ZLOČINY NACISMU

Autorem následujícího textu je Klára Fabianková a

pochází z její diplomové práce z 6. 9. 2006.

   Kromě toho předložili německé straně nové obsáhlé seznamy sovětských přání na zbrojní materiál v duchu dvacátých let, které mimo jiné obsahovaly požadavek na ponorky a budoucí technologickou kooperaci s německými zbrojními koncerny, jako firmy I. G. Farben a Zeiß-Jena.

   Jenže informace o tajných přípravných rozhovorech neomaleně zveřejnil Molotov před Nejvyšším sovětem v polovině ledna 1936, když přímo citoval německou úvěrovou nabídku. Zároveň upozornil na vzájemné propagandistické rozpory a odkazoval na dobyvačný Mein Kampf, od něhož se německá vláda nechce distancovat. Neubránil se ani jasné výzvě: "Musím upřímně říci, že sovětská vláda by si přála nastolit s Německem lepší vztahy. Nicméně uskutečňovaní takové politiky nezávisí pouze na nás, ale i na německé vládě".

   Také se začaly kupit pochyby o proveditelnosti a účelnosti takto nezvyklého úvěru. K nepříznivému obratu v jednání vedl i neústupný postoj Moskvy, která se zdráhala dovážet suroviny výhradně v souladu s německými zájmy a přitom dosažený výnos bezezbytku přeměnit v objednávky u německých průmyslových podniků. Následoval totální bojkot dodávek ze strany Sovětského svazu, což postihlo především německé zásoby ropy. Situaci se ještě pokusil napravit David Kandelaki, který se na konci ledna sešel s předsedou Ruského výboru Hermannem Reyßem a sdělil mu, že "Sovětský svaz by rád za polovinu plánovaného úvěru koupil především válečný materiál". Ale protože Hitler dva měsíce před tím jasně zakázal všechno obchodování v oblasti zbrojního průmyslu se Sovětským svazem, byl i tento pokus lichý. Schacht byl však již zcela rozladěn indiskrétním výstupem svého kolegy a i úvěrovou nabídku vzal v únoru definitivně zpět.

   Hitlerovu směrnici ohledně dovozu válečného zařízení do Sovětského svazu si říšské ministerstvo války vysvětlovalo opravdu velkoryse. Totiž že dodávky například obráběcích strojů a vidlicových dalekohledů jsou možné, což jistě poskytovalo německé straně větší manévrovací prostor, který neváhala využít, aby po neúspěších docílila alespoň smlouvu na zboží pro rok 1936.

   Rozmluvy mezi Schachtem a Kandelakim vyústili 29. dubna 1936 v podpis ekonomické smlouvy, příznivé pro obě strany. Sovětský svaz se v ní písemně zavázal, že "nedopustí přerušení hospodářských vztahů s říší ze zahraničně-politických důvodů, dále k zaplacení ještě neamortizovaných úvěrových závazků ve zlatě a devizách". Kromě toho byly dohodnuty surovinové dodávky v dosavadním rozsahu a obnoveny nabídky Moskvy k vzájemné konvergenci na politické scéně, což však z německé strany zůstalo ignorováno. I Karl Schnurre se k dohodě stavěl pesimisticky, protože vykazovala dle jeho názoru vážné nedostatky, když neobsahovala konkrétní povinnosti dodání a také kritizoval problematiku exportu zbrojního materiálu a cenové hladiny. I když se o závratném hospodářském užitku nedalo smysluplně mluvit, přesto ukončila delší "smluvní vakuum" a garantovala sovětské splacení dluhu, včetně faktického přílivu zlata a deviz.

   I přes tyto uspokojivé výsledky jednání dosáhl surovinový a devizový kolaps v Německu v létě 1936 svého kulminačního bodu. Celkový devizový deficit za rok 1936 činil 700 milionů říšských marek a obzvlášť důležitou skutečností byl pokles sovětských platebních povinností o 170 milionů říšských marek ve srovnání s předcházejícím rokem, v důsledku předešlých nezdařených úvěrových jednání.

   Na konci května 1936 vyjádřil velvyslanec J. Suritz uspokojení nad výsledkem hospodářského jednání a zeptal se ministra zahraničí Neuratha, "zda je možné v blízké budoucnosti očekávat změnu v politických vztazích". Neurath vyjádřil naději, že "politické vztahy se jednou opět stanou uspokojivými" a zmínil, že na jedné straně sice existuje na ministerstvu zahraničí v tomto smyslu dostatečná podpora, na druhé straně nikdo nedisponuje potřebným vlivem, aby tuto změnu proti vůli Hitlera zahájil.

   Zároveň velení wehrmachtu přepracovalo pod dojmem měnící se politické a vojenské situace v Porúří strategické plány prostorového uspořádání, což vedlo k značnému navýšení požadavků v hospodářské oblasti, kterým však existující kapacity nemohly dostát. Bylo stále více patrné, že vojensko-hospodářská krize nepůjde vyřešit jinak, než intenzivním přispěním zahraničního obchodu. Ačkoliv Hermann Göring zdvojnásobil snahu a využil všechny exportní šance, jeho snahy ztroskotaly. Na jedné straně kvůli exportní vyčerpanosti německého průmyslu, a to v důsledku plnění jen nejlukrativnějších zbrojních kontraktů. Na druhé straně i kvůli mezinárodní konstelaci, která značně komplikovala německý zahraniční obchod, a to nejen pokud jde o Sovětský svaz. S ohledem na vypuknutí občanské války ve Španělsku, podpoře Itálie v habešské válce, uvolnění německo-rakouských vztahů, realizaci jednotné francouzské fronty a na latentní komunistické ohrožení nemohl Hitler dovolit zpomalení zbrojení a současně ručil za to, že hospodářská politika bude více přizpůsobena politickým cílům. Odmítl návrat k nacionálně konzervativní provýchodní politice, neboť ještě věřil v alianci se Západem, která mu zabezpečí volné ruce na východě. V srpnu sepsal memorandum, kterým zavedl novou fázi hospodářské politiky a jasně upozornil na nezbytnost války (doslova napsal: "Svět směřuje se stále se zvětšující rychlostí ke konfliktu s bolševismem. V současné době jenom dva státy v Evropě, Německo a Itálie, stojí pevně proti bolševismu. Vezmeme-li v úvahu, jak rychle roste síla Rudé armády, můžeme předvídat, jaká hrozba to bude za deset let, patnáct nebo dvacet let. Tváří v tvář tomuto nebezpečí musí být wehrmacht přeměněn v co nejkratší době v první armádu na světě". Přesto vzájemná obchodní výměna mezi Sovětským svazem a Německem v roce 1936 dosáhla více než 30 milionů říšských marek.).

   Za této situace pověřil v září Hitler Hermanna Göringa řešením surovinové a devizové problematiky, a to formou čtyřletého zbrojního programu, který měl pod heslem "zbraně místo másla" vyřešit všechny hospodářské problémy a Německo připravit na válku. Po zkušenostech z první světové války chtěly mocenské špičky zlepšit nedostatečné zásoby zlata, deviz a surovin, a to prostřednictvím staré struktury národního hospodářství a tvorby kapitálu, čímž by vytvořily příznivější výchozí ekonomickou situaci a exportní schopnost.

   Stalin nevěděl o Hitlerově tajném rozhodnutí zahájit do čtyř let válku s Ruskem a tvrdošíjně pokračoval v pokusech o navázání bližších vztahů. Ještě v srpnu vyslal D. Kandelakiho, aby dojednal dovoz vojenského materiálu a tím si podmínili uzavření nového úvěru mezi oběma státy, ale jejich slova nedošla v hostitelské zemi sluchu. Stalina to neodradilo a nařídil svým agentům, "aby použili normálního kanálu - ministra hospodářství Schachta". V listopadu a prosinci se zintenzívnily kontakty mezi sovětským emisarem a zástupci říšského hospodářství, s cílem zrušit vojenské a technické limity na německý vývoz do Sovětského svazu. V polovině prosince Karl Schnurre prohlásil, že "je potřeba odpolitizovat německo-ruské hospodářské vztahy. Německý průmysl musí poukázat na to, že dodávky do Sovětského svazu představují více než jen nacionálně politický význam, protože my nutně potřebujeme suroviny jako kompenzaci". Dále velmi vážný pokles produkce a problémy úzkoprofilového hospodářství signalizovaly nutnost hospodářsko-politické změny kurzu, možná cesta vedla přes Sovětský svaz.

   Tyto skutečnosti nastartovaly radikální centralizaci Ruského výboru, která byla s ohledem na surovinové zabezpečení stále naléhavější a vedla ke zjednodušení ruského obchodu. Od podzimu roku 1936 došlo v důsledku přijatých autokratistických opatření ke zmenšení dovozní závislosti Německa. Především bylo potřeba dodatečných investic, které na druhou stranu ale dále zatěžovaly surovinovou a devizovou situaci. V obchodním styku se Sovětským svazem byl v tomto kontextu zachován dovoz důležitých válečných surovin, speciálně manganové rudy a ropy.

   Bez ohledu na napjaté politické vztahy nabídl Berlín Moskvě dodávky pancéřových desek, katapultovacích leteckých zařízení, sonarů a válečných lodí v hodnotě 200 milionů říšských marek, čímž obešel Hitlerův zákaz o vývozu válečného materiálu do Sovětského svazu. Naproti tomu doufal v dodávky sovětské manganové rudy, která je nezbytná pro německou výrobu oceli. Oboustranné diplomatické legrácky dospěly 24. prosince 1936 k ročnímu prodloužení dubnové clearingové smlouvy. Rusové měli následujícího roku splatit své závazky v hodnotě 27 milionů říšských marek, a to z výnosů z prodeje surovin do Německa.

   Charakter hospodářských vztahů se na sklonku roku značně změnil. Obchodní vedoucí Ruského výboru Fritz Tschunke se nechal u příležitosti prodloužení obchodní smlouvy slyšet, že "dochází ke stálému navyšování německých požadavků ve srovnání s protistranou a Německo má jen málo šancí uspět. Sovětský svaz má zájem pouze o dlouhotrvající zakázky". Díky tomu mnoho ruských smluv uniká do konkurenčních zemí, jako USA a Velká Británie a žádné sovětské exporty neplynou do Německa. Měl pravdu, protože v tomto roce dosáhl celkový import ze Sovětského svazu 65 milionů říšských marek - započítáme-li i plnění normální kreditní smlouvy z roku 1935, což je pouze jedna desetina toho, co bylo dovezeno v roce 1931, tedy v období nejintenzivnější hospodářské spolupráce.

Dopad Stalinova "velkého teroru" na vzájemné vztahy

   Snad každého při hlubším studiu Stalinových čistek napadne, zda byly vůbec nutné a účelné. Nemá smysl za každou cenu hledat definitivní odpověď. Ovšem rozměr těchto hrůz, které se vymykají lidskému chápání a jejich zničující dopad na sovětskou společnost vyvolal mnoho problémů, neboť svým rozsahem dalece přesáhl rámec pověstného "chirurgického řezu". Jednotlivé vlny represí v rozmezí let 1933 - 1938 nekonvergovaly k žádným cílům a záměrům, spíše naopak. Vymkly se pevnější kontrole a přinesly i nezamýšlené efekty. Kromě několikastránkového soupisu obětí, jež si zaslouží alespoň pietní zmínku, byl objektivní cenou náhlý pokles bojeschopnosti Rudé armády.

   Stalinovy čistky významně ovlivnily německo-sovětské vztahy, protože znamenaly zřejmě jeden z rozhodujících přeryvů v oficiálním posuzování vojensko-politických a vojensko-strategických možností, jak Sovětského svazu, tak Třetí říe. Německá strana je přivítala s povděkem, jelikož jí připravily půdu pro totální válku se Sovětským svazem, naopak na sovětské straně se zostřila protinacistická propaganda. Hrozba války na dvou frontách byla alternativou, která se nedala pominout. Avšak brutální "personální audit" v sovětském vojenském zázemí uvedené vůdcovy obavy a spekulace, že by rudá generalita mohla být pokládána za sílu působící jako protitlak ve směru evolučního vývoje v Rusku, poněkud rozptýlily a poskytly u oddechový čas pro přípravu jeho záměrů. Veškeré kontakty s Rudou armádou byly od té doby přerušeny. Rozšířenosti německých představ o bojeschopnosti svého budoucího soupeře se vyrovná pouze jeho nepravdivost, protože Stalin byl totiž opačného názoru. Věřil, že Sovětský svaz se stal mocnější než kdy předtím. Hitlerova naivita a politicko-strategická neprozíravost vycházela na povrch, což na vlastní kůži pocítil již o pár let později.

   Nelze přehlédnout vazbu mezi "velkým terorem" a zahraniční politikou, resp. mezinárodní situací, třebaže zůstává mlhavá, protože mnozí z postižených armádních špiček i nadále upřednostňovaly obnovení politické spolupráce s Německem a jejich likvidace měla spíše vnitřní příčiny. Z pragmatických důvodů, pramenících z naděje, že se zachovají normální německo-sovětské vztahy, snažil se velvyslanec F. W. von Schulenburg zmírnit dopad čistek na nacistické pohlaváry, když na konci ledna v berlínském telegramu nazval proces "čirým divadlem, které by se nemělo brát vážně".

   Zvlášť pozoruhodné je načasování dalšího Stalinova nadbíhání Hitlerovi, protože nové politické rozhovory mezi Kandelakim a Schachtem se konaly 29. ledna 1937, tedy v předposlední den moskevského procesu. Nacističtí zástupci však podanou ruku nepřijali a mise skončila neúspěchem. Ani to však nemotivovalo Stalina ke změně politické orientace a krystalicky jasně avizoval směrem ke svému diktátorskému protějšku, že se i nadále zajímá o politickou kooperaci a s do extrému dovedeným optimismem očekával, že jeho ideologický konkurent bude dříve či později na jeho nabídku reagovat. Stalinovy neodbytné návrhy nemohly Hitlera zajímat, jelikož toho času stále věřil ve spojenectví s Albionem, které by mu uvolnilo cestu ve střední a východní Evropě.

   Na počátku roku 1937 vypracoval Ruský výbor na přání říšského ministerstva hospodářství obsáhlou informační analýzu, která byla posléze předložena na lednovém hospodářsko-politickém vyjednávání se Sovětským svazem. I zde se přimlouval Ruský výbor pro všeobecné oživení obchodních vztahů, a to v zájmu zabezpečení surovin. Domnívá se, že "je zapotřebí přepracovat ruské objednávky a především zjednat pevnější dodací povinnosti mezi oběma zeměmi. Německé ekonomické subjekty by se měly realizací dodatečného vývozu stát cenově konkurenceschopnějšími, i vzhledem k mimořádně ostré zahraniční konkurenci". Jelikož sovětské vládě vyhovuje vyšší zadlužení, vyslovil se Ruský výbor "pro poskytnutí německého úvěru ve výši 1 miliardy marek, přičemž polovina sumy by měla být kompenzována surovinovými dodávkami". Ty samé materiály a další statistické podklady, ze kterých bylo patrné, jak podstatný je pro Německo odběr surovin ze Sovětského svazu, byly poskytnuty i Úřadu pro čtyřletý plán. Takto zevrubná ekonomická studie významně posloužila úřadům i podnikatelům, protože během posledních let Sovětský svaz neposkytoval informace podobného druhu. Tyto návrhy by mohly být sice z ekonomického hlediska přijatelné, obzvlášť když i státní aparát v té době tolik intervenoval ve prospěch ruského obchodu, aby stimuloval proexportní průmysl, přesto však byly, vzhledem k politickému napětí a restriktivnímu Hitlerovu postoji vůči obchodní výměně se sovětským režimem, nerealistické, vždyť úvěrová akce tohoto druhu by bezpochyby předjímala a zbytečně brzy upozorňovala na možný pakt.

   Pokračující neutěšenou situaci v ruském obchodě Reyß v létě roku 1937 popsal následovně: "V důsledku španělské občanské války došlo k opětovnému zatížení německo-ruských vztahů. Zároveň se jasně ukázalo, že bez obstojných politických vztahů nemůže dojít k dobrým hospodářským vztahům, ani nemluvě o jejich vytvoření. Ruský obchod bohužel stagnuje, což představuje obzvlášť s ohledem na naší potřebu surovinového zásobování ze Sovětského svazu problém značně citlivý a bolestný". Reyß dále obnažil slabá místa rusko-německého obchodu, když ve svých přednesených analýzách vytýkal nevyhnutelnou souvislost importu a exportu v ruském obchodě, kdy je vzhledem k potřebě životně důležitých surovin upřednostňován dovoz před tradičním zásilkovým prodejem.

   V souladu s předneseným sovětská vláda zamýšlela i nadále dovoz moderních technologií a k tomu chtěla uskutečnit odpovídající export. Jelikož nechtěla a ani nemohla sovětské objednávky upravit a přepracovat, zůstaly sovětské surovinové dodávky do Německa jasně limitované.

   Reyß, který hájil jakékoli nové německé úvěrové akce nabízené Sovětskému svazu, přišel ve svém referátu s ošemetným tématem exportu válečného materiálu. Na základě tohoto pak zástupci Ruského výboru měli povolit export válečných zásob v určité rozumné míře. Reyß upozornil na to, že "také poslední sovětské dodávky surovin byly zbrojního charakteru a sovětská strana export německého zbrojního zařízení přijala jako oprávněné vzájemné plnění". Přestože jeho argumentace nezněla příliš přesvědčivě, především roky 1939 až 1941 měly dokázat, jaký význam má export válečného materiálu a jeho souvislost s přetěžováním průmyslu. A že sovětská vláda požadovala od Německa zbrojní výrobky, které by nikde jinde na světě nedostala, je naprosto evidentní. To byla cena, kterou muselo říšské hospodářství zaplatit za životně důležité suroviny. V tomto smyslu doporučil Ruský výbor říšskému ministerstvu hospodářství možné řešení: "Sílící průtahy a potíže při vyzbrojování a plnění čtyřletého plánu jsou pro nás v důsledku omezenosti surovin méně výhodné než pevně dané dodávky válečného materiálu, které v okamžiku dodání již nepatří k nejmodernějším".

   Na základě podnětů z Wilhelmstrasse muselo být zřejmé, že "dodávky do Ruska více než kdy jindy měly posloužit politickým zájmům Německa, protože jako kompenzace byly očekávány důležité suroviny, ale zúčastněné firmy vždy reagovaly stanovením přemrštěné odběratelské ceny a nepřijatelných dodacích lhůt a podmínek, místo aby obchod odmítly". Sovětští obchodní zástupci dále stále více naráželi na nabubřelou neochotu a nepochopenost německých podnikatelských subjektů cokoliv dodat, protože v důsledku přehřáté ekonomiky se německé závazky a reálné možnosti jim dostát, ocitly v zásadním nesouladu.

   Za těchto okolností ztroskotaly v polovině roku 1937 veškeré obchodní kontakty. Pokles německo-ruského obchodu měl pouze jednu výjimku, a to oblast dovozu strojírenského zařízení do Sovětského svazu, kde Německo nejen uhájilo své vedoucí postavení, ale dokonce vylepšilo. Sovětský svaz byl neustále vybavován německým strojírenským arsenálem, což částečně přispívalo k utlumení politického napětí mezi oběma zeměmi a přinejmenším vysvětluje horlivé moskevské snahy o zlepšení vztahů se Třetí říší. Protože se nepodařilo díky nedostatečné oboustranné ochotě včas obnovit clearingovou smlouvu pro rok 1938, mohl Berlín v roce 1938 počítat jedině se sovětskými dodávkami ve výši 5 milionů říšských marek, které vyplývaly z předcházejících úvěrových akcí. Pomineme-li 200 milionů v podobě úvěru z roku 1935, jehož splacení se plánovalo na období první poloviny čtyřicátých let.

Definitivní ochlazení hospodářsko-politických vztahů

   V únoru 1938 diplomaté z říšského ministerstva zahraničí ještě vypracovali koncept na novou nabídku půjčky, ve které by se Moskva měla zavázat k okamžitému pokrytí daného úvěru dodávkami surovin. I sovětské objednávky týkající se zbrojního sektoru měly být akceptovány. Moskva na to však nepřistoupila, poněvadž nebyla připravena vygenerovat dostatek prostředků, aby takto rozsáhlé zakázky splnila předem, jak si Berlín podmínil. Definitivní přetržení posledního pojítka vzájemné obchodní spolupráce nastalo následujícího měsíce, kdy německá vojska obsadila Rakousko.

   Kancléřovo rozhodnutí o rozpoutání války z listopadu 1937 nezůstalo neznámé, bylo již od poloviny třicátých let zřejmé, že někde v Evropě Hitler válečný konflikt připravuje. (Po neúnavné sovětské snaze o znovuobnovení spolupráce, do té doby tak přínosné a postupném znovuvyzbrojování Německa, se stala německá hrozba dominujícím faktorem sovětské politiky. Strašákem sovětské vlády byl už jen fakt, že válka se Třetí říší může vypuknout, zatímco západní mocnosti zůstanou neutrální, čímž Hitlerovi poskytnou výhodu. Sovětský svaz má dvě alternativy, buď povede válku se Západem proti Německu, anebo zvolí válku Německa se Západem, ve které bude tiše podporovat Hitlera nebo zůstane neutrální. Sovětská strana byla rozhodnuta za každou cenu zabránit tomu, aby zůstala proti Hitlerovi osamocena. Kdyby ztroskotal svaz se západními mocnostmi, pak existovala pouze tato východiska - buď zachovat neutralitu nebo se spojit s Hitlerem. Primárním cílem SSSR bylo zajistit, aby úkol zlomit nacistickou moc na sebe vzaly západní mocnosti, nikoli sovětská vláda. Tyto strategické úvahy jsou nesmírně podstatné pro pochopení tehdejší sovětské politiky.) Hospodářská situace říše se stále pod tlakem ruinujícího zbrojení zhoršovala. Hlava německého státu měla dvě možnosti, buď podnikne politický útok na oživení hospodářských vztahů s ruskými bolševiky, nebo ekonomické problémy vyřeší již dlouho plánovaným teritoriálním rozšířením vnitřního hospodářského prostoru. Za těchto podmínek předložil Hitler před špičkami wehrmachtu a za přítomnosti ministra zahraničí "bilanci dosaženého", kde se prozatím zaměřil na anexi Rakouska a Československa, až později na rusko-asijský prostor. V únoru 1938 potvrdil své rozhodnutí v žádném případě neusilovat o politickou či jinou spolupráci s ještě nedávným východním partnerem, ale naopak společně ve svazku s Japonskem a Itálií aktivovat boj proti židovskému bolševismu.

   V březnu 1938 se dostaly všeobecně německo-ruské vztahy na bod mrazu. Příčinou byl jednak výše uvedený anšlus Rakouska. Pravděpodobně jako reakci na březnové události vyhotovil náčelník sovětského generálního štábu B. M. Šapošnikov memorandum pro lidového komisaře obrany J. K. Vorošilova zabývající se možnými nebezpečími hrozící Sovětskému svazu, jak v Evropě, tak na Dálném Východě. Jedná se o chronologicky první dokument tohoto druhu, který byl ruskou stranou z nepřístupných ruských archivů odtajněn, takže má mimořádný význam pro studium sovětské branně-bezpečnostní politiky koncem třicátých let. Šapošnikovův strategický plán je koncipován v duchu obvyklého klišé "všichni jsou proti nám" a nápadně se podobá ruskému plánu z počátku první světové války, ve kterém není nijak zohledněn sovětský spojenecký systém spolupráce s Francií a Československem, jednoznačně označuje úhlavní sovětské protivníky, jimiž jsou Německo a Polsko, a předpokládá vznik německo-polského válečného konfliktu. Zároveň autor zpracovává dvě alternativní varianty strategie s tím, že definitivní volba bude záviset na německých cílech a existujících politicko-ekonomických podmínkách. I když jde o vojenský dokument, zcela jistě jeho zahraničně-politická část čerpá z materiálů lidového komisariátu zahraničních věcí. Pro sovětské vedení v tomto okamžiku existovali v Evropě dva nepřátelé - Německo a Polsko, což lze celkem věrohodně vztáhnout k právě ukončeným mezinárodním incidentům ohledně Rakouska a Litvy. Vzhledem k nedávnému přistoupení Itálie k Paktu proti Kominterně je do nepřátelského tábora logicky začleněna také. Ten, kdo nepátrá po detailech, si ani nemusí povšimnout, že fakticky většina v memorandu jmenovaných "protivníků" se o rok a půl později ocitá mezi sovětskými objekty zájmu při podpisu srpnového tajného dodatku.

   Březen roku 1938 je možné označit za nejtemnější měsíc ve skomírajících sovětsko-německých vztazích, ať už v oblasti ekonomické či politické.

Konečná hospodářská bilance vztahů po nástupu Adolfa Hitlera k moci do roku 1938

   Závěrem bych se pokusila rámcově shrnout bilanci především hospodářských vztahů mezi oběma státy. Německo-sovětský obchodní styk nikdy neustal, a to dokonce ani v letech 1933 až 1938, v době ideologických protikladů. I když byl zastoupen méně významnými smlouvami a protokoly. Struktura německého importu do země východního partnera zahrnovala stroje a strojní zařízení pro těžký průmysl a dopravní prostředky, naopak vývoz do Německa obsahoval průmyslové a zemědělské výrobky, především pšenici. Aby proud vzájemné hospodářské výměny zcela nevyschl, angažovali se významní podnikatelé a diplomaté, kteří tvořili tichou opozici k oficiální nacistické politice a jistě vytvořili výrazné předpoklady k srpnovým událostem z roku 1939.

   Sovětský zahraniční obchod třicátých let byl zcela regulovaný státem a založený na dvoustranných dohodách, týkajících se spíše produkce nezbytné pro industrializaci než spotřebitelské zboží. Celý systém byl podřízen komisariátu zahraničního obchodu, v rámci něhož byly zřízeny separátní importní a exportní korporace pro jednotlivé druhy výrobků, které byly zodpovědné plánováním a realizací obchodních transakcí. Vývozy byly, stejně jako německé, mohutně subvencovány daněmi ukládaným neexportním ekonomickým subjektům, protože domácí výrobní náklady přesahovaly cenovou hladinu na světovém trhu. Veškeré zahraniční monetární operace prováděla státní banka, přičemž zahraniční dluh byl hrazen z větší části v prutech a cihlách zlata, které dobývala "armáda táborových dělníků" v bohatých sibiřských nalezištích.

   Německý zahraniční obchod byl také podroben struktuře státního dohledu. Striktní vyrovnanost bilance dovozních výdajů a vývozních příjmů byla nezbytná. Německo se po příchodu Hitlera k moci ocitlo na pokraji bankrotu, kdy státní pokladna nedisponovala zlatem ani valutami na financování jakýchkoliv platebních schodků, a tudíž si muselo stanovit jasné priority. Proto byl na podzim roku 1934 zaveden Schachtův "nový plán", který v praxi konsolidoval soubor kontrolních opatření, kde všichni exportéři a importéři potřebovali pro každou zahraniční transakci schválení jedné z kontrolních kanceláří, které obdobně jako u sovětské korporace odpovídaly vždy za jednu kategorii výrobků. Tím byl omezen volný pohyb zboží, aby se zamezilo zvyšování deficitu platební bilance v důsledku spotřebitelských preferencí. Systém byl založen na bilaterální clearingové bázi, která byla nemilosrdně zneužívána proto, aby bylo preferováno zboží a především suroviny, které byly nezbytné pro opětné zbrojení a rozvoj těžkého průmyslu, čímž umožňovala restrukturalizaci německého dovozu ve prospěch válečného materiálu. Německá říše do poloviny třicátých let praktikovala vůči Rusku výrazně proexportní politiku zaměřenou na průmyslové výrobky. Aniž bych chtěla tuto skutečnost přeceňovat, patřilo Německo stále k zemím, které nejvíce importovali do SSSR, především v oblasti vysoce poptávaného strojírenského průmyslu. Sovětský svaz kromě toho požadoval transfery technologií, investičních statků a strojírenských výrobků.

   Německý průmysl sice zpočátku z Hitlerovy oportunistické hospodářské politiky upřednostňující zbrojení značně profitoval, na druhou stranu se od roku 1936 začaly objevovat závažné problémy. Jelikož obnova a zbrojní boom začaly pohlcovat stále větší množství produkce a bylo obtížnější kompenzovat vzrůstající požadavek po dováženém zboží vývozem německého zboží. K tomu se přidaly důsledky opatření zakazujícího import zbrojního materiálu do militarizující ruské říše, která odpověděla obratem zahraniční politiky na Velkou Británii a USA. Německá odbytová strategie v důsledku přehřáté konjunktury a zbrojního boomu ztrácela tradiční zákazníky, i celé tržní segmenty. Tento problém ovlivňoval veškerý německý zahraniční obchod a významně přispěl k hospodářsky kritické situaci v roce 1936.

   Göringův autokratistický čtyřletý plán prohloubil importní substituci a snažil se nasměrovat válečné hospodářství k soběstačnosti. Priorita plánu tedy tkvěla ve znovuvyzbrojení, zvýšení domácí produkce potravin a průmyslových surovin, včetně dovozu těch surovin, které byly nezbytné, a to za jakoukoli cenu. Němci vyřešili platbu za sovětský dovoz tak, že za něj zaplatili přímo zbraněmi, což bylo prakticky požehnáním pro národ, který nutně potřeboval neměnnou poptávku právě po válečném materiálu, aby udržel výrobu na vrcholu konjunktury. Německo takto rozvíjelo, stejně jako Sovětský svaz, svou průmyslovou základnu tak, aby nebylo rukojmím zbytku světa. Radikálně centralizovaná forma ekonomického systému byla v obou zemích strategickou volbou, která byla namířena k nezbytné soběstačnosti, vzhledem k plánovanému vedení obranné i agresivně laděné války. V obou případech tato volba pramenila z historických zkušeností a snahy vyvarovat se ekonomickému selhání z první světové války.

   Od poloviny třicátých let bylo nad slunce jasné, že bilaterální hospodářské vztahy budou sloužit především k válečným přípravám, v duchu jednoduché myšlenky - "zbrojní technologie za suroviny". Nejpodstatnější restrukturalizací zrealizovanou oběma ekonomikami tedy byla výstavba rozsáhlejších obranných sektorů, než jaké kdy byly v době míru kterýmkoli velkým státem vybudovány a kam také plynuly vzájemné dovozy. Smyslem bylo docílit jistoty, že ani jedna z obou ekonomik nevstoupí do budoucího konfliktu na válečnou mobilizaci nedostatečně připravená a neodpovídajícím způsobem profilovaná. Hrubé ukazatele vojenských rozpočtů v Německu a SSSR se od poloviny třicátých let vyznačují prudkým vzestupem, ve srovnání s poměrně bezvýznamnou úrovní dvacátých let.

   Přes všechny institucionální snahy mezi lety 1936 - 1938 nedošlo k ratifikaci žádné senzační hospodářské smlouvy, kterou by bylo vyřešeno tradiční dilema německého obchodu se Sovětským svazem, spočívající v možnosti "více importovat a méně exportovat".

   Základní problém charakterizující vztahy v letech 1936 až 1938 se výrazně podobá přelomu let 1934 a 1935, avšak tentokrát v ostřejší formě. Říšské hospodářství mělo stále rostoucí potřebu surovin a akutní nedostatek devizových rezerv a mohlo si sotva dovolit jinou alternativu než dovoz ze Sovětského svazu, už jen proto, že existovaly jisté průmyslové kruhy, které v dřívějších letech participovaly na tradičním ruském obchodě. Sotva si mohlo představit jinou exportní alternativu v momentu, kdy byly produkční kapacity využívány a přetěžovány až za hranice pravidel. Model německého "ruského obchodu" existoval ve zdeformované formě. Dlouhé dodací lhůty a mnohonásobně přemrštěné požadavky německého průmyslu zamezovaly oživení obchodu. Hlavní příčinu stagnující hospodářské výměny lze tedy spatřovat v poptávce německého průmyslu na ruské surovinové objednávky, která však za daných podmínek nekorespondovala s odpovídající nabídkou. V první polovině roku 1936 byl sice zaznamenán pozoruhodný nárůst na straně německého exportu do Sovětského svazu, avšak jednalo se o splnění již dříve uzavřených zakázek, které se týkaly převážně investičního zboží. Nejmarkantnější byl pokles německého podílu na sovětském dovozu, který v roce 1935 sice ještě přesahoval podíl kupříkladu Nizozemí. Moskva však postupně své nákupy přemístila z Německa na západní trhy. Byl to ale i důsledek toho, že se německý zahraniční obchod v roce 1938 orientoval spíše na země jako Lotyšsko, Kolumbie, Írán, Latinská Amerika nebo Skandinávie. I německý podíl na sovětském vývozu rapidně klesal a v roce 1938 ho předčily i země Beneluxu, přičemž k nejvýznamnějším odběratelům Stalinovy říše v oblasti surovin a zboží patřila v této době s podílem 28,2 % Velká Británie. V roce 1938 představovala hodnota importu a exportu v sovětském Rusku v průměru 30 % poválečného maxima dosaženého na počátku třicátých let a zhruba jednu pětinu hodnoty carského obchodu z roku 1913. Již beztak nízký podíl obchodu poklesl z 18,2 % národního produktu v roce 1933 na pouhých 12,2 % o šest let později.

   Kvantitativně bezvýznamnou úroveň vzájemného obchodu musíme přičíst i chladným vztahům na poli ideologicko-politickém, která kulminovala v první čtvrtině roku 1938 a prozatím zlikvidovala jakékoli hospodářské vztahy.

PAKT RIBBENTROP - MOLOTOV

Charakter hospodářsko-politických vztahů krátce před paktem

Snaha o hospodářské sblížení

   Výchozí podmínky ruského obchodu nebyly na konci roku 1938 příliš růžové. Dosavadní přerušení hospodářského jednání a pokles vzájemné obchodní výměny ovlivnilo obě strany. Díky realizaci devizově velmi odvážného čtyřletého plánu nezbývaly finanční prostředky na nákup životně důležitých surovin na světovém trhu. Právě možnost oživení bilaterálních obchodních styků principiálně stýkala nejlepší šanci pro radikální ulehčení narůstajících ekonomických problémů Třetí říše. "Neuhasitelná žízeň" po surovinách a růst spotřebitelské poptávky v důsledku zbrojní konjunktury vedla k dezolátnímu stavu říšských financí, když se státní dluh od roku 1933 ztrojnásobil a hrozila inflace. V polovině listopadu 1938 Göring na zasedání Rady obrany alarmoval, že bude zapotřebí vygenerovat další finanční zdroje pro potřeby zbrojení a hovořil o kritické situaci říšské pokladny. Přitom příčiny stagnace vzájemného obchodu byly ve srovnání s předešlým rokem identické. Doposud přetrvávaly dlouhé dodací lhůty a akutní nedostatek surovin, i přes budování náhražkového průmyslu. Těžkosti v německo-sovětském hospodářském styku zmínil i Hermann Reyß, který již na květnovém zasedání představenstva Ruského výboru zapřísáhle apeloval na německý podnikatelský sektor, aby se "kvůli dosažení vyššího obratu intenzivněji zajímal o export do Sovětského svazu", a současně upozorňoval "na vzrůstající americkou a britskou konkurenci, která může trvale Německo vytlačit z východního trhu". Na základě těchto skutečností Ruský výbor za podpory podnikatelského prostředí oficiálně inicioval kontakty se Sovětským svazem.

   Už na podzim 1938 byla na Schulenburgův návrh, zveřejněný v říjnovém memorandu a posvěcený Göringem, zahájena obchodní jednání, při nichž se velvyslanec snažil "dosáhnout dohody v otázkách narušující německo-sovětské vztahy". Berlínští diplomaté správně vytušili sovětský pocit izolace po mnichovské dohodě a provedli i první sondáže ohledně německého finančního úvěru, tedy v oblasti, která v březnu stejného roku fakticky zmrazila jak obchodní, tak politické vztahy. Berlínská jednání dne 19. prosince vyústila v první výsledek v podobě platební dohody nevelkého rozsahu.

   Tři dny poté legační rada K. Schnurre za německou a zástupce vedoucího obchodního zastupitelství B. Skosyrev za sovětskou stranu zahájili jednání ve věci možného šestiletého úvěru, na kterém přišel německý zástupce s velkorysou nabídkou ve výši 200 milionů marek. Ovšem za podmínky, že bude ze tří čtvrtin, tedy v hodnotě 150 milionů říšských marek, pokryt surovinovým vývozem a po následující dva roky sovětskými dodávkami v hodnotě 300 milionů říšských marek. Vzhledem k nízkému dovozu ze SSSR šlo německé straně v tomto okamžiku tedy hlavně o dodávky sovětských surovin, které by jí osvobodily z úzkoprofilového charakteru ekonomiky. Ačkoliv si Berlín moc dobře uvědomoval, že bude muset učinit řadu ústupků, aby byl obchod úspěšně obnoven, naděje na úspěch podobné nabídky se pozvolna rozplývaly. Odhlédneme-li od politických aspektů, tato dohoda by v praxi znamenala, že ruští dodavatelé by byli nuceni v nejbližších dvou letech dostát závazkům v celkové sumě 500 milionů říšských marek, které by zatížily především spotřebitelský průmysl. I hospodářský výbor ministerstva zahraničí "odhadoval německý surovinový zájem za přemrštěný" a "další dodatečné přísliby z německé strany považoval za nepříliš vhodné". Přes pokračující oficiální antisovětský politický kurz a hrozbě hospodářské blokádě západních mocností povolil Hitler německé delegaci odstartovat seriózní jednání a odjet do Moskvy. Když však byl tento záměr senzačně publikován v "Daily Mail" a polském a francouzském tisku, Hitler výslovně zakázal jakýkoliv další kontakt. Vzhledem k žalostné surovinové situaci byl tento krok oceněn jako mimořádně nešťastný, což dokumentuje i únorové prohlášení říšského ministerstva zahraničí, ve kterém předvídá, že "opětovné přerušení vztahů se Sovětským svazem zapříčiní citelné hospodářské následky, protože schodek v surovinových dodávkách již nyní dosáhl 50 milionů říšských marek". I když zdánlivě vykrystalizovaly jisté náběhy k plodné spolupráci, v únoru 1939 ještě nedošlo ke skutečné a věcné hospodářské dohodě.

   Sovětská strana si tento neúspěch nepatrně vynahradila 7. února 1939, kdy uzavřela s Itálií rozsáhlou obchodní dohodu týkající se převážně zbrojního arsenálu, který však mohl bez problémů dodat i německý průmysl.

   Ještě prvního březnového dne 1939 došlo na metropolitní půdě ke dvěma zásadním událostem, které předznamenaly budoucí vývoj. Na oficiálním obědě, podávaném Adolfem Hitlerem pro diplomatický sbor, došlo k opětovným kontaktům mezi říšským kancléřem a sovětským vyslancem, ve kterých se se svým návrhem na 300 milionový úvěr angažoval i lidový komisař zahraničního obchodu A. I. Mikojan. Ovšem problémy se krátce na to objevily na německé straně, neboť Hitlerovo rychlé směřování k válce s Polskem mnohem výrazněji zatížilo průmyslové kapacity, které nebyly schopny požadované objemy zvládnout. Berlín se proto rozhodl kvůli domácí ekonomice obchodní jednání se Sověty výrazně zpomalit.

Snaha o politické sblížení

   Paralelně probíhaly oboustranné pokusy i o politické porozumění a právě rokem 1939 nadešel čas rozhodujícího a konečného střetnutí o definitivní charakter budoucího modelu vztahů. Hitler udál tón při oslavě Nového roku, kdy poprvé od poloviny třicátých let promluvil k sovětskému velvyslanci Alexeji Merezkalovovi, se kterým o dva měsíce později dokonce i poobědval. Moskva si takového gesta nemohla a ani nechtěla nevšimnout a vypustila i svůj pokusný balónek ve snaze sondovat skutečnou převládající náladu v Berlíně. Na konci ledna otiskuje londýnský list News Chronicle šokující článek svého moskevského korespondenta, v němž byla nastíněná možná dohoda mezi Sovětským svazem a Německem. Stalin dal zcela neočekávaně úplný nekomentovaný překlad zveřejnit v oficiálním stranickém tisku, avšak Hitler nereagoval. Pravděpodobně nabyl přesvědčení, že ve chvíli, kdy Ribbentrop jednal s Polskem o rozšíření na východ výměnou za gdaňský koridor, by nebylo vhodné děsit Varšavu vidinou sovětsko-německé dohody. Ačkoliv byl německý strategický zájem na dočasném usmíření s východním kolosem zcela zřejmý, Hitler přeci jen nejprve favorizoval "Germány východu", i když jednání s Tokiem se vlekla bez zřetelného výsledku.

   Koncem roku 1938 pronikavě působil tlak vystupňovaného zbrojení a ukazovalo se, že politiku "zbrojit, ať to stojí, co stojí" lze praktikovat jedině v krátkodobějším časovém horizontu. Jedním ze způsobů, jak rozmnožit německé zdroje a minimalizovat následky obchodního půstu se Sovětským svazem, bylo dobytí a obsazení dalších území. Efektivní cestu ukázal anšlus Rakouska, který již v předcházejícím roce poskytl tak potřebnou kvalifikovanou pracovní sílu, suroviny, devizy a výrobní kapacity. Jedním z faktorů, který Hitlera přiměl k urychlené realizaci evropské exploatace, byl i malý a hlavně snadno vyrovnatelný zbrojní náskok.

   V polovině března roku 1939 Německo posílilo ekonomické pozice ještě o hospodářský komplex Čech a Moravy. Přesun mohutného zbrojního arsenálu do rukou Německa ohrozil jednoznačně všechny státy, které se později dostaly do války na opačné straně. Ani taková velmoc jako byl Sovětský svaz nemohl vyrobit takové množství zbraní. Talentovaného prognostika by jistě napadla otázka, jak by se asi situace vyvíjela, kdyby srovnatelný vojenský potenciál spočíval na straně Polska. Odhlédneme-li od přísunu obrovského materiálního a personálního zázemí, dovolovaly takovéto územní zisky nacistickému vůdci ze strategického hlediska vybudovat Německem kontrolovanou střední Evropu, prostírající se k Balkánu a k sovětským hranicím, kde by čtyřúhelníkové česko-moravské území obklopené horami situované v jihovýchodní části Říše skýtalo záviděníhodné nástupiště k dalšímu východnímu vojenskému náporu. Anexe rovněž posílila německé hospodářské vztahy se zeměmi jihovýchodní Evropy, které se postupně staly na Německu politicky a hospodářsky závislé.

   Mnichovská dohoda představovala především obrovský neúspěch sovětské zahraniční politiky, pro kterou nebyla natolik závažným aspektem faktická likvidace spojenecké země, ale spíše fakt, že se nemohla na této likvidaci osobně podílet tím, protože na ní nebyla přizvána. Tímto opomenutím byla negována sovětská pozice evropské velmoci a způsoben odchod do dočasné izolace, ze které se v polovině třicátých let úspěšně osvobodila. Rusové se díky své rozvědce dozvěděli o návrzích, které Hitler učinil Polsku, přičemž poslední, co si Stalin přál, bylo vidět, jak západní soused kapituluje a stává se v nebezpečně blízké vzdálenosti od sovětských hranic německým satelitem.

   Po mnichovském diktátu a okupaci Čech a Moravy se Hitler ocitl na osudové křižovatce, mohl využít polské území a napadnout Sovětský svaz, ale k tomu Poláci nebyli svolní. Současně by rád dál plnil svůj program "německého sjednocení", aniž by však musel brát ohledy na případné spojence a vyvarovat se ofenzivy na dvou frontách. Rozhodně se nechtěl nechat omezovat ve svých megalomanských plánech. Na druhém strategickém rozcestí stanula Velká Británie a Francie. Mají bojovat proti nacismu, případně jakou cestou přimět Hitlera, aby se mírnil a nepřeháněl svou kontinentální dominanci a čím uspokojit domácí veřejné mínění, když ochota k usmíření nacistické agrese byla každým dnem menší.

   Skutečnost, že německá hlava státu bez předešlé provokace a vyjednávání sklízela plody bezprecedentní hegemonie, vyvolala nedůvěru v principy kolektivní bezpečnosti a ve věrohodnost anglo-francouzského bloku jako případného seriózního spojence. Stalin nepochybně změnil taktiku a stal se rozhodujícím hráčem na geopolitické šachovnici. Kdyby byl jeho diktátorský protějšek ochoten přijít s vážně míněnou nabídkou na pakt, neměli by vyslanci demokracie žádnou šanci na úspěch, jelikož by mu tím garantoval bezpečnost a získání času v pozici nezúčastněného a vyčkávajícího.

   Dodnes probíhají v historické obci žhavé diskuze o tom, odkdy vlastně začala sovětská vláda uvažovat nikoli o jedné, ale o dvou alternativách své politické koncepce. Buď se orientovat na pokračování spojenectví se západními mocnostmi, nebo se spolehnout na dohodu s nacistickým Německem. Nejpřesvědčivější odpověď nalezneme v březnovém projevu Stalina na XVIII. sjezdu, kdy jeho výrok "nepálit si prsty" již lze považovat za oficiálnější signál o podobném rozhodování.

   V Německu na Stalinova slova nejrychleji reagoval ministr zahraničí, který v nich vysledoval nepřímou pobídku na zlepšení sovětsko-německých vztahů. Ribbentropovi zřejmě ušlo i to, že Stalin řekl, že "ve skutečnosti politika nevměšování znamená, že se schvaluje agrese a válka, která pak přeroste ve válku světovou. V politice nevměšování se projevuje snaha a přání nebránit agresorům v uskutečňování jejich podezřelých úmyslů, nebránit například Německu pustit se do války proti Sovětskému svazu, nechat všechny válečné štváče hluboko klesnout do bahna války, potají je podněcovat a navádět, aby se vzájemně oslabovali a vyčerpávali, a pak, až budou dostatečně vyčerpáni, vstoupit do událostí s čerstvými silami a přirozeně vystupovat v zájmu míru, aby se účastníkům války daly diktovat podmínky".

   Optimismus německé diplomacie také vycházel z faktu, že nikdo z nich nebyl obeznámen s referátem vedoucího leningradských komunistů A. A. Ždanova na stranické konferenci, která počátkem března 1939 předcházela sjezdu. Ždanov se na neveřejném fóru vyjadřoval mnohem otevřeněji než týden nato Stalin: "To znamená, že světová situace vypadá následovně - fašismus, tato bestie, tento výron mezinárodní reakce, imperialistické buržoazie, je vlastně kapitalistickým dravcem a lupičem, ozbrojeným po zuby, utiskuje slabé a bezbranné státy. Anglie se velmi snaží, aby se situace vyvíjela tím způsobem, že by Hitler zahájil válku proti Sovětskému svazu. Ale Hitler se chová podle svého a snaží se zahájit válku proti slabým. A když vidí, že slabý je Západ, napírá své síly sem ve spolupráci s Mussolinim".

   Projev vypovídá o nejistotě panující v této době ve světě. Sovětský vůdce jedním dechem rázně negoval stále častější obavy o osud Ukrajiny a vyzdvihuje ve skutečnosti protizápadní koncepci paktu proti kominterně. Bylo to mimořádně důvtipné rétorické cvičení, ze kterého nebylo možné vyvodit žádné spolehlivé závěry, pouze jedna šestina celého proslovu byla věnována zahraničněpolitickým tématům. Přesto za úvahu už stála skutečnost, že nová sovětská zahraniční politika přestala dělat rozdíly mezi zeměmi, necítila se formálně vázána žádnými předcházejícími a nenaplněnými závazky a fakticky se nebránila žádné možnosti. Zvláště pak utlumení předchozí útočné rétoriky vůči autoritativním státům a soustředění se na silnější kritiku zahraniční politiky demokratických zemí vyzdvihl v hodnocení projevu německý vyslanec Schulenburg.