Jdi na obsah Jdi na menu
 

Fašismus

7. 7. 2010

   Jako reálné politické hnutí se prosazuje po první světové válce - jeho ideové zdroje pocházejí z konce 19. století. Slovo fašismus je odvozeno od "fasces" (svazku prutů), které se nosily ve starověkém Římě před konzuly na znak jejich autority.Na konci 90. let 19. století se slovem "fascio" označovaly politické skupiny revolučních socialistů. Teprve poté, kdy tento termín začal používat B. Mussolini pro označení polovojenských oddílů vzniklých během 1. světové války, se tímto slovem začala označovat nová a svébytná ideologie. Vznik fašismu byl reakcí na krizi liberální demokracie vyvolanou ekonomickými a politickými událostmi po 1. světové válce, kdy se střední vrstvy dostaly do existenčního tlaku jak ze strany velkokapitálu, tak ze strany radikalizujících se dělnických odborů. Ve svém dalším vývoji se fašismus stal ideologií reakčních vrstev kapitálu, které v něm viděly ochranu před rizikem komunismu. Fašismus se prosazoval zejména v ekonomicky slabých nebo v důsledku válek nebo ekonomickou krizí oslabených kapitalistických zemích. Po porážce ve 2. světové válce byl marginalizován, dnes získává opět podporu díky nekontrolovaně se prosazující globalizaci.

      K základním požadavkům a hodnotám fašismu patří:

  • jednota a totalita,

  • antiracionalismus,

  • boj,

  • vůdcovství a elitářství,

  • militantní nacionalismus.

   Základní hodnotou fašismu je jednota komunity nebo sociální skupiny. Perspektiva sociální soudržnosti (v jednotě je síla) přitahovala masy v době nejistoty vyvolané krizí. Princip jednoty byl antitezí liberálnímu individualismu. Jednota byla dovedena až do "totality", tj. politické kontroly všech stránek společnosti (školství, společenských organizací, umění, kultury, rodiny) a do podřízení jedince a jeho osobního života celku (národ, rasa), reprezentovanému státem. Svoboda jedince spočívala v podřízení se službě státu a národu. Díky tomu byl setřen rozdíl mezi státem a občanskou společností. Princip totality, na rozdíl od autoritářství, vyžadoval v zájmu upevňování jednoty aktivní přístup všech členů společnosti. Dosahovalo se ho propagandou a agitací, organizováním masových mítinků, pochodů, manifestací.

   Výrazným znakem fašismu je antiracionalismus. Místo abstraktních idejí a uplatnění rozumu se preferuje čin, akce (konej a nediskutuj, pasivita je smrt apod.). Klíčový význam má vůle a emoce. Jádrem fašistické doktríny jsou politické mýty, ve které je možné věřit a o nichž nelze racionálně přemýšlet. Přemýšlení je chápáno jako výraz slabosti a méněcennosti, naopak čin, aktivita, vůle jsou projevem síly a jistoty. Ideje a teorie se uplatňovaly jen do té míry, v jaké dokázaly vyvolat emocionální reakci, mobilizovat masy k akci. Fašismus je politikou vůle, nelze o něm však zároveň říci, že je iracionální v technologickém smyslu (například koncentrační tábory byly dokonalé továrny na smrt. Technicky dokonale zvládl fašismus například válečnou výrobu a propagandu).

   Důraz na jednotu a aktivitu vede k preferenci boje (Hitlerův Mein Kampf). Boj umožňuje přežití nejsilnějších, a tedy i nejlepších (myšlenkovým základem je zde Darwinova teorie vývoje druhů a Spencerův koncept přežití nejsilnějších). Realizace sociálního darwinismu se považuje za nástroj konsolidace světa silných (vítězství patří silným). Násilí a válka (válka je pro muže totéž, co mateřství pro ženu) jsou považovány spolu s věrností, respektem k povinnosti, poslušností a ochotou k sebeobětování za dobro samo o sobě. Naopak slabost, soucit, lítost a obecně humanismus jsou projevem zla. Představa života jako věčného boje vtiskla fašismu expanzivní charakter. Expanze a konflikty se považují za nástroje pro vyšlechtění správných vlastností národa.

   Fašismus sice hovoří o jednotě komunity, avšak zároveň staví na nerovnosti individuí. Společnost je podle této doktríny rozdělena na tři části. Klíčovou úlohu má vůdce, který je díky tomu, že se povznesl nad státní instinkt konvenční morálky a že žije v souladu se svou vůlí a přáními, předurčen vést masu. Další vrstvou je odhodlaná skupina heroů, která je ochotna se obětovat pro vůdce a komunitu. Tato vrstva tvoří společenskou elitu. Třetí vrstvu tvoří masa obyvatelstva, která se vyznačuje slepou poslušností a touží po vedení a řízení. Vůdce má neomezenou politickou moc a absolutní a nezpochybnitelnou ideologickou autoritu. Vedení společnosti vůdcem se realizuje prostřednictvím jeho bezprostředního kontaktu s lidem v rámci masových shromáždění, lidových manifestací a plebiscitů. Vůdcovský princip je v rozporu s existencí voleb, parlamentarismem a volnou soutěží politických stran. Vůdce je výrazem obecné vůle, jedině on je schopen vyjadřovat potřeby a zájmy lidu, určovat jeho osud. Jeho pozice je zároveň ztotožněná se státem a jeho zájmem. Fašistický politický systém sám sebe označuje za totalitní nebo plebiscitní vůdcovskou demokracii, kde lid vedený vůdcem potvrzuje jeho postavení prostřednictvím masové účasti na akcích pořádaných režimem.

   Preference komunity a boje se projevuje v militantním nacionalismu. Stejně jako jedinci, ani národy se nepovažují za rovnocenné, i mezi nimi se odehrává boj o přežití, kdy si silné a odhodlané národy podřizují a zotročují národy slabší a méněcenné. Klíčovou úlohu proto nehraje jen patriotismus ve smyslu lásky k vlasti, ale tzv. integrální nacionalismus, hlásající požadavek národní spolupatřičnosti, vyjádřený v militantním a fanatickém prosazování národních zájmů a naplnění národního osudu. Cestou boje, expanze měla být dosažena národní obroda a obnovení pocitu národní hrdosti a sounáležitosti. Praktickým efektem výbojů a kolonizace území dalších národů mělo být vytvoření předpokladů pro dosažení eknomické bezpečnosti vlastního národa na úkor jiných národů.

   V rámci fašismu vykrystalizovaly dvě základní verze této ideologie. Jednou z nich je italský fašismus. Fašismus v Itálii se prosazuje v roce 1922 a je spojen se jménem Benita Mussoliniho. Klíčové hodnoty italského fašismu byly ve značné míře determinovány nezavršeným procesem formování jednotného italského státu a národa. Model italského fašismu se v modifikované podobě prosadil i u dalších fašistických nebo autoritativních režimů.

      Fašismus staví na několika principech:

  • prioritu má etatismus, stát je považován za instituci, která tím, že dává lidem pocit morální jednoty a společné vůle, vytváří národ;

  • stát je nástroj ekonomické a kulturní modernizace, podporuje technologický rozvoj, ovlivňuje rozvoj vědy a umění;

  • povinností občana je sloužit státu (všechno pro stát, nic proti státu, nic mimo stát), je od něj vyžadována bezpodmínečná poslušnost a stálá oddanost;

  • klíčovou ideou ekonomické teorie je korporativismus, reprezentující cestu mezi volným trhem a plánovitou ekonomikou (volný trh je odmítán z důvodu, že vede k honbě jedinců za ziskem, a plánovaná ekonomika proto, že je spojena s ideou třídní války); princip korporativismu měl umožnit harmonickou spolupráci podnikatelů a pracujících v rámci národní komunity s cílem zajistit obecné blaho a národní zájem, sociální harmonie byla považována za prostředek morální a hospodářské obrody;

  • stát zabezpečuje, aby skupinové zájmy byly integrální částí zájmu národa, aby jednotlivé korporace, zastupující podnikatele, dělníky a stát, odpovídaly za jednotlivá odvětví ekonomiky. Komora korporací nahradila v Itálii parlament, korporativismus umožnil státu kontrolovat na jedné straně hospodářské kruhy, na straně druhé podřídit státu dělníky organizované v odborech.

   Druhou podobou fašismu je německý nacismus (nacionální socialismus).

(Přejato z publikace Politologie, Vladimír Prorok a Aleš Lisa, Plzeň 2004)