Jdi na obsah Jdi na menu
 

Kronika 2. světové války - 1. část

24. 11. 2013

  hitler1.jpg

 Adolf Hitler 

 

  2. světová válka (1. září 1939 - 2. září 1945) byla největším a nejničivějším válečným konfliktem v lidských dějinách. Hlavními jejími viníky jsou nacistické Německo, fašistická Itálie, bolševický Sovětský svaz a na Dálném východě Japonsko. V Německu, Itálii a Japonsku, jež se v letech 1936 až 1937 spojily v Pakt proti Kominterně a vytvořily Osu Berlín-Řím-Tokio, narůstaly nacionalistické, militarilistické a expanzivní tendence, motivované nespravedlivým rozdělením světa a nedostatkem životního prostoru.

   V roce 1933 se v Německu dostali k moci nacisté v čele s Adolfem Hitlerem. Ten k tomu využil ekonomické problémy způsobené světovou hospodářskou krizí, nesouhlas německé veřejnosti s versailleskou mírovou smlouvou, jakož i její silný antisemitismus a strach části obyvatel z komunismu.

  Záhy po uchopení moci zavedl Hitler v Německu totalitní režim, jehož ústředním bodem byla nacistická ideologie. Nechal vytvořit rozsáhlý bezpečnostní aparát v čele s tajnou státní policií - Geheime statte polizei (zkráceně gestapo). Ta disponovala rozsáhlými pravomocemi, mohla kohokoliv zatknout na libovolně dlouhou dobu a taktéž používala při výsleších mučení. Vznikaly první koncentrační tábory, do kterých nacisté odesílali své politické odpůrce, Židy a další jim nepohodlné osoby. Poměry v nacistickém Německu asi nejlépe vystihují slova jednoho pamětníka: "Z Německa se stal jeden velký koncentrák, v němž otec nedůvěřuje synovi a syn otci."

mrtvi-v-dachau2.1.jpg

 Hromada mrtvol v koncentračním táboře Dachau

 

  Hitler rovněž započal s přípravami na novou, ještě ničivější válku. Krok za krokem porušoval versailleské podmínky, které omezovaly německé ozbrojené síly. Zavedl brannou povinnost, zřídil letectvo a budoval válečné námořnictvo.

 

První kroky k válce

   V říjnu 1935 Itálie, kde byl od roku 1922 fašistický režim, napadla Etiopii a do konce května 1936 ji okupovala. V roce 1939 Mussolini zabral Albánii. Japonsko v roce 1932 obsadilo Mandžusko a v roce 1937 rozpoutalo válku s Čínou. V červenci roku 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku mezi levicovými republikány a Francovými fašisty, kterou ještě před 2. světovou válkou vyhráli fašisté. V březnu 1936 Němci vpadli do demilitarizovaného pásma v Porýní. O dva roky později Hitler anektoval Rakousko (tzv. "Anšlus"). Na řadu přišlo Československo.

obsazeni-poryni.jpg

 Obsazení Porýní v březnu 1936 německou armádou.

 

   V Československu žilo asi 3 miliony Němců v pohraničních oblastech zvaných Sudety. Tuto početnou menšinu Hitler využil a vznesl požadavek, aby se stala spolu i se sudetským územím součástí Německa. V září 1938 proběhla v Mnichově konference mezi politickými představiteli Velké Británie (Chamberlain), Francie (Daladier), Německa (Hitler) a Itálie (Mussolini). Ačkoliv měla Francie spojeneckou smlouvu s Československem o vzájemné vojenské pomoci, spolu s Velkou Británií souhlasila s odstoupením Sudet Německu. Československá vláda, i když disponovala silnou armádou a pohraničním systémem opevnění, tzv. Mnichovskou dohodu přijala a bez boje se vzdala sudetského pohraničí. O necelého půl roku později, 15. března 1939, německá vojska okupovala zbytek českých zemí (Slovensko den předtím vyhlásilo samostatnost a stalo se spojencem Německa) a Hitler oznámil zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Dalším z Hitlerových cílů bylo Polsko.

 

Začátek 2. světové války - polská obranná válka

   23. srpna 1939 podepsali ministři zahraničí Německa a Sovětského svazu dohodu o neútočení (tzv. Pakt Molotov - Ribbentrop). V tajném dodatku si oba státy rozdělily sféry vlivu v Evropě. To zahrnovalo i rozdělení Polska mezi Německo a SSSR.

   1. září 1939 překročila bez vyhlášení války německá a slovenská vojska polské hranice. Plán tažení předpokládal bleskovou okupaci polského území - zbavit zemi samostatnosti, zničit její ozbrojené síly a vyloučit Polsko jako vojenského činitele.

polska-jizda2.jpg

 Polská jízda projíždí zničeným městem.

 

   Přes výzvy k západním spojencům, kteří garantovali Polsku vojenskou pomoc v případě napadení, bojovalo Polsko osamoceně - Velká Británie a Francie sice 3. září vyhlásily válku Německu, avšak jejich ozbrojené síly nepřekročili německé hranice. Obranné akce polského státu ztěžovala kromě nedokončené mobilizace i geopolitická poloha země, která umožňovala Němcům vést útok ze dvou stran - ze severu od Mazurských jezer a z jihu z okupovaného českého území - a odříznout námořní základny od vnitrozemí. Nepříznivý byl i poměr sil: Německo mělo početní přesilu vojáků, obrněných jednotek, letectva i válečného námořnictva.

   Agresi předcházely četné pohraniční provokace a diverze (např. Gdaňsk, Hlivice, Jablunkov). Němci provedli úder současně pozemními, námořními a vzdušnými silami. Hlavní útočné síly zamířily z pobřeží a z oblasti Vratislavi na Varšavu, od Mazurských jezer na Siedlce a Brest a ze Slezska na Lvov.

   Polské vojenské síly svedly řadu bitev a bojů manévrovacího rázu, jako např. u Jordanowa, Zywce a Čenstochové, v Borach Tucholských, pod Borovou Horou; bránily Westerplatte, Varšavu, Modlin, Gdyni a Hel. Nejkrvavější a nejúpornější bitva se odehrála nad Bzurou (9. - 20. září) v oblasti Kutna, Lowicze a Sochaczewa, kde vojska Poznaňské a Pomořanské armády, jimž velel generál Kutrzeb, zaútočila na křídlo německých vojsk táhnoucích na Varšavu. 

1939-brest-litovsk.jpg

Němečtí a sovětští vojáci v přátelském rozhovoru v Brest-Litevsku, kde uspořádali i společnou vojenskou přehlídku.

 

   Poté, co sovětská vojska 17. září překročila východní polské hranice, odešel prezident Polské republiky s vládou do exilu v Rumunsku a byli internováni. V této pro zemi beznadějné situaci bojovaly jednotlivé skupiny až do úplného vyčerpání. Varšava kapitulovala 28. září, Modlin 29. září, Hel 2. října. Poslední bitvu svedla 2. - 5. října u Kocku operativní skupina Polesie pod velením generála Kleeberga.

   V době tažení ztratili Němci přibližně 45 000 mužů (z toho 10 000 padlo). Polské ztráty se odhadují na 200 000 mužů (z toho 65 000 padlo). Většina příslušníků téměř milionové polské armády byla zajata, část jich skončila v internaci (hlavně v Rumunsku. Maďarsku a SSSR), zbytek zůstal v zemi. Většina vojáků internovaných v Rumunsku a Maďarsku se postupně dostala na Západ a tam se připojila k zahraničním polským oddílům.

   Jak Německo, tak Sovětský svaz (Katyň) nastolily ve své okupované části Polska tuhý okupační režim, věznili i fyzicky likvidovali své odpůrce a nepohodlné osoby.

polsti-zajatci.jpg

 Polští váleční zajatci.

 

   Okupace Polska neznamenala, že polský národ složil zbraně - naopak, přistoupil ihned k obnově ozbrojených sil ve vlasti v podobě odbojového hnutí a zároveň budoval regulérní vojska v zahraničí. Dne 30. září 1939 se stal premiérem nové vlády utvořené ve Francii generál Sikorski, jeden z hlavních vůdců opozice, kterému byla současně svěřena funkce ministra obrany.

 

Sovětsko-finská válka

   30. listopadu 1939 - 12. března 1940: válečný konflikt vyvolaný sovětskou agresí, jejímž cílem měla být anexe Finska. Ačkoliv sovětská armáda měla obrovské ztráty, dokázala postoupit jen o několik desítek kilometrů. Vojenský konflikt ukončilo uzavření mírové slouvy v Moskvě, která posunula sovětsko-finskou hranici dále od Lenigradu a přiznala SSSR Karelskou úžinu a město Vyborg.

103568.jpg

Finští vojáci v boji.

 

   Finsko přišlo o některá území, neztratilo však samostatnost. V důsledku této zkušenosti se v roce 1941 stalo spojencem Německa a účastnilo se jeho válečných akcí.

 

Útok na Dánsko a Norsko

   9. dubna - 10. června 1940: Přestože Němci ihned po tažení v Polsku přeskupili většinu svých sil na západní hranici, nedošlo až do května 1940 na francouzsko-německých hranicích k žádným vojenským akcím. Toto údobí vešlo do dějin jako tzv. podivná válka. V zimě 1939 připravili Němci plán útoku na Dánsko a Norsko, při kterém měly současně udeřit pozemní, námořní a vzdušné síly. Podrobný popis bitvy o Dánsko a Norsko najdete zde.

 

Německá agrese ve Francii, Belgii, Holandsku a Lucembursku v období od května do července 1940

   Německé armády vtrhly v té době také do Francie, Belgie, Holandska a Lucemburska. Operace probíhaly od 10. května 1940 podle Hitlerových směrnic o vedení války z října 1939 pod označením Fall Gelb a skončily 22. června 1940 kapitulací Francie. Počátek vojenských akcí, plánovaný na 9. října 1939, byl několikrát změněn. Němci soustředili do útoku 116 divizí, z toho jedenáct tankových, šest motorizovaných a jednu jízdní, přibližně 2 600 tanků a 3 000 letadel a zformovali tyto síly do tří armádních skupin (A, B a C). Spojenecká vojska (Francouzi, Angličané, Belgičané, Holanďané) soustředila na obranu celkem 115 divizí - z toho tři tankové, tři motorizované a pět jízdních, přes 3 000 tanků a 1 300 letadel.

   Francouzi byli přesvědčeni, že se bude opakovat tzv. Schlieffenův plán z první světové války - blesková válka na dvou frontách. V roce 1914 vedly německé armády útok přes Holandsko, Belgii a Lucembursko na Francii a po jejich dobytí zaútočily na Rusko. Také nyní čekala Francie hlavní úder na severním křídle fronty, a tam seskupila své hlavní síly. Němci však soustředili na severním křídle armádní skupinu B, kterou pověřili druhořadým úkolem, tj. obsazením Belgie a Holandska.

francie-1940--boguslaw-woloszanski-krute-stoleti-.jpg

Němečtí vojáci v ulicích francouzského města.

 

   Hlavním úkolem byla pověřena armáda A na úseku mezi holandským Assenem a jižní hranicí Lucemburska. Měla prolomit frontu na jižní hranici Belgie a Lucemburska, překročit řeku Másu a potom rychlými tankovými vojsky udeřit obloukem na linii Sedan-Boulogne a odříznout severní část spojeneckých vojsk. Na jihu bojovala armáda C, která zaměstnávala fancouzské vojsko rozmístěné podél Maginotovy linie. A tak byla hlavní seskupení vojsk v severní Francii sevřena do kleští německých tankových vojsk a letectva. Francouzi disponovali větším množstvím tanků, a kvalitnějších, které jim umožňovaly postavit se Němcům na odpor. Přesto se proti rychlým a hlubokým manévrům nepřítele zmohli jen na pasivní obranu, kterou německé obrněné a letecké oddíly rozprášily na malé skupinky.

   Ofenzíva začala 10. května 1940 vpádem Němců do Holandska, Belgie a Lucemburska. V Holandsku, jehož vojenské síly nebyly mobilizovány, ovládli všechny důležitější strategické body němečtí výsadkáři. Po pěti dnech bojů Holandsko kapitulovalo. Do Velké Británie stačilo evakuovat jen obchodní flotilu - a do Londýna se uchýlila královna Vilemína s vládou.

vzdavajici-se-francouzsky-vojak.jpg

 Francouzský tankista se vzdává německým vojákům.

 

   Belgie byla na obranu připravena lépe. Disponovala mobilizovanou armádou a včas připravenými obrannými pozicemi u Albertova kanálu, řeky Másy a starých pevností Namur a Lutych a nové Eben Emael. Další pozice, mezi Namurem a Antverpami, přímo chránily Brusel. Němci prolomili první obrannou linii kombinovaným útokem tankových vojsk a výsadkářů na pevnost Eben Emael a 13. května dobyli Lutych. Do Belgie vstoupily francouzské a britské oddíly, avšak Němcům se podařilo překročit řeku Másu a prolomit frontu mezi Namurem a Sedanem. Obrněné jednotky vyrazily na západ a za nimi se vzniklým průlomem valily masy německé pěchoty.

   Dne 19. května dosáhly německé tanky řeky Sommy u Amiensu. Generála Gamelina, vrchního velitele spojeneckých vojsk, který byl přesvědčen, že je důležité v první řadě nepřítele zastavit a teprve potom ho oblíčit a odříznout valící se obrněné jednotky, ve funkci nahradil generál Weygand. Situace však již byla kritická. Německá tanková armáda dosáhla 21. května pobřeží Calaiského průlivu u Abbeville, rozdělila spojenecká vojska na dvě části a uzavřela kruh obkličující severní skupinu a britský expediční sbor. Pokusy prolomit frontu německých obrněnců byly neúspěšné a obklíčená vojska se začala evakuovat do Británie přes jediný volný přístav této oblasti, Dunkerque.

dunquerke-1940.jpg

 Britští a francouzští vojáci se evakuují u přístavu Dunkerque.

 

   Dne 28. května podepsal belgický král Leopold III. kapitulaci. Belgická armáda tak odkryla křídlo britské fronty. Tři dny nato kapitulovaly dva francouzské sbory u Lille. Přes nálety německých bombardovacích letadel odpluly 4. června z Dunkerque poslední francouzské a britské evakuační transporty. Za velkých ztrát britského a francouzského námořnictva bylo zachráněno 337 000 mužů, z toho 225 000 Angličanů a 112 000 Francouzů. Vojska přišla o zbraně. Francouzská armáda ztratila během těchto akcí téměř polovinu svých sil.

   Dne 5. června začala druhá fáze tažení. Němci zaútočili širokou frontou na jihu, prolomili francouzskou obrannou linii mezi řekami Sommou, Aisne, Saônou a Marnou a dostali se do týlu Maginotovy linie. Dne 10. června vypověděla Francii válku Itálie. Blížila se definitivní porážka. Němci překročili Sâonu na východ od Paříže. Francouzské velení vyčerpalo všechny rezervy, francouzská armáda ustoupila a nebylo již pomyšlení na vytvoření trvalé fronty. Paříž byla prohlášena za otevřené město a 14. června, třicet pět dní od počátku tažení, vstoupila německá vojska do hlavního města Francie.

nemecke-tanky-ve-francii.jpg

 Německé tanky ve Francii, v popředí zabavené československé tanky LT vz. 38.

 

   Dne 16. června podala vláda premiéra Reynauda demisi. V čele nové francouzské vlády stanul maršál Pétain, který podepsal kapitulaci (22. června s Němci a 24. června s Itálií). Francouzská armáda byla demobilizována a Francie byla rozdělena na dvě části: okupovanou zónu s Paříží jako otevřeným městem a na neokupovanou jižní zónu s vládou ve Vichy. Porážka Francie značně vylepšila strategickou a ekonomickou situaci hitlerovského Německa.

   Ve Francii byl ustanoven okupační režim, avšak francouzský národ se nevzdal. Již v prvních dnech okupace se začalo rodit odbojové hnutí, do nějž se zapojily všechny společenské vrstvy. Generál Charles de Gaulle unikl do Londýna a stanul v čele francouzského zahraničního odboje (Svobodná Francie). Z Velké Británie se také obrátil rozhlasovou výzvou k národu, aby pokračoval v ozbrojeném boji. Od 24. září 1941 byla výkonným orgánem Svobodné Francie Národní rada (zahrnovala i část francouzských zámořských teritorií) a pokračovala v nekompromisním boji proti Němcům.

hitler-a-petain.2.jpg

 Maršál Pétain se zdraví s Hitlerem.

 

   Francouzské válečné loďstvo, po britském, americkém a japonském čtvrtá největší flotila na světě, mělo být po kapitulaci odzbrojeno a demobilizováno. Ačkoliv maršál Pétain ujišťoval o opaku, existovaly obavy, že se dostane do rukou Němců a Italů. V okamžiku kapitulace se tedy jednotky francouzské flotily, které kotvily v britských přístavech (dvě obrněné válečné lodi, čtyři torpédoborce a přes 200 dalších plavidel), připojily k silám Svobodné Francie. Podobně se odmítly demobilizovat francouzské lodi v přístavu Alexandrie (jedna obrněná válečná loď, čtyři křižníky a několik torpédoborců). Dne 3. července 1940 ostřelovalo britské loďstvo a letectvo, tzv. Force H (tři obrněné válečné lodi, jedna letadlová loď, dva křižníky a jedenáct torpédoborců), přístavy Mers el-Kébir, Oran a Dakar a zničilo nebo poškodilo mnoho francouzských lodí.