Jdi na obsah Jdi na menu
 

Brigádní generál Josef Tacl

2. 9. 2012

josef-tacl.jpg   Josef Tacl se narodil 3. března 1892 v Ústí nad Orlicí. Po dokončení měšťanské školy začal studovat na učitelském ústavu v Poličce, kde 13. 6. 1910 úspěšně maturoval. Dne 24. 8. 1914 nastoupil k výkonu prezenční služby jako jednoroční dobrovolník u c. k. pěšího pluku č. 15 v Opavě.

   Během 1. světové války se jako příslušník rakousko-uherské armády účastnil bojů na ruské i italské frontě a po jejím skončení se vrátil do vlasti v hodnosti poručíka pěchoty v záloze. Nadále zůstal v nově vytvořené čs. armádě a dne 1. 8. 1919 byl aktivován jako důstojník pěchoty z povolání. Svou vojenskou kariéru zakončil jako velitel dragounského pluku 8 v Pardubicích (tutéž funkci vykonával i za branné pohotovosti státu na podzim 1938) v létě 1939 během likvidace čs. branné moci.

   Tou dobou pracoval již několik měsíců v odboji. Od května 1939 byl zapojen tehdejším podnáčelníkem štábu Zemského velitelství Obrany národa - Čechy pplk.gšt. Josefem Kazdou na div.gen. Hugo Vojtu a náčelníka štábu Ústředního vedení ON plk.gšt. Čeňka Kudláčka.

   Josef Tacl aktivně organizoval jednotlivé složky ON ve východních Čechách. Vytvořil Krajské velitelství ON v Pardubicích, významně se spolupodílel na vzniku Krajského velitelství ON v Hradci Králové, okresního velitelství ON ve Vysokém Mýtě a díky němu začala pracovat samostatná brigáda ON - Českomoravská vysočina se sídlem štábu v tehdejším Německém Brodě.

   Této rozsáhlé odbojové činnosti si nemohlo nevšimnout gestapo a plukovníka Tacla 6. 2. 1940 zatklo. Během následujícího vyšetřování, při němž používalo ty nejbrutálnější metody, byl Josef Tacl vězněn v pardubické věznici. Z Pardubic jej převezli do Drážďan, pak do Lipska a nakonec do gollnowské káznice. Odtud ho odeslali do berlínské "moabitky", kde pobýval po dobu soudu.

   Dne 17. 12. 1941 stanul (společně s dalšími zatčenými důstojníky) před senátem berlínského Volksgerichtu a ten jej odsoudil k trestu smrti. 18. 12. 1941 skončil ve věznici v Berlíně - Plötzensee, kde čekal na smrt. Plukovník jezdectva Josef Tacl byl popraven 2. září 1942 ve 4.42.

   Jeho žena Anna utrpěla po manželově zatčení těžký nervový otřes. Kvůli jejímu vážnému zdravotnímu stavu ji převezli do ústavu pro choromyslné v Německém Brodě, kde ovšem přes veškerou péči lékařů 22. 4. 1940 ve věku 38 let zemřela. Jejich jediný syn Alexander tak přišel o oba rodiče, a zůstal sám.

   Po osvobození ČSR byl Josef Tacl posmrtně povýšen na brigádního generála a byl mu udělen Čs. válečný kříž 1939 in memoriam.

 

Celý životopis brigádního generála Josefa Tacla: 

   Josef Tacl se narodil 3. března 1892 v Ústí nad Orlicí jako nemanželský syn Anny Taclové, provdané Němečkové. Po absolvování měšťanské školy v Ústí nad Orlicí studoval v letech 1906 - 1910 na učitelském ústavu v Poličce, kde 13. 6. 1910 úspěšně složil maturitní zkoušku. Na podzim roku 1910 začal pracovat jako učitel na obecné škole a svému povolání zůstal věrný až do vypuknutí světové války (v roce 1913 vykonal v Příboře zkoušku učitelské způsobilosti).

   Dne 5. 5. 1913 byl sice odveden u DOV v Těšíně, ale k výkonu prezenční služby byl jako jednoroční dobrovolník prezentován u c. k. pěšího pluku č. 15 v Opavě teprve 24. 8. 1914. U tohoto útvaru absolvoval základní pěší výcvik a na přelomu let 1914 - 1915 školu na důstojníky pěchoty v záloze.

   Od 4. 11. 1914 konal s plukem službu na ruské frontě, nejdříve jako velitel pěší čety, od 4. 10. 1916 zákopnické čety (v termínu od 6. 6. do 10. 9. 1916 absolvoval v Krakově zákopnický kurs) a konečně jako velitel roty náhradního praporu. Dnem 12. 3. 1918 byl přidělen k c. k. pěšímu pluku č. 28, s nímž bojoval až do 15. 8. 1918 na ruském a poté na italském bojišti, a to postupně jako velitel čety, velitel roty a II. plukovní pobočník. 

   Po skončení války se 11. 11. 1918 vrátil se svým plukem v hodnosti poručíka pěchoty v záloze do vlasti. Konal pak u něj v Praze i nadále činnou službu jako II. plukovní pobočník, a to až do 21. 2. 1919, kdy byl přidělen k praporu spojených pěších eskadron. Zde poté působil nejdříve jako velitel čety, později jako velitel eskadrony. V mezidobí byl frekventantem kursu osvětových náčelníků v Praze a dnem 1. 8. 1919 byl aktivován jako důstojník pěchoty z povolání. Od 1. 11. 1919 do 10. 2. 1920 konal službu jako velitel roty u pražského pěšího pluku 5, ne však v Praze, ale u jeho II. praporu v Tornaĺe na Slovensku. Po návratu z východu republiky byl v době od 10. 2. do 6. 9. 1920 přidělen na zkoušku ke dragounskému pluku 6 v Hodoníně.

   U tohoto útvaru poté konal v jeho brněnské posádce službu až do 20. 4. 1925 a postupně zde prošel funkcemi II. plukovního pobočníka, mobilizačního důstojníka, osvětového důstojníka, pobočníka náhradní korouhve, a nakonec I. plukovního pobočníka. V mezidobí byl dnem 1. 5. 1921 přeložen do skupiny důstojníků jezdectva a v letech 1923 - 1924 absolvoval aplikační školu jezdectva v Hodoníně. Od 21. 4. 1925 do srpna 1927 byl posluchačem Válečné školy v Praze, po jejímž ukončení byl dnem 1. 8. 1927 přeložen v hodnosti kapitána do skupiny důstojníků generálního štábu. Dnem 30. 9. 1927 hlásil nástup služby u velitelství 10. divize v Banské Bystrici, kde poté působil jako přednosta 1. oddělení jejího štábu až do 14. 10. 1928 (mezitím byl od 5. 3. do 5. 5. 1928 dočasně přidělen ke 4. oddělení). V době od 15. 10. 1928 do 14. 9. 1931 vyučoval na Válečné škole v Praze jako profesor taktiky jezdectva a mezitím absolvoval v termínu od 1. 7. do 30. 9. 1929 tříměsíční stáž u jezdeckého pluku 9 ve Francii. 

   Dnem 15. 9. 1931 byl přidělen jako přednosta skupiny jezdectva k I./2. oddělení MNO v Praze. Od 30. 9. 1934 do 29. 9. 1935 byl velitelem I. korouhve pražského dragounského pluku 1 . Dnem 30. 9. 1935 nastoupil službu u MNO-hlavního štábu jako přednosta všeobecné skupiny 3. oddělení. Od 30. 9. 1937 se stal velitelem dragounského pluku 8 v Pardubicích a v této funkci působil až do likvidace čs. branné moci v létě 1939. Vykonával ji i za branné pohotovosti státu na podzim 1938, kdy byl jeho pluk začleněn do 4. rychlé divize (SV Soběslav). Krátce předtím byl 1. 7. 1938 přeložen v hodnosti plukovníka do skupiny důstojníků jezdectva. 

   Po rozpuštění čs. armády nastoupil v srpnu 1939 do zaměstnání jako úředník u živnostenské komory v Pardubicích. Tou dobou však již pracoval několik měsíců velice intenzivně v odboji. Od května 1939 byl zapojen tehdejším podnáčelníkem štábu Zemského velitelství Obrany národa - Čechy pplk.gšt. Josefem Kazdou na div.gen. Hugo Vojtu a náčelníka štábu Ústředního vedení ON plk.gšt. Čeňka Kudláčka.

   Aktivně začal organizovat jednotlivé složky ON ve východních Čechách. Podařilo se mu vytvořit nejen Krajské velitelství ON v Pardubicích, ale významně se spolupodílel na vzniku Krajského velitelství ON v Hradci Králové (pplk.děl. Petr Novák), okresního velitelství ON ve Vysokém Mýtě (plk.pěch. Ing. Bohuslav Závada) a díky němu začala pracovat i samostatná brigáda ON - Českomoravská vysočina se sídlem štábu v tehdějším Německém Brodě (mjr.pěch. Jaroslav Mikuláš Novák).

   Takto rozsáhlá odbojová činnost nemohla zůstat gestapem nepovšimnuta a plukovník Tacl byl 6. 2. 1940 zatčen. Po dobu vyšetřování, vedeného za použití těch nejbrutálnějších metod, byl žalářován v pardubické věznici. Odtud byl 14. 6. 1940 převezen do Drážďan, následně do Lipska a konečně 30. 11. 1941 do gollnowské káznice. Odtud byl odeslán do berlínské "Moabitky", kde byl držen po dobu soudu.

   Dne 17. 12. 1941 stanul společně s celým štábem pardubického krajského velitelství ON před senátem berlínského Volksgerichtu. Spolu s ním byli obžalováni mjr.jezd. Josef Totušek, škpt.gšt. Zdeněk Tvrz, škpt.gšt. Karel Zadina a škpt.jezd. František Přibyl. Na rozdíl od tří spoluobviněných, kteří vyvázli s mnohaletými tresty káznice, byli on a škpt. Tvrz odsouzeni v trestu smrti. 

   Dne 18. 12. 1941 je společně převezli do věznice v Berlíně - Plötzensee, kde čekali na smrt. Plukovník jezdectva Josef Tacl byl popraven 2. září 1942 ve 4.42.

   Po osvobození mu byl in memoriam udělen Čs. válečný kříž 1939 a byl posmrtně povýšen na brigádního generála.

   Jeho žena Anna utrpěla po zatčení manžela těžký nervový otřes. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu byla převezena do ústavu pro choromyslné v Německém Brodě, kde však přes veškerou péči lékařů 22. 4. 1940 ve věku pouhých 38 let zemřela. Jejich jediný syn Alexander tak zůstal sám, bez rodičů.

(přejato z publikace  Vlast a čest byly jim dražší nežli život, Eduard Stehlík a Ivan Lach, Dvůr Králové nad Labem 2000)