Jdi na obsah Jdi na menu
 

Byl jsem číslem 7809 - 2

Výjevy za jízdy do Buchenwaldu.

 

   Vagon za jízdy byl rozevřen. Mrazivý vzduch se dral dovnitř. Ti naproti nám v druhém konci vagonu si libovali, že nejsou na ráně jako my. Bylo mi také hrozně zima. A to jsem měl jeden papírový plakát na prsou a jeden na zádech. Druzí neměli asi nic. S přibývajícím dnem se však začalo oteplovat. Sluníčko se vyhouplo na obzor a často nakouklo otevřenými dveřmi vagonu na naši velmi pestrou společnost. Projížděli jsme menšími i většími nádražími, kolem vesnic a osad, přes pole, na kterých pracovaly většinou ženy, které kynuly vlaku. Chudinky, viděly otevřenými dveřmi jen naše hlídače a domnívaly se, že to asi jede vojenský vlak. Neboť zlodějům, cikánům, tulákům a nám „čestným“ vězňům z protektorátu by byly sotva kynuly na pozdrav.

   Asi za dvě hodiny se hlásil nějaký cikán poddůstojníkovi, že by rád na malou stranu. Pan „unteroficír“ se surově zachechtal a nedovolil. Cikáni a zloději seděli uprostřed vagonu, my z protektorátu v jednom konci a „političtí Němci“ na druhém konci. Lidská potřeba se hlásila u nás všech. Ale právě jsme viděli, jak byl odbyt cikán. Za ním se hlásil „zelený“, tedy zloděj. Byl rovněž odbyt s posměškem. Tak jsme viděli, že musíme sáhnout nějak k svépomoci. Někdo vytáhl nůž, kterým byla vzadu v rohu vagonu vyvrtána dírka, na kterou jsme pak jeden po druhém chodili, při čemž jsme „úřadujícímu“ dělali sražením těl potřebnou „zeď“. Političtí Němci na druhé straně to asi vyřešili stejným způsobem jako my na naší straně. Cikáni a zloději to však nemohli učinit, ježto na ně „šára“ viděl a měl je po ruce. Pro cikány to ovšem nebyl žádný problém. Pustili všechno do kalhot, zpředu i zezadu, takže ve vagoně se rozšířil strašný zápach, který šára a jeho strážní necítili , protože vystrkovali nosy pilně z vagonu a nadávali na smradlavou cikánskou pakáž.

   Mezi zloději byl však jinak solidně vypadající jedinec. Byl to ten, který se hlásil první a byl zamítnut. V poledních hodinách se připlazil se zkřiveným obličejem k šárovi k dvířkám vagonu a prosil znovu o dovolení. Fysická bolest muže se zračila jasně v obličeji. Šára se dal konečně oblomit. Jeli jsme právě přes louky a pole. „Zelený“ se zářícím obličejem zaujal příhodnou posici.

   Záře s jeho obličeje však zmizela, když klečel již asi minutu, zřejmě se namáhal a výsledek se nedostavil. Šára se na zloděje smál, něco vykřikoval ke strážným a ukazoval na klečícího zloděje, který se marně snažil. Pojednou se šára dopálil, vstal a zloděje kopl do zadnice. A za vteřinu po tomto kopanci zářil z našeho vagonu pramének, což přivedlo šáru v takový úžas a nadšení, že se plácal rukama do stehen, a jeho nadšení se ještě stupňovalo, když zloděj nepřestával a nepřestával a udržoval pramének nejméně deset minut. Měl ovšem štěstí, že jsme jeli přes pole. Přijít nějaké nádraží nebo stavení, dostal jistě kopanec a měl po radosti.

   Po polednách vjeli jsme do nějakého velkého nádraží. Byl to Norimberk. Teprve nyní jsme měli jistotu, že jedeme někam jinam než do Mauthausenu. Začalo se mluvit hodně o Buchenwaldu a Sachsenhausenu u Berlína. Tak to nejhorší prý je zažehnáno. V jízdě jsme brzy pokračovali. Pole, lesy, osady a zase lesy zůstávaly za námi. V duši jsme měli trapný pocit, že se každou vteřinu stále více a více vzdalujeme od své vlasti. V Norimberku se vyměnily stráže. Nový šára nevypadal již tak zuřivě jako předchozí. Každého, byla-li k tomu příležitost, pustil hned na stranu. Jeden ze strážných byl starý SSman, jistě otec rodiny. Pohlížel na nás chvílemi smutně a v jeho zraku bylo lze číst soucit. Vytáhl cigáro a cucal je, až ho začalo pálit v prstech. Jeden z cikánů ukázal na ústa, pak na nedopalek a sepjal ruce. Fotr porozuměl. Podíval se jen, nedívá-li se šára, a cikánovi hodil špačka na zem. Cikán jej polapil a vrazil jej za škraň. Profesor Soušek vrtí hlavou a říká pro sebe: „No, no, to musí být pochoutka !“

   Cikán za to prokázal starému SSmanovi úsluhu. Když se totiž strážnému při přebalování tlumoku vysypaly ostré náboje, cikán přiskočil a ochotně mu je se země posbíral. Byl to pohled pro bohy, jak úzkostlivě se starý tatík podíval, zdali to šára nevidí. Protože cikán mohl také klidně vzít tatíčkovu pušku a vystřelit si ven na vránu, případně také na šáru. Toho by se byl ovšem cikán nikdy neodvážil.

   Již dávno se setmělo a začalo nám zase být zima. V deset hodin jsme se zastavili na nějakém velkém nádraží. Strážní vyskočili a zavřeli vrata vagonu. Slyšeli jsme, jak je zvenčí dobře upevňují. Povídá Josefus:

   „O jé, to tady budeme stát do rána ! Nemáme větší cenu než dobytek.“

   Kde to jenom trčíme ?

   Dohady pršely ze všech stran. Tázali jsme se naproti politických Němců. Také jenom hádali. Jinak nás Čechy po celý den ignorovali. My jsme se také nesnažili o nějaké sblížení. Ve vagoně se vzmáhala zima. K tomu také strašlivý zápach z cikánů, kteří se podělali. Byl mezi nimi jeden slabomyslný, jak nám prozradil jeden zloděj, a slabomyslný prý měl kalhoty „plné“ již v Dachau cestou na nádraží.

   Pojednou přijížděl na sousední kolej nějaký vlak. Brzdy zaskřípaly. Slyšeli jsme bouchání a otvírání dvířek u vagonů. A jednou nebo dvakrát se ozvaly hlasy průvodčích:

   „Weimar, Weimar.“

   Stojíme tedy na nádraží ve Výmaru v Durynsku. Vzpomínám si, že Výmar má slavnou minulost. Ach ano, tady žil a tvořil Goethe, jeden z největších myslitelů, jak praví naučné slovníky. Goethe, procitni a popatř na tuto kulturu !

   Přitaká profesor Soušek:

   „Ano, světový německý básník Goethe. Tvořil však v době, kdy nebyl ještě znám nacionální socialismus. Pohlíží-li nyní na německou kulturu, jistě se obrací v hrobě. Je prý v současné době, i za války, na vysoké úrovni. Říkají –li například kultura tomu, když nevinné české lidi mučí v koncentračních táborech a dávají je dohromady se zloději a podělanými cikány, pak nechť této kultuře pomáhají všichni svatí…“

   „Amen,“ dodal za mnou malý, sympatický muž, se kterým jsem se blíže seznámil až v oné hnusné noci na nádraží ve Výmaru. Byl to plukovník Musílek z Prahy, kde měl sanatorium. Spáchal něco ? Není si vědom. Snad to, že byl ruským legionářem a že léčil prvního československého presidenta dr. T.G. Masaryka. Seděli jsme k sobě zády a vzájemně si je zahřívali. Vyprávěl mi mnoho ze svého života a o své rodině. Tehdy byla jeho mysl ještě zcela jasná. V Buchenwaldu začal jevit příznaky choromyslnosti, zešílel a zemřel jako jedna z prvních obětí z našich řad, když předtím byl ještě nelidským způsobem trýzněn na „pozorovacím“ oddělení buchenwaldského revíru.

   Noc v hnusně páchnoucím vagonu na nádraží ve Výmaru neměla konce. Spal-li někdo, pak snad jen některý z cikánů. My jsme se natáhnout nemohli pro nedostatek místa, ježto všichni neměli místo pro sezení a museli jsme se v sezení střídat. S radostí, lze-li to tak nazvat, vítali jsme první ranní záblesky denního světla, deroucího se škvírami do dobytčích vagonů.

 

 

Pochod do Buchenwaldu.

 

   Asi k sedmé hodině ranní otevřeli náš vagon a hnali nás přes peron před výmarské nádraží. Všude kolem nás to vypadalo jako ve stavu obležení. Samý voják SS, každý až po zuby vyzbrojený, s puškou v ruce a ukazovákem na spoušti. Tento „čestný“ špalír nám byl poskytnut až před nádraží, jeho okolí bylo pro tu dobu vyklizeno. Na odstavných kolejích nádraží, kde jsme byli seřazováni, byly postaveny na mnoha místech kulomety, u nichž stála příslušná obsluha. Výmarští civilisté se vždy jen mihli v uctivé vzdálenosti od tohoto divadla, kterému se nedoporučovalo přihlížet.

   To se ví, že hned ráno při sestupování z vagonů padlo ran nepočítaných. Před nádražím jsme stáli jistě skoro dvě hodiny. Po slabém nočním mrazíku se dalo do deště. Všichni se třásli zimou. Za chvíli však byla dána všem příležitost, aby se zahřáli.

   Nepřehledný had vězňů v modrobílých uniformách a tmavozelených, pruhovaných baretech se dal do pohybu. Po obou stranách silnice ve vzdálenosti asi 15 metrů stál vždy jeden voják s napřaženou puškou, připravenou k výstřelu. Na křižovatkách každých 100 až 200 metrů těžký kulomet. Ulice téměř liduprázdné. Také okna ulic, jimiž jsme procházeli, byla všude zavřená. Spatřil jsem však několikrát hemžení a pohyb za záclonami. Všude nás pozorovali, ovšem jen tajně. Co si asi o nás myslili ? Jistě zapochybovali o režimu, který musí zavírat takové nepřehledné armády spoluobčanů, aby mohl hlásat do světa, jak vzácnou jednotnost vytvořil ve svém národě.

   Brzy jsme byli za městem. Cesta do koncentračního tábora, vzdáleného asi 12 kilometrů z Výmaru a položeného asi 800 metrů vysoko v bukových lesích (odtud název Buchenwald), vedla po nové silnici stále s mírným stoupáním.

   Vpředu byl průvod zahájen několika šáry, kteří nasadili ostré tempo, a heftlinci, vyhladovělí, promoklí a promrzlí, museli stačit rychlosti báječně vypasených šárů. Někteří kamarádi mezi námi padali a druzí je museli táhnout.

   Nevím, kolik by z nás bylo zůstalo ležet na silnici, nebýt toho, že jsme občas zůstali až dvacet minut stát. To však ne proto, že by byli na nás pamatovali s odpočinkem, ale poněvadž by museli míti tisíce vojáků pro postavení „čestného“ špalíru. Řešili to tak, že v určité vzdálenosti po obou stranách rozestavili stráže, a když jsme tuto vzdálenost přešli, museli jsme zůstat stát. Zatím nákladní auta vzadu posbírala strážné, předjela nás, stráže byly znovu v určité vzdálenosti před námi nově rozestaveny, a tak se to táhlo až do Buchenwaldu. Asi v polovici cesty se zhroutil po mém boku zemský vinařský inspektor Čižmář z Brna. Právě jsme zůstali stát. Položili jsme ho na okraj silnice a vzkřísili. Blízko za námi pak několik kamarádů-židů táhlo svého druha, špeditéra Juna. Tuším, že byl ten nešťastník z Hodonína. Vážil při zatčení 140 kg, při čemž byl velmi malý, takže Junův objem byl opravdu hodný úcty. Na toho pana Juna bych snad mohl ve své reportáži později zapomenout a proto při dobré paměti uvádím, že z počátku to byl nejtěžší vězeň v Buchenwaldu. Když jsem z tábora téměř po půl druhém roce odcházel, srazil jsem se s Junem při obchůzce táborem. Nemohl jsem ho již poznat. Hora masa zmizela a přede mnou stál normální, štíhlý muž. V té době vážil Jun již jen 69 kilogramů, takže na váze ztratil celkem 71 kilogramů. Cítil se zdráv, ale říkal, že to už dlouho nevydrží. Ukazoval mi na několika místech rozbitou hlavu. Rozbil mu ji „kápo“ Vogel v lomu venku za táborem. Junova bluza byla silně zbrocena krví, studenou vodou špatně odstranitelnou.

   Pochodem do kopce jsme se opravdu zahřáli. Silnice vedla stále bukovým lesem. Na jednom místě jsme míjeli vojenskou střelnici. Vojáci nechali střílení a přišli nás okukovat k plotu u silnice jako nějakou exotickou zvěř. Podle určitých znamení na silnici jsme viděli, že se blížíme k táboru. Konečně přišlo znamení „stop“ s tabulkou, na které pod podpisem „Lagerkommandant“ bylo hlásáno, že bez povolení nesmí nikdo dále. To bylo asi čtyři kilometry před táborem. V Německu věděl opravdu málokdo, jak vypadá koncentrační tábor. Do jeho blízkosti snad přišli jen ti, kdo obdělávali přilehlá pole. Jinak však, jak mi řekl německý komunistický poslanec v Buchenwaldě „lagerälteste č. 1“, ví velmi hodně Němců, jak to vypadalo uvnitř, ježto podle jeho odhadů Hitler střežil ve svých táborech nejméně 300.000 Němců, kteří mu byli nepohodlní nebo o kterých se domníval, že by ho mohli v příhodné době kousnout.

   Pojednou jsme spatřili po levé straně silnice „umělecké“ dílo. Na velkém sloupu vyřezaná skupina pestře pomalovaných figur, kráčejících do koncentračního tábora. V té skupině byla také žena a farář. Ano, v Německu byly také čtyři koncentrační tábory pro ženy. Faráře dávali mezi nás jako ostatní vězně.

   Několik hotových i rozestavěných budov se kmitlo po obou stranách silnice. Asi 300 metrů před táborem se zvedla před naším průvodem závora a krátce poté jsme již vcházeli do koncentračního tábora v Buchenwaldu, ležícího téměř po celý rok v mlhách, tábora, v němž jen za mého pobytu zahynuly sta, ba tisíce lidí, z nich mnoho dobrých, vynikajících Čechů a vlastenců také z naší akce „rukojmí“, tábora, jehož klima bylo výstižně klasifikováno tvrzením, že je v něm půl roku mráz a půl roku zima. Nemohl jsem nepozorovat v mřížích brány do tábora ze železných písmen provedený nápis:

Recht oder Unrecht, alles fürs Vaterland. (Právo nebo bezpráví, všechno pro vlast.)

   Čímž si mohl odůvodnit každý, kdo se cítil poškozen na své svobodě, svůj stav, ve kterém se octl jako Pilát v kredu. Takové základy měla Hitlerem plánovaná „nová Evropa“.

 

 

První den v Buchenwaldu.

 

   Postavili nás na apeláku před hlavní věž, naproti přilehlé, dlouhé a nízké budově s malými, zamřížovanými okénky. Soudil jsem, že je to místní kriminál čili tak zvané „bunkry“. Nemýlil jsem se. Hned při příchodu nám velitelství tábora připravilo podívanou. Někteří z nás říkali, že to bylo schválně, abychom si mohli hned z počátku vštípit v paměť mrav a duch tábora. U brány se totiž právě prováděla „výplata“.

   Byla vyplácena řada heftlinků, kteří stáli vpravo před bránou. Dva heftlinci museli přinést stolek pro „výplatu“. Tento stolek se povaloval vždy na apeláku blízko brány. Jednou jsem si ho rychle prohlédl a viděl jsem, že je silně potřísněn krví, starou i čerstvou. Heftlink, který byl vyplácen, postavil se proti nízkému stolku, který sahal vězni asi po pás. Stolek byl na svém povrchu prohnut tak, aby k němu mohl přilehnout tělo. Do této prohlubeniny položil delikvent své břicho a poskytl tak šárům přesný terč k „výplatě“. Vyplácelo se býkovcem nebo holí pět až pětadvacet ran, podle stupně provinění. Výplatu prováděli zvlášť k tomu účelu vycvičení šárové, většinou chlapi jako hory. Když heftlink v důsledku strašlivé fysické bolesti neprojevoval ochotu „držet“, přiskočil jiný šára s druhé strany a tiskl vyplácenému hlavu tak dlouho, až byla výplata skončena. Výplata se prováděla bezohledně. Starší vězni v táboře mi řekli, že při výplatě mnoho heftlinků vypustilo duši. Po výplatě musel poslední heftlink, který byl zbit, odnést stolek na původní místo. Zatím co jsme v Dachau o výplatě jen slyšeli, zde v Buchenwaldu byla na denním pořádku. Někdy při apelu, někdy před ním a někdy zase po apelu. Jednou si zavolali nahoru zvlášť silnou partii k výplatě. Přestupky byly běžného rázu. Vězeň byl chycen, když kouřil v práci, nebo se někde flákal, neuposlechl „kápa“, neměl v pořádku postel, odmlouval štubanovi, špatně pozdravil šáru. Vzdálen asi 150 metrů za rohem nejbližšího baráku, riskoval jsem hodně, když jsem této výplatě přihlížel, neboť kdyby mě byl některý šára přistihl, mohl jsem snadno rozmnožit počet vyplácených. Když byli vězni ztlučeni, , museli se postavit do řad, na povel spustili všichni kalhoty a poté, zvednuvše košile, museli vystrčit zadnice. Velitel tábora a řada šárů pak vězně obcházeli a znalecky zkoumali rozšvihané zadky, z nichž prýštila krev. Staří praktikové z řad vězňů v táboře říkali, že padnou-li dvě rány holí na jedno místo, kůže musí bezpodmínečně prasknout. Po ráně býkovcem kůže nejen praskla, ale každou ránu prý bylo cítit až na kosti.

   Z naší akce „rukojmí“, pokud vím, dostal první dvacet ran holí starosta Českých Budějovic dr. Neumann za to, že psal své rodině na jméno jednoho ze spoluvězňů. To jest, že psal v jednom týdnu o jeden dopis, jinak naprosto nezávadný, více. Poté byl dán ještě do štráfky, ale starší vězni ho z této štráfky vytáhli a zachránili při posluze u vepřů ve „schweinestallu“. To bylo totiž v Buchenwaldu jedno z pracovních komand, zdaleka ne nejhorších.

   Po hodinovém stání nás hnali opět pod sprchy, ačkoliv dva dny předtím jsme se sprchovali v Dachau, načež nás rozdělili do bloků č. 46 a 47. Byly to bloky dosud neobydlené, čerstvě postavené a dosud neomítnuté, na rozdíl od Dachau jednoposchoďové, ale jinak totéž zařízení. V jednom bloku byla již ubytována část akce rukojmích, která po 1. září přišla přímo do Buchenwaldu. Byli to kamarádi většinou z měst v Čechách. Měli již svého blokana, kterým byl doktor Neumann, týž, který jako jeden z prvních členů naší akce pocítil na svém těle vrcholnou surovost vypasených šárů. Jíst nám v táboře toho dne nedali naprosto nic. Spoluvězni, kteří pod velením dr. Neumanna byli již ubytováni, zřekli se v náš prospěch trochu polévky. Bylo toho jen několik lžic, ani na všechny se nedostalo, ale bylo to lepší než nic.

   Poté jsme se zařizovali v bloku. My z Brna jsme utvořili štubu, zvanou brněnskou, naproti nám byla štuba „pražská“, pod námi byli Hanáci a naproti nim zbytek z Moravy a Čech. To byl blok č. 47. Na bloku č. 46 byli většinou vězni z Čech, ale byli mezi nimi také někteří Brňané, pro které u nás již nebylo místa. Každá štuba měla svého štubana. V naší světnici jsme si zvolili dr. Touška, který se této funkce později vzdal a odevzdal ji zemskému přísedícímu prof. Františku Loubalovi.

 

 

Zvykáme si na tlačenici.

 

   Blok byl plně obsazen. Na každé světnici bylo přes sto lidí. U nás jich bylo z počátku sto šest. V prostoru asi 10 x 8 metrů bylo sedm stolů. U každého stolu nás sedělo osmnáct. Lépe řečeno tlačilo se. Když jsme pojídali polévku, museli jsme lokty držet tuze pohromadě, abychom se na lavici vešli. Ve světnici byly kromě toho skříně pro příbory. Každý měl svou vlastní schránku, do které se vešel talíř, hrníček a chleba. Po těchto skříňkách pásli šárové jako diví. Běda tomu, kdo neměl skříňku čistou. Vystihli jsme tuto šárovskou vášeň a vystříhali jsme do skříněk z bílého papíru ozdoby. Náramně si to pochvalovali, zatím co my jsme se tomu smáli, neboť takové papírové ozdoby stříhali naše prababičky do kredenců před šedesáti roky.

   S každou světnicí souvisela ložnice. Pro obě světnice byla jedna umyvárna a jeden záchod. Na záchodě bylo pět mušlí vedle sebe, nijak nechráněných , takže jsme si museli zvykat na „hromadná“ zasedání, při kterých mohl jeden druhého pozorovat, případně kritisovat. Němci po této stránce neměli pro vězně naprosto žádnou estetiku. Byli mezi námi jedinci, kteří používali tohoto zařízení výhradně v noci. Převážná většina z nás si však na toto zařízení záhy zvykla stejně tak jako na čištění záchodu, umývání a drhnutí podlahy a schodů. Rozvrhovali jsme si na každý den službu. Část vězňů smýčila ložnici, druhá část drhla denně podlahu a třetí část čistila záchod a pavlač. Konečně tu byla služba „kosttrégrů“, t. j. nosičů jídla. Jídlo se nosilo v Buchenwaldu do bloků většinou v otevřených nádobách z kuchyně, ke které jsme měli z bloku pěkný kus cesty. Nehledě k fysicky těžkému výkonu, vraceli se kosttrégři s jídlem strašlivě zabláceni, neboť v Buchenwaldě jakmile trochu napršelo, topili jsme se v blátě. Jílová půda nevsakovala vodu a udržovala ji všude na povrchu. A zvláštní „komando“ na každé světnici se staralo o topivo. V prvním roce nebylo o ně nouze, ježto tábor nebyl ještě stále dohotoven. Všude se kácely v táboře buky. Když jsme přišli do tábora, měli jsme po jedné straně těsně před okny hustý bukový les. Za rok tento les zmizel a místo něho zde bylo velké footbalové hřiště, které se sem přestěhovalo z apeláku. Dřevo jsme zčásti dostávali, ale zčásti také brali kde se dalo, případně jsme platili cizím heftlinkům, kteří nám dříví nosili sami na blok. Oficielně jsme mohli chodit do lesa jen na pařezy. Byl jsem na nich také několikrát, jednou s redaktorem Rejzkem, který mne překvapil svou „odborností“. Dělat dříví z bukových pařezů, to je, panečku, dřina. Kol. Rejzek bušil do pařezu tak, že z něho odletěl pořádný kus a prudce zafičel kolem mého obličeje. Dostat jej naplno do tváře, myslím, že bych si byl dlouho poležel na revíru bez zubů.

   Obecně uznaným „odborníkem“ na pařezy byl inženýr Kulp z Kroměříže. Byl to statný, vysoký muž. Pamatuji si ho ještě ze Špilberku v jeho světlých, lesklých šatech. Zdravím jen zářil. V Buchenwaldě onemocněl a šel se hlásit na revír. Tam byl odbyt, že to žádná nemoc není. Inž. Kulp si však nepřestal stěžovati. Třetího dne dostal vysokou horečku. Na revíru si s ním nevěděli rady a nechali ho odvézt do Jeny, kde zemřel. Tvrdilo se, že zemřel na růži. Včasným zákrokem mohl býti jistě zachráněn. Zemřel asi po osmiměsíčním pobytu v táboře.

   Přes sto lidí, ustavičně směstnáno na tak malém prostoru, prožívalo ve skutečnosti stálé utrpení. Každý se musel stále prodírat mezi ostatními, vyhýbat, ustupovat, obcházet. Nejhorší to bylo vždycky u vysokých železných kamen, na kterých jsme „vařili“ různé pochutiny, a to teprve za několik měsíců, kdy nám správa tábora na pokyn z Berlína povolila zásilky z domova po jednom dvoukilovém balíčku měsíčně. Strašlivé byly dny, kdy jsme dostávali k večeři zelí, které hnusně páchlo. Syrové se dalo těžko jíst a proto se většinou vařilo. Když jsme venku zmokli a sušili u kamen uniformy a když k tomu přistoupilo vaření zelí a pro zimu se nemohla otevřít okna, pak byla ve světnici atmosféra k nepopsání. Dokonce tak „hutná“, že jsme se posléze dohodli na tom, aby se zelí na světnici nevařilo. Zelí bylo k večeři čtyřikrát týdně. Šárové je doporučovali pro vysoké procento vitaminů. Sami mívali mastnotu kolem úst – z kysaného zelí to však rozhodně nebylo.

 

 

Když chybí nějaké „číslo“.

 

   Jako v Dachau, tak i v Buchenwaldě vedli vlastně pod dozorem šárů celý tábor heftlinci. Nejvyšší šarží mezi vězni byli „starší tábora“ (lagerälteste). V Buchenwaldu byli celkem tři. Potom byli velitelé jednotlivých bloků, tak zvaní „blokani“, o kterých jsme již hovořili, služba na světnicích, která jinou práci nekonala, písaři v kancelářích, síly v prádelně, koupelně, kuchyni, dělníci na stavbách a vykopávkách, řemeslníci v dílnách v táboře i mimo něj. Každá pracovní skupina měla svého „kápo“ nebo předního dělníka (vorarbeiter). Zvláštní skupina škrabala v kuchyni brambory. Nikdy byste nevěřili, jak hrozně vypadají ruce člověka, který několik let nedělá nic jiného, než škrabe brambory. Na náš blok chodíval táborský starosta Soumar, který strávil v koncentráku celou dobu od zřízení t. zv. protektorátu. V Buchenwaldu škrabal brambory a jeho ruce byly od této práce zcela znetvořeny. Denní program vypadal takto: Budíček v zimě v šest hodin, v létě v pět hodin ráno. Poté odvar ze žaludů, většinou bez chleba, protože ten byl sněden již den předtím. Potom nástup ke sčítání na apeláku. Když bylo přes dvacet stupňů pod nulou, trnuli jsme vždy obavou, aby někdo nechyběl. Z amplionů na hlavní věži se často ozvalo: „Chybí číslo to a to. Hledat.“ Automaticky to znamenalo, že z řad vyrazil „stubendiest“ a pátral po pohřešovaném. Někdy ho našel hned, někdy to trvalo déle a někdy pohřešovaného hledal celý tábor. Pohřešovaní byli většinou mrtví. Většina se jich oběsila v noci v lese, někteří se věšeli v bloku na půdě, převážně však byli pohřešovaní v drátech kolem tábora, jimiž probíhalo vysoké napětí. Proto se členové „Stubendienstu“ hnali vždy nejprve kolem drátů, zda v nich někdo nevisí.

   Jednou našli na půdě oběšeného německého vězně, který měl v kapse dopis, adresovaný ostatním spoluvězňům na světnici.

   Dopis zněl:

   „Nemohu to už vydržet a proto odcházím. Nezlobte se, že jsem dvěma nebo třem kamarádům snědl chléb. Chtěl jsem ještě aspoň jednou před smrtí zkusit, jak krásné pocity má člověk, který se může dosyta najíst.“

   Jednou se někam zaběhl pomatený Polák. Chytili jsme se za ruce a procházeli jsme celým táborem a lesem, pátrajíce po zmizelém. Našli ho konečně po čtyřhodinném hledání v jednom kanále. Než došel nahoru, byl strašlivě ztlučen od rozzuřených spoluvězňů. Nahoře pomateného Poláka dorazili šárové. Pomatenost nebyla v táboře žádnou omluvou. Snad nejvýš dostal vězeň pásku s nápisem „blöd“ (blbý), ale i s tou páskou byl bit jako vězeň normální.

   Když byl počet vězňů shledán správným, odevzdával službu vedoucí šára hlášení veliteli tábora nebo jeho zástupci. Při tomto hlášení byl dán povel: „mützen ab!“ (čepice dolů). Byla to vždycky hromová rána, když asi dvanáct tisíc lidí strhlo v jednom zlomku vteřiny barety s hlavy a prudce je přirazilo ke stehnu. Na pohled i poslech to bylo velmi efektní. Domnívám se, že správa tábora v Buchenwaldu, na rozdíl od tábora v Dachau, ponechala vězňům barety i v létě, aby se mohlo dělat parádní a efektní „mützen ab!“ Na věži jsme často vídali hosty v různých uniformách, přihlížejících nástupu vězňů, sčítání, hlášení, vrcholnému „mützen ab“ a také výpraskům.

   Po ranním apelu (sčítání) se utvořila ihned pracovní komanda, která odcházela do zaměstnání. Nejhůře na tom byli ti, kteří odcházeli ven branou do blízkého lomu. Většinou to byli židé. Jejich náladu nemohla povznést buchenwaldská kapela, složená z vězňů, mezi nimiž bylo hodně cikánů, a za doby mého pobytu dirigovaná velmi dobrým tenoristou od kterési německé opery. Dirigent kapely byl v táboře již dva roky a byl zařazen mezi „černé“, t. j. práce se štítící. Jeho provinění spočívalo v tom, že ještě venku na svobodě byl vyzván, aby zpíval na nějakém večírku, který pořádali muži SA. Tenorista odmítl a rázem z něho byl v koncentračním táboře člověk „štítící“ se práce. V kapele byli fušeři, ale také velmi dobří hudebníci, na příklad harmonikář a první houslista, bývalý primarius štutgarského rozhlasu. Vyjádřil se v povznesené náladě v hostinci o německém režimu a rázem se octl v buchenwaldské kapele, když si ovšem předtím odkroutil několik perných měsíců při kopání kanálů. Apelák se rychle vyprázdnil. Z naší akce „rukojmí“ nemusel nikdo v prvním roce do nucené práce, ale i tak bylo práce dost, v zimě s odnášením sněhu kolem bloku a v létě při „dobrovolné práci“ v lese, kde jsme sekali dříví a rovnali je do vysokých hranic, podobným kopkám sena. Pracovalo se až do večera, tedy plných 12 hodin. Štráfka a židé pracovali denně 18 hodin i více. Často v létě jsem viděl židy, jak se plouží vysíleni do svých baráků z práce o půl 11. v noci. Úmrtnost mezi nimi byla strašlivá. Soudím, že s těch mnoha set židů, kteří byli v Buchenwaldu, sotva již dnes nějaký žije, přes to, že židé byli úžasně odolní, houževnatí a věčně optimističtí. Večer po práci se nastupovalo opět k apelu za zvuků kapely, která vyhrávala u brány a vítala příchod vězňů, vracejících se z práce. Znamení k nástupu na apelák bylo dáváno místním rozhlasem, který měl vedení a ampliony ve světnicích všech bloků. Přál-li si některý ze šárů některého vězně, stačilo jít u hlavní brány k mikrofonu. Vězeň uslyšel buď číslo sám, neboť zesilovač několika tlampačů hlášení roznesl po celém táboře s nebývalou intensitou. Byl-li vězeň někde jinde, nebo když volání neslyšel přímo, bylo povinností blokanů, kteří byli stále na bloku, aby případ ihned vyřídili, t. j. hledaného našli a přivedli ihned k bráně. Sčítávalo se dvakrát denně, někdy také třikrát, když bylo podezření, že někdo utekl, nebo když do tábora přišla nějaká vzácná návštěva a velitel se svými šáry se chtěli pochlubit, jak jsou jejich strávníci skvěle vycepovaní v „mützen ab“. Sčítání se provádělo velmi rychle. Stáli jsme v desetistupech a první řada vězňů hlasitě počítala od jedné výše, při čemž byl kladen důraz na to, aby ten druhý neřekl „zwei“, nýbrž „cvó“. Každý šára měl přidělen jeden nebo dva bloky. Dával pozor na počítání první řady, součet násobil deseti, když jen prošel okolo a podíval se, zda jsou desetistupy úplné. Takto získané hlášení od všech šárů soustředil službu vedoucí šára, který přinesené součty rychle sečítal a porovnal je s hlášením „schreibstuby“ o celkovém počtu vězňů. Když to souhlasilo, dával hlášení veliteli tábora. Sčítání šlo velmi rychle. Když šárové někam spěchali, spočítali třináct tisíc vězňů za osm minut.

   Téměř denně večer po sčítání zazněl z amplionů rozkaz: „ein lied!“ (píseň). Po tomto rozkaze se dirigent vězeňské kapely rozběhl na vysokou hromadu štěrku, když předtím udal do mikrofonu výšku, ve které se bude zpívat, rozpřáhl ruce a dal znamení ke zpívání „buchenwaldské hymny“. Třináct tisíc vězňů zpívalo nebo také nezpívalo. Jak mohl mít náladu ten, kdo se o hladu ploužil dvanáct hodin blátem nebo když měl takovou žízeň, až mu sípalo v hrdle ! Na to ovšem nebyl brán žádný ohled. Zpívat se muselo. Když se to šárům u brány zdálo slabé, zařičelo to v amplionu: „Dost ! Znova !“ Část šárů se pak plížila mezi našimi řadami a dávala pozor, kdo nezpívá. Z našeho bloku na to jednou doplatili redaktoři Hrdlička a Drašnar. Šára je za jejich pasivitu ve zpěvu zezadu dokopal. Jednomu kolegovi tekla po tomto „povzbuzení“ ke zpěvu krev z ruky.

   Žádný učený s nebe nespadl. My jsme hymnu neuměli, ale zpívat jsme ji měli. Šárové zjistili naši pasivnost. Jednoho dne zaznělo komando: „Protektorátní ptáci budou zpívat sami.“ Většina z nás ani nepípla. Za trest musely oba naše bloky lézt po čtyřech na hromadu štěrku, asi deset metrů vysokou, stojící u hlavní brány. S druhé strany jsme po hromadě jezdili po zadcích dolů. Tak to šlo několikrát nahoru a dolů. Pamatuji se na šibeniční humor ředitele Kubise z Olomouce, statného šedesátníka. Řítil se vedle mne s hromady dolů hlavou napřed a říkal:

   „To jsou voli. Jako by nás měly rozbité prdele tu hymnu naučit.“

   Po této „lekci“ jsme opět nastoupili, přišel harmonikář z kapely a hodinu jsme před hlavní branou buchenwaldskou hymnu „studovali“. Hymnu prý složil jeden kapelník, který za ni obdržel pochvalu a z vděčnosti za ni prý složil také v Buchenwaldě své kosti. Hymna měla ve volném českém překladu tento text:

 

Když procitne den, dříve než se usměje slunce,

táhnou kolony do denního plahočení

ven do šedivého rána.

Les je tak černý a nebe tak červené,

v kapse si neseme kousek chleba

a v srdci, v srdci starosti.

 

V refrénu písně se zpívalo:

 

O Buchenwalde, nemohu na tebe zapomenout,

neboť tys mým osudem.

Kdo tebe opouští, ten teprve pozná,

jak báječná je svoboda.

Však přece, Buchenwalde, my nereptáme a nežalujem,

ať cokoliv je naším osudem,

my chceme přesto říci k životu „ano“,

neboť jednou přijde den, kdy budeme svobodni.

 

Druhá sloka:

 

Krev je vřelá a děvče tak daleko,

vítr zpívá něžně a já ji mám tak rád,

kéž by mi zůstala věrnou.

Kameny jsou tvrdé, ale tvrdý je též náš krok,

neseme krompáče a lopaty s sebou

a v srdci, v srdci lásku.

 

Po refrénu se zpívala třetí sloka:

 

Noc je tak krátká a den tak dlouhý,

však přece zaznívá píseň, kterou zpívala domovina.

Nedáme si uloupit odvahu.

Drž krok, kamaráde, a neztrácej odvahu,

neboť nosíme v krvi vůli k životu

a v srdci, v srdci víru.

 

   S hlediska velení tábora zněla tato píseň, povýšená na hymnu buchenwaldských vězňů, na první pohled trochu revolučně, přesto si ji však pohlaváři oblíbili tak, že ji chtěli slyšet každý den, třeba i tehdy, kdy v létě často do nás při zpívání bil déšť nebo v zimě nám zalepoval ústa sníh. S oblibou byly vyráženy v refrénu poslední takty: „denn einmal kommt der Tag, dann sind wir frei.“ To slovo „frei“ (svobodný) bylo vždy vystřeleno tak, že se často polekali nad námi vysoko kroužící jestřábi, krahujci a jiní draví ptáci. Po celou dobu svého pobytu v Buchenwaldě jsem neviděl ani jednoho vrabce nebo vlaštovku, jako by se tomu kraji, zamořenému smrtí, zpěvné ptactvo vyhýbalo.

   Po večerním apelu měli pracující současně oběd i večeři. To jest vlili do sebe polévku, snědli čtvrtku chleba s kouskem margarinu, často žluklého, porci kysaného syrového zelí, někdy jakousi bílou sedlinu, které se říkalo „quark“ (tvaroh) a dvakrát v týdnu býval kousek „blutvuřtu“, zhotoveného z odpadků krve, nebo vuřtu bílého, v němž byly semleté vnitřnosti podezřelého původu. Byli vězni rozvážní, kteří pamatovali na druhý den. Ale těch nerozvážných bylo více, takže valná část vězňů jedla ve skutečnosti jen jednou denně. Cikáni tak hospodařili jednotně. V žaludku to bylo schováno všechno nejlépe. Z kapsy nebo zpod podhlavníku se to ztrácelo mezi cikány a zloději i v noci.

 

 

Polští mučedníci.

 

   Současně s námi přicházeli do tábora v Buchenwaldu vězni z Polska, staří i mladí, často hoši dvanácti- až patnáctiletí, tak jak je gestapáci schytali ve městech a na vesnicích po polské porážce. Mezi Poláky byl také známý polský kníže Radziwill, který v táboře zahynul. Poláků přišlo do tábora asi 2000. V té době ostatní vězni v táboře dostali již zimní uniformy. Byly tmavozelené, rovněž pruhované, také pláště byly ze stejné látky. Textilní znalci říkali, že je to ze dřeva. V uniformě se nedoporučovalo příliš ohýbat, aby z ní nevypadaly suky. Nehřálo to vůbec. Zato když jsme promokli, sotva jsme to na sobě unesli. Strašně těžko to schlo. Komu byla bluza malá, měl po vyschnutí po dešti potíže, aby se do ní opět dostal.

   Poláci, kteří byli ubytováni vedle apeláku v obyčejných stanech, zůstali však v kalikových letních uniformách přes celou zimu. Jejich stany byly obehnány ostnatým drátem, takže Poláci se mezi nás z počátku vůbec nedostali. Nastupovali však současně s námi ke sčítání. My jsme měli hlad, ale ten se dal sotva srovnat s hladem, který měli Poláci. Dostali jen jednou denně vařenou řepu, nesolenou, k tomu pětinku chleba. Tím byl stravní lístek vyčerpán.

   Každý Polák měl jen jednu přikrývku. Spali na prknech, položených na holé zemi. Jakmile uhodily první větší mrazy, začali Poláci hromadně umírat, zejména tehdy, když mezi nimi začala řádit úplavice. Jejich mrtvoly jsme vídávali každý den ráno při nástupu, seřazené na nosítkách před tak zvaným „infekčním barákem“. Většinou byly přikryté šatstvem, dekou nebo prádlem, potřísněným krvavými výměty. Ráno jich tam bývalo v době infekce deset až patnáct, ale během dne jich zemřelo ještě třikrát až čtyřikrát tolik. Při ranních nástupech jsme slýchávali z řad Poláků strašlivé skučení. To volali po ráně z milosti různí nemocní se zápaly střev nebo záněty. Nikdo toho nedbal. Poláci se nechodili koupat a nedostávali čisté prádlo. Následky byly strašlivé. Kolem Nového roku se počet Poláků ztenčil z 2000 asi na 400 zubožených koster.

   Do lágru přišel nový lékař SS, který se nemohl na toto hromadné vraždění dívat. Prosadil zrušení stanů, takže se zdecimovaní Poláci dostali po strašlivém utrpení konečně pod střechu. Byli dáni na jeden blok a povolil se jim delší dobu milostivě „Schonung“. Mnoho jich však ještě zemřelo i při tomto „šetření“ na následky přestálých útrap.

   V té době měli v lágru Poláci horší kurs než židé. Šárové byli naočkováni proti Polákům tvrzením, že Poláci vyvraždili v době německo-polské krise v Polsku mnoho německých soukmenovců. Poláci, jakmile se dostali do tábora, byli v mrazu svlékáni, potápěni do jam s jakousi kyselinou, která prý „ničila vši“, načež byli nazí hnáni pod sprchy. Od sprch nazí a mokří zase museli běžet do vzdáleného baráku, kde jim byly vydávány modrobílé letní uniformy. Zápaly plic zničily velkou část Poláků již v nejbližších dnech, ti ostatní se trápili mnohem déle, než byli smrtí vykoupeni z útrap. Z polských stanů k nám docházely hrůzné zvěsti. Vězni tam šíleli a vzájemně se vraždili. Když někdo zemřel, nechali si ve stanu mrtvolu několik dní a vláčeli ji s sebou ke sčítání, aby mohli na mrtvolu vyfasovat ještě kousek chleba. Mrtvolu s obou stran podpírali nebo ji také nechali ležet, protože při sčítávání mnoho umírajících Poláků leželo na zemi a na chléb měl právo i umírající. Šára nikdy neprohlížel, který z Poláků je mrtev. V době, kdy mezi Poláky řádila úplavice, šárové se ke stanu ani nepřibližovali a Poláky v té době nepočítali, domnívajíce se patrně, že tam stejně jednou nebude co sčítávat.

   120, slovy jednostodvacet Poláků, kteří byli v podezření ze záškodnictví, jehož se měli dopustit tím, že v Polsku stříleli na německé vojáky, bylo dáno za stany do zvláštního, narychlo postaveného baráku, kde museli stát ve dne v noci bez jídla a bez vody. Lagerälteste č. 1 mi později řekl, že těchto stodvacet Poláků bylo během čtrnácti dnů ve výmarském krematoriu. Co smrt, to vražda !

 

 

Čtvrt roku strašného hladu.

 

   Do Buchenwaldu jsme přišli koncem září. Na stravu jsme nadávali od počátku. To jsme ovšem ještě netušili, že je to strava královská proti tomu, co nastalo kolem vánoc 1939 a co skončilo teprve někdy v polovici března 1940.

   V této době udeřila tuhá zima, spojená s velikými vánicemi. Veškeré příchody do tábora byly zaváty sněhem. Doprava všude začala váznout. Současně s tím vázlo i zásobování. Brambory, které až do této doby byly hlavní součástí našeho jídla vedle sušené mrkve, kterou jsme měli „dnes a denně“, s jídelního lístku zmizely, aby byly vystřídány řepou, uvařenou prostě ve vodě. Ke všemu nám byla podávána tato „pochutina“ neslaná, protože v táboře došla úplně sůl. Staří podnikaví heftlinci v táboře, zaměstnaní v táborových chlévech u dobytka, přinášeli nám na blok dobytčí červenou sůl, kterou jsme od nich kupovali za těžké peníze. Ejhle, výkvět českého národa a dobytčí sůl…

   V té době sestávala naše denní strava z krajíčku chleba, ráno byla trocha teplé, odporné hořké tmavé vody (káva!), k večeři kyselý okurek nebo syrové kyselé zelí. Nelze se divit, že při této stravě jsme letěli všichni úprkem dolů s tělesnou vahou. Kdyby nás byli v té době vyhnali z bloku ven do mrazu kopat kanály nebo pracovat v lomu, mohly jsme být jisti, že nás sotva polovina přežije zimu.

   Teplota se pohybovala stále mezi dvaceti až pětadvaceti stupni pod nulou. V řadách ostatních heftlinků, kteří při této mizerné stravě museli vydržet venku deset hodin v práci, řádila v té době smrt nemilosrdně. Když se po práci nastupovalo k apelu, viděli jsme denně spousty mrtvých, kteří byli nošeni zpět do tábora ve škopcích na maltu. Mrtvoly byly úplně zmrzlé, ruce nebo nohy jim trčely do vzduchu, oči vyboulené. Mrtví museli ještě ke sčítání a teprve po apelu byli odstraňováni. Někdy byli mrtví shazováni ze škopků přímo u brány. Na to, jakou polohu mrtvola měla zaujmout, se příliš nedbalo. Tak jsme jednou viděli, že službu konající šára si mrtvolu, ležící na obličeji, kopáním otočil, aby se jí mohl podívat do obličeje.

   Snažili jsme se zahánět hlad, jak se dalo. Hlad je však jako dotěrná moucha. Oženeš se po ní a už je tu zase. Výstižný byl čísi výrok z našich řad, že lze hladem šilhat. Hladovět nás nechali, ale jinak se starali o naši tělesnou váhu. Jednou za šest nebo deset neděl přišli dva heftlinci z revíru, přinesli malou osobní váhu, která byla postavena do ložnice, a jeden po druhém jsme se chodili vážit. Heftlinci měli příkaz, aby nám váhu nesdělovali. Někteří, s odpuštěním troubové, nám opravdu váhu neřekli, ale většinou jsme si ji ověřovali sami.

   Na vrcholu hladovky, kterou jen naše světnice zažila, prohlásil jednou po vážení Vidlák, zástupce štubana na naší světnici, že by to byla pěkná hora masa, která zmizela z našich těl. Rekordní ztrátu tělesné váhy na naší světnici měl páter Heral z brněnského Petrova, který zchudl o rovných 40 kilogramů. Silnější a mohutnější lidé ztráceli více, což je pochopitelné, neboť kde nic není, nejen čert, ale i hlad nebere. Ale i ti nejslabší heftlinkové měli takový úbytek, že to hraničilo s katastrofou. Největším mužem na naší štubě byl vrchní tajemník Matula z Brna. Při své výšce téměř dvou metrů vážil při vyvrcholení buchenwaldské „řepné“ krise asi 60 kg, zatím co při zatčení měl hodně přes 100 kg. Já sám jsem patřil rovněž mezi ztrátové rekordmany. Ze 105 kg jsem slezl až na 70 kg. Ubyl jsem tedy během necelého půl roku na váze 35 kg. Naši tělesnou proměnu jsme hmatatelně pozorovali vždy při koupání. Byla kritisována se šibeničním humorem. Kolega Chlup z Moravského slova byl z nás novinářů fysicky zřízen nejvíce. Při své výšce 178 cm vážil 47 kg. Trklo to posléze pány na revíru a Chlup putoval na nemocniční barák a odtud někam mimo tábor do nějaké nemocnice, kde byl držen ještě dlouhou dobu a posléze propuštěn za více než 20 měsíců. V březnu 1940 nám konečně začali zase dávat nějaké brambory. Po tříměsíčním konsumování vařené řepy v nesolené vodě jsme přijali první brambory s jásotem. Do toho ještě přišla zpráva, že nám může býti posílán z domu balíček do váhy dvou kilogramů. Byla to velká výjimka jen pro nás „rukojmí“, neboť jinak se ostatním vězňům, majícím „schutzhaft“, nesmělo zvenčí nic posílat. Tato zásada byla v táboře změněna až ve čtvrtém roce války, kdy se směly posílat balíky všem vězňům. Na jaře, kdy se pak již oteplilo, dík zlepšené stravě, hlavně bramborům a balíčkům z domova, jsme se zase většinou zotavili po hrozné zimě. V té době také zemřelo na našem a sousedním „českém“ bloku několik dobrých přátel.

   Brambory jsme dostávali neloupané. V pokročilejší letní době bylo jich hodně shnilých nebo namrzlých. U stolu při podílení bylo pro tyto brambory mnoho mrzutostí. Člověk teprve při hladu pozná, co hlad dovede učinit z mnohých lidí. Aby se těmto mrzutostem u stolů zabránilo, zhotovila se u každého stolu dvojmo čísla, která byla položena k hromádkám brambor na stole, rozdělených „starším stolu“. Druhá čísla se pak dala do čepice a o hromádky brambor se losovalo. Když někdo „vyhrál“ hromádku, ve které byla opět nějaká „hnilota“ nebo „zmrzlina“, láteřil samozřejmě opět, nemohl však nikomu nic vyčítat, neboť o jeho bramborách vlastně rozhodl osud. V nejlepším případě obdržel ironický pokyn, že by si mohl jít stěžovat k bráně panu lágrkomandantovi.

   Naše žaludky v té době fungovaly znamenitě. Bylo hodně těch, kteří loupání brambor považovali za mrhání cennou potravinou, a proto se brambory jedly i se slupkami. Nebyly vždy řádně zbaveny nečistoty a proto v ústech křupaly. Na to však málokdo dbal. Vůbec člověk po čase ve vězení poznal, jak všestranně ztvrdl. Jednou nám dali k obědu něco vodově bílého. Hádalo se obecně, co to asi je. Zvítězil názor, že je to rýže, nad kterou již dávno zvítězili červi, že však mnoho z nich nakonec v tomto boji podlehlo a ve zbytcích rýže byli pohřbeni. Zjistivše tento fakt, začali jsme uvařené červy z tekutiny vybírat. Bylo jich však v „jídle“ tolik, že jsme zanechali Sysifovy práce, zavřeli oči a snědli tekutinu i s uvařenými červy. Vidlák si ovšem neušetřil peprné poznámky:

   „Tak vidíte, chlapci ! Furt si naříkáte a najednou tady máme v polévce masa habaděj.“

   Někteří kamarádi si dovedli poradit i v takové bídě. Nic se nestyděli a po hladovém obědě sbírali odložené bramborové slupky. Mne zasvětil do možnosti jejich využití kolega Rejzek z Lidových novin.

   Tajemství tohoto kulinářského umění bylo prosté. Ukázalo se totiž, že na každé slupce při nejlepší pozornosti zbude ještě nějaký kousek bramboru. Vzít každou slupku, pohladit ji nožem, setřít drahocenný zbyteček brambory, udělat to stokrát nebo tisíckrát a ejhle, získáš jakousi surovinu, větší nebo menší množství, na dvě nebo tři bramborové placky, které posolíš a dáš opéct na železná kamna. Hrome, vyjukl jsem po prvé, okusiv svůj výrobek, je to docela dobré. Ostatně na chuti ani tak v té době nezáleželo. Hlavní věcí bylo, když bylo něco k snědku, trochu teplého a soleného, vůbec něco, čím si bylo lze zaplnit bolestně o své právo se hlásící břišní dutinu. Kolega Komenda tvrdil, okusiv našeho výrobku, že je to dobré, ale že výrobek není úměrný námaze, jíž je třeba k výrobě tohoto originálního „pirožku“, a prohlásil, že se svého hlediska věc řeší tak, že brambory sní hned se slupkami. Je prý škoda ničit drahocenné vitaminy.

   Když jsme jednou k večeři dostali standardní kyselé zelí, mimořádně zahnívající, zahořel v mé mysli fantastický plán. Zelí uvaříš, posekáš na kousky, potom do toho vrazíš hmotu s oškrabaných bramborových slupek, trochu osolíš, uděláš z masy bochánky a pomalu je budeš opékat na kamnech. Jelikož jsem měl důvodné obavy, že toto kuchaření by mi ostatní kamarádi za dne nedovolili, vstal jsem ráno dlouho před budíčkem, vytáhl jsem večer připravenou směs a jal jsem se sázet bochánky na kamna, ve kterých naše „služba“ topila v té době celou noc, ježto se v celém táboře všude kácelo a o topivo nebyla nouze. Topilo se ovšem jen ve světnici. V ložnici žádná kamna nebyla. Optimisté tvrdili, že by se mohlo pouštět teplo ze světnice do ložnice. Došlo k celkem obyčejnému úkazu. V ložnici byl zápach již před spaním a zima byla také ve světnici. Tak jsme v zimě chodili spát do promrzlých dek mezi stěny, které nám připomínaly pohádku o kouzelníkovi, jenž v ledném bydlel hradu. Ale abych neodbočoval od těch placek. Bochánky jsem udělal, položil na kamna a čekal na pečení. Směs začala syčet a bylo to asi vinno to potvorské zelí, že se bochánky začaly rozjíždět. Vůbec se nepekly, neměly žádnou soudržnost a nakonec se úplně rozpadávaly. Bylo po hodech a já jsem musel nožem seškrabovat honem zbytky „suroviny“ z kamen, abych nebyl od ostatních při vstávání peskován, co jsem jim připravil za ovzduší hned na věčně lačný žaludek.

 

   Jinak si pamatuji, že jsem velmi litoval dvou hodin den před tím, kdy jsem pracně sháněl po všech stolech bramborové slupky a dobýval z nich bramborovou surovinu, která sama o sobě mohla vydat aspoň tři dobré placky, ale v kombinaci se zelím vytvořila hmotu, která se péci nedala. V té době jsme si vzpomínali na každou kůrčičku chleba, kterou jsme někdy doma opovrhli. Ach, bože milý, co bychom byli dali v té době za kousek suchého chleba ! Později se v táboře objevil chleba na „černé burse“. Pocházel asi z kruhů heftlinků, točících se kolem kuchyně. Tresty byly strašlivé, ale přece se kradlo. Za čtvrtku chleba se platilo šest marek, to jest šedesát korun za 250 gramů. Později, kdy přestal zuřit hlad, šly ceny tohoto chleba až na tři marky za uvedené množství.

   Rapidní pokles na váze heftlinků zavinil naprostý nedostatek tuků a hlavně cukru. Cukr nebyl vůbec žádný. Cukr měl každému heftlinkovi nahradit syrup z řepy, asi půl druhé lžíce denně. Byla to ovšem náhražka, ale pro nás rovněž těžko dosažitelná pochoutka. Heftlink měl nárok na krabičku syrupu každých deset dní. Nárok byl uspokojován velmi nepravidelně, jako vůbec všechno bylo v táboře nepravidelné a protismyslné. V létě se člověk už k lecčemus dostal. Heftlinci, kteří pracovali v zahradě, nosili nám salát. V zahradě pracoval nějaký starší, sympatický pán, který trochu šišlal. Tvrdil o sobě, že je bývalým carským generálem. Nosil mi na jaře 1940 nijak předraženou ředkev, kterou pan generál ovšem nakradl. Přerušil jsem s ním však styky, když jsem byl upozorněn, že chodí za bránu na politické oddělení a že tam dělá lágrového špicla.

   Hlad, který jsme v lágru zažili v zimě 1939 – 1940, byl podle zpráv heftlinků, kteří byli v pozdějších letech propuštěni, vůbec největší, jaký kdy tento tábor zažil. Kolik přímých a nepřímých obětí si vyžádal, nedá se zjistit. Že však to byl hlad opravdu hrozný, přesvědčil jsem se na vlastní oči, když jsem spatřil několik cikánů, kteří se potulovali pod okny našich bloků a hltali rozmoklý papír. Oficiálně pak byl hlad potvrzen rozhlasovou vyhláškou velitele tábora na apeláku, že bude potrestán padesáti ranami holí každý, kdo bude přistižen při ohryzování nebo oloupávání kůry se stromů v lágru.

 

 

Jak se v táboře umíralo.

 

   Každý heftlink v táboře měl jakési „právo“ býti nemocný. Toho práva však mohl použít zpravidla teprve tehdy, když již bylo pozdě, t. j. když se zhroutil a musil býti odnesen na revír, kde bídně dokončil svou pozemskou pouť. Židé a cikáni neměli ani toto „právo“. Ostatně se je ani nesnažili uplatňovat, neboť o buchenwaldském revíru kolovaly temné zprávy, které jsme považovali z počátku za přehnané, ale o jejichž pravdivosti jsem se sám jednotýdenním pobytem na revíru osobně přesvědčil. Když jsem byl 1. září 1939 zatčen, mohl jsem se ještě honosit, že nemám ani jeden šedivý vlas. Po návratu z koncentračního tábora v zimě 1941 jsem jich zjistil již hojnost. A myslím, že tyto šediny mně přibyly hlavně v onom týdnu, kdy jsem ležel na revíru, k jehož činnosti se vrátím zvláštní kapitolou.

   V Buchenwaldu se umíralo většinou vysílením, zápalem plic a v době epidemií hlavně na úplavici, která na podzim 1939 tak strašlivě zdecimovala Poláky. Úplavice přeskočila tehdy ze stanového polského tábora také na ostatní bloky v táboře. Každý napadený blok byl ihned isolován. Trnuli jsme v té době, kolik obětí bude mezi námi. V našich řadách byli známí lékaři, jako prof. dr. Charvát, dr. Zelenka, dr. Matoušek a dr. Sajdák z Hranic, později pak primář dr. Horn z Jihlavy. Všichni radou i poučením přispívali k tomu, aby naše bloky zůstaly nákazy ušetřeny, což se nám skutečně podařilo. V té době musel na revír spisovatel Josef Čapek, u něhož se vyskytly příznaky úplavice. Byl to však jen nějaký těžký katar, po kterém se Čapek vrátil z revíru bílý jako křída, ale na duchu nezlomen. Nábožně jsme jednou naslouchali v jeho přednášce na naší světnici o jeho tvorbě se zesnulým bratrem Karlem Čapkem, kterého jen smrt před zřízením protektorátu zachránila před pobytem v koncentračním táboře, ne-li před horším osudem, vzpomeneme-li, jak výstižně zachytil světového válečného zločince Hitlera v „Bílé nemoci“.

   Heftlinci, většinou židé, „černí“ a zloději, kteří neměli nikdy možnost, až na nepatrné výjimky, uchýlit se do nějakého snesitelnějšího pracovního komanda, a pracující ustavičně v lomu nebo na výkopech, což byly práce nejhorší, začali se v druhém roce svého pobytu v táboře, jak ostatní zkušení heftlinci říkali, „ztrácet“. Obličej se prodlužoval, maso se tratilo z kyčlí, lýtek, stehen a svalstva na rukou. Tento stav se rapidně zhoršoval u heftlinků, kteří propadli vražednému zvyku žvýkání tabáku. Bylo jej lze občas dostat koupit v táborové kantině, ale opravdu jen občas, a proto byl vzácný.

   Jako byli vášniví kuřáci, kteří za cigaretu se vzdávali kusu chleba, tak byli také, a to ještě vášnivější, žvýkači tabáku. Žvýkací tabák se dostával do konsumu jako černý motouz, natočený na dřívku. Tento černý motouz se uřezával po kouscích, velikých asi jako hrách, a kladl pod jazyk. Tvrdilo se, že takto lze zahnat žízeň i hlad. Ze zahánění se však stala vášeň, která heftlinka, jenž dal přednost žvýkacímu tabáku, s matematickou přesností zahubila. Byli to ponejvíce cikáni, jejichž průměrná tělesná váha se pohybovala kolem 45 kg. Židé na tom nebyli o nic lépe. Ti „nebagovali“, ale byli štváni ještě o sto procent více než cikáni. Většinou to byly kostry, kolem nichž plandaly uniformy. Tato kostra se plížila táborem, dokud v ní bylo ještě trochu síly. Poté se zhroutila, a táboroví nosiči mrtvol, kteří tvořili zvláštní pracovní komando, odnesli trosky člověka na revír, odkud putoval nebožtík druhého dne do krematoria ve Výmaru. Toto krematorium bylo dodávkami z buchenwaldského tábora zatěžováno takovou měrou, že se octlo před alternativou, jak uspokojit normální nebožtíky z řad civilistů ve Výmaru a okolí, nebo co počít s abnormálním množstvím mrtvol z Buchenwaldu.

   Došlo k živé výměně názorů mezi správou koncentračního tábora a ředitelstvím výmarského krematoria. Jak se dalo očekávat, vyhráli to civilní nebožtíci, kterým byla dána přednost. V táboře byly „baukommandem“ rychle vypracovány plány pro vybudování malého krematoria v táboře. Krematorium bylo skutečně v krátké době postaveno vedle apeláku. V době, kdy bylo stavěno, odlehčovalo se výmarskému krematoriu tak, že nedaleko apeláku bylo postaveno pojízdné krematorium, jež mělo vzhled parního válce na silnice a které dýmalo od rána do večera. Pamatuji si, že jednou při apelu šel vítr od pojízdné pece přímo na nás a zahrnoval nás puchem spalovaných mrtvol tak, že se mnoha vězňům udělalo z toho nanic. Když jsme v té době nastupovali k apelům, modlili jsme se, aby šel vítr opačným směrem, neboť ten, kdo to sám nezkusil, neuvěří, jak strašlivě pronikavý je zápach ze spalované mrtvoly.

   V táborovém novém krematoriu se mělo spalovat naftou. Ta však nebyla a proto se spalování nějak přehodilo na uhlí a koks. Toto spalování ovšem bylo nedokonalé. Heftlinci, kteří měli spalování na starosti, museli po každém spalování vzít kladivo a rozbíjet na kousky dlouhé hnáty, na které žár koksu a uhlí nestačil. Museli je rozbíjet, ježto by se jinak „prach“ nebyl vešel do normalizovaných bedniček, ve kterých se „prach“ nebožtíků posílal pozůstalým. Několikrát jsem viděl hromádky těchto uren, jež byly odesílány adresátům z „effektenkammer“, t. j. baráku, ve kterém byly chovány svršky. Snažil jsem se tehdy přečíst několik adres. Urny byly posílány vesměs na židovské náboženské obce. Byli to tedy z velké části sami židovští nebožtíci. Kápo z efektů, vida můj zájem, přistoupil ke mně a zašeptal:

   „Člověče, blázníš ? Kdyby tě viděl šára, dostal bys půl stovky ran na zadek.“

   Jed se mohl vzít na to, že v málokteré urně byl popel z onoho nebožtíka, na jehož jméno byla urna vybavena. Při tom velkém provozu, který v krematoriu byl, na takové „maličkosti“ se nedbalo vůbec, ježto správa koncentrákového krematoria vycházela ze zásady, že nebožtík je jako nebožtík a popel z něho je už vůbec jako popel, tak nač se nějak obtěžovat v zájmu pozůstalých, kterým jde hlavně jen o to, aby vůbec měli nějaký popel. Jenže o tom, jak to v tomto směru v koncentračních táborech chodí, proskočily brzy zprávy navenek, což mělo za následek, že pozůstalí urny odmítali. Zcela právem !

   Jak potom bylo s těmito urnami naloženo, ví Bůh. Myslím, že byly prostě někam vysypány na smetiště.

 

 

Jak odpravovali vězně v lomu.

 

   V táboře bylo obecně známo, že největším dodavatelem táborového krematoria byl lom, vzdálený asi deset minut od tábora. V lomu byla práce běžná jako v jiných lomech. Správa tábora však tuto práci úmyslně zhoršovala, ježto se pracovalo pro to, aby byli vězni týráni a hnáni na smrt. Nějaká produkce byla skutečně až na druhém místě, jako vůbec každá práce v táboře, ke které se ještě vrátíme.

   Jedna partie vězňů kámen vylamovala a druhá nosila kameny, těžké 25 – 30 kg, na rameni vzhůru do kopce. S takovým kamenem však musel každý vězeň běžet poklusem, neboť podél cesty stál kápo nebo šára s klackem v ruce a nosiče kamenů popoháněl vydatnými ranami. V tomto lomu skončili svůj život většinou židé, s nimiž se v táboře zacházelo všude nelidsky. Slabými slovy řečeno, bestiálně.

   Nelze se divit, že i židé, kteří v tomto nerovném boji prokazovali jinak úžasnou houževnatost, nakonec ztratili nervy a volili raději smrt.

   Kdykoliv vytáhla nějaká partie ven na práci, byla provázena skupinou vojáků SS, kteří pak utvořili kolem pracujících tzv. „postenkette“ (řetězovou hlídku). Také v lomu obstoupili hlídky pracující se všech stran. A byli to zpravidla k smrti utýraní židé, o kterých šárové posměšně tvrdili, že byli lebensmüde“ (unavení životem). Židé pojednou odhodili kámen a rozběhli se mezi hlídky. Jakmile zašli za tyto hlídky, třeskly dvě nebo tři rány z pušek strážných pochopů a vězeň měl navždy pokoj. Takových odstřelených bylo v lomu i několik za den. Táborové řízení bylo vždy velmi krátké. Sešla se komise, která sepsala protokol, že X. Y. byl zastřelen při pokusu o útěk, nosiči mrtvol odnesli zastřelené do táborového krematoria a případ byl vyřízen. Střílení vězňů v lomu stalo se běžnou věcí, která vzbudila větší pozornost jen tehdy, byl-li v jednom dni odstřelen nezvykle vyšší počet vězňů.

   Tuším, že to bylo v listopadu 1939, kdy byl na Hitlera spáchán atentát v mnichovské pivnici. V táboře kolovala zvenčí dodaná zpráva, že tento atentát byl nastrojen nacisty, oficiálně však byl podstrčen židům, kteří s hlediska nacistického učení měli prsty ve všem, co se spiklo proti nacistickému vedení nebo jeho členům. Přišel k nám lagerälteste č. 1 a přetřásal s námi atentát, při čemž hned poznamenal, že to židé v lágru škaredě odnesou, tak jako také předtím odnesli v Buchenwaldu odpravení německého diplomata Ratha v Paříži.

 

   „Po zavraždění Ratha“, vyprávěl lagerälteste č. 1, „přitáhli sem do tábora několik tisíc židů, pro které nebylo zde vůbec místa. Zavřeli je do několika budov, kde je drželi tři dny a tři noci bez jídla a pití. Pamatuji se, že když byly potom budovy otevřeny, ležela většina židů na zemi bez hnutí. Dobrá polovina jich z toho napolo zešílela. Když se octli na vzduchu, rozběhli se společně na dráty s elektřinou. Zůstali viset v drátech na různých místech tak, jako na podzim sedají vlaštovky na telegrafním vedení. Tehdy měli ve výmarském krematoriu pěknou „fachu“, spalovali prý čtyři mrtvoly naráz a ještě nemohli být hotovi za čtrnáct dní, takže museli dávat mrtvoly na led, aby jim zápach nezamořil celý Výmar.“

 

   Předpověď, že po „atentátu“ na Hitlera se židům v lágru povede špatně, se splnila do poslední písmeny. Všichni židé v lágru byli na svých blocích zavřeni o hladu. Zabarikádovali jim i okna, takže byli ustavičně potmě. Po třech dnech jim zase odtemnili a nyní nastala v lágru na židy taková honička, že jsme často odvraceli hlavy, abychom se nemuseli dívat na nelidské výjevy, při nichž nám vřela krev v žilách. Viděl jsem kamaráda, který u silnice tloukl poctivě kamení, až se potil. Přišel k němu šára, kladl mu nějaké otázky a po každé otázce ho kopl do žeber. Ubožák toho z počátku nedbal a bušil do kamene dále. Potom mu však vypadlo kladivo z ruky a převrátil se naznak. Šára ho kopl ještě asi pětkrát na obou stranách těla do žeber a odešel. Mrtvý ležel na cestě asi hodinu, načež přišli nosiči mrtvol, kteří ho odnesli na revír. Na revíru se zjistilo, že zemřel vnitřním vykrvácením, neboť měl přeražená téměř všechna žebra. Čtvrtý den po atentátu vrazil na židovský blok šára. Všichni židé se postavili podle předpisu do pozoru. Šára chodil kolem židů, občas některého z nich označil, načež označený se musel postavit venku před blokem. Takovým způsobem vybral šára jedenadvacet židů různého stáří a odvedl je k bráně, kde židé stáli až do večera, načež po apelu byli odvedeni někam za bránu. Tušilo se všeobecně, že se s židy stalo něco nepěkného. Příštího dne nám lagerälteste č. 1, který byl ve velmi dobrém poměru s naším blokanem dr. Neumannem, sdělil, že všech jedenadvacet židů bylo zastřeleno v lomu. Byli postaveni čelem ke kamenné stěně, načež šárové židy zezadu stříleli ranami z pistolí do týla. Zpráva o střílení židů se pak jasně potvrdila tím, když z „effektenkammer“ přišla zpráva, že zvenčí bylo přineseno jedenadvacet táborových uniforem, zbrocených krví. Den poté se také mimořádně silně a dlouho kouřilo z lágrového krematoria. Tedy jedenadvacet zcela sprostých vražd, lišících se od těch ostatních „studených“ táborových vražd tím, že tyto vraždy byly provedeny brutálním a neomaleným způsobem. Mezi ostatními židy v lágru panovalo velké zděšení. Židé z protektorátu, totiž oni židé, kteří přišli s námi v rámci sbírání „rukojmí“ a kteří z počátku požívali stejných výhod „čestných“ vězňů jako my arijci, byli již dávno před touto hromadnou vraždou zařazeni mezi ostatní židy, ztrativše červenou pásku, kterou jsme my nosili neustále. V té době byli také při různých příležitostech zastřeleni bratři Friedové z Olomouce, kteří měli v Olomouci, pokud se pamatuji, velkoobchod s papírem.

   Když jsem pátral po příčině smrti bratří Friedových, bylo mi řečeno, že kápové bili Friedy v lomu tak, že se trýznění uchýlili za čáru řetězových hlídek, které ihned zahájily palbu. Zde nutno uvést, že mezi arijskými kápy, zejména v lomu, se našla individua, která mlátila židy nemilosrdně, jen aby některého z nich donutila k tomu, aby porušil dovolenou čáru pohybu a aby se mohlo střílet. A páni šárové se náramně bavili, když se střílelo do živého terče. Hitler prohlásil, že v Evropě nesmí zůstat ani jeden žid, že všichni musí být vyhlazeni, a šárové proto vynakládali všechny své „síly“, aby führera v tomto vyhlazovacím boji podpořili. Bude jednou možné pořídit statistiku, kolik lidí bylo vůbec zavražděno v koncentračních táborech ?

 

 

Ostrostřelba v táboře.

 

   O ostrou střelbu přímo uvnitř tábora s cílem na živé terče nebyla také nijaká nouze. Osobně jsem zažil dvě takové přestřelky, když jednou od kamene odražená kulka hvízdla vzduchem v mé blízkosti.

   Heftlinci, pracující uvnitř tábora, přišli na to, že je možné ulít se na dobrou hodinku v poledne, kdy „stubendienst“ chodil do kuchyně pro kotle s polévkou. Jak jsme již uvedli, oběd v táboře pro ostatní heftlinky neexistoval v tom pravém slova smyslu a strava byla vydávána současně s večeří až po večerním apelu. V táboře bylo přes padesát bloků a když s každého bloku chodilo nejméně deset mužů pro kotle, byla z toho před kuchyní početná „sešlost“.

   Tak si mnohý v táboře pracující heftlink řekl, že je dobrá každá hodinka, kterou nemusí pracovat, připlížil se ke kuchyni a postavil se mezi „stubendienst“, který proti tomu nic nenamítal, neboť většina členů této služby z vlastní zkušenosti věděla, co to znamená ploužit se od rána v dešti, blátě nebo mrazu s kameny nebo „trágami“, naloženými vrchovatě hlinou, nebo kopat příkopy pro kanalisaci.

   Náhoda tomu chtěla, že šel okolo zástupce velitele tábora Flurstedt, sadista prvního řádu, muž, který již svým vzezřením, zvláště však pergamenovým obličejem, naháněl hrůzu. Podívá se na „stubendienst“ a zdá se mu ho neobvykle mnoho. Přišel blíže a zařval:

   „Služba s každého bloku utvoří samostatnou skupinu.“

   Jako když do vrabců střelí. Ze skupiny vyrazili heftlinci, kteří se „přiživovali“ mezi čekajícími, jako zajíci vyplašení z pelechu. Flurstedt okamžitě vytáhl pistoli. Jelikož nemohl postřílet z jediné pistole všechny prchající heftlinky, vzal si na mušku pouze jednoho. Byl to Polák. Flurstedt na vězně vypálil tři rány, které šly všechny vedle. Jedna kulka viditelně pleskla vedle prchajícího do bláta. Polák zasažen nebyl, ale zůstal stát, ježto šárové nedaleko kuchyně, upozornění střelnými ranami, hotovili se již ke střelbě s druhé strany.

   Ještě dnes vidím tu hrůzu, která se zračila v očích Poláka, vracejícího se k Flurstedtovi, stále třímajícímu v pravici pistoli, ze které se dosud kouřilo. Polák čekal s určitostí kulku do čela. Snad by ji byl dostal, ale Flurstedtovi snad přece jen vadilo tolik očí přítomných heftlinků.

   Na Poláka se spustila řada nadávek. Polák si zřejmě oddechl, když Flurstedt pistoli zastrčil do pouzdra. Učinil tak jen proto, aby si uvolnil ruce. Vzápětí Polák dostal od Flurstedta pěstí do brady ránu, po které šel ihned k zemi. sotva se však postavil, dostal další. Co rána, to pád na zem. Když Polák rychle nevstával, byl k tomu donucen kopnutím. Flurstedt přestal běsnit, když viděl, že Polák ani při sebevětším vypětí sil už nevstane. Poté vytáhl zápisník a poznačil si Polákovo číslo. Pak si hrdinsky přitáhl za štítek čepici, otřel si ruce, jako by chtěl setřást nepříjemný dotyk s rozbitým obličejem Poláka, a odešel. Polák dostal jistě ještě nejméně pětadvacet ran holí u brány, možná že zemřel v bunkru. Ale kontrolovat takové lapálie, o to neměl v táboře nikdo zájem, poněvadž o jeden život více či méně, to nehrálo naprosto žádnou roli. Ano, snad jen v tom, směru, že pisárna musela dostat včas zprávu o smrti, aby číslo X. Y. mohlo býti vzato včas a správně ze stavu strávníků. Kdyby se tak nestalo, pak by si musel běžet k bráně pro „výplatu“ kápo z pisárny.

   Jinak střelba u kuchyně otřásla u přítomných heftlinků vírou ve vychvalovanou přesnost ve střelbě mužů SS. Vždyť zde to byl dokonce důstojník SS, který z pistole netrefil běžícího heftlinka na deset kroků. A že by nechtěl zasáhnout, v to by nevěřil ani jediný strávník celého tábora.

   Jinou ostrostřelbu jsem zažil po druhé přímo u našeho bloku v době, kdy jsem měl tak zvanou „balkonovou službu“. Bylo to naše interní opatření, aby nás nepřekvapil šára, který přicházel denně do jemu přiděleného bloku na obhlídku. Kromě toho bylo také povinností balkonové služby, aby do našeho bloku nelezli cizí heftlinci. Byli bychom jim rádi, zejména za velkých mrazů, poskytli asyl, ale v tom případě jsme riskovali ne-li všichni, tedy aspoň vedení bloku výplatu u brány. Přesto se však na našem záchodě za velké zimy schovávalo vždy několik Čechů, majících „schutzhaft“ (ochrannou vazbu).

   Kritického dne jsem pojednou zpozoroval, že naproti v bloku, na kterém byli jen Němci, začalo být pojednou živo. Hlas, který troubil tak, až přeskakoval, prozrazoval, že tam řádí šára. V zápětí se otevřela okna záchodu a z bloku začali vyskakovat do ulice heftlinci jako kobylky. Obdivoval jsem u některých rychlost, s jakou se ztratili za rohem bloku. Také jejich odvahu, neboť téměř střemhlav skákali se značné výše. Jeden z heftlinků však nějak nešťastně dopadl, zaúpěl, povstal a opět si sedl na zem. Pak se mu však přece jen podařilo postavit a hodlal, silně kulhaje, utéci.

   Avšak již se vynořila z okna šárova hlava a ruka s napřaženým revolverem. Šára vzkřikl:

   „Stát, nebo střelím !“

   Heftlink kulhal dále.

   Prásk ! Za utíkajícím se rozstříkly kameny a vzduchem kolem mne něco prudce zafičelo. Soudím, že to byla odražená kulka, ale mohl to být také kus uraženého kamene.

   Prásk ! Druhá rána. Heftlink však cupal dále. Teprve při třetí ráně se zastavil, patrně zastrašen střelbou. To však byl od šáry již přes třicet metrů vzdálen, takže by ho byl sotva šára trefil. Heftlink musel přijít zpět pod okno a škrabat se vzhůru do okna. Šára mu pomohl, ovšem svým způsobem. Když měl heftlinka na dosah ruky, popadl ho za vlasy a vtáhl ho do záchodku. „Výplatu“ na záchodě jsem již nepozoroval. A další výplata u brány v tolika ostatních výplatách musela zaniknout.

   Také tento šára potvrdil, že to s tou přesností ve střelbě u mužů SS není takové, jak nám tvrdil v Dachau při našem příchodu oficír, který byl vyslán, aby nás co nejvíce zastrašil. Těch jedenadvacet židů v lomu odpravili ovšem dobře. Neboť cíl byl pevný a přímo u ústí pistole.

   To byli hrdinové vysněné Hitlerovy „nové Evropy“.

 

 

V lágrovém „zubním ambulatoriu“.

 

   Vedle revíru patřilo mezi lágrová „sociální“ zařízení také tak zvané zubní ambulatorium, které v době, kdy jsem byl ještě v táboře, bylo vedeno nějakým starým SS zubním lékařem – pensistou. Když vypukla válka a mladí lékaři museli na frontu, navlékli tomuto dobromyslnému muži uniformu SS a posadili ho do koncentračního tábora, tedy do prostředí, které tomuto starému pánovi bylo na hony vzdáleno.

   Nelze se proto divit, že starý pán se „ambulatoriu“ zásadně vyhýbal a zdržoval se v něm co nejméně. Když v něm něco udělal, tak to nestálo za nic, což usuzuji z jedné plomby, kterou mi starý pán se vší vznešeností zhotovil a která mi třetí den poté vypadla.

   Přes deset tisíc vězňů, to je město, ve kterém by se jistě mohlo uživit několik zubařů. Na jednoho pána je to však opravdu moc, to uznala i správa tábora. Aby nenastala před ambulatoriem tlačenice a starý pán se prací nepřetrhl, chodilo to v táboře se zuby tak, že každý, kdo reflektoval na zubní ošetření, musel se napřed přihlásit písemně u vedoucího bloku. Přihlášky byly odevzdány v ambulatoriu, a vězeň, až došla na něho řada, byl potom zubním ambulatoriem vyrozuměn, aby se dostavil toho a toho dne v tu a tu hodinu k ošetření.

   Při normálním ošetření kazu, kdy zub nebolí, by se toto zařízení sneslo. Ale ambulatorium se drželo daného rozkazu a k ošetření nebyl převzat žádný vězeň, i když se svíjel bolestí. Když jsem chodil do ambulatoria, byl jsem svědkem toho, jak byli vyhazováni heftlinkem, který byl v ambulatoriu pořadatelem, s akutními záněty okostice. Jeden Polák klekl v předsíni ambulatoria před heftlinkem, svíjel se, sepjal ruce a volal Matičku Boží o pomoc. Ukazoval při tom na svou zdeformovanou tvář. Heftlink však před tímto Polákem práskl dveřmi a vzkřikl:

   „To víš, na tebe jsme tady právě čekali. Přijdi, až tě zavoláme !“

   Kdo měl někdy zánět okostice, jistě se dovede vžít do situace takového nešťastníka. Blokan z bloku č. 36, se kterým jsem se často stýkal – byl to komunista z jedné obce u Drážďan -, mi pravil, že byl svědkem toho, když si jeden vězeň, který měl zánět okostice a v ambulatoriu byl samozřejmě také odmítnut, podřezal při apelu v zoufalé bolesti nožem krk.

   „Zůstal ležet na místě, na kterém se svalil, a vykrvácel. Nosiči mrtvol ho odnesli až po apelu. Na židovském bloku měl jednou v noci jiný vězeň takové bolesti zubů, že vstal a rozběhl se vší silou proti zdi , narazil na ni hlavou a zůstal ležet ve mdlobách. Když ho ostatní vzkřísili, strašně jim vynadal, že ho měli nechat ve mdlobách, protože necítil žádnou bolest.“

   Jak jsem již pravil, starý pán na ambulatoriu pracoval jen výjimečně a veškeru práci přenechával heftlinkovi, který mi v důvěrné chvíli prozradil, že je vyučen sazečem, že je v táboře už pět let, z toho čtyři roky zde v zubním ambulatoriu, ve kterém se za ta léta již hodně naučil. A skutečně milý náš sazeč plomboval zuby, jak říkali někteří spoluvězni, docela dobře a uměl také dobře zuby tahat. Použití injekce stálo čtyři marky. Správky zubů a ošetření s tím spojené si totiž vězni museli platit. Když mě začala bolet zadní stolička, na které jsem měl zlatou korunku, řekl starý pán přisluhujícímu heftlinkovi, aby mne píchl, což znamenalo injekci. Pak mi bez ptaní stoličku vytáhl a zlatou korunku si ponechal. Když jsem se o ni hlásil, řekl mi, že takové věci mohou nyní v Německu potřebovat a že mi korunka bude zaplacena. Skutečně, z účtu za správku mi potom odpočetli královský honorář – jednu marku a šedesát feniků, t. j. našich šestnáct korun. Starý pán s oblibou tahal zuby, na kterých byly zlaté korunky, jak vyplývalo z výpovědí jiných vězňů, takže jsem dospěl nezvratně k přesvědčení, že starý pán je tahal proto, aby se mohl obohatit zlatem, které získal z korunek, stržených z vytažených zubů heftlinků, bezradně přihlížejících podnikavosti starého pána.

   Heftlink v zubním ambulatoriu se pohyboval vznešeně, úměrně ke své „doktorské“ hodnosti. S ostatními heftlinky jednal velmi odměřeně. Nikdo proto tohoto heftlinka nelitoval, když byl jednou šárou přistižen v „ordinaci“ při kouření a dostal za to u brány dvacet ran holí. Heftlink měl však dobré konexe s vedoucími heftlinky na revíru, kam po výprasku denně večer docházel a dal si ozařovat rozbitou zadnici červeným světlem. To ozařovací červené světlo prý, podle tvrzení starých lágrových praktiků, bylo pro rozsekanou zadnici hotovým balzámem.

   Nelze se tedy divit, že za těchto okolností většina vězňů, která z koncentračního tábora jinak vyvázla se zdravou kůží, doplatila obyčejně na pobyt v táboře svým chrupem. Patřil jsem rovněž do této serie. Nedostatek vitaminu C, který nám nemohla nahradit vařená řepa, byl příčinou toho, že při delším pobytu vězně v táboře se mu uvolnila zubní ložiska, zejména u předních zubů, a že poté došlo k zubní nemoci, zvané paradentosa. Někomu, který se včas vrátil do normálních poměrů, se zuby zpevnily nebo aspoň jakž takž usadily. Po návratu jsem se obrátil ve svém rodišti v Olomouci na svého dobrého přítele Vladimíra Píška, velmi zdatného zubního technika, který si můj chrup prohlédl a příliš mne nepotěšil diagnosou:

   „Chlapče, máš to marné, to se zachránit nedá.“

   „A co s tím mám dělat ?“ chytám se stébla jako tonoucí.

   „Všechno ven a zhotovíme sedmičlenný můstek.“

   Tak mi napřed vytáhl čtyři uvolněné zuby a za několik dní tři další. Pamatuji se, že jsem tehdy chtěl, aby mi vytáhl všech sedm najednou. Děkuji Bohu, že přítel Píšek měl rozum a že mi vytáhl najednou pouze čtyři. Neboť i po těch čtyřech zubech jsem měl delší dobu pocit, že mám uraženou bradu. Nemocenská pokladna se zachovala celkem kavalírsky, když mi na účet přispěla částkou 1400K. Při loučení mi přítel Píšek poklepal na rameno a řekl:

   „Tak vidíš, přišels k novým zubům celkem lacino.“

   To byl ovšem celkem vtip, protože na ty zuby padlo několik zlatých prstenů a manželčiny náušnice. Jinak stál můstek těžké tisíce, ježto se již tehdy platilo za gram zlata asi 500 K.

   „A jak to bude s bolestným ?“ nadhazuji.

   A přítel mi šeptá do ucha:

   „No, já věřím, že po válce se už někdo najde, kdo to zaplatí…“

   Vladimír Píšek měl bratra, povoláním redaktora, který v roce 1939 uprchl někam do zahraničí, snad do Anglie. Vladimír o svém bratru nevěděl nic, ale trnul obavou, že může každou chvíli přijít gestapo a zatknout ho za to, že je bratr za hranicemi. Vždyť takových případů zatčení bylo tisíce a gestapáci se při tomto zatýkání nezastavili ani před lidmi, stojícími nad hrobem.

 

 

Poslední pomazání na revíru.

 

   Nemocnice v koncentračním táboře v Buchenwaldu, tak zvaný revír, byla umístěna stranou ostatních bloků na pokraji bukového lesa, který byl v té době pilně vysekáván. Byly to dva baráky k sobě přiražené v úhlu 90 stupňů, nijak se nelišící od ostatních dřevěných baráků, položených výše u apeláku. Na revíru bylo několik desítek postelí a „operační sál“, který podle řečí starších heftlinků byl svědkem tisíce operací, z nichž většina se zdařila, ale pacienti zemřeli.

   Konečně to by nebylo nejhorší. Ale o revíru kolovaly v táboře zvěsti, že je tam udíleno „poslední pomazání“. Když jsem tuhle zvěst po prvé uslyšel, napadlo mi, že za tímto „posledním pomazáním“ něco vězí. Nešlo mi do hlavy, že velení lágru by heftlinkům vycházelo v náboženské otázce natolik vstříc, že by jim při jejich smrti poskytovalo nějaké křesťanské služby.

   V té době jsem měl malér. V tlačenici, která na světnici ustavičně panovala při osazenstvu sto šesti mužů na několika čtverečních metrech, jsem šel vedle jednoho kamaráda ve chvíli, kdy si něco vytahoval ze skříňky. Při tom mi vrazil loktem do obličeje a přerazil mi brejle. Někdo řekl, že na bloku č. 34 je optik, starý heftlink, který se zabývá takovými správkami. Zašel jsem za ním. Zatím co mi brejle spravoval, zavedl jsem s ním hovor o poměrech v táboře.

   „Co je to poslední pomazání na revíru ?“ pravil jsem pojednou. Heftlink nadzdvihl hlavu, podíval se kolem sebe, zdali někdo neslyšel moji otázku. Když byl klidným okolím upokojen, položil ukazovák na ústa, což znamenalo nebezpečí. Ale za chvíli, nepřerušiv správku na brejlích, pravil:

   „Tak ty tedy nevíš, jak se na revíru dává poslední pomazání ?“

   Odpověděl jsem, že skutečně nevím. Heftlink položil klíšťky, které měl právě v ruce, stiskl k sobě palec a ukazovák pravé ruky, poté palec tlačil do sevřené pěsti a tiše zasyčel:

   „Kšššššššš.“

   Viděl z mého nechápavého obličeje, že jsem nerozuměl.

   „No, injekce. To je to poslední pomazání.“

   Poté se ke mně sehnul a vyprávěl mi, kolik set židů bylo již na revíru posláno na onen svět injekcemi.

   „Jen se podívej, dostaneš-li se na revír, uvidíš-li tam nějakého žida,“ říkal heftlink z bloku č, 34, pokračuje dovedně ve správce mých brejlí. „Žida na revír nedostaneš ani párem koní. Židé mají dobrý instinkt a všichni vědí, že tam na ně čeká smrt. Proto se na revír dostane jenom ten žid, který sebou někde praštil a nemůže se hnout. Když ho odnesou na revír a on pozná, kde je, musejí ho držet, aby jim s vypětím posledních sil neutekl. Hitler chce všechny židy vyhubit a tady na revíru se Hitlerovi pomáhá mnohem rychleji než kde jinde. Víš, když v lomu střílejí židy, tak to není dost nóbl, dělá to kravál a nadto to stojí ještě jednu kulku, někdy také více kulek. K tomu se ještě opotřebuje puška výstřely. Ale tady na revíru, panečku, tam se židé připravují pro krematorium elegantně. Malé píchnutí injekční stříkačkou, většinou židé ani o tom nevědí, protože když přijdou na revír, tak jsou stejně již zbídačeni tak, že by jim mohl pomoci jenom zázrak. A všude na světě se snad ještě dějí zázraky, jen ne v koncentračním táboře.“

   Projevil jsem úžas, že je něco takového možné.

   „Arijcům se také dává poslední pomazání ?“ táži se.

   „To ještě nikdo netvrdil. Ale snad to také není vyloučeno.“

   „A kdo dává židům ty smrtící injekce ?“

   „Jsou tam na to dva machři. Jeden se jmenuje Karl a druhý Waltr. Ale říká se, že poslední pomazání dává hlavně Karl. Ten druhý, Waltr, provádí hlavně operace. Dostane-li pod nůž žida, tak je to poslední pomazání v jiném vydání, to máš praš jako uhoď…“

   „Ten Karl a Waltr, to jsou doktoři ?“

   Ve smíchu zazněla odpověď:

   „Ty jsi ale optimista. Copak vězeň potřebuje doktora ? Pořádný vězeň v koncentráku nestoná, pamatuj si to, a když už se mu přihodí takový malér, pak jsou tu heftlinci na to, aby ho léčili nebo operovali.“

   „Tak to nejsou vůbec lékaři ?“

   „Nejsou. Karl byl v civilu drogistou a Waltr dokonce zámečníkem.“

   Když jsem odcházel z bloku č. 34, měl jsem to v hlavě nějak zamotané. Poslední pomazání, injekce, jako doktoři drogista a zámečník, který dokonce provádí operace, ne, tohle lze opravdu velmi těžko dostat dohromady, to je možné jen v Hitlerově koncentráku, jakémsi druhu „sociálního“ zřízení, jež má přeškolovat vězně k loyálnímu smýšlení, případně udělat ze zlodějů nevinné beránky a z cikánů vzorné říšské občany. A my „rukojmí“ z protektorátu jsme pendlovali mezi politickými vězni, zloději a cikány, při čemž na nás žárlil celý tábor, počínaje velitelem a konče posledním ubohým heftlinkem v lágru, neboť jsme měli jakési výhody, k nimž nás opravňovala červená páska na rukávě modrobílé uniformy. Velitel by nás byl rád viděl v lomu, kápové v lomu a šárové v krematoriu. Což bylo ovzduší, ze kterého se mnohý z nás vrátil se šedivými vlasy a s očima hluboko se propadnuvšíma v řadě bezesných nocí.

 

 

Příchod polských polních kurátů do tábora.

 

   Bylo to někdy v listopadu 1939, když někdo přišel na světnici se sdělením, že u brány stojí řada nějakých uniformovaných mužů, o kterých není známo nic bližšího. Dr. Neumann šel ihned mezi heftlinky na pisárnu a přinesl nám zvěst, že do tábora bylo právě dopraveno 56 polských polních kurátů v hodnosti od kapitána až do plukovníka. Byli to vesměs polní kuráti, zajatí při polním tažení. Německá vojenská správa po skončeném polním tažení v Polsku se octla zřejmě na rozpacích , protože se nemohla přece jenom odhodlat k tomu, aby kněze-důstojníky vrazila někde venku do továrny na práci, protože by to mohlo působit zlou krev. Na svobodu však kuráty také pustit nechtěla a proto vyřešila případ hladce tak, že polní kuráti byli odevzdáni gestapu, které prohlásilo, že polští kuráti by mohli být Německu nebezpeční. A proto jako každý člověk v Německu, o kterém vzniklo podezření, že by mohl rušit nacionálně socialistickou výstavbu,, jež nesnesla v zájmu „jednotnosti“ oposici, octli se polští kuráti rázem v koncentračním táboře. Jejich representační uniformy byly nahrazeny modrobílým kalikem a místo řádů nosili na prsou čísla. Polští kuráti žasli nad zvláštním druhem „zajetí“ jen potichu, ježto byli zavčas poučeni, že v bunkrech u hlavní brány přestalo dýchat navždy mnoho těch, kteří žasli poněkud nahlas. Měli svůj zvláštní blok. V prvém roce tak jako my pracovali „dobrovolně“, lze-li tak nazvat okamžiky, ve kterých jsme byli z bloku vyhnáni ven nosit cihly nebo v zimě do lesa tahat větve a klády z poražených stromů. V létě se většina z nás hlásila opravdu dobrovolně na práci v lese. Práce pozůstávala v tom, že jedna partie přitahovala osekané větve ze skácených stromů, druhá partie je osekávala a všichni ostatní pak větévky rovnali do zvláštních hromad, které měly vzhled kopek sena. Šárům se to hrozně líbilo, nám se zas líbilo v létě v lese, protože nás vlastně nikdo nehonil a opravdu vážně jsme pracovali jen tehdy, když hlídky které jsme měli vždy z opatrnosti rozestavené, hlásily, že je na obzoru nějaký šára.

   Polští kuráti se pokoušeli napodobovat naše „kopky“, ovšem s menším úspěchem, ježto mezi námi se našli ne-li dokonalí, tedy aspoň přibližní odborníci v sekání a skládání dřeva, zatím co polští kuráti rozuměli všemu jinému, jen ne sekání a rovnání hromad dříví. V lese jsme občas s polskými kuráty sousedili a vedli s nimi hovory, které se většinou týkaly politické situace a našeho pobytu v táboře. Kuráti byli optimističtí. Věřili, že válka bude do dvou, nejdéle do tří roků rozhodnuta ve prospěch západních mocností. Když jsme jejich názor nesdíleli a uváděli, že Anglie s Amerikou začínají teprve pořádně zbrojit a že si dávají dohromady letectvo, které v této válce bude rozhodujícím činitelem, kývali nedůvěřivě hlavami, že prý mají lepší informace a že oni i my, pokud ovšem přežijeme poměry v lágru, budeme zase svobodni ve svých vlastech. Jinak jsme polským kurátům vytýkali postup polské vlády, která v době pro Československo nejkritičtější se vrhla na jeho východ, aby také něco ukořistila z těla, rdoušeného Hitlerem. Stařešina polní kurát, měl hodnost plukovníka, pokrčil rameny a pravil: „Podívejte se, na nás nesmíte pohlížet s tohoto hlediska. Většina Poláků nesouhlasila s tímto postupem. Máte-li nějaké výtky, pak byste je museli adresovat někdejšímu Beckovu režimu. Ale snad jednou přijde doba, kdy se slovanské národy sjednotí, zanechají zbytečných třenic mezi sebou a budou čelit společně nebezpečí, které odjakživa vždy vycházelo z Německa. Co by Německo bylo zmohlo proti spojeným evropským národům ? Ale tak při nejednotnosti mohl Hitler odkráglovat jeden národ za druhým a nastolit svůj teror téměř nad celou Evropou. Ale ještě je zde Rusko. To je země, která Hitlerovi pije krev. Věřte,“ dodával kurát, „že Hitler ve svém slavomamu skočí nakonec i na Rusko, ale to bude začátek jeho konce.“

   Byl jsem již dávno doma, když se toto proroctví kurátovo vyplnilo. Tehdy jsem si vzpomněl na rozmluvu s kurátem za kmenem starého buku, někdy v červenci 1940, kdy na blankytně modrém nebi se táhly lehounké obláčky k jihu, směrem k naší české zemi, od které jsme byli vzdáleni mnoho set kilometrů. Byl to tehdy jeden z mála krásných dní v Buchenwaldu, tak krásných, že i hlídka SS na nedaleké věži si prozpěvovala. Lesní ticho bylo přerušováno jen vzdáleným voláním heftlinků a občasnou hromovou ranou, když se položil některý kácený buk. Pojednou však zazněly nedaleko výkřiky: „Chyťte ho, chyťte ho !“ Podíváme se tím směrem, a vidíme kličkovat nějakého cizího heftlinka mezi stromy. V patách za ním bylo několik jiných heftlinků. Mnoho psů zajícova smrt. Heftlink byl přiveden k nedaleko stojícímu šárovi, který si zavolal kápa a něco mu rozkázal. Načež si kápo šel pro pořádný klacek a vrátil se. Heftlink, který se marně snažil utéci, musel se před šárou sehnout a kápo vysázel heftlinkovi na zadnici deset strašlivých ran klackem. Heftlink po každé ráně zakolísal, řval bolestí, ale podle šárova rozkazu si musel všech deset ran hlasitě odpočítat ¨, ježto jinak by se byl vydal nebezpečí, že se počet nařízených ran zvětší.

   Tážete se, čím se onen heftlink provinil ? byl přistižen šárou v okamžiku, když vykonával v lese svou potřebu. A v lese to bylo přísně zakázáno.