Jdi na obsah Jdi na menu
 

Muzeum bez obdoby

Čtyřicet roků od osvobození Osvětimi

Muzeum bez obdoby

 

kopie originálního článku zde

 

   Je to muzeum, do kterého je vstup volný, ale dětem zakázaný (ve vstupním areálu je pro ně připravená herna). Tabule u vchodu žádá návštěvníky, aby se chovali důstojně. Na mnoha místech lze vidět květy. Nejednou jejich jednoduchost svědčí o tom, že je položili jednotlivci. Toto muzeum zařadilo UNESCO mezi zvlášť chráněné památky. Zpravidla se zařazují mezi takovéto památky objekty anebo celé města z hlediska kulturně nebo stavebně zvlášť významné, které je třeba udržovat a zachovat pro budoucí pokolení.

 

   Toto muzeum není svědectvím starodávné kultury či architektury. Je zřízeno na území a v objektech bývalého vyhlazovacího tábora Osvětim jako památka na čtyři miliony lidí, kteří tam zahynuli.

   V blocích, které předtím sloužily polské armádě jako kasárna a které rozhodnutím říšského vůdce SS Himmlera z 27. dubna 1940 se staly základem koncentračního tábora, jsou nainstalované expozice. Zčásti jsou ve stavu, ve kterém je našla vojska 60. armády Prvního ukrajinského frontu pod vedením generálplukovníka Pavla Kuročkina při osvobození 27. ledna 1945 kolem 15. hodiny. Zčásti jsou rekonstruované, nebo dávají přehled o zvěrstvech, jenž se dopustili "nadlidé". Další část muzea tvoří expozice národní, které zřídily státy, jejichž občané byli v Osvětimi vězněni, postupně nebo hned po příchodu zavražděni. Původně měli vězni pracovat, dokud nezemřou vysílením nebo na následky trýznění. Hromadné vraždění plynem začalo až v lednu 1942 po tom, co velitel tábora Höss považoval Brzezinku (Birkenau) za nejvhodnější na vyhlazování "méněcenných", hlavně židů. Proto podává muzeum v bývalém kmenovém táboře i svědectví o dění a utrpení v koncentračním táboře Osvětim II, což bylo oficiální označení tábora Brzezinka. Samotný tábor v Brzezinke, vzdálený tři kilometry od bývalého kmenového tábora, je součástí muzea.

   V onen pracovní den na podzim 1984, kdy jsme byli v tomto muzeu bez obdoby, nás překvapil po vstupu velký počet návštěvníků. Byla to hlavně mládež, která přišla pod vedením svých učitelů autobusy z různých částí Polska. Ale nemálo bylo i dospělých, a nejen z Polska. Před vchodem parkovala auta z NSR, Itálie, Holandska a jiných zemí. Jak jsme se dozvěděli od magistra Tadeusza Iwaszka, vedoucího archívu muzea, nebyl to jev ojedinělý. Muzeum navštíví ročně asi 600 000 lidí. A ještě i teď, 40 let po osvobození tábora, přichází ročně do muzea okolo 5 000 dotazů týkajících se osudu do Osvětimi deportovaných osob.

   Otřesný je pohled na exponáty v bloku, označený lapidárně názvem Vyhlazování. Dokládají, že navzdory všem snahám nacistů před příchodem sovětské armády utajit spáchané zločiny - spálení dokumentů, vyhození plynových komor do vzduchu a vyhnání tisíců vězňů z tábora na "pochod smrti", je smrt čtyř miliónů lidí v Osvětimi prokázána.

   V Bloku smrti je zrekonstruovaný první pokus masové vraždy cyklonem B. Stalo se tak 3. září 1941, kdy zavraždili 600 sovětských válečných zajatců a 250 nemocných vězňů způsobem, který se v následujících letech v Brzezinke nejprve v bývalých rolnických domech na tento účel adaptovaných a potom ve čtyřech plynových komorách spojených s krematorii v masovém měřítku praktikovalo. V tomto bloku lze vidět mezi jiným i celu, v které byly čtyři prostory, každý 90 x 90 centimetrů velký a určený pro čtyři vězně, s přívodem vzduchu otvorem, velkým 25 cm čtverečních. I stěna, která sloužila na popravy, je zrekonstruovaná. Ironií osudu je, že k rekonstrukci vydatně přispěly záznamy a nákresy, které vytvořil Höss ve vězení.

   Blok pět má název Loupež. Návštěvník muzea tam vidí i něco z toho, co nacisti už nemohli před příchodem osvoboditelů zlikvidovat. A ti tam našli 349 tisíc pánských obleků, 873 tisíc dámských šatů, tisíce protéz a brýlí, a tuny ženských vlasů, připravených na přepravu do Říše na výrobu "koňské srsti".

   Tak jako je více bloků všeobecného charakteru, je i víc bloků, ve kterých jsou umístěny národní expozice. Československá expozice podává výstižný přehled o nástupu fašismu v naší vlasti, i o protifašistickém odboji. Ukazuje vlastence, například člena KSČ Viléma Zedníka, který zaplatil za ilegální činnost v Osvětimi 23. března 1942 životem. Připomíná, že z terezínského ghetta deportovali do Osvětimi 44 839 osob, ze kterých přežilo 2 808. Ze Slovenska se deportovalo jen v době od 3. dubna do 10. října 1942 (další deportace byli v roce 1944) 57 837 vězňů, ze kterých se dožilo osvobození jen 300. Připomíná též vězně, kteří se pokusili o útěk, marně, ale i s úspěchem. A mezi těmi ze Slovenska, kterým se útěk podařil, byli i tací, od kterých se svět dozvěděl pravdu o Osvětimi ještě před jeho osvobozením.

   Zvláštním dokumentem v československé expozici je verbální nóta velvyslance Velkoněmecké říše Ludina z 1. května 1942, obsahující ubezpečení vládě tzv. slovenského štátu, že "na území Říše odtransportované židy nepřepraví zpět", i odpověď na verbální nótu slovenské vlády z 29. dubna, kterou souhlasí s jejím návrhem zplatit za každého Říší převzatého žida 500 korun. 500 korun za přepravu na smrt . . .

   Dobře šlo vidět mezi stuhami od věnců, kterými pamatovali návštěvníci expozice na oběti, stuhy ZO ČSSP Chirana v Starej Turej a Jednoty v Nových Zámcích.

   Každá národní expozice je obrazem utrpení, a přece jiná. Je těžké se vyhnout dojetí v expozicích SSSR a Polska, ale i Maďarska s velkým nadpisem "In memoriam 400 000 martyrov" a tisíce jmen obětí, napsaných na podpůrných sloupech sálu. Z novějších expozic italská upoutává moderním, možná do tohoto prostředí ne moc hodícím se architektonickým řešením.

   Vedle bývalé budovy vedení tábora je místo, při kterém se zastavuje každý návštěvník muzea: místo, kde se 16. dubna 1947 vykonal rozsudek Nejvyššího soudu ve Varšavě na smrt provazem na tom, který z vedlejší budovy konal svoji zhoubnou činnost: na Rudolfovi Hössovi.

   V kmenovém táboře Osvětim bylo během jeho existence 705 222 vězňů, z nichž 340 000 zemřelo. Téměř všichni ostatní ze čtyř milionů zahynuli v Brzezince. Tříkilometrová cesta na toto místo hrůzy vede přes nadjezd těsně před železniční stanicí, na kterém 1. března 1941 při příležitosti inspekce tábora Osvětim Himmler rozhodl o postavení tábora v Brzezinke. Vyhovovalo mu totiž, že v této oblasti bylo jen pár selských usedlostí, což usnadňovalo utajení chystaných zločinů.

   Dojem, který získá dnešní návštěvník Brzezinky se podstatně liší od zážitků v bývalém kmenovém táboře. Obnoven je pouze vstupní objekt, oplocení a strážní věže. Ostatní objekty, hlavně dřevěné baráky, které se nespálily, nekonzervují. Z desítek baráků jich stojí už jen málo; vstup je povolen jen do některých. Památná místa, především ty, kde nacisti spáchali zvěrstva, jsou však vyznačené, zčásti dokumentované zříceninami budov zbouraných před osvobozením tábora. Prostoru, kde na bahnité půdě živořili a umírali tisíce, kde v srpnu 1944 byla umístěna převážná většina ze 155 tisíc tehdy v osvětimských táborech uvězněných lidí, dodala v čase naší návštěvy sytá zeleň luk a ploch mezi baráky zvláštní atmosféru.

   Čerstvá zeleň prorostla i kolejnice na pověstné rampě. Tato rampa byla konečnou stanicí transportů, odkud statisíce lidí - po selekci SS lékaři pod vedením v jižní Americe se doteď skrývajícím válečného zločince Mengeleho, ale též hromadně bez něj - vedli do plynových komor s klamavým nadpisem koupel. Zbytky plynových komor II a III jsou na konci kolejnic. Mezi nimi se tyčí majestátní a přece skromný pomník, postavený na počest obětí Osvětimi. Na úpatí pomníku se na kamenných deskách vzpomíná v devatenácti jazycích na ty, jejichž popelem a krví je prosáklá zem brzezinská a osvětimská.

   Dvacátý sedmý leden 1945 přinesl zásluhou Sovětské armády pro sedm tisíc v táboře zanechaných vězňů svobodu. Zásluhou Sovětské armády tehdy skončila jedna z nejtemnějších kapitol dějin lidstva, Sovětské armády, která je zárukou, že se tato tragédie už nikdy opakovat nebude.