Jdi na obsah Jdi na menu
 

divizní generál Karel Kutlvašr

14. 3. 2018

divizní generál

Karel Kutlvašr

(armádní generál in memoriam)

 

ruský legionář

velitel 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi

velitel 4. divize v Hradci Králové

vojenský velitel Pražského povstání

 

* 27. ledna 1895 Michalovice (HB)

+ 2. října 1961 Praha

 

62.jpg

Karel Kutlvašr zde jako velitel 1. čs. pluku Mistra Jana Husi.

 

   V našich moderních dějinách není mnoho událostí, kolem kterých se v minulých desetiletích nahromadilo takové množství omylů, nepravd a tendenčních zkreslení jako kolem Pražského povstání v květnu 1945. Význam některých osob, které se ho zúčastnily, byl nekriticky zveličován, jiné měly naopak z dějin zmizet beze stopy. Jedním z takto postižených byl i armádní generál Karel Kutlvašr.

   Na svět přišel v rodině sedláka Josefa Kutlvašra a jeho manželky Marie Magdaleny, rozené Fikarové. Po ukončení základní školní docházky studoval v letech 1909 - 1911 na dvouleté obchodní škole v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, kterou úspěšně absolvoval 6. července 1911. Poté byl krátký čas zaměstnán v Humpolci a od dubna 1913 až do vypuknutí první světové války pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, vyvážející zemědělské stroje. Když se začala po vypuknutí první světové války v Rusku tvořit Česká družina, přihlásil se do ní mezi prvními již 18. srpna 1914. O tři dny později byl odveden, 28. září 1914 složil v Kyjevě slavnostní přísahu a 9. října 1914 odjel s její 2. rotou na frontu. Se svojí jednotkou prošel v následujících více než dvou letech nespočtem nebezpečných rozvědek, a to jak přímo v první linii, tak v nepřátelském týlu. Za prokázané hrdinství byl postupně povyšován a již 8. června 1916 dosáhl první důstojnické hodnosti - praporčíka. Následně byl ustanoven velitelem půlroty 2. roty 1. čs. střeleckého pluku, který krátce předtím z České družiny vznikl. S touto jednotkou působil na rakouské frontě až do května 1917 (od 13. ledna 1917 již v hodnosti podporučíka) a poté byl ustanoven zatímním velitelem 4. roty pluku. S ní se zúčastnil památné bitvy u Zborova, kde byl raněn a v níž padl jeho starší bratr.

   O dvě desetiletí později Karel Kutlvašr o Zborovu napsal: "Zborov pro mne znamená především ztrátu mého drahého bratra Františka, který padl ve 2. rotě 1. pluku, vedené praporčíkem Vašátkem. Ztratil jsem v něm nenahraditelného kamaráda a vlastně dvojnásobného bratra a každá vzpomínka na něho je zároveň spojena se Zborovem. Sám jsem byl raněn průstřelem pravého ramene, a proto nosím trvalou upomínku na zborovské zákopy. Nezapomínám ani svého přímého představeného, velitele I. praporu 1. pluku poručíka Čečka. Byl před bitvou i v bitvě rázný, rozhodný a starostlivý, zcela na výši morálně i vojensky. Svůj prapor vedl a řídil za boje skvěle a do Zborova vložil velmi mnoho ze své originální osobnosti... Nejsilnější a nezapomenutelný dojem však ve mně nechává ono časné letní jitro, kdy nad hlavami československé brigády proletěly první těžké granáty vlastní dělostřelecké přípravy. Jejich ostrý, řezavý zvuk pozdravili hoši mé roty spontánním a radostným Nazdar! a veselým házením čepic do vzduchu. Ač mnozí tak vlastně zdravili svou smrt, byl to přece jenom pravý a přirozený projev nálady a ducha, s jakým jsme stáli v zákopech a s nímž se šlo do útoku. Naše brigáda u Zborova byla otrhaná, v celku také málo vyzbrojená, ba ani její vojenský výcvik nebyl zvláštní. Avšak svou duchovní stmeleností a odhodláním zemřít vyhrála. Dokázala prakticky, co tak krásně řekl Masaryk: ´Československý voják musí mít ideu´. Ideu jsme měli, cíl byl jasný, a proto byl také výsledek tak jasný a určitý."

   Po zborovském vítězství, kterého nebylo ruské velení schopné dlouhodobě využít, následoval vysilující tarnopolský ústup. Po jeho skončení absolvoval Karel Kutlvašr kurs velitelů praporů u 1. čs. střelecké divize v Žitomiru. Po návratu k pluku převzal na konci ledna 1918 opět velení své 4. roty, s níž se jen o několik měsíců později zapojil do krvavých srážek s bolševiky. Proslavil se zejména v bojích o Penzu, Samaru a Bugulmu. Dne 19. července 1918 převzal velení III. praporu, s nímž bojoval o Simbirsk a Kazaň. Právě u Kazaně, kde byl 9. září 1918 raněn, si vysloužil svou populární přezdívku "Kultivátor".

   Když se stal v září 1918 velitelem 1. čs. střeleckého pluku plukovník Josef Jiří Švec, vybral si za svého zástupce právě Kutlvašra, který se tak stal 1. října 1918 v hodnosti kapitána, do níž byl povýšen 27. srpna 1918 (od 18. října 1918 byl majorem), pomocníkem velitele pluku. Po Švecově neočekávané sebevraždě, k níž došlo v Aksakovu 25. října 1918, se Karel Kutlvašr stal zatímním velitelem 1. čs. střeleckého pluku. S ním prošel jak boji na belebejské frontě, tak ochranou sibiřské magistrály na jaře 1919 (velel úseku Klukvenaja-Tajšet). Dne 25. února 1919 byl rozhodnutím ministra vojenství generála M. R. Štefánika povýšen do hodnosti podplukovníka a následujícího dne ustanoven velitelem 1. čs. střeleckého pluku. Se svým útvarem se zúčastnil ústupu od Samary, kde velel zadnímu voji čs. jednotek, od února do počátku června 1919 se podílel na obraně sibiřské magistrály v úseku Krasnojarsk-Čeremchovo  od 19. července do 22. listopadu 1919 byl velitelem celého úseku bývalého 28. sibiřského pluku v Irkutsku. Tím se však jeho působení v Rusku nachýlilo ke svému konci. V listopadu 1919 se Karel Kutlvašr se svými vojáky přesunul do Vladivostoku, odkud 9. prosince 1919 odplul na lodi "Yonan Maru".

   Zpět do osvobozené vlasti dorazil Karel Kutlvašr 1. února 1920 v hodnosti podplukovníka ruských legií a spolu se svými muži byl osobně uvítán prezidentem republiky T. G. Masarykem. Hned následujícího dne byl v Praze ustanoven velitelem všech "ruských vojsk" ve vlasti. Není divu, že se za takové situace rozhodl pro životní dráhu vojáka z povolání. Službu i nadále konal u svého pluku, který byl v říjnu 1920 v rámci unifikace přeměněn na pěší pluk 1, a to jak v Praze, tak i v jeho nové posádce , kterou se 15. ledna 1921 staly České Budějovice. Velitelem nejstaršího a nejslavnějšího útvaru čs. armády zůstal až do poloviny prosince 1923. V mezidobí absolvoval v roce 1921 informační kurs pro generály a důstojníky generálního štábu, v roce 1923 byl frekventantem kursu pro velitele vojskových těles v Milovicích a 28. července 1923 se dočkal povýšení na plukovníka. Hodnocení, která na něj na počátku dvacátých let vypracovávali jeho nadřízení, překypují superlativy. Velitel 1. pěší brigády plukovník Alfred Škvára kupříkladu v lednu 1921 o Kutlvašrovi napsal: "Pevný, rozhodný charakter; nadšený voják, zná své povinnosti a snaží se neúnavně rozmnožiti své vědomosti. Provedl unifikaci pluku s velikou obezřetností svědčící o organisačním talentu a o dobrém taktu. Vzdor svému mládí ovládá plně jemu svěřený pluk, o jehož povznesení se stejně horlivě stará jako o blaho svých podřízených." Prakticky totožně vyznívá hodnocení generála Františka Schöbla, zkušeného frontového velitele, stojícího v čele 5. pěší divize: "Spojuje výhodné vlastnosti mládí, píle a svědomitosti s velmi dobrým nadáním vojenským a se šťastnou rukou při vybírání odborných pomocníků v pluku. Dosáhl velmi dobrých výsledků jak ve výchově, tak i ve výcviku pluku jemu svěřeného. Snaží se o pozdvižení společenské úrovně důstojníků pluku svého. K povýšení způsobilý."

   Po odjezdu z Českých Budějovic zastával Karel Kutlvašr od 15. prosince 1923 až do počátku srpna 1931 zodpovědnou funkci velitele 2. pěší brigády v Chomutově. V mezidobí absolvoval v roce 1924 vyšší informační kurs pro generály a vyšší důstojníky, v roce 1927 informační kurs pro plukovníky a generály ve Versailles a v letech 1929-1930 Kurs pro vyšší velitele v Praze. Do posledně uvedeného kursu již nastupoval v hodnosti brigádního generála, do níž byl povýšen 1. května 1928. Po téměř osmi letech strávených v Chomutově byl Karel Kutlvašr přeložen k Pěchotnímu učilišti, jehož velitelem se stal 30. září 1931. V Milovicích, kde sídlilo, působil poté až do konce prosince 1934, kdy převzal velení 4. divize v Hradci Králové. Z té doby se dochovalo kritické hodnocení, které na něj vypracoval další z generálů, jejichž osudy v této knize sledujeme: velitel II. sboru divizní generál Josef Váňa. Ten 28. září 1936 v Hradci Králové napsal: "Pilný, pracovitý, snaživý, iniciativní... Ukázněný, korektní; poněkud uzavřený; k odchylnému mínění představených nedůtklivý; společensky vystupuje velmi pěkně a dovede si získat sympatie... živý, veselý, společenský... Duševní schopnosti dobré, ale ne dost hluboké... Všeobecné vzdělání velmi dobré, vojenské teoretické vědomosti velmi dobré... Pečuje o své zdokonalení, má stálý a živý zájem o nové vojenské věci... O svůj zevnějšek je velmi pečlivý, dbá na representativní vystupování... Stará se o duch podřízených jednotek, mravní výchovu a tradici. Pečuje o podřízené a povzbuzuje je k činnosti. Má však malé požadavky a spokojuje se s průměrnými výkony. Je poněkud blahovolný k chybám a má sklon je omluvit... Jako velitel se rozptyluje detaily na úkor celku a podstaty věci. V rozhodování je nejistý a ne dost samostatný. Při sborovém velitelském cvičení na mapě nebyl na výši; v závěrečných cvičeních velel divisi dobře."

   Výhrady, které hodnocení Karla Kutlvašra z pera generála Josefa Váni obsahuje, byly pravděpodobně důvodem, proč již generál v letech první republiky dále nepostupoval ani ve funkcích, ani v hodnostech. V čele hradecké divize totiž stál nepřetržitě až do okupace, s výjimkou branné pohotovosti státu na podzim 1938, kdy zastával funkci velitele hraniční oblasti 35 ve Vamberku.

   Po okupaci Čech a Moravy a rozpuštění čs. armády nastoupil Karel Kutlvašr 18. října 1939 jako zaměstnanec pražského magistrátu v Masarykových domovech v Krči. Zde pracoval až do konce března 1941, kdy byl jako bývalý legionář přeložen do výslužby. Tou dobou již řadu měsíců působil v odboji. Již krátce po příchodu nacistů se zapojil do činnosti Obrany národa, ale po vlně zatýkání, která organizaci na počátku roku 1940 postihla, ztratil spojení. Věnoval se proto alespoň charitativní činnosti a většími finančními částkami podporoval rodiny zatčených a popravených. Spojení s odbojem se mu podařilo opětovně navázat teprve v létě 1944, kdy navázal kontakt s organizací brigádního generála Zdeňka Nováka. Spolupracoval zejména s podplukovníkem generálního štábu s Františkem Bürgerem-Bartošem a brigádním generálem Františkem Slunečkem.

   Po vypuknutí pražského povstání převzal Karel Kutlvašr 5. května 1945 velení vojenského velitelství "Bartoš" a po celou dobu bojů obranu města úspěšně řídil. Funkci vojenského velitele Prahy vykonával poté až do 28. května 1945, kdy se stal velitelem V. sboru v Brně. Již po dvou měsících byl však odeslán na "řádnou dovolenou", která souvisela s tlakem SSSR na jeho okamžité penzionování v souvislosti s podepsáním kapitulace německých jednotek v Praze. Z pohledu Sovětského svazu totiž signatáři dohody nezachránili tisíce životů českých civilistů, ale umožnili, aby se Němci vyhnuli sovětskému zajetí a přešli k Američanům, čímž posílili vojenský potenciál nepřítele (!). Mezi nepřáteli SSSR, za něž byli označeni, se vedle Karla Kutlvašra ocitl i předseda vojenské komise České národní rady kapitán Jaromír Nechanský (velitel výsadku Platinum-Pewter z Velké Británie). U obou dvou SSSR kategoricky požadoval jejich okamžité penzionování. Tomu se nakonec podařilo zabránit, ne však na dlouho. Karel Kutlvašr byl 15. února 1946 ustanoven velitelem III. sboru v Plzni a na počátku října 1946 se vrátil do Brna, kde se stal zástupcem velitele 3. vojenské oblasti. Po dlouhých více než osmnácti letech se dokonce dočkal i zaslouženého povýšení do hodnosti divizního generála.

   Definitivní konec vojenské kariéry Karla Kutlvašra přinesl únor 1948. Již 8. března 1948 byl odeslán na zvláštní dovolenou a 1. června 1948 přeložen do výslužby. Jeho odstraněním z armády však nebyly účty nových mocných dosud vyrovnány. Dne 18. prosince 1948 byl zatčen, vyšetřovateli postaven do čela provokací Reicinova OBZ zinscenované odbojové skupiny "Pravda vítězí" a 16. května 1949 odsouzen Státním soudem v Praze za velezradu na doživotí. Zároveň byl degradován na vojína v záloze. Nezapomněli ani na Jaromíra Nechanského. Ten musel armádu nedobrovolně opustit v srpnu 1949, o několik dnů později byl zatčen a 22. dubna 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v ranních hodinách 16. června 1950. Karel Kutlvašr dopadl jen o něco málo lépe. Prošel věznicemi na Mírově, v Opavě, vyšetřovací vazbou Krajského soudu v Ostravě i slovenským Leopoldovem. Z výkonu trestu byl propuštěn teprve na prezidentskou amnestii 10. května 1960. Pracoval poté jako vrátný v Nuselském pivovaru. Z nabyté svobody se však dlouho netěšil. Zemřel náhle, na selhání srdce, 2. října 1961 v pražské motolské nemocnici. Již v roce 1968 byl zproštěn všech obvinění vznesených proti němu v letech 1948-1949. Jeho skutečná rehabilitace však proběhla teprve na počátku devadesátých let, kdy byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála a vyznamenám Řádem M. R. Štefánika in memoriam.

(přejato z Legionáři s lipovou ratolestí I., Eduard Stehlík, Karel Černý a Radim Chrást, Žďár nad Sázavou 2016)

2.kutlvasr.jpg