Jdi na obsah Jdi na menu
 

Hrdinské činy československých legií - 2. část

Přechod přes řeku.

 

   18. října byl nařízen rozhodný útok. Naše mužstvo mělo vejíti

do řeky, nějak ji přejíti a zaujati postavení na druhé straně. Celá

divise se pohnula. Ale nebylo lze přejíti. Pokus byl beznadějný.

Naše pontonová služba byla bídná! Čluny byly rozstříleny a

rozbity na třísky ve chvíli, kdy se blížily k břehu. A nyní se o to

pokusili Rusové a udělali to lépe než my. Dvě jejich setniny

přešly řeku a zaujaly silné postavení na malém kopci. Naši

velitelé zuřili. Hned přišel rozkaz vyhoditi odtud Rusy. Seřadil

jsem svou setninu k útoku. Dostali jsme se k úpatí toho kopce,

ale hned jsme se vrátili. Nešlo to. Úpatí kopce bylo chráněno

bažinou, hlubokou po pás. Marně se mužstvo pokoušelo

přebroditi ji. Nebylo lze dostati se za tuto bažinu.

  

   Celkem jsme podnikli jedenáct útoků. Byly vyslány jiné

setniny. Celá divise byla vyslána proti tomuto postavení a byla

odražena. Obě ruské setniny držely chrabře svou posici. Šel

jsem k plukovníkovi vysvětlit mu, že každý pokus dobýti kopce

je beznadějný. Řekl jsem mu o bažině. Nějaký štábní důstojník

vyndal svou mapu a ukázal mi, že tam dle ní není bažiny. “Na

mapě to sice není vyznačeno, ale bažina tam je,” pravil jsem.

Vyzval jsem ho, aby se tam šel podívat. On si však sedl za

strom, zapálil si cigaretu a pravil: “Mně postačí mapa.”

Plukovník tedy rozhodl, že mapa má pravdu a já ne. Dostal

jsem proto rozkaz pokusiti se znova a dostati se ku kopci, když

tam není bažina. Všimnul jsem si, že plukovník a štábní

důstojníci mají velmi hezký kryt. Byl částečně pod zemí a

bezpečný před granáty.

  

   Ubytováni byli ve sklepě starého pivovaru. Jak ideální místo

to bylo! Byla tam zanechána hezká zásoba piva. Také jsem z

něho dostal, než jsem se vrátil k mužstvu. Nemohl jsem se

zbaviti myšlenky na to, jaký blahobyt má plukovník se svým

štábem v tom pivovarském sklepě. Spočítal jsem své lidi a

shledal jsem, že strašlivě prořídli. Tyhle ruské setniny na kopci

nám přišly draho. Třicet procent našich lidí bylo skoseno jejich

strojními puškami. A Rusové tam byli ještě po jedenácti útocích.

Čekalo se, že se ještě vícekráte pokusím. Řekl jsem svým

vojákům, že máme zabrati to postavení. Štábní důstojníci že

pravili, že tam není bažiny. Štábní důstojníci že mi to dokázali

mapou. “Mám tedy za to, že tu není bažiny,” pravil jsem svým

lidem, “a proto raději počkáme až to vyschne a shodne se s

mapou.” Moji vojáci porozuměli, a od té doby jsme již neútočili.

  

   Zalezli jsme do zákopů. Čtvrté noci přišla do našich linií

patrola. Byla to česká hlídka od 28. pražského pluku. Jaká to

byla radost, setkati se s Čechy! Objímali jsme se radostí. A pak

jsme si sedli a povídali jsme a kouřili cigarety. “Co uděláte,

budete-li míti štěstí?” otázal jsem se. “Počkejte chvilku,” pravili

ohlížejíce se kolem po mých Rusínech. “I jen se nebojte,” pravil

jsem, “ti nerozumějí.” Čechové mi řekli co míní učiniti.

Povzdychnul jsem si při pomyšlení, že s nimi nebudu. Ale myslil

jsem si, že můj čas také přijde.

 

 

III.

V Karpatech.

V Miláně, 27. března.

 

   Vypravování kapitána “S” dokazuje jak hroznými zkouškami

bylo projíti českým důstojníkům , než se jim podařilo svléci

rakouskou uniformu. A bylo to ještě dlouho před tím, než se

dostal do Sibiře. Dny jeho “bojování” pokračovaly druhých pět

měsíců, téměř bez přerušení. Znova a znova byla rozbíjena

jeho rusínská setnina a znova byla nahražována jinými vojáky.

On pak pokračoval ve svém vypravování:

  

   “Byli jsme u řeky Sanu blízko Mielce od 11. do 18. října. Pak

nám bylo nařízeno ustoupiti do zálohových stanovišť. Nebylo

nám možno vypuditi obě ruské setniny. Naše celá divise se

potkala s nezdarem. Byla to 24. divise. A 14. armádní sbor ji

přišel vystřídat. Odešli jsme ze svých stanovišť v noci,

očekávajíce, že se přede dnem dostaneme někam do

pohodlného pobytu. Potřebovali jsme odpočinku. Místo

odpočinku dostali jsme však ve 4 hodiny ráno rozkaz, jíti na

jinou část fronty. Bylo to někde blízko Grembova. Naším

odpočinkem bylo vykonati šestidenní pochod. Šli jsme

Grembovem, šest dní na rusko-haličskou hranici. 26. října jsme

přešli most přes Vislu u Sandomiercze. Rusové ustoupili znova.

Němci je krutě tísnili a hrozili postupem na Varšavu a

Ivangorod. Rakouská vojska dostala rozkaz podporovati jejich

offensivu silným útokem s pravé strany.

  

   To pro mne znamenalo čekání ještě nějakých 5 měsíců a

“bojování” než chytnu “šťastnou náhodu”. Bylo to pět strašných

zimních měsíců. Většina “bojů” byla v Karpatech. Byl jsem

často po pás ve sněhu. Od Sandomiercze byla krajina úplně

zpustošena. Válečná litice tudy procházela semo tamo po tři

měsíce. Některé německé pluky tudy prošly před tím a smetly

každou ves do základů. Dvě první vesnice, Ozarov a Tarlov

jsem spatřil jako čoudící zříceniny. Nezůstal tu ani jediný dům,

ani chalupa, ani chata. Kráčeli jsme dále, až do 29. října

míjejíce nesčíslné osady “setřené s povrchu”. Byli jsme asi 50

kilometrů jižně od Ivangorodu. Vyhrabali jsme si zákopy. Bylo

nám řečeno, že Rusové ustupují přes Vislu a my že máme

pomáhati v zamezení jich ústupu. Nebylo to však pravda, jak

jsme brzy seznali.

 

 

Beznadějný zmatek.

 

   Rusové způsobili Rakušanům a Němcům krutou porážku u

Ivangorodu. Přivalili se znovu jako zátopa. Celá naše divise

byla roztříštěna a prchala v největším nepořádku, při čemž jízda

uháněla tryskem. Nikdy před tím jsem neviděl takového

beznadějného zmatku. Větší část divise se dostala až k řece

Opatuvce. Zde se stalo postavení bezradným. Dělostřelectvo

uvázlo v písku a v bažinách. Naše průvodní oddíly byly

namačkány za dělostřelectvo. Bylo nám nařízeno, abychom se

zastavili. Stalo se tak, aby se dopřálo dělostřelectvu času

vyprostiti se z písku. Bojovali jsme beznadějně a zoufale. 1. a 2.

listopadu zuřila bitva osmačtyřicet hodin bez nejmenšího

odpočinku. Druhou noc jsme byli přeloženi ke druhé divisi. Tato

divise pozbyla téměř všeho svého mužstva. Ale naše divise

byla v tom téměř právě tak bídně. Pozbyli jsme v každém oddílu

patnáct až dvacet mužů. Já jsem pozbyl více než polovici své

setniny. A stále přicházely rozkazy – vydržet. Moji Rusíni

tentokráte uposlechli.

  

   Přišli poddůstojníci a pravili, že nemají nábojů. Všecky

zásoby byly vystříleny. “Běžte a vezměte si nějaké od hochů

vzadu!” pravil jsem. Vrátili se se vzkazem, že hoši vzadu nemají

také nic. Poslal jsem je podruhé a potřetí. Pokaždé se vrátili s

týmž vyřízením, že nezbylo žádné střelivo. Naposledy dodali,

že “hoši vzadu” odešli. Pluky po mé pravé i levé straně

odcházely. Setniny po obou stranách utekly ze svých zákopů.

Toho dne jsem napodoboval plukovníka v pivovarském sklepě.

Seděl jsem prostě v zákopech a dával jsem rozkazy. Ale k

ničemu to nebylo. Konečně mi nezbylo nic jiného než povstati.

“Půjdu se podívat, je-li tam nějaké střelivo; pojďte se mnou!”

pravil jsem jednomu desátníku. Zašel jsem dozadu několik set

yardů, když jsem se v tom střetnul s domobraneckým kterýmsi

setníkem. Podíval se na mne udiveně a otázal se: “Co tu

děláte?” “Dívám se, je-li tu nějaké střelivo,” pravil jsem: “Mé

mužstvo již žádného nemá.”

  

   “Zde nemáte co dělat,” odpověděl mi. “A jestli, nenařídíte

mužstvu ústup, tak vás udám.” Dělal jsem udiveného. “Mé

rozkazy zněly: “Vydržet!” pravil jsem. “Což nevidíte, že všecky

setniny už odešly?” zvolal. Vrátil jsem se tedy nařídit své

setnině, aby učinila totéž. Ale nebylo tak snadno vrátiti se do

zákopů. Rusové vytrvale stříleli nepřibližujíce se. Dostal jsem

se nazpět ke svým lidem a dal jsem jim rozkazy, jak se dostati

odtud. Každý oddíl v malých hloučcích. Pouze malé hloučky

zůstávaly nedotčeny. Odešel jsem ze zákopů poslední a teď

nastávala otázka, kudy se dáti. Domobranecký setník odešel.

Kde který muž od pluku se vytratil. Těžce jsme se vlekli nazpět

bez cíle. Byl to smutný ústup. Sešel jsem se s jinými důstojníky

a muži, putujícími na nejisto. Nikdo se nemohl ujati velení.

Nikdo neměl rozkazů. Šli jsme tak nazpět několik kilometrů.

 

 

Za sluncem.

 

   V noci jsme přišli k osadě, zvané Klimentov. Byl tam divoký

zmatek. Čím dříve odtud, tím lépe. Tázal jsem se jiných

důstojníků a jiní důstojníci se tázali mne, kudy bychom měli

ustupovati. Neběželo teď již o střelivo, ale o potravu. Nikdo z

nás neměl zásob na tři dny. Na prstech bychom mohli spočítati

důstojníky, kteří přežili tuto bitvu. Poslední setník, kterého jsem

viděl, byl domobranecký setník, jenž zmizel. Celý náš

pozůstatek byli poručíci nebo podporučíci. Radili jsme se o

ústupu. Bylo ujednáno sledovati směr slunce k západu.

  

   Byl to únavný pochod. Po tři dny jsme se vlekli podle cest a

polí rozrytých dělovými náboji. Byli jsme hladovi a vysíleni. Moji

vojáci našli několik řep. Ty byly naší záchranou. Nikdy jsem

nevěděl, že vodnice má tak lahodnou chuť. Sesbírali jsme

zaběhlé vojáky našeho pluku a utvořili jsme různorodou

setninu. Já jsem byl jediný živoucí důstojník z celého praporu.

“Prapor” byl zmenšen na 240 mužů, tedy právě na počet

setninový. Zůstal jsem velitelem, než jsme se dostali asi na

třicet kilometrů severozápadně od Krakova na německou

hranici.

  

   Zde jsme byli ponecháni bezmála sami sobě po šestnáct dní.

Byla to snad nejbídnější doba mého “bojování”. Mužstvo

dostalo choleru a umíralo. Oznámil jsem to lékaři a ten nás

isoloval na jednom kopci. Potraviny nám posílali z malé

vesničky a podávali nám je ohradou. Na tomto kopci jsme měli

několik chalup, kde byly umístěny nejhorší případy. Osmnáct z

mých mužů zemřelo na choleru. Byla to ošklivá vyhlídka. Vojáci

cítíce, že mají smrt na jazyku, vylézali ven, pokoušeli se

několikrát povstat, pak se poohlédli po nějaké hroudě nebo po

kameni, o něž by se mohli spolehnouti, pak klesli a vydechli

naposled. Uplynulo několik dní, v nichž už nikdo neumíral. Bylo

tudíž rozhodnuto, že nás tento mor již nechal a bylo

ustanoveno, že jsme znovu schopni jíti a “bojovati”.

  

   16. listopadu přišel rozkaz: Znovu do “bitevní čáry!” Můj

“prapor”, nyní o 200 mužích, “mašíroval” patnáct kilometrů.

Stanoviště nám bylo určeno. Rusové byli již na blízku. Ostatek

dne a noc jsme strávili kopáním zákopů. Neměli jsme kdy

vyhrabati je dosti hluboké. Země byla zmrzlá. Z rána na nás již

Rusové stříleli. Leželi jsme v zákopech právě jen tak hlubokých,

aby nás chránily před kulkami z pušek. Dostali jsme rozkazy

podniknouti útok. Ale tento rozkaz byl nesmyslný. Nebyli jsme

schopni útočiti. Stačilo, když Rusové neútočili na nás. A oni si s

námi pouze zahrávali, střílejíce z ručnic a strojních pušek. Tři

dny jsme váhali s podniknutím útoku v těch mělkých zákopech,

sotva se odvažujíce hnouti sebou. Přišel znovu rozkaz k útoku

a moji lidé se o něj pokusili. Čtyřicet mužů z této setniny padlo,

sotva se ukázali.

 

 

Přimrzlí k zemi.

 

   Byli jsme v těchto bídných zákopech tři neděle, až do 5.

prosince. Několika z mých lidí musely býti potom údy odňaty.

Hlavně našich pušek byly zamrzlé. Ze 200 mužů mělo jich

pouze čtrnáct pušky, jichž se mohlo použíti. Toužil jsem, aby

Rusové přišli a zajali nás. Ale oni, bohužel, nepřicházeli. Naši

lidé přimrzali k zemi. Ráno bylo třeba dvou mužů, aby zvedli

třetího, neboť šaty byly z polovice přimrzlé k ledu. Tehdy se

bojovala veliká bitva u Lodže a proto na nás Rusové neútočili.

Měli pouze rozkaz zaraziti náš postup.

  

   Ležel jsem třináct dní nehýbaje se ze svého zákopu. 5.

prosince přišel rozkaz zabrati ruské posice. Bylo nám řečeno,

že Rusové ustoupili. Pochybovali jsme. Ale když jsme se dostali

do jejich postavení, shledali jsme, že tomu tak opravdu je. Kam

odešli? Zdálo se to neuvěřitelným. Patnáct dní jsme jim byli

tváří v tvář. Jejich zákopy byly pouze 120 yardů od našich. Ale

podařilo se jim odnésti všecko, aniž bychom je viděli! V té době

byli asi moji lidé přimrzlí k zemi. Řekli mi potom, že poznali v

Rusech dobré lidi. Mé hlídky často s nimi trávily večery. Kdysi v

noci jedna má patrola přišla k malému domku. Našla dvéře

otevřené a vešla tedy po schůdkách nahoru. Zatím co dva

mužové byli nahoře; otevřeli dva ostatní zadní dvéře dole a

našli tam skupinu Rusů. Nedalo se činiti nic jiného než zdvořile

je pozdraviti. Chvilku obě skupiny byly na váhách. Rusové vařili

brambory a moji lidé si myslili, že pěkně voní. Rusové to viděli a

pozvali je, aby šli dovnitř. Oba mužové, kteří byli nahoře, sešli

dolů a připojili se k nim také. Dělili se s Rusy o brambory a o

teplo. Když pojedli, pravili jim Rusové, že jsou volni a mohou jíti.

“Ne, jsme vašimi zajatci,” pravili moji vojáci. “Ba ne, my jsme

vašimi zajatci,” pravili Rusové. Konečně se obě strany dohodly

a moji vojáci odešli myslíce si, že Rusové jsou hodní hoši. Moji

Rusíni rozuměli rusky velmi dobře a uměli s nimi mluviti jejich

řečí.

  

   Prošli jsme ruskými posicemi a našli jsme stopy jejich ústupu

v celém kraji. Nechali toho za sebou málo. Ušli jsme téměř 100

kilometrů (60 mil) než jsme se s nimi zase dostali do styku.

Tehdy se říkalo, že je to jen nástraha. Rusové prý zatím vítězí v

Karpatech a hrozí proniknouti do uherského území. Byly to sice

pouhé povídačky, ale Rakušanům z toho bylo nevolno. Naše

stanoviště bylo u břehu řeky Nídy. Rusové zaujali dobré posice

na druhém břehu.

 

 

Pochody a šarvátky.

 

   Chystali jsme se opět usaditi se v zákopech, když přišly

rozkazy pro 3. armádní sbor, aby šel nazpět. Náležel jsem ke 3.

armádnímu sboru a proto jsem šel rovněž. První zprávy

povídaly, že se jdeme zotavit. Místo toho jsme však byli vsazeni

do vlaku, jedoucího do Karpat. Byli jsme vyloženi někde v

dalekém okolí Přemyšlu. Maršálek Konrád z Hötzendorfu měl

velení. Měl osvoboditi Přemyšl. Postupovali jsme a sváděli jsme

potyčky, až jsme se dostali k Lisku, asi padesát kilometrů na jih

od Přemyšlu. Zde jsme se dostali znovu do zuřivé bitvy, která

trvala dva dny. A zase jsme šli dále. Odpočívali jsme hned tu,

hned tam. Rusové byli, jak se zdálo, před námi i za námi. Přišel

jsem se svými lidmi do strašlivého boje v úžlabině u osady,

zvané Vislok Velky. Kolem sta z mých mužů bylo zabito v

bodákové srážce.

  

   Tehdy jsem byl poprvé zajat, a to asi s třiceti svými Rusíny.

Pocítil jsem náramnou úlevu a myslil jsem, že mám konečně po

všem soužení. Neměl jsem ani kdy vyložiti věc Rusům a oni

neměli kdy dávati na nás pozor jako na zajatce. Utvořili jsme

skupinku, čekajíce na povel, kudy máme jíti dále. Byli jsme

zajati méně než deset minut, když tu moji pošetilí Rusíni, kteří

zůstali vzadu, na nás přitrhli se záložní setninou a Rusy

rozehnali. Myslili, že vykonali bůhví jak slavnou věc. Byl bych je

zabil. Rusové zmizeli a já jsem si myslil, jací blázni byli, že nás

nepodrželi, když nás už měli! Napadlo mi rozběhnouti se za

Rusy. Potřeboval jsem je pouze poprositi, aby mne vzali s

sebou. Ale pak jsem si vzpomněl na svou ženu a na dítě v

Praze. Kdyby se Rakušané dověděli, že jsem sběhl, pak by to

odpykala má žena. Vždyť se stále vyhrožovalo, že rodina

každého Čecha, jenž přejde k nepříteli, bude uvězněna a jeho

jmění že bude zabaveno.

  

   Bitva zuřila stále. Rusové nás odrazili, a zase jsme ustupovali

v nepořádku. Nezastavili jsme se, až na uherské hranici.

Poprvé jsme byli s to vykopati si pořádné zákopy. Rusové učinili

totéž a šest neděl jsme zůstali v těch stanovištích. Ztrávili jsme

tam Vánoce i Nový rok. Každý den tam byla nějaká šarvátka,

ale méně důležitá! Poprvé jsem se dostal do styku s četnými

krajany. Patroly ve mnohých plucích byly utvořeny z Čechů.

Mívaly za velitele české důstojníky a ti přicházeli často v noci

na besedu. Byla ujednána jakási úmluva, a v té době i moji

Rusíni se s námi více sblížili.

 

 

Pohřešované patroly.

 

   Zahájili jsme “přátelské” styky s Rusy. Rakušané neměli

ponětí o tom, co se dálo. Od té doby jsme vysílali pravidelné

patroly každou noc. Ty se bez výjimky ztrácely mezi Rusy.

Žádná z našich patrol se nikdy nevrátila. Byly oznamovány jako

pohřešované. Pokaždé když od nás odcházela některá hlídka s

českým důstojníkem, podali jsme si ruce a říkali jsme:

“Sbohem, však se sejdeme na druhé straně!” Dávali jsme i

peníze vojákům, než odešli, a oni nám slíbili, že nám je zase

vrátí, až se dostaneme do Ruska my. Otevřeně jsme vykládali o

porážce Rakouska. Očekávali jsme příměří každou chvíli.

Všichni jsme byli toho mínění, že Rakousko se nemůže udržeti

ani mnoho neděl, neřku-li měsíců. I rakouští důstojníci s námi

souhlasili. I oni veřejně říkali, že přejdou k Rusům, naskytne-li

se jim příležitost.

  

   1. února jsem byl zajat podruhé. Bylo to skutečné

překvapení, ale zuřil jsem, když jsem byl zase osvobozen.

Malému jednomu úseku velel Čech, Dr. E. z Prahy, jejž jsme

všichni znali jako horlivého vlastence a jenž se později stal

členem naší prozatímní vlády. Hlavní voj byl rozložen na dvou

nízkých pahorcích. Ty se slabě svažovaly v úžlabinu, kudy šla

dobrá cesta, vedoucí do vesnice, ležící asi tři kilometry vzadu.

Tam byly soustředěny všecky naše zásobárny. Já jsem byl na

nejzazším konci levého pahorku a rakouský pluk držel pahorek

pravý. Dole pod námi v úžlabině byl Dr. E. velitelem tohoto

malého úseku. Rusové přešli před úsvitem po cestě a Dr. E. o

tom nevěděl. Přešli podle jeho stanoviště a zabrali ves a začali

odnášeti naše zásoby, než rakouský pluk zpozoroval jejich

přítomnost a počal stříleti.

  

   Byl jsem probuzen kolem páté hodiny z rána. Rusové teď

zahájili útok podél celé linie. Rychle jsem vyslal své mužstvo na

pravo i na levo. Ale nemohli nic vidět. Vyšel jsem ze zákopů a

vešel jsem do lesa za námi, odkudž jsem mohl viděti vesnici,

kde střelba byla nejživější. Když jsem se blížil k lesu, spatřil

jsem z něho vycházeti řadu mužů, kteří nevypadali jako naše

vlastní vojsko. Byl jsem jist, že to jsou Rusové. Ale žasnul jsem,

jak se tam dostali. Kráčel jsem k nim se šavlí, pod paždím.

Zavolali na mne “Officer?” a já jsem pokynul hlavou. Dali mi

pokyn, abych jim podal svou šavli. Učinil jsem tak. Byl jsem

zajatcem po druhé a klidně jsem se připojil k jejich skupině.

Nabídnul jsem se, že pošlu někoho do mých zákopů a že

vybídnu své mužstvo, aby se rovněž vzdalo.

 

 

Druhé zklamání.

 

   Právě jsme hovořili o té záležitosti, když v tom náhle začal

útok s boku. Nějaký rakouský poručík s druhého kopce nařídil

své setnině, aby podnikla útok na Rusy. On sám vedl útok a

přichvátal v čele svého mužstva stříleje sám z pušky na Rusy.

Rusové byli překvapeni a první co jim napadlo, bylo zabíti mne.

Považovali mne za zrádce. Tři vojáci se po mně rozehnali

bodáky a chtěli mi bodáky prokláti prsa. Jakživ jsem tak

neuskakoval jako tehdy. Zasáhli mne sice několikrát, ale

způsobili mi pouze lehká škrábnutí. Utíkal jsem několik yardů co

nejrychleji jsem mohl a zatím se Rakušané přiblížili tak, že

Rusy zahnali. Ustoupili jsme a Rusové se nás jali

pronásledovati.

  

   Utíkal jsem asi 500 yardů a zapadnul jsem po pás do sněhu.

Poručík utíkal se mnou a jeho vojáci utíkali za námi. Když jsem

se dostal na místo, kde jsem mohl vydechnouti, obrátil jsem se

k poručíkovi. Nadal jsem mu hovad, čuňat a dal jsem mu vůbec

všecka jména, jež jsem si mohl vymyslit. Kdybych byl měl při

sobě šavli, byl bych ho snad probodnul. Pravil jsem mu: “Což

pak jste neviděl, že mne vystavujete nebezpečí býti zabitu od

Rusů, vy pitomý pse?” A ku podivu, on se mnou souhlasil!

Připouštěl, že vyvedl pošetilost!

  

   Zatím se v boji pokračovalo. Ale Rusové nabyli převahy.

Naše oddíly na kopcích kolem dokola byly vypuzeny. Většina

jich byla vyhnána ze svých stanovišť následkem překvapení. I

můj vlastní sluha byl zajat. Byl odveden do ruských řad, ale

chudák prosil, což bylo velice pošetilé, aby mu dovolili se vrátit.

Byl mi velice oddán. Pravil, že má všecky mé věci u sebe a že

mi je musí odevzdat. Rusy to bavilo a řekli mu, aby tedy šel. A

on skutečně našel zpáteční cestu k nám a vypravoval nám

žertovné věci. Přinesl zprávu, že náš plukovník a celý jeho štáb

byli zajati. Plukovníka našli ještě spícího ve spacím pytli v

zákopu. Křičeli na něho: “Vstavaj!”, ale museli mu teprve

zakřičeti do uší, aby se zbudil. Ani střelba ho neprobudila. Pak

ho vytáhli z pytle, pouze napolo oblečeného.

  

   Čekali jsme marně ve vzdálenosti asi 600 yardů za místem,

kde jsem byl zajat, a doufali jsme, že budeme znovu zajati.

Pitomý rakouský poručík byl svolný přeběhnouti se mnou. Ale

po dvou hodinách jsme se čekání nabažili. Rusové místo aby

přišli tam, kde jsme byli, ustoupili vzavše s sebou veškeré naše

zásoby z vesnice. Pomalu jsme kráčeli a setkali se s několika

opozdilci. Zbytek našeho pluku byl shromážděn nedaleko za

vesnicí. Má setnina byla pryč, ale pluk byl znovu zřízen

zálohami a já jsem dostal novou setninu. Bylo nám nařízeno

znovu dobýti svých stanovišť, ale Rusové je zabrali a opevnili.

Drželi je dobře a tak jsme nakonec ustoupili asi o třicet

kilometrů na uherské území.

  

   Trápil jsem se v duši, že se mi nepoštěstilo zůstati v zajetí

podruhé zvláště proto, že jsem měl ten den 30.000 korun v

peněžence. Byly to peníze plukovní, které jsem právě obdržel.

Byl bych je rád přenesl na ruskou stranu. Nenáviděl jsem

poručíka, že mne vyprostil. Zabil sice dva Rusy vlastní rukou,

než mne vysvobodil, ale necítil jsem k němu vděčnosti; ba to

mu u mne jenom přitížilo.

 

 

Překvapení od Rusů.

 

   Ruský útok pokračoval a my jsme ustupovali k vesnici

jménem Vyrava. Celý únor jsme prožili na tom místě. Byl to

počátek stálé zákopové války. 1. března učinili Rusové

překvapující útok. Následovala pak řada strašných bitev a

srážek. Byli jsme ohavně zřízeni. Naše divise pozbyla 1.500

mužů za jediný den. Já jsem měl, jak obyčejně, svůj úsek v

nejhorší části a pozbyl jsem téměř celou setninu. Pouze čtyři z

mých lidí mi zůstali. Náš prapor byl zmenšen na polovici. Celá

jedna setnina byla zajata.

  

   Den na to byla naše stanoviště převzato čerstvými silami. Byl

jsem odeslán do vesnice vzadu, abych tam svou setninu

obnovil. Boje trvaly až do 7. března. Od 8. do 21. března byl

úplný klid. Konečně nadešla chvíle, abych se rozloučil s

Rakušany. Nečekal jsem, že to bude tak brzy. Částečně mne to

překvapilo.

  

   Dostali jsme telefonickou zprávu v noci 20. března, že

Rusové se chystají provésti příštího rána všeobecný útok.

Nevěřili jsme tomu. Ale dávali jsme pozor. Povšimnul jsem si,

že na ruské straně je veliký rozruch. Moji poddůstojníci šli na

výzvědy a vrátili se se zprávou, že viděli mnoho Rusů

postupovati k našim zákopům. Soustřeďovali prý se ve velkém

počtu. Bylo to tedy pravda; připravovali veliký útok. Nestaral

jsem se o to. Stále jsem prohlašoval, že tomu nevěřím. Řekl

jsem svým lidem, aby šli spát. Byli však příliš vzrušeni. Vymluvil

jsem jim to a pravil jsem, že asi považovali stíny za vojáky.

Vrátili se a chtěli, abych jim dal nějaké rozkazy. “Běžte si

lehnout a spěte,” pravil jsem. Odešli v jakémsi úžase. Jistě si o

mně myslili, že jsem se zbláznil. I můj sluha se mne přišel

otázat, co má dělati. “Zůstanu vzhůru a budu dávat pozor,”

pravil. “Ne,” pravil jsem mu, “nijak se zbytečně netrap! Já si

půjdu lehnout a ty běž také spat.”

  

   V noci přišel rozkaz od plukovníka, abychom byli připraveni.

Rusové prý se chystají k útoku a my máme držeti posici do

posledního muže. “Dobrá,” řekl jsem si; “zůstaneme zde do

posledního muže!” Dva z mých poddůstojníků přišli znovu v

noci a chtěli věděti, nemají-li svolati mužstvo, aby se

přichystalo. “Jděte spat!” pravil jsem.

 

 

Čekaná na přeběhnutí.

 

   Rusové učinili útok právě před svitáním. Uslyšel jsem o tom

ve svém zákopu, ale nehnul jsem se. Moji poddůstojníci přišli

znovu a chtěli vědět, co mají dělat. Jak mi říkali, střílelo se již

na všech stranách. Pravil jsem, že jsme dostali pouze rozkaz,

abychom drželi své posice. “Má se střílet?” tázali se. “Ne,”

odpověděl jsem. Dalo mi dost práce, abych své mužstvo udržel

v klidu. Stali se nervosními. Bitva zuřila kolem dokola. Celé

setniny se vzdávaly na pravo i na levo. Rusové postupovali na

všech místech. Jeden z mých vojáků vystřelil ze samého

rozčilení. Napohlavkoval jsem mu. Vyndal jsem revolver a pravil

jsem: “Zastřelím prvního, kdo se pokusí opustiti své stanoviště

a utéci. Máme pouze rozkaz držeti své posice a nic více.” Moji

poddůstojníci bručeli, ale poslechli.

  

   Rusové nás již přešli s prava i s leva. Náhle jsem je viděl, jak

jdou k našim zákopům. Dal jsem jim znamení, aby šli blíže. V té

chvíli vyskočil ze zákopů jeden z mých poddůstojníků a utekl.

Nechal jsem ho. Teď teprve mé mužstvo, jak se zdá, pochopilo.

Vylezlo ze zákopů a kynulo Rusům, aby nestříleli.

  

   Vyšel jsem v jeho čele a Rusové zvolali: “Officer!” Přitakal

jsem a šel jsem k nim. Oni mne přešli a dali mi pokyn, kudy

mám jíti. Tentokráte jsem byl rozhodnut nepozbýti své výhody.

Šel jsem za svými vojáky, kteří teď utíkali jako zajíci a tak jsme

se dostali k návrší, za nímž ruský oddíl byl seřazen k výstřelu z

pušek. Jeho důstojník pokročil ku předu a řekl mi, abych zašel

za jeho lidi. Pokládal jsem to místo na nebezpečné, zvláště

když mužstvo brzy se jalo stříleti a bylo mu odpovídáno od

několika vzdálených setnin. Žádal jsem důstojníka, aby mne

nechal jíti dále. On však to odepřel a pravil, že je nám docela

dobře tam, kde jsme. Vstal jsem a chtěl jsem si zapáliti

cigaretu, když v tom přišel ke mně ruský voják a surově se

domáhal na mně té cigarety. Podíval jsem se na něho a

odmítnul jsem. A tu mi hrozil. Důstojník to uviděl a zavolal ho.

Řekl mu několik slov, a voják se vrátil, pozdravil mne a omluvil

se. A pak jsem mu dal všecky cigarety ze své schránky.

  

   Strašně bych se byl rád dostal pryč. Ale potřetí jsem už ze

zajetí vyproštěn nebyl. Důstojník konečně dovolil, abychom

odešli. Šli jsme lesem, až jsme se dostali z dostřelu pušek a

dostihli jiné zajatce ve vesnici. Teď jsem se teprve cítil v

bezpečí. “Teď mne už Rakušáci nedostanou,” pomyslil jsem si.

Náhodou jsem se vzdal také já armádě jenerála Radka

Dimitrijeva. V té době byl jeho hlavní stan přeložen. Byl v

Pilsně, kam jsme byli dopraveni vlakem. Byl jsem vyslechnut a

podal jsem přesné údaje o všem, co jsem věděl. Jakmile se

Rusové dověděli, že jsem Čech, přišli mne přivítat a říkali mi

bratře. Náš vlak nás postupně provážel Jaroslaví, Ravou

ruskou a Sokalem, a 1. dubna jsme přijeli do Kijeva. Tam jsem

měl již týdenní odpočinek a oddychnul jsem volně, ačkoliv jsem

byl válečným zajatcem.”

 

 

IV.

Život v Sibiři.

V Miláně, 27. března.

 

   Dva důstojníci, kteří mi podávají tuto zprávu, přijeli do Kijeva

za sebou v přestávce tříměsíční. Jejich příhody od té chvíle

znázorňují příhody stotisíce Čechoslováků, jimž se dostalo

stejného zacházení od Rusů a již byli po případě posláni do

četných táborů, roztroušených po širé říši Ruské. Tisíce jejich

krajanů za tisíci se vzdávaly podobným způsobem. Někteří

náleželi českým plukům, jiní bojovali jako jednotlivci nebo jako

malé složky rakouských pluků. První obyčejně měli dříve

příležitost “přejíti” k Rusům. Jiní následovali později, po četných

dobrodružstvích, jak tomu bylo v případu kapitána “S,” a ostatek

sloužil až do vypuknutí ruské revoluce. Ti, kteří ke své veliké

mrzutosti nikdy neměli příležitosti se vzdáti, nepatří ovšem do

těchto příběhů. Ale nezůstalo jich mnoho a v posledním roce

války nastalo veliké roztrpčení mezi vládními živly a Němci ve

Vídni, když vešlo ve známost, že se toho času Čechoslováci

hromadně vzdávají a že málo českého vojska zůstává v

rakousko-uherské armádě.

  

   Zatím vyjednávali Čechoslováci v Rusku s Rusy a mezi

sebou. Tvořili vlastenecká sdružení, k nimž přistoupili téměř

všichni zajatci, a byly to právě tyto vlastenecké spolky (zřízené

jednak stálým písemným spojením s Petrohradem, Moskvou a

Kijevem a jednak návštěvami schopných vůdců a konečně

samým Dr. Masarykem), které dodávaly prvky, z nichž byly

vytvořeny legie, náhle se proslavující. Oba důstojníci mi vylíčili

do podrobna vývoj jejich národní armády v Rusku a v Sibiři, a

podám tedy vypravování obou.

  

   Kapitán “N”, jejž jsme zanechali v Kijevě, pokračoval:

  

   “Prvního ponížení jsme se dožili v Kijevě, když jsme tam

kráčeli městem jako váleční zajatci s německými důstojníky!

Nečinilo se rozdílu mezi námi a jimi. Vyšli jsme ze styku s

milými, intelligentními důstojníky na frontě a dostali jsme se do

rukou byrokratickým úředníkům v zázemí. Tito Rusové, žijící

doma, nemohli nás chápati. Pro ně byl Čech velmi často pouze

Rakušanem.

  

   Protestovali jsme, a to tak energicky, že nám slíbili odloučiti

nás. Při příchodu do zajateckého tábora v Kijevě bylo

provedeno jakési odloučení. O své újmě jsme se seskupili

dohromady a nestýkali jsme se s Němci a Maďary. Byli jsme

vsazeni týž den do vlaku, a bylo nám řečeno, že cílem naší

cesty je Moskva. Cestovali jsme s Poláky a bosenskými Srby a

měli jsme vyhražen pro důstojníky velmi pohodlný vůz druhé

třídy. Rakušané a Maďaři byli odděleni.

 

 

Dvojí nepříjemný náraz.

 

   První náš náraz, jenž nás značně vyvedl z našeho obdivu pro

Rusko, bylo ukrádání našeho vyměřeného platu ruskými

důstojníky a úředníky. Bylo nám řečeno, že dostaneme půl

druhého ruble denně. Dostali jsme však pouze polovici té

částky za ty dva dny, které jsme strávili v Kijevě. Myslili jsme, že

se to stalo nedopatřením. Ale v této zvyklosti se pokračovalo.

Naši vojáci si stěžovali, že většinou nedostali nic. Ohražovali

jsme se proti tomu v různých dobách, ale vždy nám bylo

řečeno, že jsme obdrželi plnou částku. Byla totiž vyplacena

dozorčím důstojníkům ve vlaku a mělo se tudíž za to, že oni

nám ji vyplatili rovněž. Několik málo důstojníků bylo sice

poctivých a dalo nám plnou částku, ale většina tak nečinila. Pro

nás důstojníky to bylo sice také nepříjemné, ale pro mužstvo to

bylo ještě horší. Ti dostali málokdy něco, neboť ruští důstojníci

považovali za své svaté právo, zastrčiti do kapsy všecko, co

bylo určeno pro naše mužstvo.

  

   Nehledíc k této nepříjemnosti, byli jsme skoro rádi, že jedeme

do Moskvy. Venku bylo velmi zima, ale náš vůz byl vytápěn.

Mohli jsme si zajíti v každé stanici do bufetu a nakoupiti si tam

teplých jídel nebo nápojů. A místa ku spaní bylo v našich

vozech nadbytek. Když jsme přijeli do Moskvy, dověděli jsme

se, že jedeme do Sibiře. To byla druhá rána. Četli jsme tak

mnoho o hrůzách Sibiře, že jsme si ji představovali jako

prokletou zemi. Mýlili jsme se, jak jsme později seznali, neboť

Sibiř může býti velmi rozkošnou krajinou k pobytu, a já dokonce

toužím se tam navrátiti; ale v té době se mi zdálo, jakoby

zvětšovala naše neštěstí. Vzpomínám si na zoufalý pohled nás

všech, když jsme se o tom dověděli.

  

   Ve stanici moskevské jsme strávili celý týden, jedíce a spíce

ve vagonech. Jíti do města nám ovšem dovoleno nebylo,

ačkoliv bychom si tam byli velmi rádi zašli. Ale předpisy pro

zajatce byly přísně prováděny. Konečně náš vlak vyjel na

dlouhou, únavnou cestu do Sibiře a od toho odjezdu jsme byli

nešťastni. Mnozí z mužstva onemocněli úplavicí. I já jsem ji

dostal. Několik z našich vojáků zemřelo. Žádal jsem si lékaře,

ale bylo mi řečeno, že ho není třeba. Úplavice prý není nic

vážného. Dali nám několik opiových pilulek, které nám trochu

pomohly. Osm dní jsem ležel bezvládně, neschopen jsa jísti, píti

nebo sebou pohnouti. Přejeli jsme veliké mosty přes Volhu a

dostali jsme se do malebných končin urálských. V té době

zemřelo deset našich vojáků.

 

 

Doba pro úvahy.

 

   Bylo nás ve vlaku 30 důstojníků a asi 1000 vojáků. Zotavoval

jsem se pomalu a druhý týden se zastavil náš vlak v prvním

velikém městě sibiřském, Kurganu. Měli jsme tu pobýti nějakou

dobu a byli jsme rádi, že si odpočinem. Kurgan je typické

sibiřské město s nějakými 30.000 obyvatelů a s velikými

širokými ulicemi. Všecky jeho domy jsou stavěny ze dřeva nebo

z klad. Naši vojáci byli umístěni v táboře a odděleni od nás, ale

my jsme dostali velmi pohodlný dům ve městě. Teď, když jsme

byli v Sibiři, daleko od nynějších válečných zmatků, měli jsme

pokdy k přemýšlení a k úvahám. Mnozí z nás již vykládali o

záměru dostati se do ruské armády. Nedoufali jsme, že tam

budeme velice dlouho, poněvadž jsme stále ještě myslili, že

válka bude krátká. Ale někteří z nás, kteří jsme v ní byli od

začátku, byli bychom si přáli viděti také její konec. A jediná

cesta k tomu byla připojiti se k ruské armádě. Ale potřebovalo

by nás Rusko? Mělo tolik milionů nováčků, ze kterých si mohlo

vybírati, že sotva vědělo co s nimi.

  

   Malému počtu Čechoslováků bylo dovoleno bojovati s ruskou

armádou. Byli to ponejvíce mužové, kteří zůstali blízko Kijeva a

dostali se do styku s důstojníky z fronty. Byli organisováni ve

vyzvědačských a útočných četách v počtu od třiceti do padesáti

mužů a byli zváni “družinami” čili “bojovníky smrti”. Nemínili se

vzdáti za žádných okolností. Měli buď bojovati nebo zemříti.

Kdyby byli bývali zajati od Rakušáků, byli by ovšem bývali

popraveni jako rakouští poddaní. Bojovali dobře na mnohých

místech a později se jich použilo jako prvních základů pro naše

legie. Ale to bylo dávno před tím, než Rusové svolili k jich

utvoření.

  

   V Kurganě byli zajatci pod mocí místního velitele, polského

plukovníka, sympatisujícího s Rakouskem a obdivujícího se

všemu německému. Císař Vilém by nebyl našel poslušnějšího

sluhu než byl tento plukovník, a císař František Josef by ho byl

mohl učiniti jedním ze svých dvorních komořích. Když jsme se

dostali do nějaké vády s Maďary, Rakušáky nebo Chorvaty,

vždy byl na jejich straně a nadal nám. Často nám říkal: “Co jste

vy Čechové jiného než sběhové? Víte, že byste byli zastřeleni

jako zrádcové, kdybyste se vrátili do Rakouska? Mohli byste

býti rádi, že jste zde!” Jindy mi řekl: “Já jsem lepším

Rakušanem než vy!” A já jsem s ním souhlasil.