Jdi na obsah Jdi na menu
 

Byl jsem číslem 7809 - 4

S hladem do nového roku.

 

   Vstup do nového roku 1940 byl ve znamení stálého hladu, který trval někdy do poloviny března, kdy se na našem jídelním lístku objevily konečně zase brambory. Celý leden, únor a březen byl řetězem úmorných dní, vlekoucích se do nekonečna, zejména v oněch dnech, kdy nám byla řepná polévka vydávána delší dobu již v devět hodin ráno. Tak jsme v těch devět hodin poobědvali, o něco později jsme snědli pětinku chleba a tím bylo naše „hodování“ každého dne vyčerpáno. Několikrát nás vyhnali na mráz do lesa tahat haluze s místa na místo, jednou jsme také celý den nosili cihly na stavbu nových bloků. Již jsme si myslili, že nás budou do práce honit denně, ale pak jsme zase zůstali na bloku a dívali jsme se, pokud to zamrzlá okna dovolovala, na siluety heftlinků, kteří se ploužili v chumelenici neb věčné mlze táborem. Poznali jsme za svého pobytu v táboře, že je v něm mnoho zdatných ulejváků, z nichž někteří podávali opravdu mistrovské výkony. Tak na příklad chodil na náš blok jeden „zelený“, který nosil plechovou nádobu, upevněnou na drátěném držadle. V nádobě měl vždycky kousek hašeného vápna. Tento heftlink tvrdil, že má zvláštní komando, to jest, že je pověřen sterilisovat domnělé bacily na záchodcích. Na našem záchodě se zdržoval zpravidla několik hodin, což nám nebylo nápadné, neboť jsme věděli, že kdo může, ten se v táboře uleje, při čemž ovšem nemálo riskuje, neboť když byl dopaden, znamenalo to výplatu u brány a většinou bunkr na víc. Ten „zelený“ s tím vápnem vydržel „houpat“ správu tábora celou zimu. Jednou ho však chytil šára, začal se zajímat blíže o ty „bacily“, pozval zeleného k bráně, a bylo veta po krásném komandu. Se „zeleným“, který se mi jednou při výpomoci při čištění záchodu doznal, že má „pouze“ šest trestů pro krádež, jsem se srazil v létě dole pod lesem.

   „Tak co dělají bacily ?“

   Mávl rukou:

   „Teď dělám na stavbě. Ty bacily mi přišli draho. Pětadvacet na zadnici. Ale vydržel jsem to. Možná, že kdybych byl musel v zimě do lomu, tak jsem tady už nepobíhal.“

   O přebornictví různých lágrových pracovníků jsme měli příležitost se přesvědčit ještě v mnoha jiných případech. Ze stavebního komanda obdrželi dva heftlinci příkaz, aby do naší světnice přibili hotovou dřevěnou lištu, na které jsme věšeli pláště. Heftlinci, oba Němci, nám názorně ukázali, jak je nutno si v táboře vážit práce. Celé dopoledne zkoumali, v kterých místech by měla lišta viset. Odpoledne tuto dopolední práci revidovali. Druhého dne dospěli k přesvědčení, že předchozího dne nerozhodovali správně, a svou práci z předchozího dne zrušili. Celý den vyměřovali znovu. Teprve třetího dne slavnostně lištu přibili dvěma skobami. Učinili však tak teprve na výzvu zástupce našeho velitele světnice Vidláka, který za oběma heftlinky přišel a řekl jim to pěkně od plic:

   „Kluci, podívejte se, vy tu práci děláte moc pěkně, jen co je pravda. My vám do té práce nechceme nijak zasahovat, ale máme přece jakýsi dojem, že přibíjet tři dny jednu lištu je rekord, který by mohl býti uznán v náš neprospěch. Já vím, že vás nikdo nekontroluje, ale kdyby do toho byl zasvěcen šára z našeho bloku a přišel se na vás podívat, mohli byste dostat na prdel a náš štuban by se přitom mohl docela lehce svézt. Tak to přibijte a můžete se dřít zase na jiném bloku. Je jich tady 52, a když budete na každém tři dny, tak vám ten čas pěkně uteče, nepustí-li vás snad lágrkomandant zatím domů.“

   Německý heftlink, který při tom přibíjení skob dělal „kápo“, nic nenamítal. Jen si vymínil, že si smí ještě na naší cimře zahrát s někým šach.

   Na střeše našeho bloku dělali lágroví pokrývači-heftlinci nějakou opravu. Vchod na střechu byl nad hlavním vchodem na chodbě před světnicemi. Pokrývači v létě přišli s žebříkem, otevřeli poklop na půdu, vylezli po žebři nahoru, žebř za sebou vytáhli, poklop opět zavřeli a tím se za nimi zavřel také celý svět a nikdo o nich nevěděl. Když jsme se jich tázali, jak to, že jich při práci není vidět, smáli se a říkali:

   „Opravdová práce v lágru je ta, kterou není vidět. My jsme, tak říkajíc, pracovníci neviditelní. Jsme zavřeni na půdě, nikdo neví, kde právě jsme, a kdyby nebylo toho hladu, dalo by se to na těch půdách vydržet, zvláště v létě. Překvapit nás nikdo nemůže, protože by si na nás museli šárové vzít parašutisty, ale ty potřebují spíše na ruské frontě a na Balkáně.“

   Opravdu, ti lágroví pokrývači byli v tom ulejvání přeborníky. Ale jak se na jedné straně heftlinci ulejvali, tak byli zase na jiných stranách přímo dřeni z kůže. Židé byli na tom špatně nejen venku v lomu, kde umírali hromadně dobrovolně i nedobrovolně, ale i v táboře samém, kde vykonávali nejhorší práce. Tak na příklad byli zapřaháni do vozů jako soumarové. Vůz měl až třicet postraňků a do každého byl zapřažen jeden žid. Když bylo blátivo, a to bylo v Buchenwaldu převážnou část roku, používali židé v létě na dopravu poražených kmenů obyčejných saní, které tahali po blátě jako po sněhu. Sami při tom zapadali až po kolena do bláta. Velení tábora pasovalo lidské tvory daleko pod úroveň zvířat. Židé padali v postraňcích jeden přes druhého. Na nohy jim pomáhaly rány a kopance šárů nebo arijských kápů. Židé totiž venku v práci, na rozdíl od všech ostatních vězňů, s výjimkou Poláků, neměli vlastních kápů. Kápové se chtěli udržet ve svém výsadním postavení. Proto museli do židů bušit ze všech sil, neboť protižidovský hněv šárů se mnohdy obrátil zcela snadno proti kápům, kteří dnes nosili pyšně pásku s nápisem „capo“, zítra však mohli býti klidně bez pásky v lomu nebo ve štráfce. V koncentračním táboře se zvlášť osvědčovalo staré rčení, aby nebyl chválen den před večerem. Včera vydané rozkazy se mohly měnit v pravý opak během několika minut. To, co se včera zdálo nesmyslné, bylo třeba dnes realisováno. Veškeré dění v táboře bylo konglomerátem diametrálních rozporů. Tak na příklad velitel tábora v době, kdy tak strašlivě řádila mezi Poláky úplavice, byl dopoledne zachvácen jakýmsi návalem citu a zahnal celý tábor do postelí, aby se heftlinci zahřáli. Ještě téhož dne je zase vyhnal do 25stupňového mrazu.

 

 

Fasujeme dřeváky !

 

   Snad v žádném koncentračním německém táboře se neničila obuv tak rychle jako v Buchenwaldu. Nejvyšší měrou přispívalo k tomuto ničení buchenwaldské klima, věčné deště a věčné jílové bláto , které nebylo lze dostat s bot, když jednou zaschlo. Jediným prostředkem na boty, který jsme z počátku fasovali, byl jakýsi kolomaz, kterým se boty natírali, aby alespoň trochu zčernaly. Vynikající vlastností tohoto mazadla bylo, že hrozně páchlo. Když pak toto mazadlo v důsledku válečných poměrů došlo, umývaly se boty ve zvláštních betonových vaničkách, postavených před bloky. Stálým umýváním kůže ztvrdla, lámala se a podrážky od svršků upadly. Boty si bylo lze vyměnit na effektenkammer, ale obyčejně si každý pohoršil, protože do těch „nových“ teklo víc než do starých.

   A tak nám správa tábora začala vydávat někdy v lednu 1940 dřeváky. Vězni ve stolárně zhotovovali dřevěné „podrážky“, na které se přibili svršky z rozpadnuvších se kožených bot. Jelikož se při výrobě „podrážek“ nedbalo na žádnou orthopediku, dřeváky, nepřizpůsobené chodidlu, strašlivě tlačili do šlapek, takže mnozí z nás sotva došly na apelák a zpět na blok. Opravdovým mučením pak bylo, když nás v těchto dřevácích vyháněli denně několik hodin „execírovat“. Sníh se lepil každým krokem na dřeváky, vrstva našlapaného sněhu na dřevácích rostla, takže každý krok na těchto „chůdách“ hrozil vykloubením nebo zlomením nohy. Mnoho vězňů si těmito dřeváky skutečně nohy vážně pohmoždilo. Jednu výhodu však dřeváky měly. Zespodu při věčném stání na apeláku nemohlo natéci dovnitř, nesahala-li voda nad silné dřevěné podrážky. Když pak náš celý blok nastupoval v těchto dřevácích ke sčítání, klapalo to tak hlučně, že se plašili vysoko nad námi kroužící draví ptáci, tvořící jakýsi symbolický doplněk tábora s jeho krvežíznivými a sadistickými šáry. Když docházely i tyto dřeváky, dala správa tábora svolení k tomu, aby si vězni napsali domů pro vlastní boty. Mnoha stům vězňů byly poslány z domova krásné lyžařské boty. Vězni se však z těchto bot dlouho netěšili, poněvadž jim je správa tábora zabavila s odůvodněním, že takové boty najdou praktičtějšího upotřebení na nohách vojáků na východní frontě. Konečně to docházelo tak daleko, že vězni chodili jen v jakémsi druhu pantoflí a většinou bez ponožek, neměli-li možnost dát si poslat nějaké z domova. Táborem šel jeden hlas, že lágr svolil k zásilkám bot z domova jen proto, aby mohl skočit na boty lyžařské, které potřeboval pro vojáky na frontě. Případ typicky buchenwaldský !

 

 

Lágrový zvěřinec.

 

   Po pravé straně hlavní brány těsně za ostnatým drátem, kterým probíhal proud o vysokém napětí, byl umístěn tak zvaný lágrový zvěřinec. Byly v něm všechny druhy cirkusových zvířat, hlavně medvědi, kteří byly chloubou tábora. Byly pro ně pořízeny cementové útulky, asi takové, jako v zoologické zahradě v Troji, s příslušnými hloubkovými příkopy, aby medvědi nemohli utéci. Šárové chodili ve volných chvílích k medvědům, bavili se s nimi a krmili je. Pozoroval jsem šárovskou zábavu kdysi v lednu z uctivé vzdálenosti. Krev se mi hnala do tváře, když jsem viděl, jak šárové hází medvědům chleba, dobrý chleba, za jehož kůrky bychom byli v té době platili každou cenu. Vzpomněl jsem si, že mám na bloku ve své přihrádce malý krajíček, před kterým jsem utekl k večeru z bloku, abych odolal pokušení a nesnědl jej příliš brzy před spaním, ježto s hladem se spalo dvojnásob špatně.

   Ježto jsem nebyl ochoten věřit, že zvěřinec by si byla správa tábora pořídila vlastním nákladem, pátral jsem po původu těchto zvířat. Z výpovědi těchto starých vězňů jsem se dověděl, že do Výmaru přijel jednou nějaký cirkus, takový menší podnik se stanem o jednom stěžni. Jeden člen souboru cirkusu se něčím provinil a byl okamžitě zavřen. Ostatní členové cirkusu se však prohlásili se zavřeným členem solidární, což mělo za následek, že byli zavření také. Medvědi i ostatní zvířata osiřela. Někdo se jich přece musel ujat. A tak přišel lágr snadno a rychle ke zvěřinci.

   Pochybuji, že zvířata byla vydána majitelům, byli-li tito vůbec propuštěni někdy na svobodu. Neboť bylo známo, že správa tábora zásadně nepropouštěla na svobodu vězně, vůči kterým vznikly se strany státu nějaké domnělé právní závazky, lze-li vůbec mluvit o nějakém právu v koncentračním táboře vzhledem k heslu na bráně: Právo nebo neprávo, všechno pro vlast. Vždyť každému vězni, který byl propuštěn, byla ohledána hlavně zadní část těla, nejsou-li náhodou ještě nějaké stopy po táborové „převýchově“. Byl-li takový úkaz zjištěn, pak musel propuštěný vězeň setrvat v táboře tak dlouho, až všechny modřiny a podlitiny zmizely. Matně si vzpomínám na toho železničáře, který přišel v táboře o pravou ruku. Dostal se na svobodu ? A žije vůbec ?

   Medvědi, kteří si v lágru osvojili divoké povahy šárů, pustili se jednoho dne do křížku. Výsledkem tohoto měření sil byla notná tržná rána, kterou utrpěl jeden z mohutných huňáčů na zádech. Správa tábora rozhlasem vydala provolání, je-li v táboře někdo, kdo by si troufal těžce poraněného medvěda vyléčit. Přihlásil se starosta Rosch, v civilu magistr farmacie, vězeň, který svou vysokou postavou a vystupováním si získal jakýsi respekt u šárů. Do očí se jim tvářil nesmírně vážně, aby vzápětí o nich pronášel drtivé úsudky, za které by ho byli šárové ihned pověsili, kdyby mu byli ovšem rozuměli. Rosch předepsal medvědovi jakousi hojivou masť, po které se medvědovi rána zavřela a zanedlouho zahojila. Rosch byl v očích šárů rázem „gemachter Mann“, dostal na rukáv pásek a dělal od té doby kápa u medvědů. Věru byly klikaté cesty mnohých Čechů v koncentračních táborech ! Starosta Rosch se však již svobody nedočkal. Zemřel asi ve čtvrtém roce svého žalářování při anglo-americkém náletu na Výmar, kdy zahynulo několik set buchenwaldských vězňů.

 

 

Sbírka lidských kůží s tetováním.

 

   Jak jsem již dříve uvedl, tvořili vězni v Buchenwaldu pestrou směs všech národů. Byla tu zastoupena všechna možná i nemožná povolání. Pathologické táborové oddělení, umístěné poblíž táborového krematoria, mělo v tomto ovzduší veliké možnosti. Vězeň z naší světnice, učitel Nekvinda, navázal známost s jedním německým heftlinkem na pathologickém oddělení. Občas se s ním scházel a muzicíroval s ním na housle.

   Jednou večer, kdy se na kavalcích před spaním řešily denní události a provětrávaly nejnovější táborové „latriny“, pozvedl svůj hlas učitel Nekvinda, který se jinak obyčejně zdržoval veřejné debaty. Všechno ztichlo, když pravil:

   „Pánové, dnes jsem viděl opravdu něco nebývalého.“

   Odněkud padl vtip:

   „Nebyl to snad nějaký šára, který pozdravil heftlinka ?“

   Nekvinda pokračoval:

   „To není žádný vtip. Viděl jsem pořádný balík lidských kůží. Ty kůže byly preparované a bylo na nich vesměs všelijaké pestré tetování. Ptal jsem se Němce, co je zaměstnán na pathologickém oddělení, jak se ty kůže získávají. Řekl mi, že německý lágrový vedoucí pathologického oddělení si přijde vždy prohlédnout lágrové nebožtíky. Každému prohlíží ruce, prsa, záda, stehna a lýtka, nemá-li na těchto částech těla nějaké tetování. Pátrá prý však jen po opravdu umělecky provedeném tetování. Takové obyčejné a primitivní tetování ho nemůže nadchnout. Když se mu skutečně nějaké tetování zalíbí, popadne skalpel a kůži s tetováním s dotyčné části těla vyřízne. Na pathologickém oddělení se pak kůže připravují, aby vydržely. Vypadají opravdu jako pokreslený pergamenový papír.“

   Tuto zprávu jsme vzali na vědomí se smíšenými pocity, ale bez jakéhokoliv vzrušení, ježto v podstatě šlo jen o jakýsi detail, příznačný pro poměry v koncentračním táboře, v němž smrt slavila v určitých obdobích opravdové orgie. Kterousi neděli jsem se vypravil do blízkosti krematoria. Prohlídku jsem si mohl dovolit, ježto byla taková hustá mlha, že nebylo vidět dále než na dvacet kroků. Od brány ani s věží mne tudíž nemohl nikdo pozorovat. Bohužel, vrata krematoria byla zavřena. Krematorium samo mělo vzhled malé kaple. Veškeré zařízení nasvědčovalo tomu, že jde o opatření krajně nedokonalé. Bylo jistě pravdivé, když se tvrdilo, že spalování je naprosto mizerné, ježto se provádělo pro nedostatek nafty koksem a uhlím a když nespálené lidské hnáty a kosti musely býti heftlinky při spalování zaměstnanými drceny kladivem, aby se „popel“ vešel do malých bedniček, jež pozůstalí dostávali poštou jako poslední táborovou upomínku na svoje drahé. Hned vedle krematoria byla nově zřízená pitevna. Záclonkami v oknech bylo lze vidět pitevní stůl a nad ním skříňku s různými lékařskými nástroji. Moje přehlídka byla přerušena nějakým německým heftlinkem, který pozoroval můj zájem. Aniž by se byl zastavil, procedil ke mně skrz zuby:

   „Člověče, hleď se odtud ztratit. Víš, co by tě to stálo, kdyby tě tady nachytal nějaký šára ?“

   Později již nebylo možné dostat se blíže ke krematoriu, ježto bylo obehnáno drátem. V okolí byl zřízen jakýsi malý sad. V zimních měsících se z krematoria kouřilo ve dne v noci. Mrtvoly se spalovaly po desítkách, ježto v té době by nebyli se spalováním jinak nikdy hotovi. Šibeniční lágrový vtip, že cesta z tábora na svobodu vede komínem tohoto krematoria, se stal časem tak otřepaný, že se již nenacházel odvážlivec, jenž by se byl k tomuto nechutnému vtipu uchyloval.

 

 

Jaro v Buchenwaldu.

 

   Jaro v Buchenwaldu se probouzelo těžce k životu. Leden byl již dávno pryč, minul únor, ale sněhu bylo v táboře stále dost. Teprve v dubnu se začaly ztrácet hromady sněhu, měníce se v bezednou břečku, jež vysychala úplně až v letních měsících. Stačila však malá sprška, aby se tábor opět topil v mazlavém, dotěrném a těžko odstranitelném blátě, po kterém se dalo klouzat v dřevácích jako po ledě. Dobrovolně se neklouzal nikdo, neboť bylo dosti pádů nedobrovolných, po kterých nebolela ani tak případná boule na hlavě, jako čištění dřevěných kalhot nebo kabátu. Nálada se do jisté míry zlepšila tím, že nám již pravidelně docházely měsíční balíčky a že vůbec s nadcházejícím jarem se vlévala síla a naděje do našich těl, zdecimovaných po zimní „řepné kuře“. V prvních dubnových dnech si sluníčko začalo prorážet okna do buchenwaldské mlhy, ba v některých dnech bylo chvílemi vidět již do okolních údolí, která byla po celou zimu ponořena v neproniknutelnou mlhu.

   Hned, jakmile zmizel sníh, začaly se upravovat silnice u spodních nových bloků. Přispívali jsme vydatně ke stavbě silnice před naším blokem. Vyfasovali jsme kladiva, chránítka na oči a tloukli jsme před blokem štěrk. Pod zdmi bloku v průčelí jsme si zřídili zahrádky, do kterých nám květinová semena dodali heftlinci z lágrové zahrady. V živé paměti mám generála Matěje Němce, který s obzvláštní pílí bušil kladivem do štěrku, nebo ředitele zlínských škol Vlčka, našeho kuchyňského odborníka, který byl ve výrobě štěrku rovněž přeborníkem. Vlčkovi mnozí z nás vděčí za různé recepty, na příklad také za poučení, že je vyloučeno uvařit z rybích kostí chutnou polévku. Však nám také Vlček odešel někdy na jaře v roce 1940 s několika jinými šťastlivci z naší světnice, jako byl na příklad profesor Houdek, a brzy po něm prof. Soušek z Brna. Profesor Kroha z Brna byl propuštěn tak, že přišel domů zrovna na 1. května. Večer na kavalcích nám bylo po jeho odchodu velmi smutno. Obecně jsme se shodli v tom, že to byl jistě nejradostnější 1. máj, který náš dobrý Jiří Kroha ve svém životě kdy zažil…

 

 

Trapné zážitky.

 

   Jarní sluníčko zapůsobilo na mnohého z nás tak mocně, že slevili z obvyklé opatrnosti, hlásající, že není moudré nevyhýbat se šárům, hýřícím často nápady, jež vesměs nemohly jít heftlinkům k duhu. Vězeň Růžička, ředitel továrny na fezy ze Strakonic, se domníval, že poblíž lesa na jednom pařezu je místo zcela bezpečné. Stáhl si s těla košili, posadil se na pařez, zavřel oči a vydal své vyhublé tělo na pospas blahodárným horským slunečním paprskům. Pojednou se ozvaly kročeje. Před Růžičkou stál šára. Situace byla trapná. Růžička vyskočil a snažil se zachránit situaci tím, že srazil „kufry“, připažil a stál před šárou jako svíčka. Šára přistoupil k Růžičkovi a pravil:

   „Brýle dolů !“

   Ředitel Růžička si brýle sňal s očí. Načež se šára rozmáchl a uhodil Růžičku silně dvakrát do tváře, až se zapotácel. Pak se bez další poznámky vzdálil. Od té doby se nikdo z nás v lágru na šárům lehce přístupných místech neopaloval. Jako rybář jsem si kouzlil šáry vždy jako štiku, okouna, velkého jelce nebo candáta. Pozoroval jsem ve vodě často tyto dravce, jak jdou za malými rybičkami, které prchaly v pudu sebezáchrany tak rychle, až na hladině svými těly často vytvořili jakýsi gejsír. Tentýž pocit jsem měl, když jsem viděl v uličce kráčet ve větší vzdálenosti nějakého šáru a jak se před ním heftlinci rozprskávali na všechny strany. V táboře, bohužel, jsem byl nucen rovněž hrát úlohu takové rybičky, ale neztrácel jsem nikdy naději, že ze mne jednou bude sumec, který zle zařádí mezi darebáky, honosícími se odznakem umrlčí lebky, tak symbolické pro činnost drábů zbraní SS !

   Vězeň tajemník Lysý přišel jednoho jarního dne zvenčí. Držel se za obličej a jeho vzezření nasvědčovalo tomu, že byl stižen bolestí zubů, v lágru to krajně nepříjemnou záležitostí vzhledem k tomu, že od doby propuknutí bolesti se mohl dostat na ambulatorium, podle stavu přihlášek, až za čtvrt roku. Lysý se svou záležitostí nedělal žádné tajnosti. K domnělé bolesti zubů pravil:

   „Tak vám jdu kolem revíru po úzké cestičce. Najednou jde proti mně šára. Už jsem neměl možnost obrátit nebo skočit bokem. Chytil mne za rameno, vedl mě k tabulce a ptal se mě, zdali umím číst. Povídal jsem, že německy neumím. Praštil mě do obličeje, abych prý si pamatoval, že ta cesta není pro heftlinky. Lidičky, to byla rána, měl jsem dojem, jako by mě kopl kůň. Na štěstí mě ten grázl udeřil z boku v místech, kde mám stoličky. Po ráně zpředu bych teď měl jistě všechny přední zuby venku !“

   Takových a podobných příhod bylo velmi mnoho. Celkem vzato to byl mírnější způsob německé lágrové převýchovy. Vůbec bylo veliké podivení nad tím, že šára žádal napřed ředitele Růžičku, aby sňal brýle, a že ho teprve potom insultoval, neboť několikrát jsme byli u brány svědky toho, když byl obličej heftlinka rozbit úplně i s brýlemi. Střepiny skel jednou zranili šáru na ruce. To ho rozzuřilo tak, že kopal heftlinka do břicha a do kolen tak dlouho, až spadl na zem. Ležícímu pak zasadil ještě další kopance do žeber a odešel, aby si smyl, jak vykřikoval, „prasečí“ krev s rukou. Vůbec u brány jsme byli svědky vzrušujících událostí ve chvílích, kdy jsme si chodili k „poštmistrovi“ pro došlé balíky. Tak jsem byl svědkem jedné výplaty býkovcem, prováděné jen deset kroků ode mne. Tlučen byl právě nějaký politický heftlink. Přinesl si sám „výplatní“ stůl, bez pobízení vložil do jeho prohlubně své tělo, a strašlivých deset ran, po kterých byla kůže na zadnici absolutně rozsekána, snesl bez jediného vzdechu. Naproti tomu jsem byl svědkem jiné výplaty obyčejnou holí. Vypláceným byl cikán, který řval tak ukrutně, že to šáru dopálilo a proto mu ještě tři rány přidal. Po výplatě každý vyplacený heftlink stával u brány až do večera.

   Stanový tábor vedle apeláku, ve kterém v zimě zahynulo mnoho set Poláků, byl před jarem zlikvidován. Poláci šli konečně na blok, kde měli z počátku tak zvaný „schonung“ (šetření). Zase obzvláštní projev sociálního cítění. Poláci byli po celou zimu mučeni hladem a mrazem. Když jich dobrá polovina zahynula za bestiálních okolností, dostali ti, kteří tyto strašlivé poměry přežili, pojednou „schonung“ ! Jeden z mnoha lágrových paradoxů, v nichž smrt kráčela často s životem ruku v ruce pro výsměch všem zákonům a zvykům, létajícím v táboře doslovně jako hadr na holi.

 

 

Zákaz českých novin v táboře.

 

   V Buchenwaldě nám bylo dáno někdy před vánocemi povolení, že si můžeme dát zasílat do tábora české noviny. Radost, kterou jsme z toho měli, netrvala dlouho. Vyšel zákaz, že české noviny do tábora nesmějí přicházet. Zákaz nebyl ničím odůvodněn. Mezi Němci v táboře se však povídalo, že „ptáci z protektorátu“ mají stále nějaké dobré informace. Táboroví fízlové to za tepla donesli šárům. Přišlo to k veliteli tábora a byl konec českým novinám. Zato jsme si mohli předplatit jakékoliv německé noviny. Odbíral jsem denně časopis „Thüringer Zeitung“, který vycházel ve Výmaru a měl nejčerstvější zprávy.

   Bylo mezi námi ovšem velmi mnoho vězňů, kteří německy uměli velmi málo… „Dělali“ jsme pro ně denně na světnici „noviny“. Z počátku přicházel ze světnice „A“ kolega Peroutka, který překládal zajímavější zprávy přímo z německých listů. Peroutku to však brzy unavilo a tak zpravodajskou funkci převzal na naší světnici profesor Loubal, kterému jsem vypomáhal různými překlady z německých listů. Dělání „novin“ patřilo do rámce denních přednášek, jež jsme pořádali na světnici, při čemž se přednášelo o všem a ze všech oborů. Nejvíce poutával svými přednáškami generál Husák, při jehož líčení sibiřské anabase napínali sluch i pesimisté, kteří jinak tvrdili, že přednášky jsou dobrým uspávacím prostředkem.

   V „Thüringer Zeitung“, pamatuji se, byly zajímavé zprávy, které se asi sotva dostaly do protektorátu. Němci vůbec řídili tiskovou agendu tak, aby byly dělány noviny lokálně. V prvé řadě tím sledovali účel, aby se v jiném kraji nedověděli, jakých nehorázností se nacisté dopouštěli v kraji sousedním, to jest, jak tam střílejí nebo stínají své spoluobčany, aby si v národě udrželi „jednotné mínění“.

 

 

Holandští milionáři v táboře.

 

   Válečné události byly v táboře sledovány s velikou pozorností. Bylo to zcela pochopitelné, neboť s jejich vývojem byla spojena otázka naší svobody. Pomalu jsme se již smiřovali s myšlenkou, že v táboře budeme vězněni až do konce války. Každý ovšem v koutku duše choval naději, že bude propuštěn dříve, neboť tu a tam z našeho středu odcházeli jednotlivci, kterým byly vyřízeny příznivě žádosti o propuštění, podané doma ve vlasti německým úřadům. Zůstane navždy tajemstvím, jak se postupovalo při posuzování těchto žádostí, neboť byli propouštěni jednotlivci, kteří se zabývali profesionálně politikou, zatím co mnohdy lidé indiferentní, staří a neduživí byli drženi v táboře z důvodů nepochopitelných.

   Bylo to stejně tak záhadné jako okolnost, z jakých důvodů byl kdo zatčen. Všeobecně se tvrdilo, že „papoušek tahal planety“. V prvé řadě se však při zatýkání „rukojmí“ dbalo toho, aby šlo o lidi veřejně činné a ve svém okruhu velmi populární, takže zatýkání mělo především poslání odstrašující. Po odchodu řady našich přátel jsme o propouštění logicky uvažovali a dospěli jsme k závěru, že na aktech některých vězňů budou slabší nebo silnější poznámky o nebezpečnosti toho neb onoho vězně a že s touto „silou“ byla spojena otázka propuštění. Ve všech případech to však také nesouhlasilo. Na naší světnici bylo několik politických tajemníků, z nichž na příklad byli propuštěni asi po 20 měsících Lysý a Hanák z Brna (Hanák po třech letech vazby), zatím co jiný politický tajemník, Leopold Reitter, který na schůzích nikdy nemluvil a byl spíše jakýmsi interním pracovníkem, veřejně téměř vůbec nevystupujícím, se z tábora nedostal ani po celé serii žádostí, odůvodněných a za daných možností nejlépe podepřených.

   Zhroucení Francie nás hluboce ranilo. V obsazení Francie a všech západních zemí Německem jsme spatřovali nesporně prodloužení války a tím také prodloužení našeho pobytu v koncentračním táboře, velikém tělesném a duševním popravišti. Pád Francie zvláště zapůsobil na generála Husáka, který se od té doby stal zamlklým. K dovršení všeho byl stižen ještě chronickým krvácením z nosu. Trpěl velmi tělesně, ale jeho duch zůstával stále nezlomen, i v dobách pozdějších, kdy byl vláčen po jiných německých kriminálech. Z naší světnice byl v té době odvolán k bráně ředitel brněnské vodárny inž. Beneš a od té doby jsme ho již nespatřili. Teprve později došla zpráva, že je ve vězení ve Vratislavi a že tam zahynul.

   Po skončeném německém tažení na západě byl jednoho dne vyklizen protější německý blok. Přišli heftlinci z „baukommanda“ a začali celý blok obtáčet ostnatým drátem. Byla to v táboře událost ojedinělá. Jakýsi malý koncentrační tábor ve středu koncentračního tábora samého. Na vysvětlení jsme dlouho nečekali. Při nástupu k večernímu sčítání jsme spatřili několik desítek elegantních mužů, stojících u brány. Byli mezi nimi také chlapci. Z pisárny přišla informace: Holanďané ! Většinou milionáři z Holandské Indie. Když jim tam došla zpráva, že padlo Holandsko, nemeškali a vsedli na nejbližší lodi, aby se přesvědčili o osudu svých rodin v mateřské zemi. Když připluli do Holandska, čekalo na ně již v přístavu gestapo, pozatýkalo je a dopravilo do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Skoro všichni byli přivezeni z Holandska do Buchenwaldu autokary.

   Ani holandští milionáři neměli protekci. Obdrželi jako ostatní heftlinci vězeňské uniformy, vězeňská čísla na prsa a na pravou nohavici kalhot. Nemuseli však chodit k dennímu sčítání na apelák. Šára, který byl přidělen k holandskému bloku, chodil denně dvakrát do zadrátovaného bloku a sčítával milionáře. Kotle s polévkou nosili Holanďanům židé, kteří z toho měli radost, neboť Holanďané z počátku odmítali úplně vězeňskou stravu, na kterou vyvalovali oči. Kromě židů brousilo okolo holandského bloku také mnoho jiných hladových heftlinků, kteří čekali na to, až budou Holanďané vracet plné kotle řepné nebo mrkvové pochutiny, která pro vyhladovělé ostatní staré vězně byla ovšem vždy lahůdkou. Při nejmenším vyplnila aspoň na chvíli břišní dutinu. Když jsem z tábora po patnácti měsících odcházel, byla veliká část holandských milionářů stále ještě za dráty, neboť jich bylo během léta 1940 propuštěno jen několik.

   Holandským milionářům byl přidělen šára s „telecí hlavou“. Holanďany nekopal. Nečinil to z toho důvodu, že holandští milionáři zamávali šárovi, často se kymácejícímu následkem nemírného požívání alkoholu, penězi před nosem, a šára byl „jejich“. Věc však nezůstala utajena. Šára s „telecí hlavou“ zmizel a později se donesla do tábora zpráva, že byl degradován a odsouzen do žaláře na tři roky za to, že se dal podplácet od heftlinků. Zároveň se šárou zmizel jeden politický heftlink, který byl přidělen Holanďanům k ruce. Také se více nevrátil. Tvrdilo se, že zhynul bídně v lágrovém bunkru, neboť prý dělal šárovi s „telecí hlavou“ jakéhosi prostředníka a od Holanďanů přijímal také peníze. Krátce předtím jsem ještě s tímto heftlinkem hovořil. Říkal mi kromě jiného toto:

   „Holanďané jsou moc správní kluci. Za jejich miliony by se mohlo koupit půl Německa. Jeden mi slíbil, že mě vezme po válce na Jávu a udělá tam ze mne správce plantáže.“

   Načež vytáhl z kapsy tlustý holandský doutník, který obdržel od dotyčného mecenáše, zapálil jej a labužnicky začal odfukovat kouř. Za několik dní se ovšem truchlivě rozplynuly jeho iluse a správcování na Jávě v bídnou smrt v bunkru. Kouř z holandského doutníku byl vystřídán smrdutým dýmem krematoria…

   Když jsme nastupovali denně ke sčítání, Holanďané stáli vždy za dráty. Pozorovali nás a mávali nám pravicemi na pozdrav, neboť záhy byli o nás informováni. S Holanďany jsme však mluvit nemohli, neboť na ostnatém drátě u vchodu visela tabule s nápisem, že se s těmito vězni zapovídá pod nejpřísnějším trestem mluvit. Ostatně po čase se taková tabule octla na českých blocích. Také my jsme byli oficiálně isolováni od celého tábora. Ve skutečnosti jsme se však s nimi stýkali ovšem dále, s výjimkou cikánů a zlodějů.

 

 

Česko-holandské sblížení.

 

   Jednoho krásného večera se nás sešlo několik zpěváků. Posadili jsme se blízko holandského bloku na zábradlí a zpívali jsme české národní písně. Zpěv zaslechlo několik Holanďanů, kteří vyběhli z bloku. Postavili se k ostnatému drátu a napjatě naslouchali. Za nimi přišli další. V malé chvíli stál za dráty celý holandský blok, naslouchaje českým melodiím. Každou píseň odměňovali v přestávkách nadšeným potleskem. V očích některých Holanďanů, mezi nimiž byl také vysoký duchovní v bílém kněžském rouchu, spatřili jsme slzy. Zpívali jsme tak dlouho, dokud se neozvala píšťala staršího tábora, dávající signál k odchodu do bloků. Dr. Neumann, který se zúčastnil rovněž našeho zpěvu, prohlásil při odcházení do bloku, že tento večer bylo lze prohlásit za česko-holandské sblížení. Nejen Holanďanům, ale také sobě jsme vezpívali do duší tajnou naději na osvobození naší vlasti od cizácké nadvlády, která bezohledně zničila štěstí tisíců a tisíců evropských rodin, nehledíc na ztrátu statků kulturních, podle německého tvrzení „zabezpečených“, ve skutečnosti prostě ukradených. Kam Němci vstoupili, tam bylo lze jejich příchod srovnávat se vstupem kobylek, které vyžraly všechno, co se dalo. Jen si vzpomeňme na příchod německého vojska do Brna. Ze všech obchodů rázem zmizely zásoby kufrů, které vojáci kupovaly hromadně, vycpávali je dobrým, poctivým českým zbožím, koupeným za nadiktovaný kurs marky, a kufry posílali rodinám a známým do říše. Goebbelsova propaganda při tom měla tolik drzosti, že vydávala úřední zprávy o zboží, které říše posílá do protektorátu, při čemž německá sociální spravedlnost vypadala v protektorátě ve skutečnosti tak, že Němci u nás fasovali věci, kterých se Čechům nikdy nedostalo, nebo měli „zvláštní příděly z říše“. Všechno však bylo uloupeno u nás. Němci měli žaludky úměrné s Goebbelsovou „plechovou hubou“. V koncentračním táboře však byla sociální spravedlnost úplná. Vařenou řepu pojídal stejně Čech jako Němec. Z toho lze tudíž vyvodit, že absolutní „sociální německá spravedlnost“ se vyskytovala pouze v německém kriminálu…

 

 

Sokolové cvičí !

 

   Jarní práce v táboře vykazovaly veliký pokrok. Spodní ulice mezi bloky, které ještě na podzim tonuly v blátě, byly dohotoveny. Když jsme na podzim přišli do bloku č. 47, stál na jeho jižní straně bukový les, jehož větve nám nakukovaly do oken. Tento les pod ranami sekyr rychle mizel, ve světnici se nám rozsvětlilo a na vykáceném místě se začalo rodit – footballové hřiště. Ano, velení tábora mělo „pochopení“ pro sport. Pochopení spočívalo v tom, že v táboře nebo v blízkých kasárnách mívali páni šárové a důstojníci SS službu, kterou si bylo lze zkrátiti pohledem na zmatené pobíhání špatně živených heftlinků, projevujících svou vůli k životu mizernou hrou, která byla paskvilem kopané.

   Vedle footballového hřiště byla postavena hrazda, pro šáry věc nepříliš známá. Některý z nich se doslechl, že mezi „ptáky z protektorátu“ jsou tak zvaní Sokolové, velezrádci, kteří umějí na hrazdě předvádět pěkné kousky. Šárové to řekli oficírům, a tak si jednou skupina těchto „smrtihlavů“ vyvolala nejlepší české cvičence z našich bloků a kochala se pohledem na jejich veletoče a jiné cviky. Nakonec se jednoho Sokola, který nejlépe cvičil, otázali, proč je zavřen v koncentráku. Když prohlásil, že to opravdu neví, zakroutili hlavou na znamení nedůvěry. Načež se jeden šára sprostě zachechtal, odplivl si a pravil:

   „No, tys byl jistě zavřen za to, že tak pěkně cvičíš na hrazdě !“

   Vpravo dole za naším blokem začali Poláci kopat základy další řady nových bloků. Scény, které jsme opatrně pozorovali oknem, nelze ani vypsat. Bylo asi v nepsaném jízdním řádu pro šáry, že pro pojetí normálního výkonu denní služby patří týrání lidí nejsurovějším způsobem. Viděl jsem, jak šára vytrhl Polákovi z ruky lopatu a rozbil mu ji o hlavu. Pobitý zůstal ležet v tratolišti krve. Běda tomu, kdo by mu byl přišel na pomoc. Jindy se šára vrhl na některého Poláka, povalil ho na lopatky a cpal mu do úst hlínu. Když se Polák zpečoval otevřít ústa, začal ho škrtit nebo vytáhl pistoli a její ústí tiskl Polákovi ke spánku. Jednou jsem dokonce viděl, že vyhlédnutá oběť musela skočit do prohlubně a jiní Poláci museli svého kamaráda zaházet hlinou až po krk, takže se dusil. Vyprostili ho na příkaz šárův teprve tehdy, když přestal jevit známky života. Přímo před naším blokem, když se stavělo footballové hřiště, povalil šára heftlinka na zem ranou do břicha, načež svou okovanou botou tlačil heftlinkovi tvář ústy do bláta. Takových a podobných strašlivých surovostí bylo v táboře denně na tisíce, při čemž nějaká zlomená ruka, noha nebo žebro nehrálo vůbec žádnou roli. Zmrzačený byl odnesen na revír nebo se tam doplazil případně s vypětím posledních sil sám. Hodili ho na postel, a chlape, koukej, abys byl zdráv, tolik mrzáků v táboře čeká na tvou postel. Zlomená ruka nebyla překážkou v práci. Na revíru přiložili zraněnému destičky a těžce zmrzačený nebo zraněný musel od rána do večera nosit kameny v jediné zdravé ruce.

 

 

Zástupy zkrvavených židů.

 

   Na revír zrána chodili v obrovském houfu židé, většinou s obvázanými hlavami. Není jistě přehnáno, když prohlásím, že 99% těchto zranění bylo způsobeno šáry nebo nelidskými německými kápy venku v lomu nebo jindy v práci. Když tak táhli židé zrána na revír, šel jsem jednou za nimi. Cítil jsem zápach čerstvé krve, která většině zraněných prolínala přes nedostatečné papírové obvazy. Na revíru se ovšem nikdo netázal, jak a kde zranění utrpěl. Zejména se na to nikdo neptal židů, v táboře nejubožejších tvorů. V naší akci byl jeden vysoký důstojník židovského původu. Pamatuji se na něho ještě z Dachau, kde zaujal moji pozornost svým vojáckým postojem a vystupováním. V Buchenwaldu přišel tento důstojník na židovský blok. Když jsem ho pak spatřil asi po osmi měsících, nechtěl jsem věřit svému zraku, že tento kostlivec, potažený kůží, je onen zdravím kypící člověk, jak jsem ho ještě znal v Dachau. Pochybuji, že by byl ještě dnes živ, stejně jako všichni ostatní židé, kteří byli zatčeni současně s námi v protektorátě. Týrání bylo nelidské a ani přes největší odolnost židů, s jakou snášeli všechny útrapy, nedalo se týrání dlouhou dobu vydržet. Vězni, kteří se vrátili později, říkali, že větší část židů z Buchenwaldu byla převezena do Osvěčimi, což nebylo ve skutečnosti ničím jiným než poukázkou do krematoria, bylo-li v tamním táboře vůbec nějaké.

   Práce v táboře probíhala, jak se mezi námi říkalo, čistě „lágrově“. Znenadání se na některém místě v táboře začaly kopat základy. Když byly dva metry hluboké, přestalo se kopat a vykopané díry se zase začaly zahrabávat. Celý podzim 1939 a až do léta 1940 byla v táboře budována jakási stanice na čištění splašků s příslušnou kanalisací, která se táhla napříč lesem severní strany tábora. Když měla býti stanice uvedena v provoz, zjistilo se, že vůbec nefunguje. Velitel tábora škaredě láteřil, dal vedoucím heftlinkům v „baubureau“ vyplatit na zadnice obvyklou táborovou kvotu „uznání“, načež stará stavba byla rozhozena a začalo se pracovat od repetice. To jsem již v táboře nebyl. Bylo to již v třetím roce, kdy byla zavedena nucená práce pro veškeré heftlinky v táboře, tedy i pro“čestné vězně“ z protektorátu, polské kuráty i pro holandské milionáře včetně Srbů, Charvátů a Rusů, kteréžto národnosti rozmnožily v táboře národnostní galimatyáš, zvětšující se vždy v oněch dnech, kdy Německo přepadlo další zem, vzepřevší se nacistickému teroru.

   Náš dobrý brněnský přítel, starosta inž. Dr. Spazier, který ztratil v táboře jako valná část ostatních vězňů většinu zubů, uchytil se jako zahradnický pomocník, později pak měl obdržet ještě lehčí komando, kterým bylo látání ponožek. U této práce se sešel s bývalým ministrem dr. Zadinou a jinými českými veřejnými pracovníky, kteří pro slávu, velikost říše a hlavně dryáčnicky hlásanou novou Evropu látali ponožky pro zloděje. Tak vypadal v koncentračním táboře venku hlásaný sociální evropský řád. A zatím co německá propaganda rozšiřovala do světa lži o hromadných vraždách Poláků v Katynu a Vinnici, při čemž ovšem těmto zprávám žádný Čech nevěřil, hynuly v nesčíslných koncentračních táborech v Německu a ve všech evropských zemích Německem obsazených tisíce lidí, jejichž jediným hříchem bylo, že milovali svou vlast, za kterou dovedli umírat s hlubokým opovržením k okupantům ve svém srdci, skrývajícím do posledního dechu života naději, že všechny tyto německé zločiny, všechna ta zvěrstva na desetitisících bezbranných ubožácích budou jednou pomstěna a že všechny evropské národy Německem zotročené budou moci zase svobodně vydechnout. Běda poraženým. Na východě začíná již svítat. Sovětská hrdinná armáda zastavila německého loupežníka, který se při svém přepadení Ruska dostal až na Kavkaz, a začíná jej hnát svinským krokem zpět. Přichází na slova německého vrchního vojenského velitele generála Brauchitsche, který Hitlera varoval před nebezpečím, jež tkvělo při dalším postupu na nekonečné ruské pláně. Brauchitsch chtěl prý jíti jen po Kyjev a zastavit se. Hitler však věřil ve své štěstí, které ho dosud nezklamalo, a ve své pancéřové armády. Brauchitsch zmizel a s ním jiný rozumný německý voják, šéf německého generálního štábu Haller. S novým vrchním velitelem generálem Keitlem hodlal Hitler zničit Rusko. Hitlerova šílená myšlenka obsazení Norska se zdařila, ale zde, na ruských nekonečných pláních, došel německým armádám dech a benzin. Také vojáci docházejí. Ještě když jsem byl v táboře, rukovalo z něho mnoho německých heftlinků na východní frontu.

 

 

Třicet tisíc vězňů v Buchenwaldu.

 

   V nedávné době se vrátilo z Buchenwaldu opět několik vězňů. Jeden z nich pravil:

   „Proti prvnímu roku, který byl ze všech nejhorší, se poměry v táboře poměrně zlepšily. Češi si v něm vydobyli vedoucí posice. Mravy se proti dřívějšku uvolnily, protože mladí běsnící šárové narukovali. Na jejich místa přišli staří němečtí fotři, kteří sice také tu a tam člověka kopnou, avšak proti jejich mladým předchůdcům jsou to hotoví milosrdní samaritáni. Horší je to ovšem se stránkou ubytovací, protože v táboře je nyní na třicet tisíc vězňů, takže musejí spát až čtyři vězni na dvou slamnících. Strava je stále mizerná, ale brambory jsou pořád. Když nyní mohou vězni přijmout třeba jeden balíček každý týden, snad se to dá vydržet až do konce války, kterou Německo prohraje, protože o tom v táboře nikdo nepochybuje. Starosti jsou veliké pouze v tom směru, jak by to v táboře vypadalo, kdyby přišel náhle konec války. Je tu stále možnost, že by si šárové mohli heftlinky dát nastoupit na apeláku a postřílet je z kulometů z okolních věží.“

   Ano, tuhle obavu jsme v táboře často vyslovovali. Tajně se povídalo, že pro ten případ je mezi německými starými vězni nějaká tajná organisace, která vstoupí okamžitě v činnost, kdyby došlo v táboře k nějakému náhlému krachu. Jinak se mezi námi šuškalo, že náš blok by v takovém případě postupoval se sousedním „českým“ blokem jednotně pod velením generála Husáka. To všechno byly ovšem these a utopie. Jaká bude skutečnost ? Jak vzácný doplněk vytvoří k této reportáži ?

   V minulých dnech se vrátil z Buchenwaldu přítel Schön, brněnský textilní dělník. Měl jsem Schöna rád. Delší dobu jsem po odchodu kolegy Dlabače vedle Schöna spal a dobře jsem si s ním rozuměl. V Buchenwaldu si vysloužil žaludeční vředy. Předpis na injekce měl, ale léčit se nemohl, ježto injekce „Larostidinu“ nikde nemohl sehnat. Injekce jsem mu sehnal prostřednictvím svého bratra v Praze. Měli jsme radost oba. Schön pravil:

   „Nechtěl bych teď zemřít, když ještě není konec. Budu muset účtovat za ta léta žalařování.“

   Schön byl zavřen téměř čtyři roky.

   Také neví proč…

 

 

Plány do budoucnosti.

 

   Opravdu krásných, slunných a teplých dní jsme v Buchenwaldu užili pramálo. V červenci 1940 se dokonce tak ochladilo, že jsme museli v obytné místnosti topit, jednak abychom si mohli zahřát zkřehlé údy, ztrnulé stáním na apeláku, pak také proto, aby nám uschly uniformy, neboť při nástupech a sčítání jsme často promokli tak, jako by nás do vody hodil. To nám ovšem bylo již hej, neboť jsme měli z domu reservní prádlo na rozdíl od Dachau, kde jsme večer z mokrých hadrů vylezli, v noci vlastním teplem na sobě osušili prádlo a ráno jsme opět navlékali promočené uniformy. Za těch málo krásných letních večerů po večerním sčítání jsme chodili dolů za náš blok pod les, na jehož okraji jsme sedávali mlčky na kmenech skácených starých buků. Před námi za ostnatým drátem v údolí se táhly pásy zelených polí, za nimi v dohledu se vinula tenká bílá šňůrka silnice a docela vzadu se ztrácela v korunách stromoví nějaká malá víska s profilem malého kostelíčka. Docela na dně údolí se v pravidelnou večerní hodinu vlekl pruh bílé páry, kterou za sebou nechávaly lokomotivy zde v táboře neslyšitelně ujíždějících vlaků. Tento obrázek, zalitý slunečním svitem, zanechával v našich duších mohutný dojem, jenž se zračil mlčením jednotlivců nebo případných skupin, sledujících z tábora život tam venku za drátem, malé pohybující se tečky na bílém pásku silnice, lidi, žijící na svobodě. Zde, nad tímto obrázkem svobody, spřádali vězni ve volných hodinách tiše plány do budoucna, vzpomínali na děti, rodiny, příbuzné, na matky a otce, rokovali o situaci. Aniž se o tom zmiňovali, bažili všichni po tom krásném, neskonalém pocitu, zvoucím se svoboda. Neboť teprve ten, kdo svobodu ztratí, poznává dokonale, jak strašlivá je ztráta svobody, jsou-li s ní spojeny ještě jiné tělesné útrapy, jichž bylo v táboře nadbytek a jimž dominoval majestát smrti, v táboře hanebně zdiskreditovaný.

 

 

Všechno do bloků !“

 

   Za jednoho takového pěkného večera zaznělo z rozhlasových megafonů na apeláku:

   „Všechno ihned do bloků !“

   Po takovém rozkaze, který za našeho pobytu přišel několikrát, nastal pod lesem zmatek. Všechno vstává a úprkem se řítí nahoru k blokům. Nikdo nechce být poslední. Neboť podle táborových zkušeností takové náhlé rozkazy, nebyly-li splněny obratem ruky, skrývaly vždy velké nebezpečí se strany kopavých a střílejících šárů.

   Kritického večera mluvil do rozhlasu Hitler. Správa tábora nařídila, že všichni heftlinci musí Hitlerovu řeč poslouchat. Při dobíhání k bloku jsem nebyl zdaleka mezi posledními. Ihned jsem spatřil, že je zle, neboť u bloku pobíhali dva šárové mezi přibíhajícími vězni, řvali, jako kdyby je čert napichoval na vidle, bili heftlinky pěstmi do hlav a kopali je, kam mohli. Riskoval jsem obratný manévr. Vrátil jsem se na kraj lesa a podél jeho okraje jsem přiběhl k bloku s druhé strany, kde byl vzduch čistý. Vždyť jsem z počátku, lákaje svými tělesnými rozměry šáry, inkasoval již dost „práva útrpného“, získal jsem jisté zkušenosti a často, kráčeje mezi bloky a spatřiv šáry, kličkoval jsem mezi bloky jako zajíc, při čemž jsem se jistě vyhnul mnohé nepříjemnosti. Pocity lidské důstojnosti, oh, ty jsme byli po půl roce pobytu v táboře nuceni odložit stejně tak jako všechny právní pocity. V táboře bylo jen jedno právo, a to právo šáry, který mohl heftlinkovi rozbít hlavu na potkání nebo ho případně zastřelit, samozřejmě „na útěku“, nebo pro jiný „závažný“ delikt. Pro případy takových vražd měli na politickém oddělení v táboře již tiskopisy, které se jen vyplnily a připojily se na ně podpisy „vyšetřovací komise“.

   V lese se rozmnožili jako houby po dešti kupky roští, které jsme sekali, lámali a skládali celé léto 1940, při čemž jsme hádali, budeme-li ještě v táboře, až se budou tyto kupky rozbírat a zásobami roští topit. Optimismus, který byl v našich řadách na Špilberku a později ještě v Dachau, ovšem do té doby již řádně vyprchal. Čekalo se jen, koho vytáhne papoušek, to jest kdo bude mít štěstí a bude propuštěn. Propuštěných bylo v té době velmi málo. Říkali jsme si však, že pršet nemusí, jen když kape. Vždyť mezi těmi kapkami mohl být právě někdo z nás.

 

 

První Angličané nad Německem.

 

   Válečná litice doléhala zvenčí do tábora jen jako vzdálené dunění hromu. V táboře jsme prožívali německá vítězství v pochodech, zvláštních hlášeních a vítězných písních, které nám od hlavní brány pouštěli do místního rozhlasu. Zakrátko jsme však pocítili válku, a to válku leteckou, na vlastní kůži, když Angličané zahájili „vysoké návštěvy“ nad střední Německo.

   Bylo to v jedné červnové noci, kdy jsem vyšel po půlnoci na záchod. V chodbě před umývárnou jsem spatřil stín muže, stojícího nehnutě u otevřeného okna a zírajícího vzhůru k hvězdnatému nebi. Mdlý přísvit měsíce ozařoval matně tvář. Byl to generál Husák. Přistoupil jsem k němu a spatřil jsem, že je vzrušen pohledem do hvězd. Pojednou jsem uslyšel vysoce znějící vibraci motorů. Přicházela s ohromné výšky.

   „Angličané,“ šeptal generál Husák. Anglické bombardéry letěly vysoko přes nás směrem k Lipsku. Tehdy v okolí Výmaru nebylo ještě protiletadlové obrany, ježto v oné noci nepadl ještě ani jeden výstřel. Nebo snad německá obrana ani vůbec nevěděla, že jde o anglické stroje ? Za několik dní to však již začalo naplno. Jakmile se letadla blížila k Výmaru, zhasly vždy všechny malé červené lampičky, které visely na ostnatých drátech. V okolních vesnicích bylo slyšet poplašné signály. Když se bombardéry přiblížily, spustila protiletadlová obrana svou kanonádu. Do toho se mísila střelba malých protiletadlových kulometů, tak zvaných orlikonů, jejichž střely zanechávaly na obloze různobarevné dráhy. Protiletecké granáty se vysoko na nebi rozprskovaly mezi tímto ohňostrojem.

   Poplach v táboře se na nás vztahoval do té míry, že jsme museli ležet bez hnutí na kavalcích. Totiž měli jsme tak ležet. Ale většina z nás vstala, postavila se zboku k oknům a dívala se ven na dělostřelecký ohňostroj.

   Delší dobu anglické bombardéry nad námi jen přelétávaly. Konečně v jedné noci podnikla anglická letadla soustředěný útok na Výmar. Na tu noc žádný z nás nikdy nezapomene. Tehdy spal vedle mne ještě kolega Dlabač z Lidových novin. Posadil se na postel a pravil resignovaně:

   „Tak to máme dobré. Jsme v tom. Bude-li se některý pilot domnívat, že jsou to tady kasárny a pustí na nás nějakou tu pecku, tak z nás bude pěkná fašírka.“

   Země se otřásala výbuchy pum. Kamarád Vidlák vyrukoval se svými zkušenostmi ze španělské války. Podle síly výbuchu odhadoval váhu pum. Výbuchy pum se mísily s ohlušujícími detonacemi protiletadlových děl. Celý blok se třásl a okna drnčela. Tehdy jsem dostal bláznivý nápad. Počítal jsem s tím, že by nějaká puma mohla skutečně spadnout na náš blok. Běžel jsem k zadnímu oknu, postavil jsem se k němu a kojil se naivní myšlenkou, že kdyby opravdu nějaká puma spadla na blok, mohl by vzniknout tlak vzduchu, pomocí kterého bych snad vyletěl z okna před blok sice se zlomenými žebry, ale přece ještě trochu při životě. Dnes se tomu bláznivému nápadu ovšem musím srdečně smát. Ale člověk, cítí-li, že mu „hoří“ nad hlavou, dostává opravdu podivné nápady.

   Vtom se tábor octl v záplavě pronikavého světla. Z noci se stal rázem den. Přičinili se o to anglické světelné rakety, shazované s letadel na padácích. Světlo hořelo ve vzduchu nejméně deset minut, sestupujíc pomalu k zemi. Na delší vzdálenost se vůbec zdálo, že světlo stojí ve vzduchu. Říkali jsme po serii dalších náletů těmto osvětlovacím raketám prostě „svíčky“.

   Po osvětlení tábora v kritické noci se pojednou jedno anglické letadlo spustilo úžasně nízko nad tábor. Pilot byl zřejmě v rozpacích, co jsou to za budovy pod ním. Proto se snesl, aby je prozkoumal. Někdo vedle vykřikl, že se mu zdá, že letí dolů pumy. Vzápětí se otřásl blok v základech pod pumou, svrženou na blízký blok budov SS.

   Musel to býti dobrý zásah. Potvrzovali jej heftlinci, kteří se druhého dne vrátili z práce. Na postižené místo se vozilo z tábora potrubí na kanalisaci. Puma sfoukla tedy nejen budovy, ale také si ještě zařádila v zemi. Soustředěný útok na Výmar trval několik hodin. Začal po setmění a končil až při ranním úsvitu. Nastoupili jsme k rannímu sčítání jako obvykle, ale čekali jsme na šáry přes dvě hodiny, protože šárové měli nárok, aby se po takovém důkladném náletu vyspali. Heftlinci nikoliv. Nicméně při příštích náletech byl ranní nástup posunut automaticky o jednu hodinu. To znamená, že jsme stáli o hodinu méně, neboť šárové nechali stejně na sebe čekat nejméně jednu další hodinu. Což, to stání se dalo vydržet, na to jsme se již vytrenovali. Horší však bylo, když jsme stáli v zimě v třeskutém mrazu, na podzim ve studených deštích a v létě v bouřích s náhlými průtržemi mračen. A když jsme museli ještě v takovém lijáku před odstoupením zazpívat panu vedoucímu tábora píseň „O, Buchenwald, ich kann dich nicht vergessen“. Té písně opravdu nebylo třeba, protože kdo prožil v Buchenwaldu aspoň jeden rok, nezapomene na něj až do smrti.

   Po prvním velikém náletu na Výmar jsem dychtivě očekával příchod „Thuringer Zeitung“. Těšili jsme se, jak si počteme o té spoušti, kterou anglické pumy nadělaly ve Výmaru. Na první stránce nic, také na druhé nic. Třetí strana také nic. Pak přicházejí již jen obyčejné články, inserce a sport. Snad že by to vrazili do sportu ? Nemožné. Prohlížím znovu noviny. A při zvýšené pozornosti jsem našel na druhé straně dole v rohu zastrčenou lokálku:

 

Pumy na Výmar. Včera v noci shazovala anglická letadla na

Výmar pumy. Vznikly nějaké škody.

 

   To bylo veškeré zpravodajství o těžkém několikahodinovém náletu na Výmar. Tiskový šéf Dietrich byl tehdy ještě zřejmě na rozpacích, jak se má tisk tvářit po takových anglických náletech. Zapřít se to nedalo, referovat se o tom nesmělo a tak byl vynalezen jakýsi kompromis ve zmrsklé lokálce, kterou čtenář musel hledat v novinách opravdu s velkou bedlivostí, aby ji vůbec našel.

 

 

Ve znamení náletů.

 

   Po celé léto 1940 byl skoro každou noc v táboře letecký poplach. Dělostřelecké ohňostroje nás již přestávali bavit. Když jsme lezli denně na kavalce, sázeli jsme se, bude-li dnes v noci „vysoká návštěva“. A bylo opravdu málo dní, kdy nebyla. Za mého pobytu však již nebyl podniknut od prvního náletu žádný další soustředěný útok. Úsilí Angličanů se soustředilo na okolní větší města a na okolní továrny. Tak byla nedaleko Výmaru vybudována v lesích továrna na umělý benzin. Na tuto továrnu létala v noci anglická letadla s matematickou přesností. Žasli jsme, jak je možné, aby piloti tuto továrnu našli v mnohých tmavých nocích. Když nad námi zahučela vrtule, říkali jsme:

   „Už letí zase na benzin !“

   Za chvíli otřáslo zemí několik detonací, načež zavládl opět klid. Později už anglické bombardéry na tuto továrnu nelétaly. Bylo to zbytečné. Podle zpráv, jež donesli venku pracující vězni do tábora, byla tato továrna srovnána úplně se zemí. V tom směru angličtí piloti vykonali opravdu čistou práci.

   Nepříjemný pocit, že by mohla nějaká puma spadnout také nám na hlavu, zmizel po serii náletů. Piloto letadel byli zřejmě informováni, že mají pod sebou koncentrační tábor. Nad hlavou nám však létali hlavně na Lipsko, kde v roce 1940 přinesli v noci bouřlivý „pozdrav“ Anglie k zahájení lipského veletrhu. Když bývalo bombardováno Lipsko, vidívali jsme záblesky pum a protiletecké střelby, pozorovali jsme na horizontu se vznášející „svíčky“ a při příznivém větru jsme slyšeli i výbuchy pum. A vzdálenost mezi námi a Lipskem činila skoro 100 kilometrů. V těch letních nocích v roce 1940 jsme probděli opravdu hezkou řádku hodin. Marně se někteří vězni pokoušeli ujít všemu tím, že si před spaním cpali do uší vatu. Sirény v okolí bylo lze při lepším spánku zaspat, ale spát při detonacích pum, vybuchujících několik kilometrů od tábora, nebylo lze ani těm nejproslulejším přeborníkům ve spaní.

 

 

Češi odstraňují smrt !

 

   Při jednom náletu se veliká anglická puma o váze 500 kg zaryla ve výmarském parku hluboko do země. Puma nevybuchla. Ve směrodatných výmarských kruzích došlo k velikému rokování, co počít s touto pumou, která byla velmi podezřelá, že je časovaná a že může vybuchnout každým okamžikem, případně při nějakém neopatrném dotyku nebo otřesu země.

   Opatrní pánové ve Výmaru si vzpomněli, že na dosah je Buchenwald a v něm tolik vězňů, kterých by bylo lze použít při odstranění pumy. A tak se jednou začali šárové honit v táboře po dobrovolnících, kteří by byli ochotni dobrovolně jít se svou kůží na trh, to jest pustit se do vyhrabávání pumy, o kterou nemohl míti zájem památkový úřad. Po veliké honičce na dobrovolníky se přihlásili dva Češi, jeden kuchař někde od Kroměříže a ostravský dělník, který se dostal do Buchenwaldu až od holandských hranic, kde byl na práci, ze které se pokoušel utéci.

   Dvěma českým dobrovolníkům byl přidělen z tábora německý kápo, který se snažil marně vyzout z této „čestné funkce“. Všem třem bylo slíbeno, že budou propuštěni na svobodu, když se jim podaří pumu zneškodnit. „Thuringer Zeitung o tom přinesl tuto zprávu:

   „Odvážným zákrokem v ý m a r s k ý c h b e z p e č n o s t n í c h o r g á n ů se podařilo zneškodnit anglickou pumu, která nevybuchla a zůstala hluboko vězet ve výmarském parku. Lze děkovat jen nebojácnosti našich výmarských občanů, že bylo odstraněno veliké nebezpečí, které hrozilo ustavičně širokému okolí poblíž nevybuchnuvší pumy.“

   Ve světle pravdy ovšem vypadala „nebojácnost“ výmarských občanů zcela jinak. Mohl jsem si ji autenticky ověřit v den svého propuštění, kdy byl náhodou propuštěn také ostravský dělník, onen Čech, který pomáhal s druhým Čechem a německým kápem pumu zneškodňovat. O věci mi Ostravák, který se vracel z koncentračního tábora zpět do práce k holandským hranicím, řekl toto:

   „Výmarští policajti nám dali vercajk, poučili německého kápa, jak si máme počínat, ukázali nám ze vzdálenosti asi 200 metrů, kde puma leží, načež se skryli za stromy tak, že jim vyčuhovaly jen hlavy, a sledovali s napětím, co se bude dít. Stafra, byla v nás malá dušička, když jsme uviděli širokou díru v zemi. Pumu nebylo vůbec vidět, byla skoro dva metry pod povrchem. Měli jsme takové malé, řekl bych skoro dětské lopatky, kterými jsme začali hlínu shora odhazovat. Na obnažení pumy jsme pracovali tři dny. Se všech stran jsme byli ustavičně hlídáni policisty, skrytými za stromy. Jakživ jsem se tak nezapotil. Nebylo to však z námahy, nýbrž z nervového napětí. Německý kápo byl zbožný člověk. Při každodenním zahájení práce okolo pumy udělal kříž a povídal: „Kluci, dávejte dobrý pozor ! Zdálo se mi dnes, že jsme s tou pumou letěli všichni tři k čertu.“ Podařilo se nám pumu obnažit tak, že hrozila každou chvíli převalením. Dali nám velikou krabici s ekrasitem a doutnákem a řekli nám, jak to máme posadit k pumě. V den, kdy jsme měli pumu přivodit k výbuchu, bylo okolí široko daleko vyklizeno. Ve vzdálenosti asi 80 metrů stál nějaký malý domek. Kápo zažehl zápalnou šňůru, načež jsme se dali do zběsilého útěku. Výmarští hrdinové v uniformách byli v té době nejméně 500 metrů daleko. Myslím, že tehdy jsem běžel nejrychleji ve svém životě, ježto jsem se domníval, že tohle může být na nás udělaná nějaká bouda a že nám puma vybuchne za zády. Čekali jsme však mezi ostatními uniformami ještě dvě minuty, než zazněla ohlušující rána. Obrovská fontána hlíny vyletěla do povětří. Domek nedaleko pumy se zhroutil jako domek z karet. Náš úkol byl splněn. Nějaký uniformovaný chlap k nám přistoupil, poklepal nás po zádech a řekl: „Bravo, bravo !“ Dali nám všem po 100 markách a dodrželi slovo. Co je s německým kápem, nevím, ale nás oba Čechy propustili.“

   Tak tedy vypadalo ve skutečnosti hrdinství výmarských uniformovaných orgánů, za které dobrovolně nasadili své životy dva čeští vězni z koncentračního tábora a nuceně jeden německý kápo. O tom ovšem „Thuringer Zeitung“ diskretně pomlčel. Jinak nemohl, neboť i kdyby byl přítomen při výbuchu pumy některý z jeho redaktorů, nemohl přece opěvovat odvahu českých heftlinků z koncentračního tábora v Buchenwaldu…

 

 

Přípravy na novou zimu.

 

   Léto 1940 se pomalu chýlilo k svému konci. Kromě leteckých útoků jsme v letních měsících nezažili nějakých zvláštních překvapení, mezi která jsme ovšem nepočítali pravidelné střílení židů v lomu. Tři zastřelení v jednom týdnu, to bylo jakési minimum, které v táboře nezpůsobilo vůbec žádné vzrušení a bylo prostě jen konstatováno. Úmrtnost v táboře v letních měsících také silně poklesla. Kácení starých buků v táboře bylo dokončeno. V lese uvnitř tábora vyrostly jako houby po dešti kupky roští, které jsme po celé léto stavěli v naději, že snad již roští pro topení v zimě nebudeme potřebovat. Začátkem září již opět přicházely pověstné buchenwaldské mlhy, ze kterých se slunce prodíralo s námahou jen v poledních hodinách. Také severní větry začínaly na nás dotírat nepříjemně tak jako před rokem, když jsme přišli do tábora.

   Hezká řádka kamarádů za ten rok odešla z tábora domů. Vyřizovali nám pozdravy po známých, poněvadž sami nám psát nemohli. Neboť jsme mohli stále přijímat jen čtyři dopisy do měsíce. Pomalu jsme se již zase chystali na novou, trapnou buchenwaldskou zimu. Nadešel říjen, s ním přišly již mrazíky, ale v táboře se stále ještě pobíhalo v lehkých plátěných uniformách. Tak zvané zimní mundury jsme obdrželi až někdy začátkem listopadu.

   V té době mi již úplně padaly s nohou dřeváky, na nichž byly prohnilé svršky. Hrozil jsem se této skutečnosti, neboť dostat se k dobrým, relativně dobrým botám v táboře znamenalo asi tolik jako veliká výhra v loterii. Měl jsem již na nohou asi třetí dřeváky, ale žádné mi nepadly. Na „häftlingskammer“ mně Němci již nadávali, ježto jsem přišel měnit dřeváky již po třetí.

   „Člověče,“ řekl mi při poslední výměně německý heftlink, „tak se mi zdá, že bys nejraději měl lakýrky, abys mohl jít na bál.“

   Když jsem namítal, že v těch dřevákách, co mi až dosud dávali, sotva dojdu na apelák, máchl heftlink pravicí a řekl:

   „To ti úplně stačí. Vás do práce dosud nehoní. A vůbec se ti divím, že se honíš tak za těmi botami. Kdož ví, nepůjdeš-li pozítří domů !“

   Trpce jsem se tomu proroctví zasmál. Netušil jsem ovšem, kolik radostné pravdy tkví v těchto slovech. V dopisech z domu jsem dostával po celé léto kryptogramové náznaky, že „směnka byla podepsána“. Ta směnka znamenala žádost za propuštění, kterou za mne manželka podala. Těch směnek bylo několik, nevěřil jsem jim a dokonce jsem psal domů, aby s těmi „směnkami“ přestali, ježto jsem měl obavu, že se na gestapu žádosti hromadí, že z nich budou míti celý svazek a že tato skutečnost je ještě více popudí proti heftlinkovi číslo 7809. Rok a dva měsíce jsem byl pouze tímto číslem mezi tolika jinými čísly v táboře, číslem, které zapadlo do této hromady, nelišíc se zhola ničím od čísel cikánů, zlodějů a jiných asociálních živlů v táboře.

   Uvažovalo se již o tom, jaké budeme míti v táboře druhé vánoce. V té době jsem stále zuřivě sháněl nové dřeváky, které by měly aspoň poněkud shodný výřez s mými chodidly. Jak jsem tehdy toužil po mých rybářských botách, které jsem měl doma ve skříni ! A pak přišel nečekaně den mého propuštění z tábora, den, o kterém se v táboře říkalo, že je dnem znovuzrození. Toto označení nebylo nijak přehnáno, neboť pocit, kterým je člověk zachvácen, když se doví, že půjde na svobodu, že bude vysvobozen z těchto tělesných, hlavně však duševních útrap, nelze opravdu vylíčit. Tento pocit lze jen prožít, neboť pro jeho popsání lidská slova opravdu nestačí.

   Obvyklé šedivé ráno s mlhou, kterou se prodíráme při nástupu ještě za téměř úplné tmy na apelák. Obvyklé čekání na šáry, sčítávající heftlinky podle nastoupených bloků. Obvyklý povel „mützen ab“, hlášení stavu veliteli tábora, načež se jako obvykle čekalo na vyvolávání čísel vězňů, kteří se mají dostavit k bráně. Ráno vyvolaná čísla, s nimiž bylo současně vyvoláno jméno nositele dotyčného čísla, měla zpravidla velkou naději, že jde o propuštění. Říkám naději, neboť v nesčetných případech šlo o tak zvané transporty, správně řečeno převozy do různých věznic nebo k soudním výslechům. Když byl někdy v létě vyvolán k bráně ředitel brněnské továrny inž. Beneš, gratulovali jsme mu k propuštění. Později jsme se však dověděli, že to byl jen transport do kteréhosi německého žaláře, kde bídně zahynul. Bližší podrobnosti o jeho smrti nedošly. Také ředitel Beneš byl jednou z desetitisícových obětí nacistického krvežíznivého režimu.

 

 

Na svobodu !

 

   V mikrofonu to luplo a řezavý šárův hlas začal vyvolávat čísla a jména. Napřed samá jména německá. Při vyvolávání čísel 13.000 heftlinků ani nedýchalo. Všichni dychtivě naslouchali. Což kdyby přece ! Mezi jinými jmény pojednou padlo jméno Franz Loubal, zemský přísedící z Brna, který stál jen několik metrů ode mne, vystoupil z řady, rozpačitě rozhodil rukama. V tomto gestu byla zřejmá nedůvěra k tomu, co má přijít. Pro každý případ stiskl však ruce všem okolostojícím kamarádům. Franta Loubal, v té době náš dobrý velitel světnice, svorně drhnoucí denně podlahu světnice, můj soused u stolu, jde domů ! Nebylo mezi námi nikoho, kdo by mu to nebyl přál. Ale ztrácíme dobrého přítele a velitele světnice. Dívám se za odcházejícím Loubalem, který na pobyt v koncentračním táboře doplatil ztrátou 28 kilogramů tělesné váhy. Dobrý soused od stolu odchází. Z tklivých úvah mne vyrušilo pojednou další známé jméno: Hochman ! Ach, dr. Hochman, vedle kterého jsem spal, jde tedy také domů… Následovala serie dalších jmen německých heftlinků. Ruzyka ! To nemůže být nikdo jiný než Růžička. Bylo mezi námi několik Růžičků. V tomto případě šlo o ředitele strakonické továrny Růžičku. Na naší světnici však byl také Růžička, tuším z Hodonína, který nezaslechl dobře číslo a šel k bráně také. Někdo vedle mne počítal jména vyvolaných. Napočítal jich již přes šedesát, když tu pojednou jsem uslyšel jméno: JOSEF RUDOLF ! Číslo 7809 jsem již neslyšel. Cítil jsem pouze, že mi kamarádi z obou stran poklepávají na ramena. Přede mnou stojící Leopold Reitter se otočil, podával mi ruku a říká tiše: „Tak vidíš, říkal jsi, že půjdu domů dávno před tebou ! Šťastnou cestu. Jdi k mé matce a vyřiď jí můj vřelý pozdrav !“ Krev se mi vehnala do hlavy. Obličeje všech kamarádů se v mém zraku rozplihly v jakousi podivnou kresbu. Mozek jakoby v podvědomí dal povel dolním končetinám. Zatím co z rozhlasu pršela další čísla a jména, kráčel jsem jako ve snu k bráně. Zleva na mne něco pokřikovali cikáni. Vyvolaní vězňové již stáli seřazeni nedaleko šáry, hovořícího z průjezdu do mikrofonu. Do naší skupiny přišlo ještě několik dalších vyvolaných. Bylo nás celkem šestadevadesát. Našel jsem ihned Frantu Loubala a postavil jsem se vedle něho.

   „Co myslíš, pustí nás ?“ šeptal jsem mu do ucha.

   „To kdybych věděl,“ pravil Loubal vážně. „Tolik lidí najednou ! Vypadá to na propuštění.“

   Teprve nyní jsem zjistil, že je mezi námi velitel buchenwaldské kapely, znamenitý zpěvák, který byl mezi „černými“ přes dva roky za o, že kdysi nechtěl zpívat na večírku SA a tudíž se „štítil“ práce. Buchenwaldská kapela stála smutně u brány, připravena vyhrávat jako obvykle těm, kteří odcházeli ven z tábora do práce. Šára zpěváka zavolal, že prý musí ještě ráno kapelu naposledy zadirigovat. Podivná směs zvuků exoticky sestavené kapely zazněla. Apelák se začal vyprazdňovat. Skupina šestadevadesáti dosud velmi nejistých vězňů stála dále u brány. Teprve po delší době přistoupil šára s listinou v ruce, vyvolával znovu naše čísla a jména, při čemž každý vyvolaný musel vystoupit, postavit se na druhou stranu a říci den a rok svého narození. Stále jsem ještě nevěřil, neboť v táboře se stal ze mne krajní pesimista. Myslím, že mi selhal hlas, když jsem přidušeným hlasem pronesl svoje rodné datum. Šára vyvolal dalšího. Tedy nejde o žádný omyl. Jsem to já, číslo 7809, k němuž po tak dlouhé době bylo připojeno také jméno. Omyl je vyloučen. Ale půjdeme domů ? To „ale“ se v našich myslích rozrůstalo do obludných rozměrů. Strašlivá nejistota, která provází vězně po celou dobu jeho „německé ochrany“, neutuchá ani v tak slavnostní den, jakým je útěk z tohoto pekla, z tohoto místa věčné zloby, surovosti, zvířecích vášní, z místa, ve kterém cena lidského života klesla na hodnotu obyčejného červa, jenž vylézá po záplavách z příkopu, a chtěje se zachránit útěkem přes silnici, bývá přejet nebo zašlápnut těžkou botou chodce.

   Hlas šáry, znějící jako vrzání nenamaštěného kola selského vozu, řízne do ticha:

   „Vpravo vbok ! Pochodem…“

 

 

Útrapy posledního dne ve vězení !

 

   Jdeme dolů po apeláku uličkou mezi baráky. U spodních bloků zahýbáme doleva. Kráčíme na revír k prohlídce. Každý, kdo byl vyvolán a jde k prohlídce na revír, byl až dosud propuštěn. Na revíru nás šára vehnal do veliké místnosti s betonovou podlahou. Bylo to nově postaveno, všechno to tu čpí ještě syrovinou.

   „Svléknout se do naha !“ velí šára.

   Devadesát šest vězňů shazuje se sebe vězeňské svršky. Teplota v místnosti se pohybuje podle mého zdání okolo nuly. Nikdo však zimu necítí. Pocit svobody vhání do těla teplo nevídané. Vedle mne se svlékal známý německý heftlink. Ach, vždyť to je náš dobrý známý „bademeister“, který nám tolik měsíců pouštěl na těla střídavě ledovou a vřelou vodu. Obličej mu září. Sděluje mi, že všichni jdeme domů. Věděl prý to již od včerejška z pisárny, kde má dobrého kamaráda.

   „Jak dlouho jsi byl zavřen ?“ táži se ho.

   „Skoro čtyři roky,“ říká a dodává: „Čtyři roky jsou čtyři roky, ale dnes jdou s námi domů lidé, kteří zde byli skoro sedm let.“

   „A co jsi vyvedl ?“

   „Byl jsem funkcionářem u sociálních demokratů.“

   „Za ty čtyři roky ses jistě přeškolil,“ nadhazuji ironicky.

   Sevřel pěsti a procedil mezi zuby:

   „Ano. Doufám, že se doma brzy dočkám chvíle, kdy to budu moci dokázat. Ukradli mi čtyři roky života, ale víru mi z těla vyrvat nemohli. Mám doma ženu a dítě. Když mne zavřeli, mělo dítě právě jeden rok. Bude se mne z počátku jistě bát. Manželku mám hodnou. Čeká na mne, ačkoliv na ni naléhali, aby se dala se mnou rozvést…“

   Náš další hovor přerušil šára, který vešel do místnosti. Stáli jsme již přes půl hodiny na ledovém betonu. Úplně nazí a bez bot. Někteří si dali pod nohy kalhoty nebo bluzu. Když šára dva nebo tři svlečené při tom přistihl a surově je za to kopl, nepokoušel se již nikdo chránit své tělesné teplo nějakou podložkou. Neboť co znamenalo trochu toho stání na ledovém betonu proti všem těm útrapám, které byli již za námi a které by nám dále hrozily, nebýti toho, že dnes spadla z rozhlasu šťastná čísla propuštěných. Měli jsme již nohy silně zledovatělé a drkotali jsme zuby, když se konečně asi za hodinu objevil mladý člověk v bílém plášti. Měl to býti lékař SS. Byl-li to skutečně lékař, pak to byl první, kterého jsem spatřil na revíru za celý svůj pobyt v Buchenwaldu. Na blocích se také nikdy nemluvilo o nějakém lékaři, neboť v té době zastávali lékařskou funkci výhradně nám již známí a tragicky skončivší heftlinkové Karl a Walter.

   Propouštění vězni předstupovali jeden po druhém před muže v bílém plášti. Vedle domnělého lékaře stál heftlink z revíru a prováděl záznamy o prohlídce propouštěných. Každý se musel otočit, při čemž lékař zejména studoval zadní části těla, nejsou-li na nich nějaké stopy táborového „školení“. Prohlídka trvala asi do jedenácti hodin. Po prohlídce jsme byli zase seřazeni před revírem. Jednoruký železničář, jehož tragedii jsem vylíčil již dříve, využil vhodného okamžiku, přistoupil ke mně, chvatně mi sděloval adresu svého bytu a žádal, abych manželce opatrně sdělil, že v táboře přišel o pravou ruku. Snad mi odpustí, žije-li dosud, že jsem toto poslání nesplnil, ježto bych tím byl přidal jeho manželce trápení, kterého bude jistě dost, až se o věci dozví bezprostředně.

   Po prohlídce nás šára pustil na pět minut na blok. Všichni spoluvězni byli již vyrukovaní. Na bloku fungovala jen čistková služba. Teplé prádlo, zbytek jídla z posledního balíku, přikrývku a jiné věci, které se mohly v táboře potřebovat, jsem věnoval zůstavším přátelům. Nepsaný zákon mezi heftlinky v táboře nařizoval, že se z tábora nesmí vynést ani kousek chleba. Kdo jde na svobodu, bude míti chleba jistě dost a v táboře přijde každý kousek vhod. Vyfasované táborové věci, jako misku, příbor, hrníček apod. mně spoluvězni již připravili do uzlu, který jsem hodil na záda, stiskl jsem všem přítomným ruku, naposledy jsem přeletěl v této době ztichlou místnost, ve které jsem prožil tolik měsíců, seběhl jsem dolů zároveň s prof. Loubalem a dr. Hochmanem, neboť šára dole již nadával, až se hory zelenaly.

 

 

Americká holírna.

 

   Toho dne propuštěných 96 heftlinků se poté seřadilo před jedním židovským blokem, do kterého byli zmobilisováni všichni židovští holiči. Před propuštěním musel býti totiž každý vězeň podle předpisu oholen a ostříhán. Vypadalo to opravdu jako v americké holírně. Několik lavic za sebou, na každém po desíti namydlených vězních. Tupé břitvy škrabaly až hrůza. Mne holil nějaký židovský holičský mistr z Berlína. Jelikož šára stál na opačné straně, mohl holič šeptat do ucha. Tázal se mne, odkud jsem a jak dlouho jsem byl v táboře a co jsem vlastně provedl, že jsem byl zavřen. Když jsem mu řekl, že mou jedinou vinou asi je, že jsem byl Čechem na exponovanějším místě v tisku, kývl hlavou a pravil:

   „Stejně jako v našich případech. Hitler pojal do svého programu, že musí zničit všechny židy v Evropě. Možná, že se mu to podaří, protáhne-li se válka delší dobu. Aspoň zde v táboře zhyneme všichni. Za ty dva roky, co jsem v Buchenwaldu, bylo nás zde zahubeno několik set. Však jistě víš, jak střílí naše kamarády v lomu. Osud nás všech židů v táboře je závislý na válečných událostech venku. Zatím Německo vítězí a při tom se nám daří hůř než psům. Jak to asi s námi bude vypadat, až Německo začne prohrávat ?“

   Poté vykřikl nahlas: „Fertig !“ Vyskočil jsem jako ostatní a běžel se umýt do umývárny. Oholení nastupovali zase do řad před blokem. Zároveň s námi šel tehdy domů jeden učitel z Lipníka. Jeho jméno mi, bohužel, již vypadlo z paměti. Pan učitel si na tvářích pěstoval v táboře tak zvané „kotlety“ s uměleckým zakřivením směrem ke koutkům úst. Když viděl šára učitele vycházet, loupl očima a zařval:

   „Stát !“

   Učitel se náramně lekl, protože nevěděl, co se stalo. Šára přistoupil k učitelovi, chytil ho za jednu „kotletu“, notně zacloumal učitelovi hlavou a řekl:

   „Zpátky a oholit !“

   A tak musely kotlety dolů. Po holení jsme odešli na „häftlingskammer“, kde jsme odváděli lágrové propriety. Nějaký heftlink měl vytříbený čich. Přistoupil pojednou ke mně, vytáhl mi z kapsy kousek chleba s několika kolečky salámu, jejž mi přátelé z mé poslední zásilky přichystali k obědu, a pravil:

   „Za chvíli budeš venku. Mám hlad jako vlk. Děkuji.“

 

 

Poslední „oběd“.

 

   Přál jsem mu dobrou chuť. Ku podivu, ráno po „kávě“ jsem ještě prohlašoval, že mám v žaludku pocit naprosté prázdnoty, to jest, že mám hlad jako trám. Zvítězil jsem sám nad sebou, když jsem odolal pokušení ukrojit si jedno kolečko salámu, kterého jsem obdržel vždy z domu asi půl kilogramu a musel jsem s ním vystačit celý měsíc. Pak nás šára odvedl do kuchyně, kde nám „kuchaři“ vstrčili každému do ruky asi osm bramborů. Kdo měl zájem, dostal k tomu porci vařené řepy. Je zajímavé, že v té chvíli se mne zmocnil proti vařené řepě takový odpor, že bych ji byl po požití jistě vyvrhl. V onen den jsem sám na sobě zkusil, jaký reflex mohou míti duševní pocity a vjemy na činnost žaludku. Sedl jsem si na schody před kuchyní, mechanicky jsem oloupal jeden nebo dva brambory a snědl je. Naproti mně nějaký německý kamarád zhltl svůj příděl brambor a podíval se chtivě na brambory, které mi zbyly. Porozuměl jsem tomu pohledu a zbytek bramborů jsem mu dal. Poděkoval prostě a snědl brambory i se slupkami.

   Po „obědě“ byl nástup před blokem, kde byly uloženy naše cenné věci, jako zlaté prsteny, hodinky a podobně. Když mi heftlink vydával hodinky, upozornil jsem ho, že u nich chybí zlatý přívěsek. Obdržel jsem jej kdysi v době míru k svátku. Stál 550 Kč. Heftlink se na mne podíval nevraživě a pravil:

   „Člověče, já se ti divím. Život si zachraňuješ a tady škemráš o řetízek. Co je takový zlatý řetízek proti lidskému životu ?“

   Ten heftlink měl pravdu. Již jsem ani nešpetl. Dodnes mi je ovšem záhadou, ukradl-li ten řetízek sám, nebo zda se řetízku nějak zmocnila správa tábora, to jest některý ze šárů, který se točil okolo tohoto „kšeftu“. Vzhledem k čilému provozu v táboře to nebyl špatný obchod, zejména proto ne, že se asi nikdy nenašel heftlink, který by byl při odchodu z tábora svoje věci nějak důrazněji urgoval.

 

 

Přebytečná látka na civilních šatech.

 

   Po našich posledních táborových „hodech“ ve vězeňské kuchyni jsme byli odvedeni všichni před barák, ve kterém ležely již připraveny naše civilní šaty, které ležely ve skladišti ve velikých papírových pytlech, označených čísly, jež nosili vězni. Když jsem spatřil číslo 7809, teprve tehdy jsem měl naprostou jistotu, že půjdu domů. Vždyť kolikrát se v táboře stalo, že byl volán k bráně heftlink, kterému se řeklo, že půjde domů. Nakonec ho však zahnali s poukazem, že jde o omyl.

   Správa koncentračního tábora počítala s tím, že při takovém hromadnějším propouštění by se mohlo z tábora leccos propašovat. Každá věc, kterou si propuštěný z tábora odnášel, byla důkladně a zevrubně prohlížena se všech stran. Každý propuštěný se svlékl na jedné straně baráku do naha, vzal si do hrsti své vlastní propriety z kapes, jako nůž, kapesník apod., načež přešel na stranu druhou , kde vklouzl do svých šatů. Při vší tragice při tomto oblékání došlo k veselým scénám, když jednotlivci zjistili, jak na nich vlají kalhoty a kabát, dík „znamenité“ německé táborové stravě a „přeškolování“. Sám přítomný šára se upřímně rozchechtal, když jeden propuštěný starší muž zoufale uvažoval, jak naložit s přebytečnou látkou kabátu, nebo když jiný propuštěný, který byl v táboře přes šest let, narovnával střevíce, které za tu dobu vyschly a zkroutili se jako paragraf. Šára si ovšem při tom neodpustil šibeniční poznámky. Mimo jiné pravil:

   „Chlapi, když jste sem přišli, byli jste vyžraní jako prasata. Teď vám pupky splaskly a jsou z vás fešáci. Zato jste však zdraví a omládli jste.“

   Oblékaje se, uvažoval jsem v duchu, že můj krejčí bude mít doma hodně práce, když mi bude muset přešívat všechny obleky, ježto při odchodu z tábora jsem měl úbytek na tělesné váze skoro 37 kilogramů. Děkoval jsem prozřetelnosti, že mi dala fond, jenž tuto „maličkou“ ztrátu dovoloval. Pokud jde o to „zdraví“, jež šára velebil, připomněl jsem si pohledem do zrcadla, visícího na stěně, žlutou barvu obličeje, kterou jsem strašil doma v Brně všechny své známé dlouhou dobu. Objem krku se mi zmenšil o tři čísla, takže když jsem nasadil límec, konstatovali známí, že to není límec, nýbrž chomout. Všechny tyto úkazy konstatoval na sobě také prof. Loubal.

   Přes veškeru táborovou bdělost se mi podařilo z tábora propašovat vězeňské číslo 7809, které jsem nosil na bluze. Riskoval jsem hodně, když jsem toto číslo, černě vytištěné na bílém proužku plátna, zašil do kapesníku, který jsem úmyslně zašpinil a zmuchlal tak, aby šára měl pokud nejmenší odvahu podniknout zevrubnou exkursi do tohoto kousku špíny. Ulevilo se mi hodně, když jsem se octl s tímto táborovým dokumentem venku před blokem, kde si propuštění vzájemně vyrovnávali, pokud to bylo možné, defekty na svých toaletách, zejména ve formách klobouků, kterým za léta věznění nepřibylo nijak na ladnosti tvarů. Někteří propuštění měli zimníky. Byli to ti, kdož byli zatčeni v zimních měsících. My z protektorátu jsme však měli vesměs jen lehké, letní šaty, ježto 1. září 1939, kdy jsme byli zatýkáni, bylo ještě krásné, letní počasí. Zbytek soukromého prádla a jiných vlastních maličkostí, pokud jsme je nerozdali spoluvězňům, jsme si vezli domů v malých kartonových krabicích od margarinu, ježto naše kufry byly z tábora poslány s přebytečnými věcmi již někdy před půl rokem bez jakéhokoliv průvodního dopisu.

   Poslední stanicí v táboře při propouštění byla „geldverwaltung“. Tam dostávali propouštění cestovní poukázky. Cestu měl zadarmo jen ten, kdo neměl peníze. Mně přišlo na neštěstí dva dny před propuštěním 300 korun, takže jsem volnou jízdu nedostal a za lístek z Výmaru do Brna jsem musel zaplatit 275 korun. Německé dráhy tudíž ještě vydělávaly na vězních, kteří se po propuštění vraceli do svých domovů.

   U hlavní brány jsme stáli potom asi do 14 hodin. Od šesté hodiny ráno, kdy bylo zahájeno propuštění, uplynulo již tedy osm hodin. Naposledy jsme zírali na apelák, který byl nyní opuštěn, a na řady bloků pod ním, tetelících se v mrazu. Ačkoliv jsme byli oděni zcela lehce a neměli jsme zimníky, chladu jsme nepocítili. Nohy jsme měli od ranního stání na ledovém betonu na revíru stále jako led. K patnácté hodině se konečně otevřela hlavní brána, před níž na vnějším dvoře stála skupina příslušníků SS se zástupcem velitele tábora Flurstedem, majitelem zvířecího obličeje. Flurstedt bral od šáry fotografie vězňů. Vyvolaný se musel hlásit a Flurstedt srovnával vzhled propouštěných s fotografiemi. Když si mne změřil svýma vodovýma očima, hluboko zapadlýma a opentlenýma modrými váčky, exoticky posazenými mezi vysedlými a Japonce připomínajícími lícními kostmi, měl jsem dojem, že se na mne dívá zuřivý šakal, který se mi nezakousl v té chvíli do krku jen proto, poněvadž byl právě nasycen. Hlavy jsme museli mít stále nepokryté. Prohlídka dopadla dobře. Fotografie odpovídaly vesměs totožnosti propouštěných. Tyto prohlídky prý byly zavedeny proto, ježto se stalo několikrát, že propuštěný, maje k tomu různé důvody, pustil místo sebe z tábora některého svého kamaráda, se kterým si v poslední chvíli vyměnil bluzu s číslem, při čemž si číslo s kalhot strhl.

 

 

Přednáška“ na politickém oddělení.

 

   Po této prohlídce jsme nastoupili všichni v úzké chodbě baráku, ve kterém bylo tak zvané politické oddělení. V baráku se topilo, vzduch v chodbičce byl záhy vydýchán a mohl se zanedlouho doslovně krájet. Přesto si nějaký „sturmbimbambumführer“ neodpustil delší nesouvislou řeč, složenou vesměs z vyhrůžek, z níž nás hlavně zajímala výhružka, že kdybychom po propuštění cekli doma něco o tom, co se dělo v koncentračním táboře, nebo kdybychom vůbec vyprávěli něco ze svých „přeškolovacích zážitků“, že bychom se vystavili zcela možnosti, že přijdeme zpět do tábora s nadějí, že v nejpříznivějším případě bychom potom šli domů až za pět let, v případě méně příznivém by se pak po nás zakouřilo v krematoriu. Každý propuštěný dostal propouštěcí lístek, na kterém byl uveden propouštěcí rozkaz berlínského gestapa a uvedena doba, strávená v německé „ochranné vazbě“. Pak musel ještě každý podepsat revers, že o všem, co v táboře viděl, slyšel nebo konal, bude mlčet jako kámen ve vodě.

 

 

Odchod z vězení.

 

   Pak nový nástup před jedním barákem, kde každý vězeň, který měl domů přes 200 kilometrů, obdržel kus chleba, natřený jakousi pastou z rozemletých zvířecích vnitřností. Tato delikatesa byla v táboře pojmenována odborně „seresám“. Nicméně to byla ve skutečnosti táborová delikatesa a my jsme na ni jako na takovou skutečně bez předsudků pohlíželi. Pak jsme byli seřazeni uprostřed vnějšího dvora, vpředu se postavili dva muži SS s nasazenými bajonety, zazněl povel k pochodu a ihned další rozkaz: „buchenwaldlied !“ S obnaženými hlavami, my z protektorátu s vlajícími vlasy v ostrém ledovém severáku, ostatní s vyholenými lebkami, lesknoucími se v záři zapadajícího slunce, vyrazili jsme se zpěvem buchenwaldské hymny z vnějšího dvora na silnici. Vojáci SS s námi pochodovali až k závoře, která ležela přes silnici asi půl kilometru před táborem. Závory se zvedly, vojáci SS nám udělali stafáž, a z nás, kteří jsme prošli přes tyto závory, stali se opět relativně svobodní, volně myslící lidé, kteří si teprve nyní směli dát na hlavy čepice nebo klobouky.

   Silnice se svažovala v lese ustavičně až dolů do Výmaru. Propuštění se slili v jednotlivé skupinky, živě debatující o nastávajícím životě. Většina Němců hovořila o tom, že půjdou asi na vojnu. Byli však mezi nimi také jedinci, kteří kráčeli sami a zarytě mlčeli, jako by dumali o těžké ztrátě let, jež jim vytrhlo z těla německé přeškolování. Buchenwaldský kapelník, známý tenorista, měl na sobě gumový plášť a úžasně zdeformovaný klobouk. Hned za závorami si zapálil cigaretu. Když viděl, jak všichni zrychlili krok, usmál se ironicky a pravil:

   „Tolik let z vás zde mnozí byli a najednou máte naspěch. Nebojte se, oni za vámi již nepoběží, abyste se vrátili.“

   Pokud jde o ten spěch, tenorista nijak nepřeháněl. Natírali jsme si to, jako kdyby za námi hořelo. Nebylo to z obavy, že by nás volali zpět, jako spíše z toho důvodu, že jsme byli zmrzlí a že se nám od rána zledovatělé nohy teprve na tomto pochodu dolů do Výmaru zahřály. Cestou jsme potkávali vězně, vracející se pěšky nebo na autech z práce do tábora. Mávali nám na pozdrav, žasnouce nad takovým počtem propuštěných. Na silnici pracovaly skupiny francouzských zajatců. Dívali se na nás smutně. Jejich pohledy byly více než výmluvné. Těch dvanáct kilometrů do Výmaru jsme ušli, lépe řečeno uběhli, za něco málo přes hodinu. Cestou se k nám přidal Ostravák, který byl propuštěn za svou odvážnost při zneškodňování anglické pumy. Hned v prvních obchodech na kraji města jsme se snažili něco koupit. Ovšem zbytečně, neboť všechno bylo na lístky. Jen nějaké cigarety a doutníky jsme sehnali, tehdy ještě volné. Náš rychlík přes Lipsko odjížděl večer ve 20 hodin.