Jdi na obsah Jdi na menu
 

Hrdinské činy československých legií - 5. část

Čtyřdenní bitva.

 

   Tři z našich praporů byly však vyslány ku předu, aby hájily

Bachmač a jeho příchody. Jeden prapor se zmocnil úplně

železniční stanice, telefonických a telegrafních drátů a všech

úředních budov. V tomto rozčilení se k nám přidal malý oddíl

bolševických vojáků a přišel nám pomoci hájiti trať. Němci se

počali stahovati kolem nás od 7. do 10. března a naše přípravy

byly konány s touž energií. Kapitán Čeček od 4. pluku řídil tyto

operace. Cítili jsme, že je to jeden z největších podniků, ke

kterým jsme byli povoláni a svorně jsme se dali do práce. 4.

pluk a dva prapory 6. a 7. pluku hájily Bachmač, a útok započal

z rána 10. března. Němci byli překvapeni a nastal značný

zmatek. Tři z našich baterií zahájily palbu asi na vzdálenost

půldruhé míle a celá německá linie zakolísala.

  

   Ale Němci měli veliké zálohy a vrhli je do boje. Také jejich

dělostřelectvo se jalo odpovídati, a bitva trvala několik hodin s

velikou tvrdošíjností na obou stranách. Mohu říci, že bolševická

baterie, která se akce súčastnila, konala chvíli znamenitou práci

a umožnila našim lidem podniknouti úspěšného bodákového

útoku, při kterém potřeli dělostřelce a zmocnili se jejich baterií.

Když se však pokusili odvléci děla, bylo shledáno, že je to úloha

přiliš nesnadná pro močálovitou půdu, a tak toho nechali.

  

   Bitva trvala 11., 12. a 13. března na velikém území a naše

prapory porážely a zaháněly na útěk Němce všude, takže

nakonec po čtyřdenním, neobyčejně tvrdošíjném boji nepřítel v

nepořádku ustoupil. Naše operace vedl plukovník Červinka,

jehož strategie se ukázala býti vyšší než německá právě tak,

jako byla větší statečnost vojáků našich než odvaha vojájů

jejich. Naše ztráty byly dosti značné, neboť my jsme si nemohli

dovoliti oslabovati naše řady; ale ztráty německé byly daleko

větší. Naši vojáci napočítali 1 500 až 2000 mrtvých Němců na

různých bojištích, kdežto my jsme pozbyli 400. Němci potom

rozhlašovali, že zajali 11.000 Čechoslováků, aby zakryli svou

porážku. To však bylo nanejvýš pošetilé, poněvadž zásadně se

nevzdal ani jediný z našich mužů, a mohli jsme ručiti za všecky.

Naše pluky se vrátily téměř nedotčeny z této nejkrutější bitvy,

kterou jsme dosud bojovali.

  

   Slavným výsledkem této bitvy bylo, že naše železniční

spojení bylo teď úplně zabezpečeno, a že náš ústup se mohl

díti bez dalšího ohrožování nepřítelem. Němci byli poraženi tak

dokonale, že se již nepokusili o nové útoky a později jsme se

dověděli, že ustoupili do stanovišť v Gemelu. Naše pověst a

sláva vzrostly úžasně a začaly o nás kolovati pověsti, že je nás

více než 300.000. Pravdou však jest, že jsme měli v jednom ze

čtyř praporů. hájících nejbližší místo u Bachmače, pouze 580

bajonetů a dvě strojní pušky a že celkový počet bojujících byl

pouze 4000. Zato německá divise byla jednou z nejlepších,

složená výhradně z tak zvaných "Reichstruppen" a nadála se

tedy snadného vítězství. Poznali však, že jsme více než

obyčejní protivníci.

 

 

Vlaky střeliva.

 

   Železniční trati až do Penzy, tedy na vzdálenost nějakých 800

kilometrů (asi 500 mil) byly nám nyní po ruce. Veliké množství

vozidel nám takto padlo do rukou, v pravdě daleko více, než

jsme potřebovali. Bolševici utekli ve spěchu na sever při

příchodu Němců a zanechali vše na místě. Pouze poblíže

Bachmače jsme našli sedmadvacet lokomotiv a 750 vozů. Při

dalším postupu jsme padli na sta opuštěných lokomotiv a více

než na 1000 vozů s nákladem všeho druhu zboží a válečného

materiálu. Byly tam vlaky střeliva, pušek, mouky, cukru, zásob

všeho druhu, uniforem, petroleje, ba byla tam i létadla a značný

počet děl. Pravil jsem, že s námi bojoval bolševický oddíl, ale je

skoro nesprávno nazvati jej bolševickým. Byli to Rusové, kteří

měli dosud národní cíl a byli bolševiky pouze dle jména. Před

podepsáním hanebného míru v Brestu Litevském byl tu a tam

ještě značný počet věrného vládního vojska.

  

   Větší část tohoto ukořistěného materiálu jsme poslali na

sever, část až do Penzy, na výslovnou žádost vojska našeho,

tak meškajícího, a tím jsme zachránili ohromné množství

majetku před rukama Němců. Neboť cena tohoto materiálu,

který jsme takto uchránili a který byl později většinou vrácen

zase Rusům, dostupovala výše miliardy rublů. Němci posílali

pravděpodobně své divise s takovým spěchem ku předu právě

tak za úmyslem odkliditi tento válečný lup, jako nám překážeti v

ústupu. Je známo, že již tehdy pomýšleli na rozsáhlý vpád do

Ukrajiny, který nemilosrdně provedli později, když jsme tam již

nebyli na její ochranu.

  

   Nemohu se nezmíniti, že jedna z obtíží, které jsme měli na

samém počátku svého ústupu, byl nedostatek hotových peněz.

Měliť jsme pouze 30.000 rublů v plukovních pokladnách v

Kijevě, i bylo tedy nutno, abychom nějak odnesli své peníze z

Moskvy. Tam bylo uloženo v dobrých rukou 3.000.000 rublů a

bylo velice na spěch tyto peníze zajistiti. Naše Národní

Shromáždění pověřilo kapitána "P" jako delegáta a

důvěryhodného důstojníka se dvěma vojáky tímto

nebezpečným poselstvím. Tito všichni mluvili dokonale rusky a

měli na sobě ruské uniformy. Cestou do Moskvy se přidružili k

bolševikům, jedli a pili s nimi, konali s nimi i strážní službu dle

řady a tak se dostali do Moskvy. Dostavše peníze v Moskvě,

zabalili je do špinavého prádla v baťoších a vydali se na

zpáteční cestu směrem na Charkov. Z Kijeva vyšli koncem

února a do Charkova přišli 12. března s 3.000.000 rublů šťastně

pronesených v hrubých baťoších, které jim bolševici nikdy

neprohlíželi.

 

 

Čechoslováci v Anglii.

 

   Ještě před počátkem našeho všeobecného ústupu vydalo se

na cestu do Evropy několik našich oddílů z Borispolu na sever

cestou přes Moskvu, Murmansk a Archangelsk. Byla to cesta,

které by byli naši spojenci dali pro nás přednost, a o níž se

mnoho uvažovalo v měsíci listopadu a prosinci. Ale spojenci si

neuvědomili tak dobře všecky její obtíže. Trať severně od

Moskvy byla nejen vydána nebezpečí býti napadenu bolševiky,

ale vedla při tom v délce přes 1000 kilometrů končinami, kde

nebylo ani potravy ani možnosti je sehnati. Ztráviti celou zimu v

mrazivém severu bylo by znamenalo prostě smrt naší armády,

poněvadž bolševici by byli lehce mohli nás odříznouti a nechati

nás vyhladověti. V Sibiři jsme byli naproti tomu jisti, že najdeme

zásoby všude, jak naši důstojníci a mužstvo měli hojnou

příležitost seznati za svého pobytu v různých zajateckých

táborech, zvláště když jsme rovněž věděli, že veškeré sibiřské

obyvatelstvo je nám přátelsky nakloněno.

  

   Oddíly, které se vydaly na sever v prosinci, zažily mnoho

dobrodružství. Ve mnohých příležitostech jim bylo použíti moci

a často když přišly na stanici, utekl bolševický sovět postrašený

pouhým jménem Čechoslováci, věda, že jsme nejen hotovi

probíti si cestu v případě potřeby, nýbrž že obyvatelstvo je nám

všude nakloněno a že je při nás, jakmile se objevíme. Našim

kolonám bylo čekati celé měsíce, než mohly vstoupiti na loď a

bylo jim nutno brániti se proti častým útokům bolševických

vojsk, vyslaných patrně na sever k znepokojování a zničení

našich kolon. Konečně koncem března přijely pro ně dva

parníky, které je šťastně dopravily do Anglie a vylodily v dubnu

v Newcastlu, v roce 1918. Od anglického obyvatelstva se jim

dostalo nadšeného uvítání, a když šli z parníku na nádraží, byli

předmětem hlučných oslav. Mnozí z mých druhů budou si

vděčně vzpomínati na srdečné uvítání, kterého se jim dostalo

toho dne od obyvatelstva newcastelského. Vřelé uvítání,

kterého se jim dostalo v Anglii, bylo pro ně útěchou po letech

vyhnanství a po nebezpečích, že zmrznou nebo že zahynou

hladem v oblasti polárního kruhu.

 

 

IX.

Válka s bolševiky.

V Miláně, 30. března.

 

   Bitva u Bachmače, bojovaná mezi 10. a 13. březnem,

osvobodila Čechoslováky od veškerého nebezpečí

pronásledování od Němců a Rakušanů, ale od té chvíle nastaly

nové trampoty s bolševickými veliteli a konečně i s bolševickou

vládou v Petrohradě a v Moskvě. Československá vojska se

dostala do válečného konfliktu s bolševiky na různých malých

stanicích a bylo zřejmo, že za nedlouho bude následovati i

otevřený rozpor s bolševickou vládou. Věc vyvrcholila událostmi

u Čeljabinska, jež značí první obrat v proslulém ústupu, a

způsobily neobyčejnou situaci Čechoslováků, kterým teď bylo

bojovati za ovládnutí celé Sibiře, než mohli pokračovati ve svém

ústupu. Kapitán "S" shrnul své vypravování následovně:

  

   "Po dva měsíce postupovala naše armáda k východu

poměrně za malého odporu; ale potom nastaly nesnáze znova.

Byly možná zaviněny různými příčinami. Němci se po své

porážce u Bachmače nevzdali dle všeho své myšlenky rozbíti

nás a velmi pravděpodobně si umínili, vymoci vyjednáváním a

nátlakem na bolševické vládě Lenina a Trockého, čeho nebyli s

to se domoci brannou mocí. Možná že i Lenin a Trocký byli

poplašeni přehnanými zprávami o našem počtu a ohromném

válečném materiálu, který prý je v naší moci nebo pod naším

dozorem. Věděli také, že ve svém srdci nejsme nakloněni

bolševickému režimu bezvládí a zkázy a že bychom se mohli

některou chvíli spojili s konservativními anebo zpátečnickými

ruskými živly. My bychom se ovšem nebyli pouštěli do takových

krajností v té době, neboť vůdčí zásadou naší bylo neplésti se

do vnitřních záležitostí Ruska. Místní velitelství zaujala tedy

podezřívavé stanovisko, ať už na přímý rozkaz, nebo bez něho.

  

   První spor jsme měli v Kursku s velitelem stanice a místní

bolševické posádky, plukovníkem Antonem z Ovsiejenska, jenž

si dovolil vyzvati nás, abychom vydali zbraně, než půjdeme

dále. Tvrdil, že má rozkazy z Moskvy, ale ať tomu tak bylo nebo

ne, my jsme byli odhodláni nevydati. Náš pochod byl tím na

chvíli zdržen a po dlouhém mluvení bylo s ním docíleno shody,

18. března, že vydáme některé z našich strojních pušek a

baterií. Některé z nich byly skutečně nadbytečné, byvše

sebrány po bitvě u Bachmače, a on nevěděl, kolik jsme si

nechali. Bylo pro nás ovšem velmi důležité, uvolniti si cestu za

Kursk, ježto tato stanice byla ještě nějakých 400 kilometrů

vzdálena od Penzy, našeho nejbližšího shromaždiště, kde se

měla naše vojska od Bachmače spojiti s vojsky, přicházejícími

od Poltavy. Tato postupovala k Penze na Charkov, Kubiansk,

Rkiščevo a Balašov, kdežto vojska od Bachmače měla jíti na

Orel, Jelez a Tambov.

 

 

Věrolomnost moskevské vlády.

 

   Professor Masaryk přišel sám do Moskvy, aby zajistil volný

průchod našich vojsk, a 20. března obdržel od Lenina a

Trockého psané povolení k nerušené dopravě našich kolon do

Sibiře. Při svém návratu prohlásil, že mu připadá, jakoby byl

Lenin velice rád, kdybychom se dostali co nejdříve pryč. Ale

německé intriky byly bezpochyby zase v běhu a tak k velikému

překvapení našich velitelů a členů našeho Nár. Shromáždění

ohlásil 24. března sovět v Penze při příchodu našeho prvního

oddílu, že nemáme jíti dále, leč bychom byli úplně odzbrojeni. A

tak moskevská vláda jeden den podepsala slavnostně smlouvu

a druhý den byla hotova ji zrušiti. Nebylo nejmenšího spolehnutí

na takové lidi. Vzešly z toho spory a hádky mezi místním

bolševickým komisařem a našimi delegáty. Prohlásili jsme, že je

nemožno, aby byl obdržel takový rozkaz z Moskvy a ukázali

jsme mu psaný průkaz. On nám však ukázal telegram z

Moskvy. Moskevská vláda si přála, abychom vydali své zbraně.

To jsme však nechtěli učiniti bez nějakého dalšího ujednání. 26.

března přišel bolševický plnomocník, poslaný z Moskvy, s

novým návrhem, jemuž nebylo lze se nepodvoliti. Tři prapory z

každého pluku měly býti odzbrojeny a pouze jeden měl si

ponechati určitý počet pušek se 100 patronami pro každou

pušku a jednu strojní pušku. Každý postupující oddíl se skládal

asi z praporu, takže pušky měly býti rozděleny mezi různé

oddíly s rozkazem, neopouštěti jich úplně bez obrany.

  

   Tento rozkaz byl našim vojákům náramně málo milý. Také se

jim podařilo vyhnouti se mu značnou měrou. Ukryli své pušky,

kam jen mohli; pod vozy a v přihrádkách, které si upravili uvnitř

vozů, uschovali si značný počet pušek, nábojů a ručních

granátů. Zbývající pušky a náboje byly pak odevzdány

bolševikům. Ďábelský tento záměr, patrně vymyšlený Němci,

kteří se teď stali neobmezenými vládci v Petrohradě a Moskvě,

měl zřejmě za účel vydati nás na milost a nemilost německým,

rakouským a maďarským válečným zajatcům v Sibiři, kterým

jak jsme později seznali, bylo úplně dovoleno se ozbrojiti, a

kteří utvořili veliká vojska, aby nám zabránili v postupu a aby

nás zničili v pustinách sibiřských.

  

   Bylo štěstím, že naše mužstvo se úplně neodzbrojilo a že

také celé dva pluky, které dosud nepřišly do Penzy, zůstaly

úplně ozbrojeny a odepřely vydati děla nebo pušky. Dva z

našich nejprvnějších pluků pak, které zase již z Penzy odešly,

dostaly rozkaz postupovati co možná nejrychleji k Vladivostoku.

Ty podržely zbraně rovněž, a tak se stalo, že v kritickém

okamžiku byly oba krajní pluky na obou koncích dobře

ozbrojeny a schopny brániti i ty, které byly mezi nimi. Oba pluky,

kterým bylo dovoleno postupovati v předu, skutečně šly tak

rychle, téměř rychlostí expressních vlaků, že se dostaly do

Vladivostoku 25. dubna.

 

 

Záhadné nesnáze.

 

   Zmíněné oběti byly učiněny, aby bylo umožněno těmto

vojenským tělesům rychle odejíti. Ostatní postupné oddíly byly

roztroušeny na veliké vzdálenosti asi v šedesáti nebo v

sedmdesáti obcích, vzdálených od sebe 40 až 50 kilometrů a

po případě i více. Míjely dny a týdny než se našim vlakům

poštěstilo pohnouti se a pak se mohly pouze plaziti jako

hlemýžď. Na každé stanici byly záhadné zápletky a nesnáze.

Velitelům našich oddílů bylo čekati, cvičiti se v trpělivosti a

domlouvati se s místními sověty a veliteli. Tak uplynul měsíc

duben a nám se ještě nepodařilo projeti ani 1000 kilometrů,

které nás dělily od prvních stanic na sibiřské hranici. Na

mnohých stanicích byly často srážky s bolševickým vojskem.

Asi uprostřed dubna měly mnohé z našich oddílů rozpory s

místními veliteli, kteří vymáhali další odzbrojení, s čímž naši

důstojníci a vojáci nechtěli souhlasiti.

  

   Každý oddíl byl teď většinou odkázán na své vlastní

záchranné prostředky a každý byl hotov se brániti, a když by

bylo třeba, vynutili si průchod brannou mocí. Žádné vojsko

nebylo nikdy roztroušeno na tak veliké vzdálenosti a unavováno

tak mnohými nesnázemi. Bolševici, nemající nijakého silného

vzájemného spojení, byli jako roj divokých vos píchajících a

pronásledujících, kde jen bylo možno. Jak se zdálo, měli v

úmyslu odděliti naše oddíly daleko od sebe a odzbrojiti je, jak

jen možno, a pak je napadnouti, až by jim byly úplně vydáni na

milost a nemilost. Nevíme, bylo-li to způsobeno německými

intrikami nebo obavou Lenina a Trockého, že bychom se mohli

spojiti s některým ruským vojskem; ať toho však byla příčina

jakákoliv, bylo tu, jak se zdálo, všeobecné dorozumění, učiniti

náš postup velmi nesnadným, ne-li vůbec nemožným.

  

   Koncem dubna byl náš postup úplně zaražen. Poslední náš

oddíl byl ještě ve Rkiščevu a nás první byl již ve Vladivostoku.

Vzdálenost mezi nimi činila kolem 8000 kilometrů! Jest třeba

doložiti, že na počátku bylo úřední svolení pro naše vojsko k

cestě do Vladivostoku podepsáno a dáno jenerálem

Muravěvem, vrchním velitelem bolševické armády; ale

moskevský sovět mu brzy vyrazil moc z ruky, a jeho podpis

neplatil nadále nic. Jeden z našich oddílů byl zdržen celý měsíc

v Tambově jen proto, že místní sovět a velitel tak ustanovili. To

stačilo, aby všecky ostatní oddíly za ním byly zdrženy také.

Situace se stávala nesnesitelnou.

  

   9. května se osmělil místopředseda našeho Národního

Shromáždění, profesor Maxa, jíti do Moskvy protestovati proti

tomuto jednání u sovětu. Tato cesta byla odvážná. Ve dvou

předchozích případech byli naši delegáti přijati špatně. Jedna

skupina, sestávající ze čtyř členů, byla uvězněna ve kterémsi

místě, pohnána před bolševický válečný soud a odsouzena k

smrti. Naši delegáti však vytušili, co je čeká, a podařilo se jim

upláchnouti z vězení, než rozsudek mohl býti proveden, a

nakonec se vrátili do našeho vojska přestrojeni za bolševické

vojáky. To bylo jasným důkazem, že my Čechoslováci jsme

považováni bolševiky moskevskými i jinými za nepřátele. Brzy

to dospělo k dalšími vyvrcholení, takže jsme se ocitli v

prohlášeném válečném stavu s bolševiky v celém Povolží a v

celé Sibiři od jejího počátku do konce. A dosáhli jsme nadvlády

až po krutých srážkách, všude pro nás vítězných, v Penze,

Syzranu, Kazani, Simbirsku, Jekaterinburku, Krasnojarsku,

Omsku, Irkutsku, v oblasti Bajkalské a u Vladivostoku.

 

 

Příhoda čeljabinská.

 

   Příhoda, která celou věc přivedla k vyvrcholení, stala se u

Čeljabinska, první to stanice v Sibiři, na druhé straně oblasti

Urálské. Koncem dubna, když se situace stávala velmi

napiatou, sešli se delegáti a členové našeho Národního

Shromáždění nebo alespoň taková jejich část, jež mohla býti o

tom zpravena, na poradu do Čeljabinska. Poslední z nich odešli

z Pirjakinu a putovali různými cestami do Sibiře, kde se již cítili

mnohem bezpečnějšími, a mnozí přišli počátkem května. Bylo

známo, že vláda moskevská vydala přísné rozkazy úplně

potlačiti naše hnutí. Jedna z jejich výmluv byla, že nemohou

dále doprovázeti naše vojska na tak velikých vzdálenostech a

že by naši dopravu zařídili na Murmansk. Vzkázali nám také

pověsti, že Finové se chystají přetnouti dráhu do Murmanska a

že ruská vojska se mají připraviti na boj s nimi. My prý jsme byli

vyzbrojeni v Rusku a je tudíž naší povinností bojovati s Rusy

proti Finům. Byla to zřejmě past, na nás nalíčená, a naši

delegáti odmítli vlézti do ní. Povzbuzení, které dali bolševici v

Sibiři německým, rakouským a maďarským zajatcům, bylo

důkazem, že s námi dobře nesmýšlejí. Zatím co nám v postupu

bránili, podporovali postup bývalých zajatců německých a

rakouských, kteří dostávali vlaky a počínali přicházeti houfně ze

Sibiře. A právě příchod těchto zajatců zavinil příhodu v

Čeljabinsku.

  

   Tři vlaky s bývalými zajatci - Němci, Rakušany a Maďary -

přijely do stanice v Čeljabinsku počátkem května, když tam byl

jeden z našich oddílů. Zajatci spotřebovali své zásoby a

naříkali, že hynou hladem. Naši vojáci se s nimi rozdělili ze

soustrasti o své příděly a dali jim část našeho chleba. Němci,

místo aby byli vděčni za tuto laskavost, zůstali mrzuti a chovali

se nafoukaně. To naši vojáci ihned vypozorovali a stranili se jich

pak. Z rána 14. května se chystal jeden ze zajateckých vlaků k

odjezdu ze stanice. Když se pohnul, počali Němci ze svých

vozů nadávati našim lidem, kteří tam stáli a dívali se. Když

poslední vůz odjížděl ze stanice, hodil kterýsi Němec velikou

tyčí do hloučku našich vojáků. Tyč zasáhla jednoho Čecha na

hlavě a způsobila mu tak hlubokou ránu, že omdlel a padl na

zem. Zdálo se, že je zabit. Jistě však byl vážně zraněn. V tom

okamžiku se naši lidé neznali vztekem. Celý oddíl se rozběhl za

odjíždějícím vlakem a přinutil strojvůdce, aby zastavil. Němci v

posledním voze byli obklopeni, a ničema, jenž hodil železnou

tyčí, byl dopaden a důkladně zbit. Také svým ranám podlehl.

 

 

Zastrašení sovětu.

 

   Rozčilení na stanici bylo úžasné. V Čeljabinsku byla posádka

2000 sovětových vojáků a bolševické stráže zakročily. Bylo

rozhodnuto sestaviti vyšetřovací výbor a místní sovět poslal, jak

jsme se později dověděli, telegram do Moskvy, v němž události

značně překroutil. Někteří z našich vojáků byli vybráni za

svědky, a když se dostavili, byly uvězněni. Delegace našich

důstojníků a vojáků přišla nato do sovětu žádat o jejich

propuštění. Bolševici zavřeli bez velikých okolků také delegaci.

Teď už jsme naše vojáky nemohli udržeti. Kapitán Ulrich, náš

nejstarší důstojník, poslal ozbrojenou setninu do města žádat

okamžité vydání našich důstojníků a vojáků, tak zrádně

vězněných. Sovět se ulekl, a ačkoliv měl 2000 mužů k ruce,

neodvážil se je povolati. Vydali nám vězně a omluvili se. Naše

setnina se vrátila klidně do stanice.

  

   Místní sovět se však nezachoval jako poražený. Vzkázal

nám, že ve vyšetřování se bude pokračovati a že si vyžádají

instrukce z Moskvy. Náš oddíl byl zdržen na stanici po deset

dní. Učinili jsme bezpečnostní opatření tím, že jsme zabrali

většinu nádražních budov a také telegrafní spojení. Překvapení

brzy přišlo ve formě telegramu od Trockého, jejž zachytil náš

operatér. Byla to tajná instrukce pro čeljabinský sovět a

bolševické úřady, aby zatkly a odzbrojily brannou silou naše

vojáky, ať jsou kdekoliv, je-li toho třeba, a zastřelili každého

Čecha, který by byl potom dopaden s puškou. Byl to jeden z

drastických bolševických způsobů: buď poslechnout nebo býti

zastřelen. Ale té doby si Trocký nevypočítal dobře, co dělá.

Můžeme býti jisti, že toho telegramu lituje doposud. Bylo to

jedno z jeho největších nedopatření.

  

   Naši delegáti, kteří byli v Čeljabinsku, se teď s rozhodnutím

dlouho nerozmýšleli. Byloť to zřejmé vypovězení války nám a

bylo také přijato jako takové. Poněvadž jsme se zmocnili

telegrafního úřadu v Čeljabinsku, užili jsme ho také a poslali

jsme zprávy našim oddílům, kam jsme jen mohli. Poněvadž

však o tom rovněž mohla býti podána zpráva do Moskvy,

nezůstali jsme pouze na tom. Delegáti pro naše Národní

Shromáždění si vzali na sebe povinnost osobně informovati

naše četné oddíly na východě a na západě tak daleko po dráze

na východ a na západ, jak jen bude možno. Někteří z nich

cestovali sta mil a když nemohli jíti tak rychle sami, poslali

důvěrné posly, vždy převlečené za ruské nebo bolševické

vojáky. Velitelé našich oddílů se měli zmocniti všech stanic,

odzbrojiti všecky bolševické posádky nebo je zahnati na útěk,

zmocniti se všech zásob a válečných potřeb a bude-li třeba,

obsaditi i města. Slovem, měli brániti nejen samy sebe, ale i jiné

oddíly jako v nepřátelské zemi.

 

 

Dobytí Čeljabinska.

 

   První, co bylo učiniti, bylo dobýti samého Čeljabinska.

Dověděli jsme se, že čeljabinský sovět dal posádce rozkazy,

aby nás příštího rána zajala. O osmé hodině měli bolševici

přitáhnouti na stanici ze tří oddělených kasáren, kde byli

umístěni. Zajistili jsme si před nimi čtyřhodinový náskok. Na

štěstí jsme měli v Čeljabinsku dva prapory. Vojáci se v noci

dobře připravili a o čtvrté hodině obklíčili všecky tři kasárny.

Vystřelili salvu do oken, čímž probudili bolševické vojáky ze

spánku. Bolševici vyskákali z postelí a přiběhli k oknům,

naznačujíce, že se vzdávají. Ve čtvrt hodině byly všecky tři

kasárny v naší moci a celá bolševická posádka byla zajata a

odzbrojena. Na to jsme obsadili město Čeljabinsk, které má

kolem 70.000 obyvatelů.

  

   V kasárnách jsme našli 12.000 ručnic a třicet děl a pěknou

zásobu střeliva. Obyvatelé města konali veřejné slavnosti a pak

nám přišli jejich delegáti blahopřáti a poděkovati jako svým

osvoboditelům. Měli už až po krk bolševického terroru a

červených gard. Město žilo ve strádání a v bídě od té doby, co

bylo obsazeno bolševiky. Vlaky nepřivážely potravin a

venkované přestali donášeti do města své výrobky, protože byli

pokaždé oloupeni od rudých gardistů. Mnozí z našich vojáků

byli objímáni, sotva že se ukázali na ulici, a po mnoho dní byly

pořádány slavnosti. Z okolních osad jsme obdrželi všecky

potraviny, jichž jsme potřebovali, ba více, než jsme potřebovali,

a to puze za ochranu, již jsme nabídli. Venkované přijížděli

znovu do města s vozy plnými potravin, krámy a trhy se zase

otevřely a Čeljabinsk nabyl znovu blahého a šťastného

vzezření. A taková okamžitá přeměna se dála ve všech ruských

a sibiřských městech, jakmile jsme je obsadili. Všude nás lid

vítal jako osvoboditele.

  

   Téhož dne (26. května) obsadilo naše vojsko stanici

Poletajevo, nějakých šedesát kilometrů na západ, a druhého

dne stanici Myaš, 100 kilometrů západně od Čeljabinska na

hranici mezi Ruskem a Sibiří. Většina našich oddílů obdržela

rozkazy, ještě než se Moskva dověděla, co se stalo! Pouze

několik oddílů bylo napadeno bolševiky, než dostali zprávy od

našich poslů a v každém případě se úspěšně obhájili. Okamžitě

jsme rozšířili svůj zábor na ostatní železniční trati, mezi nimi na

trať do Permu a Jekatěrinburku. Rovněž jsme se zmocnili druhé

sibiřské dráhy, běžící od severu dolů do Omska. Za nedlouho

byla moskevská vláda úplně odříznuta od celé Sibiře

přerušením jak železničního tak telegrafního spojení a jediným

komunikačním prostředkem pro ni zůstala telegrafie vzdušná;

ale tou nemohla dosící některých nejdůležitějších míst. V

každém případě však všecky její rozkazy, jež poslala, padly

nutně do našich rukou.