Jdi na obsah Jdi na menu
 

Hrdinské činy československých legií - 3. část

Krutá rána.

 

   Když jsme strávili v Kurganu asi tři měsíce, událo se něco, co

vzbudilo u nás nejtrpčí rozhořčení proti plukovníkovi. Úřady v

Petrohradě, které uslyšely o činu 28. pluku pražského a chtěly

nám projeviti zvláštní přízeň, rozhodly se, že všichni důstojníci

tohoto pluku mají býti propuštěni na čestné slovo a že jim má

býti dána volnost. Telegram obsahující toto rozhodnutí byl

poslán našemu plukovníkovi. On jej však před námi úskočně

zadržel a místo toho jej ukázal nejstaršímu rakouskému

setníkovi, jenž si vždy chtěl osobovati nad námi vládu.

Rakouský setník přišel ke mně se vztekem a pravil, že my

Čechové pokračujeme ve zradě a že nemáme práva přijímati

laskavosti od ruské vlády. Já jsem mu však řekl, by se staral o

své záležitosti, a že my Čechové máme právo přijati volnost, je-

li nám nabízena, aniž by on k tomu přičiňoval nějaké poznámky.

A teď jsem řekl druhým českým důstojníkům, že nám byla dána

volnost rozkazem z Petrohradu, a že plukovník odpírá sděliti

rozkaz s námi. Jejich rozhořčení bylo strašné. Byla to

nejkrutější rána, jakou jsme kdy dostali.

  

   Důstojníci jako tento plukovník – a sešli jsme se s jinými,

ještě horšího rázu – rozrušovali ruskou armádu a kazili ruský

lid. Náš plukovník šel ve své darebnosti ještě dále. Když

přicházely zprávy z fronty, dobré pro Rusy, zůmyslně je

potlačoval a zatajoval před námi. Když však přicházely špatné

zprávy s pověstí o nějakém ruském neúspěchu, ihned je

sděloval rakušáckým důstojníkům, kteří se jimi před námi

chvástali a nás uráželi. Plukovník projevoval Rakušanům

přízeň, kde jen mohl. Byli tam na příklad čtyři rakouští lékaři z

Vídně; těm dovolil volně vycházeti a zříditi si rozsáhlou praxi ve

městě. Rusínský kněz byl rovněž veliký Austrofil a v různých

úkladech se spojoval s Rakušáky proti nám.

  

   My jsme si jich prostě nevšímali. Odmítali jsme s nimi mluviti

nebo udržovati s nimi nějaké styky. Se čtyřmi bosenskými Srby,

kteří byli našimi přáteli, jsme utvořili klub třiceti

československých důstojníků. Dopisovali jsme si s Petrohradem

a dostávali jsme pravdivé zprávy o postupu války. Za nějakou

dobu přišel rozkaz přiděliti československé vojíny po venkově k

sedlákům a dáti jim tak příležitost k práci; s každým takovým

oddílem vojáků byl vyslán důstojník. Tímto způsobem jsme byli

na čas rozptýleni všemi směry. Já jsem byl poslán s oddílem asi

100 Čechů do Moršinského Sěla, vesnice to vzdálené nějakých

120 kilometrů od Kurganu.

 

 

Milí sibiřští venkované.

 

   Sibiřští venkované byli vesměs velmi přívětiví k našim

vojákům. Všude s nimi zacházeli dobře a jen jsme se ukázali,

již se k nám chovali jako k přátelům. Starosta Moršinského Sěla

byl stařec, nejbohatší muž v osadě, ale neuměl ani čísti ani

psáti. Sibiřský venkovan, jenž se dovede podepsati, je již

považován za velikého písmáka! Hned jsem přidržel vojáky, aby

se učili rusky a aby se naučili také ruské abecedě. Učili se

rychle a jednoho dne, když přišel vojenský důchodní toho

okresu jim dáti plat v přítomnosti starcově, vyzval vojáky, aby

mu podepsali stvrzenky. Všichni tak učinili obojím písmem, jak

českým, tak ruským, aby se pochlubili, že se naučili

podepisovati v obou řečích. Důchodní se na to díval s úžasem

a bouchnuv potom pěstí do stolu, pravil starostovi: “Podívej se

na tyto muže, jsou tu teprve několik měsíců a již umějí všecko

napsat rusky. A ty a tobě podobní jste se v Rusku narodili a

nikdy se nenaučíte ani podepsati své jméno!”

  

   Celkem jsme v těchto vesnicích svůj čas nepromarnili.

Seznámili jsme se se skutečnými ruskými venkovany a později

nám dodávalo důvěry to vědomí, že jsou nám jednomyslně

nakloněni. Také jsme se naučili, jak se k nim máme chovati, a

když nastaly spory s bolševiky, věděli jsme čeho se od nich

můžeme nadíti. Venkované byli do jednoho na naší straně v

každém městě, v každé vesnici a v každé chalupě. Velice rádi

chodí zdejší lidé na hony. Brzy jsme se k nim přidružovali tam,

kde jsme, měli volnost. Já jsem si koupil jednohlavňovou pušku,

tak zvanou bardanku, na střílení kachen a zajíců. Zvěře bylo

všude hojnost, a po několika hodinách jsem se vždy vrátil se

značným počtem kachen a se třemi nebo čtyřmi zajíci v

baťochu. Zajíců je všude hojnost a venkované jimi opovrhují.

Nikdy jich nejedí a dávají je psům. Když jsme byli v Kurganu,

mohli jsme kupovati zajíce po třech kopějkách! Vejce jsme

kupovali 100 kusů po 60 kopějkách. Za půldruha ruble jsme

mohli žíti v hojnosti, ba v nadbytku. I šatstvo bylo laciné, takže

jsem si mohl koupiti kalhoty za devět rublů. Šaty sem

přicházely, jak se zdá, z Číny nebo z Japonska.

 

 

Návrat do Kurganu.

 

   V měsíci květnu 1915 jsem se vrátil se svými lidmi do

Kurganu k austrofilskému plukovníkovi. Ohlednost jeho ke

všemu konání Němců, Rakušanů a Maďarů, kteří tam byli

válečnými zajatci, nesla ovoce. Objevil jsem něco, co vysvětluje

mnohé z potomních událostí. Pod snášenlivým dohledem

plukovníkovým zahájili rakouští, němečtí a maďarští zajatci

zřejmý odboj proti ruské vládě. Němečtí zajatci – a Poláci byli

právě tak činni jako oni – namlouvali lidu, že za válku je

zodpovědna pouze vláda. Pobuřovali lid řečmi, že ruská vláda

jej utlačovala, že byli otroky, a dělníkům namlouvali, že pouze

pracovali v potu tváří svých pro ruskou vládu, nemajíce z toho

žádného prospěchu. Kde mohli, pobuřovali dělné třídy a

veškeré obyvatelstvo a říkali jim, že by měli svrhnouti tuto

vládu. Veřejně se tak pracovalo v našem okrese, a ježto

plukovníkové rázu našeho plukovníka byli spíše pravidlem než

výjimkou, můžeme si představiti, jak rozsáhlou propagandu

zavedli tito němečtí a rakouští zajatci do celé Sibiře a do Ruska.

Stali se morovou ranou a nebezpečím, kamkoliv přišli.

  

   Důstojníci němečtí a německo-rakouští dávali obyčejně svým

ruským vojákům-průvodcům po desíti kopějkách, aby se za ně

odešli někam poveseliti, a umožnili si tak nestřežený rozhovor s

obyvateli. V té době bylo Němcům dovoleno choditi do všech

domů a obchodů ve vesnici a hlásati tam nespokojenost mezi

lidem a potřebu změny ve vládě. Někdy dokonce

shromažďovali hloučky kolem sebe a řečnili k nim. Někdy naši

důstojníci zakročili a domlouvali Němcům, že nemají práva

mluviti proti ruské vládě. To je uvádělo v zuřivost a kteréhosi

dne urazil nějaký charvatský setník p. Koptu, velmi známého

českého spisovatele a redaktora jednoho z našich pražských

časopisů. Ten přišel z Petrohradu a organisoval Čechy.

Charvátský setník veřejně nazval p. Koptu “zrádcem Rakouska”

a dodal, že všichni Čechové jsou zrádci. A nic se s ním

nemohlo dělat, když plukovník nechtěl vyslechnout žádnou naši

stížnost.

  

   Při té příležitosti došlo k bitce mezi Charvátem a Čechem.

Ukrajinský důstojník naslouchal a přidal se k Němcům.

Obdivoval se pouze Němcům a pravil: “Slované jsou pouze

druhořadé národy.” Jeden z našich důstojníků mu však odsekl:

"Tak můžete mluvit pouze za sebe, ale ne za nás." Nepřátelství

mezi námi vzrostlo tak, že plukovník byl konečně nucen odděliti

nás od Němců, Poláků, Rakušanů, Maďarů a Charvátů. Ti byli

dáni do zvláštního domu a my jsme žili konečně poměrně v

klidu. Mnoho dní jsme se vzpírali seděti nebo jísti u stolu s

některým z rakouských důstojníků. Náš "klub" pak byl velmi

šťastný, mohli jsme se volně stýkati se svými krajany z Moskvy

a Petrohradu a tu jsme ponejprve uslyšeli o záměru utvoření

veliké vlastenecké organisace.

  

   Nebylo nás však ještě tak mnoho, jako nás bylo později v

roce 1916, a naše agitace byla obmezena na těch několik málo

středisk, která se postupně utvářela. Pojednou jsme obdrželi

zprávu, že máme býti přeloženi dále do Sibiře. Němci,

Rakušané a Maďaři byli také skutečně přeloženi na nejzazší její

konec - do Ust Kamenogorsku, na čínské hranici. Přáli jsme jim

nejsopečnější půdy celého světa. Náš rozkaz naproti tomu zněl

jíti do Išimu. Co je Išim, jsme nevěděli, ale nebylo to ani tak

daleko. Je vzdálen nějakých 120 kilometrů severozápadně od

Omsku. K naší veliké radosti obsahoval rozkaz další nařízení,

že všichni důstojníci 28. pluku pražského mají nabýti svobody.

Odešli jsme do Išimu asi s 200 vojáky. Ale počet naší

důstojnické společnosti byl zmenšen na osm; ostatek byl poslán

do jiných táborů.

 

 

"Frau Oberst."

 

   Doufali jsme, že se tu sejdeme s jiným typem velitele než

jsme znali. Ale byli jsme trpce zklamáni. Plukovník v Išimu byl

horší než v Kurganu. Dřívější byl většinou pouze k Němcům

snášenlivý a jim přející. Nový plukovník byl nepokrytým jejich

straníkem. Za ženu měl Němku a právě ta měla nejvyšší velení.

Brzy jsme o ní jinak nemluvili než o "Frau Oberst". A "Frau

Oberst" byla veliká všetečka. Do všeho strkala nos. Vládla ve

skutečnosti, sama, jak jsme později poznali, a jejího rozhodnutí

se vždycky domáhali němečtí zajatci jako poslední instance. Co

"Frau Oberst" chtěla, to se muselo státi. Vždycky mluvila

německy veřejně se svým mužem, a on s ní mluvil touž řečí. A

tak udělali z Išimu zajatecký tábor, který by byl mohl býti spíše

někde v Meklenbursku než v Rusku.

  

   Zdálo se, že "Frau Oberst" se užírá tajně vztekem, že

nařízením z Petrohradu máme zajištěnu volnost. Proti nám

však nemohla učiniti nic ani ona, ani její muž; zato se však

mstili našim vojákům. Čeští vojáci byli drženi v barácích jako

vězňové. Špatně byli stravováni a špatně také bylo s nimi

zacházeno. Byli nanejvýš zuboženi. Vypukla mezi nimi úplavice.

Ale plukovník odepřel učiniti něco ku zlepšení jejich postavení.

Naopak přitužil železný řád a kázeň.

  

   Přišla deputace švédského Červeného kříže, pověřená

vládou petrohradskou, s velikými příděly potravinovými,

darovanými soukromými dárci švédské vládě pro válečné

zajatce. Plukovník jí nedovolil navštíviti tábor a řekl, že vojákům

se daří velmi dobře, a že pranic nepotřebují. A zástupci

Červeného kříže odešli a skutečně nic nerozdali v Išimu.

"Čechové jsou zrádci," říkal plukovník, a nebyl by dovolil, aby

se jim čeho dostalo. Nebylo nám ani dovoleno psáti si záznamy

v baráku. O to se postarala "Frau Oberst", a tak se Petrohrad o

ničem nedověděl. Vojáci nám říkali, že se jim nedává vůbec nic

jíst, když si stěžují na malé dávky chleba, který byl velmi špatný

a že jsou přísně trestáni za nejnepatrnější věci. Často byli

vězněni a zavíráni na dva dny bez jídla, protože si stěžovali na

stravu. Nedostávali mýdla k mytí. Byli namačkáni v dřevěných

barácích a spali tam po třech nad sebou na holých deskách.

Byli tak vyhladovělí, že slídili po kočkách a po psech v ulicích a

když mohli něco takového dopadnouti, měli sváteční hostinu.

Mnozí z nich zemřeli a pak byli bez velikých okolků vyneseni na

hřbitov a tam pochováni, a hrob nebyl označen ani křížem ani

značkou.

  

   To vše bylo dílem "Frau Oberst", ošklivé, nestydaté ženské.

Německému lékaři, jenž byl zajatcem, byla dána úplná volnost

a stal se osobním lékařem "Frau Oberst". Ten také vykonával

ohromný vliv. Co doporučil doktor, to se jistě muselo stát. Jeden

rakouský Němec, jenž nechtěl býti poslán do vzdálených

sibiřských táborů, prohlásil v Kurganu, že je Čech. Byl poslán k

nám, a my jsme shledali, že je Němec jak poleno. Neuměl

česky ani promluviti. Byl to pouhý podvoník. Udali jsme ho

úředně plukovníkovi. Ale doktor a "Frau Oberst" zakročili a

nepravý Čech zůstal. A potom tvořil s doktorem a

plukovníkovou ženou v Išimu trojlístek, který budil hrůzu.

 

 

V.

Počátek organisace

V Miláně, 27. března.

 

   Pokračuje se vyprávění událostí za první rok v Sibiři, podal mi

kapitán "N" obraz toho, co se dálo ve všech zajateckých

táborech v Rusku a v Sibiři, kde Čechoslováci tvořili význačné

skupiny. Ani ve snu se jim nezdálo, že za nějakou dobu později

se stanou pány právě těch krajů, kde žili jako zajatci a že

zaberou čáru v délce 8000 kilometrů (asi 5.060 mil). Doufali

pouze, že budou některou chvíli převeženi nazpět jako dobře

organisovaná národní armáda, aby bojovali proti Rakušanům a

Němcům. Zatím si dělali neustále přátele z ruského lidu,

zdomácňovali mezi ním, kamkoliv se dostali a tvořili malé místní

spolky k ukrácení chvíle. Kapitán "N" pokračoval následovně ve

svém vyprávění:

  

   "Ještě koncem roku 1915 jsme se těšili svobodě v Išimi a

zvykli jsme si nevšímati si "Frau Oberst". Zřídili jsme si

důstojnickou jídelnu a žili jsme v poměrném přepychu za 1,5

franku denně. Nakupovali jsme lacino: zajíce za 3 kopějky, kuře

za 7 kopějek, 100 vajec za 60 kopějek, libru mouky za 3 až 4

kopějky. Seznámili jsme se s ruskými rodinami v městě, jež se k

nám chovaly velmi přívětivě a zvaly nás do domu. Byly velice

vlastenecké. Poněvadž hraji dobře na housle, přihlášily se mi

dvě mladé dámy v jedné ruské rodině za žačky, a mimo to jsem

dával hodiny také v několika jiných rodinách. Utvořili jsme

kvarteto, sestávající z jedněch prvých houslí, ze dvou druhých a

z amerického harmonia. Mladé dámy, jež byly dosti pokročilé,

hrály někdy s námi a tu jsme pořádali hudební večírky, o nichž

"Frau Oberst" neměla tušení. Každý důstojník měl rodinu, kde

byl vítaným hostem a kam měl právo pozvati i nás, a tak jsme

dělali hudební večírky asi jednou týdně postupně v různých

rodinách. Vedle toho jsme pořádali divadelní táčky, při nichž

jsme konali sbírky ve prospěch našich zajatců neb jiných

dobročinných účelů.

  

   Takto jsme si zařídili ve městě velmi klidný způsob života,

čekajíce buď na konec války nebo na to, že se nám podaří

dostati se do československého pluku neb divise, kdyby došlo k

jejich utvoření, když nás v tom stihla nová rána. Náš starý

plukovník se svou německou "Frau" byl přeložen a přišel k nám

jiný. Čekali jsme, že se dostaneme po lepšího, ale nový

plukovník Karpov byl možno-li ještě horší než jeho předchůdce.

Nevěda o nařízení stran naší volnosti, zbavil nás svobody

znovu. Na štěstí netrvalo toto trýznění dlouho. Za měsíc přišel

znovu rozkaz, že máme býti volni a brzy na to jsme byli

přeloženi z Išimu do Ťumenu. Náš pobyt v Išimu však nebyl bez

významu, neboť Išim se stal jedním ze středisk, jež jsme

později měli osvoboditi z rukou bolševických a německých tlup

a lid, jenž nás tam znal, přijal nás při našem návratu s jásotem.

Tehdy se však naši důstojníci a vojáci nevraceli s houslemi,

basami nebo harmoniem, nýbrž s ručnicemi, strojními puškami

a děly, jež místní Sovět vypudily z města. Tentokráte jsme

nepřišli jako ponížení zajatci a vězňové, nýbrž jak osvoboditelé

a dobyvatelé.

 

 

Jitro svobody.

 

   Ťumen je důležité město na sibiřské hranici. Náš rozkaz,

odebrati se tam, přišel v květnu 1916. Zde se v první době

utvářily věci veseleji pro naše národní a vlastenecké snahy. V

Ťumenu byl velitelem ruský vlastenec, plukovník Dimitrijev,

první dobrý Rus, s nimž jsme se setkali jako s velitelem města.

Přivítal nás s hřejivým. přátelským úsměvem a řekl nám hned:

"Vítám vás jako volné muže a ne jako válečné zajatce a dávám

vám volnost, které si tak dokonale zasluhujete.

  

   Slyšel již o Čechoslovácích. Mluvil s nadšením o našich

plucích, které se raději vzdaly, než aby dále sloužily Rakousku,

a pravil, že nás bude podporovati a nám dodávati odvahy k

utvoření naší národní armády pod dozorem ruské vlády. To byla

první povzbuzující slova, jež jsme uslyšeli od vysokého

důstojníka od té doby, co jsme odešli z fronty. Dovolil nám

odložiti uniformu a choditi v civilních šatech. Šel dokonce i dále

a dal volnost i našim vojákům. Těm bylo dovoleno ohlédnouti se

po práci ve městě, a brzo ji také našli. Plukovník projevil nám

ještě i tím důvěru, že ustanovil čtyři z našich důstojníků za

censory pro veškerou poštu, která šla do Sibiře. Naše "osada"

zde brzy vzrostla. Z původních 50 důstojníků nás brzy bylo 200.

Vojáků bylo kolem 2000 a jak důstojníci tak vojáci se

seznamovali s obyvatelstvem. Také Ťumen později podlehl

bolševickému terroru, ale jako do Išimu tak i sem se vrátili naši

vojáci a byli vítáni jako hrdinové a osvoboditelé.

  

   Za hlavní stan jsme dostali hezkou, velikou, cihlovou budovu,

jednu z největších v Ťumenu, a tam jsme zřídili veliký klub a

zahájili československou národní organisaci. Přispívali jsme 10

procenty svého měsíčního platu na propagandu mezi naším

mužstvem a dopisovali jsme si s Petrohradem, Moskvou a

Kijevem. V té době jsme se dověděli, že první národní

československé organisace byly utvořeny v Petrohradě za

předsednictví M. Čermáka a v Kijevě pod jenerálem Červinkou.

Následovali jsme tohoto příkladu. Ruský Čech Pavlů, redaktor z

Petrohradu, byl naším hlavním vůdcem a organisátorem. Založil

československý týdenník v Petrohradě pro všecky

československé zajatce a ten jsme dostávali pravidelně. Tak

jsme seznali, že mnohé jiné místní organisace byly utvořeny a

že ve všech našich zajateckých táborech zavládla všeobecná

touha navázati spojení.

 

 

Činná propaganda.

 

   Pracovali jsme vážně pro naši "národní organisaci", která

byla zřízena v Petrohradě, v Moskvě a v Kijevě a ke které

postupně vstoupili všichni naši důstojníci i vojáci. Velikou radost

jsme měli z toho, že s námi byl Dr. Straka, naše veliká právní

autorita, jenž se stal členem naší prozatímní vlády v Rusku. Dr.

Straka připravoval přednášky o příštím Československém právu

a o našem národním zřízení politickém. Sepsal také 160

stránkovou knihu, která měla býti poslána za propagačním

účelem do všech československých zajateckých táborů.

Pořizovali jsme ručně opisy a každý důstojník se uvolil poříditi

jeden opis. Kniha agitovala pro revoluci proti Rakousku a pro

rozbití říše Rakousko-Uherské. Naše sbírky pro Fond

Československé vlády dosahovaly výše 2000 rublů za měsíc.

Poručík Z., jenž býval úředníkem magistrátu pražského, psal

dobře rusky a sepisoval krátké články pro vysvětlení našich

snah o samostatnost Rusům. My jsme zase tyto články

opisovali a dávali jsme je do oběhu v ruských rodinách. Rovněž

přispíval zprávami do místního časopisu v Ťumenu, aby vyložil,

proč my Čechoslováci agitujeme.

  

   Počet našich zajatců, kteří se za různých příležitostí

dobrovolně vzdali, se velmi zvýšil. Již na počátku roku 1916 nás

bylo více než 100.000. Část 28. pluku pražského byla

znovuzřízena Rakouskem. Ta se rovněž vzdala 3. dubna 1915

u průsmyku Dukelského. 36. pluk mladoboleslavský se vzdal

rovněž v květnu 1915. Rakousko je tehdy vyškrtlo ze seznamu

pluků. Koncem roku 1915 se odhadoval počet našich

dobrovolníků, bojujících s ruskou armádou, asi na pluk. O

velikonocích v roce 1916 tvořili již brigádu. Bylo proto na čase

utvořiti naši prozatímní vládu a podřizovati nadále dobrovolníky

její pravomoci."

  

   Teď je však na čase vrátiti se k vypravování kapitána "S",

které ve mnohých podrobnostech doplňuje vyprávění jeho

soudruha a přenáší nás do dnů ruské revoluce v roce 1917.

Kapitán "S", jehož vypravování jsem ukončil Kijevem,

pokračoval:

  

   "Byl jsem ponechán v Kijevě pouze den, a náš vlak se rozjel

znovu ke Kursku, Dambovu, Penze a Samaře. Tu jsem seznal,

že máme býti posláni na jihovýchod do Turkestanu; ale nám

bylo celkem lhostejno, budeme-li posláni tam, nebo do Sibiře.

Náš vlak postupoval pomalu k Orenburku, pak ke Kazalinsku,

Turkestanu a Taškentu, kam jsme dojeli 21. dubna po

dvacetidenní jízdě. Krajina, kudy jsme projížděli, byla většinou

plochá, a Turkestan je rozlehlá, písčitá rovina s hubenými

pouze pastvinami pro ovce, jichž jsme viděli četná stáda.

Odjevše z Orenburku dostali jsme se do krajů kirgizských a

počali jsme vídati muže s šikmýma očima a mongolskými rysy

vůbec.

 

 

Správcem tábora.

 

   V našem transportu bylo pouze patnáct Čechoslováků a

neměli jsme zvláštních výsad. Jeli jsme ve voze čtvrté třídy,

který byl pouze uzpůsoben ku spaní dřevěnými příhradami. V

Taškentě nám bylo řečeno, že budeme sice užívati volnosti, ale

že budeme nuceni chopiti se nějakého zaměstnání. Mne se

otázali, chtěl-li bych převzíti správu zajateckého tábora v

Samarkandě. Okamžitě jsem přisvědčil. Neměl jsem ani tušení

o velikosti té úlohy nebo o tíži zodpovědnosti. Odešel jsem

hned na druhý den. Taškent byl již plný zajatců s mnohými

Čechy, a značné množství jich ještě přišlo po pádu Přemyšlu.

Transporty s více než 11.000 muži tehdy již přicházely.

Samarkand je 300 kilometrů jižněji a dostal jsem se tam týž

den. Vystoupil jsem ve městě, koupil jsem si občanský oblek za

těch 100 korun, jež jsem měl při sobě v době svého vzdání a

pak jsem jel povozem do tábora, jejž jsem měl říditi a jenž byl

vzdálen od města asi 7 kilometrů. Okamžitě jsem byl pověřen

úřadem. Tábor hostil kolem 4.500 zajatců, z nichž bylo 2000

Čechoslováků; ostatek byli Maďaři, Rakušané a Rusíni.

  

   Jel jsem do Samarkandu se šesti jinými důstojníky Čechy, z

nichž měl každý rovněž spravovati tábor. Rusové měli k nám

Čechům velikou důvěru, jak se podobalo, a my jí také

nezklamali. Mým prvním dílem bylo odděliti Čechy, mé krajany,

od ostatních a když jsem tak učinil, našel jsem téměř pro

všecky zaměstnání v polní práci, kterou měli velice rádi.

Zodpovědnost za tábor byla ohromná! Byloť mou povinností

dozírati na každou podrobnost, na zásobování, vaření i na

všeobecnou kázeň. Shledal jsem, že nemohu ani vykonati vše,

co se po mně žádalo i když jsem vstával o páté ráno a pracoval

do devíti až do desíti večer. Plukovník byl dosti laskav ke mně i

k mým Čechům, ale ještě přívětivěji se choval k Maďarům a

rakouským Němcům. Dal nám úplnou volnost od osmé ráno do

osmé večer, a důstojníci i vojáci procházeli krajinou, jak jim bylo

libo. Hlavní jejich zábavou bylo chytání ryb, ježto největší část

dne trávili na březích řek a rybníků, kde byla hojnost vzácných

ryb dokonce i pstruhů.

  

   Všecko šlo dobře, až kteréhosi dne uteklo jedenáct Maďarů.

Tu přišel rozkaz od turkestanského guvernéra, abychom byli

drženi v táboře. Bylo to pro nás strašlivé soužení, a brzy nastaly

časté srážky mezi mými muži a ostatními zajatci. Zvláště Němci

byli velmi vyzývavi. Nazývali nás Rusofily a podpichovali jiné

proti nám. Hrozili každému Rakušanovi, jenž s námi promluvil.

Jednou jsem učinil prohlídku u několika německých důstojníků

a našel jsem plné krabice udání na nás Čechy. Zničil jsem jejich

papíry a varoval jsem je.

  

   Malarie se rozmohla v táboře: mnoho mužů jí onemocnělo a

několik zemřelo. Také já jsem ji dostal a celé měsíce jsem byl

tak sláb, že jsem se sotva držel na nohou. Na podzim vypukl

také tyfus a vyskytly se též případy kurdějí. Naše potraviny se

staly nepoživatelnými. Chléb byl sice docela dobrý, ale černý a

maso i ryby byly vůbec špatné.

  

   V zimě jsem organisoval všecky Čechy, a přistoupili jsme

svými příspěvky k národní organisaci, která byla založena v

Petrohradě. Pravidelně jsme dostávali "Československou revui"

od Dra. Pavlů z Petrohradu a dovídali jsme se tak, co se děje v

jiných československých táborech. Obyvatelstvo

samarkandské, po většině Sarthové podobní Peršanům, v

počtu 70.000, bylo k nám lhostejno. Povolení jíti do města jsme

dostali zřídka kdy a pak jsme byli doprovázeni ruským vojákem

s nasazeným bodákem na pušce. Koncem dubna 1916 přišel

rozkaz, aby všichni Čechoslováci byli přeloženi do Taškentu.

Asi 160 důstojníků  a 1.500 vojáků bylo vše, co z nás zůstalo.

Odjížděli jsme do Taškentu s veselým srdcem, neboť jsme

začali nenáviděti tábor samarkandský a nechtěli jsme tam

stráviti jiné léto.

 

 

Tvoření pluků.

 

   Moji krajané v Taškentě požívali dosud svobody. Byly zde

utvořeny tři tábory pro Maďary, Rakušany, Poláky a Rusíny a

čtvrtý výhradně pro Čechoslováky. Ale každý tábor řídil český

důstojník, a já jsem byl postaven v čelo Čechů, kterých se

počítalo na 2000. Hned jsme zorganisovali politické sdružení a

já jsem byl zvolen za jeho předsedu. Naše mužstvo bylo

ubytováno v kasárně 5. ruského pluku, jenž byl na frontě a tak

jsme měli plno času pro studium, cvičení a sport. Několik

vojáků, kteří se nechtěli připojiti k našemu politickému sdružení

pro samostatnost Čech, bylo posláno do jiných táborů. Ale těch

nebylo mnoho a nesouhlasili pouze v technických zásadách;

když se pak dověděli, že Petrohrad naše sdružení schválil,

vrátili se k nám všichni.

  

   Činná propaganda byla již tehdy v proudu mezi naším

mužstvem, aby vstoupilo do pluků, jež bylo navrženo zříditi v

Kijevě. V červnu 1916 odešlo do Kijeva 700 našich vojáků a

třicet našich důstojníků, kteří se dobrovolně přihlásili buď ke

vstupu do "Družin" nebo do pluků, které měly konečně utvořiti

naši divisi. Dali jsme jim velikou výslužku, a mnoho jiných by

bylo chtělo jíti za dobrovolníky, ale přišel rozkaz, že se

"Družiny" již nemají utvářeti. Také já jsem se hlásil k odchodu,

ale tábor byl proti tomu a prosili mne, abych zůstal, že mne

potřebují, abych zůstal předsedou jejich sdružení.

  

   Byli jsme ve styku se svými krajany v Ťumenu, Išimi,

Kurganu, Omsku, Irkutsku a v četných jiných táborech a byli

jsme celí užaslí nad počtem Čechoslováků, kterým se podařilo

vyklouznouti z rakouské služby tím, že se hromadně vzdali na

frontě. Pověstná Brusilovova offensiva v r. 1916 náramně

zvětšila náš počet, a mohli jsme se právem domýšleti, že jsme

daleko překonali počet 100.000 a že se blížíme 200.000. To

podněcovalo naše sebevědomí a povznášelo také naše

vlastenecké city. Uvažovali jsme, kdyby nám Rusko pouze

dovolilo, že by se nám tu naskytovala vzácná příležitost zříditi

velikou československou armádu, která by pomohla zsaditi

rozhodnou ránu Rakousku a dobýti nám samostatnosti. A k

tomu cíli jsme pracovali s velikou horlivostí a s nadšením.

  

   Váhavé jednání ruské vlády nás zaráželo. Pokoušeli jsme se

různým způsobem uspíšiti svou záležitost. Ale naše žádosti,

abychom byli přijati k utvoření dobrovolnické armády, byly

téměř šmahem odmítány. Bylo nám řečeno, že Rusko potřebuje

naléhavěji dělníků než vojáků a že je nám vždy přístupno

zaměstnání v továrnách na střelivo. My Čechové pak prý jsme

nad to váženi jako dobří dělníci, lepší než Rusové. To mne

přivedlo počátkem r. 1917 k tomu, že jsem zažádal, abych byl

poslán do muničních závodů. Chtěl jsem se tam naučiti každé

práci, státi se předním dělníkem nebo řiditelem závodů a vůbec

vším, čím bych mohl býti prospěšnějším, než když trčím, kde

jsem. Byl jsem hned přijat v továrně v Rostově u jezera

Azovského.

  

   Odešel jsem z Taškentu v únoru 1917 a cestoval jsem v

občanském oděvu, byv úplně propuštěn ze zajetí. Projel jsem

Kaspickým jezerem z Krasnovodska do Baku na pohodlném

parníku a cestoval jsem pak vlakem přes Kavkaz s jedenácti

jinými československými důstojníky. Přijel jsem do Rostova se

svými soudruhy 20. března, den před tím, než jsme se dověděli,

že revoluce vypukla v Petrohradě. Přišel jsem právě v době,

abych mohl býti svědkem pamětihodných výjevů v dílnách nebo

továrnách, ale uviděl jsem mnoho mluvení, hostění a po

případě i "postění".

 

 

VI.

Ruská revoluce.

V Miláně, 27. března.

 

   Výjevy, jichž svědky byli Čechoslováci při vypuknutí revoluce

a jichž se zprvu účastnili nadšenými projevy, popisuje kapitán

"S" v následujícím vypravování. Prvním dojmem Čechů bylo, že

veškeré nesnáze, jichž zakusili od staré vlády, budou nyní

odstraněny a že se jim dostane povzbuzení a podpory od

republiky, jichž se jim nedostalo od císařství. Kapitán "S"

pokračoval ve svém vyprávění následovně:

  

   "Mého učení bylo na krátce. Naučil jsem se málo ze

strojnictví, ale mnoho o revoluci. Daleko jsem neočekával

takový výbuch, když jsem byl v Turkestaně. Toho dne, kdy jsem

přijel do Rostova, města s více než 70.000 obyvateli a plného

dělníků a továren, bylo vše klidno. Bylo tam již 1.700 Čechů v

dílnách, do nichž jsem byl poslán. Byl jsem uveden do dílny a

poukázán ke stroji pro rytí závitů na šrapnelových hlavičkách . .

. Měl jsem tam dva dny přihlížeti a učiti se. Druhého dne se

úplně zapomnělo na mé zaučování. Dělníci přišli do dílen

vzrušeně hovoříce. Podivný rozruch se šířil po městě. V

Petrohradě totiž vypukla revoluce, car se vzdal vlády, a byla

prohlášena republika. Když se zprávy dostaly do telegrafních a

telefonních úřadů, nechtěli tomu úředníci veřejných úřadů ani

uvěřiti. Žádali o spojení s Moskvou a Petrohradem. Spojení s

Petrohradem bylo přerušeno. Ale spojení s Moskvou se udrželo

a nejen že potvrdilo tyto zprávy, nýbrž i přidalo mnohé

podrobnosti.

  

   Nebylo lze pracovati v tom rozčilení a po několika hodinách

byla továrna zavřena. Všichni dělníci se vyhrnuli na ulici. Utvořili

rozčilené shluky a Češi se k nim přidružili. Někteří z dělníků se

asi dostali na zvonice, neboť všecky zvony se rozhoupaly a

továrny se přidaly ke zvonění pískotem píšťal a sykotem páry. V

naší továrně bylo asi 4.500 Rusů a 1.700 Čechů se k nim

přidružilo k procházce městem.

  

   Dělníci v jiných dílnách učinili totéž a přišly i jejich ženy a

jejich děti: a všichni procházeli městem. Nastalo takové

vzrušení a takové hnutí mezi dělnickým obyvatelstvem, že na

ně nikdy nezapomenu.

 

 

Jásavý pozdrav republice.

 

   Vypukly všecky utajené city, všecky dávno potlačované

dojmy. Muži si stoupali na bedny, na prahy u dveří, na balkony,

na vozy a na vagony a řečnili. Všechno tleskalo, mávalo

rukama, kapesníky a klobouky a jásotem pozdravovalo

republiku. Professor Maxa, jeden z našich vůdců, jenž byl

delegátem naší prozatímní vlády v Rostově, promluvil rovněž,

nejprve rusky a pak česky. Horoval nadšeně a velebil Rusy za

to, co učinili. Vybízel nás Čechy, abychom byli pohotově a

abychom učinili totéž. Ale nejprve abychom pracovali a bojovali

a bojovali a pracovali, až Rakousko s Německem, tyto poslední

samovládné říše, budou rozbity. Řekl, že všecky národy na

zemi utvoří demokratické vlády a předpovídal slavnou

budoucnost Rusku a bědy a rychlý rozvrat německé a rakouské

samovládě. Netušil, bohužel, ani dost málo, tak jako netušil

nikdo z nás, že nová ruská republika se brzy rozpadne v části a

že rozvrat Německa a Rakouska bude dílem jiných činitelů. Ale

my jsme byli zuřivě nadšeni. Republika nás uvedla v šílenství.

  

   Naše továrna sestávala ze šesti budov. Ale ani prstem se v

nich nehnulo po několik dní. Při tom však byla v tom vzrušení

jakási známka umírněnosti. Uvědomělejší z dělníků se pokusili

uklidniti své soudruhy. Pronášeli řeči velmi rozumné. Pravili:

"Jest třeba, abychom se ukázali hodnými revoluce. Dříve jsme

pracovali pro cara, teď pracujeme pro sebe, pro své ženy a pro

své rodiny. Musíme být zárukou republiky. Musíme hleděti, aby

naši vojáci na frontě neměli nedostatku střeliva v boji proti

Němcům. Jděte pracovat, mužové, a konejte svou povinnost.

To je nejlepší způsob, jak pomoci republice. " Když takto mluvili,

tu jsme my Čechové tleskali jednomyslně. Naši mužové se

chápali rovněž slova a pronášeli podobné řeči. Také já jsem si

vystoupil na jakousi bednu a mluvil jsem. Ale po celou tu dobu

práce v továrně ochabovala. Dělníci se tam neradi vraceli.

Řečnění a poslouchání řečí bylo lákavou formou zahálky.

Dílovedoucí se pokoušeli zjednati pořádek a hrozili. Za to však

bylo pohroženo jim, že budou vyhozeni z práce dělnictvem.

 

 

Účinky v průmyslu.

 

   Guvernér provincie byl sesazen. Byl ustanoven nový

starosta. Byl ustaven výbor veřejné bezpečnosti. Byla utvořena

vojenská stráž, poněvadž carská policie úplně zmizela.

Radovánky trvaly asi týden. První neděli byl svátek nade

všecky svátky. Celé město se procházelo na ulicích. Posádka

se přidružila k občanstvu. Všecky místní spolky byly venku. Byli

jsme hrdi, že se můžeme také přiřaditi. Čechů bylo v továrnách

kolem 3.000. V naší továrně nás bylo 1.700, ve slévárně 600, v

koželužně 400 a značný počet byl roztroušen po různých

závodech. Oslavovali jsme ruskou revoluci pod vlastními

prapory a kráčeli jsme za Rusy. Asi za týden byl učiněn pokus

přiměti dělnictvo ke stálé práci. To však se dožadovalo různých

výsad. Pořádalo schůze, na nichž se domáhalo nových

podmínek. Tyto byly: zvýšení mzdy, snížení pracovní doby a

právo voliti si své dílovedoucí! Muži, kteří vydělávali denně 10

rublů, žádali 30; pomocníci, kteří měli 3 ruble, žádali 9; ti, kdo

dostávali pouze kopějky, chtěli ruble. Já jsem měl dostávati 20

kopějek denně jako učenník. Také já jsem se tedy domáhal

zvýšení mzdy!

  

   Továrna náležela společnosti se správou v Revalu. Ta

vzkázala, že některé ústupky je třeba učiniti, ale ne ovšem v

rozsahu dožadovaném. Dělnictvo vzalo záležitost do svých

rukou a sesadilo řiditele. Ten se ovšem vzpíral, ale konec konců

nezbylo společnosti než ho odvolati. Dílovedoucí byli sesazeni

dělnictvem bez schválení řiditelstva společnosti. Dílovedoucí,

jenž se nelíbil, byl prostě naložen dělnictvem na kolečka a

potupně vyvezen z dílny a vyvalen na dvoře.

  

   Přišlo se z deště pod okap. Dělnictvo si navyklo zahálce. V

dílnách nebylo kázně. Čechové pracovali jako dříve, ale to se

Rusům nelíbilo. Někteří z vůdců svazových obcházeli, a dávali

nám na jevo, že máme jednati dle nich a ne se tak plahočiti.

Nelíbilo se nám to vměšování. Naši lidé konali svou povinnost.

Dozvěděl jsem se, že se totéž dálo v jiných továrnách a

městech. Většina technických prací v té době byla vykonána

našimi inženýri, kteří se uvolili pracovati, místo aby setrvávali v

zajateckých táborech. V Carycině, Mariupoli a ve mnohých

továrnách u Kijeva a Rostova se stali Čechové řiditeli. V

Simferopoli, Chersoně a ve většině továren na Krimu počali

naši vojáci tvořiti většinu dělnictva. V oblasti urálské pracovali v

dolech železných a uhelných a desetitisíce jich káceli dříví v

lesích. V Nižním Novgorodě nakládali a vykládali lodě. Naši

inženýři měli také značný podíl na stavbě železnic v

Murmansku.

 

 

Rozvrat v armádě.

 

   Možná že by továrny byly dále pracovaly se snesitelnou

pravidelností, kdyby za první revolucí nebyly následovaly jiné.

První osudný úraz byl, že Kerenský nabyl moci. Jeho

prohlášení, schvalující - ve skutečnosti však předpisující

utvoření rad vojáků a dělníků - bylo počátkem konce. Rusko

bylo podobno blázinci, v němž se největší blázni zmocnili vlády.

Vojáci počali přicházeti domů z fronty. Putovali do měst s

baťochy a puškami. Nejprve přicházeli jako osamělí sběhové,

ale brzy pak v houfech. Tu jsme seznali, co se děje na frontě.

Fronta se tříštila. To hned otevřelo oči nám Čechům. Rusko

bylo ztraceno.

  

   Vojáci se neptali po dovolení k odchodu z fronty; nacpali si

prostě baťochy, zabrali si pro sebe vlaky a putovali k nejbližším

městům. Z těch se svezli vlakem do jiných měst, a brzy viděla

celá Rus přicházeti vojáky z fronty domů bez dovolení a

oprávnění. Vojáci přicházeli do továren po desíti nebo dvanácti

najednou a říkali dělníkům, že si jdou zabrati jejich místa. "Vy si

vyděláváte v továrně denně třicet rublů a my v zákopech nic.

Teď je zas na nás řada, abychom si vydělávali po třiceti

rublech." Proti tomuto důvodu nebylo vlastně do namítati,

jakmile se dostavila záplava zajatců. Ale dělníci domácí se

nenechali jen tak snadno vypuditi. Po několik neděl, ba po

několik měsíců se snažili klásti jakýsi odpor tomuto přílivu. Byli

podporováni ostatními dělníky a zřízenci železničními. Sběhové

z fronty nemohli přicházeti v takovém počtu, jak by si byli přáli.

Kdyby Rusko nebylo bývalo blázincem, řízeným hlavními

šílenci, bylo by bývalo možno je zachrániti. Možná, že by se byl

mohl zavést pořádek v počínajícím chaosu. Ale na neštěstí

dostávalo se nepořádným živlům den ze dne nového

povzbuzení.

  

   My Čechové jsme měli první nesnáz. Bylo nám řečeno,

abychom se vyklidili z továren a postoupili místo vojákům, kteří

přišli domů. Béřeme prý jim chléb od huby a ruble z kapes. Asi

700 Čechů bylo propuštěno z naší továrny a bylo jim řečeno,

aby se poohlédli po práci na venkově. Nezbývalo nám nic

jiného, že vstoupiti do vojska.

 

 

Předtucha bolševismu.

 

   Než přišli bolševikové, měli jsme již předtuchu těch

výstředností, k nimž vše směřovalo. Než uplynuly dva měsíce,

bylo již slyšeti směs bolševismu v řečích. Socialističtí vůdcové

přicházeli z Petrohradu a z Moskvy. Byli vítáni jako apoštolové s

úžasem a obdivem a libovali si v osočování bohatých a

zámožných vrstev. Říkali: "Pro koho jste pracovali před

revolucí? Pro boháče! Kdo jezdil v hezkých kočárech? Kdo

cestoval v první třídě železničních vozů? Milionáři, boháči a car!

Teď bude jezditi v první třídě každý dělník!" - Ale než jsem odjel

z Ruska, viděl jsem bohužel každý železniční vůz první třídy

vyvrácený z kolejí a sta jich leželo v příkopech rozbitých a

zničených. Ani jediný dělník v nich nejezdil, za to seděly na nich

jejich ženy a děti vyhublé, promrzlé, v cárech, hladové a

vysílené.