Jdi na obsah Jdi na menu
 

Byl jsem číslem 7809 - 3

Propouštění na svobodu.

 

   Pokud jde o propouštění na svobodu, padl z naší akce již začátek v prvních dnech v Dachau, kdy byl propuštěn profesor Karlovy university dr. Karel Stloukal. Tehdy byl, tuším ve Stockholmu, nějaký vědecký sjezd, kterého se musel zúčastnit. To byl již ovšem v táboře ostříhán dohola a chudák musel tehdy na tom sjezdu svou holou hlavu jistě nějak zdravotně-vědecky odůvodňovat, ježto s pravdou ven asi nešel a také podle reversu, podepsaného před propuštěním, musel mlčet.

   Jedním z prvních, kdo šel z Buchenwaldu domů, byl olomoucký kněz dr. Zela, který v době, kdy dlel v koncentračním táboře, byl navržen kurií do terna pro jmenování nového světícího biskupa. Propouštění se dělo tak, že propuštěný byl zpravidla vyvolán při ranním apelu rozhlasem a musel k bráně. Vzhledem k praxi v táboře prováděné člověk do poslední chvíle nevěděl, jde-li si pro výprask nebo jde-li opravdu domů. Od brány šel heftlink na revír k prohlídce. Dostal-li snad náhodou některý den předtím na zadnici a měl na ní ještě modřiny, pak byl ponechán v táboře ještě tak dlouho, až stopy táborového „přeškolování“ zmizely. Po prohlídce na revíru byl propuštěný oholen, byly mu vydány jeho civilní šaty, dostal kus chleba na cestu a vyprovozen stráží po silnici až k místu, kde se spouštěla závora napříč silnice. Zde udělala stráž čelem vzad a vězeň byl opět na svobodě. S kopce to šlo dolů do Výmaru velmi rychle. Každý, kdo šel z tábora, velmi spěchal, ne-li utíkal, jako by měl dojem, že z tábora vyběhne ještě nějaký šára a bude volat heftlinka zpět s odůvodněním, že toho „přeškolování“ nebylo dost. Když měl propuštěný nějaké peníze u sebe nebo na kontě, musel si sám zaplatit zpáteční cestu. Jinak platila cestu milostivě slavná německá říše. Proto každý vězeň, když z tábora odcházel, rychle rozdal veškeré peníze kamarádům, aby musel cestu platit erár. Vůbec zpravidla nechával na svobodu propuštěný heftlink kamarádům v táboře všechno, co tam mohli potřebovat a co bylo ještě tehdy lze koupit venku. Stalo se jednou, že jeden z heftlinků zapřel, že má u sebe asi 30 marek, a nechal si vystavit poukázku na gratis cestu železnicí. Když peníze u něho šárové u brány našli, heftlinkovi dali dvacet ran na zadnici, postavili ho k bráně a večer ho převlékli opět do munduru. Domů šel asi až za tři neděle, takže těch třicet marek se mu opravdu nevyplatilo. Bylo ovšem mnoho případů, kdy kamarádi byli voláni k bráně během dne mimo apel a také šli domů. Často však šli na tak zvaný „transport“, t. j. byli převáženi na určitá místa k soudu jako svědci, obžalovaní apod. Takový transport z Buchenwaldu do protektorátu nebo do Berlína nebyl žádný med. Dopravovaný cestoval ve vězeňském voze, který býval připojován k nákladním vlakům. Cesta z Buchenwaldu do Brna nebo do Berlína trvala až celý týden. Na noc vždycky nějaký šupák (člen schutzpolizei) dopravovaného heftlinka spoutal na nádraží na rukou řetízky a odvedl ho do místní policejní separace, kde vězeň zůstal až do rána. Po celodenní jízdě se příští večer historie opakovala, denně tak dlouho, až se komůrkový vagon pro vězně octl na místě určení.

   O takovém transportu by mohl na příklad mnoho vyprávět dr. T. Poledník, bývalý komisař policejního ředitelství v Mor. Ostravě. Toto ředitelství stejně jako brněnské mělo po německých věznicích rozseto mnoho svých pracovníků. Ostravský policejní ředitel dr. Bača seděl v té době v koncentračním táboře v Oranienburgu. V Buchenwaldě bylo tehdy asi sedm tajných policistů z Mor. Ostravy v čele s šéfem politického oddělení dr. Zviebem. Pykali vesměs zato, že sloužili věrně své vlasti, do které vtrhli cizáci, dožadujíce se, abychom blahořečili zařízení, přinášející „spravedlivý sociální řád“ a „nový evropský pořádek“. V naší akci byl také jeden Dán, Rasmusen se jmenoval. Když vypukla válka s Polskem, byl právě v Praze, kde byl v jednom hotelu zatčen jako podezřelý a vřazen do naší akce. Rasmusen byl statný, vysoký muž modrých očí a plavých vlasů. Když se vrátil jednou z transportu z Berlína, nemohli jsme ho vůbec poznat. Rasmusen nám říkal, že plných čtrnáct dní pořádně nejedl a nespal. Hořkosti transportu do Berlína okusil také plnou měrou přednosta tiskového odboru Hájek, důvěrný přítel presidenta Beneše. Hájek, již starý pán, snášel však obdivuhodně všechna příkoří, jichž se mu dostalo pod ochranou hákového kříže. Takových transportů bylo mnoho. Někteří vězni se vrátili, po některých však zmizely stopy. Tak jednou bylo z naší světnice voláno několik kamarádů, a to Poláček, Adámek, Zavadil, Hloušek, Jambor. Byli prý souzeni v Brně pro pokračování v komunistické činnosti po 15. březnu 1939 a odsouzeni k velkým trestům. Pokud o nich přišly zprávy, odpykávali si přisouzené tresty na Mírově. Také z těchto kamarádů si nikdo nikdy nepostěžoval. Věřili pevně v osvobození naší vlasti a nepřestali nikdy zdůrazňovat, že bude-li jednou naše vlast osvobozena od německého jha, pak že to bude jen Rusko, které roztříští německé katanské okovy. V době, kdy táborový rozhlas vyhlásil číslo a jméno dr. Zely (jméno uslyšel heftlink vůbec jen tehdy, když šel domů, neboť jinak byl pro tábor jen a jen číslem), byly naše šaty ještě v Dachau. Své šaty jsme měli ustavičně v evidenci, ježto na podzim 1939 jsme ještě stále věřili, že půjdeme brzy domů. Bez našich šatů to však nebylo možné. Několikrát se rozšířila „latrina“, že naše šaty z Dachau již došly do Buchenwaldu, ale zpráva se ukázala vždy lichou. Šára přišel pro dr. Zelu na blok a vedl ho na revír. Tedy neklamné znamení, že dr. Zela jde domů. Nešlo nám však do hlavy, jak to zařídí s jeho oblečením, ježto se nebylo lze domnívat, že by ho poslali domů v té „houpačkové“ uniformě.

   V tom směru si však dr. Zela, jak se mi později v Olomouci přiznal, i my ostatní dělali zbytečné starosti. V koncentračním táboře se na parádu příliš nedrží. Dr. Zela přišel se šárou na „effenktenkammer“, kde mu vybrali šaty po nějakém zavražděném Polákovi. Dr. Zela byl vysoký muž, rozložité postavy. Polák, jehož svršků se mu dostalo, byl však muž postavy jen průměrné, takže si lze představit, když si dr. Zela oblékl kabát, který se dal sotva zapnout, a když mu kalhoty při maximálním spuštění zůstaly trčet vysoko nad kotníky. K tomu ještě klobouk na tři facky se střechou vlající na všechny světové strany, to bylo oblečení opravdu kuriosní. Šárové byli Zelovým ošacením ohromně spokojeni. Když přijel dr. Zela do Olomouce, nechtěl nikdo věřit, že je totožný s dr. Zelou, který byl dne 1. září 1939 zatčen krátce po ranní mši, odvlečen do Štěpánova, odtud do Brna a posléze do Dachau a Buchenwaldu.

   Když jsem byl po svém návratu z Buchenwaldu v „exilu“ redaktorem olomoucké filiálky Moravských novin, zval mne v té době již světící biskup dr. Zela několikrát do residence, kde poskytoval každou středu audience, neboť jinak bydlel na Svatém Kopečku. Sešli jsme se opět až v olomoucké Redutě při jakési oslavě, jíž se nebylo lze vy´hnout. Po skončení slavnosti přistoupil ke mně světící biskup dr. Zela a šeptal mi do ucha:

   „Tak proč se nepřijdeš za mnou podívat ? Bojíš se snad ? já strach nemám. Více než zavřít nebo popravit nás nemohou. Ale všechno je pořádku, musíme vytrvat, doufat a přičiňovat se. Věřím, že konec všechno napraví a že se snad už brzy dožijeme toho, po čem všichni tak toužíme. Myslím však, že český národ ještě velmi mnoho vytrpí a že to bude stát ještě mnoho životů dobrých, česky smýšlejících lidí. Na shledanou a nezapomeň se přijít ke mně podívat některou středu.“

   Světící biskup dr. Zela patřil mezi nebojácné kněze, kteří nezapírali své češství a vlasteneckou myšlenku podtrhovali často ve svých zvláštních podobenstvích při kázáních, kterým věřící rozuměli a po kterých gestapo jednotlivým kněžím vždy vyhrožovalo. V popředí těchto kněží dlužno zařaditi také olomouckého vikáře pátera Glogara, jehož bojovných proslovů v táboře vděčně vzpomínáme, neboť vlévaly sílu do našich otřesených nadějí a vracely nám chuť k životu v dobách, kdy bylo mezi námi dosti těch, kdož se obírali myšlenkou na sebevraždu. Měl jsem jednoho dobrého přítele, který si v tomto směru stanovil dokonce určitý termín. Překonal však tuto krisi, pochopitelnou po pobytu na Špilberku, v Dachau a při hladovce první zimy v Buchenwaldě. Když byl dr. Zela jmenován v roce 1942 světícím biskupem, blahopřál jsem mu, při čemž jsem vzpomněl na společně strávené chvíle v Buchenwaldě. Dr. Zela mi poděkoval vlastnoručním dopisem se zmínkou na jeden večer, kdy jsem se doprovázel na kytaře a zpíval píseň „Byl jednou jeden král“. Dopis zněl:

 

   Drahý bratře !

 

   Děkuji Ti uctivě a co nejvřeleji naším „Pán Bůh zaplať“ za laskavé blahopřání a za milou účast mně projevenou u příležitosti mého jmenování a mého posvěcení na biskupa. Dobře se pamatuji na tu krásnou píseň, kterou jsi tehdy zpíval a při níž jsme slzeli.

   Zůstávej hodně zdráv.

 

Tvůj

 

Dr. Stanislav Zela,

světící biskup olomoucký.

 

   Všichni kněží byli později převezeni z Buchenwaldu zpět do Dachau, kde se jim podle zpráv, jež došly do Olomouce od pátera Šumšala, dařilo velmi špatně. Někteří také zemřeli.

   Po polských kurátech přišlo do lágru později ještě velmi mnoho polských kněží. Ti však neměli naprosto žádných výhod. Všichni museli do lomu. Kolik jich tam zahynulo, nikdo neví. Stav kněžský za nacistického režimu byl persekvován nejvyšší měrou. A přitom měla Goebbelsova propaganda neustále strašlivou drzost poukazovat na domnělé vyvražďování kněží v Rusku.

   Goebbels, ďábelsky vynalézavý ve své propagandě, používal s oblibou method zloděje, který po spáchaném činu utíká a křičí: „Chyťte ho !“ Prostě veškeré zločiny, které byly páchány v říši nebo na územích obsazených Německem, byly nabíjeny do hlavně Goebbelsovy propagandy a vystřelovány do světa s vylhanými komentáři, že tohle všechno se děje v Rusku, v tom strašném Stalinově Rusku, před kterým se máme třást, poněvadž obsazení našich zemí Ruskem by znamenalo konec Evropy. Ano, konec Německa, to zajisté ! Český lid však toužebně očekával příchod Rudé armády, jež by smetla krvavého Hitlera se všemi jeho katany.

   Čeští lidé kupovali české noviny, naučili se je číst po svém, a co těšilo hlavně nás redaktory, byli všichni přesvědčeni o tom, že český novinář nepíše v této truchlivé době ze svého přesvědčení, nýbrž tak, jak nařizují němečtí páni, a že kdyby tak nepsal, že by nebylo českých novin ani českých redaktorů. Mezi českými redaktory však v této době bylo také dost prohnilých redaktorů, o jejichž servilnosti bude jistě jednáno později, až bude zlikvidována tato světová pře, o které všichni Češi věříme, že demokracie z ní musí vyjít vítězně. Většinou šlo o ztracené existence, které se za Československa nemohly nikde uplatnit. Když přišli k nám Němci, dali se hned z počátku bezvýhradně do jejich služeb a sloužili jim za jidášský groš způsobem, který působil opovržení.

   Na Moravě byl jedním z takových dobrodruhů a gangsterů Ant. J. Kožíšek, o kterém snad budu míti příležitost se rozepsat na jiném místě. Když jsme byli z Tiskových podniků Globus v Brně zavřeni tři vedoucí redaktoři, zakroužil kolem našeho šéfa Kožíšek, který hned v první den příchodu Němců do Brna se vecpal do brněnského rozhlasu, aby sloužil Němcům. Z rozhlasu přeskočil do našich listů Mor. Novin a Mor. Orlice a strašlivě terorisoval celý podnik včetně šéfa, o kterém prohlašoval, že ho může dát jako bývalého svobodného zednáře kdykoliv zavřít. V českém tisku napadal české lidi, denuncoval a vydával české nešťastníky na pospas gestapu. Když jsem se vrátil z koncentračního tábora, říkal mi šéf B. Pištělák:

   „Nejsem stále jist ani hodinu. Když dole na ulici zahrčí auto, mám vždycky dojem, že pro mne přijíždí gestapo.“

   Za nějaký čas pak došlo k nejtragičtější události. Kožíšek denuncoval v našich novinách ředitele českého divadla v Brně Jiříkovského, který byl zatčen a zemřel v Osvěčimi. Tamtéž Kožíškovou vinou dotrpěl vynikající režisér brněnského divadla Skřivan. Stěžoval si mně později trpce šéf:

   „Tragické je, že přičiněním mých novin přišel o život můj nejlepší přítel Jiříkovský.“

   Také dr. Slávek Gregor, předseda brněnské Napoleonské společnosti, byl delší dobu vězněn po Kožíškově denunciaci. Kolem Kožíška se v redakci ustavičně pohybovali gestapáci, takže všichni se Kožíška velmi obávali. Šéfa vydíral Kožíšek nejvyšší měrou. Za jeden rok z něho vydřel téměř na 300.000 K. To je jeden z mnoha českých novinářských profilů, které vytvářely „novou Evropu“, průkopník, který byl vyznamenán národní cenou, ve skutečnosti bývalý zločinec, stíhaný kdysi zatykačem pro podvody spáchané v jedné brněnské advokátní kanceláři a za hranicemi. Když se tito zločinečtí páni šéfredaktoři postupem času a událostí na frontách cítili osobně ohroženi, vydali příkaz, že všichni čeští novináři se musejí vykázat nějakou aktivistickou činností, nebo že budou jinak vyloučeni ze Svazu novinářů.

   Vpletl-li jsem do své reportáže tuto episodu, pak se tak stalo jen proto, že byli čeští lidé, kteří za mrzký groš, přijímaný z rukou katanů českých lidí, posílali české lidi do koncentračních táborů nebo na popraviště. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

 

 

Němečtí faráři se přeškolují.

 

   Když jsme jednou nastoupili k večernímu apelu, uviděli jsme stát vedle hlavní brány čelem blízko u zdi dva vysoké bělovlasé muže v kněžských oděvech, černých dlouhých převlečnících a známých farářských kloboucích se širokými střechami. Když stál někdo vedle hlavní brány v civilu, mohl to být jen táborový přírůstek. V tomto případě šlo o dva německé faráře, kteří se neztotožňovali s názorem, že je na světě jen jediný Bůh a že tím je Hitler, jak se domnívali slavomamem bláznivě posedlí šárové a všechno, co se pohybovalo kolem nich, také valná část zfanatisovaného německého národa, zvláště mládeže, do níž byl nacismus cepován již od raného mládí. Výchova se velmi osvědčovala. V táboře bylo několik starých pánů, německých otců, kterým do tábora pomohly vlastní děti udáním na gestapu, buďto pro poslech zahraničního rozhlasu nebo pro nějakou „podzemní činnost“, na příklad zcela nevinnou kritiku Hitlerova režimu.

   Naši dva němečtí faráři se hrozně „provinili“ tím, když učili děti ve škole křesťanskému pozdravu „Grosse Gott“, místo předepsaného „Heil Hitler“. Faráře, oba nejméně sedmdesátileté, převlékli pochopové do vězeňských uniforem, zařadili je jako ostatní heftlinky na jeden německý blok a začali je „přeškolovat“ tím, že je nechali v táboře nosit od rána do noci těžké kameny na stavbu cest, které v době, kdy jsme do tábora přišli, byly ve výstavbě.

   Oba statní faráři se stali v táboře populární pro svůj věk a vysoké postavy, které se zvlášť odrážely od uniforem s krátkými kalhotami, aby faráři budili směšný dojem. Farářům se však v táboře nikdo nesmál, ačkoliv o šibeniční vtipy v táboře nebyla nikdy nouze. Každý faráře politoval, neboť v táboře prodělali jistě očistec. Po každodenním celodenním plahočení museli oba faráři nahoru k bráně, kde jim byly přes uniformy nasazeny jejich farářské černé převlečníky a na ostříhané hlavy naraženy jejich velké černé klobouky. Poté jeden ze šárů postavil před bunkry bednu, do které zastrčil hůl a na její konec pověsil šárovskou čepici. Faráři museli pak denně pochodovat dvě hodiny před tou čepicí sem a tam, při čemž vždy, když míjeli zavěšenou čepici, museli vztyčit pravice k „německému“ pozdravu a unisono hlasitě vykřiknout: „Heil Hitler !“ Po dvouhodinovém zdravení byly farářům opět odebrány černé kabáty, každému byl uštědřen pořádný kopanec a nazítří se divadlo opakovalo. Staří faráři ovšem nemohli toto týrání dlouho vydržet. Zakrátko byli oba na revíru, kde se trochu zotavili, ale jen proto, aby se mohlo týrání opakovat. Potom jednoho dne faráři zmizeli. Jeden z nich zemřel na revíru, druhý byl odvezen někam k soudu. V táboře vládlo přesvědčení, že i tento farář měl minimální naději, že by se ještě někdy mohl shledat na svobodě se svou farou, ježto gestapo lpělo houževnatě na „likvidaci“ osob, odmítajících Hitlerův režim, a to zejména tehdy, šlo-li o kněze, kteří podle názoru gestapa byli zvlášť nebezpeční, ježto mohli odpor vůči Hitlerovu režimu šířit s kazatelen v různých podobenstvích.

   V naší akci byl z Čech kněz jménem Spurný. Byl členem benediktinského řádu, který nedovoluje členu tohoto řádu odložiti své roucho. Spurný hned při příchodu d tábora lpěl houževnatě na tom, aby si směl svůj hnědý hábit ponechat. Nastojte ! Velitelství tábora žádosti vyhovělo, patrně proto, aby mělo v táboře nějakou raritu, kterou Spurný jako jediný heftlink v hnědém hábitě s kapucí mezi tolika tisíci uniformovanými heftlinky skutečně byl. Vězeňské číslo koncentračního tábora nosil Spurný jako ostatní na levé straně hábitu. Spurný při zatčení vážil hodně přes sto kilogramů. Za necelý rok zchudl asi o čtyřicet kilogramů, takže když jsme nastupovali k apelu, vlál na něm hábit bohatě, ale Spurný zůstal vždy při dobré náladě. Nijak se nepohoršoval, když pro jeho ženský vzhled v hábitě mu bylo dáno pojmenování „Mařena“. Celkem bylo v naší akci dvacet kněží, pro které bylo jistě ulehčením, když byli kněžského šatu zbaveni. Kněžský šat ve vězení přitahoval strážné jako přitahuje cukr včely. Hodně by o tom mohl vyprávět P. Fanfrdla, který v tom směru mnoho vytrpěl za našeho osmidenního pobytu na Špilberku. Nelze pochybovat o tom, že kanovník Tenora, který se mnou byl několik dní na špilberské „marodce“, přišel předčasně do hrobu také po událostech, jež zažil na Špilberku. Tento starý pán jednou v noci vstal, a přecházeje světnici, narazil na židli, přes kterou upadl a udeřil se do hlavy tak, že jsme ho až do rána křísili. Tenora byl na Špilberku jen asi týden, ale pro starého pána to byly strašlivé zážitky, které jistě uspíšili jeho smrt.

 

 

Lidský život nemá cenu.

 

   Je příznačné, že při delším pobytu v táboře se každý vězeň začal dívat na cenu lidského života s hlediska velení tábora, aniž si to ve skutečnosti uvědomoval. Vidí-li člověk okolo sebe umírat tolik lidí, vidí-li, jak jsou nošeny kolem něho mrtvoly, mrtvoly a nic jiného než mrtvoly, postupem času otupí a přistihne se místy sám při výrazech i myšlení, k němuž za normálních okolností nemohl nikdy dospět. Tak jsme mezi sebou často hlasitě uvažovali se šibeničním humorem, zdali se někdy dostaneme z tábora jinak než „komínem“. Čímž bylo míněno táborové krematorium. Když se nastupovalo v dobách řádění úplavice a tyfu k apelu, chladně se počítalo, kolik nebožtíků leželo na zemi před infekčním barákem. V táboře padlo každý týden několik životů při kácení starých buků, ani ne tak vinou tábora, jako spíše vinou heftlinků, kteří za daných okolností přímo hazardovali se svými životy, čekajíce příliš dlouho, kterým směrem padne podťatý strom, jehož větvemi byli vzápětí smrtelně zasaženi. Heftlink byl mrtev. Odnesli ho nosiči mrtvol. V pisárně byl vzat ze stavu, v krematoriu se zakouřilo a případ byl vyřízen.

   Naproti vpravo na jiném bloku opravovalo několik heftlinků střechu. Pozorovali jsme několik dní jejich práci, provozovanou s frivolní odvážlivostí. Kritického dne jsem měl „službu“ na balkoně. Z dlouhé chvíle jsem pozoroval heftlinky, kteří se na hřebenu bloku, vysokého asi dvacet metrů, začali honit. Pojednou jednomu z nich uklouzla noha, vězeň se dostal na hladkou část střechy, po které se svezl, a tělo s tupou ranou dopadlo dolů na kamenné dláždění před blokem. Heftlink zůstal ležet bez hnutí. Země jeho okolí se začala zbarvovat krví. Z bloku vyběhl blokan a začal prohlížet nehybné tělo. Se střechy volal dolů na blokana jiný heftlink:

   „Co je s ním ?“

   Blokan máchl rukou:

   „Totál kaput !“ Pak se obrátil a šel na revír se žádostí, aby byla mrtvola odnesena. Heftlink na střeše se posadil na hřeben a volal na nedalekého pracujícího přítele:

   „Už má pokoj. Měl krásnou smrt. Na nás to teprve čeká…“

   Sám jsem jednou pocítil ostrý závan smrti, když jsem šel na „effektenkammer“ se žádostí, aby mi byly vyměněny boty, do kterých mi teklo jako do hrnce, jenž ztratí dno. Na „efektech“, jak jsem tomuto zařízení říkali, jsem navázal známost s heftlinkem Pokorným, jenž pocházel ze Šumperka, kde byl jeho otec četnickým nadporučíkem. Taková známost na efektech byla velmi důležitá, ježto člověk obdržel mnohé, co by byl jinak nedostal. Pokorný si napřed odkroutil také delší dobu v lomu, než se dostal na lepší komando, aby se posléze udržel na efektech. Nuže, onoho dne jsem musel kráčet na efekty přes koleje místní úzkokolejné dráhy, na níž se odvážela hlína ven z tábora, ve kterém se v té době pracovalo pilně na stavbě kanalisace. Heftlinci, sjíždějíce shora od brány dolů na staveniště, libovali si při jízdě s kopce v rychlosti. Prostě hazardovali se životy tak jako heftlinci v lese nebo na střechách. Ve chvíli, kdy jsem byl na vnější straně zatáčky kolejí, přihnala se řada vozíků, které heftlinci již nemohli ubrzdit a proto s nich v krajním nebezpečí za jízdy seskočili, ponechavše je svému osudu. V zatáčce všechny vozíky odstředivou silou vyletěly s kolejí. Asi dva metry kolem mne se mihly tuny železa, které burácely a lomozily dole pod náspem. Vzpomínám si, jak jsem se instinktivně přikrčil před touto hrůzou. Heftlinci, kteří tento karambol, jenž jinak nezpůsobil žádných škod, zavinili, byli za malou chvíli vypláceni u brány, stáli tam potom do večera a bez jídla byli vsazeni do bunkru, kde si poseděli čtrnáct dní. A po propuštění museli do lomu za to, že si tak málo vážili práce v táboře.

 

 

Jak to chodilo s naší poštou.

 

   Celkem lze říci, že pod psa. Začalo to roztodivně už v Dachau, kde jsme po svém příjezdu museli napsat na „úřední“ lístek se všemi táborovými připomínkami, že jsme zdrávi, že žijeme a že někoho pozdravujeme nebo líbáme. Pět řádků, ani slůvka více. V táboře však tato pošta zůstala ležet, takže naši milí se dozvěděli teprve za více než šest neděl, kde vlastně jsme, když po našem náhlém nočním odjezdu ze Špilberku kolovaly o nás v Brně nejdivočejší zprávy.

   Veškerá pošta, která šla z tábora, nebo která do tábora přicházela, byla podrobována přísné censuře. Prováděli ji šárové, z velké části lidé naprosto negramotní a hloupí. Jejich tupost šla někdy tak daleko, že trhali naše dopisy, když se v nich vyskytlo na příklad slovo Anči, neboť v tomto ryze českém slově viděl šára podezřelý kryptogram. Když všemocný šára dopis při censuře roztrhl a vrátil, byli naši milí doma v onom týdnu bez pošty. My jako „čestní“ vězni jsme měli právo psát jednou týdně, jinak ostatní heftlinci v táboře psali jen jednou měsíčně. Z počátku nám naše psaní, pokud jde o rozsah, nijak neomezovali, ale ustavičně nadávali, jak jim „protektorátní ptáci“ zatěžují svými dlouhými dopisy provoz v lágrové poště. Za krátkou dobu přišel příkaz: dopisy nejvýše na dvacet řádků. To se však za nějaký čas zdálo šárům také mnoho. Proto se naše dopisy scvrkly na deset řádků.

   Místo dopisů jsme museli psát často jen lístky.

   Omezování v psaní nás mrzelo, ale později se nad tím již nikdo nepozastavoval. Počáteční látka k psaní byla vyčerpána a již v druhém roce se v psaní projevovala jakási únava, ježto naše dopisy se vesměs omezovaly na sdělení, že žijeme, že jsme zdrávi (na to zdraví kladli šárové zvláštní váhu) a podobně, při čemž se mnozí z nás se zdarem pokoušeli o kryptogramy, které naši ve vlasti rychle pochopili v kryptogramech nám rovněž odpovídali.šáry ani ve snu nenapadlo při censurování, že „tetička Angelika“ je Anglie, že návštěva pana Dosklepy znamená nálet a že naše četné pozdravy paní Chleborádové naznačují, že máme veliký hlad. Kryptogramy nebyly ovšem vždy správně pochopeny nebo vystiženy, což mělo za následek komická nedorozumění, zejména v době, kdy nám bylo konečně povoleno přijímat poštovní balíky o váze do dvou kilogramů jednou měsíčně. Co je to však dva kilogramy na měsíc při tak velkém hladu ? Pokoušeli jsme se, aby nám doma vypravili balíky těžší. Doma pochopili a větší balíky přišly. Dopadlo to podle šárovy nálady. Obsah balíků nám byl vydáván u hlavní brány zamřížovaným oknem lágrové pošty. Kus po kuse šára drtil, rozlamoval, vysypával, překrajoval, rozbaloval, takže jsme často dostali do šátku nebo do krabice, kterou jsme přidržovali pod mřížemi, osolené bonbony nebo pocukrované škvarky. Což ovšem i za těchto okolností byla pochoutka nedostižná.

   Byl-li u mříží nějaký vzteklý šára, tak z těžšího balíku nejcennější věci odházel někam pod okno s tvrzením, že to přijde k dobru nemocným na revíru. Snad tam něco přišlo, rozhodně však více zmizelo v nenasytných žaludcích šárů. Pozoroval jsem vždy, jak šárům chtivě zasvítili oči, když jsme v prvním roce našeho věznění dostávali ještě z domu slaninu. Stížnosti, že jsou nám balíky vykrádány, se množily. Sám jsem měl dvakrát vykradený balík. Bylo v něm vždy všechno až na nejhodnotnější věc, tj. kus slaniny. Balík byl však jinak pečlivě svázán, asi tak, jak byl v původním stavu. Krádeže tedy páchal někdo, kdo k nim měl hodně času. Kde se tak kradlo, nikdy jsme se nedověděli. Osmělil jsem se jednou pod oknem, když jsem zjistil, že podle připojeného seznamu schází v zásilce kousek slaniny, konstatovat hlasitě úbytek. Šára vylalil na mne strašlivě kalné oči. Nebýt mříže v oknech, jistě bych byl sbíral střepiny svých brejlí. Tak se však šára omezil jen na zahulákání:

   „Člověče, copak jsem to sežral já ?“

   Rychle jsem se hýbal od okna, ale měl jsem ještě dosti času, abych zaslechl suchou poznámku některého z okolo stojících přátel:

   „Nedal bych za to ani fenik, že to opravdu sežral.“

   Stalo se jednou, že šára při vydávání našel v jedné zásilce nějaký moták, v podstatě nevinný. To však stačilo úplně k tomu, že zásilky byly na delší dobu zastaveny a jedna celá zásilka, tj. asi 700 balíků, propadla. To si tehdy mužstvo kasáren SS, umístěné poblíž tábora, mastilo břicha na účet mučených heftlinků v koncentračním táboře. Ve čtvrtém roce války, kdy se již doma těžko něco shánělo do balíků, povolila správa tábora, aby mohly býti balíky zasílány i ostatním heftlinkům a dokonce v nepředepsaném množství. Báječná charitativní činnost, když se doma těžko stloukl jeden balík za měsíc. Ale heftlinkovi úplně stačilo, když dostal kousek chleba. V koncentráku jsme se naučili vážit si tohoto božího daru, který v podstatě byl jedině a jedinou hutnou potravinou, lahůdkou opravdu nedostižnou, když byl nakrájen na tenké lístečky a opečen na železných kamnech a poté požíván se slabounkým nátěrem žluklého margarinu. Tyhle lukulské hody prováděli ovšem jen nepolepšitelní gourmandové, ježto většina z nás se držela přesvědčení, že pečením chleba se tento nejen zmenšuje, ale vyhánějí se z něho také vitaminy.

   Touha každého z nás ovšem byla, aby mu byl poslán z domu větší balík. V dopise to však nebylo možné napsat. Nač jsou kryptogramy ? Tak si jeden z vězňů psal o těžší balík a zamotal to tak, že manželka měla nějakému příteli, který ovšem neexistoval, poslat pět kilogramů oleje. Manželka doma uvažovala, ale nepochopila. Konečně si řekla, že není na světě nic nemožného a že tedy není také vyloučena možnost, že se pan manžel v koncentráku projíždí v automobilu a že skutečně potřebuje olej. Sehnala pětikilovou plechovku oleje a poslala ji manželovi do Buchenwaldu. Šárové mrkali na drát, když došel olej s povinnou nálepkou, kterou nám správa tábora vždy vydávala a bez kterého by nebyl v té době balík vydán. Vyhladovělý heftlink byl ovšem neradostně překvapen touto zásilkou. Obdržel však novou nálepku a radost byla oboustranná. Heftlink se radoval, že dostal novou nálepku na balík, a šárové si mnuli ruce, že už dlouho nepřišli tak lacino k pěti litrům prima motocyklového oleje. A šárové se na motocyklech vozili se stejnou vášnivostí jako po heftlincích.

   V dopisech, které jsme dostávali z domu, šárové občas řádili velmi krutě. Pracovali výhradně s nůžkami, jimiž vystřihovali určité partie dopisů, jež se jim zdály podezřelé. Korespondovalo se ovšem jen německy, ježto jedině němčina byla pro šáry „světovou“ řečí. Vykřikovali při každé příležitosti, že po této válce se bude muset učit německy celý svět, protože sami byli nedostižní ignoranti a jen náhodou rozuměl někdo z nich jiné řeči než jejich „světové“ němčině, která nás přiváděla často do rozpaků. Tak si vzpomínám, že se přihnal jednou do naší světnice šára a tázal se, máme-li na světnici „píšer“. Měli jsme na světnici v naší akci také tři Němce, ale nikdo nevěděl, co se skrývá za tím tajuplným slovem „píšer“. Konečně povstal Bišof, řídící učitel ze Zlína, a hlásil se šárovi, domnívaje se, že ho šára hledá a že zkomolil jeho jméno, což šárové činili s neutuchající vytrvalostí. Šára křičel pořád „píšer“, Bišof se mu hlásil. Šára řval, aby si sedl, že chce „píšer“, a teprve po delší debatě jsme pochopili, že šára chce vidět, jaké máme na světnici knihy. Německé „bücher“ zpotvořil tak, že nás přivedl do velkých rozpaků, nejvíce ovšem učitele Bišofa.

   Drtivá část balíků malých i velkých zůstala vězet v rukou šárů, neměly-li zásilky předepsané lágrové nálepky. Šárové v lágru se v té době jistě neměli špatně. Vypasení byli všichni jako jezevci před zimním spánkem. Ohromnou radost měli, když uřízli z naší zásilky kousek buchty a hodili jej mezi opodál zevlující heftlinky, kteří se o sousto rvali jako psi. Pamatuji si, že jednou, když šel při vydávání balíků okolo lagerälteste č. 1, ukrojil šára kus salámu a nabízel jej heftlinkovi č. 1, německému komunistovi. A ačkoliv se mohlo přísahat na to, že lagerälteste č. 1 takový salám nejedl již několik let, odmítl nabízený kus máchnutím ruky a kráčel dále, aniž se zastavil. Ano, i v koncentračním táboře si vězni zachovali svou důstojnost a nebyli ochotni přijmout dar z ruky, která snad již příštího dne mohla tlouci holí nebo býkovcem anebo i vraždit.

   Když některý šára „censuroval“ došlou poštu a byl ve špatné náladě, stávalo se často, že vězni dostávali z domu od svých drahých dopisy, ve kterých našli výstřižek s nadpisem: „Milý Pepo.“ Dopis končil: „Tvoje Lída.“ Tedy nadpis a podpis. Jinak všechno vystříhal šára s velkou radostí v duchu, jak se asi bude heftlink číslo 7809 tvářit, až dostane z domova takto báječně „zcensurovaný“ dopis, na který se celý týden těšil. Jen co je pravda, šárové dovedli „všestranně“ zpříjemňovat heftlinkův život v táboře. O došlých dopisech se vedl v lágru záznam. Když došly více než čtyři dopisy na jednu adresu měsíčně, putovaly přebytečné dopisy zpět. Stávalo se ovšem za těchto poměrů, že heftlink dopis obdržel náhodou od někoho známého. Dopis byl započítán do „přídělu“. Když pak přišel dopis od manželky, šel buďto zpět nebo byl zahozen. Jeden heftlink mohl psát v jednom týdnu i více dopisů, ovšem na jména a čísla kamarádů, kteří se toho týdne psaní vzdali v jeho prospěch. Odpovědi musely ovšem přijíti na jméno a číslo heftlinka, který se psaní vzdal a jenž došlý dopis odevzdal pisateli. Na tento způsob psaní doplatil náš první blokan, dr. Neumann, který, jak jsme se již zmínili, dostal dvacet ran holí a za trest musel jít do „štráfky“.

   Proč bych se nepřiznal sám také k jednomu kryptogramovému nedorozumění. To bylo v době, kdy jsme měli dnes a denně k obědu sušenou mrkev, vařenou ve vodě, nezasmaženou a neslanou. Kroutil jsem toto sdělení v dopise tak, že jsem psal o nějaké paní „Suscheny“ a „Mrkwizska“, což manželka pochopila nesprávně a poslala mi do tábora balíček sušené zeleniny, kterou jsem ovšem s nadšením zkonsumoval, ježto v ní byl i sušený hrášek. A ten jsme po celou dobu pobytu v lágru vůbec nespatřili. Manželky si doma vyměňovaly sdělení svých manželů. A tak se stalo, že vrchní tajemník Matula dostal téměř současně s mou zásilkou sušené zeleniny svazek čerstvé mrkvičky, nad kterou ustrnul, ale vzápětí si na ní ohromně pochutnal, díky dámám „Suscheny“ a „Mrkwizska“.

 

 

Týden na revíru.

 

   To bylo v oněch dnech, kdy jsme měli veliký hlad. Zaradovali jsme se nad zprávou, že dostaneme z kantiny červenou řepu. Kantina byla venku za bránou. Měla vedení SS a náramně vydělávala na heftlincích, pokud se našlo něco, co by se dalo heftlinkům za nekřesťanské peníze prodat.

   Hlavně jsme užili červené naložené řepy, která přicházela ve velkých sudech. Pro tábor určena nebyla a správa kantiny s řepou honem vyrukovala pro heftlinky, když řepa začala kysat a hnít. Nuže, v době zmíněné hladovky řepa přišla na náš blok. Snědl jsem jí čtyři porce na posezení. Nahnilá a kysající řepa do hladového žaludku, to bylo složení, jemuž mnoho z našich útrob podlehlo v různých formách. Dostal jsem koliku s velkými bolestmi. Když jsem to už nemohl vydržet, běžel jsem na revír, aby mi dali nějaký prášek nebo aby mne nějakým způsobem zbavili bolestí.

   Tak jsem po prvé poznal, kdo je to na revíru Karl. Heftlink menší postavy, obtloustlý, s vyholenou hlavou, oděný do bezvadně bílé uniformy, jakou nosili všichni vedoucí heftlinkové na revíru, s pravítkem v ruce. To pravítko mělo svůj význam. Karl byl přijímacím „lékařem“. Vycházel ze zásady, že každý heftlink by se rád vyválel na revíru při lepší dietě, a podle toho také „přijímání“ a „prohlídka“ pacientů vypadala.

   Každý, kdo přišel na revír a stěžoval si na něco, musel vypláznout jazyk. Učinil jsem to také já a Karl mi přidělil ihned jednu postel na revíru. Jinak musím říci, že Karl se vůči mně choval velmi korektně, k čemuž ovšem nemálo přispěla okolnost, že jsem mu přinesl s sebou trochu rozemleté zrnkové kávy, kterou mi poslal bratr z Prostějova.

   Jinak bylo za den velmi mnoho těch, které Karl vyplatil pravítkem a vyhnal je z revíru ven, při čemž mu často mohutnými kopanci vypomáhal „dveřník“, který organizoval před revírem provoz, když se k prohlídce soustředilo najednou třeba přes sto heftlinků.

   Na revíru jsem se dostal do světnice, ve které bylo asi dvacet lůžek, na několika místech dvouposchoďových. Dostal jsem se na postel právě do rohu. Za chvíli se na postel nade mnou škrábal nějaký německý heftlink, který byl tak nachlazen, že nemohl vůbec mluvit. Vpravo na posteli leželi dva heftlinci se žloutenkou, kterou, jak mi sdělili, dostali z červené nakládané řepy. To je pěkné nadělení, dostanu-li žloutenku také, pomyslil jsem si, ale na štěstí se u mne tato obava nevyplnila. Jinak tam leželi heftlinci s různými chorobami, vesměs interními. Byli tu však také případy těžkých „houserů“, to jest přechlazení páteře. Housery zde léčili za pomoci „schwitzkasten“, to jest poklopu, který byl položen přes zasažené místo, načež byly uvnitř rozsvíceny žárovky, které vydávaly žár a pacient se měl zapocením vyléčit. Dozor nad oddělením měl německý heftlink, kterému říkali Josef. Vynikal strašlivými fackami, které rozdával nesympatickým pacientům, zvláště těm, kteří mu udělali do postele nějakou nečistotu. Josef tu byl jistě na to, aby takový malér spravil. Učinil to, ale bez hrozných ran do hlavy se to nikdy neobešlo.

   Karl přišel dvakrát denně, obešel rychle postele, diktoval Josefovi, co má dávat pacientům za léky, někoho poklepal na rameno, jiného zatáhl za ucho, až vykvikl, přišel se podívat také na „protektorátního ptáka“, to jest na moji maličkost, poptal se po mých bolestech, které po nějakých kapkách, jež Karl předepsal, opravdu zmizely, načež svou přehlídku skončil u jedné postele, na které ležel asi čtrnáctiletý Polák. U tohoto malého hezkého Poláčka se zdržel Karl vždy nejméně čtvrt hodiny tím, že hocha pod peřinou ohmatával, lechtal ho a prováděl s ním různé kejkle. Bylo mi to podezřelé a tázal jsem se souseda žloutenkáře:

   „Co to dělá s tím chlapcem ?“

   Načež žloutenkář zasykl:

   „Povídá se tady, že Karl je teplý (homosexuální). Toho Poláka si tady drží už přes měsíc. Kluk je zdravý jako buk a Karl ho tady má pro své osobní potěšení.“

   Jak jsem záhy poznal, žloutenkář na sousední posteli, heftlink někde od Magdeburku, měl velmi dobrou místní i táborovou znalost. Nedivil jsem se tomu, když mi sdělil, že je v táboře již šestý rok. Byl již ke všemu apatický, neboť zatím doma jeho manželka požádala o rozvod. Bylo jí vyhověno, neboť pobyt v koncentračním táboře byl v Německu pro rozvodový soud dostatečným důvodem pro rozvod a rozluku.

   „Co jsi provedl ?“

   Heftlink se žloutenkou se bolestně usmál:

   „Strašlivě jsem se prohřešil. Byl jsem čelným funkcionářem sociálnědemokratické strany.“

   Načež se obrátil na mne s touže otázkou. Povídám:

   „Já jsem nebyl nikdy v žádné politické straně a jsem zde také.“

   Žloutenkář se na chvíli zamyslil, jako by uvažoval. Odkašlav si, pravil:

   „Jo příteli, takových lidí, kteří se dostali do koncentračního tábora, aniž věděli proč, je mnoho a mnoho tisíc. U nás v Německu stačilo pro koncentrák to, že jsi byl členem nebo funkcionářem levicové strany. Pro gestapo jsi byl jednoduše člověk podezřelý. Ale tak si myslím, že strkají lidi do koncentráku také proto, aby, když se už ty koncentráky s velikým nákladem postavily, aby v nich opravdu také něco bylo a aby muži SS měli nějaké živé terče pro střílení.“

   Soused se žloutenkou vtipkoval, ale nebyl daleko od pravdy. První den mého pobytu na revíru se schyloval ke konci. Pacienti vytahovali ze skříněk ráno vyfasovaný chléb a potírali jej margarinem.

   „Máš hlad ?“ tázal se můj soused.

   „Ani ne. Mám žaludek zaneřáděný zkysanou řepou.“

   Usmívá se soused šibeničně:

   „Tak buď rád, stejně bys nic nedostal. První den se tady na revíru musí každý postit. Správně mají každému první den donést jídlo z bloku, ale o to se nikdo nikdy nestará. Ráno dostaneš jistě na zkažený žaludek hořký čaj. Neříkej, že tě bolí v zádech, protože by ti Josef napasoval „schwitzkasten“, a to bych ti nepřál. To máš dojem, že ti hoří záda, a když křičíš, tak se ti Josef chechtá. Ten chlap už tady spálil mnoha heftlinkům záda. Však mu jednou někdo roztrhne tu jeho sprostou kušnu…“

   Těžké stíny nastávající noci vtrhly do místnosti revíru. Noci v Buchenwaldu, říkali jsme, se prodlužovaly v důsledku celodenních hustých mlh, které trvaly často několik týdnů. Zde na revíru byla pro mne první noc nekonečná. Dva nebo tři vězni chvílemi bolestí skučeli. Naříkat se neodvážili. Naslouchal jsem nářku, jako by to bylo samozřejmé. Můj soused žloutenkář také nespal.

   „Slyšíš ?“ pravil pojednou polohlasně.

   Zvýšil jsem pozornost. Pod postelí chvílemi něco tence vypísklo. Myši. To se podívejme. Na bloku jsme nikdy neviděli myš. Tlumočím sousedovi toto porovnání.

   Tiše se zasmál a řekl:

   „Jo, člověče, co by žraly myši na bloku, když tam nemají co žrát heftlinci. Myslím, že se myši bojí přijít na blok proto, že by je sežrali heftlinci. Na cikánském bloku zcela určitě.“

   Soused pokračoval v šibeničním humoru. Byl to člověk prostý, dělník, ale velmi inteligentní. Měl velmi dobrý postřeh, jak jsem měl příležitost poznat v příštích dnech. Jmenoval se Johann. Tímto jménem jsem ho také potom oslovoval. On mě oslovoval rovněž křestním jménem.

   „To nemáš ponětí, jak jsou tady ty myši mazané. Dokonce tak mazané, že mají spadeno jen na pomazaný chléb. Ve skříňce u postele přes noc nic nenechávej. Myši tady otravují ve dne v noci. Za mnou chodí k posteli každý den jedna myš, kterou jsem si tady za ten měsíc, co se zde válím, pěkně vycvičil. To je jediná zábava, co tady člověk má. Jsou zde ještě mnohé jiné věci, ale to není zábava, nýbrž hrůza.“

   Ztišiv hlas, dodával:

   „Však to poznáš sám.“

   „Ticho,“ zvolal někdo z kouta. Přerušili jsme hovor. Soudil jsem, že nebude již mnoho chybět do půlnoci. Pojednou se ozvaly kroky. Někdo prudce otevřel dveře, práskl s nimi za sebou, a kmitaje po světnici světelným kuželem baterky, prošel místností a zmizel v protějších dveřích, prásknuv opět nekřesťansky dveřmi. Světnice byla do jednoho vzhůru. Zaslechl jsem z úst nemocných samé známé výrazy, které s oblibou pěstovali šárové:

   „Svinský pes, díra do zadnice, pytel výkalů (drecksack).“

   Noc byla nekonečná. Noční hlídač, který práskal bezohledně dveřmi, přišel ještě jednou někdy ke čtvrté hodině ranní. To práskání nebylo jen zcela úmyslné, jak jsem se domníval. Na revíru se totiž asi rok před tím odehrála tragedie. Jeden pacient se v noci zbláznil, vzal nůž a podřezal dvěma sousedům krk. Ostatní pacienti řvali, ale nikoho se nedovolali, ježto heftlink, který měl v oné noci na revíru službu, spal jako pařez. Dostal za to dvacet ran býkovcem a šel do bunkru. Nikdo si nepamatuje, že by tam byl odsud vyšel.

   V této bezesné noci jsem živě rekapituloval v duchu celou svou dosavadní vězeňskou anabasi, která se začala důvěřivým dobrovolným příchodem do budovy gestapa na Mozartově třídě v Brně a pokračovala nečekanou jízdou na ponurý Špilberk. Pak ten inkvisiční transport do Dachau, tři strašidelné dny, vyplněné honičkou na stavbě v celodenních lijavcích, další strašidelný transport do Buchenwaldu, potom hlad, stále jen hlad. Do toho přišlo několik těch porcí zkysané červené řepy… bože, celý den jsem nejedl a hlad vůbec nepociťuji, brzy bude budíček, dají mi čaj, nějaké pilulky, snad už je ani nebudu potřebovat. Bolesti jsou pryč…, ale co bude potom, jak vůbec skončí můj pobyt v německé „ochraně“, která mně a ostatním přátelům, zatčeným dne 1. září 1939, dala trestanecká čísla na komediantské uniformy a možnost nacpat se jednou za měsíc červenou zkysanou řepou…

   Do takových a podobných těžkých úvah zazněly na chodbě kroky. Dveře se otevřely a do světnice vešlo několik heftlinků, mezi nimi Karl, který pomáhal nést velké dřevěné podnosy, na kterých byly nakrájeny porce chleba s proužky margarinu. Za chvíli vešli další dva heftlinci, kteří nesli kotle s čajem. Kdo mohl, vstal a šel se umýt na umývárnu, s dekou kolem těla, staženou s postele. Tyto deky byly vesměs potřísněny zaschlými lidskými výkaly. Budilo to odpor, ale člověk si zvykne na všechno v prostředí, ve kterém lze stále slyšet, jak smrt sviští kosou.

   Po snídani chodil Karl s Josefem od postele k posteli. Karl se podíval na každého pacienta, diktoval léky, a Josef si zapisoval, co kdo dostane. Stěžoval jsem si, že jsem celou noc nespal a že vůbec špatně spím. K nějakým žaludečním práškům mi tedy předepsal nějaké prášky pro spaní. Svou obvyklou „visitu“ zakončil u postele malého Poláka.

   Po Karlově odchodu začal „úřadovat“ Josef. Každý pacient si musel zrána ustlat a urovnat postel. Když se to Josefovi nelíbilo, postel opravil a jako honorář si vyzvedl pohlavek, který uštědřil pacientovi s nepořádně upravenou postelí. Josefovi pomáhal jeden starší Polák, který přestál zápal plic. Polák mohl již chodit, ale byl tak sláb, že se přidržoval v chůzi postelí. Ten Polák byl jedním z mála těch, kteří přežili strašlivou zimu pod stany nahoře vedle apeláku. Když přišel jednou k mé posteli, zavedl jsem s ním hovor, ale Polák se bál mluvit.

   „Ten je strašně dohukaný,“ pravil soused Johann. „Ale nediv se mu. Utekl hrobařovi z lopaty a rád by se tady ještě nějaký týden uchytil, tak si to nechce nikde pokazit.“

   Na revíru byly dvě diety. Dieta č. 2 byla jako na bloku, dieta č. 1 měla na programu krupičnou kaši. Karl mi přidělil dietu č. 1. První den jsem neměl ještě vůbec na nic chuť. Ale již druhého dne, když kaše přišla, dostal jsem jí pořádný talíř. Ach, tak jsem si ještě v životě nepochutnal. Vrátím-li se domů, nechám si vařit denně krupičnou kaši, nemusí být s mlékem, stačí s vodou, jako byla na revíru v Buchenwaldu, ale bude to přece jenom kaše, dobrá, výborná kaše. Tenkrát jsem poznal, že mezi krupičnou kaší a zkysanou červenou řepou je nebetyčný rozdíl.

   Druhého dne zrána, hned po snídani, jsem uslyšel v sousední místnosti zoufalý nářek, výkřiky, pláč, volání o pomoc a všechny možné citoslovce. Podíval jsem se na Johanna. Zamrkal a šeptl:

   „Waltr operuje. Vedle je tak zvaný operační sál.“

   „A kam jsou dáváni operovaní?“

   „Obyčejně do krematoria, když se operace podaří, ale pacient umře. A když neumře, tak leží naproti v druhém revírovém bloku.“

   „Je to pravda, že Waltr byl v civilu zámečníkem ?“

   „Aspoň se tak všude říká. Ale tady na revíru už je přes pět let. Nohy a ruce prý dovede uřezat docela krásně. Horší už je ale, když má někomu operovat žaludek. Už prý se mu však docela dobře daří operovat slepá střeva. Umírá mu pod nožem teprve každý druhý pacient.“

   Vrtím hlavou:

   „Příteli, to je podivné. Mezi námi z protektorátu je řada nejlepších lékařů. Nemohli by sem dát na revír skutečně nějakého odborníka ?“

   „To by mohli, ale nedají. Vždyť německých lékařů je tady také hodně zavřeno. Ale to už jaksi patří k zařízení koncentračního tábora, že v kuchyni jsou ševci, profesoři, učitelé, lékaři, tedy inteligence, na kterou má gestapo spadeno, jsou posíláni se židy na smrt do lomu, zatím co tady rozhoduje o životě člověka drogista a zámečník. Aby druzí neviděli, jak se zde umírá, tak ty operované dávají tady na bloku do zvláštního kamrlíku, který má separátní vchod. Tím vchodem putuje každý nebožtík do krematoria a celkem o tom nikdo neví. A když ví, tak je zase dobře. Člověk se přece rodí, aby umíral. Jak umře, na tom tady v koncentráku nesejde. Já říkám, že se tady umírá pro slávu a čest říše. Pro její lepší budoucnost bylo vybudováno toto báječné „sociální zařízení“. Přiložil jsem prst na ústa. Johann vedl řeči, které byly přímo paličské. Některý ze sousedů mohl něco zaslechnout. Neboť Josef, to bude jistě špatný člověk…

   „S této stránky nemusíš mít z Josefa strach,“ uklidňoval mne Johann. „Pravda, on tady mlátí heftlinky po hlavách, ale ani bych se mu tak nedivil, protože sem přijde opravdu někdy cikánská sebranka, a když se Josef naučil rozdávat facky mezi cikány, tak si potom myslí, že má před sebou samé cikány. Řekl bych, že je to u něho do určité míry kus sadismu. Přes pět let už tady trčí. To bys viděl, jak by řádil, kdyby se dostal na svobodu a na kobylku těm pánům, co mu vyrvali z těla pět let svobody a zničili mu jeho soukromý život. Ale takových Němců je moc a moc. Snad se bude jednou dělat rozdíl mezi Němci a Němci, až dojde ke spravedlivé likvidaci…“

   „Co míníš tou likvidací ?“

   Johann se podíval kolem sebe. Když zjistil, že našemu šeptání nikdo nevěnuje pozornost a že je také nemůže nikdo slyšet, pokračoval:

   „Až přijde něco, co strhne prokletá hitlerovská pouta s německého národa. Věřím, že to bude Rusko, které nakonec zasáhne a srazí Hitlera a jeho kliku, domnívající se, že ovládne celý svět. Ale Josef,„ přibližoval Johann hlavu ke mně, a ztišiv šepot tak, že jsem ho sotva slyšel, dodával: „Mám obavy z krvavé lázně, ke které může dojít, až se dostaneme jednou na svobodu všichni, kteří jsme tady tolik let. Není možné, aby se dnešní režim teroru a násilí udržel. Je klamné se domnívat, že tam venku za drátem ostatní lidé v Německu mají nějakou svobodu. V podstatě je celé Německo koncentračním táborem. Tady v Buchenwaldu je jen jakýsi subtábor, ve kterém se zkoušejí ‚výchovné‘ Hitlerovy prostředky. Jak dlouho to ještě potrvá ? Myslím, že několik let. Německo v posledních letech šíleně zbrojilo. Vyhrát válku nemůže, ale na porážku je velmi silné. Náš kápo na bloku říkal, že válka bude trvat tak dlouho, dokud nebudou pasovat vyžranému Göringovi kalhoty chcíplého Goebbelse, víš, to je ten s tou koňskou nohou. Můj otec vždycky říkal, abych se chránil znamenaných. A ten Goebbels, to je jeden z těch nacistických arcilotrů, ale na všechny dojde, pamatuj, na všechny…“

   Do světnice vrazili heftlinci s nosítky. Přinesli vysokého heftlinka s Davidovou hvězdou na bluze. Žid. Padl někde v lese při tahání kmenů. Josef s rekonvalescentním Polákem stáhli s žida uniformu – Josef při tom mluvil s ubožákem: „No tě pic, člověče, ty vypadáš. Chlapče, tebe nedá dohromady ani zázračný rabín. Vypadáš jako šindel, který právě spadl ze střechy. Co chceš ?“

   „Mám hrozný hlad. Jsem úplně vysílen…“ štkal heftlink s hvězdou na prsou. Zachechtal se Josef:

   „To víš, pro tebe extra budeme vařit oběd. Je deset hodin. Vydržíš ještě do dvanácti hodin ? Snad pro tebe ušporujeme trochu kaše.“

   Heftlink s hvězdou obdržel v poledne skutečně kaši. Polák mu ji přinesl na talíři, který mu položil do klína, když heftlinka nadzdvihl a pod záda mu položil polštář. Pak se chopil přírůstek třesoucí se pravicí lžíce, nabral na ni kaši a nesl ji k ústům. V polovici této cesty mu však vypadla lžíce z ruky, heftlink se zvrátil nazad a zavřel oči. Polák přivolal Josefa, který přišel, podíval se na heftlinka a řekl:

   „Věděl jsem, že to nevydrží !“

   Ve čtyři hodiny odpoledne odnášeli mrtvolu vysokého žida do krematoria. Musel to býti někdy na svobodě statný muž. Teď ho byla pod ošklivou přikrývkou jen nepatrná hromádka. Jako mnoho a mnoho set lidí v táboře, tak i tento člověk zemřel, řekl bych, úplně zdráv, ale vysílený útrapami. Měřil nejméně 180 centimetrů, ale vážil sotva 40 kilogramů. Byla to další z tisíců německých vražd, páchaných na lidech jen pro podezření, že by mohli rušit výstavbu Hitlerovy „nové Evropy“. Německé koncentrační tábory nebyly ve skutečnosti ničím jiným než velkými popravišti. Vyslovili jsme společně za našich debat s Johanem naději, že snad bude lze provést statistiku, kolik lidí Hitlerův režim zavraždil, a že snad se potom dokonale otevřou oči i těm lidem, kteří tento režim, brodící se v krvi, dokonce obdivovali. Že budou moci býti spočteny všechny zločiny těchto loupežníků, kteří ve znamení hákového kříže lidi nejen vraždili, ale přisvojovali si potom i jejich majetek. Židé byli Němcům odporní jen jako lidé. Naproti tomu si však Němci s klidem rozbírali majetek zavražděných židů a popravených příslušníků jiných národů, mezi kterými bylo také několik tisíc Čechů. Pro odstrašení ostatních byly dokonce vyvražděny a se zemí srovnány dvě obce v Čechách, Lidice a Ležáky. Hitlerův režim ve své hrůzovládě, kterou dirigoval v našich zemích sadistický K. H. Frank, spálil za sebou opravdu všechny mosty. Není cesty k nějakému kompromisu. S tímto režimem už ostatně ani nikdo vyjednávat nebude. Mezi rozumnými Němci se o tom šeptalo z ucha do ucha. Nahlas se však bál někdo promluvit. Protože v Německu nikdo nevěřil druhému. Nevěřil ani otec svému synovi, dcera matce. Polovina národa byla v uniformě. Uniformovaná polovina hlídala zbývající civilisty. Hitler to v tomto směru zorganizoval báječně. Němci se hlídali a kousali vzájemně. A to opravdu nebyla žádná živná půda pro vnitřní revoluci, na kterou se stále čekalo…

 

 

Smrtící injekce.

 

   Čtvrtého dne mého pobytu na revíru přinesli do světnice heftlinka, který někde venku padl při práci. Neměl již sil, aby povstal, neboť sám z vlastní vůle by na revír, pro židy pověstný, nikdy nepřišel. Stáhli s něho uniformu a hodili ho na postel. Hádali jsme se sousedem, čím ten člověk byl na svobodě. Dospěli jsme shodně k přesvědčení, že to byl jistě nějaký továrník, velkoobchodník nebo podnikatel. Jeho obličej byl vychrtlý. Tělo pod pokrývkou se ztrácelo. Lidská troska.

   Nepromluvil ani slovo, jen chvílemi zachroptěl. Nikdo se o něho nestaral. Asi za hodinu začali vězni v jeho okolí reptat a vykřikovat. K nám dolehl za chvíli těžký zápach, jenž ostře prorážel již samu o sobě nedýchatelnou atmosféru. Heftlink, zřejmě ve smrtelných mrákotách, se již necítil a vykonal do postele tělesnou potřebu. Přiběhl Josef a heftlinka, který byl v mdlobách, bil pěstmi do hlavy. Pak vyběhl ven a za chvíli se vrátil s Karlem. Nové rány do hlavy. Pak Karl odešel a za několik minut se vrátil, svíraje v pravici injekční stříkačku.

   „Dávej pozor !“ šeptal soused.

   Karl stáhl s heftlinka přikrývku a vpíchl mu do stehna injekci. Pak škaredě zaláteřil a odešel. Všichni pacienti na světnici se tvářili, jako by si toho nevšímali. Po očku však Karla pozorovali.

   „Poslední pomazání. Tomu už není pomoci !“ zasyčel Johann, obrátil se na druhou stranu a stáhl si špinavou pokrývku přes hlavu, jako by nechtěl dále pozorovat, co se bude dít. Bylo to jednoduché. Přesto však z mé paměti nikdy nevymizí okamžik, kdy Karl přišel za půl hodiny k posteli, odhrnul heftlinkovi oční klapky, a když zistil, že je mrtev, pokynul Josefovi, za jehož pomoci zabalil mrtvolu do znečištěného prostěradla. Když byla mrtvola odnášena středem světnice do zadní komory revíru, sloužící jako skladiště mrtvol před odvozem do táborového krematoria, prostěradlo se protrhlo. Mrtvola dunivě dopadla na podlahu. Oba nosiči sprostě zakleli, chytili mrtvolu za ruce a za nohy a takto ji vlekli pryč. Truchlivý průvod byl provázen několika páry zraků, z nichž vyprchala z velké části účast jednak z toho důvodu, že smrt zde byla naprosto všední záležitostí, pak také v přemítání, zda v nejbližší době nepotká podobný osud některého z nás, kteří jsme právě tomu strašlivému divadlu přihlíželi.

   Jsem dalek toho, abych heftlinka Karla, úřadujícího na revíru jako „lékaře“ řadu let, vinil z vražd židů, jež mu byly připisovány. V tomto případě jsem však byl očitým svědkem něčeho, co podporovalo jasně pověsti o „posledním pomazání“ na revíru. Oné noci jsem usínal velmi těžce, ačkoliv jsem si vyžádal dvojnásobný spací prášek. Několikrát jsem procitl z narkotického spánku. Vždy se mi zdálo, že jsem slyšel znova a znova padnout na zem mrtvolu člověka, k smrti uštvaného, jehož skon byl urychlen injekcí neznámého původu.

   Zbytek mého pobytu na revíru byl vyplněn stoupající chutí k jídlu. Mohu říci, že po třech měsících hladovění jsem se zde opravdu aspoň jednou denně pořádně najedl. Jídlo se fasovalo na počet strávníků, z nichž však mnoho jídlo odmítalo. Přebytek přišel k dobru těm, kterým chutnalo. Polák, který přežil strašlivou hladovku pod stany vedle apeláku, spořádal k obědu čtyři vrchovaté talíře kaše a ještě se ohlížel, zda někomu něco nezbude. Zde takové hody a tam na bloku k obědu denně vařená řepa. Hrome, kdyby byla aspoň pořádně osolená !

   Šestého dne jsem na revíru již neměl stání. Při ranní „visitě“ jsem Karla žádal, aby mě pustil na blok. Poplácal mne na rameně. Musel jsem na něho vypláznout jazyk.

   „No, no,“ smál se. „Jazyk máš dosud telecí. Chutná ti už jíst ?“

   „Myslím, že bych už zase jedl hřebíky.“

   Radil mi: „Vařenou řepu jez, ta ti neuškodí, ta jde nejvýš na větry. Ale ta červená řepa, když kyše, to je mrcha. Tu už nežer a ponech ji cikánům. Tu snese jenom cikánský žaludek. Ty cikánské potvory by mohly sežrat třeba bečku té kysaniny a nic se jim nestane. Co jsem zde, ještě jsem neměl cikána, který by marodil se žaludkem…“

   Ještě ráno před mým propuštěním na blok Waltr operoval v sousední místnosti. S poskytnutím narkosy i bez ní. Plné dvě hodiny jsem naslouchal mnohdy zvířecím skřekům, nářku, zpívání, mňoukání i štěkání, deklamacím, prosbám a jiným výlevům. Nikdy bych nebyl řekl, co dovede udělat z člověka narkosa. Kolik heftlinků se uzdravilo po operaci a kolik jich na ni zašlo ? Myslím, že se to nezjistí nikdy !

   Dlouho po mém návratu domů se vrátil z Buchenwaldu syn brněnského generála Miloš Kudrna, který poopravil versi, jež se přinesla před tím do Brna od jiných propuštěných heftlinků o osudu „lékařů“ v Buchenwaldu, Karla a Waltra. Podle prvních zpráv byli Karl s Waltrem jednou společně zavoláni k bráně a na revír se již nevrátili. Tvrdilo se, že se stali úmyslnou obětí při zkoušení nových jedovatých plynů, které Německo vyrábělo. Naproti tomu Miloš Kudrna prohlásil, že Karl s Waltrem byli v noci zastřeleni ve chlévě pro vepře ranami do týla, a to proto, že se stali nepříjemnými svědky různých událostí, k nimž došlo za jejich působení na revíru. Někteří heftlinci, kteří byli do událostí zasvěceni, se dostali na svobodu. Nemlčeli a celé věci se chopil zahraniční rozhlas. Byla z toho pro Německo krajně nepříjemná propaganda. A proto museli býti umlčeni ti, kteří mohli jednou svědčit proti režimu, jenž „sjednocoval“ národy a „tvořil“ novou Evropu hromadnými vraždami. A v každé zemi, do které Německo vstoupilo, bylo prvním úkolem zřízení koncentračního tábora, ve kterých šárové často doslovně dřeli kůži s těla lidí, jejichž vinou bylo namnoze jen čisté vlastenectví a odpor k hitlerovskému režimu, brodícímu se až po krk v krvi.

   V souvislostmi s neblahými vzpomínkami na můj pobyt na revíru nemohu nevzpomenout tragedie železničáře někde od Hodonína. Jednoho dne se škrábl o rezavý drát a rána mu začala hnisat. Rána byla zcela nepatrná. Železničář šel na revír, aby ho ošetřili. Byl však vyhozen s výsměchem, že revír v Buchenwaldu není žádným sanatoriem pro přecitlivělá individua, která přicházejí s takovými „prdlavkami“. Třetího dne však začala železničářovi pravice otékat. Přišel znovu na revír, kde Karl poznal, že jde o otravu. A tak se dostal železničář pod nůž Waltrovi, který mu pravici uřízl u samého ramene.

   Hrůzovláda na revíru podle výpovědi kamarádů, kteří se po mně vrátili z Buchenwaldu, se postupem času po záhadném zmizení Karla a Waltra změnila hlavně ve prospěch českých heftlinků, když se konečně dostalo vedení revíru do rukou českého primáře dr. Horna z Jihlavy. Dr. Hornovi sekundovali další čeští lékaři dr. Sajdák a dr. Matoušek. Jmenovaní budou moci jistě jednou objasnit dokonale poměry, jež po této stránce vládly kdysi v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Soudím, že moje práce bude jen stručným úsekem toho, o čem se budou moci rozpovídat ti, kdož v onom prostředí strávili dobu daleko delší a kteří měli možnost přezkoumat leccos, o čemž se v táboře jen šuškalo.

   Vrátil jsem se na blok s velkou úlevou. „Řepná“ kampaň ještě nepolevila. Zde jsem však byl mezi svými kamarády, hladovými, ale celkem zdravými. Na bloku jsem se také zhostil nepříjemného pocitu, že stále slyším šelestit smrt.

   „Obličej máš bílý jako papír,“ řekli mi spolustrávníci u stolu. Podíval jsem se do zrcadla. Opravdu, nelhali. Týden uzavření v revírovém ovzduší vypudilo z mého obličeje poslední červeň, kterou jsem i za normálních poměrů na svobodě nijak nehýřil. Tato papírová barva se lišila od barvy žluté, kterou se honosila většina vězňů. Barva žlutá je vůbec barvou vězňů. Když jste za války uviděli některého Čecha, který měl nápadně žlutou barvu v obličeji, límec na krku o tři čísla větší a nejistý pohled ve zraku, pak jste mohli přísahat na to, že tento člověk byl německým režimem delší dobu „uklizen“ z důvodů, s právního hlediska většinou směšných. Se svými osudy se nesvěřovali nikomu, nebo jen svým nejbližším příbuzným. Kdo poznal hrůzy koncentračního tábora, raději mlčel. Neboť kdo o těch hrůzách venku promluvil, dostal se znovu do koncentračního tábora. Obdržel zvláštní pásku pod normální označení a za toto mluvení si pobyl znovu v táboře dva nebo tři roky, podařilo-li se mu vůbec vyváznout se zdravou kůží na svobodu.

 

 

Sta lidských životů za jednoho vepře.

 

   Tento nadpis, čpící pochybnostmi z dob večerníkových senzací, není nijak zveličen. Zdaleka nevyjadřuje hrůzy a utrpení, jehož se dostalo vězňům koncentračního tábora v Buchenwaldu z rukou velitelství tábora kteréhosi dne v listopadu 1939.

   Před vypuknutím této aféry, jež patří jistě k nejstrašlivějším kapitolám, jež vězňové v Buchenwaldu za všechna ta léta zažili, ztratilo se z chléva, jenž byl umístěn v táboře v lese za revírem a stájemi pro oddíly SS, jedno živé prase. Pověsti o jeho váze a velikosti se rozcházely. Prasata v tomto chlévě, říkalo se, dostávala časem lepší stravu než vězni, kteří mléko neviděli nikdy. Zato se pro výkrm vepřů našlo mléka dost, i jiných pochutin, takže mnoho cikánů bylo potrestáno nesčíslnými ranami na zadnici za to, že se vplížili do chléva a přiživovali se s vepři. Vepřům tím ubývalo na výživě, což šárové pociťovali se svým velitelem jako osobní újmu, protože co snědli z odpadků cikáni nebo jiní heftlinci z tábora, o to ubylo na váze vepřům a tím také šárům a mužům SS.

   Ukrást něco v táboře bylo s hlediska velení tábora neodpustitelným zločinem. A okrást o kus odpadku vepře, kteří byli vykrmováni pro velitele, šáry a muže SS, to byl zločin dvojnásobný. Dlužno podotknout, že v době, kdy se toto prase ztratilo, panoval již v táboře veliký hlad. Úplavice, zuřící v táboře Poláků pod stany, přeskakovala tu a tam na bloky přes veškerá opatření, jež byla proti epidemii podnikána.

   Kritického dne zaznělo z rozhlasových megafonů u hlavní brány a ve všech amplionech na blocích:

   „Všechno ihned nastoupit !“ K tomu se připojil známý a obvyklý dodatek službu konajícího šáry. „Ale živě !“ Takových nenadálých nástupů jsme zažili několik. Nebyli jsme proto nějak zvlášť překvapeni, když k tomuto mimořádnému nástupu došlo asi v deset hodin dopoledne, v hodinu zcela neobvyklou. Po takovém rozkazu tábor ožil proudy heftlinků, kteří táhli nahoru na apelák v zástupech se všech stran tábora, se stavenišť, z lesa, z vykopávek, z dílen v táboře, z kanceláří a ze všech bloků, na kterých dlel po celý den „stubendienst“.

   Při takových nástupech bylo ovšem vždy v sázce, že budeme stát v mlhách, válejících se mezi námi, v mrazu, dešti nebo bouři třeba několik hodin. Proto mnozí z nás při takových nástupech, jež s vyběhnutím z bloku a seřaděním před blokem k jednotnému odchodu na apelák nesměly trvat déle než pět minut, činili preventivní opatření. Toto opatření spočívalo v tom, že jsme si kolem těl omotávali deky, což nebyl žádný problém vzhledem k tomu, že „uniformy“ nebyly šity na míru a hlad přispěl silně k tomu, že pod bluzou bylo na pokrývku dosti místa. Problematické ovšem bylo, jak nacpat pokrývku dole do kalhot, ale většinou se to dařilo, nebyla-li pokrývka nějak zvlášť silná. Později nám ovšem tyto starosti odpadly, když jsme si směli domů napsat, aby nám poslali teplé spodní prádlo a svetry nebo pulovery. Při nástupu před blokem se ovšem ihned rokovalo, co bude asi příčinou tohoto nástupu. Snad někdo utekl, nebo je podezření z útěku. Možná, že nás chtějí sčítávat. Dr. Neumann, tehdy ještě náš blokan, spočítal před blokem naše řady. Bylo nás tehdy na bloku číslo 47 asi 406 vězňů. Vlevo vbok ! Sta podkůvek těžkých bot zarachotilo a náš blok nastupoval jako obvykle na apelák. Jako „čestní“ vězni jsme měli na apeláku „čestné“ místo, to jest naše bloky stály přímo před hlavní branou, na nejhorším místě, přímo na očích šárům, kteří pásli jako honicí psi po tom, zda se mezi námi někdo nehýbá.

   Ano, hýbat se po nastoupení na apeláku, to bylo rovněž obrovské provinění, na které jednou doplatili všichni vedoucí bloků tábora. To bylo onoho dne, kdy v noci z tábora někdy v lednu si jeden heftlink navlékl bílé prostěradlo, aby se nelišil od sněhu. Vplížil se do lesa a nedaleko jedné věže, prostřihav dráty, uprchl, ovšem jen na několik dní, neboť byl opět chycen a dopraven zpět do tábora. Zakrátko zhynul bídně po nelidském týrání v bunkru. Tehdy bylo asi 25 stupňů pod nulou. Mrzly nám nohy a proto jsme všichni přešlapovali, protože jsme již stáli v tom mrazu přes čtyři hodiny. Když přišel velitel a spatřil přešlapující tábor, dal ihned rozkaz k rozchodu, ale blokany si ponechal u brány. Každý dostal dvacet ran holí na zadnici s odůvodněním, že měli zamezit v řadách svých svěřenců přešlapování. Naši blokani dr. Neumann a Rösch se tehdy již smířili s tím, že budou muset vystavit také svá těla na pospas německé převýchově. Když však při výplatě došla na ně řada, všiml si velitel tábora, že jde o „čestné ptáky“ z protektorátu, a poslal oba pryč. Ovšem chudák dr. Neumann tomuto „soudu“ později, jak jsem se již zmínil, přece jenom neušel.

   Jako obvykle jsme zaujali před branou normální ztrnulý postoj a vyčkávali věcí příštích, očekávajíce šáry, kteří se rozběhli po apeláku, aby přijali hlášení od blokanů. Nechali odpočítat hlasitě první stojící řadu vězňů, načež zezadu i zpředu si prohlédli nastoupené, zda není někde mezera. Tentokrát však stále nikdo nepřicházel. Také rozhlasový megafon nad hlavní branou mlčel. Aha, už to začíná. Šárové se blíží k nastoupeným blokům. V rukou nemají zápisníky. Tedy žádné sčítávání. Tisíce mozků stojících vězňů se mění ve veliké otazníky. Díváme se vlevo ke stanům, zda nastoupili také Poláci v prostoru, ohraničeném ostnatým drátem. Ne, Poláci, pokud lze vidět v mlze, jež je dnes výjimečně řídká, zůstali pod stany. Poláků se to tedy netýká. Těsně nad našimi hlavami zaburácel letec. Kdyby mu tak selhal motor a padl na apelák, to by měla smrt hody. Všechno je možné. Nedávno v husté mlze jsme slyšeli dunivou ránu. Soudili jsme na dělový výstřel. Bylo to však vojenské letadlo, které ve věčné mlze buchenwaldské se svezlo do korun starých buků a shořelo i s posádkou.

   Snažíme se vyčíst se sešklebeného obličeje šáry, stojícího před námi, co se vlastně stalo. Za námi nastoupivší cikánský blok ani nedýchá. Ještě větší zděšení je mezi bloky židovskými. Takové hrozivé předtuchy v táboře byly zcela logické a odůvodněné. Spáchal-li něco jeden vězeň, pak s ním pykalo současně tisíce jiných.

   Konečně. V megafonech to luplo. Vrchní šára řve do udivených heftlinků:

   „Všichni rozepnout bluzy!“

   Přes deset tisíc heftlinků sahá po knoflících. Bluzy se otvírají a odhalují špinavé košile na zubožených tělech. Šárové chodí od jednoho vězně k druhému, prohlížejí si pečlivě bluzy, kalhoty a hlavně košili každého vězně. To jsme ovšem v té době ještě nevěděli, že se ztratilo v lágru z SS chléva prase. Domněnky byly proto všelijaké. Šeptem jsem si vyměňoval názor s tajemníkem Poldou Reitterem z Brna.

   „Myslím, že se dívají, kdo z nás má vši.“

   “Cikáni je mají jistě. To by nebyla žádná novinka. Ostatně vši přece patří k zařízení tábora…“

   „Nebo se kradlo nějaké prádlo v prádelně.“

   „To by bylo spíše možné. Pánbůh natřes toho, koho lapnou…“

   „Ticho, šára se blíží.“

   Na štěstí tehdy nebyla veliká zima. Po pravdě řečeno, listopadová prohlídka s otevřenými bluzami, jimž se honosně říkalo „zimní“ a jež byly ze dřeva, nepřidala nám nijak na náladě. Prohlídka trvala asi dvě hodiny. Šárové byli hotovi a vrátili se k bráně. A potom šla zpředu zpráva od dr. Neumanna, který byl informován lagerältestem č. 1, že se ztratilo prase, že je velení tábora přesvědčeno o tom, že prase bylo ukradeno vězni, rozřezáno, rozneseno na bloky, uvařeno a snědeno.

   Tak pitomá kombinace k domnělé krádeži prasete mohla ovšem vyjít z ještě pitomějšího mozku velitele tábora. K takové krádeži by se byl v táboře nepropůjčil ani ten nejotrlejší zločinec, ježto musel míti na mysli, že tím dává v sázku svůj krk, ježto v táboře se dala lehce najít ukradená jehla, natož takové prase. Soudilo se, že když heftlinci prase zapichovali, že se jistě neubránili nějaké krvavé skvrně. K bráně bylo přivedeno několik židů s krvavými bluzami. Všichni však byli za chvíli zahnáni kopanci na svá místa, když se zjistilo, že je to krev z jejich nosů nebo z hlav po ranách, jež inkasovali při práci v táboře nebo v lomu.

   Za další hodinu se ozval z megafonu opět hlas. Tentokrát hlas samého velitele tábora. Byla to jedinečná událost. Velitel sám do místního rozhlasu nikdy nemluvil. Pro velitele tábora to byla potupa, musel-li sám mluvit k vězňům.

   „Stalo se něco nebývalého,“ zněl přiškrcený hlas, jehož majitel se zřejmě snažil, aby projev vyzníval co nejdrastičtěji. „Z chléva bylo včera v noci ukradeno jedno prase. Prase nemohl ukrást nikdo jiný než někdo z táborových vězňů. Je vyloučeno, že by byl mohl krádež spáchat jeden jediný muž. Bude to patrně celá zlodějská skupina. Dávám táboru půl hodiny ultimatum. Ten, kdo přijde, třeba je to i jeden z pachatelů, a prozradí nám nahoře, kam se prase podělo, nejen že nebude potrestán, ale bude bohatě odměněn.“

   Jako vzdálené hučení splavu proběhlo zamručení mezi tisíci strávníky tábora. Polda Reitter se mírně pootočil ke mně, zíraje na věž, zda ho některý strážný nepozoruje, a zasykl:

   „Kdo se přihlásí, bude odměněn – oprátkou !“

   Opět půl hodiny napjatého očekávání. Blokané obcházejí nastoupené bloky. Dostali pokyny, aby slídili po stopách ukradeného prasete. V jejich vlastním zájmu. Račte rozumět. V zájmu celistvosti a neporušenosti jejich zadních částí těla. Pořádný blokan nemá v noci spát a má hlídat svěřené heftlinky, zda se v noci nevydávají do táborového chléva na lov krotkých prasat.

   Všechno marné. Nepřihlásil se nikdo. A opět skřípe přiškrcený hlas s věže:

   „Ve stanovené lhůtě se nikdo nepřihlásil. Dobrá. Celý tábor tedy bude stát tak dlouho, až se přihlásí někdo, kdo se krádeže nějakým způsobem zúčastnil, nebo kdo je o ní nějak informován, nebo kdo má aspoň nějaké určité podezření.“

   „Máme to tedy dobré. Čert nám byl dlužen to prase,“ zaláteřil tiše kolega Koch, který jako jeden z největších stál na pravém křídle naší řady.

   „To tady budeme stát možná celou noc,“ připojoval vedle stojící přítel Matula.

   „Kdyby jenom tu noc,“ doplňoval skepticky Vidlák. „Chlapci, vzpomeňte si na Dachau, kolik tam zmrzlo židů, když museli stát celou noc a celý den za to, že někdo z venku utekl z práce. Dobře, že jsem si vzal na tělo deku. Jako bych to byl tušil…“

   Bylo již daleko po poledni a pomalu se schylovalo k večeru. Mlha na apeláku začala houstnout. Nastoupené bloky, které vlevo od nás a za námi byly ráno ještě zcela viditelné, zmizely docela. Za chvíli mlha zhoustla tak, že jsme ani neviděli na věž, která byla od nás vzdálena sotva třicet metrů. Jak jsme takové počasí proklínali, tak jsme je zase vítali. Mělo jednu výhodu. Nebylo na nás od hlavní brány vidět. Tak jsme si mohli dokonce přešlápnout s nohy na nohu, vysmrkat se a tiše si šeptat se sousedy. Toho šeptání však bylo po několika prvních měsících celkem velmi málo. Jednak to bylo nebezpečné nejen pro dotyčného jedince, ale i pro celý blok, a pak měl každý v hlavě mnoho starostí, jak se daří doma těm, které jsme opustili onoho slunného 1. září, ani se nerozloučivše se svými drahými. Jak se jim teď vede ? Co dělá naše práce doma ? Pole, zahrady, obchody, kanceláře ?

   Do našich úvah začal šlehat sníh. Ostrý, bodavý jako pstruží chrup. Měl kromě toho ještě zvláštní nepříjemnou vlastnost, že šel z boku a zalepoval vždy jedno ucho. Vyfasovali jsme sice klapky proti omrzlinám, ale ty nám byly opět odebrány stejně tak jako všechny lágrové svetry a každému jedna pokrývka pro vojsko na frontě. Slyšte, lupnutí v amplionu. Zase nějaké hlášení.

   „Ptáci z protektorátu odstoupit.“

   To bylo kromě propuštění jedno z nejpříjemnějších hlášení, které jsem za svého patnáctiměsíčního pobytu v táboře zažil. Odchod na blok, sledovaný tisíci závistivých pohledů ostatních vězňů.

   Pánové u hlavní brány asi usoudili, že mezi „protektorátními ptáky“ bude asi sotva někdo, kdo by se byl zúčastnil lovu na prase. Proto nás pustili na blok. Nálada byla sklíčená. Nevědělo se, co bude dále. A hlad hlodal v útrobách nemilosrdně. Ve skříňce měl jen někdo tu a tam kůrčičku chleba, nedostižnou lahůdku, kterou šel sníst potajmu někam do ústraní, aby nedráždil ostatní. K večeru přišel dr. Neumann z pisárny s Jobovou zvěstí:

   „Celý tábor nedostane jíst tak dlouho, dokud nebude krádež vysvětlena a dokud nebudou pachatelé v bunkru.“

   Celý tábor stál toho dne na apeláku od rána až do tmy. Již toho dne zůstalo ležet na apeláku mnoho vysílených vězňů. Ale to byl teprve začátek velké tragedie, která se dostavila v dnech příštích a jež zůstane navždy hroznou obžalobou nacistického režimu, jenž se svou hlásnou troubou Goebbelsem honosil vrcholnou evropskou kulturou a sociálním cítěním.

 

 

Příšera hladu.

 

   Příštího dne ráno jsme zjistili, že správa tábora vězně z protektorátu nemíní zasáhnout nařízenou hladovkou, neboť jsme ke snídani obdrželi místo obvyklé odporné hnědé a hořké tekutiny polévku z minulého dne. Té polévky muselo zůstat obrovské množství, když den předtím celý tábor nedostal jíst. Polévka byla zkysaná. Dostali jsme ji potom ještě k obědu. Vydali nám také obvyklé hubené porce chleba. Ostatní vězni z tábora však nedostali vůbec nic. Ráno museli nastoupit k normálnímu sčítání a potom byli vyhnáni do práce. Těm, kteří vycházeli na práci z tábora, vyhrávala v hlavní bráně hudba. Nebyla nikdy čistá, ale toho dne to některým muzikantům již kiksalo. Také odcházející heftlinci nedrželi krok jako jindy.

   Nikdo se tomu nedivil. Muzikanti a všichni ostatní heftlinci měli hrozný hlad. Zástupce velitele tábora se všemi šáry pozorovali odcházející. Jejich vzezření nasvědčovalo zdání, že čekají na některého heftlinka, který vyskočí z řady a vykřikne:

   „To jsem já, co jsem zamordoval a sežral prase!“

   Nestalo se však nic mimořádného. Vězni vyšli za bránu se zamračenými obličeji, kousajíce se do rtů hladem a vztekem. Naše protektorátní bloky se vrátili do svých ubikací k obvyklé čistce a úklidu. K obědu jsme dostali polévku ze sušené mrkve. Páchla a byla málo slaná. Ale lepší než ta zkysaná, jejíž zbytky zkonsumovala prasata ve chlévech.

   Zatím došly z pisárny zprávy, že lagerälteste číslo 1 byl degradován, obdržel dvacet ran holí a byl zařazen na blok, kde potom vykonával funkci vedoucího bloku. To se stalo v rámci starého lágrového principu, že nejstarší tábora musí býti zdatný natolik, aby byl s to vyšetřit, kam se podělo ukradené prase, které není žádným kapesníkem, jenž se dá strčit do kapsy.

   Kritického rána jsem čistil záchod. Oknem jsem viděl, že do lesa pod naším blokem vtrhlo několik skupin heftlinků, vyzbrojených různými nástroji. Po celý den se rýpali na všech možných i nemožných místech tábora, slídili v keřích, ve skladišti dřeva, kolem chlévů i koníren, doufajíce, že najdou někde zakopané prase. Bylo totiž veliké podezření, že prase ukradli a někde zakopali cikáni, aby je později, až se hladina vzrušení uklidní, opět vykopali a zhltli.

   Tato these nebyla nepravděpodobná, pokud jde ovšem jen o to, že cikáni by byli schopni sníst syrové maso již zahnívající. Sám na vlastní oči jsem viděl jednoho cikánského heftlinka, který se přehrabával v lágrovém smetišti nedaleko kuchyně a spouštěl do svých útrob jakési tenké provázky. Když jsem přišel blíže, zjistil jsem, že to byla syrová slepičí střeva z drůbeže, kterou šárové pro svůj osobní blahobyt a pro kuchyň velitele tábora chovali rovněž uvnitř lágru blízko revíru. Měli tam dokonce celou farmu leghornek, krásných, malých bílých slepic, na které se většinou cikáni dovedli dívat přes husté drátěné sítě s velikou žádostivostí a vyplazenými jazyky.

   Což slepičí střeva, to bylo skutečně nějaké maso. Ale ještě téhož večera jsem pod naším blokem viděl slídícího cikána, který pojídal rozmoklou lepenkovou krabičku od cigaret. Návrat z práce v druhý den hladovky byl již hrozný. Průměrně v každém třetím až desetistupu byl někdo nesen vězni, kteří, sami na pokraji zhroucení v důsledku hladu, sotva pletli nohama.

   Když jsem se opatrně ohlédl, spatřil jsem obraz bídy. Samé přihrblé postavy se zažloutlými obličeji, oči rozšířené hladem, propadající se do obličeje. Dva dny již neměli vězni nic v žaludku. Při tom někteří z nich pracovali denně deset hodin v lomu. Židé a štráfka pracovali ovšem mnohem déle, zpravidla od svítání do soumraku. Na židovské bloky jsme s naší strany neviděli. Dostali jsme však zprávu, že již v druhý den hladovky padlo v lomu velké množství židů, jednak hladem, jednak kulkami z pušek strážných, když uštvaní a hladem pološílení volili raději smrt zastřelením než pozvolné umírání hladem. Ten, kdo chtěl skončit svůj život v lomu, rozběhl se mezi strážné. V tom mu nebylo bráněno. Sotva však přešel stanovenou čáru, třeskl jeden, dva nebo tři výstřely a byl konec. Večer si šárové v táboře vždy s posměchem sdělovali, kolik židů v lomu bylo toho dne „lebensmüde“ (unaveno životem).

   Důkladné prohlídky v táboře, při kterých byl obrácen každý kámen, zůstaly bez úspěchu. Vězni mlčeli. Tábor hladověl již třetí den. Revír již dávno odmítal všechny „pacienty“. Smrt tam měla v oněch dnech hladovky hody. Vysílení a uštvaní vězni zůstávali ležet na blocích. Ráno museli býti nošeni ke sčítání na lavicích a jiných předmětech.

 

 

Třetí den hladovky.

 

   Situace třetího dne byla již katastrofální. Tři dny nejíst. Byli jsme na bloku, tehdy jsme ještě nemuseli pracovat, veliký hlad jsme přesto měli. A to jsme fasovali chléb a řepnou polévku ! Jak hladoví asi museli býti ti, kteří se museli vláčet po celý den v lese, venku na silnicích, v lomu nebo v šachtách ! Když jsme nastupovali v třetí den hladovky, byli již cesty kolem nás posety heftlinky, kteří spadli a nemohli s místa. Druzí heftlinci jim pomáhali na nohy, byli však již zesláblí tak, že se svalili a leželi vedle vězně, kterému chtěli pomoci.

   Situace na apeláku byla ještě zoufalejší. Každou chvíli to za námi těžce bouchlo, když se vysílený heftlink, nemoha se více udržet na nohou, svalil a udeřil hlavou do země. Nikdo jim již nepomáhal. Bylo to stejně zbytečné. Šárové kopali do ležících ubožáků. Mnohému přerazili kopanci žebra, aniž dosáhli nějakého výsledku. Předsíně bloků bližších i vzdálených byly plné vysílených a zubožených vězňů. Očekávali jsme z rozhlasu, že bude učiněn konec tomuto nelidskému týrání a hromadnému vraždění nevinných lidí. Místo toho jsme z rozhlasu slyšeli, že velitel tábora zůstane důsledný a že vězni nedostanou nic jíst tak dlouho, až bude krádež vysvětlena. Toho dne, padajíce a s vypětím posledních sil vstávajíce, odešli vězni opět za bránu. Co se tam dělo, dověděli jsme se až později. Nám stačil pohled na vězně čtvrtého dne hladovky, kdy hned ráno při nástupu se válelo hned u našeho bloku několik desítek vězňů, jež později sbírali na nosítka heftlinci, zaměstnaní na revíru, který byl z hladovky vyjmut. Mrtvých bylo velmi mnoho. Nikdo je nepočítal. Stačilo jen, když byla hlášena čísla zemřelých, aby službu konajícímu šárovi souhlasil při sčítání početní stav vězňů. Čtvrtého dne hladovky byla dobrá polovina vězňů tábora se svými silami u konce. Při ranním sčítání na apeláku již více vězňů sedělo nebo leželo na zemi. Někteří se však ještě se sebezapřením dovedli stále udržet na nohou.

   Velitel tábora byl jistě chlap otrlý. Byl by jistě dodržel slovo, pokud jde o vyhrůžku, že nechá celý tábor chcípnout hladem, dokud se něco nedozví o svém praseti. Když však vystoupil na věž nad hlavní bránou a viděl hrůznou spoušť, ve které kopance, rány do hlavy a jiné brutálnosti vyššího stupně nemohly zjednat pořádek, dal konečně rozkaz, aby heftlinci dostali opět jíst.

   Bylo velmi mnoho vězňů, kteří zahynuli již během téměř pětidenní hladovky. Ale ještě více bylo těch, kteří později hynuli na následky, přivoděné většinou z ležení na zmrzlé zemi. Zápaly plic hubily heftlinky nemilosrdně. Podle bilance, která se donesla k našemu sluchu z pisárny, vyžádalo si zmizení prasete při nejmenším 300 lidských životů.

   Tři sta lidských životů za jednoho vepře ! To je unikát z německých koncentračních táborů a zároveň strašlivá obžaloba, která volá o pomstu. Nám, kteří jsme byli přímými svědky tohoto způsobu vraždění, nevymizejí nikdy z paměti strašlivé scény, jaké dovede vytvořit – hlad.

   Logicky jsme uvažovali: kam se podělo prase ? Dospěli jsme k závěru, že je vyloučeno, aby byl někdo z hladových vězňů o tom praseti něco věděl. Neboť již druhého nebo třetího dne by byl, puzen hladem, přiběhl a případ osvětlil. Heftlinci, kteří byli ve stáji, z níž se prase ztratilo, dostali padesát ran holí a skončili prý svůj život v bunkrech.

   A tak nám zůstala jen domněnka, že prase mohli ukrást jen strážní nebo šárové. Správa tábora při desetitisícovém stavu vězňů ušetřila za čtyři dny „stravu“, což činilo jistě slušnou částku, která vběhla do kapsy velitele tábora a jeho přisluhovačů. Vidlák, osvědčený humorista na naší světnici, udělal večer při obvyklém potlachu na kavalcích za touto aférou lakonickou tečku, věrnou a výstižnou:

   „Pánové, on by nás ten lágrführer skrzevá to prase nechal opravdu všechny pochcípat. Ale tábor bez heftlinků nepotřebuje lágrführera a tak on proto dal raději zase táboru žrát, aby měl komu komandovat a nemusel jít na frontu…“

 

 

Smutné vánoce.

 

   Vánoce v Buchenwaldě 1939 byly ve znamení hladu. Tábor doslovně zapadl ve sněhu. Udeřil veliký mráz, který dosahoval až 25 stupňů pod nulou. Veškeré komunikace zamrzly. Brambory v té době byly vysněnou pochoutkou. Naší denní potravou byla vařená sušená mrkev nebo řepa. V té době přišla radostná zvěst, že podle rozhodnutí z Berlína nám „čestným vězňům“ je dovoleno přijímat z domu měsíčně jeden balík ve váze do dvou kilogramů. Obdrželi jsme z tábora nálepky na balíky, které jsme v obvyklých týdenních dopisech odeslali, a těšili jsme se jako malé děti na první zásilku z domova.

   Štědrý den v táboře se nijak nelišil od ostatních všedních, šedých a tíživých dnů. Dr. Toušek, velitel naší světnice, sehnal někde v táboře malý stromek, který jsme si s nemalou vynalézavostí vyzdobili. Pokud bylo lze, vytvořil si každý vánoční ilusi, k níž bylo v tomto prostředí opravdu zapotřebí nadměrné dávky fantasie. S nadšením jsme uvítali táborový „vánoční dar“, to jest jeden komisárek. V životě jsem nepohlížel na kus chleba s takovou láskou jako o těchto vánocích. Ukrajovali jsme chléb po kousíčkách a vkládali jej do úst s nevýslovnou rozkoší, pečlivě dbajíce, aby nepřišel ani drobeček nazmar. Při tom jsme vzpomínali na ty „zlaté“ časy na Špilberku po zatčení, kdy jsme byli ještě „zajedení“ z domu, kdy se chléb válel na polici a každý si vzal podle libosti. Bylo mnoho těch, kteří si ke komisárku sedli, ukrajovali kousek po kousíčku a za nedlouho k své nemalé lítosti zjistili, že jsou s chlebem hotovi. Při tom se pak utěšovali, že mají po dlouhé době pocit jakési sytosti. Pokud se nemýlím, měli jsme na Štědrý den k večeři syrové kyselé zelí nebo okurek. Páter Heral z brněnského Petrova pronesl večer k ztichlé světnici jímavou řeč a tím byl program našeho Štědrého večera ve vězení vyčerpán.

   Většina strávníků pak zalezla v „ledovně“, jak jsme v zimě označovali naši ložnici, pod přikrývky, a drkotajíc se zimou, snažila se zahřát myšlenkami na všechny ty, kdož v této chvíli zasedali doma k štědrovečerní tabuli, upírajíce zrak na místo toho, kdo chyběl. Navlékl jsem se, pokud to bylo možné, a vyšel jsem na blokovou pavlač. Stál tam již profesor Soušek z Brna. Nehnutě pozoroval oblohu, na které se mihotaly hvězdy. Zavedl jsem s ním hovor o situaci. Profesor Soušek byl vzácný, vyrovnaný člověk. Byl dokonalým němčinářem a vedl na světnici kurs němčiny, ve které mnohého z nás zdokonalil. Naproti v německém bloku zaznívala harmonika. Když ztichla, začali němečtí vězni zpívat sborem německou píseň vánoční „Heilige nacht“. Když jsem se s profesorem Souškem sjednotil ve směru, v kterém asi leželo Brno, přiložil jsem ruce k ústům a hlasitě jsem vykřikl:

   „Vám všem doma ve vlasti zdar !“

   Dnes mi toto jednání připadá poněkud dětské a naivní. Ale tehdy jsem do něho vložil celou svoji duši a stesk. Profesor Soušek pravil vážně:

   „Myslíš, že tě doma uslyší ?“

   Odpověděl jsem: „To nemyslím, ale jaksi se mi ulevilo !“

   Dveře na balkonu klaply. Připojil se k nám bývalý ministr dr. Markovič. Chudák, byl již tehdy vážně churav, ale stále věřil, že všechno pro nás dobře dopadne a že se vrátí domů. Osud mu to nedopřál, neboť později v táboře zemřel, ježto zde nebylo možností patřičné léčby. Zemřel předčasně, tak jako mnoho jiných dobrých Čechů z naší akce, za svého pobytu ve vězení marně hloubajících, co jim německá správa kladla za vinu, když je dala do tábora za ostnatý drát.

   Mráz dotíral protivně do našich těl, špatně chráněných uniformami z dřevité vlny. Vrátili jsme se s pavlače do světnice. Panoval zde nezvyklý klid. Část osazenstva seděla u stolů, s hlavami položenými na rukou, a předstírala spánek. Okolo kamen seděla mlčky jiná skupina, naslouchajíc meluzině, prohánějící se komínem. Byl to jistě nejsmutnější Štědrý den v našem životě…

 

 

Naše novoroční píseň.

 

   Dnů mezi vánocemi a Novým rokem jsme využívali k horlivému vyprošťování našeho bloku ze sněhu. Nabírali jsme jej lopatami, nakládali do trág a odnášeli nebo odváželi na vozíku za blok. Jídlonoši, kteří šli na Nový rok ráno do kuchyně pro „kávu“, sdělovali, že se pro sníh sotva dostali ke kuchyni. Jak jsme mohli očekávat zvenčí táborovou zásilku brambor, když jsme se sotva dostali ke kuchyni ! Řepy bylo však v táborovém skladišti dost. Avšak i řepa pojednou docházela. Poznávali jsme to z toho, že jí bylo v „polévce“ každým dnem méně.

   Některým šťastlivcům již došly první balíčky z domova. Před Novým rokem jsem obdržel z domu sdělení, že vytoužený balíček mi byl již odeslán. Jak netrpělivě jsem jej očekával. Dočkal jsem se přece. Přišel až někdy koncem ledna. Salám, který v něm byl mimo jiné pochutiny, nad nimiž mi při pouhém pohledu plesalo srdce, byl však již úplně zelený. Nebylo divu, vždyť balík byl přes měsíc na cestě. Salám jsem však pečlivě oškrabal, omyl v horké vodě a snědl s náramným apetitem. Zdálo se mi, že jeho kvalita celkem neutrpěla. Očekával jsem však přesto stav, do něhož jsem upadl, když jsem snědl čtyři osudné porce zkysané řepy. Reakce se však neobjevila. A v duchu jsem začal žehnat zkysané řepě, kterou jsem si pravděpodobně žaludek vytrenoval. Na Nový rok dal náš blokan dr. Neumann o něco dříve rozkaz k nástupu před obvyklým sčítáním na apeláku. Pak vystoupil před seřazeným blokem, sňal čepici a pravil:

   „Bratři, doufejme, že dnešním dnem vstupujeme do šťastnějšího roku než byl rok minulý. Přeji vám všem, a sobě pochopitelně také, abyste se co nejdříve vrátili k vašim rodinám a ke všem těm, kteří vás očekávají. Prosím vás všechny, abyste zachovali pevnou vůli a byli houževnatí jako dosud, neboť silou vůle se lze přenést přes překážky na pohled nepřekonatelné. A nyní vás prosím, abyste sejmuli čepice a tiše zazpívali naši krásnou hymnu ‚Kde domov můjpro zdar v novém roce.“

   Přes čtyři sta vězeňských pruhovaných baretů letí s hlav. Na pokyn dr. Neumanna zaznívá mezi bloky velebný chorál české hymny. Staří vedle mladých, mnozí již s bílými hlavami, nedbajíce mrazu, zpívají tiše hymnu, při čemž se jim v mrazivém ránu kouří od úst. Zpívají tiše, přesto však zpěv budí pozornost v sousedním německém bloku. Okna na umývárnách a záchodcích se otvírají. Němci vystrkují hlavy, shlížejí na nás dolů a zbožně naslouchají. Dozpívali jsme. Čepice letí opět na hlavy. Mnohé oko je pohnutím vlhké. Ale v našich duších se rozhostil mír. V mnohém srdci vykvetla v tom novoročním jitru sladká naděje na brzký návrat do vlasti již osvobozené. Jak klamné byly tyto iluse. Kolik z takto snících kamarádů se nevrátilo již vůbec. Osud ostatních zůstává nadále velmi nejistý…

   Večer téhož dne, když jsem se procházel před blokem, vyhlédl ze záchodu protějšího německého bloku německý heftlink, kterého jsem znal od vidění. Zdržoval se po celý den na bloku a myslím, že to byl blokový holič.

   „Hej, kamaráde,“ volal, „co jste to ráno zpívali ?“

   „Kde domov můj !“

   „To je vaše revoluční píseň ?“

   „Ne, to je česká národní hymna.“

   „Ach tak, národní hymna. No, moc krásná píseň,“ pochvaloval. „Ale u nás na bloku se vykládalo, že je to buřičská píseň, taková revoluční, protože vy Češi prý jste velcí revolucionáři.“

   Načež dodával: „No, myslím, že to bude pravda. Kdybyste nebyli revolucionáři, tak by vás sem gestapo nenacpalo…“

   Ponechal jsem německého heftlinka jeho úvahám a šel jsem sdělit dr. Neumannovi, jaké divné zvěsti kolují o naší hymně. Trnuli jsme pak několik dní, aby z nás nahoře u brány pro zazpívání naší hymny neudělali vzbouřence, což by bylo znamenalo velmi mnoho práce pro šáry, operující s holí nebo býkovci, a velkou potravu pro lágrové bunkry.