Jdi na obsah Jdi na menu
 

Hrdinské činy československých legií - 4. část

   Nastala reakce. Kerenský a jeho stoupenci seznali, že to

spěje příliš daleko. Činili šílené pokusy v poslední chvíli zaraziti

vlak bezvládí, který pustili ku předu, ale který se teď hnal celou

váhou a šílenou rychlostí se svými šílenými cestujícími dolů po

svahu a do propasti. Z Petrohradu a z Moskvy přicházeli

mužové, uvažovali s dělníky a s dělnickými radami. Připomínali

počátek války. Mluvili o čestném závazku, který nutí Rusko

bojovati se spojenci proti Německu a Rakousku. Ale to všecko

bylo jako když hrách na stěnu hází. Každý den chodili noví

řečníci a každý říkal něco jiného. Dělníci si popracovali dvě

nebo tři hodiny a pak šli poslouchat řečníky. Nejhůře však bylo,

když se zase otevřely kořalny.

  

   Prodej vodky byl zakázán od začátku války, ale státní továrny

měly ohromnou zásobu ve svých sklepích. Ta byla nedotčena.

Revolucionáři toužili po ní. Rady dělníků se rozhodly sklepy

otevříti. A tím byly otevřeny brány pekelné. Vodka, čistý líh,

nebo kišmišovka byly nality do revoluce a požár revoluce

vzplanul zlověstněji než dříve. Každý dělník se opíjel, a opilý

Rus je hotov vražditi.

 

 

Příchod Leninův.

 

   Německo pozorovalo toto peklo bystřeji než spojenci. Bylo

jako tigr, chystající se skočiti na svou kořist. Censura byla

uvolněna. Noviny měly více zpráv z Německa než od dohody.

Nedlouho před tím jsme se dověděli o Leninově odjezdu z

Curychu do Ruska. Jeho jméno bylo tehdy málo známo.

Německo se rozhodlo učiniti je proslulým. Vezlo Lenina ve

zvláštním vlaku s restauračními a spacími vozy pro jeho

soudruhy. Německý konsul v Curychu jej vyprovázel na

nádraží. Cestoval v knížecí nádheře jako pravý cestující první

třídy, ze Schaffhausenu do Berlína. Německé noviny se tím

nikterak netajily. Naopak. Právě německá vláda dodávala

důležitost tomuto neznámému člověku a ohlašovala jeho

příjezd do Ruska.

  

   Jeho cesta Švédskem, jeho pobyt v Haparandě a jeho volný

průchod frontou byly hlášeny. Teď si na to vše dobře

vzpomínám, ale tehdy neměl nikdo ani tušení o důležitosti

tohoto zvláštního cestujícího pro Německo. Teprve další

události otevřely nám oči, a poznali jsme pak, proč Němci a

socialistický tisk mu přikládali takovou důležitost. O Trockém

jsme slyšeli teprve později. Ale než Lenin vstoupil do Ruska,

slyšel jsem již bolševické řečníky o tom vykládati. Přišli v

květnu, aby popletli menševiky, které poslal Kerenský.

  

   První bolševickou řeč jsem uslyšel od divokého, churavě

vyhlížejícího emisaře, přišlého z Moskvy nebo z Petrohradu,

jehož ostrý pronikavý hlas doprovázela ztřeštěná gesta. Pravil:

"Kdo chtěl mít válku? Chtěli jste ji vy nebo já? Chtěl ji někdo z

nás dělníků? Ne, chtěl ji car, boháči, milionáři! A kdo bojuje ve

válce? Bojuje car? Bojují boháči a milionáři? Ne. Bojují dělníci!

Bojujete pro boháče. Pro milionáře proléváte svou krev a cedíte

svůj pot. Přestaňte krvácet, přestaňte se dřít do úpadu a

odstraňte boháče! Skrývají se v kraji. Jsou rádi, že jste zabíjeni.

Vždyť takto vás počtem ubývá a jich přibývá. Je tu někdo, kdo

chce jíti do války pro boháče?" Rozumí se, že všichni dělníci

hlučně prohlásili, že pro boháče do války jíti nechtějí.

  

   Bolševik pokračoval: "Rus je veliká země. Je to největší země

světa. A je naše. Ta země je naše. Boháči na ni nemají práva.

Ale vy a já máme na ni právo. Nikdo jiný. Banky, železnice,

krásné domy a paláce budou naším majetkem. Peníze boháčů

jsou naše. Máte právo žádati jich od nich. Nedají-li vám, máte

právo si je vzíti. A vezměte jim je všechny, kdekoliv jim na ně

přijdete. Tuto vládu vám dávají bolševikové. Přijmete-li náš

program, budete míti všecko. Teď nemáte nic. Vezmeme

továrny a dáme je vám. Uděláme řiditele obyčejnými dělníky a

dáme jim váš plat a vás uděláme řiditeli a dáme vám jejich plat.

  

   Koncem května přestalo všechno dělnictvo pracovati a

továrny byly zavřeny.

 

 

První československá divise.

 

   Bylo pro nás na čase odejíti. Bylo to pro nás smutné

zklamání. Ve třech měsících zničila ruská revoluce všecky naše

naděje, které se pialy až k nebi. A již jsme se také dostávali do

sporů s revolučními živly, jak dělníky tak i vojáky. Nejprve se

domáhali našich míst v továrnách. Pak nás chtěli vůbec z míst

vystrnaditi. Kdybychom se byli tehdy jen trochu nadáli, co se

stane, byli bychom vytušili z minulosti, co se nám chystá.

Nehodilo se pro nás žádati o zpětné přijetí do zajateckých

táborů. Revoluce je mínila zrušiti. Rovněž jsme nemohli zůstati,

kde jsme byli, protože jsme se stávali břemenem. Měli jsme

pouze jednu věc na vybranou - vstoupiti do našeho

dobrovolného vojska. Naši vojáci se tam již počínali trousiti.

Nečinili tak již pouze z vlasteneckých pohnutek. Brzy to velely

důvody sebeobrany. Mnozí z nás počali cítiti nutnost toho kroku

prostým pudem. Naši bývalí zajatci ve všech stanicích

sibiřských počali pociťovati potřebu užšího svazku. A spolčení a

utvoření armády bylo nejužším spolčením vůbec. Proto pud

přiměl ty, kdo byli ještě na váhách, aby žádali o přijetí k vojsku.

Na štěstí nebylo to nyní daleko tak nesnadné, jako před rokem.

  

   Naši vůdcové naléhali v prvních dnech revoluce na revoluční

vládu, že je třeba utvořiti naši armádu. Vláda v prvních dvou

měsících váhala a byla, jak se zdálo, více proti tomu, než vláda

carská. Ale jednak přispěl k jejímu zřízení náš veliký vůdce, T.

G. Masaryk, jenž přišel do Ruska brzy po revoluci, jednak

koncem května i Kerenský, jenž vida rozpadání se ruské

armády, rád dal svůj souhlas k utvoření československé

armády, jež by vyvážila některé ztráty. Kerenský nejen že dal

svolení, ale i s náhlým zápalem vybízel k utvoření naší první

divise. Masaryk a ostatní naši vlastenečtí vůdcové dali se rázně

do díla a v krátké době utvořili brigádu ze dvou pluků našich

vojáků, kteří byli v okolí Kijeva, a již v červnu byla utvořena

divise.

  

   Odešel jsem z Rostova 30. června 1917 s 250 muži,

posledními, již zbyli. Když jsme odjížděli z Rostova, bylo nám

jakobychom prchali z hořícího města. Ale v jiných městech

tomu bylo právě tak. Všecko bylo rozpáleno revolucionářskou

činností, strana bojovala proti straně a nikdo nečinil nic

užitečného. By to smutný odjezd a smutnější ještě pro nás,

bývalé zajatce, po dvouletém ba delším vyhnanství, vzdálené

od vlasti a nevědoucí, jaké bude z toho všeho vyváznutí.

Nabudou Čechy po tom všem samostatnosti? Nevzdávali jsme

se sice naděje, ale Rusko nás krutě zklamalo. Teď bylo na nás

buď bojovati úplně na svůj vrub, nebo se nějakým způsobem

připojiti k dohodovým armádám. A o tom rozhodnouti měli naši

vůdcové.

 

 

Národní vojsko.

 

   Odejel jsem do Borispolu, nedaleko Kijeva. V Borispolu byly

veliké tábory, kde byly utvořeny naše první pluky a naše první

divise. Mužstvo pro druhou divisi, ke které jsem se měl připojiti,

již přicházelo. Zanechal jsem své mužstvo v Borispolu a šel

jsem podati zprávu do Kijeva. V Kijevě jsem se setkal s T. G.

Masarykem a s radostí jsem slyšel z jeho vlastních úst, co je

naším příštím úkolem. Jeho plány byly velmi prosté. Všichni

Čechoslováci v Rusku a v Sibiři se měli spojiti v národní

armádu. Teď, když přišlo povolení, nesmělo se pozbýti ani

chvilky, aby se ho použilo. Mnozí důstojníci byli toho mínění, že

když ruská fronta se drobí, jediné východiště je, abychom byli

posláni do Francie a abychom tam bojovali po boku ostatních

spojeneckých armád. T. G. Masaryk však toho mínění nesdílel.

Dokazoval proti tomu, že Rusko nás potřebuje právě teď, kdy

jeho vlastní armáda je v nejkritičtějším postavení. Vydal

proklamaci, jejíž podobu si ještě teď dobře pamatuji. Ta byla

poslána všem Čechoslovákům v Rusku a v Sibiři. Prohlašoval v

ní, že je teď povinností každého Čechoslováka, aby vstoupil do

národní armády. Ti, kdo ještě pracují v továrnách, že z nich mají

odejíti a ustoupiti Rusům. "Ať Rusové pracují, zatím co vy

půjdete bojovati na frontu. Jeť to boj za svobodu a na obranu

naší vlasti!"

  

   Poobědvali a povečeřeli jsme s Masarykem. V soukromém

rozhovoru vysvětlil nám důstojníkům své názory. Když prý teď

Rusové sbíhají s fronty, je naší povinností zaujati jejich místa.

Je prý to sice smutné pro Rusko, ale že my mnoho Rusku

vděčíme a že bojem pro Rusko bojujeme také pro sebe samy.

Máme prý ukázati Rusům, že jsme praví vojáci. Vrátil jsem se

do Borispolu v pevné víře, že za nedlouho budu o jednou více

bojovati někde na ruské frontě, tentokráte však že to bude tváří

v tvář Rakušákům a ne s nimi a jako jeden z nich, nosící jejich

nenáviděný stejnokroj.

 

 

VII.

Bolševická revoluce.

V Miláně, 27. března.

 

   První dvě československé divise byly konečně utvořeny v

prvních měsících ruské revoluce a za vlády Kerenského a

rovněž bojovaly první svou bitvu a vyvinuly se v

československé legie. Revoluční vláda, jak již bylo pověděno,

jakož i Kerenský, byli z počátku právě tak proti utvoření

československého vojska jako byla proti němu vláda carská.

Teprve až se ruská armáda počala rozpadati, až zavládl

beznadějný nepořádek, a až byla fronta hromadně opouštěna,

dal Kerenský svůj souhlas. Vykonal po frontě v měsíci květnu

pověstnou řečnickou objížďku a napomínal ruské vojáky, aby

setrvali ve svých zákopech; a tehdy také, když zároveň spešně

naléhal na velitele, aby konali přípravy pro osudnou červnovou

offensivu v roce 1917, nejen že přijal pomoc Čechoslováků,

nýbrž v ně i skládal veliké naděje. Myslil si patrně, že by mohli

zachrániti situaci, kdyby vštípili novou odvahu ruskému vojsku a

dali mu příklad kázně.

  

   Kapitán "S" pokračoval následovně ve vyprávění těchto

událostí.

 

 

Hrdinský čin.

 

   První příležitost, kdy Čechoslováci ukázali, co by mohli

učiniti, kdyby byli ve velikém počtu, naskytla se v bitvě u

Zborova. Kerenský činil seč byl, aby nadchnul ruskou armádu.

Hlavní velení měl v rukou jenerál Kornilov. Nejlepší vojsko, jež

bylo lze sehnati, bylo soustředěno na jihovýchodní frontě proti

Rakušanům. Československé pluky tvořily již na počátku

června 1917 znamenitou "brigádu". Offensiva se počala

koncem června. Finská divise, na niž Rusové více spoléhali než

na své vlastní vojsko, byla po pravém boku. Československá

"brigáda", sestávající ze dvou pluků a z prvků třetího, byla

umístěna po boku levém poblíž Zborova. Naše brigáda se měla

účastniti pouze jakési demonstrace. Stala se však hlavním

činitelem. Když byl dán povel k útoku, rozběhli se Čechoslováci

bez rozmýšlení. Finové zůstali o něco pozadu, postupujíce

méně rychle. Rusové úplně selhali a nevyšli ani vůbec ze

zákopů. Naše "brigáda" rázem zabrala první linii rakouských

zákopů, hnala se pak dále, vzala právě tak druhou a konečně

se dostala i do třetí, jež byla rovněž proražena.

  

   Teď se ohlédli naši po Finech, kteří byli po pravé straně

značně pozadu, ale kteří vidouce, jak chrabře si Češi vedou,

přes to je následovali a učinili také svou práci. Ale po Rusech

nebylo ani památky. Finové zajali 1550 důstojníků a vojáků,

ukořistili čtyři zákopové hmoždíře a devět strojních pušek a

jeden vrhač min. Čechoslováci zabrali vše před sebou. Zajali

dvaašedesát důstojníků a 3150 vojáků a ukořistili patnáct děl a

veliký počet strojních pušek, z nichž většinu hned obrátili proti

nepříteli. Když jsme o tomto výsledku uslyšeli v táboře

borispolském, zavládlo ohromné nadšení a jásot. Úřední ruská

válečná zpráva, kterou jsme četli několik dní na to, potvrdila

úplně pověst o ohromném úspěchu. Byli jsme hrdi na své

krajany. Na neštěstí nemohli však udržeti posice tak statečně

zabrané. Nebyliť dostatečně podporování vojskem vzadu a byli

přinuceni k ústupu.

 

 

Počátek nové války.

 

   Náš tábor v Borispolu byl rozsáhlý a se sousedními cvičišti

mohl se státi stanovištěm četného vojska. Toho neustále

přibývalo. Přicházelo ze všech končin Sibiře. Druhá divise byla

sotva utvořena, když se již mluvilo o sestavení jiných. Rovněž

byl utvořen pluk dělostřelecký a též pluk železniční. Bylo třeba

nemalého vlastenectví se strany důstojníků a mužstva, aby šli

do rozhodného boje proti Němcům a Rakušanům. Váleční

zajatci jsou pravidelně rádi, že se vyhnuli boji a nebezpečí

smrti. Ať mají jakékoliv nesnáze a strádání, je pro ně přece jen

hlavní věcí, že mají po válce, a že jiní musí bojovati za ně. U

nás Čechoslováků však tomu tak nebylo. Pro nás byla válka

teprve v počátcích. Jak jsme se později doslechli, pokoušeli se

vídenští demagogové namluviti o nás, že jsme zbabělci a

zrádci. Naši vojáci však byli oproti tomu vlastenci a hrdinové.

Předem obětovali své životy. Věděliť, že by byli hned po zajetí

souzeni od Rakušanů dle stanného práva a že by byli hned buď

oběšeni nebo hromadně postříleni.

  

   Naše národní organisace v Rusku byla od prvního počátku ve

styku s národní organisací v Paříži, která byla posléze uznána

jako naše první Národní vláda dohodovými mocnostmi.

Profesor Masaryk přišel do Ruska v květnu 1917 s výslovnou

záminkou, aby dodal většího významu naší národní organisaci

v Rusku a ve chvíli, kdy přišel, přestali se naši zajatci

rozpakovati, mají-li vstupovati do naší armády. Po úradě s muži,

kteří tvořili náš první výbor v roce 1915, schválil profesor

Masaryk vše, co učinili. Rovněž měl příležitost viděti vážné

nesnáze, za nichž jim bylo pracovati. Jak jsme seznali z vlastní

zkušenosti, byli mnozí ruští důstojníci na počátku příznivi

Němcům a pokračovali v tom i po revoluci. Ruská armáda byla

nakažena těmito muži hned na počátku, a jejich otravný vliv

pokračoval až do konce. Stará vláda jich nemohla použiti na

frontě proti Německu nebo Rakousku, a tak byli umístěni jako

velitelé stanic v zázemí, nebo daleko v Sibiři a byli jako malí

samovládcové úplně nezávislí ve svých okrscích.

  

   Zářivé výjimky byli velicí ruští jenerálové na frontě, kteří bez

váhání přijímali důstojníky a vojáky, již se nabídli vstoupiti do

vojska. Byli to jenerál Brusilov, Duchonin a Alexejev. A právě

jejich prostřednictvím byly naše dva pluky sloučeny v "brigádu"

již brzy v roce 1916. Ale nikdy neměly příležitosti bojovati jako

celek ve skutečné bitvě až do června v r. 1917 u Zborova.

Tehdy byly pod velením plukovníka Trojanova, jehož divise

tvořila část jižní armády pod velením jenerála Brusilova.

Proslulá offensiva Kerenského byla zahájena 18. června, a

bitva u Zborova byla bojována 18., 19. a 20. června dle

pravoslavného kalendáře (podle našeho 1., 2. a 3. července).

 

 

Česko-slovenská rada.

 

   K vůli porozumění následujícím událostem jest nutno vyložiti

utvoření našeho Národního Shromáždění a činnost profesora

Masaryka, jenerála Štefánika a jiných delegátů. Kdyby nebylo

bývalo tohoto Národního Shromáždění, byli bychom ještě

dlouho tvořili pouze malou, bezvýznamnou část ruské armády.

Ale pod řízením vlastních krajanů a mužů, kteří představovali

naši první Národní vládu v Paříži, jsme cítili, že bojujeme pod

svým vlastním praporem za svou věc a že jsme přímo závislí

pouze na své vládě. To činilo veliký rozdíl jak pro důstojníky, tak

pro mužstvo v zajateckých táborech. Národní rada v Paříži se

rozhodla utvořiti Národní Česko-slovenskou Radu na Rusi a

předsedou ruské pobočky měl býti první delegát vyslaný z

Paříže. A prvním delegátem, jenž tehdy přišel, byl profesor

Masaryk sám. Před jeho příchodem a jako pro přípravu pro něj

svolal náš výbor se svolením Ruské revoluční vlády Národní

Česko-slovenské shromáždění do Kijeva. To se sešlo koncem

dubna a bylo v něm šestadvacet delegátů ze všech částí

Ruska. Ti přijali jednohlasně včecka předběžná opatření

Národní Shromáždění v Paříži a za deset dní na to přijel

profesor Masaryk. Jenerál Štefánik byl v Rusku od června r.

1916 do února 1917.

  

   Od května r. 1917 byli jsme takto pod správou své uznané

vlády. V letních měsících toho roku pokračovaly naše dvě divise

ve svých přípravách pro vážnou válečnou výpravu a jednou z

neposledních obtíží bylo sehnati potřebnou výzbroj, válečný

materiál, střelivo a děla. Mnoho bylo v té příčině vyhraženo

dovednosti a podnikavosti našich vůdců. Všecko v Rusku tíhlo k

nepořádku a k rozkladu. Armáda se rozpadávala. Často nám

byl poukázán materiál, kterého již dávno nebylo. Bylo sice

doposud ve mnohých skladištích v zázemí plno zásob střeliva a

děl, ale běželo o to, seznati, kde jsou a vymoci rozkaz, aby se

mohly vzíti. Naše setniny, které byly umístěny blízko fronty,

udělaly to kratčeji. Když přišly při svých pochůzkách na děla a

materiál, sebraly prostě děla, střelivo a výzbroj, které zanechali

ruští vojáci na frontě.

  

   Bylo by bývalo snadno vyzbrojiti několik nových armád

materiálem, který opustili ruští desertéři a z něhož později

mnoho padlo v ruce Němců a Rakušanů. Co naši vojáci odvezli,

bylo jako zachráněno před nepřítelem. V září jsme takto byli s

to utvořiti dvě dělostřelecké brigády, pro každou divisi jednu, a

ty byly hojně opatřeny jak děly, tak střelivem. Naše velkolepá

výzbroj působila později nemalou starost bolševikům a

německým agentům, zvláště povětsnému Mirbachovi v Moskvě

a právě proto, že věděli o celém materiálu, který byl v naší

moci, trvali s takovou umíněností na odzbrojení našich pluků,

než nám mělo býti dovoleno pokračovati v proslulém ústupu

celou Sibiří.

 

 

Bolševická revoluce.

 

   Uplynul měsíc září a nadešel osudný říjen se svým

vzestupem bolševismu a neštěstím. Neboť bolševictví

neznamenalo pouze zkázu Ruska, zánik pořádku, stálosti a

vážnosti k nejsvětějším zásadám civilisace, nýbrž také hrozilo,

že nás pohltí. Čím jsme byli my, - hrstka Čechoslováků,

uprostřed milionů obyvatelů Ruska, mezi nimiž se rozmáhaly

šílené theorie bolševické? Nebezpečí bylo neobyčejně vážné.

  

   Bolševická revoluce se počala 26. října v Petrohradě. Hrstka

anarchistů, podnícených Leninem a Trockým a jejich stoupenci,

se zmocnila Zimního paláce a vládních budov. Jeden z našich

poslanců Národního Shromáždění byl té doby v Petrohradě.

Vyjednával s republikánskou vládou 25. října a když se druhého

dne probudil po "převratu", viděl, že tato vláda byla svržena, ale

jiná že na její místo nenastoupila. Bolševici se stali

nebezpečnými našim lidem. Bolševici vyhledávali naše vojáky

ojediněle i hromadně, kdekoliv mohli, a hádali se s nimi a

pokoušeli se je naplniti bolševickými ideami. Naše Národní

organisace se stala, abychom se vyjádřili po rusku,

Československým Národním Sovětem. Bylo tudíž snadno lidi

takto poplésti. Když naši vojáci náleželi k našemi sovětu, bylo z

toho usuzováno, že by měli míti tytéž myšlenky jako sověty

bolševické. Teprve když naši vojáci uviděli výtržnosti bolševiků,

uvědomili si plně rozdíl mezi našimi vlastními demokratickými

touhami, které šly ruku v ruce se zásadami pořádku, kázně a

úcty k představeným. Bystré vystřízlivění nastalo, když náš

vlastní vůdce, profesor Masaryk, by se byl málem stal sám

obětí bolševických nepokojů. Bolševici bombardovali jak známo

Moskvu, nečiníce žádného rozdílu v budovách, a granáty

dopadaly na hotel Métropole, kde náhodou bydlel. On i ostatní

naši poslanci byli nuceni přesídliti do Kijeva.

 

 

Ukrajinské nebezpečí.

 

   Bolševici počali pojednou hlásati potřebu ukončiti válku

prostým ustáním v boji. Vojáci byli vyzýváni odhoditi pušky a

přejíti k Němcům a přemluviti je, aby učinili taktéž. Zdálo se, že

organisace našich legií k boji proti Němcům a Rakušanům bude

bezpředmětnou. Celá ruská vojenská soustava zakolísala a

počala se rozpadati v části a naše legie zůstávaly jedinou

organisovanou mocí, schopnou boje proti nepříteli. Ještě bližší

nebezpečí hrozilo našim divisím, když se počaly trousiti povětsi,

že Ukrajina jedná o separátní mír s Německem a Rakouskem.

To byla nejkrutější rána ze všech, ježto se vtírala otázka, co

bude v tom případě s námi. Stali jsme se podruhé válečnými

zajatci, vrženými do rukou svých nejhorších nepřátel.

  

   V době říjnové bolševické revoluce konaly obě naše divise v

Ukrajině službu jako záloha bezprostředně za frontou. Naše

dělostřelecké pluky byly s nimi. První divise byla ve Volyňsku,

základnou její byl Borispol u Kijeva a jenerální štáb byl v

Poloném. Druhá divise byla v gubernii Poltavské, měla

obsazenu dráhu a konala službu posádkovou a strážní.

Jakmile se Ukrajina prohlásila za odloučenou a samostatnou

republiku, ohlásila rovněž svůj úmysl zahájiti vyjednávání o

separátní mír s Německem a Rakouskem. Bolševici odepřeli

uznati její oprávněnost k takovému jednání, ale Ukrajinci byli

volni činiti, co jim bylo libo v říši, která se rozpadala a kde

nebyla uznávána jiná autorita mimo sílu. Byli jsme vydáni na

milost vládě kijevské a bylo třeba veliké pevnosti a

diplomatického taktu se strany našich vůdců a Národního

shromáždění, aby se čelilo této situaci.

  

   V Kijevě byly konány porady mezi našimi zástupci a

Ukrajinskou vládou, které byly sledovány s krajní úzkostí těmi z

našich důstojníků a vojáků, kteří poznávali vážnost situace.

Naše kázeň zůstávala úplnou, naše poslušnost a oddanost k

našim vůdcům byla neotřesena, a byli jsme hotovi provésti

každý pohyb, který nám nařídili, za jakéhokoliv nebezpečí a s

nasazením všeho. Myšlenka na jakékoliv vzdání nebyla nikdy

brána na přetřes. Nemohla ani napadnouti nikomu z našich

vůdců, a nebyl by se také připustil žádný rozhovor o ní.

Bolševici ukrajinští a moskevští nechali plynouti čas. Neměli v

úmyslu podniknouti nějakou offensivu nebo pokračovati ve

válce jako ve vojenském podniku, a kdyby byli měli vůbec

nějakou naději v úspěch, tedy myšlenka, že by mohli porušiti

armádu německou a rakouskou ideami podobnými jejich, byla

prostě ztřeštěná. Bylo to sice skutečně jejich snem až do toho

dne, kdy počali vyjednávati o mír v Brestu Litevském, a možná,

že také doufali, že i naše armáda se konečně rozpadne, až

bude nakažena jejich ideami.

 

 

Zklamaní propagandisté.

 

   Kteréhosi dne, krátce před tím, než se započalo vyjednávati o

mír v Brestu, přišlo do jednoho z našich táborů poselstvo

sovětových řečníků z Moskvy. Pohovořili s několika našimi

důstojníky, ale shledali, že ti jsou málo přístupni jejich

myšlenkám. Požádali tudíž o dovolení, aby směli promluviti k

našim vojákům samým, bez přítomnosti důstojníků. Té doby

měli naši vojáci plno příležitostí seznati, co bolševici zamýšlejí a

naši důstojníci neměli pochybností o jejich oddanosti k sobě.

Svolili tedy, aby bolševičtí řečníci k mužstvu promluvili. Setniny

byly shromážděny a vyslechly řečníky, kteří proslovili

rozohněné řeči. Mluvili prudce o kapitalistické válce, o zločinech

boháčů, kteří, jak pravili, válku zavinili, a po vášnivých

projevech vyzvali naše vojáky, aby vstoupili do jejich tlup a do

rudé gardy a zničili boháče, kapitalisty a samovládné třídy.

  

   Pak se řečníci rozhlédli, čekajíce na potlesk. Ale ani ruka se

nepohnula. Naopak, jeden z našich vojáků se přihlásil k

odpovědi a odpověděl jim velmi rozumně. Řekl jim několika

slovy, že Rusové asi sami nejlépe vědí, na čem jsou, a že se

Čechům nehodí, aby se mezi ně pletli. Jinak že ale také

Čechové vědí, co se pro ně sluší a patří a to že jest - bojovati

proti Rakušanům a Němcům, největším tyranům na světě.

Dokud nebudou němečtí samovládci a rakouští utlačovatelé

přemoženi a potřeni, dotud že nebude pro Čechy svobody a

života, který by za něco stál, a proto že utvořili své legie a proto

že jsou rozhodnuti je udržeti a bojovati za svou volnost, ať jim

Rusové budou pomáhati nebo ne.

  

   To byla chladná sprcha na bolševické řečníky, kteří se

nezmohli ani na odvetu proti této přímé odpovědi. Bylo to něco

tak odlišného od toho, co očekávali, že uznali svou porážku a

odešli z tábora. Naši vojáci viděli té doby tolik přehmatů rudých

gard a tolik zřejmého bezvládí, způsobeného bolševiky, že se

jim protivilojiž samo jméno bolševik. Po bolševických

výtržnostech v Petrohradě a v Moskvě a po nepokojích v Kijevě

jsme se málo stýkali s Rusy. Měli jsme však plno příležitostí

viděti jejich práci v kraji a v malých stanicích. Bylo trapno viděti

ukrutnosti, s jakými bolševické tlupy plenily a pustošily krajiny,

kde jim to bylo možno, a ničily železniční materiál a veřejné

budovy. Naši vojáci si mohli říci, že kdyby v jejich drahé vlasti, v

Čechách, měly někdy nastati výjevy takového nepořádku a

takového shroucení civilisace, že by nebylo ani zač bojovati,

nýbrž že by bylo lépe jíti daleko do širých stepí nebo do

divokých hvozdů, než býti svědkem takového úspěchu. Pouze

plémě zavržené mohlo na takové věci pohlížeti a je snášeti.

 

 

VIII.
Slavný ústup.

V Miláně, 28. března.

 

   Českoslov. Národní Shromáždění v Rusku jednalo velmi

prozřetelně po bolševické revoluci v říjnu 1917, když čekalo na

další vývoj událostí. Vůdcům bylo udržovati styky s dvěma

rozdílnými vládami, jednou v Petrohradě a druhou v Kijevě,

neboť Ukrajina prohlásila svou samostatnost před koncem roku.

Obě československé divise měly se svými přičleněnými

formacemi dělostřeleckými a zákopnickými asi 50.000 mužů. Ty

bylo nutno živiti a odívati a bylo třeba veliké dovednosti při

opatřování zásob. Poněvadž obě divise byly na území

ukrajinském (první na Volyňsku a druhá v gubernii Poltavské),

uvolila se ukrajinská vláda, která udržovala stále přátelské styky

s Čechy, zásobovati československé legie. Dokud se

nerozhlásilo, že se Ukrajina rozhodla zahájiti jednání s

Německem a Rakouskem o zvláštní mír, nebylo neshod. Pak

ale sledovaly události za událostmi velmi rychle a kapitán "S",

jenž byl tehdy v Borispole, vypráví o tom následovně:

  

   "Ukrajinská vláda, prohlásivši svou samostatnost, přejala

dozor nad ruským vojskem na svém území a byla proto také

povinna vydržovati vojsko naše. Naši vůdcové však při tom

hájili stanovisko, že se nebudeme mísiti do vnitřních sporů

ruských. Uvolili jsme se pouze držeti část fronty a střežiti

skladiště ve vnitrozemí.

   

   Situace zůstávala velmi kritickou v měsíci prosinci 1917 a v

lednu 1918. Byloť někdy nesnadno rozeznati bolševiky od

bolševiků, jedny z Velké Rusi a druhé z Ukrajiny. Obojí

pracovali stejně, pokud šlo o válku, totiž k ujednání separátního

míru s nepřítelem. Brzy se ukázalo, že německý vliv pracuje v

Kijevě a že němečtí emisaři tam již přišli. Brzy v lednu uslyšel

jeden z našich delegátů u Kijevské vlády, že předběžné

vyjednávání mírové se již započalo. Otázal se ukrajinských

úředníků, je-li tomu tak, a bylo mu řečeno, že ano. Ihned sdělil

svůj rozhovor professoru Masarykovi, jenž svolal Národní

Shromáždění, nebo aspoň tolik členů, kolik jich bylo blízko

Kijeva, a radil se s nimi. První ukrajinská vláda byla svržena, a

germanofilský hetman, jenerál F., přejal velitelství a nejvyšší

moc. Provedl tak skutečný vládní převrat, opíraje se o

německou a rakouskou pomoc.

  

   Naše Národní Shromáždění prohlásilo, že jest nuceno

přerušiti veškeré styky s novou vládou, ježto zahájila

vyjednávání o separátní mír. Přerušení styků s vládou, na

jejímž území bylo celé naše vojsko, znamenalo situaci náramně

podivnou, než aby mohla trvati velmi dlouho. Brzy se mělo na

frontě ustati v boji. Mělo býti prohlášeno příměří, s nímž naše

vojsko nemohlo souhlasiti; proto muselo býti rychle jednáno,

neměla-li naše vojska padnouti nepříteli do rukou. Naše rada se

rozhodla odvolati hned naše vojáky z fronty a dopraviti je na

frontu západní. Na dopravu vojska směrem severním na

Murmansk nebylo lze pomýšleti, poněvadž kraj ten byl pustý.

Nebylo tam potravin, železnice neměly vozidel, a bolševici by

byli neustále znepokojovali.

 

 

Pochod Sibiří.

 

   Jediné východisko zbývalo: dopraviti naši armádu Sibiří do

Vladivostoku a pak po lodích, dodaných dohodou, do Evropy.

Jak Ukrajinci, tak ruští bolševici dali k tomu svůj souhlas.

Otázka našeho odzbrojení nebyla dosud nadhozena, ale za to

bylo třeba rozřešiti několik otázek jiných. Všem našim plukům

byly dány rozkazy, aby se ihned připravily na cestu k východu.

Naše Národní Shromáždění nemohlo ani mařiti čas marným

vyjednáváním s Ukrajinci, stran železniční dopravy našeho

vojska, neboť Ukrajinci zradili dohodu. Kdyby se ukázalo, že

tuto okamžitou dopravu nelze provésti, zbývalo jediné - vydati

se na cestu pěšky. Naše celá první divise byla v této kritické

situaci. V několika dnech byly její tábory strženy, její vojsko se

střelivem, zásobami a děly se vydalo na cestu a pěchota se

dala na pochod 200 kilometrový z Volyňska ku břehům Dněpru,

směrem na Jakotin.

  

   To byl počátek "ústupu 100.000", který se později stal

slavným. Předvídali jsme sice mnohé obtíže, nesnáze a

nehody, ale myslím, že málo kdo z nás si pomyslil, že za více

než rok, totiž ještě na jaře v roce 1919, budou naše legie čekati

v Sibiři na konec tohoto slavného ústupu. Vyšli jsme 15. února

1918 a za týden na to se přední oddíly spojily s druhou divisí v

Jakotině. Hned na počátku se vyznačoval ústup šarvátkami a

divise dněperská skončila svou cestu teprve po několika

vážných srážkách.

  

   Jest nepochybno, že Rakousko nám před odchodem naší

divise z Volyňska učinilo prostřednictvím ukrajinské vlády

nabídku, abychom se čestně vzdali, a náhončí císaře Karla

nabízeli buď úskočně nebo vážně, že vzdáme-li se, nejen že s

námi nebude nakládáno jako se zrádci, nýbrž že budeme

posláni domů, a že Čechy obdrží nad to úplnou autonomii. Tato

nabídka mohla býti našimi vůdci pouze s opovržením

odmítnuta, neboť až příliš dobře znali rakouskou věrolomnost a

zradu vůči našemu národu. Bylo ovšem zřejmo, že Rakušané a

Němci vědí o našem rozhodnutí ustoupiti, a jak se mohlo

očekávati, učinili proti tomu svá opatření. Naší divisi bylo při

pochodu Volyňskem projíti přímo středem širého území,

obývaného německými osadníky, kteří nám nebyli nikterak

přátelsky nakloněni. Ti by byli patrně podávali nepříteli zprávy o

našich pohybech. Ale my jsme se brzy dověděli, že německé a

rakouskouherské vojsko koná kvapné pochody, aby nás

předstihlo a zabránilo nám v ústupu. Kdyby se jim to bylo

podařilo, byl by býval náš podnik zmařen v samém počátku. Ale

naši zvědové byli rovněž všude činni, a tak se nám podařilo

uniknouti pronásledovatelům.

 

 

Pronásledováni ozbrojenými automobily.

 

   Poprvé se střetly naše oddíly s nepřítelem u Žitomiru, nebo

jak se také říká u Žitoměře. Byla to krátká potyčka s oddíly

německými, vyslanými za námi v ozbrojených automobilech.

Některé z těchto automobilů dohonily naše vojsko, a to je

nechalo proniknouti hodně daleko za poslední kolony. Potom

však zahájily na ně s obou stran silnice střelbu naše setniny,

které byly připraveny, aby je zastavily. V prvním voze byl

důstojník, který vystrčil náhodou hlavu z automobilu právě ve

chvíli, kdy naše strojní pušky počaly páliti. Hlava mu sklesla,

aby se nikdy již nezvedla, a vojáci zastavivše vůz vyskákali z

něho. Jak jsme se potom dověděli, byli dva z nich zabiti a

ostatní zajati. Ostatní automobily, které jely za tímto, stihnul

podobný osud. Žádný z těchto automobilů, které byly tehdy

poslány, aby nás pronásledovaly, se nikdy nevrátil ke svým.

  

   Podruhé jsme se srazili s Němci u velikého mostu přes Dněpr

nedaleko Kijeva. Bylo nám to výstrahou, že jsme se pak

nevydali na ústup ani o minutu dříve, než bylo třeba. Němci

měli úplnou volnost pronikati do Ukrajiny. Celá jižní fronta

přestala existovati. Vojáci dřívější ruské armády buď odešli

pouze dobrovolně ze svých zákopů a roztrousili se po krajině,

nebo se sbratříčkovali s Němci a Rakušany a prodali jim celé

baterie za několik balíčků cigaret. Proto nebylo lze nikterak

Němcům zabrániti, aby nás počali pronásledovati, ani v době,

než bylo příměří úředně prohlášeno a než mírové jednání se

skutečně počalo v Brestu. Skutečně také pronikly tři nebo čtyři

německé divise Volyňskem, aby nás zachytily. K šarvátkám

však došlo pouze s předními hlídkami vyslanými před

armádami. U mostu dněperského nebyly již tyto hlídky

osamoceny. Sestávaly z několika setnin, za nimiž šly silné

prapory. Jedna z našich setnin zaujala postavení u příchodu k

mostu a udržela je po celý den proti ohromné přesile. Později

se súčastnily této akce i naše prapory a snadno Němce odrazily

a most byl udržen tak dlouho, dokud poslední muž nepřešel a

celý materiál nebyl bez pohromy převezen.

  

   Otázka našeho zdárného ústupu se teď stala velmi palčivou

nejen se stanoviska strategického, ale také pokud se týče

dopravy a volnosti pohybu. Vyžadovaloť její rozřešení veliké

obezřetnosti a dovednosti našich vojenských velitelů a

vlasteneckých vůdců. Všichni pracovali s největší energií a

sebezapřením, a každý jednotlivý velitel setniny a praporu

přispěl svým podílem k úspěchu. Kdyby nebylo bývalo této

upřímné, srdečné a oddané spolupráce všech a podnikavosti,

odvahy a intelligence našich vojáků, byl by býval úspěch

našeho ústupu ohrožen hned na počátku. Mohli jsme s jistotou

očekávati, že Němci použijí nátlaku na bolševiky, aby nám

položili do cesty všemožné překážky, a bylo to také jasně

dokázáno tím, že brzy nato bolševici zažádali, abychom

zanechali vzadu většinu svých zbraní a výstrojů. Nebyl nám též

dán k disposici žádný železniční materiál, a bylo tudíž zřejmo,

že si ho musíme buďto vzíti bez dovolení, nebo se bez něho

obejíti.

 

 

Zabavování železničních vozidel.

 

   Naši velitelé právě tak jako vojáci věděli si rady v každém

případě. Parostroje, železniční vozy nákladní i osobní všeho

druhu, kdekoliv na ně padli, ať pouze odpočívaly nebo byly

zanechány, zabrali nebo vyrekvirovali bez milosti. Nestrpěli při

tom dlouhých řečí. Nezbývalo nám také nic jiného, než buď

použiti moci a násilí, nebo se vzdáti svého plánu. V krátké době

jsme měli pod svou správou více než 100 lokomotiv a 3000

vozů, což postačilo pro sedmdesát velikých vlakových

transportů na tratích mezi Borispolem a Poltavou, a Kijevem a

Kurskem. Tento úkol nám byl usnadněn všeobecným

nepořádkem a zmatkem. Přednostové stanic byli již od

dřívějška zvyklí na svémocné rekvisice, konané Rusy a po nich

Ukrajinci. Dávno již nebylo určitého jízdního řádu nebo

ústředního řízení. Ruští sběhové nutili strojvůdce a železniční

zřízence na všech stanicích, aby jim byli po vůli, aby

zastavovali osobní, nákladní i prázdné vlaky, a aby s nimi jezdili

všemi směry dle rozmarů vojáků, rudých gardistů, nebo

kohokoliv, kdo měl dostatek síly neb odvahy, aby jim to poručil.

Naši vojáci se tomu naučili rovněž a viděvše ruské vojáky, jak

poroučeli dle libosti strojvůdcům, použili týchž prostředků a

sehnali mnoho vlaků i bez přítomnosti důstojníků.

  

   Naše vojsko se vydalo na cestu dvěma směry, sledujíc dvě

železniční linie, totiž jednak na Poltavu do Charkova a Kurska a

jednak od uzlu severně od Kijeva na Bachmač, Bělopol a Lum

do Kurska. Větší část druhé divise jela na Poltavu. První divise

se dala k severu na Bachmač. Část vojska šťastně přejela,

když bylo 7. března hlášeno, že se Němcům podařilo vrhnouti

několik kolon proti Bachmači a že ještě větší počet

pravidelného vojska se chystá odříznouti zbytek našich oddílů.

Proto bylo třeba zříditi obrannou čáru mezi Něžinem a

Bachmačí a chrániti tak trať v délce asi čtyřiceti kilometrů. Dva

prapory byly vzaty od Bachmače, aby šly proti přicházejícím

Němcům a zjistily jejich sílu. Ty měly několik přestřelek s

předními strážemi a dostavše se potom do styku s hlavním

vojem nepřátelským, ustoupily a přinesly zprávu, že síla

nepřátel se páčí asi na divisi.

  

   Ihned byl zrekvirován všecek železniční materiál. Rychle byly

sestaveny tři zvláštní vlaky a převezly vojsko za Bachmač.

Ukrajinští přednostové stanic byli našemu vojsku příznivě

nakloněni. Ukrajinské místní úřady a sami vojáci se stali

nervosními a rozčilenými při příchodu tak četného německého

vojska. Zaraženě se na nás dívali, budeme-li je moci uchrániti,

neboť si nebyli jisti, co se asi stane. Ukrajinský plukovník přišel

s ujištěním jenerálního štábu, že jednali s Němci a smluvili, že

stanice bachmačská bude neutrální a volnou pro průjezd

našeho vojska. Ale my jsme tomuto ujištění málo věřili a

pokládali jsme za nejlepší vzíti její hájení do vlastních rukou. A

také jsme se později dověděli, že jenerál Linsingen prohlásil, že

jeho podřízený dal toto svolení neoprávěně, a on že o slíbené

neutralitě nic neví. Také dal rozkaz, abychom byli hned

napadeni.