Jdi na obsah Jdi na menu
 

Analýza operace Barbarossa

2. 6. 2016

   Ve své knize "Stalingrad" se Stephen Walsh, před popisem bitvy o Stalingrad (která tvoří hlavní téma knihy), zabývá operací Barbarossa. V této podrobné analýze popisuje výhody, nevýhody, úspěchy a neúspěchy obou stran, nacistického Německa a bolševického Sovětského svazu, a průběh tažení od začátku do konce.

   Text předkládám tak, jak je v knize na str. 7 - 27.

 

 

OPERACE "BARBAROSSA"

Vpád do Sovětského Svazu

 

   Při zahájení útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 Hitler předpokládal, že wehrmacht zopakuje své dřívější úspěchy, kdy Polsko, Norsko a Francii porazil během jediného bleskového tažení. Namísto toho se však Německo zapletlo do boje, který nakonec vyústil v jeho naprostou porážku.

 

   Bitva u Stalingradu byl jeden z nejvýznamnějších mezníků dějin dvacátého století. V gigantickém zápase na březích řeky Volhy byla německá armáda poražena Rudou armádou, která před několika měsíci stala na pokraji úplné pohromy.

   V bitvě o Stalingrad, která trvala od 13. září 1942 až do konečné kapitulace německé armády 2. února 1943, nebojovali Rusové - na rozdíl od Berlína v dubnu 1945 - proti neúplným vojenským jednotkám, vytvořeným ze starců a fanaticky zapálených mladíků. Střetli se naopak s elitní třísettisícovou německou 6. armádou, které velel jeden z nejoblíbenějších Hitlerových velitelů, generálplukovník Friedrich Paulus. Stalingrad se stal symbolem zmrtvýchvstání Rudé armády a symbolickým náhrobkem armády německé. Válka měla trvat ještě další tři roky, ale právě zde, na východní frontě, se válečná Štěstěna začala od Německa odvracet.

   Stalingradská katastrofa samozřejmě nemohla vyvolat bezprostřední porážku Německa, ale po únoru 1943 již část německých důstojníků ve vítězství nevěřila. Na druhé straně Hitler, i když se asi obával, že mu vítězství na východní frontě uniká, zůstával stále věrný své představě, že rozhodujícím faktorem války bude zanícenost a věrnost myšlenkám nacionálního socialismu. Po porážce u Stalingradu Hitler definitivně ztratil důvěru v nejvyšší armádní velení, kterou nahlodala bitva o Moskvu v prosinci 1941. Pro Němce znamenal Stalingrad nejkatastrofálnější porážku od rozdrcení pruské armády Napoleonem v bitvě u Jeny a Auerstädtu v roce 1806. Rudá armáda vstala z mrtvých a Německo nyní začalo bojovat o přežití s pomstychtivým nepřítelem, kterému tuto doposud nejbarbarštější a nejkrutější válku vnutilo. Sověti tímto vítězstvím definitivně zaplašili noční můru, která je pronásledovala od německého vpádu v červnu 1941.

   Dne 22. června 1941 ve 3 hodiny 15 minut zahájila německá armáda operaci "Barbarossa", která se stala největší samostatnou vojenskou operací všech dob. Počet zúčastněných vojáků, velikost operace a krutost války byla děsivá a vymyká se všem představám. Šlo o rasovou vyhlazovací válku, kterou Hitler rozpoutal ve snaze o získání životního prostoru (Lebensraum) na východě. V případě úspěchu by Němci získali zemědělské a ekonomické zdroje, kterými by obešli spojeneckou blokádu a položili by tím základy ke své "tisícileté říši". Zároveň by zničili i Hitlerova ideologického protivníka, komunistický Sovětský svaz, který byl podle Hitlera infiltrován a ovládán Židy. Hitler se domníval, že zničení Sovětského svazu by přimělo Churchilla uzavřít mír a uznat ovládnutí Evropy Němci.

   Během operace "Barbarossa" bojovala německá armáda neobyčejně dobře, ale přesto se jí nepodařilo porazit Sovětský svaz během jednoho tažení, jak zamýšlel Hitler. Proč taktika, která byla tak výrazně úspěšná mezi zářím 1939 a listopadem 1941, nepřinesla úplné vítězství na konci roku 1941, a proč tato taktika, která slibovala mnohé i pro rok 1942, přinesla nakonec tak málo? Je ironií, že mnohé příčiny německého selhání na východní frontě, které se tak důrazně projevily u Stalingradu, leží v samotné podstatě přístupu německé armády k válčení a v její válečné doktríně známé jako blesková válka (Blitzkrieg). Strategie německé armády měla kořeny ve válečné doktríně z devatenáctého století, známé jako zničující bitva (Vernichtungsschlacht). V souladu s tímto pojetím se věřilo, že nepřátelskou armádu lze díky taktické bojové vyspělosti zničit během jediného tažení a tímto strategickým vojenským vítězstvím se automaticky dosáhne i politického cíle války. Na první pohled se pozoruhodné německé vítězství nad Francií mezi 10. květnem až 22. červnem roku 1940 jevilo jako ospravedlnění myšlenky zničující bitvy.

   V lidském potenciálu, tancích a letectvu byly obě strany přibližně vyrovnané, ale nyní se během pouhých šesti týdnů Němcům podařilo to, o co marně usilovali v letech 1914-1918. Je přirozené, že po červnu 1940 došli nejvyšší němečtí velitelé k názoru, že v moderní průmyslové éře může být dokonalého zničení nepřítele díky taktické dokonalosti dosaženo. Wehrmacht však ve Francii zvítězil jen díky tomu, že podřadné francouzské a anglické síly nebyly schopné obratnému německému válečnému postupu čelit a nebyly tak dostatečně tvrdou zkouškou německé bojové zdatnosti a potvrzením pojetí zničující rozhodující bitvy. Právě tím se Němci pokoušeli ospravedlnit - ať už vědomě či nevědomě - nezdar operace "Barbarossa" v roce 1941 a operace "Blau" o rok později.

   Německé válečné metody z období 2. světové války vešly do obecného povědomí jako Blitzkrieg (blesková válka) a široce se na ně pohlíží jako na revoluční pokrok ve válečném umění. Přesto v listopadu 1941, kdy Němci postoupili až k Moskvě, Hitler prohlásil: "Slovo Blitzkrieg jsem nikdy nepoužil, protože je hloupé." Pro německé velitele však toto nové slovo, kterému se vyhýbali, bylo popisem starých bojových metod. Již od devatenáctého století němečtí velitelé usilovali o zničení protivníka pomocí taktického obklíčení a fyzické likvidace nepřítele v tzv. obkličovací bitvě (Kesselschlacht). To bylo v poli praktické vyjádření strategické myšlenky zničující bitvy (Vernichtungsschlacht). Prostředky k provedení obkličovací bitvy (Kesselschlacht), jakými byly tanky, letectvo a motorizované jednotky, byly sice nové, ale sloužily tradičním cílům. V podstatě byly "novým vínem ve starých měších". Je jasné, že počet obklíčení a drtivých vítězství, nutných k tomu, aby bylo možné válku vyhrát během jediného tažení, závisel rovněž na velikosti a schopnostech protivníka.

   V letech 1939 až 1942 německá armáda pojetí obkličovací bitvy (Kesselschlacht) bezvýhradně podporovala: jeho charakteristickým znakem byla schopnost nepřítele obklíčit a zničit. Na této myšlence nebylo nic přespříliš rafinovaného. Německé metody se nezaměřovaly na "mozek nepřátelské armády" jako na relativně nekrvavou metodu vítězství. Právě naopak. Zničení nepřátelského velení bylo vedlejším produktem vítězství, nikoli jeho katalyzátorem. Dalšími pozoruhodnými německými vlastnostmi byly důraz na taktickou tvořivost, smělost a pružnost, to vše ve spojení s dokonalým pochopením hodnoty tankového vojska, síly letectva, spojení a rychlosti. I když se v roce 1941 německá armáda v umění obklíčit a zničit protivníka ještě zdokonalila, k vítězství ve východním tažení to nestačilo. Rudá armáda operaci "Barbarossa" přežila jen díky ohromným lidským zdrojům a také proto, že při bitvě o Moskvu v listopadu a prosinci 1941 dokázala Němce zatáhnout do vyčerpávajícího pozičního boje.

   Vpád do Sovětského svazu v roce 1941 postavil Němce před problémy, s nimiž se během předcházejících tažení nesetkali. Vojenským plánům dominovaly tři hlavní faktory - geografické podmínky, vzdálenost a čas - jejichž vliv, ať již zřejmý či skrytý, byl během let 1941 a 1942 výrazný. Z geografického hlediska dominovaly evropské části Sovětského svazu Pripjaťské bažiny, které způsobily izolaci německých operací na jihu a na Ukrajině. Stejně tak měla na účinné řízení operací obrovský vliv i nezměrná velikost Sovětského svazu. Německé tankové jednotky měly problémy i při krátkém francouzském tažení, kde to bylo z Arden na pobřeží Atlantiku pouhých 322 km. Zde to bylo 1 609 km z Varšavy do Moskvy a 1 931 km z Leningradu do Rostova. Stalingrad ležel dokonce 3 219 km na východ od Berlína. Jakmile Hitler 31. července 1940 svůj záměr o postupu na východ vyhlásil, bylo plánování operace ovládáno jedinou touhou: zvítězit během jediného tažení. Podnebí Ruska navíc omezovalo aktivní bojové operace na období od května do listopadu, takže rozhodujícím faktorem byl i čas. Navíc vyvstávala i otázka, zda je vůbec možné nad státem o velikosti Sovětského svazu během jediného válečného tažení zvítězit, i bez ohledu na dokonalou taktickou vyspělost německé armády. Vyžadovalo by to bezpříkladnou intenzitu operací v zemi, jejíž zaostalá infrastruktura pro rychlé týlové zásobování nenabízela nic. Předpokládalo se, že sovětské jednotky by mohly být ničeny při každém střetnutí s wehrmachtem v řadě obkličovacích bitev. Zda by to německá armáda mohla dokázat bez neúnosného opotřebení, bylo otázkou, kterou si Němci - ať již v roce 1941 nebo 1942 - pokládali zřídka a odpovídali si na ni ještě méně. Pak už bylo příliš pozdě.

   Operace "Barbarossa" vzešla z plánů, které navrhl generálmajor Marcks v srpnu 1940. Marcks předpokládal, že vítězství během jednoho tažení by mohlo být dosaženo zničením Rudé armády ve dvou fázích. V první fázi by hlavní síly Rudé armády v evropské části Sovětského svazu měly být zničeny v sérii obkličovacích bitev. Bitevním polem mělo být území mezi hranicemi Sovětského svazu z roku 1939 a hranicemi z roku 1941, které Sověti získali smlouvou mezi Hitlerem a Stalinem ze srpna 1939, jíž si vlastně Polsko rozdělili mezi sebe. Marcks předpokládal, že zemědělská a průmyslová hodnota těchto oblastí by Rudou armádu spíše nutila zůstat stát a bojovat, než přijmout strategii výměny území za čas. Nesmírně důležité bylo zabránit spořádanému ústupu Rudé armády do vnitrozemí Ruska, za linii řek Dvina a Dněpr. Němci se za každou cenu museli vyhnout poziční válce. Ve druhé fázi Marcks předpokládal, že by zbytky sovětské armády mohly být poraženy v rozhodující zničující bitvě o Moskvu. Ztráta politického, intelektuálního, ekonomického a komunikačního centra Sovětského svazu, ve spojení s dalšími drtivými vojenskými porážkami, by během jediného tažení dovršila strategické vítězství.

   Tento obsáhlý náčrt posloužil jako základ k Hitlerově směrnici číslo 21, která byla vydána 18. prosince 1940. Tato směrnice nebyla podrobným rozpracováním tažení. Ve skutečnosti jen určovala počáteční vojenské cíle pro první fázi operací. Následkem toho by se německé plánovaní dalo charakterizovat jako diskuse a improvizace při hledání nejlepšího způsobu jak Rudou armádu během tohoto jediného válečného tažení porazit. V čele útoku měla postupovat armádní skupina Střed (Mitte), které velel polní maršál Fedor von Bock. Ten vstoupil do císařské armády v roce 1898 a jako velitel praporu za 1. světové války získal nejvyšší německý vojenský řád za statečnost Pour le Mérite. Bock byl typickým představitelem naduté prušácké vojenské tradice a při polském tažení v září 1939 velel armádní skupině Sever (Nord). V období od května do června 1940, v době útoku na Francii, stál v čele armádní skupiny B. Jeho armádní skupina Střed se skládala z 9. armády generála Strausse a 4. armády generála von Klugeho. Údernou silou armádní skupiny Střed byla 3. tanková skupina generála Hotha, která podléhala operačnímu velení 9. armády, a 2. tanková skupina generála Guderiana, která spadala pod 4. armádu. Armádní skupina Střed, na severním křídle v čele s 3. tankovou a na jižním křídle 2. tankovou skupinou, měla vytvořit dva kotle u Bialystoku a Minsku. Kotle měly být zničeny 9. a 4. armádou a tím měly být sovětské síly v Bělorusku zlikvidovány. Leteckou podporu, rozhodující faktor německé bleskové války, měla zajišťovat 2. letecká flotila, jejíž velitel, polní maršál Kesselring svým důstojníkům řekl, že žádosti armádních důstojníků o těsnou leteckou podporu mají stejnou hodnotu jako jeho vlastní rozkazy. Po předpokládaném úspěchu v Bělorusku se armádní skupina Střed měla zachytit v prostoru mezi řekami Dvina a Dněpr v oblasti Mogilev - Vitebsk - Orša. Posledním cílem této první fáze mělo být město Smolensk, vstupní brána do srdce ruské země. Tím měla být zajištěna pozice pro případný útok na Moskvu. Cíle pro druhou fázi však nebyly ujasněny a ani Moskvu Hitler jako přesný cíl tažení formálně neschválil.

   Armádní skupině Sever velel polní maršál Wilhelm von Leeb. Leeb byl schopný důstojník a zároveň byl i silnou a nezávislou osobností. Sehrál určitou roli při potlačování Hitlerova mnichovského puče v roce 1923 a nikdy nepatřil k Hitlerovým oblíbeným generálům. Během polského tažení velel armádní skupině C a tuto formaci úspěšně vedl i během francouzského tažení. Střežil německou frontu s Francií a dobyl Maginotovu linii. Za tento úspěch byl v červnu 1940 povýšen do hodnosti polního maršála. Tato armádní skupina se skládala z 18. armády generála Küchlera na levém, baltském křídle a dále ze 16. armády generála Busche na pravém křídle, které přiléhalo k armádní skupině Střed. Údernou sílu skupiny tvořila 4. tanková skupina pod velením generála Höpnera a o leteckou podporu se starala 1. letecká flotila, vedená generálplukovníkem Kellerem. Podporu jí mohla poskytnout i 15. finská divize, pověřená znovudobytím území severně od Leningradu, anektovaného Stalinem po sovětském vítězství v "zimní válce" v listopadu 1939 až březnu 1940. Úkolem armádní skupiny Sever bylo zničení sovětských sil v baltské oblasti, obsazení pobřeží a případné dobytí Leningradu za pomocí tankových sil, odkloněných od armádní skupiny Střed, s čímž směrnice 21 výslovně počítala. V první fázi bylo Hitlerovou prioritou, na rozdíl od náčelníka generálního štábu generálplukovníka Franze Haldera, Pobaltí a Leningrad. Podobně jako v Polsku a Francii nebyl směr tažení nad rámec první fáze určen. A co bylo horší, svářily se zde dvě myšlenky. Jednu zastával Hitler a druhou - což byla Moskva - Halder, který zastupoval armádu. Právě tato německá neschopnost zvolit si jasný strategický cíl, a pak ho dodržovat, také tažení v letech 1941 - 1942 vážně poznamenala.

   Armádní skupina Jih (Süd), rozmístěná na polsko-ukrajinské hranici, byla podřízena polnímu maršálovi Gerdu von Runstedtovi. Služební záznamy tohoto Sasa, narozeného v roce 1875, byly bez poskvrny. V roce 1914 se vyznamenal v Alsasku a jako náčelník štábu divize - a později armádního sboru - i na východní frontě. V říjnu 1938 odešel do výslužby. Později se ovšem vrátil, aby během polského tažení převzal velení armádní skupiny Jih. Poté velel armádní skupině A, která sehrála klíčovou úlohu během útoku na Francii. Málomluvný Runstedt nevěřil, že by si Německo mohlo Rusko podrobit během jediného tažení a skeptický zůstal dokonce i po svém jmenování do čela armádní skupiny Jih v březnu 1941. Jeho skupina se skládala z Kleistovy 1. tankové skupiny, 6. armády polního maršála von Reichenaua, 17. armády generála von Stulpnagela a 11. armády generála Schoberta. Úkolem 1. tankové skupiny bylo dosažení Dněpru u Kyjeva a poté se měla stočit a postupovat podél řeky na jihovýchod, aby zabránila ústupu sovětských jednotek ze západní Ukrajiny. 17. armáda měla postupovat na východ, aby spolu s 1. tankovou skupinou vytvořila jakési kladivo s kovadlinou. Tak měly sovětské jednotky uvíznout a být zničeny v obrovském obklíčení. 6. armáda generála von Reichenaua měla střežit severní křídlo armádní skupiny Jih podél Pripjaťských bažin. Schobertova 11. armáda měla v oblasti Černého moře spolupracovat s Rumuny a jejím hlavním úkolem bylo dobytí Oděsy. O leteckou podporu se měla starat 4. letecká flotila, které velel rakouský generálplukovník Alexander Lohr.

   Německé síly nasazené do operace "Barbarossa" tvořilo 3 050 000 mužů, 3 350 obrněných bojových vozidel, 600 000 motorových vozidel a zejména 625 000 koní, hlavně pro potřeby zásobování a dělostřelectva. Tyto síly byly rozděleny do tří armádních skupin, sedmi armád a čtyř tankových skupin velikosti armády, spolu se sedmnácti tankovými a třinácti motorizovanými divizemi, podporovanými třemi motorizovanými brigádami. Hlavní armádní síly pochodovaly podobně jako jejich praotcové po svých a tvořily 153 skutečných pěších divizí. Němci vstoupili v červnu 1941 do války se vším, co v té době mohli vybavit k boji, avšak vzhledem k zamýšleným cílům byla hloubka sil malá. Jednoduše se nemohli zdržovat se zdlouhavým pozičním a logisticky nákladným bojem. Zatímco boje v letech 1939 - 1941 vojsko příliš nevyčerpaly, pokus o sražení Sovětského svazu na kolena během jediného tažení mohl zničit wehrmacht, ale ne jeho protivníka.

   Je nutné pochopit šíři akce, v níž vše bylo podřízeno jedinému krátkému a rozhodnému tažení, které nemělo trvat déle než čtyři měsíce. Nebyly žádné alternativní plány pro případ, že by se válka protáhla do zimy, o létě 1942 ani nemluvě. Existovaly sice určité plány pro přestavbu rozchodu kolejí sovětské železnice, ale v očekávání rychlého vítězství nebyly ani postačující, ani systematické. Těžko můžeme předpokládat, že by si němečtí velitelé nebyli vědomi hrozících zásobovacích potíží, plynoucích z chudé infrastruktury Sovětského svazu. Dopad nacistické ideologie, v kombinaci s celkem oprávněnou sebedůvěrou wehrmachtu o jeho převaze nad nepřítelem, však vytvořily situaci, v níž se nic jiného než vítězství neočekávalo. Křehká zásobovací kapacita Německa postačovala jen pro ideální průběh boje. Vše ostatní nacisté ignorovali. Předpokládali, že jejich taktická vyspělost zajistí úspěch tažení dříve, než se setkají s nějakými většími problémy. Stejně tak nacistická víra, že Slované jsou méněcennou rasou, se usadila i v myšlení mnoha velmi schopných vojenských profesionálů tak hluboko, že nějaký výraznější odpor ze strany Rudé armády, který by mohl wehrmachtu způsobit větší problémy, vůbec nepředpokládali. Krátce: Byl to hazard nebývalého rozsahu a operace "Barbarossa" (a poté "Blau" v roce 1942) zopakovala veškeré chyby předcházející generace Němců, která Schlieffenovu plánu z roku 1914 slepě důvěřovala. Kdyby Rusové díky Stalinovi nebojovali sebeobětujícím se způsobem, byla by operace "Barbarossa" neproveditelná. Jen díky ruské sebevražedné taktice a také skvělému taktickému myšlení německých polních velitelů sahali Němci v roce 1941 po vítězství. Ale nebylo to v žádném případě zásluhou plánu "Barbarossa".

   Ironií osudu se zdá, že šance na vítězství Německa během jediného tažení podkopal právě úspěšný způsob boje z let 1939 a 1940 - tedy obklíčení a zničení nepřítele. V Polsku a Francii obklíčení nepřítele provedly tankové divize, za nimiž následovala pěchota, podporovaná letectvem, která obklíčení dokončila. Je jasné, že tanky a pěšáci se pohybují různou rychlostí, takže v konečném důsledku zde byly "dvě" německé armády: Jedna na kolech a druhá, která se pohybovala po svých. U dřívějších tažení se tento problém podařilo Němcům když ne vyřešit, tedy alespoň zvládnout díky malým vzdálenostem a počtu obkličovaných jednotek a postupné motorizaci pěchoty. Jenže vítězství nad Rudou armádou vyžadovalo vytvoření většího počtu rozměrnějších kotlů, které musely být rychle uzavřeny, aby se zabránilo ústupu některých jednotek, které nebyly počátečním obkličovacím manévrem zachyceny, za linii řek Dvina - Dněpr. Kotle měly být tak obrovské, že s jejich likvidací pěchotou vyvstával velmi výrazný taktický problém. Jak mohla pěchota rychle kotle zničit a ještě udržet krok s tankovými sbory, které uháněly vpřed, aby zastavily jednotky Rudé armády, ustupující do vnitrozemí? Jinými slovy, tempo postupu a bezpečné a rychlé zničení kotlů byly absolutně neslučitelné s vítězstvím během jediného tažení. Pomalejší postup, který by likvidaci kotlů umožnil, byl vyloučen, protože tím by si Němci říkali o vyčerpávající boj, který více vyhovoval Sovětskému svazu. Větší motorizace a mechanizace pěchoty byla v roce 1941 mimo německé možnosti. Problém "dvou" německých armád byl v podstatě neřešitelný a opět vyvstal během tažení v roce 1942. Pokud se však Němci chtěli vyhnout pozičnímu boji, museli při zvážení všech pro a proti položit důraz na tankové sbory. Šlo o další obrovský hazard. Pokud by šlo vše podle plánu, tažení roku 1942 by bylo zbytečné. Pokud by plán selhal, muselo by v roce 1942 Německo dosáhnout rozhodného vítězství s ještě menšími zdroji, které však byly nedostatečné již v roce 1941. Je jednou z největších historických ironií, že řešení těchto německých strategických a taktických dilemat neměl v rukou nikdo jiný než Josif V. Stalin.

   Stalin byl při své politice ve třicátých letech rostoucí silou nacistického Německa nucen hledat kolektivní zabezpečení ve spojenectví s Francií a Anglií. Když jej v Mnichově 1938 ignorovali, uzavřel Stalin v srpnu 1939 s Německem smlouvu, známou jako sovětsko-německý pakt o neútočení a přátelství. Udělal to v cynickém očekávání dlouhé války mezi západními kapitalistickými mocnostmi, která by mu jednak poskytla čas na reformu Rudé armády, a navíc by mohl z vyčerpanosti západních sil těžit. Nicméně pro sovětskou agresi Stalin žádný velký strategický plán neměl. I když byl nelítostný jako málokdo, byl to zároveň opatrný a vypočítavý jedinec. O Hitlerových dlouhodobých záměrech směrem k Sovětskému svazu si nedělal žádné iluze, ale německé úspěchy z roku 1940 jím hluboce otřásly. Stalin si byl vědom, že Rudá armáda není ve stavu. aby se mohla německé branné moci úspěšně postavit.

   I když Rudá armáda v "zimní válce" od listopadu 1939 do března 1940 nad Finskem nakonec zvítězila, utrpěla díky děsivé velitelské neschopnosti ztráty ve výši 48 745 mrtvých a 158 000 raněných. Příčinu této katastrofy musíme hledat ve velkých Stalinových armádních čistkách z let 1937 - 1938, kdy se jeho paranoidní mozek snažil vyloučit jakoukoli případnou hrozbu směřující proti jeho osobní moci. Minimálně 30 000 důstojníků, včetně 3 z 5 maršálů, 14 ze 16 armádních velitelů, 60 ze 67 velitelů sborů, 136 ze 199 velitelů divizí, 221 z 397 velitelů brigád a 50 % všech velitelů pluků bylo uvězněno, umučeno či popraveno. Důstojnický sbor byl rozvrácen a zároveň i zpochybněny moderní vojenské teorie o hloubkových bojových sestavách a operacích, které ve třicátých letech razili velitelé jako maršál Michail Tuchačevskij. Ten byl popraven v červnu roku 1937 poté, co podepsal krvavě vynucené přiznání o své dohodě s německými tajnými službami. Čistky, které pokračovaly až do předvečera války, narušily schopnost Rudé armády čelit tak silnému protivníkovi, jakým bylo Německo. Německý vojenský atašé v Moskvě, generál Kostring, označil v roce 1936 Rudou armádu jako strašlivou sílu. Tato "strašlivá síla" však v roce 1941 byla "vedena" neschopnými nebo nezkušenými veliteli, kteří měli oběti čistek nahradit. Jejich iniciativu navíc brzdil strach s uvěznění. Jejich selhání ve Finsku vedlo k armádním reformám a přispělo k omilostnění některých schopných důstojníků, odsouzených během čistek. V červnu 1941 se však Rudá armáda nacházela uprostřed transformačního procesu a přínos reforem byl smeten Stalinovou sebevražednou armádní strategií.

   V žádném období Stalin nedovoloval Rudé armádě přijmout strategii ztráty území za získání času. Naopak jí nařizoval držet předsunutou obranu podél celé západní hranice Sovětského svazu. Marcks to rozpoznal a uvítal, protože pokud Rudá armáda nemohla aktivně manévrovat, mohla být zničena v kotlech. Rudá armáda v červnu 1941 by však tohoto stupně obrany nebyla schopna ani tehdy, kdyby se o ni směla pokusit. Strategické rozkazy a velení závisely na Stalinovi, zatímco operační a taktické velení mělo nedostatek radiostanic. Nezávislá iniciativa nebyla ve stalinském Rusku podporována ani tolerována. V konfrontaci s taktickou rychlostí a vyspělostí wehrmachtu docházelo k nevyhnutelným zmatkům a ochromení bojové činnosti. Stalin, který se obával, aby nevyprovokoval německý útok, věděl, co se chystá. Nedovolil však Rudé armádě, aby prováděla účinný průzkum a zpravodajské informace si nechával pro sebe. Dostalo se mu mnoha varování jak z vlastních zdrojů, tak od Britů, jejichž zprávy odmítal jako Churchillův pokus zatáhnout Sovětský svaz do války po boku Velké Británie. Žádný z vůdců v dějinách nebyl tak informován o chystaném překvapivém útoku, avšak i přes početní převahu Rudé armády byl německý útok z 22. června 1941 naprostým šokem.

   Sovětské tanky, přestože jich bylo mnoho, postrádaly jak technickou kvalitu, tak vycvičené posádky. V lednu 1940 byly sovětské tankové sbory zrušeny a rozptýleny jako podpora pro pěchotu. Německé vítězství nad Francií vyvolalo horečnou snahu nalézt protiváhu tankových divizí a v červnu roku 1940 proto byly v rámci Rudé armády vytvořeny mechanizované sbory. Těžkopádná síla dvou tankových divizí a jedné motorizované pěší divize o celkové síle 37 000 mužů se s německými tankovými divizemi a sbory nemohla měřit. V červnu 1941, namísto menšího počtu dobře vybavených a vycvičených formací, existovalo 21 špatně vycvičených mechanizovaných sborů, které trpěly nedostatkem vysílaček, moderních tanků, nákladních vozidel pro pěchotu a postrádaly i účinnou leteckou podporu. Mezi 14 000 tanky Rudé armády bylo tehdy pouze 1 861 moderních tanků typu KV-1 nebo T-34. Zbytek tvořily zastaralé stroje z dvacátých a třicátých let. Podobný obrázek skýtalo i sovětské letectvo. Přestože mělo v evropské části SSSR k dispozici 9 500 letadel, nemohlo luftwaffe konkurovat. Stroje byly zastaralé a někteří piloti doposud létali na dvojplošnících. Organizace letectva byla chaotická a jeho velení, pokud nějaké bylo, bylo horší než u armády, neboť tři velitelé letectva postupně padli za oběť čistkám koncem třicátých let. Největší a možná jediná síla Rudé armády z roku 1941, na rozdíl od let pozdějších, byla v počtu mužů a jejich houževnatosti. Zmobilizovaná Rudá armáda v evropské části SSSR dosahovala počtu zhruba 3,5 milionu mužů a celková síla, před mobilizací záloh, dosahovala výše 5 milionů mužů. Právě lidské rezervy umožnily Sovětskému svazu přežít rok 1941, podobně jako nezměrná houževnatost vojáků způsobila narůstající vyčerpání příslušníků wehrmachtu.

   V nedávných letech se objevily spekulace, zpočátku ze strany ruského emigranta Viktora Rezuna, píšícího pod jménem Viktor Suvorov, že na jaře 1941 Sověti plánovali proti Německu preventivní úder. Zdroj a důkaz tohoto názoru, o němž se zejména v Německu vedly živé diskuse, nalezneme v dokumentu připraveném v květnu 1941 generálem Žukovem, v němž se možnost útoku rozebírá. Návrh byl bezesporu podán, ale nešlo o definitivní rozhodnutí k útoku. Šlo jen o jeden z mnoha návrhů, sepsaných sovětským nejvyšším velením pod hrozbou bezprostředně hrozícího útoku. Sovětské jednotky byly na jaře 1941 rozmístěny podél západní hranice SSSR, ale nikoliv k útoku, ale k obraně území SSSR. Vysocí němečtí důstojníci - jako Marcks, Halder nebo Kostring - kteří se na vypracování plánu "Barbarossa" podíleli, si byli rozmístění sovětských jednotek vědomi, ale žádného útoku se neobávali. Ani Kostringův zástupce plukovník Hans Krebs až do 9. dubna 1941 žádné zvýšené přípravy Rudé armády na válku nezpozoroval. Důsledná Stalinova snaha Němce nikterak neprovokovat svědčí o tom, že se válce chtěl vyhnout. Pokud by i Stalin choval přání preventivní útok podniknout, Rudá armáda takovéto akce v roce 1941 stejně nebyla schopná. Stalin si byl slabosti Rudé armády vědom více než kdokoliv jiný. Nikdo se totiž o toto její oslabení nezasloužil více než on.

   Německý útok ze dne 22. června 1941 začal impozantním úderem luftwaffe. Ta zaútočila na 66 sovětských letišť a na zemi zničila 1 200 sovětských strojů. Letadla, kterým se podařilo vzlétnout, byla snadno sestřelena. To Němcům umožnilo získat naprostou převahu ve vzduchu. Luftwaffe udělala sovětským jednotkám, které se otřásaly pod německým náporem, ze života úplné peklo. Spojení bylo zničeno, pohyb byl znemožněn, zásobování vázlo, zálohy byly ostřelovány a bombardovány a jednotné velení bylo prakticky nemožné. Sovětské jednotky ve středu a na severu byly během několika hodin smeteny a sovětské strategické představy o předsunuté obraně vzaly za své. Nyní šlo o válečnou obratnost, které však byla schopná pouze jedna z bojujících stran. Armádní skupina Střed zastihla sovětský Západní front, vedený generálem Dimitrijem Pavlovem, v nedbalkách. Sovětský front byl základní operační formací Rudé armády a často bývá mylně srovnáván s německou armádní skupinou. Na rozdíl od ní se však jeho velikost případ od případu měnila a býval orientován na určité úkoly. Tím se spíše podobal velké německé armádě, jako například třísettisícové 6. armádě, která zaútočila na Stalingrad.

   Na levé straně Západního frontu překročila 2. tanková skupina řeku Bug u města Brest-Litevsk, zatímco na druhém křídle armádní skupiny Střed překročila 3. tanková skupina řeku Němen a 24. června dosáhla Vilniusu. Obě tankové skupiny se stočily dovnitř a vytvořily tak poblíž Minsku dvojité obklíčení. Vnitřní obkličovací manévr provedly dále na západě u Bialystoku 4. armáda od jihu a 9. armáda ze severu. 1. července byly zničeny čtyři armády Západního frontu, a to 3., 10., 4. a 13. Celkové ztráty činily 417 000 vojáků. 22. července 1941 byl nešťastný generál Pavlov povolán ke Stalinovi a za své "zločiny" zaplatil životem. Nicméně tisícům Rusů se podařilo uniknout na východ, protože 3. tanková skupina byla nucena se vzdát 12. tankové divize, která musela vypomoci 9. armádě u Bialystoku. Již v této rané fázi se totiž projevila přítomnost "dvou" německých armád. Nicméně 1. července tankové skupiny armádní skupiny Střed pokračovaly v postupu přes Dvinu a Dněpr ve směru na Smolensk s úmyslem vytvořit další kotel. Sovětské síly měly být zničeny 9. a 4. armádou, aby byl zajištěn jakýsi "pozemní most" mezi Oršou a Vitebskem. Generál Halder doufal, že to by mohlo přimět Hitlera, aby jako cíl tažení navrhl Moskvu, což bylo zcela v souladu s jeho úmysly. Sověti by tak byli donuceni k rozhodující bitvě o centrum svého impéria.

   Jenomže když armádní skupina Sever prorazila přes sovětský Severozápadní front generálplukovníka Fjodora I. Kuzněcova, Hitlerovi se nechtělo plány měnit. Sovětská 8. a 11. armáda si jednoduše se silou a rychlostí německých jednotek nemohly poradit. 41. tankový sbor generála Reinhardta ze 4. tankové skupiny generála Höpnera prolétl Litvou během 72 hodin, zatímco 56. tankový sbor generála von Mansteina překročil Dvinu u města Daugavpils 26. června. Rychlost postupu byla tak vysoká, že byla nařízena přestávka, která by 18. a 16. armádě umožnila je také dohnat. Terén neumožnil tentokrát vytvořit kotel, ale během několika dnů se sovětské linie zhroutily a němečtí vojáci pokračovali v postupu na Leningrad.

   Počáteční výhoda překvapivého útoku však již zmizela a armádní skupina Jih začala čelit sílícímu odporu. Sovětské nejvyšší velení chybně předpokládalo, že hlavním cílem německého snažení bude Ukrajina. Důsledkem tohoto nesprávného odhadu bylo, že některé z nejlepších sovětských jednotek byly začleněny do Jihozápadního frontu pod velením generálplukovníka Michaila P. Kirponosa. Sovětské linie se prohnuly, ale nebyly prolomeny, proto již 27. června byly rozkazy pro armádní skupinu Jih zrevidovány a jejich výsledkem bylo méně ambiciózní obklíčení. Namísto postupu až ke Kyjevu se 1. tanková skupina nyní měla 161 km západně od Kyjeva stočit na jih. Uprostřed července, navzdory neustálému znepokojování ze strany 5. armády generála Potapova, konečně prorazila severní křídlo Jihozápadního frontu a včas se stočila na jih. Stalin nechtěl ústup sovětských sil z centrální Ukrajiny povolit a na počátku srpna 1941 vytvořila 1. tanková skupina - společně s 11. armádou přicházející z jihozápadu a 17. armádou ze západu - Umaňský kotel. Během jeho likvidace Němci zničili 6. a 12. sovětskou armádu a části 18. armády, získali 103 000 zajatců a v obranné linii Jihozápadního frontu se vytvořila velká trhlina. Tím se v srpnu 1941 situace Runstedtovy armádní skupiny Jih výrazně zlepšila. Nepodařilo se mu však překročit Dněpr a Hitler svými zásahy do bojové činnosti jeho severního křídla průběh celého tažení výrazně ovlivnil.

   Koncem července 1941 vypadala sovětská situace beznadějně. 1. srpna skončil po dvou týdnech odpor Smolenského kotle. Němci byli pouhých 402 km od Moskvy a zabili, zranili nebo zajali více než dva miliony rudoarmějců. Sovětská porážka v tomto tažení se zdála být pouhou otázkou času, zatímco zeměpisné hranice, vzdálenosti a čas nyní nehrály roli. Generál Halder, jehož podporovala většina armádních velitelů, věřil, že po přestávce na doplnění sil a materiálu by se hlavní směr německého náporu měl nyní soustředit na Moskvu. Měl za to, že její význam přinutí Rudou armádu, aby o ni bojovala, bez ohledu na situaci jinde. Rudá armáda bude v bitvě obklíčena a zničena: Moskva sama o sobě nebyla cílem, ale prostředkem k dosažení německého strategického vítězství. 19. července však Hitler vydal směrnici číslo 33, kterou odklonil 3. tankovou skupinu na sever, aby pomohla armádní skupině Sever při útoku na Leningrad, a 2. tankovou skupinu na jih, na pomoc armádní skupině Jih. Armádní skupině Střed tak zbyla pro útok na Moskvu pouze pěchota a tím ztratila výhodu velké rychlosti a tempa, které Němcům doposud umožňovalo vyhnout se poziční válce. Hitler Halderovu myšlenku, podle níž by rozhodující bitva o Moskvu byla urychlujícím prvkem německé zničující rozhodující bitvy (Vernichtungsschlacht), odmítal. Dokládá to jeho směrnice číslo 34 z 30. července, kterou Hitler jakýkoliv útok na Moskvu oficiálně zamítl. Toto rozhodnutí vyvolalo uvnitř německého vrchního velení obrovské spory právě ve chvíli, kdy byla Rudá armáda v krizi. Tato pře vyvstala uprostřed tažení, protože již od počátku chyběl jakýkoli podrobný strategický plán. Jakkoli bojovali Němci dobře, neměli potřebné prostředky, aby metodu obkličujících bitev udrželi současně po celé délce fronty. Aby bylo možné zvítězit jediným tažením, museli by rozmístění a načasování kotlů pečlivě naplánovat, aby mohli se svými silami pro rozhodující bitvu dobře hospodařit. Hitler váhal mezi zničením Rudé armády a obsazením Leningradu nebo Ukrajiny. Dobytí Ukrajiny bylo prostředkem k vymanění se z ekonomické blokády a mohlo být výsledkem vítězství, nikoli jeho katalyzátorem. Hitler podporoval cíle navržené pro dlouhou válku a tím zároveň německé šance na vítězství během jednoho tažení podkopával. Klíčovou otázkou byl čas: Není pochyb, že i když se Němci koncem srpna 1941 před zahájením ofenzivy na Moskvu zastavili, nemohla je Rudá armáda přes svoji statečnost porazit. Hádka o tuto spornou otázku, která měla být vyřešena již před začátkem války, při záchraně Sovětského svazu před jeho porážkou během jediného tažení sehrála klíčovou úlohu.

   Hitler prosadil svou. Měsíc po vydání Směrnice 33 (21. srpna 1941) se 2. tanková skupina vydala na jih. Počátkem září sovětští velitelé prosili Stalina, aby nechal evakuovat Kyjev. Ten odmítl. 16. září se 1. tanková skupina, přijíždějící od severu, setkala východně od Kyjeva u Lochvisty s 2. tankovou skupinou, postupující z jihu, a společně vytvořily vnější obklíčení, zatímco o vnitřní obkličovací okruh se postaraly 17. a 2. armáda. Stalin odmítl okamžitý ústup. Po prudkých bojích, kdy padl i generálplukovník Kirponos, se 650 000 sovětských vojáků vzdalo. Když se německé síly daly na pochod k jihu, vydal Hitler 6. září směrnici 35, jíž nařídil posílení armádní skupiny Střed s cílem zničit sovětské jednotky východně od Smolenska, což měla být předehra k postupu na Moskvu. Ač Němci u Kyjeva udeřili impozantně, pro ofenzivu na Moskvu to nebyl - a ani nemohl být - rozhodující úder.

   Operace Tajfun, tedy útok armádní skupiny Střed na Moskvu, byla zahájena 30. září 1941, devět týdnů po pádu Smolenska. Vliv vzdálenosti a času v německém závodě s "uzávěrkou" - ruskou zimou - vystupoval stále zřetelněji. Armádní skupina Střed, posílená 4. tankovou a vlastními 2. a 3. tankovou skupinou, prorazila 2. října sovětskou obranu. Po deseti dnech u Vjazmy, při klasickém potvrzení své teorie bleskové války, Němci pohltili sovětský Západní a Záložní front, zatímco 241 km jižněji byl 2. tankovou skupinou a 2. armádou zničen Brjanský front. To byl okamžik nejvyšší krize Rudé armády. U Vjazmy a Brjansku ztratila více než 600 000 vojáků a její obrana byla rozbita. Zdálo se být jen otázkou času, kdy Němci vtrhnou do vyděšené Moskvy. Začalo však pršet a během několika dnů rychlost německého postupu zpomalilo bahno. Zde se ukázal opravdový význam odchýlení náporu německých bojových sil od moskevského směru ve vrcholném létě. Pokud by totiž Němci na Moskvu zaútočili koncem srpna nebo začátkem září, nemusíme příliš pochybovat o tom, že by prošli sovětskými liniemi stejně jako v říjnu a lepšího počasí by byli určitě schopni využít ve svůj prospěch. Je ironií osudu, že čas, který potřebovali k dokončení obklíčení Kyjeva - tedy jednoho z nejpůsobivějších vítězství v dějinách vojenství - později osudově chyběl. Vítězství u Kyjeva vlastně zmařilo německé naděje na vítězství v celém tažení. Koncem října 1941 se Sovětům začalo dařit situaci zvládat a mohli se začít připravovat na rozhodnou bitvu při obraně Moskvy uprostřed zimy. To byla velká odchylka od Halderova původního záměru plynulého obchvatu Moskvy a zničení Rudé armády čerstvými silami německé armády.

   Bock i Halder si byli vědomi, že němečtí vojáci jsou vyčerpáni a že se u tanků začaly objevovat závady. Němci neovládali týl do hloubky natolik, aby si mohli dovolit vést vyčerpávající poziční boj. Navíc byli v situaci, kdy měli válku vyhrát během tohoto jediného tažení. Rudá armáda během operace "Barbarossa" dokázala, že není schopná spojit lineární obranu s hloubkovou. Avšak u Moskvy pomohlo generálu Žukovovi, který byl 10. října, bezprostředně po pohromě u Vjazmy, jmenován do čela Západního frontu, několik faktorů, které způsobily, že bitva proběhla úplně jinak. Terén byl protkán lesy, bažinami a řadou řek, které určovaly osy německého útoku a zejména za zimních měsíců jim bránily ve vedení plynulých tankových operací, v nichž wehrmacht Rudou armádu jasně převyšoval. Zrovna tak byl zcela zřejmý i cíl německého útoku, což vyloučilo moment překvapení a snáze se tak získávaly informace. Sověti správně předpokládali, že Němci se budou držet osvědčeného scénáře obklíčení a zničení, proto dostatečně posílili pravé křídlo generála Rokossovského 80 000 muži, které rozmístili do hloubky 20 km. Postavení Rudé armády na levém křídle, v okolí Tuly, proti Guderianově 2. tankové skupině, bylo také posíleno. Toto rozestavení nutilo Němce k frontálnímu útoku, a tím dovolili Rudé armádě, aby poprvé v této válce bojovala za srovnatelných podmínek tím, že mohla kombinovat souvislou poziční a hlubokou obranu.

   Ze strategického hlediska sice lidské rezervy umožnily Sovětům přežít rok 1941, ale jejich síly v evropské části SSSR poklesly na 2,3 milionu mužů, což byl nejnižší stav za celou válku. Stalinův hlavní vyzvědač v Tokiu, Němec Richard Sorge, však Stalinovi hlásil, že pozornost Japonska se upírá směrem k Pacifiku a o východ SSSR se Říše vycházejícího slunce příliš nezajímá. Proto Stalin povolil tajný přesun 15 divizí ze sovětského vnitrozemí. Ty nebyly tolik zdecimovány čistkami a Stalin nakonec povolil, aby se do velení Rudé armády vrátili bývalí velitelé. Žukov některé z jednotek začlenil do klíčových pozic na frontové linii a zároveň nezkušené a nedostatečně vycvičené jednotky odeslal k obraně Moskvy. Tyto přesuny usnadnil fakt, že Moskva byla hlavním železničním uzlem a to se v rámci operační pohyblivosti během boje ukázalo jako hlavní výhoda. Přesuny sovětských vojsk byly prováděny s relativně hospodárným úsilím, zatímco Němci se museli trmácet po nezpevněných cestách v moři bláta a za otřesného počasí. Sovětští velitelé se mohli spolehnout na účinnou, i když narychlo zbudovanou pomoc týlu, zatímco němečtí velitelé trpěli nepravidelnými dodávkami. Začala je strašit neschopnost vyrovnat se přiměřeným způsobem s odlišným rozchodem sovětských železnic, a tím se stávali závislými na zničených silnicích a cestách. Pokud tedy měla Rudá armáda vybojovat rozhodnou obrannou zničující bitvu, pak zimní Moskva byla vhodným místem.

   Závěrečný německý útok začal 15. listopadu 1941. Podle plánu mělo dojít k průlomu severně a jižně od Moskvy, zatímco Klugeho 4. armáda měla vázat sovětské jednotky ve střední části. Guderianova 2. tanková skupina zahájila útok a ve snaze město obklíčit, dobyla 24. listopadu Venev, vzdálený 64 km. Ke kritické situaci však docházelo na severozápadě, kde se Reinhardtova 3. tanková a Höpnerova 4. tanková skupina hnaly po zamrzlé půdě vstříc sovětské 30. a 16. armádě. 23. listopadu dobyla 3. tanková skupina Klin, ležící 32 km severozápadně od Moskvy, přičemž mezi 30. a 16. armádu vrazila klín. Sovětské linie se prohnuly, ale nepovolily, protože ruské zálohy donutily Němce bojovat o každou píď země. Za děsivých povětrnostních podmínek se mezi 26. a 27. listopadem u Istry, severozápadě od Moskvy, srazila v zoufalém boji divize SS Das Reich se 78. sibiřskou divizí 16. armády, zatímco na jejím křídle se 7. tanková divize prodírala přes kanál Moskva - Volha. 28. listopadu vyslal Žukov 1. údernou armádu generála Kuzněcova spolu se 16. armádou, aby zatlačily Němce zpět za kanál. V jižní části zastavily sovětské zálohy 2. tankovou skupinu u města Tula a na linii řek Oka a Moskva. 1. prosince, kdy od západu útočila na Moskvu 4. armáda, poklesly teploty na -35° C. I když se jí podařilo prorazit křídla sovětské 33. armády až do hloubky 24 km, 4. prosince její postup náhle skončil. Německý útok selhal ve chvíli, kdy se němečtí velitelé začali zamýšlet nad tím, proč jejich pokus o vítězství v jediném tažení ztroskotal. Dne 5. prosince je Žukov šokoval svou protiofenzivou.

   Jejím cílem bylo donutit Němce, aby se stáhli od Moskvy. Příchod záloh umožnil Rudé armádě přejít přes noc z obrany do útoku. Dokonale tím zaskočila německé vojáky, kteří neměli vybudované dostatečné obranné pozice. Protiofenziva u Moskvy byla úspěšná navzdory tomu, že ruští velitelé s útočnými manévry neměli žádné zkušenosti. Postrádali sice taktickou vyspělost svých protivníků, ale uštědřili ničivý úder německé morálce, která se ocitla na pokraji zhroucení. Němci byli vrženi zpět. Jen v důsledku sovětských chyb se německá 4, armáda, která bojovala s houževnatostí, zrozenou ze zoufalství nenadálé katastrofy, neocitla v obklíčení. Dne 30. prosince byla hrozba Moskvě zažehnána. Rudá armáda rozvinula svůj útok ve ctižádostivém pokusu obklíčit a zničit armádní skupinu Střed: Kalininský front generála Koněva postupoval severně od Moskvy směrem na jihozápad, zatímco levé křídlo Západního frontu útočilo jižně od Moskvy směrem na sever. Jejich cílem bylo setkání u Vjazmy. Důvěra Hitlera ve vrchní velení německé armády dostala vážné trhliny. Dne 17. prosince byl Bock ze zdravotních důvodů nahrazen polním maršálem von Klugem. Dne 19. prosince byl z funkce vrchního velitele odvolán polní maršál von Brauchitsch, jehož nahradil sám Hitler. Hitlerův rozkaz ze 16. prosince (Haltebefehl) držet za každou cenu linie, aby se z ústupu nestal bezhlavý útěk, byl v rozporu s taktickou pružností, kterou požadovali a očekávali němečtí polní velitelé. V příštích čtyřech týdnech, kdy osud armádní skupiny Střed visel na vlásku, odvolal Hitler 25. prosince z čela 2. tankové skupiny Guderiana, Höpnera od 4. tankové a Strausse zbavil velení nad 9. armádou. Dne 2. ledna Hitler nařídil držet pozice navzdory hrozícímu obklíčení. Dne 5. ledna však Stalin, který nedbal Žukovových rad, nařídil generální útok po celé délce východní fronty. Soustředěná síla sovětského úderu se vytratila, a přestože Sověti dosáhli úspěchů, smrtelná hrozba armádní skupině Střed zvolna pomíjela. V únoru 1942 začala sovětská ofenziva slábnout a v březnu nabyla německá armáda své dřívější jistoty.

   Utrpěla však těžký otřes, a to nikoli pouze západně od Moskvy. Postup armádní skupiny Sever na Leningrad byl zastaven a 8. ledna 1942 musela v oblasti Ilmeňského jezera čelit těžkému protiútoku. I když utrpěla těžké ztráty, podařilo se jí zimu přežít, aniž by sovětské armádě povolila rozhodný průlom a v dubnu 1942 nadále svírala Leningrad v nemilosrdném objetí.

   Dne 18. října obdržela 1. tanková skupina rozkazy k postupu na Rostov. Zásobovací obtíže, které začaly operace ve stále rostoucí míře ovlivňovat, však způsobily, že skupina nemohla s útokem začít dříve než 5. listopadu. Podařilo se jí sice prorazit sovětské linie, ale prudký déšť její pohyb ochromil a v útoku mohla pokračovat až 17. listopadu. Za bojů při teplotách kolem -20 °C Rostov 20. listopadu padl. Timošenkovi se však podařilo přeskupit Jihozápadní front a 22. listopadu zahájil severně od Rostova prudký protiútok. 28. listopadu byla 1. tanková skupina pod extrémním protivníkovým tlakem donucena město opustit. Rundsted Kleistovi odsouhlasil jeho taktické rozhodnutí, podle něhož měl ustoupit o 129 km na západ a zachytit se v zimních obranných pozicích za řekou Mius. Hitler mu však nařídil, aby linie držel, a v časných ranních hodinách 1. prosince Rundstedta odvolal. Místo něj do funkce nastoupil polní maršál von Reichenau, horlivý nacista, který však Rundstedtovy příkazy potvrdil. Toto rozhodnutí nakonec Hitler akceptoval. Dne 25. prosince prorazila Mansteinova 11. armáda přes Perekopskou úžinu pozice sovětské 51. armády na Krymu.

   Poloostrov Kerč byl od 16. listopadu v německém držení. Sověti bránili jen významný přístav Sevastopol. Energická obrana města, řízená generálem Petrovem, vzdorovala 11. armádě až do května 1942. Situace na Krymu se změnila 2. prosince, kdy u města Feodisija ve východní části Krymu, přistály jednotky sovětské 51. a 44. armády. Němci zjistili, že podobně jako i na jiných místech východní fronty nemají prostředky na to, aby Sověty zatlačili zpět a Sevastopol obsadili. Když se pokusili o obojí, selhali buď v jednom či druhém. K Hitlerovu zklamání uvízli ve slepé uličce. Hitler Krym považoval za základní podmínku pro německý postup na Kavkaz. Původně k němu mělo dojít v roce 1941, ale nyní se zdržel až do roku 1942.

   V březnu 1942 se Němcům podařilo frontu stabilizovat. Snaha o porážku SSSR během jediného tažení však selhala. Tři německé armádní skupiny již nebyly schopné zahájit společnou ofenzívní operaci. K 31. prosinci 1942 činily ztráty východní armády 917 985 mužů, což byla téměř třetina jejího původního stavu. Jejich plné nahrazení nebylo možné, aniž by to vážně nenarušilo německou válečnou ekonomiku. Jednotky armádní skupiny Jih měly k 1. květnu 1942 k dispozici pouze 50 % původního stavu pěchoty, zatímco u armádní skupiny Střed a Sever její stavy klesly na 35 %. Od června ztratila německá armáda 4 200 tanků a 16. tankových divizí mělo k 31. březnu 1942 k dispozici pouze 140 bojeschopných tanků. Ztráta 101 529 motorových vozidel a 207 943 koní měla vážné důsledky na pohyblivost armád a jejich zásobování. V roce 1942 byla mobilní válku schopna vést pouze armádní skupina Jih, ostatní dvě armádní skupiny se se Sověty střetávaly v obranné, poziční válce. Sovětské ztráty za rok 1941 byly hrůzostrašné. Odhaduje se, že mezi 22. červnem 1941 a 31. prosincem téhož roku přesáhly ztráty Rudé armády 6 milionu mužů, 3 miliony padly do zajetí a tankové ztráty činily 21 391 strojů. Ač jsou tato čísla šokující, byl Sovětský svaz schopen tyto ztráty nahradit. Vyžadovalo to čas, ale Rudá armáda přežila.

   Německá armáda stála jen krůček od vítězství. První dva měsíce tažení snad ani nemohly být úspěšnější. Nicméně Sovětský svaz se jí v jediném tažení nepodařilo porazit a poznala, že Rudou armádu nelze porazit pouze řadou operačních úspěchů. Vítězství v Polsku, Francii i na Balkáně samozřejmě přesvědčila německé velitele, že operační úspěch, dosažený pomocí obkličovacích bitev, lze převést i do vítězství v jediném tažení. Proto se z čistě vojenského hlediska wehrmacht války na východě neobával o nic více než jiné války kdekoliv jinde. Na vlastní kůži však Němci poznali, že šlo o úplně jinou válku, v úplně jiných podmínkách.

   Pojem zničující rozhodující bitvy (Vernichtungsschlacht) měl v SSSR význam pouze tehdy, pokud byly zdroje a operačnětaktická vyspělost dávkovány v pečlivě propočítaném sledu bitev, aby se německé šance na vítězství v jediném tažení zvýšily na nejvyšší možnou míru. Tažení vyžadovalo systematický strategický přístup a ne jen přístup operační, soustředěný na bojové akce. Avšak tradiční sebedůvěra německé armády a oslnivé úspěchy v letech 1939 - 1941 zabránily brilantním německým velitelům, aby tento vývoj válečného umění pochopili. Hitler se ocitl v pozici, kdy Německo v roce 1942 muselo dokázat to, co se mu nepodařilo v roce 1941, totiž porazit Sovětský svaz během jediného tažení.