Jdi na obsah Jdi na menu
 

Byl jsem číslem 7809 - 6

Jak byli osvobozeni vězňové ve Flossenbürgu.

 

   Vězňové koncentračního tábora ve Flossenbürgu v Bavorsku nedaleko československých hranic prožili v posledních týdnech před svým osvobozením události, na které nezapomenou po celý svůj život. Brněnští osvobození vězni přivezli s sebou z Rokycan, odkud jim dal Národní výbor na cestu do Brna osobní automobil, kromě jiného také číslo časopisu Cesta, na cyklostilu rozmnožovaného orgánu československé skupiny vězňů, která se probíjela do republiky směrem na Domažlice. List byl vydáván podle rozhlasových zpráv ve Stammriedu, kde skupina českých vězňů na několik dní uvázla. Vydavatelem byl vlastní synovec ministra dr. Jaroslava Stránského dr. Miloš Jiránek, který byl na zvláštní rozkaz K. H. Franka uvězněn a žalářován jen pro tento příbuzenský poměr. Z tohoto listu citujeme doslovně líčení, jaké byly osudy vězňů ve Flossenbürgu do jejich osvobození Američany:

   „Po řadě napjatých dní, plných očekávání, vyplněných jedinou otázkou: Budeme evakuováni či ne ?, přišel rozkaz k odchodu v pátek 20.dubna, kdy již den předtím byli v pravém slova smyslu vyhnáni z revíru (táborová „nemocnice“) ti, kdo se udrželi na nohou, a vydali se na cestu jako první. Masa tábora, to jest 14.061 vězňů, opustila lágr postupně, rozdělena do pěti skupin. V lágru zůstali pouze nemocní skvrnitým tyfem, lékaři a ošetřovatelé. Skupiny neměly stejný směr pochodu, ale hlavní směr byl zachován. Konečný cíl cesty, Dachau, byl společný.

   Již několik kilometrů za Flossenbürgem byli zastřeleni první kamarádi, kteří nemohli dále. Druhý den večer nás stihl déšť, který nás pak provázel neustále a velmi přispíval k našemu zubožení. O odpočinku pod střechou a nějakém spoustu jídla nebylo ani řeči. Spalo se venku na louce nebo v lese. Po třetím nočním pochodu došla naše 4. skupina v pondělí 23. dubna v časných ranních hodinách k lesnaté stráni jihovýchodně od Stammriede, kde se uložila k odpočinku, když si každý zhotovil improvisovaný úkryt z větví, jež ho měly chránit před přímým větrem a deštěm. Z odpočinku jsme však byli v 9.30 hod. vyrušeni voláním k nástupu na další pochod. V tomto lesíku padly ještě poslední tři výstřely, jimiž byli usmrceni další tři kamarádi, kteří nemohli pokračovat v cestě.

   Po seřazení vycházíme směrem na Pösing. Došli jsme však jen k lesíku jižně od Stammriede, kde nás dostihly americké pancéře a osvobodily nás od jisté záhuby, takřka na pokraji hrobu. Tento slavnostní a pro nás radostný okamžik se udál v 10.25 hod. středoevropského času. Bohužel, všichni nedošli. Počet únavou a vysílením padlých kamarádů, zastřelených esesmany, není přesně znám, ale odhaduje se asi na 3000 osob.“

   Vězňové, kteří přibyli do Brna, prohlásili, že na této strašné cestě projevovali Čechové, jichž bylo ve Flossenbürgu na 2000, vzácnou solidaritu a odolnost, takže z nich padlo jen sedm. Do Flossenbürgu bylo ještě krátce před osvobozením Brna dopraveno mnoho Čechů, vězněných v brněnských Kounicových kolejích. Bylo mezi nimi zvláště hodně těch, kteří byli podezíráni ze spojení s partyzány.

 

 

Návrat s československou vlajkou do koncentračního tábora.

 

   Lidově se říká, že když kobyla dodělává, zuřivě kolem sebe kope. Tohoto srovnání lze použít s řáděním gestapáků, kterým v poslední době před nacistickým krachem již nestačily koncentráky, nemožně přeplněné. Proto byl ještě počátkem dubna 1945 proměněn dosavadní pracovní tábor v Mirošově na Příbramsku v regulérní koncentrační tábor. V posledních dnech v něm bylo asi 750 vězňů, většinou Moravanů, kteří byli do Mirošova dopraveni za nejkrutějších zkoušek z Kounicových kolejí v Brně.

   Vězňové mirošovského koncentráku se osvobodili sami v pátek 4. května 1945. Velká část vězňů byla přidělena na práce mimo tábor. Toho dne odpoledne se vrátili do tábora s československou vlajkou a s národní písní, nijak nedbajíce výhružek zděšených stráží. Pro nejistotu gestapáků bylo příznačné, že se neodvážili přímo zakročit a snažili se dosáhnout spojení s Prahou. To se jim však už nepodařilo. Druhého dne večer sami odevzdali tábor Čechům a utekli. Z osvobozených vězňů se dalo ihned asi 150 do služeb partyzánů, kteří vydatně pomáhali blížícím se spojeneckým vojskům. Ze známých Brňanů byli v Mirošově vězněni dr. Jar. Gregor ze zemského finančního ředitelství, ředitel Pensijního ústavu dr. Miloš Bukvář, dr. Viktor Pernička z ředitelství pošt, ředitel F. Jedlička, ministerský rada dr. Rieder, advokát dr. Láska, okresní soudce dr. Boháč ze Vsetína a mnoho jiných. Osvobození vězni vděčně vzpomínali, že obyvatelé všech okolních obcí v okolí tábora ještě za hrůzovlády gestapáků vězně odvážně podporovali potravinami tak vydatně, že si vězni v táboře mohli posléze zavésti pravidelné mimořádné příděly. Osvobození mirošovských vězňů bylo jistě nejoriginálnějším případem ze všech nacistických koncentráků.

 

 

Obětoval se za kamarády.

 

   Nám, kteří jsme se dostali z koncentračního tábora v Buchenwaldu před osvobozením, docházely stále, byť i skrovné zprávy, co se v táboře děje, jak se tam vězňům daří a zejména kdo zemřel. Začátkem roku 1945 jsme se dověděli, že zemřel v táboře Josef Lieberzeit, s nímž jsem byl na světnici D na bloku 47 patnáct měsíců. Všichni, kdo jsme znali tvrdého a houževnatého Lieberzeita, který nejlépe z nás všech odolával svízelům a utrpení, jež nás provázelo zejména v době velkého hladu, zpráva o jeho skonu překvapila. Tušili jsme, že za jeho smrtí se skrývá tragedie, ježto Lieberzeit nebyl jedním z těch, kteří upadávali do sentimentality, od níž bývá pouze krok k zoufalství. Sebevraždy byly v táboře na denním pořádku, mezi Čechy se však nevyskytovaly. Lieberzeitova smrt byla osvětlena až po osvobození Buchenwaldu. Její pozadí bylo tak dojemné a tklivé, že považuji za závazné zařadit do této knihy vzpomínku, kterou věnoval kol. Koch tragicky zemřelému kamarádovi:

   V únoru 1945, tedy na prahu naší svobody, zemřel v koncentračním táboře v Buchenwaldu Josef Lieberzeit, socialista, jakých je poskrovnu. Četl jsem všechny kapitoly jeho pohnutého života, neboť za společného pobytu na Špilberku a v Buchenwaldě otevřeli jsme si vzájemně srdce a spřátelili se. Miloval jsem Pepíka Lieberzeita jako jemného a citlivého člověka, který pro kamaráda dovedl obětovat i život, a choval jsem úctu k jeho pevnému politickému přesvědčení. I tragedie jeho života nezůstala mi utajena, neboť jsem mu psával z koncentráku německé dopisy. Vím, jak trpěl, když nedovedl zachránit život manželčin, vím, jak miloval synka, který ztratil mámu a nyní též tátu. Lieberzeit účastnil se totiž v Buchenwaldu ilegálního hnutí, a když hrozilo prozrazení a měl být vyslýchán, vzal si raději život, než by se vystavoval nebezpečí, že při mučení prozradí kamarády. Nejbližším kamarádům nezůstal Lieberzeitův úmysl neznám, nikdo však nedovedl zabránit pevnému rozhodnutí. Píchnutí injekční stříkačkou, a ten dobrý a statečný Pepík Lieberzeit nás opustil navždy. Poslední jeho starostí byl opuštěný synek. Myslím, že hoch nebude opuštěn, že my všichni, kteří jsme Lieberzeita znali a milovali, přihlásíme se za táty…

 

 

Útěk z Pankráce.

 

   Dne 12. května 1945 přišel do Brna Emanuel Vojnar, ředitel pozemkového ústavu v Olomouci a bývalý člen zemského zastupitelstva. Vojnar byl od června 1944 po vazbě v Brně a Jihlavě vězněn gestapem v Praze na Pankráci. Z Prahy přijel do Brna vlakem do Blanska, odkud došel do Brna pěšky. Podle sdělení řed. Vojnara byla na Pankráci tři vězení: české, německé a gestapa. Čeští vězni byli z vazby gestapa osvobozeni za povstání českých ozbrojených sil v Praze v poledne 5. května, kdy personál české věznice přemohl a odzbrojil německé stráže a všechny české vězně propustil. Vězňové se octli na svobodě ve chvíli, kdy Pankrác byla právě v palbě německých letadel. Z několika set vězňů někteří na útěku zahynuli, mezi nimi president dr. Lány. Druhého dne Němci Pankrác znovu dobyli a masakrovali hromadně české obyvatelstvo. Vojnar prchal z Pankráce s vyslancem dr. Fliederem a našel posléze útočiště v budově Mezinárodního Červeného kříže. Na Pankráci zahynula, stejně jako v jiných německých žalářích, řada českých vlastenců. Byly tisíce těch, kdo prošli kobkami Pankráce. Také Pankrác bude předmětem mnoha vzpomínek, zachycených dokumentárně.

 

 

Výkřik z Ebensee.

 

   Koncentrační tábory byly rozsety po celém Německu a ve všech zemích okupovaných nacisty. O každém táboře se něco vědělo, i když vězni, vracející se z těchto táborů, mluvili velmi málo, majíce na zřeteli revers o mlčení, který museli před opuštěním tábora podepsat. Tass reprodukoval 18. května 1945 zprávu anglického listu Daily Telegraph, podle které americký jezdecký oddíl vypátral nový koncentrační tábor, který se nijak nelišil od Buchenwaldu, pokud jde o hromadné vraždění vězňů.

   Tábor byl poblíž vesnice Ebensee v pochmurném údolí na jižním konci alpského jezera Gmundenského. Tam, uprostřed nádherné rakouské přírody, bylo Američany osvobozeno 16.000 zubožených a vyhladovělých lidských bytostí. Měsíc předtím bylo v táboře 28.000 lidí, z nichž za čtyři týdny zemřelo 12.000 vězňů hladem, bylo pověšeno, zastřeleno nebo ubito k smrti.

   Když do tábora přicházely první zprávy o rychle se blížících amerických jednotek, vězňové napadli stráže a zabili je. Potom šli k místnímu veliteli esesmanů, který byl současně velitelem tábora, popadli ho a odvedli do krematoria. Tam se vězňové se svým zajatcem zastavili před dlouhou řadou pecí, otevřeli dveře jedné z nich a hodili tam bývalého vedoucího tábora. V táboře byl pořízen velký nápis, napsaný vysokými písmeny:

 

ZDE JE POMNÍK NACISTICKÉ CIVILISACE

A NĚMECKÝCH ZVĚRSTEV.

 

   Nápis byl proveden z rozkazu generála Pattona, jehož jednotky osvobodily tábor, o němž hrůzy až do osvobození tábora do světa vůbec nepronikly. Proniknout nemohly, ježto se z tábora na svobodu nikdo nedostal.

   Špatné počasí, podvýživa, hlad a těžká práce způsobily, že vězňové v poslední době před pádem nacismu umírali v Ebensee po stovkách denně. Hlad byl takový, že se začalo vzmáhat v táboře i lidojedství. Svědecky bylo zjištěno, že několika mrtvolám bylo řezáno z těl maso, pokud ještě na umučených nějaké zůstalo. Bylo běžnou podívanou vidět vězně, jak se pasou na trávě. Hlad byl v Ebensse takový, že vězňové jedli z hladu všechno: vyvařené kosti z kuchyně, uhlí a hlínu. Po požívání uhlí mnoho vězňů zemřelo na střevní zácpu.

   V koncentračním táboře v Ebensee na podnět velitele tábora byli řemeslnými vrahy z řad německých trestanců na blocích ubíjeni nemocní a slabí lidé, kteří byli táborovým lékařem propuštěni na nějakou dobu z práce. Nepohodlní lidé bývali v noci utopeni v kádi vody, ubodáni nebo pověšeni na stromech. Kdo utekl a byl chycen, byl ve většině případů pověšen nebo zastřelen. Kdo psal na černo domů a byl přistižen, byl potrestán tím, že na něho byla poštvána velká žlutá doga. Vězňové, kteří byli umučeni v táboře nacisty nebo jejich pomahači, byli mnohdy ještě za živa vrháni do výhně plamenů v táborovém krematoriu.

 

 

Chirurgovo svědectví.

 

   Profesor dr. Podlaha, primář chirurgické kliniky u sv. Anny v Brně, po svém návratu z koncentračního tábora v Mauthausenu měl ve Spolku českých lékařů v Brně přednášku o svých zážitcích v Mauthausenu. V přednášce osvětlil, co znamenal tento zničující tábor pro vězně všech složek lidské společnosti z 25 evropských národů.

 

   Prof. Podlaha se stal za čas zvláštní hrou osudu šéfem lékařské služby vězňů a jemuž podléhalo na 150 lékařů, měl příležitost nahlédnouti do způsobu léčení t. zv. SS-lékařů, kteří ve službách Hitlera, Himmlera a gestapa posílali na onen svět desetitisíce lidí. V době od r. 1941 do r. 1942 pocítili tíhu „léčebné“ methody na vlastní kůži zvláště Čechové, s nimiž se zacházelo jako se židy a nesměli být tehdy přijímáni v barákové nemocnici čili revíru. Tak zvaný revír byl zřízen na místě někdejších koňských stájí. Za osvobození Američany tam leželo 5090 nemocných mužů a 1050 žen. Nejvyšší stav nemocných byl 8863. Směstnávali se na 1960 postelích, většinou spíše rohožích nebo žíněnkách. Stojí za poznámku, že na revír se muselo šlapat čtvrt hodiny pěšky v létě v zimě ve spodním prádle, případně i bez něho.

   Na skutečné lékaře, chirurgy a věhlasné kapacity bylo vloženo jařmo nejhrubší práce v lomu. Museli vyšlapat denně 186 příkrých schodů a vláčet balvany až půl metráku těžké, pod kterými klesali a zmírali, místo aby jim byla dána příležitost ulevit nesčetným trpícím. Nemocnici prominentních i obyčejných pacientů ovládali zatím zločinci, homosexuálové a zloději a v nejlepším případě bývalí žebráci. To byla, zdá se, ještě výsostná kvalifikace. Tento stav trval do té doby, než se dostali do vnitřní správy sami vězňové. Tenkrát se užívalo při operacích t. zv. holznarkosy, rány dřevěným pantoflem do hlavy, a i to byl jakýsi pokrok proti prvotnímu postupu při operativních zákrocích bez znecitlivění a asepce. Způsob zabíjení nemocných – neboť nemocní se léčili podle nauky nejgeniálnějších německých vědců všech dob masovým mordováním – určoval charakter povolání. Němečtí lékaři usmrcovali vězně stylově injekcemi do srdce. Jeden liberecký lékař zastavil takto sám 4000 srdcí, z nich nejméně 1000 českých, jen co mohl odhadnout prof. Podlaha. Nemocniční zaměstnanec, v civilu lupič a vrah, mohl rozvinout své přirozené vlohy do netušené šíře a byl v methodách méně obřadný. Prostě v umývárně slabé vězně topil. Ponořil jim hlavu do nádoby s vodou a těšil se křečovitými záchvěvy posledního tažení. Jedinci, omrzelí jednotvárností této methody, vráželi hadici s tekoucí vodou svým obětem přímo do jícnu. Za každou mrtvolu získali denní porci chleba a salámu, jež by jinak připadla právě zavražděnému vězni. Jistý „lékař“ Petr Koch projevil organisační nadání a rozhodl se vyrábět mrtvoly na běžícím pásu. Pohnula ho k tomu jeho vysoká životní úroveň morfinisty, homosexuála a notorického alkoholika. Potřeboval vyšetřit najednou tolik potravy, aby si mohl za ni nakoupit oběti své zvrácenosti, opiáty a alkohol. Dělal to jednoduše. Označil denně deset až dvacet lidí za nemocné úplavicí a nechal je dva až tři dny o hladu. Buď zemřeli sami, nebo byli smrtí potrestáni, že se vzpěčovali umřít. Byli i takoví. Josef Schmit z Vídně chtěl ve své ctižádosti Kocha předstihnout. Aby posílil svou posici, chystal se obvinit 1400 beznohých ruských zajatců, přivezených z Lublína a neschopných samostatného pohybu, že osnují povstání a kují komunistické pikle. Měl toho však na svědomí mnoho a tak ho nechali „prasknout“. Byl sám „na útěku zastřelen“. Konec tak mnohých, kteří vykonali svou popravčí povinnost.

   Dne 4. května 1942 byl zavolán prof. Podlaha z lomu do nemocnice prominentů. Představený ho oslovil asi takto: „Vy prý dovedete taky trochu operovat. Uděláme zkoušku. Je tu pacient. Zemře-li, budete zastřelen.“ Podmínky, pravda, neobvyklé. Prof. Podlaha se však již dávno ničemu nedivil. V zemi nejgeniálnějších vůdců a vědců všech dob bylo možné všecko. Šlo o nějakého esesáckého potentáta s prasklým žaludečním vředem. Nepošel. Prof. Podlaha sám sotva stál na nohou, ale operaci za asistence dvou esesáckých felčarů šťastně provedl. Byl za to na 14 dní osvobozen od práce. Postupně byl povýšen na ošetřovatele, na šéflékaře nemocnice prominentů a posléze se stal představeným ostatních vězňů-lékařů, když rovněž zaměnili práci v lomech za lékařskou praxi.

   Profesora Podlahu čekal těžký a nevděčný úkol přesvědčovat personál, zvyklý v civilu zabíjet na silnici pocestné bez vaty a jodové tinktury, o nutnosti vyvařovat nástroje a nutnosti ochrany proti sepsi. Ke konci r. 1942 dosáhl toho, že nemocnice se začala slušněji vybavovat. Co je to však platné, když Němci jsou tak přizpůsobiví. Vezmeš jim zabiják a pantok a oni se naučí odpravovat lidi v rukavičkách. Esesmani si smyslili, že z nich budou chirurgové. Opíjeli se vědychtivostí a bylo přímo mučivé učit tyto nadřízené na jedné straně a zhovadilé na druhé straně. Teprve nyní se obráželo v jejich počínání veškeré zrůdné smýšlení. Chtěli se hned bez okolků, bez průpravy pouštět do nejzávažnějších zákroků. Dalo to mnoho přemlouvání, než si dali říci a zkoušeli své „umění“ na mrtvolách. Ale krev netekla a to je nevzrušovalo. A přece mrtvol bylo dost, 150 až 200 denně, takže bylo možno každou jednotlivou operaci provádět na jiné mrtvole. Mrtvol bylo tedy dost, ale oni chtěli mrtvoly dělat. I přiřkli jednoduše nemocným vězňům chorobu sami a určili diagnosu podle toho, jestli si zamanuli operaci ledvin, žaludku nebo mozkového tumoru. Avšak co nejzvláštnějšího, mnohé tyto oběti operaci přečkaly. Ovšem později stejně byli tito operovaní jako neschopní práce odstraněni operací „injekční“ nebo „kyanovodíkovou“. Není třeba podotýkat, jak asi prof. Podlahovi bylo, a přece nebylo moci, jež by mohla zasáhnout proti těmto duševním mandragorám. Chirurgie sama byla v táboře zajímavá pro svou mnohotvárnost. Jednou se stalo, že v táboře onemocnělo najednou 360 mužů růží obličeje. To samo o sobě je úkaz tak ojedinělý, že se v praxi nemocniční nikdy nevyskytne. Při tom slabí nemocní růži vydrželi, silnější, vykrmenější, třebas esesáci, nikoliv. Těžko vědět, jaký podíl na tom měli lékaři-vězňové. Léčení ruských zajatců muselo být prazvláštní. V zimě r. 1942 jich z 2800 zůstalo na živu jen 60.

   Ještě jedna okolnost svědčí velmi výstižně o nemocničních poměrech v Mauthausenu. Měl-li někdo zlaté zuby a blýskl jimi při úsměvu, byl rázem ohrožen na životě. Nějaký ten poštovní lupič, převlečený za ošetřovatele, spatřoval v ústech takového nebožáka safes a při nejbližší příležitosti ho vyloupil. Samozřejmě, že největší národohospodáři všech dob záhy poznali, že jim takto pokoutně unikají hodnoty – v nacistickém tisku tak opovrhované – a vylupování úst zorganizovali. Sepsali všechny vězně se zlatými zuby a když byl takový vězeň ať pro chléb se salámem nebo pro zuby zavražděn, byla jeho mrtvola hlášena na zubní stanici. Zuby byly vyndány, mrtvola orazítkována a zlaté zuby takto vytěžené byl posílány jako tajné balíky do Berlína. Od roku 1941 do března 1945 odeslala zubní stanice v Mauthausenu 25 kg zlatých zubů. Za mrtvolu se podal rodině účet a ještě se na ní vydělalo. Tedy: i největší obchodníci všech dob.

   Aby si mohli čtenáři s dobrými nervy učinit obraz o úmrtnosti v Mauthausenu, posloužíme několika číslicemi. Jen v době od 1. ledna do konce dubna 1945 zemřelo z 96.000 vězňů v Mauthausenu a vedlejších pracovištích 34.000 lidí, z nich na revíru, na zvláštním revíru a v nemocničním táboře 11.000. 71.856 vězňů v Mauthausenu bylo buď zavražděno na rozkaz z Berlína nebo byla jejich smrt zaviněna esesmany a jejich zřízením. Za celou dobu od r. 1938 až do roku 1945 zahynulo podle knih o úmrtích v Mauthausenu 138.000 mužů. Jen při evakuaci Osvěčima bylo dovezeno do Mauthausenu 3000 mrtvol. Prof. Podlaha na konci strašné obžaloby konstatoval, že Němce lze jen nenávidět. Němci sami naučili celý, i křesťanský svět nenávidět Němce.

 

 

Ukrutnosti za manželskou věrnost.

 

   Nacistický režim začal pronásledovat česko-židovská manželství od roku 1942. Veřejní zaměstnanci, kteří se nerozhodli pro rozvod, byli pronásledováni a posléze pensionováni. Někteří podlehli nátlaku a rozvedli se, což mělo pro rozloučené manželky zlé následky. Byly odvlečeny a zmizely v bezedném německém propadlišti koncentračních táborů. Češi ve veřejných službách, propuštění za to, že zachovali věrnost svým manželkám židovského původu, měli nějaký čas pokoj. Posléze však gestapo prostřednictvím pracovních úřadů nahnalo muže a jejich ženy do táborů s ostnatým drátem. Mnoho uvězněných odpykalo manželskou věrnost životem. Z Brna byl z těchto důvodů uvězněn státní zástupce dr. Hevelka, který byl uvržen do tábora v Bystřici u Benešova; jeho manželka byla vězněna v Terezíně. Po osvobození naší vlasti oslavili, byť i se zdravím otřeseným, šťastné shledání. Dr. Hevelka mi sdělil některé podrobnosti o životě v táboře v Bystřici u Benešova, kde bylo celkem 1200 vězňů. Další dva tábory byly v Tvoršovicích s 200 a v Janovicích se 100 vězni.

   Velitelem tábora v Bystřici byl krvavý nacista Karasch, SS-brigadeführer a generalmajor. Karasch byl pověstný vyřešením židovské otázky v Polsku, kde židy hromadně vyvraždil. Po katanské práci si v Bystřici odpočíval. Snad tam byl také proto, že si v Polsku pro své hromadné vraždy nebyl jist životem. Vězni v Bystřici stavěli trať a později základy pro benzinové cisterny. Pochopové SS vykonávali dozor a nemilosrdně bili vězně při každé příležitosti. Oficiálním trestem bylo 30 ran holí. Útěk z tábora nebyl nemožný, ale velmi riskantní, ježto gestapo zatklo ihned uprchlíkova nejbližšího sourozence, otce nebo matku, a dopravilo ho na uprchlíkovo místo do tábora. Z těchto důvodů se nikdo o útěk nepokoušel, ježto se současně vydával nebezpečí, že bude zastřelen nebo roztrhán divokými psy, kteří pomáhali vězně hlídat. Když se v posledních dnech před osvobozením jeden vězeň pokusil o útěk, byl pokousán psem tak, že zůstal ležet v bezvědomí. Přispěchavší hlídka SS pak vězně dorazila pěti ranami do břicha. Jak nám sdělil státní zástupce dr. Hevelka, byla hlídka za „hrdinský“ čin velitelem tábora zvlášť odměněna. Jaký mohli vězni vést život, vyplývá ze skutečnosti, že jich bylo v jedné místnosti 200. Baráky sloužily dříve jako konírny.

   V táboře v Bystřici řádil lágrführer Mauer, který na vězně střílel při každé příležitosti, často jen pro ukojení svých sadistických choutek. Dvakrát denně byly tak zvané „apely“. Pracovalo se i v neděli. Napřed byli uvězněni manželé a potom manželky, které většinou loupaly slídu pro nacistickou brannou moc. Za zmínku stojí, že v táborech bylo prostřednictvím lágrführerů často zdůrazňováno, že ten, kdo se dá rozvést, bude ihned propuštěn. Podle dr. Hevelky byli v Bystřici za devět měsíců z 1200 případů pouze dva muži, kteří se zlomili pod tíhou fysických i duševních útrap a dali se rozvést.

 

 

Osvěčim, hrob milionů zavražděných.

 

   Osvěčim, německý koncentrační tábor v Polsku, ležící na trati Bohumín – Krakov, ve vzdálenosti asi 60 km od Krakova, byl nesporně nejstrašlivějším nacistickým táborem vůbec. Tábor, označovaný samotnými gestapáky jako „Vernichtungslager Nr. 1“, stál, pokud šlo o hromadné vraždění, vysoko nad Mauthausenem. V Osvěčimi mizeli hromadně hlavně židé ze všech evropských zemí. Hitler prohlásil, že židovská otázka v Evropě musí býti zlikvidována. Jeho pochopové se ujali horlivě likvidace. Není nadsazeno tvrzení, že plných devadesát procent židů, kteří byli zavlečeni do Osvěčimi, se nevrátilo. V Osvěčimi byli vyvražděni skoro všichni židé z Polska, Německa, Holandska, Řecka, Jugoslavie, Bulharska, mnoho maďarských židů a většina židů z Československa, pokud nebyli ubiti v jiných koncentračních táborech. V Osvěčimi kromě příslušníků všech ostatních evropských národů bylo zavražděno také několik tisíc českých vlastenců. Jejich úmrtnost byla v roce 1941 a 1942 taková, že slovo Osvěčim již při pouhém vyslovení vyvolávalo hrůzu.

   O Osvěčimi kolovaly legendy na příklad o sirných dolech, v nichž jsou vězňové hromadně otravováni. Lidé si nedovedli představit, jak bylo možné, že statní, odolní a houževnatí muži, dopravení do Osvěčimi, umírali tam zpravidla do tří nebo čtyř neděl. Pokud šlo o příčinu smrti, nebylo lze ji vyčíst ze stručných telegramů, které byly střiženy stereotypní formou: Y ist am (datum) gestorben. – Der lagerkommandant in Auschwitz (Osvěčim). Vždy jen těchto několik slov doprovázelo tisíce českých tragedií, volajících o pomstu. Češi z počátku marně pátrali po příčinách strašlivého umírání v Osvěčimi, ježto z uvězněných se skoro nikdo nevracel. Jedinci, kteří se za války vrátili, mlčeli jako hrob. Nikdo jim to nemohl zazlívat po hrůzách, jichž byli očitými svědky, a do kterých se mohli snadno dostat znovu, kdyby na svobodě neprozřetelně něco vyprávěli. Znám případy, že byli jedinci, kteří se s hrůzami v Osvěčimi nesvěřili ani svým manželkám, z obavy, že by přivedli do neštěstí je i sebe. Češi doma se správně domnívali, že vězňové v Osvěčimi hynuli otravou. Netušili však, že to bylo hromadné otravování vězňů ne v sirných dolech, nýbrž záměrné vraždění v plynových komorách, k tomu účelu zvlášť pořízených.

   Nacisté zabíjeli dvě mouchy jednou ranou. Vraždili každého, kdo se jim zdál nepohodlným, a současně zkoušeli účinek otravných plynů, kterých hodlali použít na frontě. Neučili tak jen proto, že jejich letectvo bylo zdecimováno a že použití otravných plynů jako válečného prostředku bylo dvojsečnou zbraní a bylo závislé na letecké převaze, která byla nakonec drtivá na straně Rudé armády a spojenců. Vyčkával jsem po osvobození marně na někoho, kdo byl v Osvěčimi přímým svědkem hromadného vraždění plynem. Katové v Osvěčimi vraždění plynem zařídili tak, že k vraždění a odklízení zavražděných používali vězňů, vždy však jen na určitou dobu, načež obsluha plynových komor, jakož i všichni pomocníci byli do jednoho otráveni, aby nebylo přímých svědků strašlivých zvěrstev.

   Jedním z nemnoha Čechů, kteří byli uvězněni v Osvěčimi a vrátili se domů, byl přednosta bakteriologického oddělení Zemské nemocnice v Brně, prof. dr. Václav T o m á š e k. Navštívil jsem ho asi dva měsíce po jeho návratu a položil jsem mu řadu otázek, na které mi ochotně odpověděl. Dr. Tomášek prošel třemi nejhoršími tábory, Mauthausenem, Gusenem a Osvěčimí, kde strávil rok. V lednu 1945, když se k Osvěčimi přiblížila Rudá armáda, byl převezen zpět do Mauthausenu, kde byl osvobozen.

   „Pane profesore, jak je to možné, že jste přežil všechny hrůzy v Osvěčimi, kde lidé umírali zpravidla za několik týdnů ?“

   „Myslím, že jsem měl hlavně velké štěstí již v Mauthausenu, kde jsem byl z počátku hodně bit, ale postupně se moje situace lepšila. Od krumpáče jsem se dostal posléze k látání ponožek. Když se v Berlíně dověděli, že v Mauthausenu je český profesor-bakteriolog, byl jsem zařazen na revír k svému oboru. Z Mauthausenu jsem pak byl poslán za rok do bakteriologického oddělení v Osvěčimi.“

   „Pane profesore, byly výsledky vašeho bádání využity nějak ve prospěch vězňů ?“

   „Soudím, že nikoliv. Vězňové v koncentračních táborech byli materiálem, který byl záměrně ničen, ježto s hlediska nacistů každý strávník koncentračního tábora byl živlem Německu nepřátelským. Mých výsledků, vcelku mizivých, bylo používáno asi v německé armádě, která na východě byla často zachvacována epidemickými nemocemi. V Osvěčimi bylo 16 esesmanů, kteří se ulejvali před frontou a které jsem udržoval ve skutečnosti v táboře svou předstíranou prací. Teď vám je snad již jasné, jak je to možné, že jsem vydržel tak dlouho v osvěčimském pekle.“

   „Mohl byste, pane profesore, popsat, jak vlastně vypadal tábor v Osvěčimi ?“

   „Hlavní tábor v Osvěčimi byl vzdálen od stanice asi dva kilometry. Byly to zděné baráky, které vybudovala již polská správa, pravděpodobně pro polské vojsko. Kromě hlavního tábora bylo v Osvěčimi několik táborů pobočných, tak zvaných pracovních lágrů. Byly to Birkenau, Buma, Golešov, Jawořno a Jawišovice. Nejhorším táborem, v němž se děla strašlivá zvěrstva, byl Birkenau. Zde byly pověstné plynové komory a krematoria. Kdo se dostal do tohoto tábora, sotva vyšel živ. Vězňové v Birkenau, ubytovaní v mizerných barácích s betonovými lůžky, nedostávali celé měsíce čisté prádlo a neměli vodu na umývání. Táborem hýbaly vši. Skvrnitý tyf hubil vězně po stovkách. V tomto táboře bylo nejvíce Poláků a židů. Židé z ostatních osvěčimských táborů chodili na nejtěžší práce do blízkých uhelných dolů a na práce zemědělské. Ve všech táborech bylo společné číslování. Napřed byla čísla nošena na uniformě jako v jiných táborech v Německu. Když však Poláci často z tábora uprchli, bylo zavedeno tetování čísel na levou paži.“

   Prof. dr. Tomášek vyhrnuje levý rukáv kabátu a ukazuje mi vytetované číslo 93.754.

   „Kdo prováděl tetování, pane profesore ?“

   „Z počátku to dělali šárové. Pak však do toho zacvičili heftlinky, kteří tetování prováděli perem a nabyli v tom úžasné praxe. Vidíte, že tetování na mé paži je celkem bezvadné, souměrné a bylo provedeno bez jakéhokoliv předkreslování. A přece vytetování čísla netrvalo ani minutu.“

   „Snížili se po tetování útěky Poláků z tábora ?“

   „To nemohu s jistotou potvrdit. Jisté však je, že Poláci byli krátce nato z Osvěčimi odváženi do jiných táborů v Německu, kde možnost útěku byla minimální, zatím co v Polsku se mnoho uprchlíků zachránilo. Když však byl někdo dopaden, byl zpravidla umořen hladem, ubit nebo otráven v plynových komorách.“

   „Mohl byste mi říci, pane profesore, z kterých zemí se rekrutovali vězňové v Osvěčimi ?“

   „Byl tam zastoupeny národy všech zemí, do kterých vstoupili Němci jako dobyvatelé nebo okupanti. Nejvíce bylo ovšem v táboře Poláků. Také hodně Němců bylo v Osvěčimi. Ti však požívali určitých výhod. Nebyli brutálně ubíjeni jako ostatní vězňové, a pokud jsem slyšel, v plynových komorách jich zmizelo jen poměrně málo. Zvlčilost nacistů se nijak nezastavovala před vlastní krví, v tom směru však byly v Osvěčimi jisté výjimky.“

   „Co byste mohl říci, pane profesore, o provádění vražedné techniky v Osvěčimi ?“

   „Pokud jde o zařízení plynových komor na otravování vězňů, myslím, že se dnes sotva najde nějaký přímý svědek. Mohu vám říci zase jen to, co se k nám přineslo ústně z hromadného popraviště v Birkenau. Když jsem přišel do Osvěčimi, vraždilo se v táboře také nitrosrdečními injekcemi. Byli vražděni většinou židé a vězňové neschopní práce. Oběti vybíral německý lékař. Vězňové, určení k popravě nitrosrdečními injekcemi, byli shromažďováni na jednom bloku, kde byly vězňům píchány injekce do srdce ve zvláštní místnosti. Injekce dával zpravidla esesman. Na vlastní oči jsem viděl 60 mrtvol vězňů, zavražděných injekcemi. Tímto způsobem byl zavražděn také můj dobrý přítel, asistent oční kliniky dr. Jebavý. Tvrdilo se, že injekci do srdce dostal také režisér Skřivan a školní inspektor Jandásek, oba z Brna. Mrtvoly museli odnášet a zahrabávat židé. Píchaní injekcí se skončilo asi v dubnu 1943, od kteréžto doby se pak vraždilo výhradně jen v plynových komorách. Dalo to méně práce, bylo to rychlejší a snad také méně nákladné. Pokud jde o otravování plynem, vím, že do Birkenau vede zvláštní železniční vlečka, kterou přijížděly celé vlaky se židy. Nebyli tedy židé, často celé transporty, vůbec v táboře registrováni a byli tráveni hromadně hned po příjezdu do Birkenau. Pokud jsem slyšel v osvěčimském táboře, bylo v plynových komorách v Birkenau otravováno po určitou dobu 20.000 až 40.000 lidí denně.“

   „Je tedy možné, pane profesore, že v Osvěčimi bylo plynem a injekcemi zavražděno na čtyři miliony lidí, jak se nyní tvrdí ?“

   „Přesnou cifru zavražděných bude lze sotva kdy zjistit. Osobně se domnívám, že cifra čtyř milionů zavražděných nebude nijak přehnaná a že bude asi odpovídat pravdě. Nelze si jinak vysvětlit, jak zmizela převážná část evropských židů a jiných vězňů ze zemí, okupovaných Hitlerovou soldateskou. Kolem plynových komor a krematorií osvěčimského tábora se pohybovalo asi 400 až 600 lidí obsluhy, vesměs židů. Tato obsluha po určité době sama mizela v plynových komorách, aby nebylo přímých svědků. Podobná praxe byla také v jiných německých koncentračních táborech, ovšem v daleko menším měřítku. Vězňové, kteří byli přiděleni k obsluze plynových komor, věděli, že jsou zasvěcenci smrti. Několik set se jich jednou vzbouřilo. Vědouce, že smrti stejně neujdou, prorazili kordon a šli proti puškám a kulometům s holýma rukama. Stovky vězňů byly při této vzpouře postříleny. Pouze devíti vězňům se útěk podařil.“

   „Byla v táboře nějaká jiná zajímavá zařízení ?“

   „O nějaké zajímavosti nelze v pravém smyslu slova hovořit. V Osvěčimi byl kromě jiného zřízen zvláštní ústav, který vedl civilní lékař z Německa, profesor Klauberg. Ve zvláštním baráku byly shromažďovány ženy, hlavně židovky, na kterých Klauberg prováděl sterilisační pokusy. Později byly tyto pokusy rozšířeny také na muže. Sám jsem mluvil s několika židy, kterým bylo při těchto pokusech vyoperováno jedno varle. Při pokusech velmi mnoho lidí zahynulo. Lidský život v Osvěčimi neměl větší cenu než krysa nebo myš. Klaubergovi při jeho pokusech horlivě přisluhoval 62letý židovský lékař Salomon z Kolína. Doufal, že si přisluhováním nacistickému lékaři nějak poslouží. Jednou byl zavolán k bráně a druhý den putovala jeho mrtvola do krematoria. Říkalo se, že dostal také injekci do srdce. Barák, v němž jsem pracoval, měl na jedné straně silně zabedněná okna. Toto opatření bylo učiněno proto, aby z baráku nebylo vidět, co se děje na nádvoří sousedního baráku, němž byly tak zvané bunkry, to jest vězeňské kobky. Do bunkrů přicházeli většinou civilisté, kteří na nádvoří byli stříleni. Dovedete si představit, jak mi bylo, když ve vzdálenosti asi deset metrů od mne byly stříleny denně stovky lidí. Střelba na dvoře hřměla někdy od rána do večera. Popravování jsem nikdy neviděl, jen slyšel. Avšak židé, kteří mrtvoly odnášeli z popraviště, tvrdili, že se na tomto dvoře brodili často až po kotníky v krvi.“

   Smrt řádila v Osvěčimi nejvíce v letech 1941 a 1942. Tehdy zahynul v táboře také ředitel brněnského divadla Jiříkovský a starosta Československé obce sokolské dr. Bukovský. Při nemožné stravě se pracovalo třináct hodin denně. Nesčetné oběti si vyžádal v táboře skvrnitý tyf v roce 1943, kdy bylo provedeno po prvé hromadné odvšivení lágru. V táboře zahynulo také velké množství žen, které měly zvláštní lágr, stejně jako židé a cikáni.“

   „Co můžete říci, pane profesore, o likvidaci tábora v Osvěčimi ?“

   „Likvidace byla prováděna již dávno předtím, než se k Osvěčimi přiblížila fronta. Všichni Češi byli převezeni do Buchenwaldu. Transporty do jiných táborů byly hrozné, zejména v lednu roku 1945. Do vagonů, většinou otevřených, bylo vecpáno po 120 vězních, kteří byli na cestě několik dní bez jídla a vody. Mnoho z nich cestou zmrzlo a jejich mrtvoly byly shazovány na trať. Kdo se pokusil za jízdy o útěk, byl zpravidla zastřelen. Přesto se však mnoha vězňům podařilo za transportu uprchnout. Říkalo se, že v době likvidace bylo v osvěčimských táborech celkem asi 50.000 vězňů. Jako bakteriolog jsem v táboře zůstal až do poslední chvíle jako jediný Čech. Odcházel jsem v noci ze 17. na 18. ledna s posledním transportem do Mauthausenu. Tři dny jsme šli pěšky ve vysokém sněhu, kterým jsme se museli místy prodírat. Další tři dny jsme pak jeli vlakem v otevřených vagonech. Celkem jsme byli na cestě sedm dní a sedm nocí a po celou tu dobu jsme nedostali žádné jídlo ani pití. Vodu nám nahrazoval sníh. Na dráze se na několika místech nad námi smilovali strojvůdci, kteří nám poskytli vodu z lokomotiv. Za prvního a druhého dne pochodu stříleli esesmani ranou do týla každého vězně, který se zhroutil a nemohl pokračovat v pochodu. Z počátku byl zastřelen každý vězeň na tom místě, na kterém padl, takže další vězňové šlapali po mrtvolách nebo je museli přeskakovat. Ukázalo se, že mrtvoly překážejí v pochodu, a proto třetího dne byly odhazovány do příkopu. Nikdo nemůže říci, kolik vězňů za tohoto strašlivého pochodu zahynulo. Bylo jich však velmi mnoho. Transport po sedmidenní cestě dorazil do Mauthausenu ve stavu strašlivě zbědovaném a s mnoha mrtvolami. Pokud jde o mou osobu, zachránila mne silná vůle, nějaká menší zásoba chleba a troje prádlo, které jsem navlékl pod vězeňskou uniformu. Historie osvobození Mauthausenu je vám jistě již známa. Do Brna jsem se vrátil společně s prof. dr. Podlahou osobním autem Červeného kříže, které nám dali k disposici Anglo-Američané. To je, myslím, všechno, co bych vám mohl říci. Prosím vás, abyste napsal pouze to, co jsem vám řekl, a abyste nic nezveličoval, neboť pouhá fakta o hrůzách a zvěrstev v koncentračním táboře v Osvěčimi sama o sobě stačí úplně. Nějaká dramatisace událostí by byla věci jen ke škodě.“

   Rozhovor s prof. dr. Tomáškem byl u konce. Děkuji vřele za poskytnuté informace, které v hrubých rysech dokonale osvětlují hrůzy osvěčimského tábora, největšího a nejbrutálnějšího popraviště v dějinách světa.

 

 

V Brně „Pod kaštany“.

 

   Můj dobrý přítel dr. Jaroslav G r e g o r, správce zemského finančního ředitelství v Brně, o němž jsem psal již v předchozí části knihy, byl vězněn postupně v Kounicových kolejích a v koncentračním brněnském táboře, zvaném „Pod kaštany“ podle prastarých kaštanů, které tábor obklopovaly. Před koncem války nacisté tábor „Pod kaštany“ přestěhovali do Kounicových kolejí. „Pod kaštany“ uložili velké zásoby střeliva, zejména min. Dva dny před osvobozením Brna vyletěl tábor do povětří za obrovských detonací. Podle verse, podobné pravdě, Němci zapálili koncentrák sami, aby se střelivo nedostalo do rukou Rudé armády. Dr. Gregorovi jsem po jeho návratu z koncentračního tábora v Mirošově předložil několik otázek, na které mi odpověděl jemu vlastním způsobem.

 

   „Milý příteli, mohl bys mi říci něco z vlastních zážitků o svém pobytu v Kounicových kolejích ?“

   „Mohl, ale opravdu jen několik slov. Byl jsem sice podle osvědčeného pravidla ‚všechny věci do třetice’ zatčen v době okupace třikrát, ale v Kouničkách jsem si pobyl pouze měsíc. Hned v roce 1939 jsem si ‚prohlédl’ Cejl, za Heydricha si mě pozvali ‘Pod kaštany’, a teprve roku 1945, začátkem března, mrhali dva gestapáci drahocceným benzinem, když si mě odvezli do Kouniček, a protože 8. dubna už mne transportovali do koncentračního tábora, neměl jsem za pouhý měsíc moc zkušeností.

   “Mělo zatčení na sklonku války odlišný charakter ?“

   „Ani bych neřekl. Jako za stanného práva facky nalevo, facky napravo. Kopance při každé příležitosti. Řev a výhružky. Stejné bití, stejná řepa, pardon, deutsche makaronen, jako kdysi. A přece ne ! Tenkrát se ještě polévka solila, ke konci se jedly tyto pomyje neslané. A potom rozkoš téměř každodenních poplachů. Těšili jsme se na ně jako děti. Všemohoucí gestapáci zalézali jako krtci a vzdálené nebo bližší detonace nám zněly jako hudba andělských kůrů. Inu, škodolibost je také lidská vlastnost. A když ti kamarád osolí neslanou polévku sdělením, že padla Bratislava, že Rudá armáda stojí u Lanžhota, že Němci vyklidili Hodonín, chutnala polívčička lépe než martinská husa. Sice se později zjistilo, že naše hodiny odbíjely rychleji těch Hitlerových pět minut po dvanácté než ve skutečnosti, ale co na tom ! Když jsme však u těch hodin, musím se ti přiznat, že jsem se stal v Kouničkách hodinářem. To koukáš, že ?!“

   „Koukám, a hořím zvědavostí.“

   „Porozvádím recept. V cele pro pětadvacet lidí byly čtyři ventilátory o velikosti 20 x 20 cm. Vzduchu pramálo, ale ventilátor – velký informátor. Horním uvidíš na bránu a škvírou pod ní zachytíš dámský či pánský podpatek kolemjdoucího. Panečku, ty podpatky patřily člověku na svobodě. Uvidíš potom vůz z krematoria, jak vjíždí do dvora. Aha, popravy ! Spodním ventilátorem můžeš spatřit esesákovy holinky. Jdou v 7, 9, 11 hodin na stráž, cvakají a střídají se. Každé dvě hodiny můžeš si bezpečně odměřit. A tu jsem u hodin. Po snídani si lehneš a zjistíš sedm hodin. Potom si na kousku tkaničky uděláš patnáct suků a polohlasně počítáš od jedné do šedesáti. Pustíš suk, potom druhý, třetí a jako na růženci přebíráš. Ohlásíš 7.30 hod. a odevzdáš hodiny druhému. V devět a jedenáct hodin překontroluješ a zjistíš, o kolik minut jsi se opozdil nebo předběhl. Hrdě hlásíš, že poplach vypukl v 11.36 hod. a skončil ve 13.55 hod., jak dlouho byl kdo u výslechu, jak dlouho ho bili, zkrátka všechno. A „telefonem“ (ťukáním na zeď) povíš sousedům, kolik je hodin. Báječné ubíjení času ! Protože byla na cele Evropa v malém, pouze sedm národností, hodiny tikali nejenom česky, ale také slovensky, charvátsky, polsky, rusky, srbsky a – německy. Nepřesněji tikal sovětský parašutista Alfred.“

   „Byla na esesácích patrna nervosity konce ?“

   „Nervosní byli, ale v konec asi nevěřili. Netrpělivě asi čekali na nové zbraně, které přivodí zvrat. Nervosní jsme byli ale také my, protože jsme se obávali, aby nás nakonec ve vzteku nepostříleli jako zajíce. Protože strop baráku byl uvolněn, prohlédli jsme si potají podkroví. Našli jsme tam číslo Peroutkovi Přítomnosti‘ z roku 1938. To bylo čteníčko ! Na půdě jsme se chtěli ukrýt, kdyby začalo vraždění. Přesně jsme si propočetli útěk a přišli jsme k výsledku, že by si i při palbě od brány alespoň polovina z nás mohla přece zachránit život. A vůbec, o vlastním konci, o životě v Kouničkách může ti více vypravovat kolega Šulík. Měl na starosti prádelnu – Skarolek jsme mu říkali -, mohl se volně pohybovat, nosit do cel optimismus (odhadoval konec na velikonoce) a zůstal v Kouničkách až do konce.“

   „Co bys mi mohl povědět o táboře ‚Pod kaštany‘ ?”

   „Tam jsem ‚působil’ na ‘trojce’ za stanného práva v roce 1941. Jenom krvežíznivý Heydrich přišel do Prahy, už si vzpomněl na mne. A ještě 99 nás v noci dal v Brně posbírat. Šlo tenkrát do tuhého a všichni jsme se rozloučili s životem. Ofotografovali nás, vzali otisky prstů, a nikdo z nás, když ho vezli na fakultu, nevěděl, vráti-li se živý či mrtvý. Živé přivážela zpět proslulá ‘ponorka’ (auto bez oken), mrtví projížděli táborem zároveň s konvemi večerní polévky. Páni totiž naložili konve a mrtvoly popravených do jednoho vozu, s nímž potom jeli do krematoria. Kamarádi sundávali konve a smutným pohledem se loučili s padlými kamarády. Nikdy nezapomenu, jak noc před výslechem ležel poblíž mne sedlák čtyřicátník, který na sestřinu svatbu zabil prase na černo. Celou noc se modlil: ‘Zdrávas Maria – pro prase mě přece snad nepopraví – milosti plná, pán s Tebou – jenom jedno bylo a na Mariinu svatbu – požehnaná ty mezi ženami – pro kus masa lidský život – a požehnaný plod života Tvého…‘ Modlil se nadarmo. Večer druhého dne ho přivezli s konvemi, a esesák si nacpal do kapsy kus buchty, kterou si nešťastník přivezl s sebou z domova.“

   „Řekls, že vás byla tehdy zatčena rovná stovka ? Kdo byl mezi vámi ?“

   „Co jméno – to známá brněnská osobnost. Nynější rektor prof. dr. Neumann, děkan právnické fakulty prof. dr. Čáda, primář prof. dr. Novák, Antonín Bohanes, hoteliér Moravec, prof. Jandásek, odb. učitel Sirotek, básník prof. dr. Zatloukal, vládní rada Bumba, MUDr. Zbirovský, poslanec inž. dr. Toušek atd. Za námi přišla městská rada brněnská a sokolské župy. Barák měl 80 lůžek, obyvatelů však dosáhl až 300. Spalo se na zemi, boty pod hlavou, na polévku nebylo lžic. Četli jsme výhradně zakázanou literaturu, kterou kamarádi donášeli z haldy zabavených knih na fakultě. Všechny díly Švejka se ukrývaly ve slamnících. Do paměti se mi vryla episoda, jak Karásek předčítal Sirotkovi a dr. Krejčímu nahlas – Rodokaps, o tom, jak Billy – rváč vytáhl colt a namířil… Spojení s domovem mi obstarával přítel Knap četnými motáky, které ukrýval pod kamenem v zahradě šéfa gestapa. Strážnící – stůjž zde alespoň jméno jednoho z nich: Dlouhý – motáky donášeli a přinášeli nejen odpověď, ale také cukerin, jehly, a bůhvíco ještě. Když se za můj stůl v kanceláři nerozpakoval ještě za tepla posadit kolega dr. P., řekněme v pondělí, ve středu jsem už mohl tuto úřední novinku povědět kolegovi Bělehrádkovi. S prádlem dělali hotové drahoty, balíčky připustili jen jako obzvláštní milost. Atmosféra byla Heydrichovou zhovadilostí nabita jako leidenská láhev. Týden v tomto ovzduší se rovnal měsíci v jiné době, protože se vraždilo podle nálady, prostě podle toho, jak se páni vyspali, pršelo-li nebo se ukázal jasný den. Chování zatčených bylo vždy nesmlouvavé a statečné. Útrapy, ponižování a hlad zlomily jen ojedinělé osoby. Věřilo se ve vítězství skálopevně. Univ. prof. Florián, který dojímavě a přesvědčivě dovedl o tomto slavném vítězství pravdy vypravovat, bohužel se ho nedočkal.“

 

 

Kounicovými kolejemi v Brně prošlo 170.000 vězňů.

Vraždy pod obrazem sv. Václava.

 

   Kounicovy koleje v Brně, v nichž od jejich počátku halasil radostný život a smích studentů, byly za tak zvaného protektorátu proměněny v žalář a popraviště. Ze všech koutů země Moravskoslezské se stékaly proudy zatčených do Kounicových kolejí. Pro mnoho set českých vlastenců to byla poslední pozemská pouť. Finanční rada Andělín Š u l í k z Brna byl vězněn v Kounicových kolejích celkem třikrát. V roce 1944 byl před lidovým soudem ve Vratislavi. Nepřiznal se ani po největším mučení a byl vrácen zpět do Kounicových kolejí s určením až do konce války. Z líčení rady Šulíka, který měl při svém přidělení ve vězení velkou možnost pohybu a přicházel d styku se všemi vězni, v závěru vysvítá, že nacisté byli národem sprostých, otrlých vrahů, pro které střílení ubohých vězňů bylo jakýmsi druhem zábavy, jíž ukájeli své sadistické choutky a zvrhlé pudy.

 

   Když brněnští gestapáci po svém příchodu do Brna začali pátrat po vhodném objektu, v němž by mohli soustřeďovat svoje oběti, padla jejich pozornost na Kounicovy koleje. Studentský internát se jim zalíbil jak pro jeho zařízení, tak i pro polohu, zvláště však proto, že koleje se daly proměnit ve vězení okamžitě, aniž musely býti provedeny nějaké stavení nebo technické úpravy.

   Koleje po přeměně ve vězení byly rozděleny na dva bloky A a B. Každý blok měl 90 cel. Celkem bylo tedy v Kounicových kolejích 180 cel. Přízemí bylo vyhrazeno správním místnostem věznice. Dále zde byly hromadné cely, v nichž byli shromažďováni vězňové, určení pro transporty a popravy, které byly prováděny na dvoře, pod sgraffitem svatého Václava, zastřelením nebo oběšením. Pro věšení byly na dvoře podél zdi tři šibenice. První, druhé a třetí poschodí bylo určeno výhradně pro vězně. Na bloku B v 3. poschodí byly samovazby, ve vězeňském žargonu „samotky“, do kterých bylo na podzim 1944 převezeno z brněnského Cejlu 76 žen. U vchodu do kolejí byl inspekční pokoj a naproti němu strážnice esesmanů. Dále zde byla tak zvaná světnice efektů a kancelář nacistického správce hauptšarführera Duby, zuřivého jihlavského Němce. Vrchním správcem kolejí byl unteršturmführer Paul odněkud z Bavorska.

   V hromadných celách bylo umístěno dvacet až třicet vězňů. V jednotlivých celách (pokojích), určených pro dva studenty, byli vězněni nejméně čtyři heftlinci, v celách poněkud větších bývalo šest vězňů. V každé očíslované cele byl z řad vězňů určen jeden jako velitel, který musel pečovat o pořádek a čistotu. Přes tuto velkou rozsáhlost budovy esesmanům, kteří se tužili, aby Himmlerovi dokázali svou čilost a nemuseli na frontu, budova nestačila. Proto bylo postaveno těsně u budovy na dvoře pět baráků, když před tím byly vykáceny krásné třešňové stromy. Pod těmito baráky pak byly vybudovány bunkry (podzemní vězení) pro nejtěžší delikventy.

   Všechna okna v budově byla zabílena, aby vězňové neviděli, co se děje venku. Pod okny chodila stráž, která zahájila ihned střelbu, jakmile spatřila někoho u okna. Řada vězňů byla touto střelbou zabita nebo těžce zraněna. Někteří vězni, když jim selhaly nervy, si zvolili vyhlédnutí z okna za způsob sebevraždy.“

   „Milý příteli, mohl bys mi říci, kdo byl umístěn v barácích na dvoře ?“

   „V každém baráku bylo 14 místností a v každé místnosti bylo ubytováno deset až pětadvacet vězňů. Ubikace sloužily tak zvanému pracovnímu mužstvu. Dále v něm byly tak zvané lehčí případy. V bunkrech pod baráky byli ubožáci. Všichni byli ve dne v noci svázáni a většinou skončili na popravišti.“

   „Jaký průběh měl každý den v Kounicových kolejích ?“

   „Budíček byl v šest hodin ráno. V té době začalo nesmyslné hulákání a řvaní šárů na chodbě: Aufstehen ! Stráže otvíraly cely a pouštěly vězně na záchod. Pak nastalo čištění ubikací. V sedm hodin přišla káva, což byl pro břečku, která nám byla servírována bez cukru, název opravdu královský. Myslím, že to byl odvar ze žaludů. K této břečce nám přidávali krajíček chleba, tenký jako prst. Tím bylo ranní hodování skončeno. Chléb a kávu nám z počátku roznášeli židé. Později bylo tímto úkonem pověřeno pracovní mužstvo.“

   „Co jste dělali dopoledne ?“

   „Program byl věčně stejný, ale pořád krajně napínavý. Každou chvíli mohl pro nás přijít esesman a zavést nás dolů pod obraz sv. Václava, odkud skoro denně zaznívaly výstřely, které nám rvali srdce a sluch. Stráže denně obcházely cely a vybíraly vězně pro výslech na gestapu, kam byli vězni převáženi ponorkou (auto bez oken), touže ponorkou, kterou bylo za Heydrichova stanného práva převezeno z koncentráku „Pod kaštany“ mnoho set Čechů na popraviště v Kouničkách. Ve dvanáct hodin v poledne byl podáván oběd, mají-li být tak označeny pomyje, které jsme často polykali se sebezapřením, chtějíce se udržet na živu. Jídelní lístek byl totožný s kuchyněmi všech německých koncentračních táborů a žalářů. Rozdíl byl jen v provedení a úpravě. V různých táborech docházeli velitelé k přesvědčení, že sůl v polévce je docela zbytečná, ne-li dokonce škodlivá, má-li heftlink podle nepsaného, ale vyžadovaného zákona odejít co nejdříve s povrchu zemského, aby nebránil a nepřekážel ve výstavbě Hitlerovy Evropy. Vařené kyselé zelí bez omastku, řepa, sušená zelenina a někdy tak zvaná gulášová polévka, v níž někdy plavalo několik atomů masa, o kterém se znalci vyjadřovali, že je to páchnoucí konina. K večeři byla opět polévka, zbytek od oběda a tenoučký kousek chleba. Po večeři si vězňové na zdi, ovšem na skrytém místě, vyrývali znamení, že jsou opět o den blíže k svobodě nebo popravišti. Chleba za dozoru šárů krájel v poslední době správce velkostatku Alexandr z Brtnice a František Kaplan, nynější místopředseda Národního výboru v Moravské Otravě. Správu kuchyně měl úředník Zdráhala, kuchyň vedli Gustav Závora z Drahotuš a úředník Miroslav Mojžíšek z Mor. Ostravy.“

   „Jak jste si krátili na celách dlouhou chvíli ?“

   „Čekáním na cuvaksy (nové vězně). Jinak kromě tichého vypravování mezi sebou neexistovalo žádné rozptýlení. Esesmani pásli jako diví po tužkách, papírech a podobně, abychom nemohli psát motáky. Nějaká hra nebo četba se v Kounicových kolejích neznala, vyjma ojedinělých případů. Od cuvaksů jsme se dovídali, co se děje ve světě a jaká je politická a válečná situace. Vycházek jsme neznali, jen několik odměřených kroků po cele. Vyčkávali jsme s napětím, kdo pojede k výslechu na gestapo. Od vyslýchaných jsme získávali na záchodě informace. Zprávy byly kolportovány roznašeči potravy. Skupina pracovního mužstva byla rozdělena do různých komand. Kápem pracovního mužstva byl student Bergman a známý fašista Karel Mario, který dělal před tím několik let vrátného ‚Pod kaštany’.”

   „Jaké jsi měl povolání‘ v Kouničkách ?“

   „Když jsem se vrátil z vězení ve Vratislavi, byl jsem tři týdny na cele jako každý jiný vězeň. Po této době jsem byl pověřen organisováním sběru prádla. Od října 1944 až do konce jsem sbíral po celách a v barácích špinavé prádlo. Každý týden jsem musel projít všemi celami, při čemž jsem se dostal do styku se všemi vězněnými, také s ubožáky v bunkrech pod baráky na dvoře. Každý vězeň obdržel na efektech číslo, které jsem napsal na lístek a vložil jej do každého jednotlivého svinutého balíčku vězňova prádla. Prádlo z celého bloku jsem odnesl do zvláštní místnosti (wäschekammer), kde bylo prádlo číslováno inkoustem. Prádlo prali k tomu účelu vybraní heftlinci.“

   „Měl jsi při této funkci nějaké pomocníky ?“

   „Ano. Byl to na příklad učitel Klofáč z Jihlavy, který zemřel později v koncentračním táboře ve Flossenbürgu, dále četnický strážmistr Ježek, rovněž z Jihlavy, který v Kouničkách zemřel důsledku útrap duševních i tělesných, hlavně podvýživou. Posledním byl odb. učitel František Lichka z Brtnice, který si odpykal čtyřletý žalář a pak byl gestapem uvržen do Kouniček. Prádelnu vedl obchodník Alois Petrů z Brna.“

   „Při výměně prádla jste měli jistě příležitost dorozumívat se s ostatními vězni ?“

   „Ano, ale jen náznakově nebo prostřednictvím slovních kryptogramů. Neinformovaní vězňové, hoříce touhou po novinkách a hlavně po tom, jak vypadá venku situace, se zpravidla tázali: Je to dobře vyprané ? Načež jsem jim odpovídal: Teď se prádlo pere každým dnem lépe, myslím, že to bude od toho ostrého mýdla. Nebo: prádlo je vypráno daleko lépe než minulý týden. Neměli jsme totiž nikdy jistotu, kdo z šárů ovládá češtinu. Šeptat se nedalo, ježto v takovém případě nám hrozil kopanec nebo rána kolbou do žeber. Do prádla, pokud se nám podařilo někde něco sehnat, jsme kamarádům vkládali motáky a kousky chleba, protože hlad v Kouničkách byl hrozný. Zpravodajská činnost v Kouničkách byla velmi dobře organisována. Tajnou vysilačkou jsme se pochlubit nemohli, ale jakmile došla zvenčí nějaká důležitá zpráva, roznesla se přes bdělost a ostražitost esesmanských bachařů v krátké době mezi všechny vězně. Na světnici 46b přišel jednou vězeň Koutňák. V kanceláři se mi podařilo nahlédnout do spisu, z něhož jsem zjistil, že jde o generála Koutňáka, jehož pobyt v Kouničkách měl být uchován v největší tajnosti. S rodinou generála Koutňáka jsme navázali ihned spojení. Ze známých osobností byli v té době v Kouničkách vězněni vicepresident Žáček, generál Braun, major Hera, generál Žák, guvernér slovenské Národní banky dr. Karvaš, podpl. Kašík, dr. Moravec z Černé Hory a mnoho jiných. V té době byl v Kouničkách také dr. Dolanský z Brna, který byl odvezen do Flossenbürgu, kde byl umučen.“

   Aby byl častější vzájemný styk mezi vězni, našel rada Šulík formu sice méně esthetickou, ale zato velmi úspěšnou. Vpravdě řečeno, byl to druh vynálezu, který mohl být ovšem v Kouničkách patentován nejvýš ranou do týlu, při nejmenším vězněním v bunkrech pod baráky na dvoře. Šulík vynalezl ‚odvšivovací akci’. Když chtěl dostat dohromady nějaké vězně, kteří si měli mnohé sdělit a vyměnit informace, šel za esesmanem, kterému hlásil, že při sbírání prádla ten neb onen vězeň měl v prádle vši. Šára zaláteřil a nařídil okamžitě ‚odvšivení’, které bylo prováděno v koupelně, kde byl ‘bademajstrem’ P. Peška z Brna a dr. Hoblík, nynější policejní ředitel v Mor. Ostravě. Při této příležitosti se vždy sehnal nějaký chléb, který byl podstrkován kamarádům, kteří se přišli do koupelny ‚odvšivovat‘. ‘Odvšivení’ v koupelně nasbírali zprávy a roznášeli je potom druhým kamarádům na jednotlivých celách.

   „Byli vězňové vyslýcháni přímo v Kounicových kolejích ?“

   „Většina výslechů byla prováděna na gestapu v budově právnické fakulty. Pouze těžší výslechy a konfrontace byly prováděny přímo v kolejích. O utrpení, jímž zde vězňové procházeli, by se dal napsat celý román. Vězňové byli mučeni nejrafinovanějšími způsoby. Byli biti vždy jen do hlavy klacky nebo zvláštními gumovými hadicemi, často tak dlouho, až klesli do mdlob. V takovém případě byli poléváni studenou vodou. Když přišli k sobě, bití se opakovalo někdy tak dlouho, až vyslýchaný vypustil duši. Vězňové se vraceli od výslechů často k nepoznání. Měli rozbité hlavy, nosy, natržené uši, vyvrácené prsty na rukou i na nohou, byli pobodáni nebo pořezáni. V žádném takovém případě nesměl být vězeň ošetřen. Za mého pobytu v kolejích byl na příklad kromě jiných při výslechu ubit stavitel Pospíšil z Králova Pole. Dr. Láska z Brna byl tlučen do hlavy tak, až utrpěl otřes mozku. Hrozně byl také jednou ztýrán pplk. Kašík.“

   „Byly také ještě jiné druhy výslechů ?“

   „Gestapácký repertoár byl ve věci výslechů nepřeberný. Nejhorší byly tak zvané vodní výslechy. Vyslýchaný, který se nechtěl přiznat, byl odvlečen do sklepa, svlečen a hozen do ledové vody, kde byl tlačen pod vodu tak dlouho, až ztrácel vědomí a až měl břicho vzduté od vody, kterou musel spolykat. Když ani potom nechtěl mluvit, používali nacističtí pochopové zvláštního zařízení, kterým vháněli vyslýchanému pod tlakem vodu do uší, do nosu a do žaludku, když ještě předtím zkoušeli, jaký účinek bude mít na vyslýchaného střídavý proud vřelé a ledové vody. V této místnosti páchali esesmani strašlivé orgie. Vězňové po každém takovém výslechu museli čistit vany, které byly pokáleny a zakrváceny. Jednou dokonce nalezli na tomto místě svazek ženských vlasů, který byl stržen neohrožené 17leté partyzánce s hlavy i s kůží.“

   Někteří vězňové byli spoutáni na rukou i na nohou po celé týdny a leželi v celách mezi ostatními kamarády, na které tento stav působil strašlivě, ale ubožákům pomoci nemohli. Takto spoutaní a přivázaní k posteli byli odvazováni pouze tehdy, když přišla polévka. Na záchod byli tito ubožáci pouštěni jen podle nálady šárů.

   „Viděl jsem v jedné cele takovým způsobem spoutanou a k posteli přivázanou ženu. Jmenovala se Bohatcová a byla tuším z Maloměřic. V téže cele byla vězněna její matka, která musela přihlížet mučení své dcery. Gestapáci obě ženy obviňovali ze spojení s partyzány. Bohatcová s matkou snášeli statečně utrpení. Prošly všemi stupni výslechů, ale nepřiznaly se. Byly někam odvezeny. Zajímalo by mne, zdali tyto statečné české ženy vyvázly životem.“

   Vedení tak zvané marodky v Kounicových kolejích měl hauptšarführer Vinner, který byl v občanském povolání obuvníkem. Je příznačné, že vedení SS pro funkci lékařů vybíralo záměrně ve vězeních esesmany, jejichž civilní povolání bylo v nejkřiklavějším poměru s povoláním lékaře, máme-li na příklad na mysli Buchenwald, kde veškeré operace prováděl z počátku zámečník. Vinner dával vězňům sám injekce, určoval diagnosy a hrozně proháněl lékaře z řad vězňů dr. Markuse z Olomouce a dr. Fridricha z Ořechova, před nimiž se vytahoval, že jejich university nedají tolik vědy dohromady, co jí má v hlavě hauptšarführer Vinner. Lékaři měli velkou chuť skromně poznamenat, že Vinner má asi tolik lékařských znalostí, jako mají lékaři o správce rozbitých škorní. Raději však mlčeli, ježto jim bylo známo, že bláznům a hauptšarführerům v zájmu bezpečnosti není radno odporovat. Dr. Markus byl vězněn čtyři roky. Ve vězení utrpěl v posledních dnech těžký nervový otřes. Po propuštění se v důsledku prožitých hrůz a utrpení zhroutil a zemřel.“

   O transportech z Kounicových kolejí Šulík vypravuje:

   „Transporty se formovaly v kolejích skoro denně. Většinou to byly převozy do koncentračních táborů, k soudu do Vratislavi nebo na Cejl a k náhlému soudu do Prahy. Koncentrační tábory podle povahy provinění byly v kolejích rozděleny na tři třídy: I. Dachau, Buchenwald a v poslední době Mirošov u Plzně, II. Gross Rosen a Flossenbürg, III. Mauthausen. Vězni byli na transporty burcováni zpravidla ze spánku. Jakmile šára zařval „alles mit“, vědělo se, že vězeň půjde pryč. Žádný vězeň však nevěděl, co se s ním stane. Vězňům byly odebrány přikrývky, načež byli odvedeni do přízemí do hromadné cely, kde si museli lehnout na holou zem a čekat, až se transport zformuje. Z hromadných cel pak byli dopravováni nákladními auty nebo autobusy na dráhu, později přímo na místo určení. Při každém takovém transportu padlo nepočítaných ran do hlavy a kopanců. Šárové byli v noci rozespalí a nevrlost si vylévali na vězních.“

   „Kamaráde, obdrželi jsme zprávy, že jeden celý takový transport zmizel a není po něm památky. Dostali jste o tom nějakou informaci ?“

   „Ano, to byl transport z 6.dubna 1945. Byl proveden v rámci evakuace, která byla zahájena již 20. ledna 1945. Transport z 6.dubna obdržel označení KL III a podle bachařů měl být zavlečen do Mauthausenu. Jak transport skončil, není známo. Bylo v něm celkem 183 osob. Jsem zásadním optimistou, ale ve věci těchto ubožáků si dávám naprosto minimální naději. V tomto zmizevším transportu byli kromě jiných pplk. Kašík, dr. Moravec, řídící učitel Karel Hudec z Mokré Hory a mnoho partyzánů. Všichni byli před odjezdem ztýráni nejsurovějšími způsoby. Do transportu byli zařazeni všichni vězni, kteří měli na svém listu poznámku „banditenbeihilfe“ nebo „banditenbegünstigung“, t. j. pomoc nebo nadržování „banditům“, jak esesmani označovali naše čacké partyzány. V prvním transportu z Kounicových kolejí bylo 20. ledna 1945 odvezeno do koncentračního tábora ve Flossenbürgu 830 vězňů. Tam jeli za třeskutého mrazu v dobytčích vagonech. Cestou jich mnoho zahynulo. V posledním transportu, který byl před osvobozením Československa vypraven z kolejí, bylo celkem 500 vězňů. Obdrželi jsme zprávu, že asi 60 vězňům z tohoto transportu se podařilo v České Třebové uprchnout. Z technických důvodů, myslím pro dopravní potíže, přijela část transportu zpět do Kounicových kolejí a postupně byla propuštěna.“

   „Mohl bys mi říci něco z vlastních zkušeností o popravách, které byly v Kounicových kolejích prováděny ?“

   „O popravách v tak zvané heydrichiádě za stanného práva v roce 1942 vím pouze z vypravování spoluvězňů. Popravovalo se střelbou a věšením. Ostatně celé Brno tehdy slyšelo salvy z Kounicových kolejí, kterými byly vražděny stovky vlastenců. Lidé z okolních domů, kteří měli výhled na dvůr kolejí, prchali vždy, jakmile zahřměla první salva. Nemohli se dívat na výjevy při popravách. Pro nacisty to však byla pastva pro oči. Byly to zejména Němky v dirndlech, které chodily k plotu, snažily se zachytit na popravišti každý pohyb, pásly se na duševních mukách odsouzených a provolávaly v hysterických křečích slávu katanům. Poprava za stanného práva netrvala déle než šest minut. Když se po salvě odsouzení zhroutili, přistupoval k nim lékař esesman a každému popravenému dával tak zvaný „gnadenschuss“ – ránu z milosti. Stříleni byli političtí vězňové, za jiné delikty, na příklad hospodářské, byli odsouzenci věšeni na šibenicích. Nevím, zakládá-li se to na pravdě, ale mezi vězni se to kolportovalo. Když jednou věšeli nějakého velmi těžkého mlynáře, provaz se přetrhl a mlynáře museli popravovat na dvakrát. Pokud jsem slyšel hovořit staré vězně, chovala se většina odsouzených mužů i žen statečně. Někteří z nich těsně před výstřely provolali hanbu Hitlerovi nebo se loučili se světem výkřiky: ‘Ať žije svobodné Československo ! Ať žije president Beneš ! Ať žije Stalin !‘ Jiní vstupovali na popraviště se zpěvem hymny ‘Kde domov můj’. Čeští lidé v Kounicových kolejích, ženy i muži, umírali statečně. Jejich poslední myšlenky patřily osvobozené vlasti.“

   „Konaly se v kolejích popravy ještě v poslední době před osvobozením ?“

   „Bylo jich ještě hodně za mého pobytu v kolejích v posledním půl roce. Někdy koncem roku 1944 bylo náhle svoláno v noci pracovní mužstvo k autu, které stálo u brány. Auto bylo plně naloženo nenatřenými rakvemi, které heftlinci skládali a odnášeli na popravní dvůr. Mezi námi zavládla pochopitelná nervosita. Pro koho jsou určeny tyto rakve ? Kdo z nás bude zítra postaven před smrtící ústí pistolí nebo pušek zbabělých a zákeřných esesmanů ? Ráno po celách chodili dva gestapáci v civilu, kteří si prohlíželi vězně. Občas některého vytáhli z cely na chodbu. Vybrali jich podle seznamu asi sedmnáct. Všichni museli jít na efekty, kde jim byly vydány šaty. Ubožákům svitlo hlavou, že snad půjdou domů. Netušili, jak je jim blízká smrt. Když se oblékli, zahnali je esesmani do jedné cely ranami klacků. Všichni se museli svléci. V 11 hodin dopoledne je vyvedli na popravní dvůr, kde se všichni museli postavit čelem ke zdi. Pak jeden po druhém museli poklekávat na zvláštní dlouhou a upravenou hromádku písku, aby se vrahové nemuseli příliš shýbat při míření, a byli postupně postříleni ranami do týlu. Sedmnáct mrtvých, sedmnáct vražd ! Stanné právo nebylo a žádný ze zavražděných nebyl souzen. Někteří nebyli vůbec vyslechnuti. Vraždy prováděli armádními pistolemi policejní lékař esesman dr. Markvart, vrchní správce Paul, správce Duba, hauptšarführer Lange a nějaký gestapák Mayer z právnické fakulty. Kéž by sdělení těchto jmen prospělo bezpečnostním orgánům k vypátrání všech těchto vrahů, kteří nesmějí uniknout spravedlivému trestu. Mezi zavražděnými, pokud jsem zjistil, byli členové již před osvobozením utvořených Národních výborů a partyzáni. Na dvoře bylo jmenovaným způsobem popraveno celkem 80 osob bez soudního řízení. Každý jistě pochopí náš duševní stav, v jakém jsme v té době byli. Počítali jsme s tím, že nás postřílejí všechny jako králíky. Mezi vězni popravenými vkleče na písku ranou do týlu byl jeden Rus, parašutista, o kterém se na marodce vyjádřili, že nebude žít déle než dvě hodiny. Katané ho z marodky přesto vynesli na nosítkách na dvůr a zastřelili jako ostatní, mezi kterými bylo více nemocných nebo těžce raněných.“

   Nacističtí vrahové se nijak nerozpakovali vraždit děti. Zavraždit ranou do týlu desetiletého chlapce, který se dostal do Kounicových kolejí se svým starým otcem pro podezření ze styku s partyzány, bylo pro sadisty věcí zcela obyčejnou, jako je připlácnutí mouchy.

   „Byla to strašlivá poprava,“ vypravuje rada Šulík, stíraje si pot, jenž mu na čele vyvstal při vzpomínce na tuto událost. „Otec byl vyveden s chlapcem na dvůr, kde si musel na písek kleknout napřed hoch. Když byl před otcovým zrakem ranou do týlu zastřelen, byl sražen do písku otec. Jeho mrtvola padla vedle zavražděného hocha, jehož oči, vytřeštěné v agonii, vzhlížely k nebi, jako by volaly o pomstu. Ten den panovala mezi vězni nejtruchlivější nálada, jakou jsem kdy v kolejích zažil. Zavražděný hoch byl mezi vězni velmi oblíben, snad pro své mládí. Dělal prý partyzánům poslíčka z návodu svého otce. Byl to v té době nejmladší mučedník, který položil svůj život na oltář vlasti v Kounicových kolejích.“

   „Hovořili jsme o popravě sedmnáctileté partyzánky. Jak se chovala k svým katům ?“

   „Na tuto dívku jsme vzpomínali velmi dlouho a všichni vězni ji obdivovali. Nechtěla na písek vůbec kleknout, že prý před svými katany klekat nebude. Jeden z vrahů k ní přiskočil, srazil ji na zem, kde dívka zůstala ležet. Vrahové ji kopáním obrátili do takové polohy, že ležela obličejem k zemi. V této posici ji zastřelili také ranou do týlu. Po popravách nastal pro nás neméně děsivý poslech: zatloukání rakví. Odnášení mrtvol s popraviště, uložení do rakví a odnesení do vozu, který mrtvoly odvážel do krematoria, obstarávali vězni, kteří byli určeni k zastřelení. Všichni vraždění se chovali před popravou statečně. Nezapomeneme nikdy na tklivý okamžik, když jedna partie vězňů, určených k popravě, kráčela na popravní dvůr a zpívala sborově píseň ‚Zahučaly lesy‘. Tyto okamžiky byly pro nás děsivé, ale zároveň nás povzbuzovaly. Dojímalo nás hrdinství těch, kteří kráčeli na popraviště s písní na rtech. Pro tyto lidi byl život episodou, zakončenou vědomím, že život lze obětovat vznešeným cílům se statečným srdcem, naplněným pocitem, že oběť nebude marná. O popravách by mohl vyprávět více vězeň Karel Mario, který jako ‚kápo’ měl možnost z úkrytu popravy pozorovat. To je všechno, co bych mohl zhruba říci o popravách v Kounicových kolejích.“

   Když se blížila Rudá armáda k Brnu, nastala mezi esesmany viditelná nervosita. Běhali po chodbách jako vzteklí. Běda heftlinkům, kteří se jim v té době dostali do rukou. Nejvíce řádili v den, kdy se dověděli, že musí z Brna odtáhnout. Bylo to několik dní před osvobozením města a před svobodou, kterou vězni tušili a cítili každým nervem. Do poslední chvíle však byli v nejistotě, nebudou-li vyhnáni na dvůr, aby si klekli na písek pod vražedná ústí armádních pistolí esesmanů.

   „Jaký byl konec v Kounicových kolejích ?“

   „V noci z 18. na 19. dubna šárové v kancelářích vydatně popíjeli. Myslím, že zapíjeli žal nad svým führerem, o kterém již museli vědět, že mu srdce spadlo hluboko do kalhot v podzemním krytu rozbitého Berlína a že je vůbec konec jejich snům o „herrenvolku“, který bude práskat nad hlavou karabáčem všem evropským národům a komandovat ve vyhlašované Hitlerově nové Evropě, v níž hodlali sát krev porobených národů. Měli málo místa na slunci a chtěli se k němu dopracovat vraždami. Spálili za sebou všechny mosty, aby je nakonec stihl spravedlivý osud. Ještě v noci na 19. dubna začali esesmani demolovat a ničit jednotlivá zařízení v budově. Oberšarführer Otto pobíhal v ranních hodinách s pistolí v ruce po chodbách a vraždil v celách jednotlivé spoutané vězně. Z našich ubikací jsme zaslechli kritického rána osm střelných ran v celách v bloku B. Nám, kteří jsme v Kounicových kolejích ještě zbyli, nebylo již možné zjistit, kdo byl z vězňů toho dne zavražděn a kam přišly jejich mrtvoly. Asi v 13 hodin jsme dostali rozkaz nakládat na auto různé poživatiny a materiál. Během této doby ještě hauptšarführer Vinner demoloval zařízení marodky a zubního ambulatoria, při čemž vykřikoval, že nás všechny postřílí. Krátce po 13. hodině veškeří dozorci v největším chvatu z Kounicových kolejí uprchli, ponechavše zbytek vězňů svému osudu. Za prudkého bombardování jsme rychle sebrali svoje věci a připravovali se k odchodu. Ještě v poslední chvíli byli někteří vězni odvezeni k právnické fakultě, aby tam pomohli nakládat zásoby. Vycházeli jsme s učitelem Lichkou z Kounicových kolejí jako poslední. Zavřeli jsme bránu a spěchali domů. Nad Brnem se vznášel dým a místy šlehaly plameny z požárů. Kouř stoupal vysoko k obloze. V mračnech hučela letadla Rudé armády. Hukot motorů byl pro nás nejkrásnější písní svobody po strašlivých zážitcích v pekle Kounicových kolejí.“

   Když se president dr. Edvard Beneš vracel triumfálně do Prahy a na této cestě ze Slovenska se zastavil v Brně, prohlédl si též místo českých mučedníků, pověstné Kounicovy koleje. Při této památné návštěvě byl prováděn po celé budově posledním vězněm, který opouštěl koleje, radou A. Šulíkem.

   „Pan president“, vypravuje Šulík v závěru svých vzpomínek, „projevil mimořádný zájem o všechny události, k nimž došlo v Kounicových kolejích, jejichž ušlechtilého poslání Němci zneužili nejbarbarštějším způsobem, jaký si lze vůbec představit. Řekl jsem panu presidentovi, že v době, kdy jsem byl žalářován ve Vratislavi, dostala se mi do rukou kniha o pronásledování křesťanů, kniha, která byla vyplněna otřásajícím líčení příkoří a utrpení, jež museli prožít první vyznavači křesťanské myšlenky, kteří trpěli a umírali, aby jejich víra nakonec zvítězila a rozklenula nad celým světem duhu míru ‚in hoc signo vinces’ – v tomto znamení zvítězíš !‘ Doložil jsem k tomu, že všechno toto utrpení však nebylo ničím proti zločinům, kterých se nacisté dopustili na českých vlastencích. Byla však jedna společná myšlenka: neotřesitelná víra v přesvědčení, že jde o boj spravedlivý, v němž temná moc, přisvojivší si právo, snažila se za použití nejhanebnějších prostředků podepřít svou autoritu. Pan president položil květinové věnce na místa, prosáklá krví českých vlastenců. Snad mi promine, dovoluji si uvést, že jsem v jeho očích spatřil slzy pohnutí, když jsem s ním stál na popravních místech a líčil mu odvahu a statečnost českých mužů i žen, kteří kráčeli na popraviště s písní na rtech a hrdinně umírali pod obrazem svatého Václava, nad nímž je napsáno: Nedej zahynouti nám ni budoucím !

   Pan president byl překvapen sdělením, že Kounicovými kolejemi prošlo celkem asi 170.000 vězňů, z nichž mnoho, velmi mnoho zhynulo na popravištích v kolejích samých nebo ve Vratislavi, kde byli vězni popravováni na dvoře věznice gilotinou. Tisíce vězňů, kteří obdrželi křest v Kounicových kolejích v Brně, byly však také ubity a umučeny v různých koncentračních táborech. Podle mých záznamů, jež jsem měl možnost pořídit při sběru prádla, byl koncem roku 1944 v Kounicových kolejích denní stav až 1380 vězňů, kteří se tísnili v prostorách, určených nejvýše pro 400 studentů. Pan president, shlédnuv všechna místa hrůzy, pravil, že německá otázka v Československu bude likvidována tak, aby se již nikdy nemohly opakovat hrůzné události, k nimž došlo v našich zemích za nacistické okupace. Současně dodal, že je nejvýš nutné, aby všechny německé zločiny a zvěrstva, spáchaná na českém národě, byly pokud možno nejpodrobněji sepsány a aby, opřeny o hodnověrná data a osoby, byly tlumočeny celému světu jako nejstrašlivější obžaloba germánského imperialismu. Panu presidentovi se velmi líbil pozdrav ‚Zdar a síla !’, který zavedli čeští vězni v Kounicových kolejích. Když se s námi po prohlídce kolejí rozloučil a vstoupil do svého automobilu, vyklonil se z okna, kynul nám na pozdrav a zvolal ‚Zdar a sílu !’. V této chvíli jsme to byli zase my muži, prošlí peklem Kounicových kolejí, kterým vstoupili slzy do očí. Byly to však již pouze slzy, vytrysklé radostí nad vítězným návratem našeho milovaného presidenta, slzy, vyvolané vzrušením nad velikostí historického okamžiku, o kterém jsme snili v dobách našeho největšího utrpení. Zakončuji svoje vzpomínky a dodávám, že v podstatě jde jen o filmové promítnutí událostí v Kounicových kolejích. Podrobné vylíčení všech událostí a tragedií, jež se zde odehrály za barbarské vlády esesmanů, by si vyžádaly samostatné a velmi objemné knihy. Se všemi spoluheftlinky a s celým českým národem se skláním před nehynoucí památkou všech kamarádů, kteří v kounicových kolejích zahynuli a kteří budou věčně žít v naší paměti. A nemohu zakončit jinak než pozdravem českých vězňů v Kounicových kolejích: Zdar a sílu naší osvobozené vlasti ! Nechť vzkvétá svobodné a ničím nespoutané, od panovačných a vražedných Germánů navždy očištěné Československo !”

 

 

Nacistické zločiny v zrcadle brněnského krematoria.

 

   Krematorium v Brně bylo místem, kde se končila pozemská pouť mužů i žen popravených v Kounicových kolejích a umučených v brněnských gestapáckých věznicích. V prvních dvou letech nacistické vlády byly v Brně ještě řídké případy poprav. O těch se širší česká veřejnost ani nedověděla. Až za prvního stanného práva na podzim v roce 1941 začali Němci s hromadnými popravami. První z dlouhé řady popravených, kteří byli zpopelněni v brněnském krematoriu, byli Alois Trnečka a Rudolf Pospíšil, oba šestatřicetiletí. Byli popraveni v Kounicových kolejích 28. září 1941. A pak byli kremace popravených na denním pořádku. Do konce roku 1941 bylo zde spáleno 150 popravených a umučených. Z význačných brněnských osobností za stanného práva na podzim roku 1941 byli v Kounicových kolejích popraveni: universitní prof. dr. Vladimír Groh, plukovník Karel Čápek, městský lékař dr. Vojtěch Jílek a profesor obchodní akademie inž. Václav Bureš.

   Rok 1942 znamenal vrchol nacistického teroru. Čeští vlastenci zúčtovali s Heydrichem. Odpor proti nenáviděné vládě vzrůstal a Gestapo si upevňovalo moc hromadnými vraždami. V tomto roce bylo v krematoriu spáleno 403 popravených. Ze známých brněnských osobností to byl prof. Max Ryšánek, dr. Máčel a mnoho jiných. Se zřejmým pohnutím vyprávěl úředník krematoria kol. Janu Kostrhunovi o tragedii rodiny Charbulovy. Rudolf Charbula a jeho syn Jan byli vězněni v Kounicových kolejích. Jan Charbula zde těžce onemocněl a jako nevyléčitelný byl propuštěn domů. Jeho sestra Vlasta mu opatřovala léky a v jedné lékarně něco řekla o smrti Heydrichově. Na neštěstí byl v lékárně přítomen konfident gestapa, jenž vše udal. Vlasta Charbulová byla zatčena a popravena i se svým otcem. Mezitím dotrpěl doma její bratr a tak téhož dne měli všichni tři společnou kremaci.

   Probíráme-li se kartotékou popravených osob, spálených v brněnském krematoriu v r. 1942, zjistíme, že gestapo již neuvádělo povolání. Často chybí i křesní jméno. V letech 1943 a 1944, kdy v Brně již nezasedal stanný soud, byli v krematoriu zpopelňováni lidé, kteří byli v brněnských věznicích umučeni. V těchto dvou letech jich bylo 53. Na počátku roku 1945, kdy statečná Rudá armáda hnala v Polsku poražené německé hordy a kdy konec “věčné” třetí říše se blížil mílovými kroky, brněnští gestapáci chtěli svému führerovi pomoci opět vraždami. V lednu, únoru a březnu bylo v krematoriu spáleno 108 zavražděných a umučených českých lidí. Ve většině případů nemohla být jejich totožnost zjištěna; gestapo totiž již vůbec neuvádělo jména. V kartotéce na příklad na jednom listě v rubrice pro jméno zemřelého je napsáno jen číslo: Nr. 1, Nr. 2 atd., na jiných listech je německy napsáno na příklad 11 mrtvol, 3 mrtvoly atd. Soudí se, že to byli čeští partyzáni, kteří byli zajati v bojích s Němci. Posledním zpopelněným známým podle jména je Karel Prášil, partyzán, jenž byl dovezen do krematoria 30. března 1945.

   Téměř do konce roku 1944 byli popravení a umučení zpopelňováni v nejobyčenějších rakvích a oblečení. Pak však gestapáčtí zloději okrádali mrtvoly o šaty i obuv a vozili mrtvoly do krematoria jen ve spodním prádle. Většinou přiváželo gestapo mrtvé české mučedníky do krematoria přímo s popraviště. Jak nevýslovně hrozně bylo českým zaměstnancům při pohledu na českou krev !

   Popel spálených gestapo nedovolilo vydat pozůstalým. Německá policie měla při každé kremaci službu a odvezla ihned urny s popelem. Jen na počátku německé okupace, kdy ještě dozor při kremacích nebyl tak přísný, správa krematoria vydala dvacet uren s popelem pozůstalých. Gestapo to však zjistilo a pak již urny samo odváželo.

   V brněnském krematoriu bylo za šest let okupace zpopelněno sedm set padesát ppravených a umučených osob. Sedm set padesát českých vlastenců zemřelo v Brně pro vlast. Nezapomeneme nikdy !

 

 

 

DOSLOV.

 

   Uzavíraje reportáž, pokládám za povinnost poděkovat kolegům J. Rejzkovi, V. Kochovi, J. Drašnarovi a O. Mikuláškovi za spolupráci při sestavení druhé části reportáže, pro niž jsem použil také něco z úředního pramene. Naprosto si nečiním literárních nároků, ježto mi šlo pouze o dokumentární zachycení nacistické hrůzovlády v její plné nahotě. Přál bych si, aby má práce sloužila jako jedna z mnohých pomůcek tomu, kdo se odhodlá k celkovému, zevrubnému a jmennému soupisu všech nacistických zločinů, jež byly spáchány na českém národě a všude, kde zanechal ničivé stopy Hitlerův brutální imperialismus. Bude to práce titanská a bude možno zvládnout ji pouze tehdy, bude-li k ní dosti pomocných pramenů, jakým by chtěla být tato kniha.

   Snad bude ještě čtenáře zajímat, jak kniha vznikala. Když jsem se po návratu z koncentračního tábora trochu zotavil, pustil jsem se v r. 1941 do psaní. Sepsal jsem asi třicet stran, které jsem zničil z důvodné obavy před gestapem. Bylo mi divné, že po návratu z vězení jsem se nemusel chodit hlásit jednou týdně na gestapo, jako se museli hlásit ostatní přátelé, kteří byli propuštěni. Mám za to, že my, u nichž tato povinnost odpadla, měli jsme být jakýmsi druhem volavek. Po propuštění jsem několikrát zpozoroval, že jsem na ulici sledován mužem, v němž jsem instinktem starého soudního referenta vytušil osobu podezřelou, pravděpodobně gestapáka. Proto jsem v roce 1941 zmíněný rukopis zničil. Pustil jsem se do díla opět v roce 1942 v Olomouci, kde jsem měl pocit, že jsem za větrem. Rukopis byl potom uschován v mém brněnském bytě dva roky ve sklepě v uhlí. V roce 1944 jsem jej podrobil revisi. Zjistil jsem, že značně navlhl. Po osušení jsem jej uschoval v koupelně za zatemnění. Když v listopadu 1944 bylo zahájeno bombardování Brna, přestěhoval jsem rukopis opět do sklepa v pevné důvěře, že je to jeho poslední pouť před osvobozením Československa.

   Prosím čtenáře, aby nezapochybovali o pravdivosti této práce, i když jsou v ní na mnoha místech události přímo absurdní, protismyslné, nelogické a nesmyslné, jako byl vůbec nesmyslný celý prohnilý Hitlerův režim. Ostatně pochybuji, že by mohl vzniknout takový dojem. Kniha zachycuje výlučně autentická jména, která kontrolují zaměření a vylučují nepravdu, případně tendenci. Snad jsou v mé práci také určité mezery. Budou jistě vyplněny jinými díly, jež na toto thema vyjdou. Jednotlivé zážitky, vylíčené vězni, kteří přežili peklo koncentračních táborů, se budou nakonec doplňovat.

   Žijeme v osvobozené vlasti, zbavené navždy cizáckého jha zásluhou hrdinné Rudé armády a západních spojenců. Dvacet šest milionů padlých si vyžádala Hitlerova touha po ovládnutí světa. K tomu přistupují další miliony lidí popravených, zavražděných nebo umučených nacistickými pochopy. V San Francisku podepsalo koncem června 1945 padesát národů chartu světové bezpečnosti, jejímž účelem je jednou provždy zabránit válce a všem jejím průvodním zjevům. Do charty byla vložena naděje celého světa ve spravedlivý a trvalý mír. Byla realisována slova generalissima Stalina, že bylo nutno dát velmocem postačující síly, aby mohly předejít útok. Charta spojených národů, podepsaná v San Francisku, je pevnou základnou, na které bude vybudován nový, lepší svět. Nová budova míru se tyčí na mocných základech. Byla nastolena světová vláda rozumu a doufejme, že byl uskutečněn i trvalý mír. Hitlerovo Německo zmizelo podle zásluhy v propadlišti se všemi svými služebníky, přisluhovači a koncentračními tábory. Zanechalo za sebou jen pláč, bolest, proklínání, moře krve a nebetyčné hory trosek ve všech evropských zemích.

 

Josef Rudolf

Brno, v červenci 1945.