Jdi na obsah Jdi na menu
 

Hrdinské činy československých legií - 6. část

Porážka bolševiků.

 

   Náš oddíl ve Zlatoustě, vzdálený více než 150 kilometrů

dráhou západně od Čeljabinska, byl napaden silným

bolševickým vojskem v počtu asi 2000 mužů. Naši vojáci byli ve

chvíli útoku ve svém vlaku a byli překvapeni. Bolševici zahájili

na krátkou vzdálenost od vlaku palbu svými strojními puškami.

Dopustili se té neprozřetelnosti, že postavili své strojní pušky

docela těsně k vlaku. Několika skoky byli naši vojáci u nich.

Vyřítili se prostě z vagonů, popadli kameny a cokoliv ostatního

leželo na dosah ruky, vrhli se na rudé gardisty a zmocnili se

jejich strojních pušek, které hned obrátili proti bolševikům. Asi

třicet našich lidí bylo zabito, ale bolševici byli poraženi. Oddíl

pod velením kapitána Müllera však teď byl osamocen a

neschopen odjeti dráhou. Lokomotiva a vozy byly porouchány k

nepotřebě a také trať byla poškozena. Dospěli tudíž k

hrdinskému odhodlání jíti do Sibiře pěšky. Naskytla se však

nesnáz, jak odnésti s sebou všecky raněné, kterých bylo na

padesát. Nejtíže ranění prosili, aby se s nimi netrmáceli a vzali

s sebou pouze lehce raněné. Těch několik, kdo zůstanou, že

prý bude bezpečno vědomím, že osvobození přijde od toho neb

onoho oddílu.

  

   Kapitán Müller a jeho prapor se tedy vydali na pochod asi

200 kilometrů horami Urálskými. Neměli průvodců, nebylo tam

cest a většina cesty bylo vykonána lesy. Baškircové, mongolští

obyvatelé hor, byli k nim velmi laskavi, dali se jim najísti a

ukazovali jim směr, jak nejlépe dovedli. Naši lidé se řídili hlavně

kompasem a šli na východ, až by přišli k nějakému městu. Po

pětidenním pochodu přišli zase poblíže dráhy a shledali, že

stanice Myaš není vzdálena mnoho kilometrů odtud. Poslali tam

tedy vojáka, převlečeného za Baškirce, jemuž za průvoce dali

skutečného Baškirce, aby tam vyzvěděl, co se dá. Oba byli

zatčeni našimi vlastními lidmi, kteří již byli několik dní v držení

stanice myašské. Náš voják jim nato sdělil, kdo jest, a že český

oddíl, jenž ušel více než 150 kilometrů, je nahoře v lesích pod

velením českého důstojníka. Ihned byl spěšně poslán nazpět se

vzkazem kapitánu Müllerovi, že může beze strachu přijíti do

Myaše, ježto ji Češi mají obsazenu.

  

   V týdnu, jímž se končil květen a začínal červen 1918, zabrali

jsme větší část stanic v Povolží, kudy naše oddíly procházely.

Zmocnili jsme se jich buď mocí nebo válečnou lstí, jak toho ten

který případ vyžadoval. Neodvážnější čin byl vykonán několika

československými vojíny v Penze. Namluvili totiž červeným

gardistům pancéřového vlaku, že na mnohých místech trati byly

položeny miny a že jistě vylítnou do povětří, pojedou-li s ním

dále. Červení gardisté, kteří lehce věřili všemu, co se jim

napovídalo, vystoupili rychle z vlaku se svými strojními puškami

a naši lidé ho zabrali a udrželi ho než přišly naše setniny. Naši

vojáci dělali vůbec podivuhodné věci; nejen že se převlékali za

rudé gardisty, ale míchali se i mezi bolševiky a vyzvídali vše o

poloze skladišť zbraní a střeliva a o zásobovacích ústředích.

Takové zprávy pak přišly velmi vhod našim velitelům, kteří mohli

zabrati podobná skladiště, když toho bylo zapotřebí.

 

 

Přerušené spojení s Moskvou.

 

   V době rozvratu, 26. května, bylo asi 50 oddílů z Rkiščeva v

Povolží do Irkutska v Sibiři. Naše oddíly u Penzy měly rozkazy

vrátiti se a pomoci ostatním, které byly vzadu a sebrati všecky

zbraně a střelivo, které tam zanechaly. Asi deset dní bylo naše

ústřední velitelství v Čeljabinsku ve veliké nejistotě, jestli se

všecky tyto operace podařily. Ale den co den přicházely

radostné zprávy, a konečně jsme dosáhli telegrafického spojení

mezi většinou oddílů, a pohyby jejich mohly býti přizpůsobeny

ostatním. V době obsazování železniční trati z Penzy do

Syzranu, Samary, Zlatoustu a Čeljabinska, asi na vzdálenost

1000 kilometrů, podařilo se nám rovněž obsaditi druhou

železniční linii, poněkud dále na sever ve střední oblasti

urálské, z Pernu do Jekatěrinburku, na vzdálenost kolem 200

kilometrů a dolů k Omsku. Tím jsme odřízli Moskvu úplně od

Sibiře. Zaujali jsme důležitá stanoviště u Volhy, ale nebylo pro

nás výhodno nechati tam naše oddíly; ty byly postupně posílány

východně od Penzy do Samary. Nebylo to ovšem vykonáno bez

značných příhod a potyček s bolševiky, kteří nás teď činně

pronásledovali, kdykoliv se jim naskytla vhodná příležitost.

  

   Hned první den našeho střetnutí poslali bolševici v

Čertopsku, asi 100 kilometrů jihozápadně od Penzy, lokomotivu

v plné rychlosti proti vlaku, obsazenému jedním z našich oddílů,

stojícímu na stanici. Lokomotiva, jež se řítila strašlivou rychlostí

a rozumí se - bez ohlášení, vrazila do posledních vozů vlaku,

než mohli vojáci vyskákati. Zazněl strašlivý třesk, půl tuctu vozů

bylo roztříštěno, sedmdesát našich lidí bylo na místě mrtvo a

veliké množství raněno. Bolševický oddíl ná mimo to hned

napadl ručnicemi a strojními puškami, ale naši vojáci se

statečně bránili, porazili bolševiky a zmocnili se stanice.

  

   Když konečně všecky naše nejvzdálenější oddíly na západě

byly shromážděny v Penze, počaly odcházeti z této stanice

směrem k Syzranu. Tam byly drobné šarvátky s bolševiky, kteří

však byli pokaždé buď odraženi nebo zajati. 2. června jsme

odešli ze Syzranu a 3. června všecka naše vojska přešla ze

západního břehu volžského bez pohromy po velikém mostu u

Syzranu. 8. června dobyli jsme Samary, nejzápadnějšího bodu,

jejž bylo rozhodnuto držeti proti bolševikům. Tak jsme se stali

ve čtrnácti dnech pány železničních tratí, hlavních stanic a ve

skutečnosti celé krajiny východně od Volhy. Dobyli jsme zpět

veškerých zbraní i střeliva, a byli jsme teď úplně ozbrojeni,

úplně zásobeni, byli jsme pány telegrafní sítě a měli jsme

pohotově veliké zásoby válečného materiálu a zásob. Byl to

odvážný hrdinský výkon na tak malou armádu, jako byla naše,

a budil v Moskvě překvapení a poplach; tam se dokonce

roznesly pověsti, že je nás na půl milionu. Ve skutečnosti nás

však bylo v té době pouze 70 až 80 tisíc a náš počet nikdy

nepřekročil 100.000."

 

 

X.

Bitvy v Sibiři.

V Miláně, 30. března.

 

   Ty dva týdny, které byly tak rozčilující pro naše vojska v

Povolží a v oblasti urálské v květnu a v červnu minulého roku,

byly neméně rozčilující pro oddíly, které již do Sibiře vstoupily a

které byly roztroušeny daleko od sebe podél sibiřské dráhy od

Čeljabinska k Omsku, Tomsku a Irkutsku a dokonce za jezero

Bajkalské, ba až k Vladivostoku. Teď šlo o to, jak obsaditi

brannou mocí tu dlouhou dráhu a všecky hlavní stanice zároveň

s několika velikými městy s obyvatelstvem o čtvrt milionu nebo

půl milionu duší a udržeti je proti vojsku bolševickému, které teď

bylo pobízeno z Moskvy depešemi vzdušné telegrafie, aby se

spojilo s nepřátelskými zajatci a zničilo československé legie.

Zápas trval celé týdy a byl vyznačen několika krutými bitvami,

zvláště ve střední Sibiři a kolem jezera Bajkalského a konečně

také u Vladivostoku. V těchto prvních týdnech nepřišla ani

nejmenší pomoc Čechoslovákům od vojska japonského,

britského ani amerického, a bylo jim tudiž samým vybojovati

tyto bitvy. Zpráva o tom byla se mnou sdělena kapitánem "S"

jak následuje;

  

   "Dobýváním sibiřské dráhy a jejich četných stanic byla o

mnoho větší úloha než dobývání Povolží a pobočné dráhy

urálské západně od Jekatěrinburku. Na volžské frontě jsme

zanechali pouze asi patnáct ešelonů, to jest asi tolikéž praporů,

kdežto od Čeljabinska do Irkutska bylo asi padesát praporů čili

sborů, počítajíc v to mezilehlé stanice Kurgan, Petropavlovsk,

Omsk, Novonikolajevsk a Krasnojarsk. Vzdálenost byla kolem

3000 kilometrů do Irkutska. Nějakou dobu nebylo spojení mezi

skupinou povolžskou a středosibiřskou. Každá byla nucena

bojovati samostatně o své postavení, a jak jsem se zmínil, byly

oddíly v Samaře do té míry bez spojení se sbory v Sibiři, že náš

prapor, uvázlý v Zlatoustě, musel putovati lesy nějakých 200

kilometrů, než se setkal s našim vojskem v Myaši. Po 10.

červnu bylo však spojení znovu zřízeno a povolžská skupina

byla ve styku se skupinou sředosibiřskou. Mohu se zmíniti

pouze o hlavních činech naší středosibiřské skupiny.

 

 

Bolševická zrada.

 

   Největší bitva byla ovšem ta, jež nás přivedla v držení

Irkutska a jezerní oblasti bajkalské. Ale to se stalo později.

První veliká srážka, vlastně bitva, jež trvala asi osm dní, byla

bojována našimi sbory u Marcinska, asi 2000 kilometrů na

východ od Čeljabinska. Bezdrátová zpráva Trockého stihla

bolševická vojska v tomto kraji a ta ozbrojila německé a

rakouské válečné zajatce, kteří až příliš byli ochotni bojovati

proti Čechům. Našemu sboru v Marcinsku velel kapitán Kadlec.

Než ještě dostal výstrahu od našeho Národního Shromáždění,

že válka je vypovězena, obklíčili jeho oddíl bolševici, sesíleni

četnými německými a maďarskými zajatci, které ozbrojili. Naše

statečné malé vojsko zahájilo útok samo a bojovalo zoufale. Ale

mělo málo střeliva a nedostatek pušek a bylo by bývalo

přemoženo, kdyby se mu nebylo podařilo poslati posly o pomoc

k nejbližším sborům. Tyto přišly včas, a pak se rozvinula

pravidelná bitva proti bolševikům a ozbrojeným zajatcům, jichž

bylo na 5000 až 6000. Byla to tuhá srážka, poněvadž Němci a

Maďaři bojovali dobře; bolševici však brzy boje zanechali a

utekli a zanechali několik set raněných a více než 100 mrtvých.

Všecky jejich zbraně a zásoby a stanice padly do našich rukou.

  

   Několik našich oddílů postupovalo k Irkutsku s několika sbory

dělostřeleckými v době, kdy byl poslán pověstný telegram

Trockého. Neměli o tom ani tušení té chvíle a byli z nenadání

napadeni bolševiky a ozbrojenými zajatci. Jeden dělostřelecký

sbor a setnina zákopnická dospěly koncem května do

Vojenského, místa to vzdáleného asi sedm kilometrů od

Irkutska. Bolševici, kteří již měli instrukce z Moskvy, dovolili

dělostřelectvu přejeti až za Irkutsk. Ostatní oddíly následovaly a

když se dostaly do Vojenského, zahájili bolševici palbu na naše

vlaky. Zároveň přišla zpráva, že dělostřelectvo, které jelo

vpředu, bylo napadeno rovněž. O něco dále vzadu bylo stříleno

na jiné vlaky. Naše různé oddíly se hned bránily a když přišly

posily do Vojenského, ihned napadly bolševiky a ozbrojené

válečné zajatce, jichž počet se páčil na několik tisíc. Nejprve

napadli veliký zajatecký tábor, blízko něhož zajatci byli

ozbrojováni od bolševiků, a dobyli ho. Naše dělostřelecká

brigáda učinila rovněž úspěšný útok a kdyby nám bylo bývalo

tehdy dovoleno dokončiti naše operace, byli bychom se

zároveň při tom zmocnili Irkutska a vyhnuli se mnohým příštím

nesnázím. Ukořistili jsme veliké množství zbraní, zásob a

střeliva a byli jsme s to osvoboditi i město.

 

 

Zakročení konsulů.

 

   Avšak tu zasáhli francouzský a americký konsul v Irkutsku,

patrně byvše oklamáni bolševiky, kteří jim zatajili zrádný rozkaz

Trockého, o němž nebyli zpraveni ani všichni naši vůdcové.

Přijeli ve dvou automobilech do Vojenského, jeden s

francouzskou a druhý s americkou vlajkou a s vlajkou bílou a

žádali úpravu záležitosti a ušetření Irkutska. Naši důstojníci se

po dlouhém jednání velmi neradi podřídili jejich vývodům a

svolili k příměří s podmínkou, že bolševici ustoupí ze svých

stanovišť, a že váleční zajatci budou odzbrojeni. Bolševici svolili

a my jsme dokonce vrátili něco zbraní a střeliva, jichž jsme

dobyli.

  

   Z toho následovalo, že nám nezbylo než dobýti Irkutska

podruhé za měsíc na to s velikými obtížemi a nesnázemi.

Bolševici odešli sice od Irkutska, ale při svém obvyklém

zrádcovství přešli k Bajkalu, ozbrojujíce válečné zajatce tam i

ve východní Sibiři, a aby ještě účinněji mohli mařiti náš postup,

položili podkopy pod devětatřicet železničních tunelů v horách

bajkalských. Kdyby je byli mohli vyhoditi do povětří, byli by

zničili za miliardy majetkových hodnot a byli by učinili dráhu

neupotřebitelnou na rok nebo na dva.

  

   Zatím dostaly naše sbory zprávy a poznaly lépe, co činiti.

Naše Národní Shromáždění jim oznámilo, že mezi námi a

bolševiky byla vyhlášena válka, a že máme společně jednati. Z

obezřetnosti jsme měli dobře na očích pohyby bolševiků

východně od Irkutska a naše sbory dověděvše se, že bolševici

podminovali všech devětatřicet tunelů, aby je buďto vyhodili,

kdyby jel tudy náš transport, nebo aby je zničili v každém

případě, když by byli poraženi, byly ve vzdálenosti 200

kilometrů odchýleny a silné kolony byly vyslány na pochod 200

kilometrový horami k jezeru Bajkalskému. Tam dostihli

železnice v místě, kde se bolševici soustřeďovali a napadnuvše

je z nenadání, porazili je a dostali se tak v držení důležité části

dráhy i s tunely. Bolševikům se pouze podařilo lehce poškoditi

poslední tunel, kde zapálili jeden podkop. Ale i k jeho opravě

jsme potřebovali doby tří měsíců. Několik napínavých podniků

bylo vykonáno u jezera Bajkalského. Jedna z našich baterií

zahájila palbu na velikou loď, plnou bolševického vojska a

potopila ji po třetí ráně.

 

 

Dobytí velikých měst.

 

    V té době jsme se dověděli některých podrobností o bitvě u

Penzy, než naše vojska z tohoto města odešla. Tamnější

skupina sestávala po rychlém svolání různých oddílů asi ze

šesti praporů. Tyto však byly ozbrojeny pouze částečně.

Bolševici měli dvanáct baterií a 300 strojních pušek. Zaujali

stanoviště mimo Penzu a zahájili prudkou palbu. Bitva trvala

dvanáct hodin, po nichž byli bolševici úplně poraženi a vydali

nám nejen stanici, ale i město Penzu asi s 80.000 obyvatelů.

My jsme je však drželi pouze tři dny, poněvadž neměly

strategického významu, a naše sbory zamířily k Samaře, městu

asi se 300.000 obyvatelů. Než přišly do Samary, svedly kruté

bitvy u Syzranu, hájíce most přes Volhu, a u Lipjaku. Od

Samary postoupily k obsazení Kygnergu a po dvou velmi

tuhých potyčkách zabraly stanice Busolog a spojení s

Orenburkem. Poslední výkon skupiny, pracující východně od

Čeljabinska byl u Ufy, města se 150.000 obyvatelů, kterou

obsadily osvobodivše ji od bolševiků. Naše vojsko tam vešlo za

nadšených oslav, uspořádaných obyvateli.

  

   Vláda moskevská byla ohromena těmito úspěchy, kterých

bylo dosaženo za něco více než čtrnáct dní ode dne, kdy

Trocký poslal svůj pověstný telegram. Míst, kterých jsme potom

dobyli, jest až příliš mnoho, než aby je bylo lze vyjmenovati.

Kdyby nám byla mohla přispěti veliká spojenecká vojska, byli

bychom dobyli větší části evropského Ruska a šli na Moskvu.

Kdekoliv jsme se objevili, třebas pouze v počtu jediné setniny,

odtud sověty utekly, červení gardisté vystřelili několik ran a

rozprchli se, a místa byla naše k veliké radosti osvobozeného

obyvatelstva. Některé z našich výkonů v dobývání měst se čtou

téměř jak pohádky. Když se Trocký dověděl, že jsme dobyli

Kazaně, jednoho z nejbohatších a nejlidnatějších ruských měst,

se 700.000 obyvatelů, málem prý by byl omdlel. Prohlásil prý,

že revoluce bude ubita ve třech nedělích, nedobudou-li červené

gardy Kazaně zpět. A my jsme dobyli Kazaně jediným

praporem! Držeti ovšem město s více než půl milionem

obyvatelů vojenskou mocí pouze nějakých 1000 mužů, bylo na

uváženou. Nebezpečí bylo příliš veliké a my jsme neměli

zvláštního důvodu držeti je, leč by nám přišly ku pomoci

spojenecké armády. A proto jsme odtud odešli po čtyřiadvaceti

hodinách, a Trocký se vzpamatoval ze svého zděšení.

  

   Naše obsazování sibiřské dráhy pokračovalo od jezera

Bajkalského podle řeky Ussuri k ústí Amuru a od stanice

Chabarovska k Vladivostoku. Zabíralo obě železniční trati, které

spojují východní pobřeží se střední Sibiří - to jest dráhu

mandžurskou na jihu a dráhu, sledující řeku Amur na severu.

Ostatek dráhy k jezeru Bajkalskému tvořil třetí důležitou trať,

kterou nám bylo držeti proti bolševikům a německým,

maďarským a rakouským zajatcům, kteří byli ozbrojeni proti

nám na popud z Moskvy. Roztroušená vojska bolševická a

zajatci, které ozbrojili ve střední a východní Sibiři, páčila se asi

na 50.000 mužů. Poněvadž větší část našeho vojska byla

dosud západně od Irkutska, měli jsme nemalý úkol čeliti

bolševikům jak na nejzazším východě, tak i ve střední Sibiři.

Obezřelými strategickými posuny kapitána Gajdy byl Irkutsk

konečně znovu obsazen během měsíce a bolševici byli

zatlačeni dále na východ.

 

 

Události u Vladivostoku.

 

   K Vladivostoku dospěly naše první oddíly, jak již bylo řečeno,

počátkem dubna a poněvadž tam byly již některé části

spojeneckého vojska, vyloďujicího se z japonských a

amerických lodí, nebylo pro ně bezprostředního nebezpečí.

Toto nebezpečí nastalo teprve v červnu, když byla válka

vypovězena mezi námi a bolševiky. Bolševici měli velmi

značnou posádku ve Vladivostoku. Byli však drženi na uzdě

přítomností japonských a amerických válečných lodí, a nebylo

tedy lze uhodnouti, kdy nás napadnou. Bolševici měli také v

moci veliká skladiště zbraní a střeliva, které asi dopravovali do

vnitrozemí k ozbrojování osvobozovaných válečných zajatců.

Po celé dva týdny naší "války" s bolševiky jsme nic nepodnikali,

leč že jsme je bedlivě pozorovali. Potom však bylo uznáno za

opatrné učiniti s nimi řádnou smlouvu, která byla ujednána

prostřednictvím místního sovětu 20. června.

  

   Bolševická vojska se měla zdržovati na vymezeném

nejbližším okolí svých kasáren a kordon našeho vlastního

vojska měl býti na stráži, aby nic nemohlo býti odneseno ze

skladišť. Ani zbraně ani střelivo neměly býti odneseny bez

výslovného rozkazu sovětu, do kterého jsme měli právo

nahlédnouti. Brzy jsme však shledali, že sovět dává příliš

mnoho rozkazů, a že značný počet pušek byl ze skladiště

odvlečen. Také jsme shledali, že sovět zařadil do vojska tolik

mužů, kolik jen mohl zařaditi k posílení své posádky a že je ve

spojení s bolševiky a s ozbrojenými zajatci ve vnitrozemí, kteří

tehdy byli ve zřejmé válce s našimi sbory. Naše Národní

Shromáždění, které své sídlo přeložilo na východ, rozhodlo, že

bolševici mají býti odzbrojeni, a Vladivostok že se má dostati

nesporně do naší moci se všemi svými skladišti. V noci 28.

června byl vydán rozkaz, obsaditi výšiny kolem Vladivostoku a

všecky strategické body. Z rána 29. června o desáté hodině

obklíčilo naše poselstvo, provázené ozbrojeným vojskem, sídlo

sovětu a dalo mu ultimatum, že má vydati všecka skladiště v

půl hodině a odzbrojiti všecky červené gardisty. Přítomní

členové sovětu si přáli odkladu, pravíce, že nemohou dáti hned

odpověď, ježto jejich předseda pan Suchanov je nepřítomen.

Nato byli zatčeni a jejich gardisté byli odzbrojeni.

  

   Zatím postoupili naši vojáci ke kasárnám, 8. pluk odzbrojil

téměř bez odporu námořníky, kteří byli v námořnických

kasárnách. Občanské vojsko, a červení gardisté sovětu a

mužstvo námořnického klubu se vzdali rovněž bez boje. 7. pluk

odzbrojil dělostřelectvo sovětu, zabrav jeho děla, která byla

většinou zastaralých tvarů. 2. pluk zabral kasárny a odzbrojil

červené gardisty v budovách Druga Rijecka. Mimo to byly

vykonány prohlídky na četných místech, kde bylo nalezeno

mnoho zbraní. Jediný odpor se projevil u červených gardistů v

pevnosti, kteří většinou sestávali z bývalých válečných zajatců -

Maďarů, Němců a Rakušanů. Rovněž štáb bolševické armády

se tam uchýlil. Britské a japonské vojsko nám v tomto podniku

pomáhalo. Britové připravili strojní pušku v britském konsulátě.

 

 

Útok na pevnost.

 

   Útok započal krátce před čtvrtou hodinou s poledne a vojsko

v pevnosti odpovědělo čilou palbou. Několik rudých gardistů,

kteří se pokusili uniknouti, bylo zajato. O šesté hodině bylo

rozhodnuto hnáti na pevnost útokem. Naši vojáci se přiblížili a

naházeli granátů do sklepních místností, kde byla tiskárna a

skladiště papíru, který se vzňal. Oheň se rychle šířil a obležení

vztyčili bílou vlajku; když se však naši vojáci přiblížili, hodil na

ně kdosi pumu s okna štábního velitelství. Naši vojáci zahájili

palbu a obležení ustali po chvíli ve střelbě. Vnikli jsme do

pevnosti a zajali jsme gardisty a hasiči přišli hasit požár, jenž se

zatím rozšířil.

  

   Obyvatelstvu nebyla ovšem dána výstraha a proto jakmile

uslyšelo střelbu, pozavíralo krámy. Ale když bylo po všem,

vyšlo hromadně na ulice s nadšeným jásotem. Někteří ještě při

dobývání pevnosti dodávali odvahy našim vojákům nadšenými

výkřiky. Když byli uvěznění členové sovětu vyváděni z vězění,

lid jim spílal a plival po nich a jásotem projevoval radost, že je

vysvobozen z rukou tyranů. Několik malých japonských oddílů

bojovalo s námi na různých místech a dokonce i postupovalo

před naším vojskem. Hned při začátku celého podniku vyjely

čtyři ruské torpédky a chystaly se stříleti na naše vojáky, ale

byly hned varovány japonským křižníkem Asači, aby nestřílely,

sice že budou potopeny. Nato poslali Rusové deputaci se

žádostí, aby se mohli vrátiti do přístavu a přistáti. Japonský

velitel však odepřel dáti toto svolení a příští neděli se lodi

vzdaly Japoncům. Naše vojsko se ujalo správy města a vyzvalo

obyvatele, aby si zvolili místní vládu a dovolilo jim dokonce, aby

si utvořili malé občanské vojsko pro strážní službu ve městě.

Členové různých stran se shromáždili a zvolili si pana Agareva,

bývalého starostu a znovu zřídili obecní správu, jak byla před

příchodem bolševiků.

  

   Dobytím Vladivostoku bylo dokončeno naše obsazení celé

sibiřské dráhy. Zabíralo z Penzy a Jekatěrinburku až k velikému

východnímu přístavu vzdálenost asi 8000 kilometrů a poněvadž

jsme ovládali dráhu, ovládali jsme také celou Sibiř a rozsáhlé

poříčí Volhy a oblast urálskou. Třeba že jsme tohoto výkonu

tehdy plně nevyužili, vykonali jsme přece jen jeden z

nejvýznačnějších činů této války. Naše úsluha Rusku, jak se

nepochybně v budoucnosti ukáže, byla ohromná a to nejen tím,

že jsme umožnili obyvatelstvu Sibiře, aby se oddalo svému

mírovému zaměstnání, zatím co ještě válka dosud zuřila - aby

se znovu věnovalo průmyslu a obdělávalo své rozsáhlé

pozemky; ale že jsme vedle toho uchovali rovněž velkou

sibiřskou dráhu nedotčenu a s ní mnoho jejího materiálu.

 

 

Výsledky velikého pochodu.

 

   Služba, kterou jsme prokázali spojencům, byla neméně

důležitá. Když povážíme, že statisíce válečných zajatců bylo

dosud roztroušeno po celé Sibiři, že jejich zpětného poslání do

vlasti se důrazně dožadovali Němci a Rakušané a že bolševici

nejen s tím souhlasili, ale že by jich návrat byli dokonce i

usnadňovali, může se míti za to, že by se z těchto válečných

zajatců byla mohla zříditi armáda, vyvažující pro ten čas vše, co

byla Amerika s to poslati do Evropy. Naše obsazení Sibiře

učinilo okamžitě konec tomuto odlivu válečných zajatců, a ti se

rozprchli všemi směry, hledajíce i nacházejíce práci u rolníků

nebo přecházejíce do Číny. Nějaká část jich byla ozbrojena od

bolševiků a pomáhala jim v různých srážkách, jež jsme s nimi

měli, ale jejich počet a význam se postupně zmenšoval.

  

   Konečně jsme prokázali třetí službu, a snad stejně velikou.

Jednak jsme zabránili bolševikům, aby si odvezli veliké zásoby

ze Sibiře a jednak jsme také uvedli v nivec zámysly Německa i

Rakouska vrhnouti se na ohromné zásoby potravin v Sibiři a

živiti jimi svá vojska. Tyto služby, které jsme takto prokázali,

přesahovaly, jak rádi připouštíme, daleko důležitost naší malé

armády, ale přes to byly výsledkem naší akce, takže to jen

zvyšuje lesk našich hrdinských činů, jež jak Mr. Lloyd George

řekl, "Tvoří jednu z největších epopejí dějin."

  

   Naše oddíly nemohly ovšem hned přejíti ke klidnému

obsazování, jež jim bylo určeno. Mnohým z nich bylo ještě

nějakou dobu bojovati a utkávati se v četných srážkách s

tlupami bolševiků a bývalých válečných zajatců, ozbrojených od

bolševiků, na východě i na západě od jezera Bajkalského a

také v příležitostných krutých šarvátkách u Volhy a v Urale, ale

všude jsme se stali pány situace a dobyli jsme snadno vítězství.

Bolševici byli pouze tehdy hrozni, když se střetli s

neorganisovanými vojáky, nebo s bezbrannými obyvateli měst

nebo venkovských okresů, ale byli lehce poráženi pravidelným

a dobře organisovaným vojskem.

  

   Naši vojáci měli ruské uniformy pouze s malým odznakem v

národních našich barvách na rozlišení. Proto byli také často

považováni za vojáky ruské. Dokud naše vojsko tvořilo část

ruské vojenské organisace, bývalo podřízeno nejvyššímu velení

ruského jenerála, a posledním naším velitelem byl jenerál

Dietrichs, výtečný a vlastenecký to důstojník, jenž pracoval v

úplném souhlase a s největšími sympatiemi až do posledka pro

naší věc. Ten přeložil svůj hlavní stan do Vladivostoku a tam

nakonec předal velení jenerálu Janinovi, francouzskému

hlavnímu veliteli všech spojeneckých vojsk v Sibiři. Později

přišlo k naší posile vojsko japonské, britské, francouzské i

americké, a japonské vojsko šlo dokonce až do Irkutska. Ale

konečně bylo zase staženo nazpět do okolí Vladivostoku.

  

   Ačkoliv dobytím Vladivostoku by se bylo mělo vlastně

započíti s naším odchodem, poněvadž jsme tehdy nabyli

volnosti pohybu podle celé sibiřské dráhy, tedy, což je dosti

zvláštní, může se říci, že nás "ústup" se ve skutečnosti ukončil.

Bylyť nám dány jiné úkoly. Spojenci nám totiž řekli a prosili nás,

abychom postavení, jichž jsme tak hrdinsky dobyli pro vlastní

obranu, drželi, ba abychom je, bude-li lze, rozšířili.