Jméno, žádné vězeňské číslo (ačkoliv měli vytetovaná čísla jako jiní vězňové), Arbeitslager Birkenau bei neu Berun, Haus Nr 10 B, Ostoberschlesien; maďarští židé psali dokonce: Arbeitslager Waldsee.

   V Osvětimi I se připisovalo k číslu bloku písmeno A (Auschwitz), v Osvětimi II a III písmeno B (Birkenau, Buna).

   Židovským vězňům stanovili počet lístků, které musejí napsat, a blokältesti se starali, aby jich nepsali méně. Těmito lístky chtěli totiž nacisté dokazovat, že zahraniční propaganda o ničení židů je lživá (mrtví by přece nemohli psát!), a proto lístky také otiskovali nebo veřejně vystavovali.

   Proč se to všechno dělalo?

   Proto, že hlavním úkolem koncentračního tábora Birkenau bylo záměrné a hromadné ničení národů a lidí nepohodlných vládcům Německa. Úkolem, který Birkenau splnilo téměř úplně, bylo zničení židů z celé okupované Evropy.

   Vězňové, kteří byli ve stálém styku s přijíždějícími transporty a vedli jejich evidenci, odhadují počet všech zavražděných v Birkenau na 3 500 000 lidí; z toho bylo asi 90 procent židů.

 

Jeho poloha

 

   Vězňové všech koncentračních táborů mívali dojem, že se proti nim spojila s nacisty sama příroda. Zdálo se jim, že v táborech bývalo vždycky nepříznivé počasí: v létě je mučilo nesnesitelné vedro, v zimě trpěli velikým chladem, na jaře a na podzim bývaly vichřice a neproniknutelné mlhy.

   Počasí mělo zhoubný vliv na tělesný i duševní stav vězňů. Museli být venku plných dvanáct hodin a skrýt se nesměli ani při sebenepříznivějším počasí.

   Vězňové museli pracovat i za největšího deště v potrhaném plátěném oděvu, zatím co esesáci, kteří je hlídali, byli chráněni nepromokavými plášti a plachtami. Také v zimě byli esesáci vybaveni kožichy a teplými botami, zatím co vězňové se mohli zahřívat jenom pilnou prací.

   Teprve po svém osvobození zjišťujeme, že pro všechny koncentrační tábory se záměrně vybíraly nejméně příznivé kraje, kraje, kde se žilo velmi těžce. Vzpomínáme na bažinatý s studený Dachau, na chladný a větrný Sachsenhausen, na jílovitý a mlhavý Neuengamme, na Buchenwald, položený na severní stráni strmého kopce.

   Jaký kraj si nacisté vyhlédli pro svou největší továrnu na smrt, pro místo, které se mělo stát popravištěm a pohřebištěm celých evropských národů?

   Birkenau bylo postaveno na bažině, v kraji s vražedným podnebím, kde na člověka číhala smrt ze vzduchu, ze země i z vody. Bacily malarie, tyfu, úplavice a jiných chorob snadno ubíjely podvyživená těla. A nemocný člověk s horečkou má chorobnou žízeň, stále se mu chce pít.

   V Birkenau však pitné vody nebylo, byly tam jenom výstražné tabulky „Kein Trinkwasser!“ – „To není pitná voda!“ Pili tedy zdraví i nemocní vodu jedovatou.

   Velikého nebezpečí nakažlivých chorob si byli esesáci stále dobře vědomi. Vysvítá to nejlépe z rozkazu vydaného v roce 1943, podle kterého se esesáci mohli přiblížit k vězňům toliko na vzdálenost několika metrů.

   Proti malarii a proti tyfu pak používali esesáci rozličných ochranných opatření, stejně jako se chránili proti rozmanitým nepohodám, jimž byli vězňové vystaveni bez jakékoliv ochrany.

   Za sucha a za vedra nás v Birkenau ohrožovala celá mračna komárů, zato ptactvo se této krajině vyhýbalo, jako by tušilo, že se v těchto místech, kde stále panovalo zvláštní hřbitovní ticho, děje cosi hrozného. Křik, nadávky a nářek umírajících kontrastovaly s veselou hudbou, která doprovázela otroky pochodující do práce a z práce.

   Ráno a k večeru byl kraj zahalen vlhkými výpary z bažin a tento nezdravý vzduch byl naplněn kouřem a zápachem z blízkých krematorií. Dřeváky váznoucí ve slizském bahně ubíraly zuboženým tělům poslední síly. Při tak nesnadné chůzi, tak těžkém dýchání, při špatném jídle a ještě horší vodě – jakou asi mohli mít mysl lidé zajatí v Birkenau, lidé, kteří mohli čekat, jenom až si pro ně přijde osvobozující smrt!

 

Jeho plán a účel

 

   Přesný plán celého území osvětimského koncernu, který byl odcizen z jeho stavební kanceláře a poslán do vlasti, musel být doma zničen, když hrozilo nebezpečí, že bude při prohlídce nalezen.

   Podařilo se nám však získat znovu, respektive zčásti zpaměti nakreslit plán koncentračního tábora Birkenau, jeho krematorií, desinfekční stanice a vězeňských bloků, zděných i dřevěných. Všechny tyto plány jsou připojeny k této knížce.

   Uvědomovali jsme si nesmírnou důležitost dokumentace všech událostí a nacistických zločinů pro ostatní svobodný svět. Získávali jsme pro tuto práci našeho kolektivu další a další vězně jako spolupracovníky. Jedním z nich byla ing. arch. Věra Foltýnová z Prahy, která vypráví, jak se takové doklady opatřovaly:

 

   8. březen 1944 v Birkenau!

   Na 3000 zdravých, většinou mladých českých lidí (celé rodiny, matky s dětmi, hoši a dívky, začínající teprve život) bylo „zlikvidováno“ přes noc, za necelé dvě hodiny – mezi nimi také moje statečná a krásná matka!

   Dělilo nás tenkrát jenom asi 200 metrů, ale čtvero drátů, když je černá vojenská auta odvážela do plynu.

   Asi o dva dny později, když mi ještě ani nebylo jasno, je-li možno s takovou bolestí žít, vyhledala mě Máša ze skupiny francouzských antifašistek, které se zorganisovaly jako jedny z prvních po příchodu do tábora.

   „Víme, co právě prožíváš, ale potřebujeme tě právě teď,“ naléhala, „nedá se to odložit. Pracuješ v bauleitunku a musíš nějak opatřit plány krematorií. Někdo se dostane ven a potřebuje je tak zmenšené, aby je mohl stočit do cigarety.“

   Vhodnější dobu si opravdu nemohla najít!

   Začínala jsem tehdy svou „kariéru“ ve stavební kanceláři tábora (Bauleitung). Brzo se mi podařilo získat důvěru představených esesáků a přístup k plánům a dokonce správu jejich archivu. A potom už to šlo jedno za druhým.

   S pomocí kolegyň, které hlídaly a pomáhaly plány vynášet, dopravovaly jsme plány Jugoslávcům, Francouzům, Belgičanům, těm, kteří právě získali spojení s vnějším světem a s partyzány, jichž v okolí pořád přibývalo, a hlavně do Čech prostřednictvím Ericha Kulky. My všichni, kteří jsme žili léta několik kroků od krematorií, jsme byli přesvědčeni, že se z tohoto pekla nedostaneme nikdy ven, a chtěli jsme, aby svět se jednou o všem dověděl.

   Některé plány se nám vrátily a předkládáme je čtenáři. Možná, že všechny nejsou přesné, byly kresleny mnohdy potmě a naše pozornost byla často upřena více ke dveřím než na papír. Ale i tak stačí pro celkovou orientaci, než dostaneme originály, které byly poslány do ciziny nebo byly zakopány v táboře.

   Snad i tato naše kapka v moři přispěje k důkazům o vědecky rafinované záhubě milionů – a to je účel, jehož chceme dosáhnout.

 

   Velkokoncentrák Birkenau byl budován pro 250 000 vězňů na místě kdysi klidných vesnic, které musely ustoupit hitlerovskému velkoměstu otroků za ostnatým drátem, a měl vyčerpat internované tělesně i duševně tak, aby byli zralí pro krematoria – měl to být jakýsi zásobník čtyř krematorií.

   Měl asi dva čtvereční kilometry, neboť byl asi dva kilometry dlouhý a kilometr široký, takže jeho obchůzka trvala přibližně půl druhé hodiny.

 

Vlastní tábor, to jest prostranství pro vězně, byl rozdělen silnicemi vedoucími od východu k západu na tři úseky (BI, BII, BIII).

Hlavní vchod do tábora byl z východu (mezi úseky BI, BII).

Úsek BI měl dva tábory: BIa, BIb, které byly postaveny roku 1941. Jejich primitivní zděné bloky stavěli vězňové z Osvětimi I, hlavně sovětští zajatci, z materiálu ze zbouraných vesnic.

Úsek BII byl oddělen od úseku BI silnicí, příkopem a rampou – „nádražím smrti“; na toto nádraží přijížděly vlaky s oběťmi z celé Evropy. Tento úsek byl dostavěn roku 1942. Měl sedm táborů: tři (BIIa, BIIb, BIIc) na východ od silnice, vedoucí od jihu na sever, a čtyři (BIId, BIIe, BIIf, BIIg) na západ od ní. V některém bývalo až 20 000 vězňů, v táboře BIIc umístili v létě 1944 dokonce 26 000 maďarských žen!

Jednotlivé tábory v obou úsecích byly soustavou bloků ohraničených ploty z ostnatého drátu, nabitého elektrickým proudem, a celé toto území bylo protkáno odvodňovacími příkopy, protože krajina je bažinatá.

Úsek BIII se začal stavět roku 1944. Ve stavebních plánech byl tento úsek označen KGL (Kriegsgefangenenlager). Byl to tábor připravovaný pro válečné zajatce, kteří tam měli být zotročeni a zlikvidováni. Stavba bloků v tomto úseku však dokončena nebyla, v říjnu 1944 je začali rozdělávat, nakládat na železniční vagony a odvážet do Gross Rosenu u Vratislavi, kam měla být evakuována celá Osvětim. To bylo zčásti také provedeno, baráky byly v Gross Rosenu postaveny a v lednu 1945 tam bylo přestěhováno z Osvětimi asi 11 000 vězňů.

Také v táboře samém bývaly celé skupiny vězňů přestěhovávány a v roce 1944 byl birkenauský tábor rozdělen takto:

BIa ženský tábor karantenní a nemocniční,

b ženský tábor pracovní;

BIIa mužský tábor karantenní,

b rodinný tábor českých židů,

c maďarský ženský tábor,

d mužský kmenový tábor (Stammlager),

e cikánský rodinný tábor,

f mužský nemocniční tábor,

g skladiště svršků (Effektenlager) s pracovními

a obytnými bloky Vyklizovacího oddílu Kanada;

BIII nedokončený úsek, částečně a přechodně obydlený

maďarskými ženami.

 

Krematoria byla nejdůležitějšími budovami tábora. Byla čtyři s 36 spalovacími pecemi, opatřená čísly I, II, III, IV, a měla celkem osm plynových komor. Krematoria číslo I a II byla veliká a měla podzemní plynové komory, krematoria číslo III a IV byla menší, s plynovými komorami přízemními.

   Kromě těchto osmi plynových komor byly za táborem ještě dvě adaptované budovy, které také sloužily jako plynové komory. Jmenovaly se bunker IV a bunker V.

Desinfekční stanice s koupelnou byla mezi krematorii číslo II a III. V desinfekční stanici se vězňové odvšivovali. Do ní přicházeli lidé z transportů, kteří byli uznáni jako schopní práce a nebyli zatím posláni do plynových komor. Do desinfekční stanice vcházeli ještě jako lidé, z ní vycházeli už jako otroci.

   Všechny tři úseky, krematoria a desinfekční stanice tvořily celek, ohraničený malým řetězem stráží (kleine Postenkette). To byly vysoké dřevěné strážní budky, postavené u drátěných plotů a vzdálené od sebe asi 50 metrů. Dostat se za tento řetěz znamenalo být na svobodě, ovšem na svobodě, jakou tehdy poskytovala třetí říše. Ale proniknout tímto řetězem podařilo se jenom málokomu: esesmani v budkách stříleli po vězních ihned, jakmile se k nim vězňové jen trochu přiblížili.

   Ve dne tvořily esesstráže veliký řetěz stráží (grosse Postenkette), který uzavíral prostranství okolo tábora, na němž pracovaly vnější pracovní oddíly (Aussenkommando). Některé oddíly pracovaly i za velkým řetězem stráží. Tam je doprovázely a hlídaly další silné skupiny esesstráží se psy.

   Před vchodem do každého tábora byla strážnice (Blockführerstube), v ní úřadovali esesmani a esesdůstojníci. Každý vězeň (nebo pracovní oddíl), který opouštěl tábor, musel se na strážnici hlásit a jeho číslo bylo zapsáno, dokud se nevrátil do tábora. Esesmani na strážnici kontrolovali vycházející a přicházející vězně, odbírali jim nedovolené věci a hlásili to.

 

Vně tábora pro vězně byly budovy pro esespříslušníky a rozličné budovy hospodářské.

Eseskasárna byla dobře vybavena, měla ústřední topení, teplou a studenou vodu, kuchyně a zábavní místnosti. Žilo v nich asi 3000 esesmanů, kteří konali službu v táborech.

Eseslazaret byla přepychová nemocnice pro esesmany a pro vojáky z fronty. Po dvou letech výstavby a tříměsíčním používání ji spojenecká letadla proměnila dne 24. prosince 1944 v trosky.

Vodárna byla vybudována pro celý tábor ve velkoměstském rozsahu.

V psinci (Hundestaffel) cvičili esesmani psy, aby hlídali a pronásledovali vězně. Jít kolem těchto psů bylo pro člověka v pruhovaných šatech nebezpečné; psi divočeli, jakmile ho viděli.

Hospodářský dvůr (Wirtschaftshof) byl velkostatek na pozemcích, které zbyly po zlikvidovaných vesnicích. Na tomto statku pracovali vězňové, muži i ženy,

Čisticí stanice (Kläranlage) byly kruhové stavby, umístěné mezi krematoriem číslo II a desinfekční stanicí; v čisticí stanici se vysušovaly výkaly.

   Z toho stručného popisu je vidět, že Birkenau byl koncentrační tábor, který se značně lišil od ostatních. Byl to tábor vyhlazovací, nacistická ústředna pro vylidňování východních evropských území.

   Plynové komory, poměr počtu krematorií k počtu osazenstva a všechno ostatní svědčí o tom, že v Birkenau nešlo opravdu o nic jiného než o velkou továrnu na smrt.

   Rozsah tábora a mohutnost jeho ničících zařízení byly tak veliké, že kdyby bývalo Německo zvítězilo, byly by v něm především vyhubeny středoevropské slovanské národy.

 

   Každý transport jedoucí do Birkenau byl tam vylákán lstí. Nacisté zřizovali a propagovali v okupovaných zemích náborové akce, v nichž předstírali přesídlení a budování nových sídlišť na východě, zejména pro obyvatelstvo židovského původu. Postupovali při tom rozličně, v každé zemi podle místních poměrů. Tak na příklad v Řecku a Holandsku vydávali tyto náborové kanceláře účastníkům transportů poukázky na novou půdu a majetek. Za to odevzdali takto získaní „přesídlenci“ všechno, co měli. V Birkenau je však čekalo velké překvapení. Tam teprve poznali, že všechno byl podvod, že byli okradeni a lstí vylákáni tam, odkud nebylo návratu.

   Počet v Osvětimi zavražděných lidí převyšuje počet příslušníků mnohých malých evropských národů. Toto genocidium – systematické vyvražďování celých národnostních skupin – odklízelo s cesty všechny, kdo překáželi expansi nacistického imperialismu.

 

   Důležitým úkolem tábora byla také vazba politických vězňů. Tím nacisté sledovali úplné isolování politických odpůrců třetí říše od masy pracujících. Osud těchto politických vězňů byl již předem určen jménem – Auschwitz. Znamenalo to koncentrační tábor třetího stupně. Vězeň měl ve svých spisech na gestapu značku RU, což značilo návrat nežádoucí (Rückkehr unerwünscht). Z řad těchto politických vězňů vznikaly později skupiny odporu uvnitř táborů.

 

   Při varšavském procesu s vrchním velitelem osvětimských táborů Rudolfem Hoessem v roce 1947 bylo svědecky prokázáno, a obžalovaný také to sám doznal, že osvětimský koncern, několikrát úředně prohlédnutý, byl pro svou zeměpisnou, železniční a klimatickou polohu cílevědomě zvolen za vyhlazovací středisko napřed obyvatelstva židovského a potom národů slovanských.

   Podíváme-li se na mapu, kde Osvětim leží, je nám tento plán ihned zřejmý. Židé žili ponejvíce v jižním Polsku, mnoho jich žilo na Zakarpatské Ukrajině a v Maďarsku. Menší vyhlazovací tábory, jako Treblinka, Majdanek a jiné, se za výstavby Osvětimi a Birkenau postupně rušily. K odjezdu do Birkenau byli židé soustřeďováni ve zvláštních reservacích neboli ghettech, především v Terezíně, v Lodži a v Budapešti. Přísun lidí do osvětimských krematorií byl řízen z berlínského Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichssicherheitshauptamt, zkratkou RSHA).

   Krematoria, tak jak byla vybudována a jak už v roce 1944 pracovala, stačila by, jako o nich ještě uslyšíme, zničit celý český národ za rok. Likvidace slovanských národů by pokračovala mnohem rychleji než likvidace židů, neboť židé byli nacistům pouhou generální zkouškou a přípravou. Přitom poloha Osvětimi na rozhraní národů českého a polského znamenala výhodné železniční spojení a vyhlazením obou národů by byl získán a vyčištěn nový německý životní prostor.

 

   Při pražském procesu s K. H. Frankem v roce 1946 se mluvilo o plánu jakéhosi vystěhování českého národa. Není pochyby o tom, že měl být „vystěhován“ sem a že nacisté měli při tom na mysli jeho zotročení a likvidaci v plynových komorách birkenauských krematorií. Kdo by o tom pochyboval, nechť si uvědomí, že také všem židovským transportům se říkalo, že jejich členové budou usídleni v nových východních územích.

 

 

MUŽSKÝ TÁBOR V BIRKENAU

 

PŘÍCHOD NOVÁČKŮ

 

Přivítání

 

   Jste v koncentračním táboře. Národ vás odmítá, proto jste vyloučeni z národního společenství. Každý esesrekrut je vaším velitelem.

 

Z uvítací řeči esesvelitele v koncentračním táboře v Dachau

k nováčkům v roce 1940.

 

   Práce schopní muži a ženy, kteří nebyli posláni v Birkenau rovnou z vlaku na smrt do plynové komory, byli zahnáni do koupelny v desinfekční stanici a tam přišli o všecko.

   Tím, že jim všechno, doslovně všechno vzali, že jim ostříhali vlasy, i ženám, a že dostali staré hadry, zažili první otřes, z kterého se mnozí už nikdy nevzpamatovali. Hrubé zacházení esesmanů i vězňů, tetování vězeňských čísel, překotný chvat a zmatek ochromily každého.

   Nováčci dostávali občanský oděv s nápadnými červenými pruhy vzadu a po stranách nebo pruhované vězeňské šaty. Obojí nosilo už předtím mnoho lidí; všecko ovšem bylo roztrhané a nečisté.

   Osobní údaje každého nového vězně byly zapsány do obšírného formuláře s mnoha otázkami.

   Tento výslech a toto zapisování prováděl pracovní oddíl vězňů, který se jmenoval Političtí písaři. Bylo jich asi 20 a dohromady uměli téměř všechny evropské řeči. V ženských táborech tvořily podobný pracovní oddíl ženy.

   Přitom dostal vězeň číslo, které mu vytetovali na předloktí levé ruky. Totéž číslo si musel přišít zároveň s trojúhelníkem, který svou barvou vyjadřoval druh vězně, na levou ruku kabátu a na pravou stranu kalhot nebo sukně.

   Z desinfekční stanice přišli nováčci do tábora v sevřeném útvaru, muži většinou do mužského karantenního tábora BIIa. Hlavním účelem tohoto tábora bylo vystrašené nováčky dorazit. Nikdo jim nic nevysvětlil, nikdo jim neřekl, co smějí a co nesmějí dělat, nikde nebyla vyvěšena pravidla o chování v táboře.

   Jenom blokoví pohůnci křičeli:

   „Zde jste v Birkenau, v táboře smrti!“

   Kdo to nemohl nebo nestačil pochopit, byl zbit nebo rovnou zabit.

   Nováčky bili nebo zabíjeli i zfašisovaní spoluvězňové, kteří si nesmírně zakládali na tom, že jsou v táboře už dávno, a kteří při každé příležitosti tvrdili, že když oni přišli, byly poměry mnohem horší.

   „Nyní je Birkenau už ráj!“ říkali.

   U všech národností se našli vězňové, kteří dříve nebo později podlehli jedu fašismu a dopouštěli se na svých spoluvězních surovostí.

   V poměrech, jaké tenkrát byly, bylo pochopitelné, že němečtí kápové a blokältesti ubíjeli a týrali příslušníky jiných národů, zejména židy, aby dokázali své němectví. Doufali, že si touto horlivostí zaslouží přijetí do nacistického národního společenství. Proč však zabíjeli a týrali Poláci Poláky, francouzští židé francouzské židy a polští židé polské židy?

   Hlavní příčinou psychosy šíleného ničení a vzájemné nenávisti byly: hlad, nedostatek politické výchovy a rozhledu a jed nacismu.

   Tento bezmezný egoismus a snaha zachránit si život i na úkor druhého byly běžným zjevem u vězňů politicky zaostalých, kteří nechápali, že jen posilují frontu esesáků proti vězňům. Nacisty zdůrazňovaný a v táboře vyvolávaný nacionalismus byl jednoduchý, avšak velmi účinný nástroj vedení tábora proti vězňům.

   Zejména v karantenním táboře dostávali nováčci méně jídla než vězňové v jiných táborech.

   Po několika týdnech přišli nováčci z mužského karantenního tábora BIIa do mužského kmenového tábora BIId (Stammlager) a byli obvykle zařazeni do nejhorších pracovních oddílů, v nichž byla nejtěžší práce, kterou řídili nejsurovější kápové.

 

   Jeden z nejnešťastnějších českých transportů přijel do Osvětimi a potom do Birkenau v první polovici února 1943; umístili jej v táboře BIb v karantenním bloku číslo 20. Blokälteste a jeho personál nováčky bezohledně týrali. Museli stát v nejhorším počasí po celý den na dvoře, i jídlo dostávali pod širým nebem. Protože byl tehdy v táboře rozšířen skvrnitý tyfus, hynuli touto nemocí jako mouchy.

   Dříve ještě než psali domů, dostali někteří už dopisy s adresou, kterou jejich rodinám dalo pravděpodobně pražské gestapo:

   „Sonderarbeitseinsatzlager Birkenau.“

   Když větší počet příslušníků tohoto transportu zahynul, nastala změna, ojedinělá v Birkenau: všichni Češi nastupovali na konci každého měsíce k mimořádné lékařské prohlídce a v táborové pisárně se vyplňovaly dotazníky, ve kterých byl uveden jejich tělesný stav a zaměstnání v Birkenau.

   Přílišný počet úmrtí českých vězňů v Birkenau působil v Čechách neklid, a proto na žádost protektorátní vlády říšské úřady nařídily přeložení malého zbytku českých vězňů do mírnějšího tábora buchenwaldského.

   Na začátku srpna 1943 byli téměř všichni nežidovští Češi odvezeni do koncentračního tábora v Buchenwaldu.

   Krátce po varšavském povstání na podzim roku 1944 přijelo do Birkenau několik transportů nežidovských polských rodin, které si přály ochranu nacistů a daly se z Varšavy vystěhovat.

   Jejich stanovisko vůči vězňům bylo krajně nepřátelské, považovali každého vězně za těžkého zločince.

   Němci Poláky z počátku od ostatních vězňů oddělili, po několika dnech však je přijali obvyklým způsobem: všechno jim vzali, ostříhali jim vlasy, vytetovali jim čísla a oblékli je do vězeňských šatů.

   S těmito polskými nežidovskými vězni, kteří se utekli pod jejich ochranu, zacházeli pak nacisté stejně krutě jako s vězni židovského původu a „ochrana nacistů“, které se Poláci dožadovali, skončila v plynových komorách.

 

Čapky dolů!“

 

   Jako ve všech koncentračních táborech, byl také v Birkenau zaveden povinný pozdrav vězňů esesákům:

   „Mützen ab!“

   Šest kroků před esesákem musel každý vězeň připažit, sejmout čapku a v pozoru přejít kolem něho.

   Esesák na pozdrav vůbec nereagoval. Avšak zapomenout smeknout jenom jednou – znamenalo velmi přísný trest!

   Tento pozdrav byl věčně nacvičován a blokältesti ztrpčovali utrmáceným vězňům volný čas po práci tím, že je celé hodiny cvičili v idiotském snímání a nasazování čapek s nenáviděnými povely:

   „Mützen ab!“ – „Čapky dolů!“

   „Mützen auf!“ – „Čapky nahoru!“

   Když esesák vstoupil do světnice, musel vězeň, který ho první uviděl, zvolat:

   „Achtung!“

   Všichni vězňové se pak museli ihned postavit do vojenského pozoru a mohli se opět pohnout, teprve když esesák řekl:

   „Weitermachen!“

   Toho esesáci často zneužívali a vězně, který se třebas jenom nepatrně pohnul, týrali.

   Čapku musel mít každý vězeň, byla to důležitější část oděvu než na příklad boty, a kdo čapku ztratil, musel si opatřit novou.

   Čapka byla také nejvýraznějším znakem vězňovy životní úrovně a jeho postavení v táboře.

   Na první pohled se poznal nováček: nosil čapku „naraženou“ na hlavě zcela ledabyle.

   Staršímu vězni, který už přežil nejhorší počáteční údobí v táboře, to jest nejméně půl roku, záleželo nejenom na tvaru a na barvě, ale zejména také na osobitém nošení čapky. Taková čapka a její posazení na hlavě vyjadřovaly, že její vlastník překonal duševní i tělesnou krisi a že chce a má vůli vydržet.

   Lepší čapku si vězeň musel opatřit „na černo“ od krejčích, kteří je šili potajmu a prodávali za potraviny.

   Znakem vězeňských funkcionářů byla čapka z modré látky, kterou jiní vězňové nesměli nosit.

   Čím více měl vězeň jídla, tím více měl čapku posunutou na stranu.

   Hladoví a polohladoví vězni, tak zvaní musulmani, nosili v zimě čapky stažené hluboko přes uši; čapky jim také sloužili místo misek při vydávání jídla, na příklad vařených brambor. Takové usmolené čapce se říkalo „špekdekl“ a jejímu majiteli ironicky „špekjäger“.

 

   Sejmutí čapky vyjadřovalo rozdíl mezi vězněm-podčlověkem a esesákem-nadčlověkem; lidé podle názoru esesáků v koncentračním táboře vůbec nebyli.

   Toto projevování otrocké úcty a ponížení si zavedli také vedoucí vězňové. V Birkenau se musela snímat čapka před každým kápem a blokältestem; kápové a blokältesti zase snímali čapky před lagerältestem.

   Zvláště Franz Danisch si zakládal na tom, aby každý před ním snímal čapku a aby se při jeho vstupu do světnice volalo:

   „Achtung!“

   Aby také on, vězeň, mohl říct spoluvězňům:

   „Weitermachen!“

   Toto projevování úcty střežili nadvězňové až do roku 1944. Kdo se nechtěl podrobit, byl poučen násilím a týráním o nutnosti zdravit, to jest o „táborové kázni“, jak to nazývali.

   Při každé táborové „slavnosti“, při vyplácení pětadvaceti ran býkovcem nebo při popravách, jimž musel celý tábor přihlížet, velel lagerälteste shromážděným tisícům po každé jako nějaký generál:

   „Mützen ab!“

   Vězňové stáli při tom v pozoru a s obnaženými hlavami přihlíželi exekuci.

 

Jediná cesta k svobodě!“

 

ES GIBT NUR EINEN WEG JE JENOM JEDINÁ CESTA

ZUR FREIHEIT!                    K SVOBODĚ!

SEINE MEILENSTEINE

HEISSEN:                              JEJÍMI MEZNÍKY JSOU:

SAUBERKEIT                        ČISTOTA

PÜNKTLICHKEIT                   PŘESNOST

GEHORSAMKEIT                  POSLUŠNOST

WAHRHAFTIGKEIT                PRAVDOMLUVNOST

FLEISS                                   PILNOST

OPFERSINN                           OBĚTAVOST

LIEBE ZUM VATERLANDE!    LÁSKA K VLASTI!

 

   Po léta jsme stávali denně hodiny při apelech před těmito německými nápisy, které se nám vrývaly do paměti.

   Viděli jsme je v Dachau i v Neuengamme, na střechách i na čelných stěnách baráků. Jinde byly na zvláštních tabulích při cestách a všude měly jedno společné: byly stejně prolhané jako všechny nacistické zásady a nacistická hesla. Sebevětší píle, poslušnost, obětavost nebo kterákoliv jiná pěkná vlastnost nebyly v koncentračním táboře jeho velitelstvím uznávány nebo hodnoceny a nepomohly žádnému vězni na svobodu. O nepatrném procentu těch, kteří byli z koncentračních táborů propuštěni, rozhodovalo pouze gestapo. Důvodem k těmto výjimkám byla snaha vzbudit zdání jakési spravedlnosti, ale často to byla také protekce.

   I v Birkenau byl tento nápis, i v Birkenau nabádali Němci k čistotě, k přesnosti, k poslušnosti, k pravdomluvnosti, k pilnosti, k obětavosti a k lásce k vlasti – ale tento nápis byl v Birkenau umístěn pouze v cikánském rodinném táboře BIIe. Dvě bílé tabule s těmito ušlechtilými hesly stály na trávníku blízko jeho brány – 200 m od plynových komor.

   Snad bylo účelem těchto nápisů udržovat cikány v mylné naději, že jednou opět nabudou svobody.

   V cikánském táboře však byla většina osazenstva německé národnosti, a proto dali esesáci rozkaz, aby jeden z mezníků cesty k svobodě byl škrtnut! Tento mezník, to byla láska k vlasti.

   Patrně se také esesákům zdál tento mezník protismyslný v prostředí, kde se ničilo všemi možnými způsoby a kde mezníky na cestě statisíců nevinných k svobodě byly jenom komíny krematorií.

 

Táborový slovníček

 

   Jsou pojmy a výrazy, které osvobození vězňové dobře znají a kterým rozumějí, které však jsou nezasvěceným neznámé.

   Uveřejňujeme je tak, jak se jich užívalo v Birkenau; v jiných táborech byly malé odchylky nebo vězňové užívali ještě jiných výrazů.

Block (barák), v němž bydlili vězňové; v Birkenau to byla většinou koňská stáj.

Blockführer (vůdce bloku), esesman, který měl dozor v blocích a při práci.

Blockälteste (starší bloku), vedoucí vězeň bloku; jako označení své hodnosti nosil číslo svého bloku na levém rukávě; byl odpovědný za pořádek a čistotu v bloku. Žil si přepychově, nic nedělal a byl pánem nad životem několika set obyvatelů bloku. Nezbytným inventářem zvláštního pokojíku „pana blokového“ byla silná hůl.

Blockschreiber , blokový písař, zároveň zástupce blokältesteho.

Stubenälteste (starší světnice), vedoucí vězeň světnice; byl odpovědný za pořádek a čistotu ve světnici; místo aby sám pracoval, honil jiné; za to měl dvojnásobnou porci polévky.

Pípl, mladý hoch, zpravidla zkažený táborovým životem, často Němci homosexuálně zneužívaný.

Lagerälteste (starší tábora), vedoucí vězeň tábora; měl na levém rukávu pásku s písmeny LÄ; byl odpovědný za pořádek a čistotu v táboře a byl představeným všech blokältestů. Byl to vězeňský diktátor tábora.

Rapportführer (vůdce při apelech), esespoddůstojník odpovědný za pořádek, kázeň a početní stav v táboře.

Lagerführer (vůdce tábora vězňů), esesdůstojník, který rozhodoval o věcech vězňů a zejména trestal.

Lagerkommandant (velitel tábora vězňů i esesmanů), vyšší esesdůstojník, podřízený přímo Berlínu.

Vorarbeiter (přední dělník), vězeň, který měl na spodním okraji levého rukávu nápis Vorarbeiter a velice křičel; když spoluvězně také ubíjel, stal se z něho brzo

Unterkapo (zástupce vedoucího) a nosil na spodním okraji levého rukávu nápis U. Capo; nebo se z vorarbajtra stal rovnou

Kapo (vedoucí), a pak nosil pásku s nápisem Capo na levém rukávu uprostřed. Rozhodoval o žití nebo nežití podřízených mu vězňů. Nemusel být odborníkem v práci, jeho kvalifikací byla schopnost týrat vězně a také

organisovat, to jest opatřit všechno, vždycky a kdekoliv a nedat se nikdy chytit.

Oberkapo (vrchní vedoucí) musel přetrumfnout kápy a zároveň na ně dozírat.

Aufsicht (dozor) byla táborová policie; tuto funkci vykonávali pouze „zelení Němci-zločinci.

Arbeitsdienst (pracovní služba) a Arbeitseinsatz (pracovní nasazení), to byli vězňové, kteří se starali o rozdělování jiných vězňů do pracovních oddílů a podávali návrhy na jmenování nových kápů. Byli to ředitelé „úřadu práce“ v táboře – v Birkenau to byli Poláci-přisluhovači.

Arbeitsdienstführer (vůdce pracovní služby), esespoddůstojník, který kontroloval rozvrh práce a pracovních oddílů.

Musulman, vězeň zničený podvýživou a životem v táboře tělesně i duševně, čekatel plynové komory.

Häftling (vězeň).

Schutzhäftling (vězeň v ochranné vazbě), politický vězeň; židé, kteří přijeli do Birkenau v hromadných transportech, neměli

Schutzhaft (ochranná vazba); naproti tomu židé, kteří přišli do tábora z důvodů politických, byli v ochranné vazbě a z příčin nám neznámých nesměli být usmrceni plynem; dokonce je někdy ještě v poslední chvíli z plynových komor vyvolávali.

Schreibstube (pisárna); zde měl každý vězeň svůj lístek v kartotéce. Byla to také účtárna mrtvol: Má dáti – Dal, Život, - Smrt!

Rapportschreiber (písař při raportu), vězeň odpovědný za pisárnu.

Apel (nástup), sraz vězňů, aby mohl být zjištěn počet vězňů v táboře; konal se z počátku nejméně dvakrát denně, ráno a večer, v posledních letech jenom jednou denně.

Siréna zaječela vždycky, jakmile se některý vězeň rozhodl opustit navždy Birkenau a utekl; to znamenalo pro tábor, že všichni vězňové museli několik hodin stát.

Meldunk, hlášení veliteli tábora o přestupku některého vězně; po hlášení následoval trest bez vyšetření a bez možnosti obhajoby.

Bunker číslo 1: Pro vězně, kteří se pokusili o útěk z tábora; byl v táborovém prostranství a byl dobře maskován; bunker číslo 2: Žalář pro vyšetřovance; bunker číslo 3: V Birkenau úkryt cenných předmětů a potravin, aby se nenašly při prohlídkách nebo nebyly ukradeny esesáky.

Dolmetscher (tlumočník); v Birkenau tyč nebo klacek, jímž kápové tlumočili rozkazy vězňům, kteří neuměli německy.

Selekce (výběr), třídění zejména židovských vězňů na život a na smrt (v plynové komoře).

Likvidace, zničení lidí, celých táborů.

Kanada, Kanaďané, vyklizovací pracovní oddíl (Aufräumungskommando), který odnímal přijíždějícím transportům veškeré jejich svršky a ve zvláštním táboře je třídil k odeslání do říše. Poněvadž transporty s sebou přivážely hodně jídla, šatstva a cenných věcí, k nimž vězňové měli přístup, měli se tito vězňové nejlépe, žili v hojnosti a odtud přezdívka „Kanada“.

   Název „Kanada“ vznikl u polských vězňů, kteří žijíce před válkou v nuzných poměrech, viděli zemi hojnosti v Kanadě, kam se jich hodně stěhovalo.

Vinkl, rovnostranný barevný trojúhelník, našitý na oděvu vězňů špičkou dolů; svou barvou vyznačoval příčinu věznění a začátečním písmenem národnost vězně:

Červený trojúhelník nosili vězňové političtí: lidé podezřelí z illegální činnosti, rukojmí, velezrádci a podobní.

Zelený trojúhelník nosili především zločinci z povolání (Berufsverbrecher, zkratka BV) nebo lidé, kteří byli internování po dobu války z příčin bezpečnostních (Sicherheitsverwahrung, zkratka SV). Byli tedy zeleným trojúhelníkem ozdobeni vrahové, zloději, lupiči, podvodníci, mravnostní zvrhlíci; z nich vybírali esesmani funkcionáře pro vedení tábora. V posledních letech byli tito „zelení“, oblečení do uniforem esesmanů, většinou posíláni do boje proti partyzánům.

Černý trojúhelník měli ti, kteří se štítili práce (Arbeitsscheue). Z Němců to byli hazardní hráči z povolání, pasáci, gigolové, sňatkoví podvodníci, podloudníci, pytláci a podobná společnost. Cizinci nosili tento trojúhelník za útěk z práce, za sabotáž a podobné.

Růžový trojúhelník nosili „teplí bratři“ (Schwule Brüder), lidé věznění pro pohlavní zvrácenost, homosexualitu. V táboře se jim naskytla skvělá příležitost, aby zneužili co největšího počtu mladých hochů.

Fialový trojúhelník byl znakem vykladačů bible (Bibelforscher). Esesáci je nazývali „nebeskými šašky“ (Himmelskomiker). V duchu svého učení odmítali použít zbraně a prorokovali podle Písma konec špatného světa. Také jejich ženy byly pro toto učení po mnoho let v táboře. Nabídky, že budou propuštěni na svobodu, podepíší-li prohlášení, že se zříkají své víry, odmítali.

Žlutý trojúhelník byl židovský. Byl našit na oděvu špičkou nahoru a přes něj byl našit špičkou dolů trojúhelník, který svou barvou (červenou, černou nebo jinou) vyznačoval důvod věznění, takže oba tyto trojúhelníky tvořily dohromady šesticípou hvězdu.

   Barvy trojúhelníků určovalo pro každého vězně gestapo. Rozumí se, že mnozí vězňové nosili proto barvy trojúhelníků, které jim podle obecné platnosti těchto barev v koncentračním táboře nepatřily. Byli na příklad političtí vězňové, kterým gestapo určilo trojúhelník černý, ano i zelený.

   Pásky funkcionářů na rukávech vyjadřovaly svou barvou hodnost vězně. Kápové, vorarbajtři, aufsichti nosili pásky žluté, blokältesti měli pásky červené a „táborová vláda“, to jest lagerälteste, arbajtsdýnsti a raportšrajbr byli ozdobeni páskou černou s bílým nápisem. Pásky byly nacistickým vyznamenáním a pro některé vězně byly naplněním jejich táborové ctižádosti.

 

PRÁCE V TÁBOŘE

 

Budíček

 

   Vstávalo se hodinu před svítáním.

   Táborový gong zazněl a blokový personál začal radikálními prostředky budit vězně bez ohledu na to, je-li někdo nemocen.

   Pak rozdali „kávu“ a potom vyhnali lidi na prostranství před blokem. Po apelu, při kterém byli spočítáni, nastoupili vězňové do pracovních oddílů; nastoupit musel každý, i kdo měl třebas horečku, neboť do nemocnice se mohl přihlásit jenom večer.

   Rozumí se, že se nemocní snažili schovat v nějakém koutě. Byly na ně pořádány hony, vězeňský hasičský oddíl, vycvičený a vedený německým „zeleným“ kápem, je hledal, chytal, bil a ty, které neubil, odváděl násilím do práce.

   Na začátku roku 1943 se raportführer rozhodl potrestat tyto „lenochy“, a proto nařídil o 10. hodině dopoledne nástup vězňů, kteří nešli do práce a zůstali v táboře. Po pečlivé prohlídce tábora byli všichni, kteří byli v táboře neoprávněně, naloženi na nákladní auta a zavezeni do plynové komory.

 

S hudbou do práce!

 

   Nekonečné pracovní oddíly pochodovaly na úsvitě za zvuků vězeňské hudby v pětistupech branou tábora na svá pracoviště vně tábora.

   Dobrým dojmem působila vězeňská hudba pouze na nováčky, když ji viděli a slyšeli po prvé. Pomysleli si – zde bude veselo. Ale večer, když při návratu z práce nesli do tábora mrtvá těla svých ubitých kamarádů, poznali, že jim esesáci vyhrávali i proto, aby zvyšovali jejich utrpení.

   Hudbou chtěli esesmani také dosáhnout, aby pětice vězňů pochodovaly vyrovnaně a stejným krokem, když procházely branou tábora. Potřebovali je v pochodu přesně spočítat. Zvláště při návratu z práce byla většina vězňů tak vyčerpaná, že se sotva vlekli. Řízné pochody je měly před vchodem do tábora vzpružit, aby se esesákům snadno počítalo. Záleželo jim hodně na zjištění přesného počtu pochodujících vězňů, aby měli kontrolu, že nikdo nechybí.

   Před strážnicí u brány stáli esesdůstojníci a opájeli se pohledem na masy otroků a esesmani odpočítávali a zapisovali počet vězňů každého oddílu. Jiní esesmani stáli před branou se psy a přebírali své oddíly.

 

V práci

 

   Pracovalo se hlavně na výstavbě tábora a na úpravě půdy pro jeho nové úseky.

   Pracovalo se na výstavbě nových baráků a jejich skupiny se ohrazovaly ostnatým drátem.

   Pracovalo se na silnicích, po kterých automobily přivážely nové a nové oběti do plynových komor.

   Obávaným pracovištěm, které bylo pracovištěm trestným, byl několik kilometrů dlouhý Královský příkop (Königsgraben), který odvodňoval Birkenau.

   Práci řídili a kontrolovali esesmani z tábora a ze stavebních kanceláří, dohlíželi na ni kápové a jejich pomocníci.

   Specialitou typicky osvětimskou byli vězňové, kteří se jmenovali aufsicht (dozor). Mohli se pohybovat svobodně a jejich úkolem bylo kontrolovat kápy, zamezovat útěkům a pašování potravin a cenných předmětů. Byli to táboroví gangsteři, kteří prohledávali vězně a všechno jim odebírali; byli velkoobchodníky s potravinami a s cennými předměty.

   Vedle přímého ubíjení lidí byla druhým účinným prostředkem bezohledného ničení lidských životů – práce.

   Je neuvěřitelné, jak mnozí vězňové, kteří dozírali na jiné vězně, je s neobyčejným zápalem honili, mučili a týrali. Vynucovali ze zesláblých kamarádů výkon, o jakém se v obvyklém pracovním světě nikomu ani nezdálo. Ulehčení dosáhl jedině ten, kdo si svého představeného vězně získal úplatkem. Stejně jako se chovali vězňové-zločinci („zelení“), chovalo se také mnoho vězňů politických („červených“): jakmile dostali moc, zapomněli na všechno; příšerné prostředí a bezohledný boj o život v nich utlumily každou stopu lidskosti.

 

Po práci

 

   Večer se pracovní oddíly vracely branou do tábora, rozumí se, že zase za zvuků ryčné vězeňské hudby.

   V prvních řadách kráčeli kápové, velmi často tak opilí, že se sotva drželi na nohou. Líh nebo vodku kupovali od esesmanů nebo od soukromých zaměstnanců na pracovištích.

   Poslední řady každého oddílu nesly mrtvé nebo raněné kamarády.

   V táboře nastoupili všichni vězňové, vyčerpaní a nečistí, k večernímu apelu. Tyto apely trvaly dlouho, někdy až do noci, protože počet vězňů často nesouhlasil.

   Za to, že třebas jeden vězeň chyběl, nebo když nemohli vězně spočítat, musely jich desetitisíce stát celé hodiny bez ohledu na počasí, stejně jako se muselo chodit za každého počasí do práce, aniž se vězňové mohli v nepohodě někde schovat nebo si usušit oděv.

   Na levém křídle každého bloku seřazeného k apelu leželo vždycky několik mrtvých a umírajících, kteří museli bez ošetření a bez pomoci čekat, až bude apel skončen. Leželi nepovšimnuti v blátě nebo ve sněhu a mnozí z nich se ani konce apelu živí nedočkali.

 

Neděle v táboře

 

   Neděle a svátky byly vůbec dny nejhorší. Pracovní oddíly nevycházely v tyto dny „klidu“ z tábora na obvyklá pracoviště. Zato byli vězňové vyhnáni z bloků na táborovou silnici, kde byli obstoupeni řadami esesmanů, kápů a vorarbajtrů vyzbrojených holemi, a tímto špalírem museli probíhat, přenášejíce v čepicích nebo v cípech kabátů bezúčelně hlínu z jedné hromady na druhou. Přitom se běželo klusem ve vodě a v bahně za velkého pokřiku nadávek a bití. Toto běsnění trvalo celé dopoledne.

   Jedné květnové neděle při tom zabili asi 300 lidí a několik set jich zranili tak, že zranění brzo potom zemřeli .

   Po obědě se vězňové museli koupat ve výmolu naplněném vodou. Z výmolu vyšli úplně zablácení a za posměchu kápů a blokältestů byli pak zahnáni do bloků k tak zvané „betruhe“ – to měl být odpočinek.

   Vězeňští funkcionáři-blokältesti, blokšrajbři a kápové byli neomezenými pány nad životem a smrtí vězňů. Tak se na příklad stalo v bloku čís. 20 v kmenovém táboře BIb dne 19. května 1942 toto:

   Blokälteste Štefan Wierbicza z Horního Slezska vyzval po večerním apelu spoluvězně, aby se hlásili ti, kteří chtějí být propuštěni. Vystoupilo 14 vězňů-nováčků, slovenských židů. Potom vyzval blokälteste svého písaře, aby pro ně vyplnil bílé formuláře: úmrtní listy. Těch 14 přihlášených vězňů se pak muselo svléknout, načež byli blokältestem a jeho personálem ubiti. Potom Wierbicza užaslým diváků oznámil, že tak se stane každému, kdo by chtěl domů.

   Wierbicza zabíjel také jiným osvědčeným způsobem řemeslných zločinců: třemi ranami holí. První rána byla namířena na ohnutá záda; po této ráně se vězeň vzpřímil. Vrah využil vzpřímeného postoje a udeřil oběť holí přes prsa do místa, kde je srdce. Vězeň zkřížil bolestí ruce na prsou a sehnul se. Potom následovala poslední rána holí do týlu, kterou byl ubožákovi zpravidla zlomen vaz. Pověstnými mistry v zabíjení byli vězeňští funkcionáři „zelení“ Němci-zločinci: Albert Hämmerle, Alfred Kühn, Alex Neumann a Zimmer.

   Vyškolení pro tyto zločiny dostávalo se jim od esesáků. Jeden z nejhorších, pověstný vrah sovětských zajatců, byl esesák Schillinger, který zle řádil zejména v prvních měsících výstavby tábora, která byla prováděna nepřetržitě i v neděli. V té době byly ubíjeny denně celé stovky vyhladovělých vězňů. Vězňové umírali všude. V blocích i okolo bloků, na táborové silnici i v příkopech kolem. Každého dne volilo mnoho zoufalců dobrovolnou smrt tím, že se snažili úmyslně projít řetězem stráží, aby při tom byli zastřeleni.

   Každého večera byli vybíráni silnější vězňové, aby odnášeli mrtvoly do bloku 21 v kmenovém táboře, odkud je pak odvážely automobily do osvětimského krematoria. Vězňové se zdráhali nosit mrtvoly, které už byly v rozkladu, a byli k tomu nuceni týráním a bitím. Jako odměnu dostávali kousky chleba, který zbyl po mrtvých. Zvláštním utrpením bylo nedělní „koupání“ a holení. Holilo se bez vody, bez mýdla, tupou břitvou ochlupení na celém těle. Do krve rozdrásaná kůže byla semeništěm infekcí, flegmon a i otravy krve.

   Pro koupání byl k disposici jeden vodovodní kohout pro 8000 vězňů a cena vody byla tak veliká, že za láhev vody se žádalo až půl bochníku chleba. Za takových podmínek byl tábor úplně zavšiven a závěrem každé neděle byla tak zv. „entlausung“, vybírání a zabíjení vší.

 

Soukromí zaměstnanci

 

   V osvětimských táborech pracovali také soukromí zaměstnanci, Němci i cizinci, kteří byli „totálně nasazeni“; říkalo se jim civilisté.

   Byli to hlavně odborníci a konali práce, které nemohli konat vězňové odborně neškolení. Nacisté jim také svěřovali práce, o nichž mysleli, že by je vězňové sabotovali.

   Stavba strojů, vodovodů, instalace a jiné práce se zadávaly soukromým firmám a ty na ně posílaly tyto odborníky nebo jejich pomocné dělníky.

   Každý soukromý zaměstnanec musel mít legitimaci s fotografií, podepsanou velitelem tábora, musel nosit na rukávě žlutou (byl-li Němec) nebo zelenou (byl-li cizinec) pásku s nápisem Zivilangestellter (soukromý zaměstnanec) nebo Zivilarbeiter (soukromý dělník) a s razítkem velitelství tábora.

   Soukromí zaměstnanci bydleli ve zvláštním pracovním táboře za městem Osvětimí a ráno procházeli řetězem stráží a závorami na přikázaná jim pracoviště. U závor je prohlížela bezpečnostní policie (Sicherheitsdienst=SD) a esesáci; kontrolovali, nenesou-li s sebou nějaké písemnosti, jídlo nebo jiné věci.

   Styk s vězni jim byl přísně zakázán a každý soukromý zaměstnanec musel podepsat také prohlášení, že nebude mluvit o tom, co v osvětimských táborech viděl nebo slyšel, jinak že ho stihne trest smrti.

   Na pracovišti, na němž se soukromí zaměstnanci museli z technických příčin stýkat s vězni, byl esesdozor zostřen, často se tam objevovalo táborové gestapo a konalo prohlídky.

   Hlavně polští soukromí zaměstnanci používali tohoto nezbytného styku s vězni k čilému výměnnému obchodu s nimi. Potraviny, které přes nejpřísnější prohlídky propašovali, směňovali za cenné věci, které si vězňové opatřovali od nových vězeňských transportů. Při tom bylo hodně soukromých zaměstnanců i vězňů chyceno, při výsleších a při mučeních byly pak objeveny celé řetězy účastníků, kteří byli potom zastřeleni nebo oběšeni.

   Také se stávalo, že soukromý zaměstnanec, zatčený pro styk s vězni, byl poslán do koncentračního tábora; to znamenalo, že nazítří pracoval sice zase u téže firmy – ale už jako vězeň.

   Někteří soukromí zaměstnanci přes všechny zákazy pomáhali vězňům, zprostředkovávali jim styk s jejich rodinami tím, že jim posílali illegální dopisy vězňů nebo jejich příbuzné o svých dovolených i navštěvovali.

   Velitelství tábora také pronajímalo soukromým firmám vězně jako pomocné dělníky za tři až šest marek denně. Tak pracovaly u těchto firem celé kolony vězňů s esesdozorci a s kápy na vykopávkách pro vodovody, na kanalisaci a jinde. Tímto pronájmem nebyli vězňové nijak chráněni, zacházelo se s nimi stejně jako v ostatních pracovních oddílech tábora.

   Hodně soukromých dělníků pracovalo také těžce při stavbách studní, při odvodňování půdy, při válcování cest a podobně. Také s nimi jsme se seznámili a někteří s námi spolupracovali tím, že nám pomohli zahájit a udržovat spojení s domovem a vynášeli z tábora naše zprávy a plány.