Jdi na obsah Jdi na menu
 

Byl jsem číslem 7809 - 1

   V knize jsou autorem napsané některé nepřesnosti (např. že „Polsko bylo vyřízeno v osmnácti dnech“ – ve skutečnosti bylo poraženo za měsíc). Je třeba si uvědomit, že kniha byla psána během let 1941 – 1945, mnoho věcí nebylo tehdy přesně známo tak jako dnes. Dále se autor v několika pasážích pochvalně vyjadřuje o Stalinovi (který zabil 20 milionů lidí) a Rudé armádě (dopustila se v Československu i v jiných zemích velkého množství válečných zločinů). Opět je třeba si uvědomit, že ve čtyřicátých letech nebylo téměř nic známo o zločinech stalinského režimu, a pro člověka, který strávil rok a půl v nacistickém vězení a dvou koncentračních táborech, byl příchod Rudé armády více než vítaným.

 

 

 

Byl jsem číslem 7809…

(hrůzy a zvěrstva v nacistických koncentračních táborech)

 

 

   Motto:

 

   Recht oder Unrecht – alles fürs Vaterland.

   Právo nebo bezpráví – všechno pro vlast.

 

(Nápisy na hlavních branách německých koncentračních táborů.)

 

 

 

Úvodem.

 

Hrůzy německých koncentračních táborů a žalářů, ve kterých za druhé světové války zahynuly miliony příslušníků evropských národů, porobených Německem, budou tvořit v dějinách lidství nesmazatelnou skvrnu na jméně německého národa z dob hitlerovského režimu. Statisíce zcela nevinných lidí umíraly za nejžalostnějších podmínek hladem, vysílením, nelidským týráním, tak zvanou suchou cestou, zatím co statisíce jiných padly vražednou rukou zvířecích pochopů, nezletilých výrostků, sloužících u zbraně SS, která nosila tak symbolický odznak umrlčí lebky. Mezi nejbídněji zahynuvšími nejlepšími syny evropských národů tvořili podstatnou(1) část Češi, nejlepší vlastenci, kteří položili své životy na oltář milované domoviny. Umírali hrdinně s posledním přáním na rtech, aby jejich oběť nebyla marná. Tisíce Čechů v koncentračních táborech a žalářích bylo umořeno nebo zavražděno a tisíce jich ještě úpí v německé ochranné vazbě v době, kdy píši tyto řádky. Všechny udržuje při životě slastná naděje, že se jim podaří přežít všechny hrůzy, aby se nakonec vrátili do osvobozené vlasti.

Vrátiv se po více než jednoročním věznění na Špilberku, v pověstných táborech Dachau a Buchenwaldu, sepsal jsem ve třetím roce války tuto reportáž, která je po doplnění informacemi z tábora později se vrátivších kamarádů dokumentárním článkem v řetěze strašlivých a přímo neuvěřitelných událostí, jež se odehrávaly v koncentračních táborech za ostnatým drátem, jímž probíhal proud vysokého napětí. Je to prostý souhrn dojmů a zážitků. Nic není zveličováno ani zmenšováno. Vycházel jsem při sepisování reportáže z předpokladu, že pravda sama působí nejúčinněji. Pravda, která bude potvrzena a rozmnožena těmi, kteří všechny hrůzy silou vůle přežijí a vrátí se domů jako živé vykřičníky tak zvaného německého sociálního cítění a německé kultury, jež měla podle Hitlerova plánu oblažit celý svět. Hitlerův nacionální socialismus budoval na bezmezném teroru. Historie dokazuje, že se až dosud neudržel dlouho žádný režim, který budoval na tomto základě. Věřím pevně, že padne také tento režim přičiněním chrabré sovětské armády a spojeneckých vojsk. Věřím pevně, že přijde den odplaty !

 

V Brně v květnu 1942 Autor

 

 

 

Zatýkání „rukojmí“.

 

   Psal se den 1. září 1939.

   Ráno před šestou hodinou kráčím do redakce. Jako každý den, tak i dnes myslím na práci, která mě čeká v redakci. S Polskem to jistě začne v nejbližší době, uvažuji v duchu, a sleduji rudou záři při východu slunce nad východní částí Brna.

   V té době jsem ovšem ještě nevěděl, že Hitlerovy oddíly, již dávno připravené na hranicích, vtrhly do Polska, které se vzepřelo Hitlerovu ultimatu ve věci zřízení dálnice přes koridor a likvidace gdanského statutu. „Incidenty“, hlášené již delší dobu německým rozhlasem na německo-polských hranicích, ovšem podle dřívějších zkušeností, tak dobře známým nám Čechům před mnichovským okleštěním Československa, jasně naznačovaly, že z německo-polské krize vyšlehne blesk. Polsko bylo vyřízeno v osmnácti dnech(2). Leč politické a vojenské pozadí začátku druhého světového válečného požáru nemá býti obsahem této reportáže. Tolik jen jaksi úvodem ke dni 1. září, který byl pro mne stejně jako pro velký počet jiných brněnských občanů začátkem nedobrovolného dobrodružství, jež začalo toho dne na brněnském pověstném Špilberku, pokračovalo ve světově vykřičeném koncentračním táboře Dachau v Bavorsku a končilo, pro mnohé z nás navždy, v neméně pověstném koncentračním táboře Buchenwaldu v Durynsku u Výmaru.

   „Tak Němci už vtrhli do Polska“, hlásil mi u vchodu vrátný, který měl noční službu. Poslouchal časně ráno nějakou rozhlasovou stanici. Bližších zpráv však neměl. Také úřední zprávy do osmi hodin ráno nedošly.

   Až před devátou hodinou zazněly v německém rozhlase zvony z Gdanska, které vyhlásilo své připojení k Německu. Současně však již na východě šlehaly vysoko plameny války mezi Německem a Polskem. Vzpomněl jsem si na rudou zář při ranní cestě do redakce. Jak symbolické ! Co z toho vznikne pro Čechy ?

   Vypukla válka.

   Německo bylo na ni výborně připraveno. Vždyť Hitler od té doby, co přišel k moci, nepomýšlel na nic jiného. S veškerou vervou křísil spícího ducha pruského militarismu.

   Velitel Luftwafe vykřikoval do světa:

   „Nemáme máslo, ale máme kanony !“ Nu, a ty kanony se musely jednoho dne uplatnit…

   Současně s vypuknutím války začalo řádit v Brně i v jiných moravských a českých městech gestapo, které před vypuknutím války pořizovalo tajně seznamy osob, jež se mu zdály nebezpečné, nebo takových osob, které měly vliv na veřejnost. Zatčení těchto osob mělo působit odstrašujícím způsobem na ostatní obyvatelstvo. Říše si chtěla předem zajistit klid ve svém týlu. A k tomu cíli směřovalo zatýkání nás, tak zvaných „rukojmí“. Jak byly pořizovány seznamy u gestapa, to se asi nikdy nedovíme. Jedno nám však bylo jasné: při pořizování těchto seznamů asistovali čeští lidé, zrádci, bídní zaprodanci.

   Mezi „rukojmími“ z řad redaktorů v Brně nás bylo deset. Zastoupeny byly všechny strany, vyjma lidovců. Což byla ovšem asi náhoda. Gestapáci nebyli nikdy nábožensky nějak naladěni. Z redakce Moravských novin jsme byli zatčeni všichni tři vedoucí odpovědní redaktoři, V. Koch, J. Drašnar a moje maličkost. U kolegy Kocha a Drašnara mělo zatčení tak zvaný „normální průběh“. Pánové v civilu přijeli autem, zazvonili, vyslovili jméno hledaného, pak ho vybídli, aby se oblékl (bylo to časně zrána), naložili ho do osobního auta a odvezli. Moje zatčení mělo však zcela jiný průběh. Řekl bych skoro, že to byla tragikomedie, o které jsem později velmi mnoho dumal a dospěl k závěru, že jsem provedl asi takový kousek, jako kdyby někdo strkal pravici do tlamy vzteklého psa.

   Kritického 1. září 1939 jsem vedl poslední den Večerní Moravskou orlici. Končily se dovolené, Večerní Moravskou orlici měl převzít opět kol. Drašnar a já jsem se měl vrátit zase do Moravských novin, což byly spojené redakce.

   Když jsem byl hotov s prvním vydáním, zadrnčel telefon. Hlásila se manželka kol. Kocha. Vzrušeným hlasem mi sdělovala:

   „Pane Rudolf, co se děje ? Mého manžela právě teď odvezlo gestapo.“

   Podíval jsem se na nástěnné hodiny. Bylo sedm hodin a několik minut. Nedal jsem znát na sobě překvapení. Paní Kochovou jsem uchlácholil, že to nebude jistě nic vážného. Snad jen nějaký výslech, po kterém se kol. Koch hned vrátí. Za chvíli však zazněl opět telefon.

   Poslouchám ženský hlas, dusící se v pláči:

   „Zde je Drašnarová. Prosím vás, co se stalo ? Odvezli teď mého manžela. Kdo ? Gestapo. Neříkali vůbec nic.“

   Moje chlácholení už nebylo tentokrát přesvědčivé. Položím sluchátko a volám šéfa Bohumila Pištěláka do bytu a hlásím mu toto nadělení. Byl rovněž překvapen a stejně jako já netušil, co se vlastně děje.

   „To jistě vypukne válka“, domníval se, „a oni si vás třeba svážejí, aby vám dali pokyny, jak se bude muset za války psát.“ Potom dodal: „Ještě není osm hodin, počkáme, až jak se to vyvine.“

   Po osmé hodině přiběhla za mnou do redakce tchyně. Obličej bílý jako křída. Sotva dechu popadala:

   „Jožko, bylo u nás gestapo.!

   „Hledali mne ?“

   „Ano. Převrátili nám celý byt vzhůru nohama. Všechny postele rozházeli, do skříní se dívali, pod otoman vlezli, nezapomněli ani na balkon, spíži a toaletu.“

   „Co jste jim řekla ?“

   „Že jste v redakci na Veveří ulici číslo 8.“

   Pokud to bylo možné, tchyni jsem uklidnil, poslal jsem ji domů a čekal na černé ohaře s rudou páskou a černým hákovým křížem na levé paži.

   Devět hodin dopoledne. Dosud se nikdo neukázal.

   Přibyla další hodina. Stával jsem se nervosním, protože pro mne nepřicházeli. Sahám znovu po telefonu a volám šéfa:

   „Pane šéfe, už je deset hodin pryč. Koch ani Drašnar se nevrátili. Marně čekám na ‚návštěvu‘. Co říkáte tomu, kdybych se šel podívat sám na gestapo a zjistil, co se vlastně děje a jaký je o mne zájem ?“

   „To byste mohl,“ říká šéf. „Co se vám může stát ? Od té doby, co k nám přišli do Brna, byli jsme přece naprosto ‚hodní‘. Ostatně měl jste již jednou úspěch, když zavřeli redaktora Tymeše a dostal jste ho běháním na gestapo ven. Pokuste se, zda by se nedalo něco dělat v tomto směru pro Kocha a Drašnara, nebudou-li ovšem mít něco proti vám, o čemž však pochybuji…“

   Ve stroji jsem nechal rozepsaný článek . Kol. Chalupu jsem pověřil doděláním dalších vydání. Klíče od psacího stolu jsem nevytáhl. Věřil jsem pevně, že se za chvíli vrátím. Ještě jsem skočil k holiči, dal jsem se oholit, potom ještě rychle do kavárny Bellevue na bílou kávu s jedním rohlíkem. – oh, to byl božský nápad, protože jsem jedl teprve až příští den v poledne - , načež jsem bez bázně vkročil do širokých vrat gestapa na Mozartově třídě. Netušil jsem, že za dvě hodiny se odtud povezu nákladním autem ve společnosti jiných, regulérně lapených „trosečníků“ na Špilberk a že do redakce, v níž dřímal můj ve stroji rozepsaný rukopis a visely moje klíče u psacího stolu, se vrátím až téměř za jeden a půl roku nedobrovolného pobytu na Špilberku a ve dvou nejpověstnějších koncentračních táborech v Německu.

 

 

V budově gestapa.

 

   Hned při vchodu do budovy gestapa jsem pozoroval na chodbách čilý ruch. Z řečí kolemjdoucích vojáků SS jsem se dověděl, že bude mluvit Hitler. Vlezl jsem do dvou kanceláří, vysvětlil jsem přítomným gestapákům, proč jsem přišel, ale byl jsem poslán na chodbu, abych čekal, že teď nemají čas, poněvadž budou poslouchat Fuhrera.

   Část jeho řeči jsem si za jedněmi dveřmi také vyslechl. Poláci prý začali střílet a tak prý se od páté hodiny ráno střílí nazpět. Jo, to už známe. Uměle vyrobené incidenty, aby se mohlo skočit Polákům za krk.

   Hitler skončil. Gestapáci vycházejí z kanceláří, zažehují si hromadně na chodbách cigarety, mnou si ruce a rozcházejí se na všechny strany. Konečně vyšel z kanceláře vysoký civilista. Vzal si moje rodná data a zmizel. Za chvíli se vrátil a pravil:

   „Pojďte se mnou !“

   Kráčíme dolů do prvního poschodí. Pak ještě dále dolů. Hrome, kam mne to ten chlap vede ? Vždyť jsem ve sklepě. Denní světlo zmizelo. A v záři žárovek uvidím prazvláštní obrázek. Dva nebo tři gestapáci, vypasení jako býci, sedí za stolem, v rukou třímají krátké rychlopalné pušky. Naproti nim u zdi stojí fronta civilistů, čelem ke zdi tak blízko, že se špičkou nosu téměř dotýkají malty. Muž, který mne vedl dolů, se ztratil. Jeden gestapák vstal, chytil mne za rameno a smýkl se mnou směrem k frontě ke zdi. Nebyl jsem nikdy nechápavý a rozmnožil jsem mlčky frontu lidských soch u zdi. Jen letmo jsem počítal stojící. Bylo jich sedm. Jednoho z nich poznávám. Byl to brněnský sokolský funkcionář Švarc. Šeptám mu do ucha:

   „Nevíte, co se děje ?“

   A dostávám odpověď:

   „Myslím, že zavřou polovinu Čechů v Brně. Přišli pro mne do banky.“

   Jednomu pacholkovi v černém neušlo naše šeptání. Vyskočil, nakopl však někoho zcela nevinného, stojícího po mé levé straně, a zařval:

   „Zavři dršťku nebo ti ji ustřelím !“

   Už jsme se neodvážili šeptat. Ba nikdo se ani nepohnul. Připadalo mi všechno strašně nesmyslné. Ještě před chvíli jsem byl člověkem svobodným, rozhodujícím podle své vůle, ba dokonce tak důvěřivým, že jsem přišel sám, když se po mně sháněli. Zde jsem, co si přejete, nejsem si vědom žádné viny, snad byste mi mohli říci, co je s mými kolegy. Jejich manželky doma hořekují, děti pláčou… A oni mi hrozí ustřelením dršťky. Mravní rozhořčení mi stoupalo do hrdla. Měl jsem sto chutí se otočit a zasadit tomu vypasenému gestapákovi ránu do trudovitého, odulého obličeje. Rozum však ihned zvítězil. Tři rychlopalné pušky by mě jistě ihned provrtaly. Ztichl jsem v poznání, že jsem se proti své vůli octl ve víru, v němž budu nucen sebou jaksepatří mrskat, abych neutonul. Právní pocit však v té chvíli začal ve mně umírat. Umřel ve mně již na Špilberku, ještě dříve, než jsem po prvé spatřil na bráně koncentračního tábora nápis: „Právo nebo neprávo, všechno pro vlast !“ To bylo jedno z hlavních hesel Hitlerova nacionálního socialismu. A nikdo se jistě nediví, že s tímhle heslem nedělal Goebbels žádnou propagandu.

 

 

Cesta na Špilberk.

 

   Špiček nosů u zdi ve sklepě přibývalo. Když gestapáci shledali, že se počet vězňů naplnil, nasadili si na hlavu přilby, přivázali si je pod bradou, namířili na nás pušky a hnali nás ze sklepa nahoru k bráně. Na ulici stálo nekryté nákladní auto, do kterého jsme naskákali. Auto se dalo poté v pohyb okolo Caiplovy restaurace Kozí ulicí, přes Lažanského náměstí a kolem kavárny Bellevue nahoru na Špilberk. Celkem lze říci, že jsme ani nebudili žádnou pozornost. Lidé se na nás dívali a domnívali se, že se na autě vezou němečtí rekruti.

   U kavárny Bellevue jsem dostal silné trhání vyskočit a zmizet mezi lidmi. Auto tam právě zatáčelo a zvolnilo rychlost. Než jsem se však rozhodl, byli jsme za rohem. Rychlost auta se rázem zvýšila. Kolikrát jsem později v bezesných nocích v koncentračním táboře vzpomínal na tento příhodný okamžik a tloukl se do hlavy, proč jsem nevyskočil. Bylo mi řečeno, že gestapák by byl po mně určitě střelil. Možná že ano, možná však, že by mě nebyl trefil. V duchu jsem kombinoval, jak jsem mohl proběhnout kulečníkový sál, vyběhnout nahoru do malé herny, skočit odtud z přízemního okna do dvora a průjezdem uprchnout na Joštovu třídu. Kavárnu Bellevue jsem dobře znal, neboť jsem do ní docházel tolik roků…

   Ale co potom ? namítalo se. Inu, to bylo další věcí. Jisté však je, že bylo hodně lidí, kteří byli 1. září hledáni gestapem. Schovali se nebo utekli někam do polí, pak se vrátili do práce, jako by se nechumelilo, a měli opravdu pokoj až do konce války. Na gestapu toho jistě měli nad hlavu. Na vypuknutí války měli „jízdní řád“, to jest zatknout tolik a tolik lidí z toho nebo onoho stavu, pokud možno bez hluku. Jen proto asi nepřišli gestapáci za mnou do redakce, nechtějíce mne vytahovat z práce, ježto podle jejich receptu bylo nejlépe přepadávat oběti ještě za spánku v posteli. Kdybych nebyl šel kritického dne na gestapo, snad jsem si mohl mnoho uspořit. Kdož ví… Snad by to bylo však dopadlo mnohem tragičtěji, kdybych byl uprchl, pro mne, manželku, příbuzné a rodiče. Však víme, kolik lidí bylo pozavíráno z rodin, ze kterých některý jedinec nečekal na slibované německé „blaho“ a utekl před ním za hranice.

   Na nádvoří před úzkým vchodem do špilberské pevnosti jsme museli z auta vyskákat a byli jsme hnáni úzkým schodištěm na špilberský dvůr, který se vypíná v místech nad Starým Brnem. Jeden gestapák se postavil na schodiště a bavil se tím, že otočil pušku a ranami pod žebra nás poháněl. Mne při tom šťastnou náhodou vynechal. Ještě téhož dne jsem však dostal dvojnásobnou porci toho, čemu jsem právě unikl. Člověk nemá nikdy chválit dne před večerem…

 

 

Turecký den na dvoře Špilberku.

 

   Když jsem vstoupil před hlavněmi gestapáckých rychlopalných pušek na dvůr, rychle jsem si protřel oči, neboť jsem spatřil obrázek, na který do smrti nezapomenu. Na konci dvora seděla na dláždění tureckým způsobem se zkříženýma nohama velká skupina prostovlasých mužů naprosto nehybně. Barva různých objektů v záři slunce dodávala skupině jakousi malebnost, vrcholící se tím, že vzadu jsem spatřil několik fialových náprsenek. Kněží ! Hle, páter Tenora, prelát Kratochvíl, vikář Heral, páter Fanfrdla s jeho krásným bílým vlasem a několik dalších duchovních. Blízko skupiny čněla betonová nádrž na smetí. Na této nádrži stáli dva vojáci a mířili strojními ručními puškami na skupinu. Když jsem vstoupil, nemohl jsem se zbavit dojmu, že se tady bude fotografovat tato skupina, do jisté míry alegorická. Když jsem však uviděl vojáky s namířenými ručními kulomety, myslil jsem, že se bude popravovat. Jak jsem se ostatně dověděl později, sdílel tyto dojmy každý, kdo na dvůr vstoupil a skupinu, sedící na dláždění, spatřil. Naše „čerstvá“ dodávka rozmnožila ihned skupinu, ve které mohlo být podle mého odhadu již alespoň padesát mužů.

   Nenápadně jsem se začal rozhlížet. Ach, takové je to tedy ! Vlevo vzadu seděl kolega Koch, kousek za ním kolega Drašnar. A tam je redaktor Rejzek a redaktor Dlabač z Lidových novin, redaktor Chlup z Moravského slova, redaktoři Hrdlička a Tymeš z Národního deníku, redaktor Komenda ze Svobody, tam jsou další. Dokonce tam sedí brněnský starosta dr. inž. Spazier, nedaleko poslanec Langr, poslanec dr. Toušek, mnoho známých tváří z brněnského veřejného života. Všichni sedí nehnutě a zírají k těm dvěma, skoro bych řekl, uličníkům, sotva starších 17 let, kteří nad námi stáli s napřaženými kulomety, zírajíce nám posupně na ústa, zda snad nehovoříme, při čemž každou chvíli zdůrazňovali, že budou ihned střílet, jakmile někoho uslyší promluvit.

   Tuším, že v té chvíli bylo kolem jedenácté hodiny dopoledne. Byl krásný zářijový den, slunce nás v poledních hodinách nemilosrdně bodalo do obnažených obličejů, ale nikdo se nesměl ani hnout. Na Petrově odbíjely hodiny čtvrtky, půlky a celé hodiny. Pod námi pod zdí procházeli v parku lidé, hlučeli a chvílemi k nám zazněl i smích, skotačení dětí, pískání lokomotiv z blízkého Přerovského nádraží. S přibýváním hodin přibývalo také bolesti v zádech. Zkřížené nohy tuhly. Pokud to šlo, nachýlili jsme se dozadu a opírali se o dlažbu lokty. Za chvíli však byly lokty nesnesitelně otlačeny o kámen. Obětoval jsem na to svůj klobouk, který jsem pod loket složil dvojmo. Několikrát přišla na dvůr další „dávka“ z jiných moravských měst. Z Kroměříže přišli zatčení s cedulkami, upevněnými v knoflíkové dírce. Připomnělo mi to maně vstupenky na Masarykův okruh. Každá nová „dávka“ vždy uslyšela, že se bude ihned střílet, jakmile se někdo pohne. Stráže se střídaly po dvou hodinách.

   Hodiny ubíhaly. Slunce již dávno zašlo na druhou stranu Špilberku. Stíny na dvoře se začaly prodlužovat.

   Někteří odvážlivci se již ráno hlásili, že by šli rádi na malou stranu. Byli odbyti výsměchem. Teprve některá z dalších stráží se smilovala nad trpícími. To ovšem valná část sedících nečekala a vykonala potřebu na místě tak, jak seděla. Bylo veta po lidské důstojnosti. Marně jsem uhýbal před potůčky, které se ke mně zezadu sbíhaly se dvou stran. Nepovolit odchod k lidské potřebě, to bylo obvyklou specialitou německých stráží, doprovázejících vězně. Vrylo se mi to zvláště v paměť při pozdější cestě z Dachau do Buchenwaldu.

   Někdy v poledních hodinách jeden ze sedících, později jsme zjistili, že to byl čalouník Filipín z Brna, buďto sebou pohnul nebo mluvil. Jeden ze strážných ho postavil vlevo od nás ke zdi a naporučil mu dělat dřepy. Filipín byl statný mladý chlap. Za půl hodiny se jeho dřepy zvolnily. Stráže na něho začaly řvát, že začnou střílet, nebude-li provádět dřepy hlouběji. Jeden ze strážných pacholků zarachotil závěrem. Tu se Filipín vztyčil a vykřikl:

   „Můžete mne zastřelit, ale dřepy vám dělat už nebudu, protože nemohu“. V té době již totiž načínal v dřepech třetí hodinu. Strážní samozřejmě nerozuměli. Jeden z nich seskočil a chtěl pravděpodobně Filipína bít pažbou kulometu.

   „Co je to tam dole ?“ zazněl pojednou německý dotaz nad námi z okna budovy. Podíváme se nahoru a vidíme čepici německého důstojníka. Byl to velitel hlavní špilberské stráže. Strážní mu něco koktavě vysvětlovali. Vykřikl nějakou nadávku a poručil, aby si Filipín sedl zpět mezi ostatní.

   Již se stmívalo, když přišel na dvůr německý poddůstojník. Vykřikl „auf“ a vedl nás přes schodiště k našemu nemalému úžasu do špilberské kaple. Nohy jsme měli celodenním sezením ztrnulé tak, že mnozí z nás vrávorali. V kapli ležely na zemi slamníky. Na povel jsme se na ně musely vrhnout. Místa bylo málo. Dva na jeden slamník, třetí vězeň do mezery mezi slamníky. Na koho se nevystačí, ten bude spát na dláždění. Ze slamníků se hnusně prášilo. Kromě toho se z nich šířil ostrý pach naftalinu. Na žaludek jsem nikdy netrpěl, ale toho večera se mi udělalo špatně. Poddůstojník chodil mezi slamníky, láteřil, rozdával kopance mezi ty, kteří se podle jeho rozkazů nepohybovali dost rychle. V kapli nás byla jen část. Ostatní „rukojmí“ byli nacpáni nahoru do malých kobek, určených původně pro dva muže. Němci usoudili, že Češi mají tvrdou náturu, a proto jich nacpali do každé kobky patnáct až dvacet. Mluvil jsem později s mnohými kamarády, kteří říkali, že se v těch kobkách přímo dusili. Žízeň jsme měli strašlivou. Hlad se zprvu nepociťoval. Blahořečil jsem dopolední kávě v Bellevue… Ale teď mi bylo opravdu mizerně. Právě kráčí podle mého slamníku poddůstojník. Podívá se na mne a říká:

   „Člověče, proč jsi tak žlutý ?“

   „Není mi dobře,“ odpovídám. Poddůstojník se zachechtal, zavolal jednoho vojáka, ukázal na mne a pravil:

   „Zaveď ho nahoru na marodku a řekni tam, aby mu dali klystýr. Asi se přežral, ten otvor do zadnice (Arschloch).“

   Při tom se poddůstojník surově zachechtal. Ta nadávka „Arschloch“, jak jsem později zjistil, byla v řadách SS velice oblíbena. Těžce jsem vstal a kráčím před strážným vojínem vzhůru úzkými kamennými schůdky. Jako bych někde vystupoval na věž. Zatanulo mi na mysli, že to snad nebude špatné, když jdeme nahoru. Dole jsou pověstné kasematy, ve kterých strávil Silvio Pellico deset let svého života. Oč jsme nyní na tom lépe než Pellico?

   Z těchto úvah mne vyrušila pojednou strašlivá bolest pod lopatkou. Nevnímal jsem okamžitě původ bolesti. Pak jsem však dostal ještě jednu ránu kolbou pušky do zad, přímo do lopatky. Strážný, holobrádek, mající sotva 17 roků, mne při těchto ranách pobízel:

   „Tak rychle, rychle, hni sebou. Však my tě tady naučíme běhat, to uvidíš. Kdybys nebyl tolik žral, mohl jsi být rychlejší. Ale ta huba ti tady u nás brzy splaskne, to budeš koukat...“

   Octli jsme se na dlouhé chodbě. Kráčím kolem místností. Jsou plné vězňů. Jak rafinované ! Ani jedna kobka nemá dveří. U jedné místnosti mě strážný zastavil a povídá: „Vpravo, ty prase vyžrané.“ Načež zahoukl do místnosti: „Tady ten má dostat klystýr.“

   A odešel.

   Byla to tak zvaná špilberská marodka. U stolu seděl dnes již zvěčnělý páter Tenora a prelát Kratochvíl. Ke mně přistoupil malý muž v modré kombinéze. Tento oděv měli na Špilberku všichni Židé, aby se lišili od ostatních arijských vězňů, kteří nosili staré plátěné uniformy bývalé československé armády. Malý muž v kombinéze, byl to židovský doktor, jehož jméno jsem již zapomněl, přistoupil ke mně a povídá, vida slzy v mých očích:

   „Člověče, tady se nebrečí…“

   Obhajuji se: „Kdo říká, že brečím ? Dostal jsem právě na schodech dvě rány kolbou do zad. Bolest byla hrozná, snad proti mé vůli mi vlezly slzy do očí…“

   Malý muž v modré kombinéze mávne rukou:

   „Dvě rány kolbou do zad ? To nic není. To uslyšíš jiné věci. Tady máš trochu černé studené kávy, máš-li žízeň. A co ti schází, proč jsi vlastně přišel ?“ Dal mi nějaký prášek, načež přistoupil ke mně vězeň v plátěné uniformě a ukázal mi na postel, na kterou si mám lehnout. Byl to „velitel“ marodky, tak zvaný „kápo“. Označením „kápo“ se v německých kriminálech mohl pochlubit ten, kdo si již delší dobu „odkroutil“ a blahomyslně byl německými katany pověřen dělat drába nad spoluvězni. Většina vykonávala tento úřad s rozumem, ale našli se „kápové“, kteří tloukli spoluvězně ještě hůře než pochopové SS, obávajíce se, že by tuto funkci ztratili, kdyby nebyli na spoluvězně dost přísní, jak si přáli jejich „chlebodárci“. Učinil jsem v tom směru truchlivou zkušenost později v Dachau.

   Shodil jsem ze sebe šaty, položil je za hlavu a zalezl jsem pod deku. Otevřenými dveřmi jsem v pravidelném intervalu spatřoval stráž v černé uniformě s puškou v ruce. Potom jsem se rozhlížel kolem sebe. Kromě zmíněných dvou kněží zde byl jeden vězeň, který každou chvíli vyskočil z postele, běžel k nádobě v koutě světnice a vrhl krev. Vedle mne ležel starý žid. Říkal, že býval hercem. Prvně se mě tázal, zdali mám cigaretu. Neměl jsem, protože jsem kouřil doutníky a ty jsem měl v redakci ve stole. Ptám se herce, co se stalo tomu muži, co vrhne každou chvíli krev. „To je chudák,“ šeptá mi herec pod pokrývku. „Je podezřelý ze špionáže. Byl delší dobu zavřen v policejní separaci na policejním ředitelství. Mučili ho při výsleších. Stále tvrdil, že je nevinen, ale oni mu pokoj nedali. Tak z toho dostal nějaký záchvat, v zoufalství vyšrouboval z lampy žárovku, rozbil ji na kusy, střepiny hodil do sklenice s vodou a všechno vypil. Myslím, že z toho sotva vyleze. Střeva má plná skla…“

   Po pravé straně jsem spatřil staršího muže, opřeného zády o zeď. Byl to těžký astmatik. Zatkli ho a přes těžkou chorobu uvěznili na Špilberku. Musel „spát“ v sedě, poněvadž by se byl jinak zadusil.

   Pravil ironicky herec:

   „Vidíš, člověče, jak je Německo mocné. Bojí se i lidí, kteří mají smrt na jazyku. Tenhle člověk patří do nemocnice a ne do kriminálu.“

   Doktor v modré kombinéze za chvíli odešel spát na svou světnici mezi ostatní vězně. „Kápo“ shodil plátěnou uniformu, lehl si do postele v koutě věznice a prohlásil, že se bude spát. Na marodce, pokud bylo lze tuto místnost tak nazvat, byl zvláštní poměr. „Kápo“ poroučel židovskému doktorovi, který před ranní visitou musel zamést podlahu.

   Na chodbách se pomalu rozhosťoval klid, rušený jen přecházením stráže kolem otevřených dveří. Zamřížovanými okny sem proudil čerstvý vzduch umírajícího zářijového dne, jenž přinesl mnoho vzrušení a překvapení. Nechtě myslím na budoucnost. Proč mě vlastně zavřeli ? Čím jsem se provinil ? Že jsem snad dříve psal nějaké protiněmecké články ? Vybavoval jsem si v paměti, co jsem vůbec kdy napsal, za co by mne mohl německý režim honit. Konečně, i když něco takového bylo, konal jsem jen svou povinnost. A potom Hitler prohlásil, že nad minulostí Čechů byl učiněn škrt. V duchu jsem se zasmál. Prohlásil kdysi, že nechce ani jednoho Čecha. Potom však skočil rázem na všechny a mlčky přihlížel k tomu, jak byli popravováni naráz nebo „studenou cestou“ po stech a tisících v přečetných žalářích a koncentračních táborech. Snažil jsem se usnout. Nebylo možné. Nápor na nervy byl toho dne až příliš veliký, než aby dovolily spánkové bezvládí. Kroky stráže na chodbě, každé dvě hodiny se střídající, bušily do mého bdění celou noc. Měl jsem však k ránu přece jen dojem, že jsem aspoň na chvíli ztratil vnímání. Tak jsem začínal v žaláři druhý den nesvobody.

 

 

Osm dní na Špilberku

 

   Ráno v šest hodin přišel doktor v modré kombinéze, zametl podlahu a potom se vyptal na zdraví nemocných. „Kápo“ mu při tom „asistoval“, načež rozdal nějaké prášky. Mně dal také jeden. Myslím, že to byl aspirin. Za chvíli přišli dva vězni s pytli na zádech. Vytáhli několik komisárků, spočítali osazenstvo a nařezali krajíčky chleba, načež opět zmizeli. Měl jsem velkou žízeň. Přesto jsem kousek chleba snědl a zapil jakousi špinavou hořkou tekutinou, označenou honosně slovem „káva“.

   Na chodbách nastal ruch. Smýčilo se a zametalo. Když chtěl jít některý vězeň na toaletu, musel se hlásit na chodbě stráži. Když se vrátil, musel opět hlasitě oznamovat příchod. Strážní si potrpěli na hezky hlasité hlášení. Kdo se podle předpisu nehlásil, nesměl vyjít z kobky a musel trpět. Proto ti, kteří si netroufali na pořádné hlášení, svezli se s nějakým osvědčeným „hlásičem“, který jadrně křičel na strážného, že ten a ten s tolika muži hlásí odchod na záchod. Byl to někdy celý konvoj. Strážným na chodbě byla dlouhá chvíle. Chtěli se bavit a věru se bavili originálně. Ovšem vždy na účet vězňů.

   Tak jsem viděl z postele marodky otevřenými dveřmi, jak se vězni, kteří se špatně hlásili, plazili na chodbě po břiše desetkrát sem a tam, jak skákali jako žáby, jak mečeli, jak museli napodobovat psa, jak zpívali a prováděli jiné kejkle, při kterých pánům strážným příjemně ubíhala jejich služba. Velmi často jsem slyšel na chodbě nářek, když přišel nějaký surový mladík, nespokojil se s plazením po břiše a špatně se hlásivší vězně vyplácel ranami do nosu nebo do brady. Ano, brada, na tu se strážní strefovali velmi rádi a byli nadmíru spokojeni, když se jim na pohled nepatrnou ranou na bradu podařilo vězně složit k zemi.

   Vyprávěl mi toho dne doktor v modré kombinéze:

    „Příteli, jsem zde již čtyři měsíce. Kdybych ti měl vyprávět, co jsem tu za tu dobu zažil… Ostatně nejen my židé, ale také arijci by mohli vykládat. Takový dr. Babák z policejního ředitelství v Brně, nebo policejní ředitel dr. Sobotka. Toho zavřeli na šest neděl do samovazby, když ho před tím surově tloukli opasky. Pochybuji, že by dr. Babák někdy spočítal rány, které zde dostal. Bylo tady donedávna moc doktorů z politického oddělení brněnského policejního ředitelství. Sám jsem viděl, jak jeden z nich, doktor Bezděk, dostal takovou ránu do obličeje, až se skácel. Bylo zde také mnoho vězňů z Kladna. Někdo tam zastřelil dva německé četníky a tak tam sebrali 120 lidí, kteří s věcí neměli nic společného. Jeden z nich nedbal příkazu, přistoupil k oknu a byl hlídkou zastřelen. Kladenský starosta, který byl mezi nimi, nemohl se na to dívat a v rozrušení skočil z okna do dvora. Chudák, byl na místě mrtev.

   Nás honili denně po dvoře, až jsme padali a nemohli z místa. Také jsem byl jednou hotov při podobné honičce. A víš, jak mě křísili ? Dali do kbelíku kusy cihel, zalili je vodou a potom na mne obsah vychrstli. Byl tady jeden voják, který několikrát donutil vězně, aby vypili plivátko. Mezi námi je dr. Fleischer z Brna, snad ho znáš. Byl to silný chlap, když sem přišel. Musel jim předvádět řecko-římské zápasy a svého soupeře tlouci. Když se strážným zdálo, že málo tluče, byl ztlučen sám. Někdy si stráž postavila dva vězně proti sobě a jeden druhého musel lískat. Tak dlouho, až jeden z nich spadl. Vítěz tohoto souboje byl pak nakonec sám sražen na zem ranou do brady. Ach, tady se dějí věci, jak je to vůbec možné ve 20. století…“ mávl rukou doktor a vyskočil, neboť právě přišel skutečný vojenský doktor, kterému malý muž hlásil „přírůstek“ dvou kněží a mé maličkosti.

   Vojenský doktor se podíval na oba kněze (páter Tenora měl tehdy již hodně přes 70 let), neřekl ani slovo, pak přistoupil k mé posteli, poptal se, co je se mnou, a když slyšel něco o nervech, mávl rukou a řekl, že musím ven, pro takové marody prý zde není místo, ačkoliv na marodce bylo v té době ještě asi pět neobsazených postelí. A tak jsem z marodky třetího dne vypadl do tak zvaného velkého sálu, kde bylo asi 40 „rukojmí“, většinou z Brna.

 

 

Čekáme na „propuštění“.

 

   Také ve „velkém sále“, ve skutečnosti velké kobce se zamřížovanými okny, se leželo na bídných slamnících na zemi. Přikrývek nebylo. Naštěstí bylo tehdy ještě velmi teplo. Když jsme byli tak pohromadě, nastala družná zábava. Ba čtvrtého či pátého dne jsme začali i zpívat. Proti tomu nebylo námitek. Tehdy ještě hladu nebylo. Na celu se dalo tolik chlebů, nikdo to nepočítal. Kdo měl hlad, vzal si. První dny však většina zatčených jedla málo, nebo vůbec nic. Je to známá vězeňská reakce.

   Dověděli jsme se, že my ve velkém sále jsme na tom relativně nejlépe. Ti v kapli byli opravdu chudáci. Jednou za den je vyhnali nahoru k toaletám, aby mohli vykonat svou tělesnou potřebu, ať se jim chtělo nebo nechtělo. Při této příležitosti jsme se dověděli, jaká je situace v kapli.

   Tam se bavili vojáci opravdu znamenitě. Přišli třeba o půlnoci na kůr a začali hrát na varhany. Nebo některý z nich zalezl do zpovědnice, zavolal vězněného kněze a žádal, aby byl „vyzpovídán“. Také P. Karla Fanfrdlu, který svým aristokratickým zjevem zvláště přitahoval strážné pacholky, vytáhl jednou v noci strážný na chodbu a nutil ho tam, aby mu zpíval „Pater noster“. O kamarádech, kteří se dusili v horních kobkách, jsme v té době neměli žádných zpráv.

   Jídlo bylo pod psa. Jakási polévková šlichta bez chuti, ale zato se zápachem. Myslím, že to bylo šestého dne, kdy jsme měli konservový „guláš“. Byly to ovšem zkažené konservy. Maso již hnilo a guláš naplnil celý Špilberk takovým zápachem, že i stráže na chodbě si ucpávaly nosy a proklínaly gulášovou „pochutinu“. Ve velkém sále bylo hodně myší. Strážní se bavili v noci tím, že si na ně svítili baterkami, plašili je a měli radost, když nám myši rejdily přes obličeje.

   Jednou jsem při hlášení „toalety“ hrozně urazil stráž. Řekl jsem mu „Herr Wachmeister“ místo Herr Sturmmann“. Wachmeister byl totiž obyčejný voják SS a Sturmmann je něco takového jako „frajtr“. Tak jsem musel před tím holobrádkem udělat za trest dvacet dřepů a dvacetkrát oběhnout dokola dlouhou chodbu. Také v horní chodbě, kam jsme chodili z „velkého sálu“, s dvoumetrovými zdmi a nepřekonatelnými mřížemi, jsem se jednou hlásil poněkud slabě. Měl jsem však štěstí, že jsem kápl na „muzikální“ stráž, na mladíka, který se spokojil, když jsem mu za trest zazpíval arii Jeníka z Prodané nevěsty.

   Měl jsem sto chutí do textu propašovat při zpívání nějakou šťavnatou nadávku, ale slyšel jsem již před tím, že ve stráži bývají Sudeťáci, kteří umějí dost česky, a tento mohl býti právě jedním z nich.

   Při pochůzkách na toaletu jsem se srazil s několika dobrými přáteli. Tak jsem se pozdravil s předsedou SK Prostějov Stavem, který byl na Špilberku již dlouhou dobu. Zeštíhlel tak, že jsem ho skoro nemohl poznat. Potom jsem se pozdravil s mnoha zpravodajskými důstojníky, z nichž většina byla později popravena pro velezradu. Byl mezi nimi také bývalý čs. tiskový atašé z Budapešti major Klein, který jednou ve své úřední funkci spisoval se mnou protokol, když jsem otiskl nějaký neschválený obrázek maršála Rydz-Šmigliho ze švédské obrázkové korespondence. Major Klein vypadal bídně v zašpiněné plátěné a roztrhané uniformě. Stěžoval si, že stráž k nim přijde několikrát denně do cely a všichni uvěznění důstojníci musejí prolézat několikrát pod všemi postelemi po břiše. Také si stěžoval na bití a ukazoval mi modřiny na nohou „Včera mě jeden dokopal na dvoře,“ vyprávěl bezbarvě. „Ale člověk si tady zvykne na všechno. Otázkou jen je, jak dlouho to kdo vydrží.

   Major Klein to po našem rozhovoru opravdu nevydržel dlouho. Byl dopraven do Prahy na Pankrác, kde zemřel. Podle úřední zprávy „přirozenou“ smrtí. Podle některých svědectví prý byl poset ranami. Měl tedy jistě horší smrt než jeho ostatní druhové s ministerským radou Schmoranzem v čele.

   Kouření na Špilberku bylo přísně zapovězeno. Přesto se však kouřilo. Kdo byl chycen, byl zbit a nedostal tři dny nic jíst. V kapli chytili vězně z naší akce, mladého Hrazdiru z Maloměřic, při kouření. Hrazdira byl vyveden nahoru na chodbu, kde byl mučen plných šest hodin, takže stál sotva na nohou. Když se pak vrátil dolů do kaple, bylo jeho první přání, že si musí zakouřit. Tvrdou českou povahu Němci zformovat nemohli a také nedovedli. To by nás byli museli postřílet jednoho vedle druhého. Ačkoliv na to měli velkou chuť, přece se toho jen neodvážili. Přesto zahynulo mnoho a mnoho Čechů, daleko od své vlasti, s otazníkem v hasnoucím zraku, proč musel přijít tento osud, když se provinili pouze tím, že sokolovali nebo byli členy levicové strany, nacionálnímu socialismu nepříjemné. Ale byli mezi nimi mnozí, kteří vůbec nikdy nebyli v žádné straně, veřejně nijak nevystupovali a nikdy se o nic nestarali. Na příklad takový dobrák, řídící učitel Morávek z Heršpic u Brna, který zemřel v Buchenwaldu uprostřed svých plánů, jak upraví svou zahrádku, až se vrátí domů. Nevrátil se…

 

 

Odjezd do Dachau

 

   Šestého dne na Špilberku se mezi starými vězni v prvním poschodí začala trousit vytrvale verse, že my, kteří jsme byli zatčeni 1. září při vypuknutí války, půjdeme všichni do Dachau. Pokládali jsme to za špatný vtip. Většinou jsme očekávali, že jsme byli zatčeni jen na jeden nebo dva týdny a že když se v Protektorátě nedostaví po vypuknutí války žádná nepřátelská reakce, že budeme propuštěni na svobodu.

   Což byl ovšem krvavý omyl. Osmý den jsme byli voláni k „prohlídce“. Každý si stáhl košili, proběhl okolo doktora SS v uniformě a byl shledán zdráv. Lékaři SS měli pro vězně jedno zdravotní měřítko. Dokud měl vězeň hlavu na krku a nenesl si ji k prohlídce pod paží, byl zcela určitě zdráv.

   Přesto jsme zprávě do poslední chvíle nevěřili. Jak rádi bychom byli sdělili tuto zprávu našim blízkým, kteří směli přijít k bráně, odkud marně vzhlíželi k našim zamřížovaným oknům ! Viděli jsme mnohé manželky, jak hořce plakaly u brány. Přinášely nám věci. Některé jsme dostali, ale mnoho jich také zmizelo. Přišlo na to, jaký poctivec měl toho dne strážní službu.

   Kritické noci kolem jedné hodiny jsem náhodou spal, neboť „doktor v modrém“ z marodky mi poslal prášek na spaní. Do sálu vešel vězeňský „kápo“ a přečetl jména vězňů, kteří se měli obléci a vyjít hned na chodbu. Byla to strašidelná nálada při osvětlení svíčky. Několik vězňů z naší akce přečteno nebylo. Zůstali proto ležet. Jak jsme jim záviděli !

   Na chodbě nás seřadili, spočítali a hnali dolů na dvůr. Byla hluboká, hvězdnatá, ale vlahá zářijová noc. Strašidelnost na dvoře vyvrcholila. V koutě dvora stál automobil. Světlo jeho reflektorů řezalo do našich obličejů. Kromě těchto paprsků byla na dvoře hluboká tma. Padali jsme přes hromádky štěrku a jiné překážky. Mezi námi pobíhal jakýsi SS oficír s hrůzným hlasem, řval jako pominutý a rozdával rány na všechny strany. Tuším, že tehdy byl insultován mimo jiné nelidským způsobem poslanec dr. Toušek z Brna.

   Znovu četli naše jména. Jeden chyběl. Jmenoval se Ženatý a byl tkalcovským mistrem z Brna. Odvážný Ženatý. Vsadil všechno na jednu kartu a zůstal v cele, ačkoliv byl přečten. Několik vojáků šlo nahoru do cely. Za chvíli se vrátili dolů s Ženatým. Spíše ho nesli než vedli. Tak byl chudák zřízen. Ještě v Dachau chodil delší dobu s modřinami a boulemi na obličeji a na hlavě.

   Poté zaskřípala brána a mezi kordonem strážných a lesem kulometů jsme po skupinách vycházeli před budovu, kde stála nekrytá nákladní auta. Vždy část nás odpočítali a pomáhali nám ranami pušek nahoru do vozu. Museli jsme si sednout nám již známým „tureckým“ způsobem na dno auta a hodně se přikrčit, aby nás nebylo zvenčí vidět. Skutečně, kdo musel v oné noci spatřit karavanu nákladních aut, jedoucích ze Špilberku, nepozoroval nic nápadného, poněvadž jsme byli natlačeni na dno vozů jako slanečci. Snad jsem vynikal poněkud nad ostatní, nebo jsem nebyl řádně sehnut. Připomněl mi to kopanec uniformovaného drába, který seděl na bočnici auta nade mnou. Všechno se dělo bez hluku. Několikrát jsem však měl dojem, že jsem slyšel skřípot zubů. Kola tak rozhodně skřípat nemohla.

   Auta pomalu sjížděla ze Špilberku. Zíraje vzhůru k hvězdám, snažil jsem se uhodnout, kam jedeme. Nebylo to možné, poněvadž dolů na boky nebylo vidět. Teprve, když mi na Zelném trhu bleskl do očí matně nápis „Cyrilo-Metodějská záložna“, poznal jsem, že jedeme k nádraží. To mohlo býti asi půl třetí ráno. Před nádražím, daleko vedle hlavního vchodu, někde na bočném nástupišti auta zastavila. Kolbami nám zase pomáhali z aut dolů. Och, ti dobrodinci ! Pak nás zavedli na peron a cpali nás do vozů, jež měly vesměs stažené záclony. Uvnitř jsme museli dát ruce na klín, asi tak jako děti ve školce musejí dát ruce na lavici.

   A samozřejmě klobouky dolů. Uvnitř vozu a na obou jeho koncích se postavili drábové v černém s ručními kulomety. A ani muk. Kdo promluví nebo kdo se hne, bude ihned zastřelen, prohlásil k nám nějaký majitel šarže od těch černých pochopů.

   Na nádraží jsme stáli asi do čtyř hodin ráno. V té době přijela do Brna skupina rukojmí z Olomoucka. Byla přivezena ze „sběrny“ ve Štěpánově u Olomouce v autobusech. Jak nám později hanáčtí kamarádi řekli, měl jeden z autobusů na cestě mezi Vyškovem a Brnem poruchu. Všichni museli z autobusu vystoupit. Když byla porucha opravena, všichni opět nasedli a pokračovali v jízdě. Na silnici pod autobusem zůstal ležet jeden vězeň. Nebyl zraněn. Při poruše mu napadlo, že by mohl utéci. Do polí to nešlo, ježto skupina byla obstoupena strážnými. Zalezl proto ve tmě pod autobus a jednoduše čekal, až odjede. Další osudy tohoto vtipného uprchlíka však nebyly nikomu známy.

   Za ranního úsvitu se náš rychlík rozjel pomalu ku Praze. S rukama na kolenou, ohrožováni ze všech stran ručními kulomety, byli jsme každý hluboce pohřízen do svých myšlenek. V mém oddělení jel židenický poslanec Langr, starosta Kristýnek z Luhačovic, vedoucí brněnské české mládeže dr. Gustav Loubal, redaktor Komenda a několik dalších. Když se vlak rozjížděl, litoval jsem druhé promarněné příležitosti k útěku. Napadlo mi totiž, že místo do vozu jsem mohl skočit pod něj, rychle podlézt vagon a ztratit se tam někde na druhé straně směrem k Svitavě. Ale myslím, že jsem udělal dobře, když jsem se o útěk nepokusil. Tam na druhé straně vlaku prý bylo okolí prošpikováno SSmany se seriemi ostrých nábojů v zásobnících ručních strojních pušek. Těžce supaje, rozjel se s námi vlak do mlhavého rána. Byla to pro český národ jistě nejpotupnější výprava, jaká kdy byla v jeho dějinách uspořádána.

 

 

Parní lázeň“ v rychlíku.

 

   Jelikož byly na oknech staženy záclony, seděli jsme stále v jakémsi pološeru, i když jsme ze záblesků světla štěrbinami tušili, že venku se zrodil krásný, slunný den. Nejen slunný, ale na září až příliš teplý. Za chvíli jsme se začali potit, ale stráže okna neotevřely. Pot nám stékal v praméncích z čela a kapal nám ze špiček nosů do klína. Setřít jsme jej nemohli. Zněla nám stále v uších výstraha, že se bude ihned střílet na ostro, jakmile se někdo pohne. A ústí ručních kulometů jsme měli od hlav jen na dva metry daleko.

   Vlak jel nejvyšší rychlostí. Ze zkušenosti častých jízd do Prahy jsem usoudil, že jsme již museli minout Českou Třebovou a že tedy jedeme bez zastávky. Skutečně noblesní rychlík. Tak expresně jsme ještě nikdy nejeli. Zatím se změnily stráže. Napětí nějak povolovalo. Stráž byla namíchnuta hrozným ovzduším a dvě okna otevřela. Záclony zůstaly ovšem stále spuštěny. Čerstvý vzduch nás poněkud osvěžil. Ruce jsme již měli bolavé od toho držení na kolenou. Sem tam jsme si je založili. Stráž neřekla nic. Potom jsme začali mezi sebou i šeptat. A stráže opět nic. Nálada se zlepšovala. Před Prahou se v kupé dokonce vyjasnilo tak, že Komenda vytáhl z aktovky šach, který si vyrobil na Špilberku z chlebové střídy, na aktovku položil vlastnoručně vyrobenou šachovnici, a dali jsme se do partie, kterou nám přerušil poddůstojník, který přišel do kupé na kontrolu.

   Chlebové figurky nám smetl na zem a bylo po partii. Však v tom již vlak začal brzdit. Někdo na kraji se podíval štěrbinou ven a zašeptal:

   „Stojíme na smíchovském nádraží.“

   Tedy z Brna až na Smíchov „non stop“. Opravdu, tak rychle se z Brna do Prahy žádný z nás ještě nikdy nedostal.

   Na Smíchově byly k našemu vlaku připjaty další vagony, nacpané „rukojmími“ z Prahy a jiných měst v Čechách. Netušili jsme, že mezi jinými vynikajícími osobnostmi se v té době veze bývalý pražský primátor dr. Zenkl, spisovatel Josef Čapek, generál Husák, generál Němec, bývalý ministr Markovič, šéfredaktor Národních listů Holeček, redaktor Přítomnosti Ferdinand Peroutka, přítel presidenta dr. Beneše, ministerský rada Hájek z tiskového odboru, vynikající sokolští pracovníci dr. Klinger a dr. Schneiner a mnoho a mnoho jiných předních osobností z českého veřejného života. Ministra dr. Zadinu přivezli k nám do koncentráku až za týden po našem příjezdu.

   Zastávka netrvala dlouho. Rychlík se dal opět do pohybu. V kupé bylo vedro jako v pekle, ačkoliv se záclonkami byla nyní otevřena všechna okna. Naším oddělením několikrát procházeli uniformovaní lidé i civilisté.

   Vzpomínám na chvíli, kdy oddělením procházel ještě s jedním vojákem elegantní civilista, kterého jsem znal z Olomouce a věděl jsem, že se pohyboval v německých kruzích. Teď bude jistě ten chlap u gestapa, mínil jsem. Omyl. Byl to prokurista Wolf z Olomouce, který jako „rukojmí“ seděl v sousedním kupé, hlásil se se svou potřebou a byl doprovázen na toaletu strážným. Wolf jel současně se svým zatčeným šéfem Heikornem, majitelem velké olomoucké továrny.

   Žízeň jsme měli strašlivou. Místo vody nám však přinesla stráž v náručí malé, příšerně černé chleby. Voják si vždy každou sedící skupinu nevrle prohlédl, načež do jejího středu mrskl jeden nebo dva chleby. Házel je s velkou prudkostí a mířil v našem oddělení na hlavu kolegy Komendy, který však bystře uhnul. Chléb zůstal ležet na klíně poslance Langra. Vzal jej, rozdělil na několik kusů a podělil nás. Jak jsme však mohli jíst černý, suchý a rozpraskaný chléb, když se nám lepil jazyk na patro ? Ostatně při této příležitosti si vzpomínám, že Langr již na Špilberku viděl do situace, srážel náš optimismus ve věci brzké svobody a říkával:

   „Chlapci, věřte mně nebo ne, ale kouká z toho aspoň pět let…“

   Brali jsme to jako vtip, ale kolik pravdy v něm bylo… v Plzni jsme zastavili.

   „Aha“, chtějí nám servírovat plzeňské,“ povídá Komenda podle starého receptu „na vše s humorem“. Povzdechl si starosta Kristýnek s očima upřenýma vzhůru ke střeše vagonu:

   „Království za jednu plzeň.“

   Plzeň to nebyla, ale jakási tekutina neurčité barvy a měla to být černá káva. Nechť to bylo cokoliv, vrhli jsme se na to hltavě, poněvadž nám v krku vyschlo tak, že mnozí z nás již jen sípali. Tekutiny bylo jen nepatrně, přece to však bylo pro nás určitým osvěžením.

   Potom někdo řekl, že jsme minuli Domažlice. Opustili jsme půdu naší vlasti. Proti své vůli. Podle trestního zákona to byl zločin únosu, případně zločin omezování osobní svobody. O věci jsme mezi sebou tiše debatovali. Říkalo se na Špilberku, že pojedeme do Dachau, ale stále jsme nebyli o tom přesvědčeni. Jinak jsme se sjednotili v šibeničním humoru na tom, že na cestě je hodně zajímavého. Nejzajímavější pak prý je to, že jedeme zadarmo přes hranice Říše a dokonce bez pasu.

   S večerem přibývalo chladu. Jedeme se dvěma krátkými přestávkami již od rána. Teď opět zastavujeme. „Služba“ u okna nám hlásí: „Je to Řezno.“

   Opět výměna stráží a rychlík pokračuje v jízdě. Zatím se již úplně setmělo. Začínáme klímat. Tak mne zase napadá, že jsem promeškal třetí příležitost k útěku. Bylo to v době, kdy jsme projížděli vyšehradský tunel. Kolega Dlabač z Lidovek mi později řekl, že měl stejné nutkání.

   Podíváme se na hodinky.

   Půlnoc. A rychlík se dále zakusuje do neznámé krajiny.

   Jedna hodina ráno. Stráže začínají projevovat čilost. Blížíme se asi k svému cíli. Vlak zastavuje. Stráž vyšla z našeho kupé. Skočím k záclonce u okna a ve slabém osvětlení přímo naproti našemu vagonu vidím nápis: DACHAU.

   Tedy přece. Koncentrační tábor, o kterém kolovalo tolik pověstí. Máme se tedy nač těšit. Do vagonu vnikl poddůstojník a řval: „Všechno ven, jeden za druhým. Kdo se pokusí o útěk, bude okamžitě zastřelen !“

   O útěk se nikdo nepokusil. Nebylo k němu již dostatečných sil. Dokonce i já sám jsem přestal pomýšlet na útěk. Zde v cizí zemi byly naděje na svobodu slabé, i kdybych se byl dostal z dostřelu ručních kulometů.

   Převedli nás na jakési nákladní nástupiště. Přijeli nákladní vozy „pro osm koní nebo čtyřicet mužů“. Němci mají zřejmě jiné pojmy pro prostor. Do každého vagonu nás dali po osmdesáti mužích. Potom vrata vagonu zaskřípala a my jsme se za chvíli začali dusit jeden druhému na zádech znova. Tentokrát to bylo ovšem daleko horší. Dýchali jsme si do tváře a lapali vzduch jako kapři v bahně vypuštěného rybníka. Někdo vedle mne pravil:

   „Kdybychom měli jet takhle dvě hodiny, bude po nás.“

   Vlak se pohnul. Na štěstí koncentrační tábor v Dachau není daleko od nádraží. Vrata vagonu se otvírají. Dole vidíme spoustu vojáků s baterkami v rukou. A pod námi již stojí nějaký pochop a pobízí nás:

   „Tak honem dolů, vy prasata, ale zčerstva.“

   My mladší jsme skákali přímo dolů jako kobylky. Starší se skoku s výše něco přes metr neodvažovali, napřed sedali na podlahu vagonu a tak se sváželi. Ti všichni ovšem na svou pomalost dopláceli. Slyšel jsem, jak padaly rány kolem mne na obou stranách. Mnoho z nás při tom pozbylo klobouku. Já jsem klobouk pozbyl až druhého dne za okolnosti ještě podivnější.

   Dole nás opět seřazovali. Ze všech stran baterky a ústí střelných zbraní. Potom jsme se dali na pochod. A za malou chvíli pozorujeme, že procházíme velkou branou pověstného koncentračního tábora a zastavujeme se na obrovském nádvoří. Je nás v desetistupech řada strašně dlouhá. Asi sedm set „rukojmí“ čili „ehrenhaftlingů“, jak se nám v táborech z počátku posměšně přezdívalo.

 

 

Těžká noc na dvoře.

 

   Mnozí z nás se domnívali, že konečně se nám někde dostane pod střechou místa, kde se budeme moci natáhnout po úmorné jízdě. Také žaludky se mohutně ozývaly, vždyť od předvčerejška kromě toho kousku chleba a trochu tekutiny jsme neměli nic v ústech. Byli jsme ovšem zklamáni. Kolem druhé hodiny ranní přišel nějaký oficír, který nám držel přednášku, jejímž tenorem bylo, že musíme poslouchat jako hodiny. Řeč zakončil výhružkou, že se v táboře okamžitě střílí, jakmile k tomu některý „haftling“ zavdá příležitost, při čemž zdůrazňoval, že muži SS jsou zvláště mistrovští střelci a rádi si zastřílejí do živých terčů v táboře. V tom směru, musím doznat, měl ten chlapík úplnou pravdu, jak jsme se později přesvědčili.

   Hned nad bránou tábora byly jakési věže, na kterých byly velké reflektory. Rázem zazářily a byly seřízeny tak, aby osvětlovaly celou naši skupinu. Načež kolem nás začaly obcházet stráže, které dbaly toho, aby neměl nikdo pokrytou hlavu.

   Zatím co jsme se ve dne ve vlaku strašlivě potili, začala námi zde na dvoře pověstného bavorského koncentračního tábora drkotat zima. Většina z nás byla v letních oděvech, bez vest a bez svetrů, domnívajíc se při zatýkání , že půjde jen o nějaký výslech a že se za chvíli vrátí. Vzpomněl jsem si při tom na svůj rozepsaný článek v redakci a na klíče, visící u zásuvky psacího stolu. Po stránce psychologické je opravdu zvláštní, že člověk někdy myslí na maličkosti, když jde opravdu o věci velmi závažné.

   Nad obzor se vyhoupl měsíc a osvětlil naše okolí. Spatřili jsme spoustu baráků, které se začaly ostře rýsovat, když měsíc mizel a na východě se začalo jasnit. To bylo myslím ke čtvrté hodině ráno. Mnozí z nás padali na zem, ježto usínali ve stoje. Nikdy jsem nevěřil tomu, že by bylo možné spát ve stoje. To tak člověk zavře oči, na spánek nemyslí a pojednou se mu podlomí kolena. Kdo se včas neovládne, leží na zemi.

   Jasnilo se stále více. Okolí vystupovalo z temnot. Řada věží, vždy ve vzdálenosti asi sto metrů od sebe, lemovala celý koncentrační tábor, ohraničený drátěným plotem, umělým vodním příkopem a nakonec ještě vysokou zdí. Z tohoto tábora, jak jsme se dověděli, mohl utéci někdo jen tehdy, když byl venku na práci. Teprve nyní jsme poznali, že drobná červená světýlka kolem celého tábora, která nyní zhasla, visela na drátech, kterými procházel elektrický proud o napětí 6000 voltů. Tedy napětí, které podle zjištěných skutečností zabíjí nejjistěji. Na každé věži jsme viděli strážného, pohybujícího se okolo kulometu, namířeného do středu tábora. Každá věž měla rovněž svůj vlastní reflektor, kterým strážný mohl s věže ohledávat své okolí, uslyšel-li nějaký podezřelý šustot. Dunění, které nás provázelo na dvoře celou noc, pocházelo patrně z elektrické sítě vysokého napětí. Naše obličeje byly povadlé. Kdy to skončí a co přijde dále ?

 

 

Dostáváme uniformy.

 

   V pět hodin pojednou zazněly mezi baráky ošklivé a protivné sirény. Jejich zvuk nám projel morkem. To byl budíček pro vězně. A za necelou čtvrthodinku se nám všem zatajil dech při nebývalé podívané. Z uliček mezi baráky se počaly v desetistupech valit v naprosté spořádanosti a vyrovnanosti proudy vězňů, oblečených do pruhovaných modrobílých uniforem. Všichni byli dohola ostříháni a bez čepic. Na pravé straně bluzy na prsou měl každý černobílé číslo. Totéž číslo měl na boku levé nohavice kalhot. K tomu na prsou různé, pestrobarevné trojúhelníky a znaky. Rychle zaplavili celý prostor, tak zvaný „appellplatz“, jemuž jsme později prostě říkali „apelák“.

   Zírali jsme na tento nástup jako na zjevení. Také přišedší vězni byli zřejmě překvapeni naší početnou skupinou. Ze zástupu, který tehdy čítal asi 15.000, tedy tři pěkná okresní města, se ozývalo kašlání, smrkání a hučení. Rázem ustalo, když se přihnala skupina strážných, kteří sčítali v malé chvíli tisíce vězňů, podali hlášení vedoucímu služby, který dal povel „oči vlevo a vpravo“ a hlásil stav vězňů veliteli tábora či jeho zástupci. Apel byl skončen. Mezi vězni nastalo hemžení. Nastupovalo se do pracovních komand. Apelák se začal vyprazdňovat. Za chvíli jsme na něm byli opět sami.

   Nikdo v okolí se nevzpíral, když jsem prohlásil, že nepochybně rozmnožíme tisíce těchto bezvlasých lidí, o nichž se brněnský městský rada Rotrekl, který stál po celou noc vedle mne, suše vyjádřil, že to vypadá, jako by v těch uniformách utekli od houpaček. Ale my jsme stáli pořád, asi do deseti hodin, než na nás přišla řada. Napřed jsme procházeli řadu místností, ve kterých vesměs úřadovali vězni v modrobílých uniformách, dostávali jsme lístky a byli jsme zařazeni do „zásobovacího stavu“. Potom jsme se museli svléci do naha a defilovat před lágrovou „zdravotní policií“, která pečovala o to, aby nikdo nepřinesl do tábora vši. Tuto „policii“ obstarávali rovněž vězni. Řada jich třímala před budovou v ruce holicí strojky. Každý z nás byl v mžiku zbaven všech vlasů na hlavě, pod pažemi i jinde. Potom každý musel vystoupit na židli a jiní vězňové pátrali po vších ještě pomocí malého dřívka. Pak hajdy pod sprchy. Konečně opět zase trochu vody. Nechutnala dobře, ale byla to přece jen voda.

   Teprve po napití jsme se začali oplachovat. Šlo to v ostrém tempu. V koncentračních táborech měli na koupání vězňů zvláštní metodu. Hrc, voda jako led, a zase hrc, voda vařící. Několikrát rychle za sebou. Někdo tvrdil, že je to zdravé, ale většina byla přesvědčena, že to patří také k trestům. Hlavně že jsme si na to brzy zvykli. Nebylo jiného vyhnutí.

   Potom jsme „fasovali“ spodní prádlo, uniformu, t. j. modrobílou bluzu a kalhoty téže barvy, prý to bylo z kalika, boty a ponožky, každou jinou, a dva kousky úzkého plátna, na kterých jsme měli každý vlastní číslo, které jsme si museli sami přišít na bluzu a na kalhoty.

   Ztratili jsme jména a stali se čísly. Někdo na kratší, někdo na delší dobu. Mnoho navždy, neboť v táboře bylo po ruce příšerně mnoho prostředků, pečujících o to, aby se život vězňů zbytečně neprodlužoval. V Dachau jsem byl vězeň číslo 35.410. V Dachau se vždy číslovalo do 100.000 a potom se začalo opět číslovat znova. Stále byla nějaká fluktuace. V Dachau na rozdíl od Buchenwaldu bylo lze poznat podle čísla, jak dlouho je vězeň již strávníkem této skvělé vymoženosti, která „sjednotila“ nacionálněsocialistické Německo. Hitler jednoduše pozavíral veškeru oposici, ale nejen tu, i všechny, kteří se zdáli jen poněkud podezřelí, do koncentračních táborů, kterých bylo v Německu asi čtyřicet, načež Goebbels statečně troubil do světa, jak krásný a božský klid je v Německu. Ovšem, oposice i podezřelí Němci byli do jednoho zavřeni, zbytek sotva dýchal strachem, že by se mohl dostat do koncentráku. Ostatní Němci byli v uniformách SA, SS a bůhvíjakých, s nimiž byla většinou spojena dobrá prebenda a hlavně žádná práce, která jinak byla Göringem mohutně opěvována. Tak bylo opravdu velmi těžké dělat v Německu za těchto poměrů nějakou revoluci, když se tam nezdravé poměry vystupňovaly v nacionálněsocialistickém duchu tak, že otec dostal do koncentráku syna nebo syn otce. Ano, těch případů bylo velmi mnoho.

 

 

Fotografování po holení.

 

   Fotografování bylo velmi důležitým úkonem. Napřed jsme však byli před budovou fotografa holeni armádou holičů-vězňů, v Dachau vesměs Němců. Zvídali na nás, odkud jsme a co jsme provedli. Řekli jsme, že nevíme, proč nás sebrali. Vězeň, který mne holil, řekl s ironickým smíchem:

   „Člověče, takových už tady je. Přes pět let už tady trčí a nevědí proč.“

   Pěkná perspektiva, dumám, a tlačím se ve „frontě“ v budově fotografa.

   Fotografování prováděl nějaký starší „šára“. Tak jsme totiž označovali naše hlídače, kteří měli oficiální šarže Scharführerů, Unterscharführerů a podobně. „Šára“ znělo výstižně a krátce, zvláště tehdy, když bylo nablízku nebezpečí. A jít kolem „šárů“ znamenalo vždy nebezpečí. Když jsme potkávali v táboře šáru, museli jsme, jdouce bez čepice, přiložit na znamení pozoru ruce se sevřenými prsty ke kalhotám, palec na švy a ruce při „štram“ pochodu s kalhot neodlepit. Na šáru se ovšem nesměl při tom nikdo podívat. Když jsme v zimě nosili barety, museli jsme při potkání šáry udělat „čepici dolů“, na šáru se opět nedívat, statně při tom cupat a nasadit čepici teprve šest kroků za šárou. Prostě, šárové si chtěli hrát na vojáky, které neměli, a proto je dělali z vězňů.

   Šára, který nás fotografoval, každého zpředu a z boku, poprsí s číslem, byl člověkem, který jednak spěchal, ale nechtěl zůstat ve své práci bez zábavy. Ten šára-fotograf v Dachau byl člověk vynalézavý. Posadil vězně před aparát, pozor, teď, zpředu dobré, dej honem palici doleva, prase hloupé, tak, hotovo, zmizet. Bylo hodně těch, kteří německy dobře nerozuměli a zůstali sedět. Vzápětí však vyskočili s výkřikem, chytili se za zadnici a vyskočili oknem ven před barák, jako skákali všichni ti, kteří byli již vyfotografováni, protože barák měl jen jeden vchod, ve kterém byla tlačenice. Měl jsem štěstí, že Prozřetelnost se v tomto případě ke mně zachovala milostivě. Neušlo mi totiž, že šára, vyfotografovav kteréhosi vězně přede mnou, trhl rukou, ve které měl tenkou šňůru. Tato šňůra vedla jakýmsi důmyslným zařízením, jistě šárovým vynálezem, do sedadla před aparátem. Zespod sedadla při zatáhnutí šňůrou se dírkou ve středu židle vymrštila silná jehla, která vnikla fotografovanému do zadku. Pásl jsem po šárových ústech, kdy vykřikne „hotovo“. Ještě to nedořekl a již jsem skákal z okna. Tam jsem měl na hromádce složené svoje šatstvo. Někdo vzal omylem můj klobouk. Dívám se po okolí, sleduji i blízký vodní příkop, zda po něm neplave klobouk, který mi sloužil tak dobře jako podložka na dlažbě špilberského dvora, když jsem za sebou uslyšel zaláteření:

   „Co hledáš ?“

   „Klobouk,“ odpovídám.

   A už jsem ho měl. Žádný pohlavek. Tentokrát kopanec. Takový odborný, jaký uměli šárové rozdávat v koncentráku v bezvadném stylu. Z boku člověka strouhl svou okovanou špičkou přes kotník. Zatmělo se mi v očích. Tři dny jsem kulhal. Kopanec jsem v kosti cítil přes měsíc.

   Vlastní šatstvo, peníze a cenné věci jsme museli odevzdat. Šaty každého jednotlivce byly dány do jednoho velkého pytle a uloženy. V koncentračním táboře veškeré tyto práce prováděli vězni. Šárové jen dohlíželi, poroučeli, ale hlavně kopali a bili vězně. Místy také stříleli.

   Když jsme si navlékli komisní prádlo, ponožky, komisní boty a uniformy, neshledali jsme se vzájemně nějak zvlášť roztomilí. S někoho bluza visela, druhý ji zase nemohl dopnout, ale ty rozdíly prý se časem vyrovnají, nevyměníme-li si to všechno mezi sebou, pravil jeden šára s významným mrknutím oka. Také měl pravdu. Ti, kterým byla bluza malá, za krátký čas náramně zeštíhleli. V té době jsem byl ve vazbě deset dní. V Dachau nás také při přejímání vážili, při čemž jsem zjistil, že za těch deset dní jsem ztratil přes pět kilogramů. Potom to ovšem letělo s vahou rapidně dolů.

   Po oholení, ostříhání, vykoupání a oblečení jsme museli stát venku před barákem a čekat, až budou všichni hotovi. Slunce v tomto kraji, ačkoliv bylo již v první třetině září, pálilo nemilosrdně. Naše hlavy, zbavené vlasů, cítily to dvojnásobně. To jsme ovšem v té době nevěděli, čeho je vůbec schopno takové slunce v Dachau. Většině z nás rozpraskala druhého nebo třetího dne hlava, ze které vytékal hnis. Čelo otékalo, načež otok se snášel do dolní partie obličeje, který se znetvořil k nepoznání. Některým z nás otekly obličeje tak, že se zavřely úplně oči, takže jsme zvlášť těžce postižené museli vodit. Nejhůře z nás byl na tom P. Karel Fanfrdla, kterému hlava naběhla do obludných rozměrů a se všech stran mu z ní teklo. Musel jíti na „revír“, tak se totiž nazývala nemocnice uvnitř tábora. Tam mu hlavu ovázali tak, že mu bylo vidět jen oči, a to ještě špatně. Kdyby nás byli v té době viděli naši příbuzní, manželky, matky, otcové, bratři, sestry, byla by je jistě ranila mrtvice leknutím. Byli jsme tím nemálo znepokojeni, ale staří heftlinci mávali rukama, že to jako nic není, to že tady musí prodělat každý, že tím se lze jen otužit, protože v Dachau se chodí od časného jara až do zimy bez čepice.

   Teprve k večeru, až jsme byli všichni hotovi, pochodovalo se k barákům, kde jsme byli rozděleni na jednotlivé světnice. Každý barák měl čtyři světnice A, B, C, D, ke každé světnici patřila ložnice a umývárna s klosetem. Postele byly tři nad sebou, takže v jedné světnici spalo většinou přes sto lidí. V ložnici se nikdy netopilo. Koncentrákoví znalci prý vypočetli, že když spí přes sto lidí v takové místnosti, nemůže nikdo zmrznout, i když šlo o baráky dřevěné s jednoduchými okny.

   Konečně jsme se tedy mohli natáhnout, ale jíst jsme nedostali nic, až příští den v poledne. Kromě toho kousku chleba v rychlíku a trochu té tekutiny v Plzni jsme tedy nejedli nic celou noc, celý den, ještě jednu noc a ještě jeden půlden. Ku podivu si z nás nikdo ani nestěžoval.

   Většina z nás byla unavena tak, že upadla ihned ve spánek. Bylo však mezi námi mnoho těch, kteří přes tuto strašlivou únavu nezavřeli po celou noc ani oko. Patřil jsem mezi ně. Snad jsem zdříml až pozdě k ránu. Za chvíli hnusně zavrčely sirény. Lágrový budíček. Velitel naší světnice, starý vězeň, který byl v Dachau již pět let, jmenoval se Franz, zařval „vstávat“, což nebylo ovšem třeba, neboť jsme sami sjížděli s postelí, rychle do uniforem a za malou chvíli jsme pochodovali na apelák, tam, kde jsme ještě včera žasli nad nástupem „lidí od houpaček“, s nimiž jsme nyní splynuli.

 

 

Jak jsme začínali.

 

   Po prvním apelu jsme šli zpět na náš blok. Zahájilo se našívání čísel, upravovaly se postele, přidělovaly se skříňky pro příbory, zkrátka práce bylo nad hlavu. Kdo chtěl vstoupit do ložnice, musel nechat boty v předsíni baráku. Představte si, jaký to byl mezi námi chaos, než jsme si každý ty svoje boty trochu okoukli. Vím, že jsem několik dní chodil každý den v jiných botech. Potom jsme si je značili nápisem.

   V Dachau jsme se vlastně začínali pořádně seznamovat. Všichni jsme si museli rázem tykat. Jeden vězeň jako druhý. Stáří, společenské postavení nerozhodovalo. Z mého rodiště Olomouce jsem zde měl spoustu známých. Starý nezmar ředitel Kubis, starostův náměstek profesor Flašar, profesoři Malínský, Hrdlička, Kubíček, bratři doktoři Hambálkové, advokát dr. Pospíšil a mnoho jiných, mezi nimi řada duchovních s biskupem dr. Zelou v čele. Také soudní rada Spora, můj přítel a kolega v rybaření, zde byl. V Dachau jsem se shledal také s olomouckým správcem policejního úřadu dr. Sedláčkem. Zatčená inteligence byla silně promíchána dělnickým a řemeslnickým stavem. V Buchenwaldu nás byla na světnici polovina úřednictva a polovina dělnictva a řemeslnictva. Zvlášť silně byla zastoupena komunistická strana se známými pracovníky Rotreklem, Matulou, Jamborem, Flekem, Lieberzeitem, Zavadilem, Poláčkem, Baršou atd. Dojemné bylo shledání s mým olomouckým profesorem Hrdličkou, se kterým jsem se sešel po opuštění střední školy po více než dvaceti letech v koncentráku.

   V baráku pobíhal takový drobný, mrštný muž, který něco stále hledal. To nebyl žádný div. V tom lidském mraveništi bylo stále co hledat. Drobného mužíčka jsem si všiml v době, když zrána hledal zase šle. Tázal jsem se souseda:

   „Kdo je ten malý muž ?“

   „Má to být nějaký profesor z Olomouce,“ zněla odpověď.

   Povídám: „Studoval jsem v Olomouci, ale toho profesora neznám.“

   Na případ jsem zapomněl. Ale v poledne mne svedla náhoda dohromady s drobným mužem v době, kdy jsme seděli venku před barákem a pojídali jsme oběd, složený z červeného zelí a několika brambor ve slupkách.

   Sympatický drobný profesor sedí vedle mne, trpělivě zbavuje brambory slupek, načež zpozoruje můj zvídavý pohled a říká:

   „To je žrádlo, co ?“

   „To je,“ přitakám. Potom se táži:

   „Říkají, že prý jsi profesor z Olomouce.“

   „Ano, to jsem.“

   Pokračuji v dotazech:

   „A kde jsi učil v Olomouci ?“

   Na první české státní reálce. Přes třicet let.“

   „To je zajímavé,“ konstatuji, „na této reálce jsem studoval a já tě neznám.“

   Drobný človíček přerušil loupání brambor, podívá se úkosem na mne a táže se:

   „A koho jsi měl z přírodopisu ?“

   „Profesora Hrdličku.“

   Upustil brambor a vykřikl:

   „No, já jsem přece profesor Hrdlička !“

    Teď jsem si začal drobného muže prohlížet.

   „Ale profesor Hrdlička měl přece takové dlouhé vousy.“

   Profesor se zamnul na bradě a pravil:

   „Jo, příteli, když jsem sem přišel, tak jsem je měl, ale oni mi je ostříhali.“

   V duchu jsem k tomuto drobnému obličeji přidal plnovous, ano, skutečně, byl to náš dobrý profesor Hrdlička z Olomouce, znamenitý člověk, hlavně tehdy, když nechal přírodopis a začal mluvit o vesmíru tak podmanivě, že jsme ani nedutali. A bylo souzeno, abych se se svým milým profesorem sešel po dvaceti letech v koncentračním táboře u červeného nemastného zelí a bramborů na loupačku. Profesor Hrdlička měl velkou radost ze shledání se svým žákem. Vzpomněl si dokonce, že jsem mu jako student vypomáhal v Besedním domě v Olomouci v jeho loutkovém divadle hrou na okarinu.

 

 

Život v Dachau.

 

   Zatím jsme si již našili na uniformy čísla a červené trojúhelníky. To byl odznak politických vězňů. Práce se štítící vězni měli v koncentračních táborech trojúhelníky černé, cikání hnědé, zloději a jiné asociální živly zelené, emigranti modré, náboženská kasta, tak zvaní „bibelforscheři“, kteří neuznávali, že Hitler je jejich nejvyšším pánem a nechtěli tudíž nosit zbraň, měli trojúhelníky barvy fialové, Židé nosili červenožlutou Davidovu hvězdu, Poláci hnědý trojúhelník s písmenou P atd. Každá skupina byla ubytována ve zvláštních barácích. Jinak se však všichni vězni mohli po zaměstnání v táboře stýkat a měli stejná práva. Pro „červeného“ bylo ovšem veřejnou hanbou stýkat se např. se „zeleným“. Tato tradice však nebyla dodržována, aspoň ne na poli sportovním, neboť později v Buchenwaldu jsme byli svědky, že jedenáctka „červených“ si to klidně rozdávala v kopané s jedenáctkou „zelených“.

   Když jsme nastupovali třetího dne pobytu v Dachau na apelák, libovali jsme si, že konečně zmizelo slunce a mírně pršelo. Byl to balzám na naše oteklé a rozpukané hlavy. Po apelu nás pak honil šára do jedenácti na execíráku. Netajil se nikterak svým míněním, že se mu dostalo pod ruku hodně pařezů z protektorátu, které bude třeba pořádně ohoblovat. Tomu hoblování říkal „Umschulung“, čili přeškolení. Vrcholem jeho přeškolování bylo, že nás honil v blátě poklusem, až lidé padali, potom dával povely „auf“ a „nieder“ a měl zřejmě radost, když některý z nás musel lehnout do louže.

   V poledne se chodilo do kuchyně pro „oběd“. Vždy tři vězni nesli po dvou kotlech, z nichž každý vážil s obsahem asi 80 kilogramů. Ten, kdo nesl kotle uprostřed, byl tedy pořádně zatěžkán. K barákům, zejména k tomu zadnímu, ve kterém byla ubytována naše akce, bylo několik set metrů, takže jsme myslili vždy, že nám ruce upadnou. Pustit kotel se nemohl, ježto by se byla polévka rozlila a mnoho vězňů by nemělo k obědu vůbec nic. Vroucím obsahem jsme si často opařili ruce. Začalo se jíst všechno a nastával hlad. Vzpomínali jsme na Špilberk, kde jsme měli tolik chleba. Zde jsme dostali komisárek na tři dny. Byla to naše hlavní potrava. Později to bylo ovšem horší. To jsme pak v Buchenwaldu hladem opravdu šilhali.

   Tak jsme execírovali od rána do večera asi týden.

   Potom přišlo něco, na co nezapomenu do smrti.

   Po obvyklém ranním apelu vnikl do našich řad vypasený šára a začal vytahovat a posílat dopředu ojedinělé kamarády. Také mne chytil a poslal dopředu, kde jsem se dověděl, že začínáme být zařazováni do pracovních komand. Napočítali nás asi stopadesát, neřekli ani slova a hnali nás někam za bránu na nějaké staveniště. Tam nás kolem dokola obklopili vojáci s ručnicemi, z velké hromady náčiní jsme si museli vzít lopaty a krompáče, šára zařval a začali jsme horečně kopat základy vyznačeného staveniště. Drobný déšť se proměnil v hustý lijavec, který pronikal až na kost. Cítil jsem při kopání kamenitého staveniště, jak mi potůčky mrazivé vody stékají po zádech do kalhot. Nikdo toho však nedbal a činil se, neboť na obou stranách již několik kamarádů inkasovalo od vypaseného šáry kopance, že prý pracovali příliš pomalu. Šáru od toho kopání asi začala brzy bolet noha, protože si odněkud přinesl tlustý klacek a bil nás klackem přes záda, jakmile se mu něco nelíbilo.

   Při tom šára chodil mezi námi, vyptával se, čím kdo z nás je a kolik vydělá měsíčně. Když jsem mu řekl, že jsem „Schriftleiter“, vyvalil na mne svoje kalné oči a zahučel:

   „Was ? Schriftleiter ? Ja, mein Liber, jetzt werde ich dich leiten.“

   Musel jsem zahodit lopatu, popadnout trakař a nakládat písek. Vrchovatá kolečka v nejrychlejším tempu. Potom rychle běžet, vyklopit je, běžet zpět k základům a opět rychle nakládat. Třikrát mne vrátil slabšími údery klacku, že prý mám málo naloženo. Písek jsem v životě nevozil. Plné kolečko mělo aspoň sto kilogramů. Pot, smíšený s deštěm, hrnul se mi s tváře. Zatnul jsem zuby a tužil jsem se, abych šárovi nezavdal příležitost k jeho činnosti klackem. Snad byl se mnou spokojen, protože ho za chvíli přestalo bavit pozorovat moji činnost. Odhadoval jsem v duchu svoje síly a hádal jsem, zda to vydržím do poledne.

   Zatím si zase šára z jiné skupiny vytáhl pátera Kouřila z Olomouce. Mladého kněze, který nezapřel svoje povolání. Odvraceli jsme hnusem oči, co šára prováděl s páterem Kouřilem. Za chvíli šára začal hledat pražského primátora. Dověděl se, že je mezi námi, a rád prý by viděl, jak umí pracovat. Provázky deště se řinuly nemilosrdně až do polední přestávky. Šlo se na oběd. A za hodinu to začalo na staveništi znova. Stále pršelo nemilosrdně. Primátor dr. Zenkl musel přijít. Odpoledne jsem pracoval na druhé straně staveniště. Dr. Zenkl byl šárou řádně pohoněn, aby si za chvíli vyhledal zase jinou oběť. Vozil jsem vykopanou hlínu na velikou hromadu a dr. Zenkl mi nakládal. K večeru již nemohl zvednout ani krompáč. Pořád pršelo. Bláto se lepilo na boty, mazalo se na desce, po které se hlína vozila. Nohy klouzaly, takže jsme vyvezli kolečka s hlínou nahoru často s posledním vypětím sil a na kolenou. Z brněnských novinářů zakusili se mnou tuto slast redaktoři Tymeš, Hrdlička a Komenda.

   Nebylo to opravdu k vydržení. Nahoře rovnal hlínu nějaký starý heftlink, který mi dával radu:

   „Člověče, tady musíš dělat jenom očima. Jak se ti pacholci otočí, už se nemá dělat. Takhle byste byli za týden hotovi. Nemyslete si, že tady je to nějak hrozné. V Mauthausenu bylo z Dachau na práci asi tři měsíce šest set heftlinků. Vrátila se jich sem sotva polovice. Všichni tam zařvali. Pozor, šára se dívá…“

   Stmívalo se již, když jsme končili. Stále pršelo. Byli jsme, jako kdyby nás vytáhl z vody. K tomu zabláceni až hrůza. Nástup a odchod do koncentráku k večernímu apelu, potom k večeři kousek chleba a jakási pochutina, které říkali „sýr“.

   Večer jsem slyšel šeptat souseda na posteli:

   „Potrvá-li to ještě delší dobu, myslím, že se půjdu chytit těch drátů a budu mít po trápení…“

   Třásl jsem se zimou pod dekou. Košili i spodky jsem vykroutil, bluzu a také kalhoty jsem zbavil vody, roztáhl na sebe přes deku a tak jsem sušil uniformu nad sebou a prádlo pod sebou, poněvadž ráno jsem musel znovu na stavbu v tom, co bylo tak promočeno. Nezahmouřil jsem oka po celou noc. Ráno byla košile jakž takž suchá. Uniforma však byla mokrá úplně. Na štěstí již venku nepršelo. Po „kávě“, hořkém odvaru asi ze žaludů, znovu na staveniště. Příští den opět. Znovu začalo pršet. V ledovém dešti jsme pracovali opět celý den. Večer v zimnici jsem si vzpomněl na ty dráty, jimiž je obehnán koncentrační tábor. Snad se však najde nějaké jiné východisko. Sebevraždu jsem považoval vždy za zbabělost. A konečně, jaký je zde důvod ? Ještě dýchám, nejsem ani nějak těžce nemocen, a kdož ví, co bude zítra. Chci se přece shledat se svými milými doma ve vlasti. Spal jsem v oné noci aspoň dvě hodiny ?

 

 

Dostáváme pásky.

 

   Ráno po apelu jsme nebyli již voláni do stavebního komanda. Všichni „rukojmí“ šli zpět na blok. Blokový písař, také vězeň, nám přišel sdělit, že dostaneme červené pásky na pravou paži a shodíme červené trojúhelníky s bluzy a kalhot. Přišlo prý rozhodnutí z Berlína, že jsme „čestní“ vězni a že nemáme býti nuceni k práci. My, kteří jsme pracovali tři dny na základech, kam byli místo nás posláni cikáni, jsme opravdu zajásali, neboť ostatní kamarádi nebyli na tom tak zle, když pouze execírovali nebo když se dobrovolně přihlásili do dílen jako vyučení tesaři, zámečníci, ševci atd. Ku podivu byli mezi těmito zámečníky, tesaři a stolaři také učitelé, profesoři, úředníci, kteří rychle porozuměli duchu tábora, a vidouce, jak to dopadá s námi na stavbě, raději se hlásili dobrovolně do dílen, předstírajíce jiná povolání. V dílnách měli pro takového vyučeného „řemeslníka“ pochopení, neboť dílny vedli také vězni. Tak mi vykládal učitel Huška z Blanska, že v Dachau stál od rána do večera u nějakého dřeva a začal je pulírovat, jakmile vzniklo nějaké nebezpečí, t. j. když se objevil šára na obzoru.

   Tak jsme v Dachau již potom nepracovali a jen pořád execírovali. Pásky jsme vyfasovali opravdu druhý den a navlékli jsme si je na rukávy. Současně nás však správa tábora isolovala, t. j. nesměli jsme vyjít ven před prostranství baráku a náš životní prostor se omezil na obcházení úzkého chodníku před barákem. Protektorátní židé současně s námi zatčení požívali rovněž této výhody. Později však ztratili veškeré výhody a byli zařazeni mezi ostatní židy, kteří měli v koncentračních táborech, jak dále uvedeme, opravdové peklo.

   Velkou péči jsme museli věnovat postelím. Náš „stubenälteste“, Němec Franz, řádil každý den jako drak. Většina postelí byla pro něj „bleší houpačkou“. S blokovou službou (stubendienst) po odchodu osazenstva pak postele upravoval. Byl jsem na světnici A, což byla vždy „musterstube“, neboť byla na kraji baráku a zpravidla šára vlezl vždy jen do první ložnice, za kterou pak trestal obyčejně celý blok.

   Kolektivní trest byl specialitou německých koncentračních táborů. Za jednu špatně upravenou postel trpěla posádka celé ložnice, případně i celý blok, to jest přes 400 mužů. Když v Dachau někdo venku uprchl z práce, aby byl ovšem za několik dní dopaden a posazen do „bunkru“, to jest lágrového vězení, bylo jisto, že již živ nevyleze. Vyprávěl nám v Dachau náš „blockälteste“, že z práce utekl jeden vězeň v době, kdy po vraždě německého diplomata Ratha v Paříži bylo v Dachau vězněno několik tisíc německých židů za to, čeho se odvážil jejich druh v Paříži. Byli prý lehce oblečeni, když přišel rozkaz, že celý tábor bude stát za trest celý den a celou noc.

   „Což my starší vězni“, vyprávěl vedoucí bloku, „byli jsme již hodně otužilí a také lépe oblečeni než židé, kteří neměli ani spodní prádlo. Zima byla strašlivá. Židé padali jeden po druhém a mrzli, aniž jim mohl někdo přijít na pomoc. Tolik mrtvol jsem v životě nikdy neviděl, co jich bylo na apeláku druhý den v poledne. Několik našich lidí to však také odneslo. Kam všechny ty mrtvoly dali, to ví Bůh. Do krematoria je jistě nevozili, poněvadž na to by nestačilo ani deset krematorií. Myslím, že jich tehdy zmrzlo několik set.“

   Pomalu jsme tedy byli zasvěcováni do hrůz koncentračních táborů. Tedy to, co mnozí z nás již měli za sebou, bylo zcela nevinnou episodou proti tomu, co jsme se teprve dovídali a co jsme později spatřili na vlastní oči v Buchenwaldu. Nebylo nám také již neznámo, že kdesi u brány jsou vězni vypláceni za spáchané přestupky holí nebo býkovcem, který zadnici rozbije až na kost a maso vyhnívá po úderech tak, že na zadnici zůstávají otvory, do kterých lze vložit celý prst. Soudil jsem, že to je poněkud přehnáno, ale později mi sám jeden vězeň, který dostal patnáct ran býkovcem, tak zřízenou zadní část těla opravdu ukazoval. V Dachau dělali s výplatou tajnosti. V Buchenwaldu z ní však dělali pro vězně zvláštní podívanou. Soudili, že to působí odstrašivě.

 

 

Rozzuřený šára.

 

   Isolace v Dachau od nás jistě odvrátila pohromy všelijaké. Bez jedné větší výplaty se to však přece neobešlo. Naproti nám byl blok židovský, s jehož osazenstvem jsme nesměli mluvit. Příležitost k tomu byla, když se otevřela zadní okna v umývárně. Kritického dne kráčel šára po špičkách kolem bloků a zaslechl rozhovor z naší umývárny a odpovědi z protějšího bloku. Rychle popadl kámen, bylo to půl cihly, a vší silou mrštil cihlou do naší umývárny. Kdo to z nás mluvil, si nepamatuji, jen vím, že rychle zmizel. Šára se chtěl napřed dostat oknem do umývárny, ale byl tak vypasený, že se mu to nepodařilo. Jeho zuřivost se tím jen ještě zvětšila. Rychle oběhl roh bloku a vletěl do skupiny našich kamarádů, kteří se právě vraceli z kuchyně, kam nesli prázdné kotle a nyní čekali u blokové brány na vpuštění. Šára se vrhl mezi ně a začal kopat do vězňů, kteří měli jistě dojem, že se šára zbláznil. Kolik těch kopanců bylo, to nikdo nepočítal. Vím jen pouze to, že páter K. Fanfrdla nemohl několik dní pořádně chodit a obrovitý Staněk z Uherského Brodu ještě později v Buchenwaldu nemohl ležet na jednom bloku.

   Na mně osobně si ještě před odjezdem z Dachau smlsl „štuban“ Franz. Když jsme ráno po zaječení sirém sjeli z postelí, věnovali jsme jim opravdu velkou péči. Každý den se muselo sáhnout do slamníku a sláma načechrávat, aby ve slamníku nebyla proleženina. Kostkovaná přikrývka na deku musela býti složena tak, aby vzorek na přikrývce běžel v jedné přímce. To ovšem byla kouzla, která se každému nedařila, zvláště proto, že jsme vstávali tehdy ještě za úplné tmy. Tak si mne Franz zavolal, poukázal na „bleší houpačku“, a vůbec, proč prý nemám postel v pořádku. Řekl jsem mu velmi slušně, že potmě se čarovat nedá. Načež mne udeřil do tváře. Ruka mi vyletěla do vzduchu, ale zase mi klesla, když jsem si vzpomněl na výplatu býkovcem u brány. Velení tábora totiž trestalo pro vzpouru také každého, kdo položil ruku na vězně, jemuž byla svěřena v táboře nějaká moc. Slušně jsem řekl Franzovi, že jeho jednání není pěkné. Dal mi druhý políček a potom mně ještě kopl. K těm políčkům si pomalu musel nadskakovat, protože mi sotva sahal pod bradu. Kdybych se byl na něho vrhl, roztrhl jsem ho ve vzduchu, ale byl bych dozajista skončil svou životní pouť v bunkru, neboť Franz byl nejen můj „představený“, ale také Němec. Říše potírala ve svém lůně podezřelý německý živel, ale při tom stály tyto živly vždycky vysoko nad námi, jimž se dostalo neoficiálního označení „protektoratsvögel“. V koncentračním táboře nám bylo řečeno vedoucími SS, že za pětadvacet let v Čechách a na Moravě nikdo česky ani nepípne. Řekl to nějaký SS oficír dr. Scheinerovi, když v Buchenwaldu slyšel, že mluví česky. Od té doby jsme také veřejně v táboře česky mluvit nesměli.

 

 

Jedeme do Buchenwaldu.

 

   Asi po čtrnácti dnech našeho pobytu v Dachau se začaly trousit zprávy, že tábor v Dachau se musí uvolnit pro vojáky a že všichni heftlinci budou dáni do jiných táborů. Blokový písař pustil do světa „latrinu“, jak byly označovány v táboře nevěrohodné zprávy, že pojedeme asi do Mauthausenu. Když to uslyšel blokový vedoucí, krátce řečeno „blokan“, prohlásil, že je to pěkné nadělení. Dva dny před svatým Václavem (28. září) jsme se dověděli, že v noci odjedeme. Kam, to nikdo nevěděl, ani „vševědoucí“ blokový písař, který si získal naše „sympatie“ tím, že nás nechal každou chvíli a pro každou hloupost nastupovat před blokem.

   Téhož dne odpoledne se přistěhovalo na náš blok asi dvacet vězňů různé barvy, zelení i černí, kteří seděli delší dobu v bunkru a měli jet také s námi. Chlapíci byli vyzáblí až hrůza. Jejich obličeje měly barvu špinavého papíru. Někteří měli označení „strafkompanie“. To byla četa, do které byli na delší nebo kratší dobu zařazováni ti, kdož se dopustili nějakého většího přestupku. Býti zařazen do „štráfky“ bylo daleko horší než čtvrt sta ran býkovcem. Většina vězňů do ní zařazených brzy umírala, poněvadž honičku ve štráfce každý nevydržel. Štráfka začala pracovat za tmy a za tmy končila. Byla na tom ještě hůře než židé. Členové štráfky nesměli s nikým v táboře mluvit. Když někdo z jiných vězňů promluvil s členem štráfky, byl sám do štráfky ihned zařazen a dostal obávanou značku, černý velký vykřičník na bluzu pod obvyklé označení. Blokan v Dachau mi řekl, že ve štráfce zemřela hrůza lidí. Kolik ? To nikdo neví.

   Blokan v Dachau, který trávil v táboře již šestý rok, byl skalním komunistou. Měl kytaru, na kterou jsem uměl slušně hrát. Rád naslouchal našim českým písním. Jaksi jsem se s tímto Němcem sblížil. Jistě mi důvěřoval, když řekl: „Nevěřím, že Německo vyjde z této války vítězně. Neboť je-li ještě na světě nějaká spravedlnost, pak není možné, aby vládla tato vláda vražd, hrůzy a teroru. Po válce v Německu nemusí nikdo dělat pořádek. Ten uděláme my sami, kteří úpíme tolik let v kriminále. Ale na to můžeš vzít jed, že dostanu-li se potom ven, bude ze mne vlk, ba co vím, vzteklý lev. Manželku a dítě mám doma, přes pět let jsem je neviděl. Na manželku naléhali, aby se dala se mnou rozvést, ale zůstala mi věrná a čeká na můj návrat. Snad se toho dočkám, ale potom běda těm, kteří nás na tolik let oloupili o svobodu, aby sami mohli vládnout hrůzným terorem. Tam ti venku“, máchl blokan rukou, „nevědí, co se tady děje. Slyší všelicos vykládat, ale Goebbels jim říká, že to je všechno propaganda, a oni mu věří jako evangeliu. Ten, kdo se z nás dostane ven, mlčí jako ryba, poněvadž ví, že kdyby promluvil o tom, co se tady děje, a kdyby to na něho někdo píchl, tak tady bude našup zpátky.“ Pomáhal jsem mu v noci před odjezdem balit kytaru. Při tom suše poznamenal:

   „Jedeme-li do Mauthausenu, tam nás zařve ! Tam jsou jenom lomy, odkud prý se málokdo dostal ven se zdravou kůží. No, co napláčem. Je-li nám to souzeno, pak tam chcípneme za Hitlerovu novou Evropu.“

   Asi půl hodiny po půlnoci jsme vstávali. Venku byl mráz. Měli jsme špatné vyhlídky v našich plátěných bluzičkách. Měl jsem spásný nápad. Večer jsem „zabavil“ u kamen dvě čísla „Völkischer Beobachter“. Byly to ty velké úřední noviny nacistické strany. Tehdy mi posloužili ohromně. Část jsem si jich vložil pod bluzu na prsa a část na záda. Pořídil jsem si tak improvisovaný svetr, který aspoň trochu zahříval.

   Dlouhé seřazování a stání před blokem. Stát a stát, pořád jen stát, toho jsme v koncentračních táborech opravdu užili. Vzteklý šára, který před několika dny tak dokopal kamarády před blokem, obcházel nás ze všech stran. Ohlédnout se při tom nikdo nesměl. Učinil tak, zapomněv se, prof. Bouček z Brna, za což mu dal šára pořádnou ránu do hlavy. S hlavní věže na nás vyletěla zář reflektorů, když nás znovu počítali na apeláku.

   Počet souhlasil. Přijela od kuchyně fůra, ze které nám heftlinci shazovali jídlo na cestu. Kousky jakési huspeniny, které říkali sulc. Pamatuji si jen, že to bylo strašně kyselé. Kolem nás pobíhali SS oficíři v přilbách s baterkami v rukou a velkými revolvery v pouzdrech. Jako kdyby jeli do války. A hle, před nimi místo soupeřů asi 1200 zimou se drkotajících heftlinků, očekávajících tupě svůj další osud. Povel a strašidelný průvod, ozařovaný reflektory, se hnul k bráně. Sbohem, Dachau ! Už se asi neuvidíme. Zkusili jsme tady dost, ale konec to jistě nebude. Snad to teprve začíná.

   Očekávali jsme, že nás budou cpát do hytláků hned u tábora. Omyl. Pochodovali jsme až na nádraží do Dachau. Po obou stranách silnice, po které jsme kráčeli, šly řetězce SSmanů s puškami v rukou.

   Byly asi dva stupně pod nulou. Zima nutila všechny na moč. Na nádraží bylo daleko. Na takovou osobní potřebu ovšem nebral z doprovodu nikdo zřetel. Což mělo za následek, že vězni močili na pochodu před sebe na silnici. A tak po celé cestě, kudy jsme šlapali, táhly se na asfaltu mokré, křivolaké čáry. Potkávali jsme nějaké lidi, kteří šli z práce nebo do práce. Zděšeně nám ustupovali z cesty. Tak jsme došli před nádraží, kde jsme – jako obyčejně – stáli asi hodinu, načež přijel dlouhý nákladní vlak. Myslím, že tentokrát se přibližně drželi předpisů. Ale padesát nás jistě ve vagoně bylo. Ze známých to byl nadporučík Josefus z Jihlavy, profesor Soušek z Brna a mnoho jiných. Josefu se vyznal v zařízení vagonu. Rychle vytáhl nějaké příčky, ze kterých byla sedadla. Do středu vagonu se uchýlili dva strážní a jeden poddůstojník. Takové zařízení prý bylo v každém vagoně. Ovšem stráže byly naladěny nestejně. V našem vagoně jsme měli velitele-poddůstojníka, který byl při nejmenším sadistou. Jinak jsme měli smůlu, protože nám přidali do vozu nějaké cikány, zloděje a práce se štítící. V jiných vozech prý to nebylo. Naše skupina byla asi poslední, nezaplnila sama celý vagon a nemohlo se jí dostat přepychu pohodlnějšího cestování. A tak jeli společně cikáni a důstojníci, zloději a profesoři, redaktoři a tuláci, vězeň jako vězeň, tady ve vlaku nelze brát ohled na nějaké pásky. Josefus, zjev atleta, přeměřil si při odjezdu vlaku náplň vagonu a pravil:

   „Mnoho zemí jsem již zcestoval, všelicos jsem již viděl, leckde jsem zapadl, ale v tak pestré společnosti jsem ještě nebyl.